I.
Myšíkův nápad
Myšík Překydů procházel setmělými ulicemi a přemítal. Nic ho už nebavilo. Vyloupil již dvakrát všechny obchody ve Staré Říši, a že jich tu moc nebylo. Naštěstí ho nechytili, čemuž se divil. Přestalo ho bavit, že loupí sám. Občas vymyslel nějakou další akci, ale stále mu připadalo, že všem jeho činnostem něco důležitého chybí. Nevěděl však co a to ho přivádělo ke vzteku. Doma ho teprve nic nebavilo, matka se ho neustále vyptávala na samé nesmysly a Myšíkovi se zdálo, že mu vůbec nerozumí, že jsou oba dva z jiného světa.
Otec se od nich odstěhoval a žil v lesích, kde si vyhloubil zemljanku. Myšík ho však navštěvovat nemohl, protože otec nenáviděl lidi a stejně tak prý i svého syna, jak stále opakovala Myšíkova matka. Ale co ho nebavilo nejvíc byla škola, chodil předposlední rok na gymnázium, kde se musel učit do úmoru, protože otec kdysi pravil, že jestli neudělá Myšík maturitu, vrátí se z lesů domů a bude ho navěky tyranizovat. Teď však byly prázdniny.
Znechuceně vzal šutr a hodil ho do nejbližšího okna. Ozval se zděšený výkřik, ale ten už Myšík nebral na vědomí. Najednou ho napadla spásná myšlenka. Založí klub. Sezve všechny kruté hochy z okolí a vybere ty nejschopnější, se kterými pak bude loupit a podnikat dobrodružné akce. Hned se mu spravila nálada.
Zachmuřil se však, protože si uvědomil, že nenávidí lidi asi stejně jako jeho neznámý otec. To však bude muset překonat. Vrátil se domů. Matka byla ještě vzhůru, čekala na něj.
“Kdes byl, vždyť je půl třetí v noci?” osopila se na něj.
“Nikde, běž spát,” zahučel Myšík, odstrčil jí z cesty a vyběhl do schodů.
“Jak to se mnou mluvíš, spratku, už vážně nevím, co s tebou mám dělat…”, Myšík prásknul nahoře zuřivě dveřmi a přetrhl tak proud matčiných slov. Když zavřela dveře od kuchyně, vyšel z pokoje, zhnuseně si odplivl na obraz visící na stěně a ulehl na schody ke spánku. Od svých patnácti let spal často na schodech a nikomu neřekl proč, ani sám to totiž nevěděl.
II.
Kterak první zkouška probíhala
Příštího dne vstal Myšík ve čtyři hodiny ráno a začal vyrábět plakáty. Vyrobil jich pět a hodlal je rozmístit po celé Staré Říši. Velkým písmem na ně napsal toto:
KDO MÁTE ZÁJEM O DOBRODRUŽNOU ČINNOST, PŘIJĎTE DNES VE 4 HODINY K LESU U RYBNÍKA KLADINA. POUZE JE-LI VÁM 16 – 20 LET. TOTO JE VAŠE JEDINÁ ŽIVOTNÍ ŠANCE!
Spokojeně si znovu přečetl text. Byl nadšený svým plánem. Přemýšlel, koho by do klubu mohl vzít. Napadl ho jedině Sašik Manduců, jeho bývalý kamarád, který s ním chodil na základní školu. Nebo snad Kuňk Duralů, co bydlí o kus dál v ulici. V tomto směru byl v Myšík v nevýhodě, protože se s nikým ze Staré Říše už pár let nebavil. Ani nevěděl přesně proč. Stejně tak nevěděl, jak se mohl tak náhle rozhodnout, že založí klub.
“Však uvidím,” řekl a vykročil do ulic rozmístit plakáty. Byla ještě tma. To se mu hodilo. První plakát přilepil na plot jakýchsi lidí, pár jich přibil na stromy a poslední na dopravní značku dej přednost v jízdě. Potkal jen jediného člověka, před kterým se však obezřetně skryl i s plakáty. Nechtěl být při této činnosti viděn.
Pak už jen celý den nehnutě seděl před domem na silnici a přemítal. Nikdy nenosil hodinky a za tu dobu se naučil dokonale odhadovat čas. Matka ho marně volala k obědu, ani se nepohnul.
Najednou vstal a odešel. K lesu přišel na setinu vteřiny přesně ve čtyři hodiny. Už zdálky tam viděl postávat pár chlapců, přibližně jeho věku. Spokojeně se ušklíbl. Připojil se k nim a dělal jako že je jeden z nich. Byli tu zatím Sašik Manduců, Jen Nosilů z druhého konce Staré Říše, zhýralý Prokeš Kudešů, jakýsi Myšíkovi neznámý výrostek v zářivě oranžovém obleku a ještě jeden malý nenápadný hošík. Všichni postávali na louce vedle lánu s ječmenem a sem tam něco prohodili.
“Nazdar Myšíku,” přitočil se k Myšíkovi Sašik, “kam tě to čerti nosej?” ptal se svým tichým hlasem.
“Na stejné místo jako tebe,” monotónně odvětil Myšík a zíral bez hnutí před sebe. Sašik zanechal hovoru a bylo vidět, že je překvapen Myšíkovým chováním. Na základní škole to byl jeden z nejvtipnějších a nejhlučnějších kluků a teď promluvil jak mrtvola. A jak se od té doby změnil! Sašikovi to přišlo divné hned jak ho poprvé uviděl. Myšík byl skoro stejně vysoký jako on a to byl ještě v osmé třídě o hlavu menší. Měl teď dlouhé rovné hnědé vlasy, visely mu zčásti přes obličej až k pasu. Vypadá jek blázen, napadlo Sašika. Ještě víc ho překvapilo Myšíkovo oblečení, v úmorném červencovém vedru měl na sobě dlouhý černý kabát. Zato Myšíkovi se zdál Sašik pořád stejný, vysoký, hubený s bílou pletí a sestříhanými světle hnědými vlasy.
Přicházeli dva další hoši, Vykuk Děsilů a jeho kamarád Drt Nebozezů. Za nimi šel ještě jeden neznámý hoch v bílém kabátě.
Myšík uznal, že jich je tu už dost. Vystoupil proto před ně.
“Eh,” pravil, “já jsem psal ten plakát. Je vás tu celkem dost, můžeme tedy započít. – Jistě jste rozlíceni nad nudností svého života. Vidím to na vás. – I já jsem rozlícen. Protože v životě je samá nuda. Pořád to samý, pořád dokola, rodiče, škola a zase rodiče. – K ničemu to nevede.” mluvil hlasitě, ale opět monotónně. Hoši poněkud znejistěli, ale později si měli zvyknout, že Myšík buď mluví tímto stylem, nebo v krajním případě řve.
“Jo, tak, správně, správně,” ozval se najednou Prokeš a někteří hoši se k němu připojili. Myšík nehnul ani brvou a pokračoval: “Zakládám proto tento klub. Není to nic pro žádný baby, kdo se na to necejtí, ať odejde teď, dokud je čas,” udělal významnou pomlku, ale když se nikdo neměl k odchodu, hned pokračoval.
“Náš klub bude vládnout celý Starý Říši, každej se před náma bude třást, vyloupíme obchody a budeme bohatí jak nikdo jinej. Budeme nejbohatší a nejmocnější.” Teď by se snad měl ozvat jásot, ale hoši zaraženě mlčeli, protože i tato slova pronášel Myšík tím stejným monotónním hlasem.
Seskočil ze svahu, rozhlédl se po zaražených tvářích a rozchechtal se: “Co tady tak stojíte?” Ostatní se rozesmáli také, Myšík však hned zkameněl: “Čemu se smějete?” ptal se ledovým tónem a všichni okamžitě ztichli. Vykukovi Děsilů se to nějak nelíbilo, nejradši by odešel, ale byl jako přibitý k zemi.
K Myšíkovi přistoupil Prokeš, na kterého ten podivný pocit očividně nedoléhal. “Takže budeme loupit a vraždit? Sakra, to jsem vždycky chtěl. Bezvadnej nápad…” nadšeně poplácával Myšíka po zádech. Myšík zezelenal a nepříčetně zařval: “Vraždit? Cože? Vraždit?!!”
Prokešovi se úlekem podlomily nohy a ten malý hošík, co stál vzadu, se sesunul děsem k zemi. Ostatní zbledli. Prokeš však vzápětí nasadil sebevědomý postoj. “No, říkals přece, loupit a vraždit, ne? Co ti vadí?”
“Nebudeme nikdy vraždit,” řekl Myšík opět tím pomalým tónem, ve kterém nebylo zdánlivě ani stopy po rozčilení.
“Slyšíte, nebudeme vraždit, jestli někdo z vás zabije člověka, nebo jakékoliv zvíře, bude nadosmrti pronásledován a stihne ho ten nejhorší trest. Na loupení není nic špatnýho, vůbec nic, ale vraždit nebudeme.”
“A proč?” ozval se ten s oranžovým oblečením.
“Protože to říkám já, Myšík Překydů.”
Prokeš opět nebyl spokojen. “Takže ty budeš náš velitel? Jen tak, bez jakýhokoliv hlasování?”
Myšík se naň dlouze zadíval a pak řekl: “Ne, hlasovat budeme za chvilku. – Pamatujte si,” obrátil se ke všem ostatním, “náš klub povede ten nejlepší a nejschopnější.”
Sašik se zvedl od borovice, pod kterou seděl a šel k Myšíkovi. “Takže všechny, co tady jsou bereš do klubu?” zeptal se.
“Ne, uděláme zkoušku. Podle toho poznáme, kdo je hoden být v mém klubu.”
“Jaká to bude zkouška?” vypískl Vykuk Děsilů a jeho kamarád Drt Nebozezů se hned přidal:
„Nó, řekni nám to, nebude to moc těžký?”
“Jak pro koho,” zlověstně se uchechtl Myšík. Zalovil v kapse kabátu a vytáhl velký lovecký nůž. Chlapcům se udělalo nevolno.
“Co to jako má bejt?” poněkud naštvaně vyjel Prokeš.
“Uvidíš,” řekl Myšík a položil nůž na kámen. “Každej si uřízne levej malíček a ani necekne. Kdo to nezvládne, bude okamžitě vyloučen.”
Hoši naprosto ztuhli. Zešílel snad Myšík? Co to má zanmenat? To přece není v lidských silách!
“Zbláznil ses, jak můžeš vymyslet takovou blbost?” zařval Prokeš.
“Není to blbost, jestli chcete bejt v mým klubu, musíte to udělat. Nebo se snad chcete vrátit do toho nudnýho života, kterej jste žili dřív? Vím že nechcete,” zasmál se, “kdo půjde první? Pochopte, že nemůžu mít v klubu baby.”
Najednou vystoupil onen hoch, který přišel s Drtem a Vykukem. Byl opravdu podivný. Na sobě měl dlouhý bílý kabát, pod ním bílou košili, na krku bílý šátek. I kalhoty měl samozřejmě bílé. Dlouhé černé vlasy měl zapletené do copánu, který mu visel až ke kolenům. Myšík se na něj podíval, vůbec se mu nelíbil, právě kvůli jeho vzhledu. Vypadal možná i zajímavěji než on – Myšík, který si vždy zakládal na tom, aby vypadal co nejpodivněji.
Neznámý beze slova přistoupil ke kameni a zvedl nůž. “Abyste věděli, já jsem Putik Motyků,” prohodil. Dřepl si před kámen a položil na něj levou ruku. Hoši se nahrnuli kolem něj a hrůzou a napětím ani nedýchali. Putik se pobaveně rozhlédl a nepatrně se ušklíbl. Pohodil nožem, přiložil ho k malíku, vyzkoušel si směr řezu a s trochu zkřiveným obličejem třemi tahy malík uřízl.
Ani hlásku přitom nevydal. Pramínek krve zaplavil kámen a stékal do trávy. Putik odložil nůž a vstal. Vzal uříznutý malíček do ruky, podržel ho Myšíkovi před očima a řekl: “Je to OK?”
“Dobrá, jsi přijat,” odvětil Myšík.
Hoši se rozklepali ještě víc a zděšeně mezi sebou něco šeptali. To, co viděli, snad ani nebylo možné. S výrazem hrůzy se dívali na Putika, který klidně stál a žvýkal stéblo trávy. Malíček dávno zahodil do trávy. Ránu si omotal svým bílým šátkem. Měl trochu nepřítomný výraz a ve tváři byl pobledlý.
“Kdo dál?” pravil Myšík. Hoši zcepeněli.
“Kdo půjde dál?” opakoval Myšík otázku takovým způsobem, že někdo prostě jít musel.
Vystoupil ten hoch ve světle oranžových kalhotách a zářivě oranžovém triku. “Tak teda já třeba…teda…” vysoukal ze sebe.
“Jak se jmenuješ? Neznám tě,” otázal se Myšík a znechuceně si prohlížel jeho ošacení.
“Der Pazderů,” vyhrkl nadšeně a Myšík si povšiml, že působí poněkud slabomyslně. Der uchopil nůž a dal levou ruku na kámen. Hoši opět ani nedýchali hrůzou. Pět minut setrval v nehybné pozici a tři minuty přejížděl nožem po malíku než se odhodlal. Zakoulel očima a konečně si malíček pracně uřezal. Věděl, že nesmí ani ceknout, tak vyletěl, zahodil nůž, třepal rukou a zběsile lítal kolem kamene. Hoši umírali děsem. Stříkala na ně krev z Derovy ruky a viděli jeho příšerný bolestí zkřivený obličej. Ustal ve svém dosavadním počínání a bylo vidět, že má smrt na jazyku.
“Dobrá, správně jsi učinil, Dere, jsi přijat do klubu,” řekl Myšík trochu znuděně, protože mu to všechno připadalo zbytečně zdlouhavé. Der se pokoušel nadšeně usmát, ale nějak se mu to nedařilo. Ještě ani nestačil utichnout šum vyděšených hlasů a tu vystoupil Prokeš. “Teď já, Myšíku, nenechám se zahanbit těmahle babama,” otočil se na zbylé hochy. Otálel jen dvě minuty a pak si malíček uřízl. Málem duši vypustil bolestí, ale jako Der se nazachoval. Vstal a odpotácel se stranou, kde ještě deset minut kňučel, vyděšeně zíral na svou zmrzačenou rukua a snažil se zastavit krvácení.
Klub měl už tři členy.
“Kdo půjde teď? Nějak nám to vázne. Proč jste tak nemožně pomalý?” znechuceně děl Myšík. Předstoupil Sašik Manduců a řekl svým tichým hlasem: “Půjdu teda já, když to jinak nejde, ale předem ti musím říct, že tě nechápu, Myšíku. Jako by ses dočista zbláznil. Takhle nesmyslnou zkoušku jsem ještě neviděl.” Dřepl vedle kamene a vzal do třesoucí se ruky nůž. “Budeme si říkat klub mrzáků?”
“Nekecej a dělej,” pravil Myšík a Sašik si v tu chvíli s příšerným výrazem ve tváři začal uřezávat malíček. Křečovitě ho potom sebral z kamene a hodil Myšíkovi pod nohy. “Tady máš tu blbost!” procedil mezi zuby a s hrůzou pozoroval vytékající krev.
“Dobrá,” řekl Myšík jako vždy, “jsi přijat.” Rozhlédl se po ostatních. Zbývaly tu už jen opravdové trosky. Ten malý hoch, co se úlekem sesul na zem, když Myšík zařval, a vzadu za ním se krčili Vykuk a Drt. Všichni tři byli bílí hrůzou a zuby jim jektaly. Nemohli děsem ani promluvit, natož jít ke kameni.
“Vykuku, půjdeš ty,” řekl Myšík. “Kdybych nikoho nevybral, nebralo by to, jak vidím, konce.”
Vykuk křečovitě zavrtěl hlavou, jako že nepůjde. “Já, já, ne..nemůžu,” zablekotal, sebral se a šíleným tryskem, jen co mu jeho ochromené končetiny dovolovaly, utíkal po silnici pryč.
“Je to baba,” konstatoval Myšík. “Pojď ty, Drte.”
Drt popošel ke kameni, třásl se jak v největší zimě. Vzal nůž a skoro ho nemohl v rukou udržet. Nekonečně dlouho se pokoušel malík uříznout, ale vždycky nařízl jen kůži a začal znova na jiném místě. Brzo měl ruku celou zakrvácenou a bylo mu z toho pohledu stále hůř od žaludku. Pak najednou přitlačil a nepříčetně zařval. Pustil nůž , vyletěl a s řevem poskakoval po louce. Malíček však byl stále na svém místě.
“Vypadni odsud. Zkoušku jsi nesplnil,” vykázal ho Myšík mrazivým tónem pryč. Drt nečekal a s nářkem upaloval stejnou cestou, co před chvílí Vykuk.
“Teď už zbejváš jen ty,” obrátil se Myšík na posledního uchazeče o členství. “Jak se jmenuješ?”
“Joachym Puticů,” řekl Joachym vysokým hláskem. Vůbec celý jeho zjev byl takový dětský. Měl blonďaté vlasy dlouhé po ramena. Byl o hlavu menší než ostatní a zdál se tak o pět let mladší.
“Kolik ti je let, vypadáš nějak mladě.”
“Patnáct a půl.”
“No, budiž,” řekl Myšík jaksi zamyšleně. “Inu započni.”
Joachym přistoupil ke kameni a do ruky vzal nůž, ruka se mu ani moc netřásla. Po chvilce si to jakoby rozmyslel. “Když já nevím, to nejde.”
Myšík se naň podíval tak hrozným pohledem, že Joachym okamžitě zanechal reptání. Pět minut se rozmýšlel a potom začal řezat. Málem vyjekl hrůzou. S největším přemáháním malíček uřízl a pozoroval ho, jak se kutálí po kameni v pramínku krve. Bolestí na něj šly mdloby. Vstal a odpotácel se za ostatními. Za chvíli bylo vidět jak je šťastný, že zkoušku udělal, i když do zpěvu mu zrovna nebylo, stejně jako ostatním hochům.
“Dobrá, Joachyme, jsi přijat. Tímto je zkouška završena. Vidím, že nemám v klubu žádný baby.”
“Jak to?” podivným hlasem zařval Prokeš. “Jak to? Z nás uděláš mrzáky, sám žádnou zkoušku neuděláš a budeš nám velet? To přece není možný!”
Myšíkovi se zkřivila zlostí tvář. Zachoval si ale svůj obvyklý tón. “Myslíte, že bych tu trapnou zkoušku neudělal? Nemusím ji ani dělat, protože to pro mě nic není.”
“Ale to my nevíme,” opět ho přerušil rozčilený Prokeš.
“Jo, Myšíku, to my nevíme,” skoro zašeptal Sašik.
“Dyť je to jedno,” nepřítomně řekl Putik.
“Udělám ji taky, dobrá, aby se Prokeš nezbláznil.”
Hoši se vrhli ke kameni a sledovali každý Myšíkův pohyb. Vzal nůž, dal ruku na kámen a třemi silnými tahy si malík uřízl. Obličej zkřivil jen na vteřinku. Hned zase vstal a malíček odhodil. Hoši vydechli úžasem. Provedl to stejně dokonale jako Putik. I když Prokeš si všiml, že Putik se choval přece jen nenuceněji, jako by se vůbec nic nedělo, kdežto Myšík měl možná trochu strach.
Prokeš se samolibě ušklíbl. Myšík si toho všiml. “Co zase chceš?” vykřikl vztekle. Překvapilo ho, jak těžkou zkoušku vymyslel.
“Vůbec nic, Myšíku, vůbec nic,” odpověděl ironicky a Myšík v něm poznal svého budoucího nepřítele. Zhnuseně se od něj odvrátil a dál si ho nevšímal, ale přitom dobře věděl, co Prokeš chtěl říct. I Myšík si všiml, že nejlépe se při zkoušce zachoval Putik a dost mu to vrtalo hlavou, jen doufal, že si toho nevšiml nikdo jiný než Prokeš. Levá ruka Myšíka neúnosně bolela. V jedné chvíli se lekl, že snad omdlí. Zastrčil ruku do kabátu. Do látky se vsakovala krev.
“A teď budeme hlasovat, kdo bude náš velitel,” rozhodl Myšík, když usedl na mez.
“Hlasování nebude tajný, každej vstane a řekne, koho chce mít za velitele.”
“Proč to nebude tajný hlasování?” zařval Prokeš.
“Protože já říkám, že to bude hlasování veřejný, – dobře, uděláme to tak, že se budete jen hlásit.”
Prokeš něco zabrblal a nasupeně zíral před sebe.
“Kdo je pro, aby byl velitelem Prokeš?” otázal se Myšík a ani jedna ruka se nezvedla. Myšík se podíval na Prokeše a slabě se uchechtl. “Kdo je pro, aby byl velitelem Der?” Přihlásil se Der. “Já, já chci bejt!”
Hoši se na něj nechápavě podívali a Putik dostal záchvat smíchu. Válel se po zemi a nemohl přestat. Myšík ho neokřikoval, počkal pár minut a Putika to jakž takž přešlo. “On hlasuje sám pro sebe, viděli jste to někdy?” vyrážel ze sebe mezi zbytky smíchu. Der ale své rozhodnutí nezměnil. Hoši zírali na Dera a Putika, jejich chování bylo nepochopitelné. Potom hlasování pokračovalo. Nikdo nechtěl za velitele ani Joachyma, Sašika, ani Putika.
Nakonec se Myšík zeptal: “Kdo je pro, abych byl velitelem já?” Zvedly se všechny ruce. Myšík věděl, že to takhle muselo dopadnout. Hlásil se i Der. Nepochopil, že hlasovat se může jen jednou.
“Tys nehlasoval pro nikoho, Myšíku!” bouřil se Prokeš. Myšíkovi už došla trpělivost, dnes podruhé na něj zařval. “Já jsem tvůj velitel, můžu a budu si dělat co chci!!” Hoši se opět příšerně lekli a zapotáceli se hrůzou, až na Putika ovšem, který se stále ještě pochechtával nad Derovým počínáním. Prokeš už ani necekl.
Za chvíli se všichni rozešli, dnes už Myšík nic podnikat nechtěl, protože viděl, jak jsou od té zkoušky pobledlí a každou chvíli si nervózně prohlíží ruku. Samotnému mu nebylo nejlépe. Odešli domů, Myšík šel vzadu sám. Bylo teprve sedm hodin, nikdy tak brzo domů nechodil, ale teď mu nic jiného nezbývalo. Vešel do domu tajně, pořádně si zavázal ruku a šel spát. Bolestí nemohl usnout a nadával si za svůj nápad.