(Autorem totoho deníku je Josef – Jochanan. Žádné bližší informace o něm nemůžeme uvést. Deník jsme na těchto stránkách uveřejnili v srpnu 2006 a setkal se s velkým ohlasem. Tehdy byl rozdělen na tři díly, nyní ho necháváme v podobě, jak byl napsán.)
1) Skutečně zvláštní je, jak sympatičtí mi jsou opilci. Čím jsou starší, zhroucenější, neschopnější, tím větší pro ně mám pochopení. A to všechno jistě ne proto, že můj otec je jedním z nich. Dokázal bych se na ně dívat několik hodin a stále by bylo o čem přemýšlet. Dnes jsem z okna uviděl sedět dva na lavičce před protějším domem. Nevím, kdo tam bydlí, jestli jeden z nich, či co, to je jedno. Nejdřív jsem si důkladně prohlédl staršího muže se špinavou zahnědlou pletí a prošedivělými rozježenými vlasy. Usmíval se, jistě opilostí, očima přimhouřenýma. Obě ruce položeny na stehnech, v jedné držel cigaretu, se kterou semtam pomalu zamířil k ústům. Měl na sobě modráky se skvrnami od oleje a rudý roztrhaný svetr s bílými příčnými pruhy. Se zvláštní zaujatostí se občas shýbl bokem k okraji lavičky, sebral láhev piva a hluboce se napil. Vždy potom zkřivil rty spokojeností. Druhý byl asi o generaci mladší. Na hlavě s polodlouhými černými vlasy měl naražený kdysi bílý dětský klobouček proti slunci. Vzhledem k jeho barevným vytahaným kraťasům a rozhalené košili s krátkými rukávy mne překvapilo, že celé jeho tělo bylo skoro alabastrově bílé. Jednou dlaní s roztaženými prsty přejížděl pomalu po velkém pivním břichu, ve druhé svíral láhev piva. Každou chvíli se trhaně podíval na svého souseda, díval se na něj a pak opět zíral před sebe. Zanedlouho přišel třetí, vytáhlý brunátně červený muž v tmavém starém obleku. Na pozdrav zvedl ruku a sedl si vedle do trávy. Rozbalil balíček, vytáhl kus točeného salámu a několik rohlíků a dal se mlčky do jídla. V tu chvíli se odněkud připlížila těhotná tříbarevná kočka a se zvednutým ocasem zůstala hladově trčet u plotu. Mladík s břichem si toho všiml, z jeho rtů vyletělo pár poloslov a rozmáchlým gestem na ni ukázal. Muž odpověděl trhnutím hlavy, utrhl kus salámu a podal ho kočce. Vzala ho a odběhla. Všichni tři se na ni dívali, jak požírá…
2) Doufám, že si všichni lidé nesmírně váží těch několika okamžiků zde na zemi, kdy mohou aspoň na chvíli nemyslet na Boha. A doufám, že všichni nevěřící, všichni ti, kteří Bohem opovrhují, pohrdají, či ho nechtějí znát, si pořádně vychutnávají celý život. Je jim přáno. Protože po smrti, ej, po smrti už všichni VŠICHNI budou patřit jenom Jemu. A nikdo NIKDO před Ním neuprchne! Nebude NEBUDE místo kam se skrýt, kam uprchnout. A Boží Hněv zasáhne všechny VŠECHNY bez rozdílu! Kdo KDO obstojí?
3) Ech, ďáble, jak rafinovaný jsi! Mám sto chutí ti vyseknout poklonu! Tvé sídlo není v pekle, ani v podzemí, tvé sídlo je v každém hypermarketu, který je otevřený i v neděli. Všichni ti lidé s auty, s obrovskými nákupními koši, kteří nábožně jezdí mezi světly a barevnými reklamami, tak pekelně svůdnými, všechna ta oslava majetku, peněz a materiálu… Kam chodíš na ty nápady, ďáble? Vždyť nikoho z těch leskem oslněných lidí by ani nenapadlo, jakou slavobránu ti staví! Kam se na tebe hrabe ubohý Bůh se svými prokouknutými kostely, se svou starou zapšklou vírou! Každá neděle v hypermarketu je černou mší, parodující mši katolickou. A všechnu svou činnost si lidé ještě vysvětlují tím, že je to pro ně výhodné! Ech, ďáble, nesnadno je tě prohlédnouti! Pěkně sis ochočil televizi, jen co je pravda. Z reklam na mě denně vřeští řada sugestivních hesel a grimas, které mě přesvědčují, že pokud nebudu jíst tento jogurt, budu do smrti tlustý. Nebo pokud nebudu prát tímto práškem, nikdy nebudu mít čisté prádlo. Nebo pokud neochutnám tuto tyčinku, nepoznám pravou rozkoš a priority. Zajímalo by mne, kolik lidí si uvědomuje, že na těchto věcech naprosto, ani milimetrem nezáleží. Že jediné, o co by se měli zajímat, je spása jejich duše. Jak strašná je představa, že svět dělá všechno proto, aby člověka zbavil rozumu, ducha i citu. Schválně ho odpoutává od přemýšlení, nutí ho podřizovat se módě, značce riflí a trik a sugeruje mu, že pokud nebude mít peníze a kariéru, je mrtev. Jak ulehčující je potom zjistit, že člověk je opravdu nejspokojenější a nejsvobodnější, když nemá vůbec nic! A přitom jak je neuvěřitelně bohatý! Čím míň člověk má, tím má víc. Nebo jak se pěkně praví v Příslovích: K čemu peníze v rukou hlupáka? Chce koupit moudrost? Vždyť nemá rozum! – Ech, ďáble, jsi skutečný mistr, jen ty můžeš být Bohu důstojným soupeřem.
4) Dnes se mi zdály zase sny jako řemeny. Zapsal jsem si je hned, jak jsem se probudil, protože se jednalo o zajímavé hovory a během dne bych jistě některé úseky zapomněl. Zdávají se mi často podobně laděné sny, ale ten první byl přece jen něčím vyjímečný. Nefiguroval jsem v něm přímo, zastával jsem funkci jakéhosi pozorovatele, ukrytého za stromem. Kolem jelo černé auto, náhle narazilo do vedlejšího stromu a úplně se rozmlátilo. Vtom přiskočila jakási žena středních let a vytáhla ven neuvěřitelnou silou muže v černém obleku s kravatou, s krátkým sestřihem tmavých vlasů a černými brýlemi. Byl naprosto v pořádku. Stáli proti sobě. Pochopil jsem, že je to ďábel. Pořád se zubil a byl velmi sympatický, jak už tak zlo bývá. „Jsem ďábel,“ řekl prostě ženě. „Aha,“ odpověděla žena a zcela tělesně jsem cítil, jaká ji oblila hrůza. „A teď mi řekni, pomohla bys mi, kdybys to věděla předtím?“ Žena na chvíli zrozpačitěla a pak odhodlaně řekla: „Ano.“ Ďábel se zasmál. „Ale to bys pomohla zlu.“ „Nemohla bych nepomoci někomu, kdo by pomoc potřeboval.“ Bohužel potom jsem vyrazil k nim a chtěl do toho zasáhnout a oba zmizeli. Zbytek snu banální. Druhý sen nastoupil až k ránu. Neobyčejně plodná noc, nikdy jsem se podobnými myšlenkami v bdění nezabýval. Umřel jsem, lhostejno jak. Přilétl pro mne anděl, který vypadal jako kachna, ale přitom bylo zcela zjevné, že má člověčí podobu. Usedl jsem mu na záda, jeho křídla mi zakryla výhled. Mlčeli jsme celou cestu, anděl měl hrozně měkké peří, bořil jsem se do něj jako do prachové peřiny. Bohužel vize nebe mne velmi zklamala, a až později jsem se dozvěděl, že se o nebe nejedná. Byla to šedivá krychlová místnost s nízkým stropem, uprostřed na zdupané hlíně stála obrovská kovadlina a na ní ležel velký bílý zcela kulatý svítící kámen. Tu odněkud přišel obrovitý svalnatý muž s vousem i vlasy až na zem. Poznal jsem, že je to jakýsi pomocník Boha, tvářil se veledůležitě. Zamračil se na mne. „Co je to?“ zeptal jsem se. Kachní anděl řekl: „Odpovídej mu na otázky, on k nim taky patří.“ Muž pozvedl obrovské kladivo a udeřil jím do kamene. Ten se v okamžení rozprskl na čtyři díly. Ihned ztmavly, byly dočista černé. Muž je smetl z kovadliny do kádě s vodou. Podíval se na mne. „To byla dokonalá čistá duše jedné světice.“ „Proč jsi ji rozbil?“ zajímalo mne. „Rodí se čím dál víc lidí, je potřeba víc duší a víc energií. Bereme čisté duše a takto z nich činíme další. Jsou neopracované, křivé a připravené hřešit. Dostanou je ti, kteří se za několik okamžiků narodí. Záleží čistě na nich, do jaké míry budou pak bílé a dokonale kulaté.“ „A které duše se dobrovolně nechají rozbít a znovu uvrhnout do světa, místo aby pobývaly v nebi?“ „Právě ty nejčistčí. Z jiných vytvořit další duše stejně nelze.“ „Takže nebe neexistuje,“ vmísil se do hovoru kachní anděl. „Rozumíš tomu? Už tomu rozumíš, Josefe?“ Kachní anděl otevíral široce zobák a šel na mě. Chtěl mě spolknout. Zcela nečekaně /většinou ve snech ztuhnu nebo umřu/ jsem v sobě zmobilisoval tolik sil, že jsem se chopil kladiva a začal zuřivě bít do kovadliny. Pak jsem se rozhlédl kolem a všude se válely mrtvoly. Stěny se začaly přibližovat a odněkud šel strašlivý zápach hnijícího masa. Hnusem jsem se probudil. Nekomentuji.
5) Jak miluji Kazatele! Měla by to být povinná četba! Proč se ve škole nevyučují základy duchovního myšlení? Proč se děti vyučují kariérismu? Ech, ech! Teokracii na vás!
6) Jak v Tebe, můj Veliteli, dokážou lidé nevěřit? Řekni mi, Ty, který všechny miluješ tak, že jim dáváš možnost rozhodnout se pro Tebe nebo ne, řekni mi, kde lidé berou odvahu žít? V co věří? Obstaví se materiálem, rodinou, důkazy lásky, věrností, žijí v iluzi, že jsou nepostradatelní a nesmrtelní, ale jakmile se jim cokoliv z těchto „krás“ zhroutí, kde vezmou jistotu, že druhá „krása“ je už nezklame? Kde pořád berou jistotu, že podruhé to určitě bude jinak? V čem nacházejí vztyčné body? Jsou tak neuvěřitelně psychicky odolní nebo si řeknou, že je to jejich osud? Kde berou ODVAHU, kde?!
7) Dnes jsem byl u zpovědi. Chodím tam nerad, nevím už, co si mám vymýšlet za hříchy. Připadám si jako blbec se svými „hrubými slovy“, „vztekem“ a dalšími kreténismy. Nyní jsem řekl něco nového a s napětím jsem očekával výsledek. Děl jsem, že mám občas stavy, kdy bych nejraději všechny kolem sebe zabil kvůli tomu, že se neptají, že nic neřeší a že jsou vlažní a neumí si za ničím stát. Farář mi po dlouhé pomlce /neubránil jsem se úsměvu/ sdělil, abych se ke všem choval tak, jak si přeji, aby se chovali oni ke mně. Po zpovědi jak po výprasku. Eh, kdybych se vážně ke všem choval tak, jak si přeji, aby se chovali oni ke mně, nezůstal by kámen na kameni! Milý pane faráři, to bych se choval tisíckrát hůř, než teď!
8) Čím to, že žádná krása světa, ani hudba, ani literatura, ani poezie, ani obraz, ani příroda, zkrátka žádné umění se nevyrovná dokonalému řádu liturgie? Ó Bože, Ty, z něhož pramení veškerá krása a veškeré dobro světa, děkuji Ti, že jsi mi umožnil v Tebe věřit! Připojuji kus žalmu 86, neboť dnes jásám z nedozírné Velikosti a Krásy Velikonoc: Panovníku, není ti rovného mezi bohy a tvým činům se nic nevyrovná. Všechny pronárody, tvoje dílo, se ti přijdou klanět, Panovníku, budou oslavovat tvoje jméno, protože jsi veliký a konáš divy; jedině ty jsi Bůh. Hospodine, ukaž mi svou cestu, budu žít podle tvé pravdy, soustřeď mou mysl na bázeň tvého jména. Celým srdcem, Panovníku, Bože můj, ti budu vzdávat chválu, tvoje jméno věčně oslavovat, vždyť tvé velké milosrdenství je se mnou; z nejhlubšího podsvětí jsi vytrhl mou duši.
Chtěl bych s rodinou hovořit o velikém mystériu Velikonoc, ale byly by to jen zbytečné tlachy. Já přece vím, má milá Přísloví: Jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit. – A také vím, že – Jako zlatá jablka se stříbrnými ozdobami je vhodně pronesené slovo.
9) Danieli! Danieli! Křesťanství musí mít monopol na pravdu! Jinak by Kristova smrt byla zbytečná!!!
10) Ech, ech, děsí mne úzkoprsost lidstva! Těch ubožáků, kteří tvrdí, že křesťanství lidi omezuje svými dogmaty. Což nevidíte, jak se sami necháváte s nadšením omezovat celým světem? Není snad svět jedno veliké dogma? Navíc nesmyslné a stupidní? Kariéra, peníze, majetek, nic vám to neříká? Já přece vím, že říká. A jak rádi jim hned z fleku uvěříte, bez jakéhokoliv zkoumání a přemýšlení. Není velikým dogmatem nabídka dne u každého supermarketu, každá reklama, každé slovo v ženském časopise? Jaké dogma katolické církve asi tak zotročuje? Hm. 1) Bůh je jeden. Aha, takže všichni chtějí, aby Bohů bylo víc. Nu, není co dodat.
2) Bůh je nejvýš spravedlivý. Takže jako nemá být, či co? Jak někoho může omezovat, že Bůh je spravedlivý?
3) Jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch svatý. Dobře, tohle je velmi omezující. Budeme si svobodně věřit pouze v Ducha svatého. Nebo jenom v Otce a Syna. Kdo chce být křesťanem a nemůže se srovnat s touto zjevenou pravdou, nedokázal ještě pochopit, že tyto tři bytosti jsou od sebe „bohužel“ neodlučitelné a dohromady tvoří jednotný dokonalý celek. Nuže budiž, nikdo nikomu nebrání, aby si věřil v co chce. Ale ať tohoto „křesťana“ v kostele raději nepotkám.
4) Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a navěky spasil. Takže ne? Ježíšova smrt byla tedy náhodná? Nebo Kristus vůbec nebyl člověk? Nebo nebyl Bůh? Nebo vůbec nebyl? Nebo nás svou smrtí naopak zatratil? Nebo to byl ďábel? Co je to tedy za postavu? Nad tím se nikomu nebrání dumat, ale kdo chce být křesťanem, nedojde nikdy míru v srdci, dokud této pravdě neuvěří. Mohu ze své zkušenosti potvrdit. A pak, všechny tyhle otázky už tu byly a nepřežily.
5) Duše lidská je nesmrtelná. Nu, tak to je skutečný oříšek, že? Vám se chce skutečně věřit, že duše se jen tak rozprskne do vzduchu a je konec? Přeju do dalších let zdravou mysl a pevné nervy.
6) Milosti Boží je k spasení nevyhnutelně potřeba. Chcete se spasit sami? Řekněte mi pak, jak jste to udělali, abych neztrácel s Bohem čas. Takže dogmata katolické církve jsou skutečná otročina. Chodím do kostela s řetězem na krku, farář mne pohání bičem a donekonečna mi omílá tato nepochopitelná dogmata. Jak děsný to mám život!
Po dlouhé době jsem se zase musel smát. Přijela k nám jakási příbuzná. Komunistka až na půdu. Do očí mi tvrdila, že nám katolíkům se to žije, když můžeme dělat prasárny a pak si letíme do kostelíčka, kde nám farář požehná a už to máme v nebi dobrý! Ano, komunismus v naší zemi udělal své. Čím vším musela ta hovada nakrmit lid, aby se jim církev zhnusila?! Jakým nestoudným způsobem sráží Boha na svou ubohou zbabělou úroveň! To si opravdu myslí, že je Bůh tak slepý a blbý? Že nepozná, kdo se vyznává z hříchů z upřímné lítosti a s touhou odčinit je a kdo tam jde jen tak, protože má zrovna čas a nedávají nic poutavého v televizi? Neuvěřitelné. Co dodat. Nehledě na to, že si ta „tetička“ myslí, že prvotní hřích je sexuální styk Adama a Evy! Rozhorlovala se: Jak k tomu přijde takové novorozeně, které umře a stejně nese vinu za něco, co nemohlo spáchat! Snažil jsem se jí vysvětlit termíny jako „zneužití svobody“, „neuposlechnutí Boha“ a „způsobení mravního zla“, ale vedla si pořád svou a nepochopila nic. Asi jí uniklo, že za komunismu se běžně mučili lidi. Oč byla ta prasata lepší, než inkvizice? Neubránil jsem se několika příkrým slovům – myslím, že už tady tetičku nikdy neuvidíme. Jaké idiotství! Ve všech je zarytej komunismus, kterej vzal lidem mozek! Nemusíte přemejšlet, drahouškové, sklání se nad nima uslintaná držka, já vám vezmu myšlení a vy budete jen pěkně pracovat a dělat to, co vám řeknu. A tyhle trosky budou žvanit něco o zotročování rozumu katolickou církví?? Co kdybych já zas tobě, drahá tetičko, začal kázat o tom, jak tebe zotročuje majetek? Jak pro vidinu dalších peněz jsi schopná zapomenout na čest a svědomí? Které otroctví má větší hodnotu? A vůbec, lze zde hovořit o nějakém otročení, když jsme u církve? Nemáte ponětí o velikosti svobody, kterou Pán člověku dává! Kolik ještě poloblbů si Tě bude brát do huby, můj Veliteli?
11) Konečně, konečně se mi podařilo sehnat Zoufalce od Leona Bloy! Bloy je jeden z mála lidí, kterým rozumím a s nimiž bych se chtěl skutečně sejít. Děkuji, drahý Bloy. Posiluješ mne v mém strašlivém rozhodnutí — zoufalce.
12) V čem spočívá veliké mystérium Kristova trojitého podklesnutí pod křížem?? Znamená to, že člověk ve svém úkolu či na své cestě za úkolem může třikrát klesnout? Třikrát zklamat? Třikrát se zpronevěřit? Nebo třikrát sejít z cesty, třikrát nepoznat svůj úkol? Nebo to symbolizuje trojitou bolest na pravé cestě? Trojité vyčerpání, trojité pochybnosti? Trojité sáhnutí na dno svých schopností, svých sil?
13) Je mi jasné, že každý člověk potřebuje někam patřit. Cítit sebepotvrzení, cítit, že ho někdo uznává, že zastává určitou funkci ve společnosti, určitou důležitou roli a pokud mu už v dětství toto právo vezmou, dějí se s ním podivuhodné věci. Uzavírá se, trpí komplexem nebo se zahledí do sebe. Nebo taky ne a je naprosto v pořádku, že. Kupříkladu já nepotřebuji být v žádném společenství a velmi si libuji ve své samotě. Mnoho lidí však podlehne svodům sekt, novodobých guruů a proroků, kteří o sobě tvrdí, že jsou dalšími Ježíši Kristy nebo vtěleními Višnua atp. Křesťanství se stalo pro mnohé symbolem zakrnělosti, stagnace, svatouškovství, blbství, růžového pokryteckého slizu a demence. Já se nedivím. Mnoho zla spáchá sama církev, mnoho zla spáchají její členové. Když vidím některý katolíky tady ve vsi, chce se mi opravdu zvracet. Ne kvůli hříchům, ty jsou v pořádku. Chce se mi zvracet kvůli jejich vlažnosti, kvůli posranosti a slabošství. Bohužel všechny tyhle problémy vztahuji na sebe a cítím se za ně zodpovědný. Jako kdybych já měl spasit celý svět. /Jak moc, jak moc bych chtěl, můj Veliteli!/ Avšak v Příslovích se praví zcela nesporně: Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí.
Setkal jsem se s hochem, který tvrdil, že Kristus je slaboch, jenž nepřinesl vůbec nic nového. Doufám, že ten chlapec je živ. Nevypadal dvakrát zdravě, když ode mne odcházel. Setkal jsem se také s několika lidmi, kteří říkali, že nejvýhodnější je vybrat si ze všech náboženství to nejlepší a nejsrozumitelnější a na tom si postavit svou víru. Pěkné a chvályhodné, že? Tvrdili, že lze takto vytvořit univerzální náboženství pro všechny a pak by podle nich nedocházelo k žádným svárům, protože by v tomto náboženství bylo ze všeho něco. Lze se vyjadřovat k takovému kreténismu? To snad ani ne.
Nu ano, buddhismus. Já vím. Náboženství bez boha, které nikdy nespáchalo žádné zjevné zlo. Je atraktivní se svými meditacemi, se svým soucitem se vším živým, reinkarnacemi a nirvánou, se svou teorií, že vše na světě je utrpení, z něhož se lze vymanit pouze meditacemi a hledáním pravdy atp., nemohu dál nic říct, nestudoval jsem to. Ovšem je Buddha atraktivní pro divoká srdce, která by se nevzdala svých vášní, svých bolestí, svého utrpení a žádných emocí za nic na světě? Kristův život a jeho smrt a celé jeho učení je jako meč, který ti v jediném okamžiku probodne srdce a svým ostřím bodá a bodá celý život až do chvíle smrti. Buddhismus by tohle nikdy nedokázal. Buddhismus není o meči. Netvrdím, že je špatný, jen není pro mne. Já jsem bojovník, já se rvu s celým světem a až nebude s kým se rvát, vrhnu se na samotného Boha! Cheche, jak asi vypadá buddhistovo setkání po smrti s Pánem? Musí to být pro něj velmi nepříjemné. Myslím, že chvíli nepříčetně zírá Bohu do obličeje a pak se jen zmůže na něco jako: „A kurva.“ To byl vtip, já doufám, že je ty reinkarnace těší, nepřeju jim, aby se s Bohem setkali. Je to jen pro statečné a silné.
Pro potěchu si napíšu kus žalmu 139: Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé.
14) Velmi se mi líbila Danielova teze. Nejí maso. Tvrdí, že každý tvor rád žije a každý má právo na život. Z jakého důvodu a kde bereme právo zabíjet zvířata? Takhle mi to řekl. Pěkné. Nikdy jsem netvrdil, že nemohu bez masa žít. Ti, kteří vskutku nemohou, zabijí třeba i prase tak, že mu zakroutí krkem. Nelze nic namítat.
15) Byl jsem znovu velmi šokován zjištěním, že někteří lidé nejsou schopni pochopit omyl nebo slabost ostatních. Sami jsou třeba ohromnými moralisty, nikdy by je nenapadlo například pomyslet na nevěru, ale co je to za ctnost, když nedokážou nevěru u jiných odpustit? Kdo jim dal právo se ve svých ctnostech vyvyšovat nad ostatní? Pak jejich ctnosti nemají žádnou hodnotu a nejsou o nic méně hříšní, než ti, co zcizoložili. Stejně tak nechápu, jak se mohou dívat na nevěru skrz prsty, když sami mají problémy s vypořádáním se s jiným závažným hříchem, třeba s krádežemi. Nebo z toho dokonce mají radost! Místo aby chudáka politovali, poťouchle se smějí a nesmyslně si myslí, že oni jsou lepší. Hřích je přece veliké neštěstí. Nijak zvlášť zábavný mi nepřipadá. Pán uložil každému jinou zkoušku, jsme si rovni, všichni bojujeme sami se sebou. Největší prasárna je někoho odsoudit. Každý je hoden lásky. Každý má právo na Ježíše Krista, neboť Bohu záleží na každém z nás.
16)Ano, uznávám, dřív jsem nepotřeboval vědět, nač žiju, co je mým posláním. Chodil jsem na gymnázium, měl jsem pocit, že se připravuji na budoucí perné zápolení. Pak jsem si našel práci, prostou, dřevěnou a vonící, vydělával jsem peníze, chvíli jsem měl pocit potřebného člověka. Teprve před několika lety jsem zjistil, že vše je málo. Málo, málo, Veliteli!
17) Dnes nebyla sobota, ale pravá jobota. To by samotný Job musel uznat. Matka se mne ptala, co bych chtěl k narozeninám. Ptá se mne každý rok a jest již marností jí každým rokem vysvětlovat, že nic nepotřebuji. Bohužel. Kdybych byl schopný říct nějakou stupiditu, udělal bych lépe. Avšak řekl jsem: „Matko, chtěl bych být chudý.“ Ech, jaká vlna děsu se jí mihla v tváři! A jak otec div nesvalil stůl, jak vyskočil! Vím, že jsem bodl do vosího hnízda. Vím to a chtěl jsem to. Ovšem ta snůška výčitek a osočování posléze! Prý: To se ti to kecá, když s náma žiješ ve společný domácnosti! Kdybys žil sám, to bys už chudej bejt nechtěl, co? Jak bys uplatil byt? Co bys jedl? Jak bys vyžil? Můžeš bejt rád, že s náma žiješ! To by se ti tak dobře už nevedlo, milej zlatej! A: Víš, co je na baráku oprav? Spousta peněz padne jen na opravy a to musíš vydělávat a nesmíš si válet šunky jak lidi ve městě! A co kdyby se najednou něco stalo? Kde si potom půjčíš? Co myslíš, že ti kdo dá? Lidi jsou zlí!!! Mučili mě pak podobnými žvásty celý den. Nemohli pochopit, že mi peníze způsobují utrpení. Jejich peníze. Ne moje. Mé peníze jsou hned pryč, uklidím je vždy co nejrychleji na bezpečné místo, odkud mne nemohou otravovat. Nejhorší je, že nemohu nemlčet. Kdyby bylo po mém, nechal bych je. Ale cosi mne stále nutí, abych jim oponoval. Marnost však. Vanitas vanitatum. Ano. Přesně na tomhle případu jsem si vyzkoušel, zda mám schopnost někoho přesvědčit o zbytečnosti jeho pachtění za majetkem. Ano, nemám. Na všechny mé výhrady měli rodičové tisíc argumentů, které svou blbostí předčily samotnou podstatu blbství. Došel mi humor, přátelé. Ale budu to zkoušet dál. Přece nemohou sloužit modle Mamon dlouho. Musí je to znudit. Tahle modla je omezená a jednotvárná. Budu to zkoušet dál. Umučím je i sebe. Zatím bezvýsledné, ale čekám. Jsem ubohý svévolník. A jak praví Hospodin – Nemají pokoj svévolníci. A já vskutku nebudu mít pokoj, dokud jejich modlu Mamon nepokácím. Neboť jak se geniálně praví v Příslovích: Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt; což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu?
18) Dnes jsem si plně uvědomil, že nejsem schopen cítit radost ani štěstí, ani zklamání, ani vztek. Vše je pro mě přirozené, vše, co by jiné rozradostnilo nebo rozlítilo, má pro mne tutéž hodnotu. Nemohu cítit radost, protože po ničem netoužím. Nemám radost ani z toho, že učiním dobrý skutek. Je to pro mne nutnost stejná jako jít na záchod. Nemám radost z toho, že mne někdo pochválí, připadám si jako debil. Nemám radost ani z krásy, přijímám ji a říkám si: Ano, je to krása, uvědomuji si, že je to krása. Ale srdce je zcela v normálu. Dokážu rozeznat dobro a zlo, krásu a ošklivost, ctnost a hřích. Vše rozumem. Necítím nic. Jako kdybych byl vytesán z kamene. Nevím, jestli mi to tak bylo od Boha dáno, či jsem si tuto vlastnost vypěstoval neustálým mučením sebe sama. Ale nevzpomínám si, že bych kdy cítil radost někdy předtím. Všechno pro mne bylo zcela přirozené a skoro se nabízí lhostejné. Otec mi v dětství slíbil, že půjdeme na výlet. Ano, tedy jsem počítal s tím, že půjdeme na výlet. Otec mi druhý den řekl, že nikam nepůjdeme. Ano, nikam nepůjdeme. Necítil jsem zklamání, ani jsem se nezlobil. Bylo to přirozené. Matka mi v dětství dala krásnou obrázkovou Bibli. Spal jsem s ní a neustále v ní listoval a četl. Pak se mi ztratila. Ano, bylo to přirozené. Nic jsem necítil. Byla, už není.
Jak je mi zatěžko přiznat si, že mé srdce je tiché i vůči Pánu! To jenom rozum se mění v plameny, když mám hájit svou víru, svou nádhernou geniální víru, v jejímž čele stojí nejkrásnější a nejvzrušivější postava, která má jméno nad každé jiné jméno – Ježíš Kristus, Syn Boží! Ale já na Boha nemyslím, když vstanu, to jenom můj rozum odemílá modlitby, protože mne to má matka naučila v dětství. Ztichnu v kostele a upírám oči na kříž, ale oči mého srdce se dívají jinam. Kam, nevím sám. Jelikož nevím, zda je to má vina či nikoliv, snažím se svou nelásku odčinit askezí. Ale askeze ztrácí význam ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že právě ta askeze je pro něj potěšením. Ano, rád se mučím. Nejím dva dny, piju jen vodu, tuhle jsem zkoušel dva dny nespát. Bohužel pro mne je utrpením být s lidmi a ne s nimi nebýt, snažil jsem se tedy několik dní vyhledávat společnost. A to je vskutku fest utrpení. Nevím, askeze ztratila význam. Stejně se po všem tom sebemrskačství necítím nikdy líp.
19) Daniel měl zajímavou teorii, že křesťanství lidi zotročilo. Že jim bere přirozené tužby a činí z nich ubohé otroky bez rozumu. Odhlédněme od toho, že ten jeho buddhismus taky nefandí volné lásce, ale nemám v oblibě argumentovat tímto způsobem. V prvé řadě musím předeslat, že církev zastává mnoho názorů, s nimiž nemohu souhlasit a uznávám, že jsou zcela mylné, ba přímo kreténské. To však neznamená, že církev zotročuje mysl. Kterou však přirozenou tužbu člověku bere církev? Nic nikomu nebere! Kdo chce, stejně si cestu k té tužbě najde. Kdo chce smilnit, smilní. Kdo se chce obžírat, obžírá se. Kdo chce milovat peníze, miluje je. Církev /bohužel, bohužel nastotisíckrát/ neobchází stavení od stavení a nepodrobuje zkoušce své ovečky, zda vykonávají všechna pravidla, kterým se svým křtem upsaly. Kde je pak jaká otročina? Záleží jenom na svědomí každého, zda si chce odepřít věc, která mu stejně dlouhodobě nijak nepomůže. A já budu radši otročit, jak vtipně říká Daniel, Božímu zákonu, než bych jen jediný den otročil svému tělu. Lžu však. Ech, jak rád bych na jediný den otročil svému tělu! Jak rád bych dělal něco, co je v rozporu s církevním učením! Aspoň jediný den být bez Boha! Udělat nějakou špatnost! Bohužel mně stačí pouze pomyslet na nějaký hřích nebo na něco, co se příčí mému svědomí a už cítím hnus nebo nudu. Zlo mne nudí. Tak je to. Myslím, že kdybych nežil podle katolické církve, nesmírně bych trpěl.
Pro mě je utrpením vyhledávat rozkoše, hřešit atp. Připadá mi tak snadné dělat a vyhledávat dobro, jak to, že jiní se musí stále potýkat sami se sebou a já nemusím? Nedokáže mě nic svést. Nedávno jsem si rozebíral všechny smrtelné hříchy. K smíchu. Lenost? Celý den pracuji, ani mysl nezahálí. Obžerství? Lze přejmenovat na askétství; tím se obžírám často. Lakomství? Nevím. Že bych se zbavil i těch pár stovek, za které si kupuji knihy? Pýcha? Já se směji. Pyšný? Na co?! Ne, to vskutku. Smilstvo? Cheche. Jsem nedotčen ženskou bytostí. Závist? Ó, ta mi připadá ze všech těch ubohoučkých hříšečků nejvíce vtipná. Závidím maximálně těm, kteří už pochopili. A hněv? Nu, možná. Když někdo tupě plácá a neví o čem. Nuže, tohle zábavné resumé hříchů neobstálo. Nemám z čeho zpytovat své svědomí. Jenom z toho, že nedokážu cítit lásku. Všichni lidé jsou pro mne jediným tělem. Vím rozumem, že je třeba jim pomáhat. Toť vše. Ne ovšem z přirozené lásky a z pocitu solidarity. Pouze z nutnosti. I rodina do toho těla patří. Nevím, zda může existovat člověk, který necítí lásku vůbec k ničemu. Miluji sám sebe? Ne, ani k sobě nic necítím. Jsem jen skořápka, v níž je nějaká duše. Jinak na sebe nelze pozírat. Obávám se však, že jsem schopný cítit lásku, jenomže jsem ji v sobě kvůli rodovému prokletí zabil, abych nezešílel. Nemohu mít rodinu a nemohu mít ani ženu. Nelze pokračovat. Nedovolím, aby utrpení pokračovalo. Strašné je, že mi nepřítomnost lásky v mém srdci nevadí. — Nebo vadí? Nečiním dobro z lásky k Bohu. Činím dobro, protože nemám na vybranou.
20) Můj Geniální Veliteli, snad mi nechceš namluvit, že mám nebe jisté? Proč? Kvůli tomu, že neumím hřešit? Jak k tomu přijdou ostatní? Na takové nebe já kašlu! Proč aspoň nejsem vilný? Proč nemám zálibu v alkoholu? Proč nejsem závistivý? Proč nedokážu na ničem lpět? Proč nemám žádnou nádhernou slabost, nebo proč o ní nevím? Nejsem schopný lásky; to je můj hřích? Cožpak se lze lásce naučit?! Lze přinutit srdce, aby začalo milovat? A pokud ano, kde začít? U sebe? Mám začít milovat sám sebe? Jak a v čem? Kdy? Vždy? Kdybych byl aspoň samolibý, kdybych se uměl pochválit, kdyby mi záleželo na vzhledu, kdybych podléhal epikurejským choutkám! Všechno, co řeknu, dělám a myslím, mi připadá stále stejné. Když se hádám s lidmi o víře, když nakupuji, když hovořím se sestrami. Když sekám trávník, když se modlím, když v práci vozím dřevo. Ať pomyslím na cokoliv, na Boha, na pořad v televizi, na své teorie, vše jedno. Nikdy u ničeho nevnímám sebe, ani své zásluhy. Když udělám dobrý čin, necítím nic, natož nějaký obdiv k sobě. Proč? Je snad nějakou ctností čin, jehož splnění je pro mne samozřejmostí? Stejně tak lze pochybovat i o ostatních ctnostech a já je nepovažuji za ctnosti. Člověk, který se narodil s tím, že nezná závist, nemá žádnou zásluhu. Bylo mu to dáno od Boha. Jediná skutečná ctnost je ta, ke které se člověk v životě tvrdě dopracoval vlastním úsilím a s pomocí Boží. Proto jsme si všichni rovni. Bůh rozhazuje svými hrstmi ctnosti a neřesti tak, jak mu to připadá spravedlivé a správné. Jak se geniálně praví v katechismu: Máš něco, co bys nedostal?
21) Napadá mě teď jeden odstavec z deníku V temnotách od Leona Bloy: „Ah! Hospodine, dej mi plakati v mém bdění i v mém spánku, plakati vždycky, jako činil tvůj prorok. Nejsou-li čisty mé slzy, proměň je v krev, a pakli tato krev nestojí za nic, stantež se potoky ohně; ale, nezáleží jak, učiň ať pláči, vždyť to jest pomoc k blaženosti, neomylné tajemství, jak přivábiti Utěšitele!“
Ano. Proč nemám milosrdných slzí, proč aspoň jednou jedinkrát se mé srdce nezachvěje?! Ej, jak rád bych měl někdy slzy, vytrysknuvší ne z rozumu, ale ze srdce, z vděčnosti za všechno, co mi denně přinášíš a ne jen z lásky k tvé filozofii! Proč jsi mi dal tak tvrdé srdce? Chci, aby křičelo, chci, aby zpívalo, chci, aby se trhalo na kusy jako ostatním věřícím lidem! A nemůže-li srdce, dej, aby se mi trhalo něco jiného! Roztrhej mne, Veliteli!
22) Činit zlo nebo vyhledávat rozkoše mi způsobuje muka nudy. Nemohu hřešit i kdybych chtěl. Pochopitelně, že hřeším. Nevím však jak a čím. Nevědomost hříchu nečiní. Nebojuji se sebou, není s čím. Není překážek. Pokud nejsou překážky ve mně, kde jinde tedy jsou? A především v čem mi mají bránit? Co mám činit? Co je mým úkolem?? Jsem tak geniálně vybaven pro nějaký obrovský úkol. Kde však je? Čekám naň celý život. Mám duši bojovníka! S čím se mám rvát! Dejte mi cokoliv a kohokoliv a já se pustím do boje! Nebudu váhat ani vteřinu! Ve jménu mého Nesmrtelného Velitele! Dejte mi úkol! Pro Krista Pána, lidé, dejte mi úkol!!!
23) Ech, jak je pro mne nepředstavitelná smrt beze slávy! Mám-li už jednou zemřít, dej, můj Veliteli, aby to bylo v boji za Tebe, aby má poslední slova patřila Tobě, aby ta slova korunovala veškerý můj boj za Tvé jméno, abych zemřel s korouhví v ruce! Jinak bych se Ti nemohl podívat do tváře hanbou a opovržením k sobě samému. Sešli mi před smrtí znamení, kterým mi naznačíš, abych se připravil! Dej mi zemřít s korouhví v ruce!
24) Psal jsem, že nic necítím a že vše jedno jest. Vím však, že kdybych dostal úkol, vše ve mně by začalo žít. Možná bych konečně podlehl samolibosti.
25) Nemohu nedodat, že jsem před lety hřešil. Hřešil jsem pochybnostmi o existenci Boha /považuji tuto zdravou a zcela pochopitelnou úvahu za naprosto samozřejmý bod přirozeného vývoje mysli, ovšem nechte mi doufat, že aspoň trochu hříšné to v mém případě je!/ a z toho vzniklým zoufalstvím, taktéž rouhání jsem občas podlehl, výčitkám a depresím. Takže mohu oprávněně předpokládat, že neřesti a slabosti jsou mi zcela jistě blízké, jenom není čas, místo a dost příležitostí k tomu, abych si pořádně zahřešil.
26) Je mým úkolem trpět? Je mým úkolem celý život bojovat s touhou a potřebou mít rodinu? Bojovat se samotou? Nepraktické, k čemu? Vše jest málo. Ovšem je-li mým úkolem trpět, je-li mým smyslem existence utrpení, kterým zaplatím za hříšnost rodu… Pane můj kde ho máš víc? Naval, navrš, nahromaď, nakup na má bedra tolik utrpení, kolik ho jen máš v zásobě! Chci víc! Ohni mi hřbet jako nuznému poutníku! Ať mi hlava ztěžkne, ať se mé nohy boří do hlíny tíhou, ať se mi ruce únavou zkřiví, ať se táhnu bolestí po břiše jako had! Jen mi řekni, že je to můj úkol! A pak udělám cokoliv, snesu cokoliv. Všechno utrpení příštích pokolení na mne shoď, neboť já jsem ochoten je zachránit. Dej mi tolik utrpení, abych se pohyboval jen milimetr před propastí šílenství a aby tomu tak bylo celý můj život! Pane, Pane, nedopusť, abych zešílel, nemaje úkolu!
27) Úkol! Úkol! Kde je úkol! Je mým úkolem snášet, že žádný úkol nemám?! Pane! Zešílím! Vždyť přece víš, že – Dlouhým čekáním zemdlévá srdce, kdežto splněná touha je stromem života!
28) Má zběsilá touha po úkolu už hraničí s fanatismem. Myslím, že kdyby mi v cestě k úkolu stál nějaký člověk, zabil bych ho. Obávám se, že bych se dopustil mnohého zla, kdyby to byla podmínka dozvědění se svého úkolu. Pravděpodobně bych se z učinění každé špatnosti pozvracel nudou, co to však je. Ano, nemyslím na Boha jako na bytost. Proto k němu necítím lásku a tudíž si nemohu představit, že by mému Veliteli někdo ublížil svým hříchem. Bůh je Rozum, Idea, Krása, Dobro, Spravedlnost, Naděje, Duch. Pozvracel bych se nudou a hnusem proto, že hřích se příčí mému přesvědčení, že se protiví Rozumu. Má Kristovu podobu, lidské tělo, to ano. Je celý člověkem a celý Bohem. Uznávám, chápu. Nemiluji. A jak rád bych se někdy díval na Boha jinak! Ej, před spaním si představuji celé utrpení mého Pána a necítím soucit, necítím se vinen, necítím lásku, jsem jenom proboden pekelnou krásou toho nádherného geniálního příběhu, v jehož čele stál můj Velitel. A já jsem konečně pyšný na to, že mohu vyznávat Jeho učení. Toť jediná má pýcha, toť jediné mé vzrušení.
29) Ej, Pane, nemiloval bych tě tolik, kdyby v tvém znaku nebyl geniální symbol kříže! Jak prostý znak a přitom jak až do posledního nervu těla vzrušující! Ten bod, v němž se oba trámy protínají! Ten příšerný bod! Nesnesl bych, aby v tvém znaku bylo něco kulatého! Kříž řeže, kříž seká, kříž krájí, kříž tříští duši napadrť! Dokážu se na kříž dívat několik hodin bez přerušení. Snad neexistuje věc, na kterou bych se díval raději. Jak silně mě zasáhlo, když se můj starý kříž po mé drahé praprababičce rozpadl! Modlil jsem se před ním, visel mi v boudě a zrovna když jsem dokončoval modlitbu za zemřelé, spadl ze stěny a byl dočista na šrot. I Kristovo tělo se rozbilo, nelze je ani slepit. Červotoč dokončil své zhoubné dílo. V práci jsem si vyrobil jiný; je celý černý, obrovský, pokrývající skoro celou zadní stěnu boudy. Časem vyrobím i Krista. Musím se Mu dívat do tváře. Chacha, jak by asi vypadalo mé setkání s Tebou? Usmál by ses na mne? Hněval by ses? Poplácal bys mě jízlivě po rameni? Uhodil bys mne? Nechal bys, abych Ti umyl nohy? Zavidím Maří Magdaléně, závidím malomocným, závidím Lazarovi, závidím všem tvým apoštolům, závidím lotrům, kteří s tebou byli ukřižováni, závidím Jidášovi, všem těm, kteří s Tebou mohli mluvit, kteří Tě viděli, kteří Tě mohli znát za Tvého života. Závidím i zvířatům, slunci, kamení, všem věcem, které byly v Tvé přítomnosti. Proč jsi mi nedopřál, abych žil v Tvé době? Proč jsi mne neučinil třeba tím nejposlednějším, nejnemocnějším, nejubožejším ze všech ubohých, proč jsi mi nedopřál Tě jen zahlédnout v tomto bídném postavení; klidně bych poté umřel! Dal bych celý svůj život za to, kdybych Tě mohl jen na několik chvil vidět a mluvit s Tebou! Veliteli, Veliteli!
30) Včera jsem se skoro celou noc modlil, celý růženec jsem sjel snad desetkrát. Jak mi to mohlo nedojít! Rozhodl jsem se nemít ženu ani rodinu, aby se už nemělo na koho přenést utrpení, způsobené mou praprababičkou. Ale docela dobře se může stát, že utrpení rodu bude pokračovat v potomcích mých sester! Nevím z jakého důvodu /že by egoismus?/ jsem se domníval, že zrušit prokletí mohu pouze já! Pane, nedopusť, aby mé sestry trpěly, aby byly nositelkami dalšího neštěstí! Měl bych proklínat a nenávidět svou praprababičku, ale já ji naopak velice miluji. Považuji ji skoro za nejlepšího přítele, jistě jsme měli mnoho společného. Rád bych se s ní setkal, určitě by se mi líbila. Děkuju ti, má milá, bez tebe by mé utrpení nebylo tak sladké.
31) Připadá mi, že budu nucen už celý zbytek života chodit s rukama se spletenými prsty na prsou a s očima obrácenýma k nebi a s ústy donekonečna omílajícími větu: „Dej mi úkol!“ Už se mi o tom i zdá. Většinou vykonávám hrdinské skutky – zachraňuji lidi z plamenů, ovládám nejrůznější bojová umění, zacházím s revolverem jako bych se s ním narodil, bývám agentem, vojákem, vedoucím, tuhle jsem byl dokonce indiánským náčelníkem a lovil jsem bizony. Jednou jsem dokonce čelil hordě démonů. Nebyl to lehký souboj. Sugerovali mi mou vtíravou myšlenku; připoj se k nám a my ti dáme úkol! Vyřídil jsem je do jednoho. Ech, nedokážu už myslet na nic jiného. Ovládá to i můj běžný život. Všechno, co jsem dřív považoval za potřebné a dobré, mi nyní připadá zbytečné a malé. Má práce! Jak obludně udeptávající! Mé povolání může vykonávat každý druhý člověk! Vůně dřeva, kterou jsem měl tak rád, se mi zhnusila. Tváře, kolem kterých chodím, mi svou bezduchostí způsobují muka. Zlenivěl jsem. Utrhuji se na rodiče i na sestry, nemám už žádnou trpělivost. Velmi rychle se rozhněvám. Ano, nejvyšší čas na to, dát se do boje sám se sebou. Ale já nechci. Vyzývám Boha, aby mi okamžitě dal úkol. Pokud se tak nestane, dám se na zcestí. Kdo z nás to vydrží déle, Veliteli?!
32)Postupně překonávám hnus a touhu zvracet. Byl jsem několikrát s Danielem v hospodě a na místní diskotéce. Neuvěřitelné a zcela nepochopitelné, jak někdo může na těchto místech vyhledávat a nakonec i najít zábavu. Je to plytké, marné a zbytečné. Nicméně překonávám se a daří se mi to. Bůh mlčí, pokračuji ve zcestí. Kouřil jsem marihuanu, opil jsem se, strčil jsem bezdůvodně do jednoho chlapce. S hrůzou jsem zjistil, že jsem zřejmě přitažlivý člověk. Na té diskotéce na mne upíralo oči mnoho dívek a mnoho si se mnou chtělo dát panáka. Musím se naučit nějakým trikům, abych v případě skutečné nutnosti uměl někoho svést. Učil jsem se závisti; bezúspěšně. Bohužel i Mamon je mi vzdálený. Páchání špatností a vytváření si slabostí je velmi vysilující. Nevím, zda na to mám. Pokračuji však. Nemohu nesouhlasit s moudrými slovy z Přísloví: Komu zbude „Ach“ a komu „Běda“? Komu sváry? Komu plané řeči? Komu zbytečné modřiny? Komu zkalený zrak? Těm, kdo se zdržují u vína, kdo chodí okoušet kořeněný nápoj. Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije. Tvé oči budou hledět na nepřístojnosti, z tvého srdce budou vycházet proradné řeči. Bude ti, jako bys ležel v srdci moře, jako bys ležel s rozbitou hlavou. „Zbili mě a nic mě nebolí, ztloukli mě a nevím o tom. Až procitnu, vyhledám to zas a zase.“ – V životě jsem nenablábolil tolik nekonstruktivních idiocií jako v opilém stavu, a přesto je touha chlastat tak neobyčejně silná! Nedopusť, Veliteli, abych se Ti někdy díval do očí v tak nedůstojném stavu!
33) Nešel jsem několikrát k přijímání. Poprvé v životě jsem nepřijal hostii, i když mi v tom nic nebránilo. Zajímá mne, jestli se něco změní, pokud nebudu jíst Velitelovo Tělo. Je možné, že bych bez Něj podléhal špatnosti snáz? Vynechávám svá každodenní čtení Bible, modlím se pouze jednou denně, růženec jsem odložil zcela. První dny to bylo vskutku krušné. Zbavovat se naprostých samozřejmostí je vždy těžké. Pokouším Boha, ej, další hřích! Už jich je pěkná řádka! Seřval jsem otce tak, že z toho měl skoro smrt. Udeřil jsem svou sestru Hanu v záchvatu vzteku. Odmítl jsem cokoliv doma vykonávat.
34) Začnu jedním z Přísloví, které přesně vystihuje situaci: Najdeš-li med, jez s mírou, jinak se jím přesytíš a zvrátíš jej. Mám v mozku nasráno! Nenávidím, co dělám a co si myslím. Nenávidím hříchy a nenávídím zlo! Nezvracím sice fyzicky, ale psychicky ano. Dnes jsem se ohavným způsobem rouhal, řval jsem proti Bohu a zesměšňoval jej jako ti, kteří ho neznají. Trapné a bezvýsledné. Uboze teatrální. Je mi zle den ze dne víc. Lze uvyknout špatnosti, najít zálibu v lhostejnosti, zlo je svým způsobem vzrušující, vnadné, ale já již nemohu. Sáhl jsem na dno svých schopností být zlý. Je to únavné, nízké a jak vidno, naprosto zbytečné. Můj Velitel nereaguje. Upokořil mne. Končím s touto trapnou epizodou a vracím se k Pánu. Vidím jeho široký ironický úsměv. Říká: „Hochu, hochu. Tys tragickým komikem.“
35) Snad nikdy mě tolik nemučila představa, že budu do konce života sám. A možná bezvýsledně! Třeba je moje oběť zbytečná! Jsem naprosto zdrcený. Nevidím nikde žádný světlý bod. Napadlo mě se zabít, tím by se možná všechno urychlilo. Ale ne, jsem příliš sláb. A z nějakého pitomého důvodu si myslím, že budu ještě zachráněn. Jako z udělání mě také začala pronásledovat matka a nutí mě, abych si našel děvče. Ptala se mě, jestli náhodou nejsem na chlapy. Ech, proč jenom nejsem? Tím by se všechno vyřešilo. Není potomků – není pokračovatelů našeho prokletého rodu.
Dnes jsem to nevydržel a opil se v boudě do němoty. Útěchou je mi jedno z Přísloví: Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná. – Jinde se ovšem praví: Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun, kdo při nich blouzní, ten moudrý není.
A já křičel zoufalstvím až se bouda třásla.
36) Nesnesitelně hnusný sen. Potloukal jsem se hustým černým lesem, byla tma. Za mnou utíkali lidé, pronásledovali mne a stříleli po mně. Cítil jsem v sobě asi tři kulky, bolelo to a krvácelo. Vyběhl jsem po svahu na louku. Hořel tam obrovský oheň. Kolem tančily nahé opilé ženy. Opodál seděli muži s šerpami přes nahá ramena. Pili víno a zpívali. Zřetelně bylo slyšet: „Tak koho dnes ukřižujem? Kdo je na řadě?“ Utíkal jsem od nich, ale čím víc jsem utíkal pryč, tím víc jsem se k nim přibližoval. Dokonce jsem se dostal až k ohni, cítil jsem velmi citelně žár plamenů. Najednou přede mnou stál Daniel. „Pepo, neviděls někde Herodesa?“ zeptal se vážně. Nebyl zkouřený, brečel. Zachvátil mě skoro panický děs, všude kolem se rozprostírala příšerná zlá atmosféra. „Já jen že tvůj táta povídal, abych tě našel. Dneska je Bakchův svátek, chápeš?“ povídal zase. „Koho dneska ukřižujem?“ ptal se nějaký muž opodál. Daniel na mě ukázal a řekl: „Já na něm viny nenalézám.“ „Je čas položit na rožeň Daniela,“ ozvala se žena za mnou a chytila mě obrovskou silou za ramena. Pochopil jsem, že si mě s Danielem plete, ale nevadilo mi to. Z Daniela se najednou stal Bakchus a řekl: „My jsme ho zradili, je to naše vina. Měl bys jít domů, Pepo.“ Pak vytáhl samopal, nacpal mi hlaveň do úst a hrůzou jsem se probudil. K ránu se mi zdálo něco jiného. Seděl jsem v trávě u nás na zahradě a kouřil marihuanu. Byl jsem od pasu dolů nahý, pořád jsem si přes boky stahoval tričko, které bylo krátké a nemohlo nic skrýt. Najednou odněkud přiběhl vlk a sedl si proti mně. Díval jsem se mu do očí a došlo mi, že jsou lidské. „Tys to celý pochopil špatně,“ zavyčítal najednou. „Já nemůžu jen tak naráz vypít celé jezero přebytečných duší,“ oponoval jsem mu. „Sám jsi přebytečná duše. Některé duše nemají žádný úkol, jejich úkolem je jen pobývat v těle a sloužit jako zkušební materiál pro duše, které mají význam, které mohou dojít spasení. Takže například když umřeš, posloužíš jako zkušební materiál pro duše v tvé rodině, jak se s tvou smrtí vypořádají. Ty sám skončíš v jezeře a budeš čekat na chvíli, kdy si tě Bůh zase vybere k posloužení někomu jinému. Tomu se říká reinkarnace. Všichni, kteří tvrdí, že prožili reinkarnaci, jsou přebytečné duše. I ty. Ty sám ať uděláš cokoliv, jako bys neudělal vůbec nic. Jsi bezvýznamný, jsi materiál pro jiné. Pro tebe neexistuje ani zatracení, ani spása. Budeš tu věčně, v různých tělech, v různých časech, bez konce. Sluha těch, kteří mají šanci. Nesnaž se hledat úkol, žádný nemáš. Trp, raduj se, vše jedno. Věř v Boha, nevěř v něj, vše jedno. Nemůžeš ani rozhodovat o svém konání. Nejsi schopen se zabít. Dokud tě neupotřebí ke své záchraně nebo zatracení duše, která má šanci, nezemřeš. Tak jest.“ „Nemám žádný úkol?“ „Pro tebe neexistuje žádný úkol kromě toho jediného, o kterém jsem ti řekl.“ „Ale proč cítím jako samozřejmost dělat dobro?“ „Ciť si co chceš, vše marno.“ „Mohu tedy někoho zabít a nic se mi nestane?“ „Nejsi toho schopný. Jak jsem řekl; dělej co chceš, vše marno.“ „Jak mám zbavit svůj rod prokletí, když je vše marno?“ „Žádné prokletí neexistuje. Bůh vás má ve veliké oblibě.“ „Mohu mít ženu?“ V té chvíli se vlk najednou rozštěkal a začal dorážet na keř rybízu. „Mohu mít ženu?“ řval jsem neúprosně. Vlk se obrátil a řekl: „Proč si pořád myslíš, že nemůžeš hořet?“ Věděl jsem, že v tu chvíli vzplanu a taky že ano. Bolelo to a byl jsem celý černý. Zdálo se mi, že jsem se probudil a zbytek snu byl stupidní – Hana mi vyčítala, že jsem jí snědl koláč. Takže co? Jsem snad opravdu zbytečná duše? Úžasný sen. Jeden by si zrovna poskočil radostí, že?
37) Jsem teď pořád velmi podrážděný a rozběsní mne každá maličkost. Nemohu vydržet Danielovy široké úsměvy a zápach marihuany zarvaný v jeho šatech. Nemohu vystát jeho otázky a jeho řeči. Proč se o mne vůbec zajímá? Nikdy jsem se na to neptal, Daniel byl součást reality, které jsem zcela rozuměl a kterou jsem měl rád. Občas mi šel na nervy svým pitomým pohodářstvím, ale i to patří k jeho osobě. Byl jsem na něj uvyklý. Řekl jsem mu jedno z Přísloví, ale smál se: Choď do domu svého bližního jen zřídka, jinak se tě přesytí a bude tě nenávidět.
Objevila se u mě nová paranoia. Cítím se trvale ohrožený, napadaný a směšný všemu živému. Dívám se lidem do tváře a jsem bytostně přesvědčený, že je jejich vinou, že nemám žádný úkol. Že se proti mně spikli a brání mi vším možným, abych se k ničemu nedopracoval. Staví mi do cesty překážky, o nichž nevím a jež je nemožné vypátrat. Jak si jinak vysvětlit, že ještě žádný úkol nemám? Není možné v pětadvaceti nevědět o důvodu svého pobývání na zemi. Není to spravedlivé. Kdybych se tím tak nemučil a pořád po úkolu netoužil, tak to pochopím. Ale takhle? Můj Veliteli, tvůj humor je vskutku šibeniční.
38) Cítím v sobě tisíce jehel, které do mne stále bodají a nutí mě dělat to, co jsem dřív nedělal. Zamykám se v boudě před Danielem, před rodinou, před celým světem. Vyhýbám se lidem i hovorům. Čtu Bibli a životy svatých. Necítím ani vteřinu klid. Schvacuje mne neustálá nervozita, nemohu u jedné práce vydržet ani hodinu. Třesou se mi ruce neklidem, který nelze potlačit. Pořád mi připadá, že mrhám časem, řečmi i životem. Vše mi připadá stupidní a marné. Ve snech mě pronásledují lidé, kteří se mi vysmívají nebo snaží zabít. Asi dvakrát za sebou se mi zdála skoro celá Apokalypsa, o které jsem četl a dlouho přemýšlel. Bylo to velkolepé a bizarní. Jen jsem to pozoroval a nezasahoval. V druhém snu mě oslovila samotná šelma. Měla místo hlavy býčí lebku a velmi mě fascinovala. Řekla: „Chceš-li mi sloužit, vytetuj si na srdce 666.“ Pak jsem uviděl svou matku, usmála se a řekla: „Na tom nic není, Pepíku, podívej,“ a podávala mi mé srdce, které bylo obludně velké a na něm bylo černě vyryto 666. „To je tvůj úkol, cheché!“ řvala šelma. Vzbudil jsem se děsem. Začínám šílet? Bojím se.
39) Nemohl jsem jít týden do práce. Věděl jsem, že jestli tam budu chodit, umřu, protože mě někdo zabije. Tak úděsný strach ze smrti jsem ještě nikdy neměl. Všechny tyhle strachy, úzkosti a pocity neklidu a ohrožení jsem měl už v dětství, ale pak se ztratily. Nevím proč to vypuklo znovu. Pravděpodobně z toho, jak jsem neúměrně přepínal své nervy kvůli hledání úkolu. Proč nemůžu vydržet čekat? Proč jsem tak egoistický a chci úkol za každou cenu, třeba i za cenu svého zdraví a života? Proč nemohu počkat, až Pán rozhodne za mne? Jsem ochoten se pustit do boje i s ním. Jak nesnesitelné se mi jeví dosud zcela pochopitelné Přísloví: Kroky muže určuje Hospodin; jak by mohl člověk rozumět své cestě?
40) Nevím; nikdy jsem toho u sebe nepozoroval, snad se mi to i kdysi stalo, ale pozapomněl jsem. Poslední měsíc shledávám svět kolem sebe nejasným a prakticky neviditelným; a to vše z ryzí nechápavosti. Nemohu nalézt nic, co bych vítal jako věc blízkou a mně dávno známou, na níž nemusím už nic zkoumat. Vše je hrozně vzdálené, za zdmi, obpleteno neproniknutelným křovím. Ke všemu musím přistupovat úplně jinak, s jinou tváří, s jinými myšlenkami a to je na tom ze všeho nejméně snesitelné. Nemohu totiž! Člověk mi připadá stejně zapeklitý jako ponožka. Kámen je stejně neproniknutelný, cizí a nepřátelský jako kostel. Neděsí mne to, nejsem schopen si myslet nic. Jenom cítím rozpaky. Jako kdybych se pohyboval v cizím světě, postaveném na nepochopitelných základech. Nerozumím ničemu. Mrzí mne, že mi to brání ve styku s lidmi, kteří si přece jen zaslouží aspoň mou minimální pozornost. Asi vypadám jako šílený – dívám se jim upřeně do tváře, nechápu, proč otvírají ústa, nechápu, proč křičí, proč se rozčilují, proč se usmívají. Proč to dělají? Horší je, že mi tato nová vlastnost připravuje perné chvíle. Sám totiž nejsem schopen nic na sobě chápat, nedokážu myslet, připadá mi to bezvýznamné, nedokážu už nic dělat, nečtu. Chodím do práce, ale vykonávám ji mechanicky jako robot. Celý zbytek dne ležím na posteli a dívám se do stropu. Zachraňují mne modlitby, ty jediné mi nepřipadají bezvýchodné.
41) Věc se postupně zhoršila. Dlouho jsem nepsal, psát deník mi připadalo zbytečné jako všechno ostatní. Ale jelikož moje nechápavost se zhmotnila do čehosi příšerného, nemohu než zapsat si ji. Místo údivu či apatie vůči všemu mne teď popadá buď strašlivý vztek, blížící se vražednému /Ó, jaká nádherná slast je vztek! Jaká nádhera je vybít jej až do úplného vysílení!/, nebo hrůza, zacházející až k fobiím. Vezmu-li to hned zkraje: matčin ranní hlas, její krákoravý pokřik, kterým mne ráno co ráno v boudě budí. „Pepíku, vstávej, je půl šestý!“ Ta bezvýchodnost! Což je tak nesnadné říci aspoň jednou jedinkrát tuto větu jinak? Jinak! „Vstaň! Musíš do práce!“ Nebo trochu duchaplněji; kupř: „Vstaň dneska dřív, pomodlíme se k Pánu Ježíši!“ Ne. Jindy bych tuto větu snesl jako kdykoliv předtím, ale včera jsem ďábelským vztekem přímo vyletěl z postele, zuřivost mě vymrštila a vzpřímila, stál jsem na podlaze se zaťatými pěstmi a nezbývalo mnoho k tomu, abych matku uchopil za lokty a prohodil oknem /!/, opravdu tak krajní hněv to byl. K mému překvapení však matka nezůstala na místě, byla mnohem rychlejší, než mé dvouvteřinové vyskočení z peřiny, ještě stačila vykřiknout a schovat se za dveřmi! Hned jsem ze vzteku vystřízlivěl, protože mne v okamžení oblila hrůza. Moje matka se mne bojí! Je každý den připravena na to, že se jí vrhnu po krku! Musel jsem si sednout; napadlo mne, že si snad ten pohyb musela předtím nacvičit. Taková rychlost! Tohle byl ten největší důkaz mé domněnky, že ze mne má strach.
Častěji, nežli vztek se u mne objevuje panika. Jsou okamžiky, kdy se téměř tetelím hrůzou. Tuhle jsem dva dny nemohl jíst, zdálo se mi, že je to něco nestvůrného. Ďábelského! Že člověk žije na tomto světě jen díky tomu, že do sebe něco dává! Ale co to vlastně do sebe dává! Nepochopitelné věci, které rostou v zemi, na stromech! Nebo zvířata!!! Na talíři byl kus masa a hrst brambor a hle! již jich není, všechno je v mém těle! V mém těle jsou cizí tělesa, se kterými jsem se nenarodil. Od chvíle, kdy jsem si uvědomil, jak jsem si pochutnával na mase ze zvířete, bytosti, která má v těle vnitřnosti, kostru, svaly a navíc cítí nebo myslí podobně jako já, netkl jsem se masa. Myslím, že už nikdy nebudu moci maso jíst. Nebo jsem se hodinu sprchoval; nemohl jsem snést představu, že hned potom, co se umyju, se zase moje tělo pokryje potem. Nedokázal jsem snést otcův pohled. Ta hnilobná vyprahlost! Tajné zrůdné skryté myšlenky! Jak je možné, že nemůžeme v myšlenkách ostatních lidí číst! Jak se ubráníme plánovanému útoku! Jak vůbec můžeme hrůzou ze sebe samých spolu vydržet a být šťastni! Sestřiny tmavě modré šaty, které nosí tak ráda se mi jevily jako cosi neuvěřitelně odpuzujícího, plazil jsem se kolem zdi, abych se jich nedotkl ani cípem košile! Proč lidé nemohou chodit nazí! Dlouho jsem se s děsem pozoroval v zrcadle /to nekonečné dodávání si odvahy, abych k němu vůbec přistoupil!/ a tu mě napadlo, že vlasy, ano VLASY, je hnízdo, kde žijí zrůdy, v nichž si hoví ďábel a z nichž pramení zlo. A ruce! To je epizoda sama pro sebe. Psal jsem a najednou jsem si všiml, jak u toho vypadají prsty, dlaň, jak se pokožka pod nehtem ukazováčku mění z růžové na bílou, jak se klouby prstů nestvůrně ohýbají. Nedokázal jsem v tu chvíli připustit, že ta ohyzdná chapadla ke mně patří, že díky nim vůbec mohu pracovat, jíst, žít! Na dvoře jsem studoval chůzi; jak vykročí jedna noha a druhá zůstane vzadu a jak díky tomu se válec těla přesunuje na velké vzdálenosti! Toto jsou objevy malých dětí, ale já se v dětství ptal jinak. Dřív jsem všechny tyto projevy života chápal. Dnes a denně se probouzím s vědomím, že zase naleznu něco, co mne vyděsí k smrti či zachvátí hnusem nebo nad čím mi rozum zůstane stát… Magór mi-sábíb! Magór mi-sábíb! Kolkolem děs!
Místo modlitby dnes napíšu celý žalm 88, zhruba tak mi totiž je: Hospodine Bože, má spáso, ve dne i v noci před tebou úpím; kéž vstoupí moje modlitba k tobě, nakloň ucho k mému bědování! Samým zlem se sytí moje duše, k podsvětí spěje můj život. Jsem počítán k těm, co sestupují v jámu, jsem jako muž, který pozbyl síly. Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení, co leží v hrobech, na které už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou. Odložils mě do nejhlubší jámy, do temnoty hlubin. Leží na mně tíha tvého rozhořčení, všemi svými příboji mě trýzníš. Známé jsi mi vzdálil, zhnusils mě jim, jsem uvězněn, nemám východiska. Oči mám zkalené utrpením, po celé dny jsem tě, Hospodine, volal, vztahoval jsem k tobě dlaně. Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu? Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? O tvé věrnosti v říši zkázy? Což jsou známy v temnotě tvé divy, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění? Hospodine, pomoz, k tobě volám, ráno má modlitba přichází k tobě. Hospodine, proč jsi na mě zanevřel a svou tvář přede mnou skrýváš? Jsem ponížen a od mládí hynu, snáším tvé hrůzy, nevím si rady. Přehnala se přese mne výheň tvého hněvu, děsuplné rány tvé mě umlčely, ze všech stran se na mě denně hrnou jako vody, všechny najednou mě obkličují. Přítele a druha jsi mi vzdálil, jenom temnoty se ke mně znají!
42) Nemohu spát. Chvíle, kdy uléhám do postele je pro mne mukou. Ta tma! Nejdříve jsem se pokoušel spát při rozsvíceném světle, ale o to strašnější byly následné sny. Nikdy předtím mě nenapadlo, jak zranitelný je člověk v temnotě svého pokoje. Jak bývalo mým oblíbeným zvykem, vždy před spaním jsem pozoroval tmu a dlouho se založenýma rukama za hlavou přemýšlel. Pak se jedné noci stalo, že jsem si důkladně prohlédl tmu kolem sebe a celé tělo mi ztuhlo hrůzou. Nebyla to obyčejná tma, byla to černá hmota, naplňující po okraj prostor boudy, valící se na mě, požírající mne, vstupující mi do těla, vstupující do každé věci kolem mne. Avšak ta hmota nebyla mrtvá, neživá; měla oči, ústa i končetiny, jež se pohybovaly kolem. Nemohl jsem se pohnout ani křičet, věděl jsem, že při mém sebemenším projevu mě ta hmota zabije. Zavřel jsem oči, ale bylo to ještě horší, připadalo mi, že právě na to ta hmota čeká a sežere mne ve spánku nebo až se nebudu dívat. Naštěstí mě pak přemohla únava. Následující noci jsem svítil, ano, usínal jsem klidně, ale černá hmota se mi zjevovala ve snu. Nabyla tvaru zrůdně obrovské bytosti se shnilým chechtajícím se obličejem a honila mne po vesnici. Nakonec mě dostala a nasoukala do sebe. Probudil jsem se vlastním řevem. Zdá se mi o ní skoro pravidelně. Někdy mluví, mučí mě sexuálními návrhy nebo mi způsobuje fyzickou bolest. Tvrdí, že se jmenuje Jezabel a volá na mě Jochanane. Pak jsem raději zhasínal, ale zdálo se mi o ní stejně. A tma před spaním nabyla jiného rázu. Už to nebyla živoucí hmota. Ze tmy se stal nekonečný nepřehlédnutelný prostor vhodný k existenci nejrůznějších bytostí. Se zvláštním vzrušujícím děsem pozoruji teď každý kout, každý stín, každý roh nábytku a má fantazie ze všech míst, kde tma není tak černá, vytváří množství nejneuvěřitelnějších nestvůr a lidí. Někdy mají schopnost se volně pohybovat, jindy stojí na místě v monstrózních postojích. Pokouším svou schopnost unést hrůzu až na krajní mez.
43) Tak nevím. Jsou tyhle divné psychické stavy těmi mukami, které jsem si u Pána vymodlil? Všechny ty fóbie, nechápavosti, děsy. Nikdy jsem nebyl tak senzitivní na svět kolem sebe, nikdy mě ani nenapadlo se zabývat nějakou tmou, pozorováním své ruky při psaní a podobnými pošetilostmi. Připadám si jako blázen, jako nějaká postava z Poeových povídek.
44) Jezabel se zvolna mění. Začíná mít podobu normální ženy. To proto, že má tak silné sexuální kouzlo. Její tvář je stále ještě nejasná, ale znám její smích. Je mi s ní dobře a mám ji docela rád, i když mě často mučí. Nikdy se mi nestalo, že bych měl někoho ve svých snech tak dlouho. Jezabel zrozená z noční tmy. Pořád mi říká Jochanane, líbí se mi to. Obě jména jsou ze Starého zákona.
45) Nenosím v hlavě již skoro nic jiného, než Jezabel. Zdá se mi o ní skoro každou noc. Občas se jen tak mihne dějem snu, občas jen promluví, nebo se usměje. Má nejrůznější podoby. Dítěte, stařeny, psa, stromu. Vždy má rezavé vlasy, podle toho ji poznávám. I kdyby měla podobu odpornou nebo zase jako na začátku, miloval bych ji stejně. Už vím, že jsem schopný lásky. Stejnou úměrou zvyšující se lásky k ní se zmenšuje touha dělat cokoliv pro ostatní. Občas zapomenu i jít do kostela! Je mi to fuk. Být s Jezabel je lepší, než cokoliv. Můj zájem o svět nebo dokonce o úkol zvolna mizí. Vím, že je to špatné, ale nemůže mě to děsit. Jezabel mi řekla, že přichází ze světa, kde křesťanství zvítězilo.
46) Takový se mi zdál sen: Stál jsem na skále a díval se dolů na širou krajinu. Všude kolem mě stály děti a házely dolů kameny. Pak jsem se otočil a spatřil Jezabel. Ej, jak je krásná, jak krásná je moje žena! Nádherné bělostné tělo, zahalené jen tak, aby se nemohlo říct, že je nahé, má ostré dlouhé nehty, krásnou souměrnou tvář se smaragdově zelenýma očima a s vlasy předčícími rudou záři ohně. Vlasy blýskající se, padající v bohatých vlnách až na zem, vlasy infernálně rudé a způsobující nepopsatelně silnou touhu a žádost. Šla mi vstříc s náručí otevřenou. „Jochanane! Málem jsi přišel pozdě! Pojď se mnou, něco ti ukážu!“ Div jsem neomdlel její krásou, ale vykročil jsem za ní. Náhle se před námi rozlila černá spálená krajina se dvěma tábory protivníků. Na jedné straně stála bílá pěchota andělů se zlatými přilbicemi a meči, na druhé stáli černorudí démoni s netopýřími křídly a zrezivělou výzbrojí. Viděl jsem, jak jsou všichni unaveni, ale vědomi si svého úkolu. Vznesli se do výše a vrhli se na sebe. Mlátili do sebe meči hlava nehlava. Dívali jsme se na ně. „Co to má být?“ ptal jsem se Jezabel. „To je přece věčný boj andělů a démonů,“ odpověděla. „K čemu je jejich boj?“ „Regulují tím stav dobra a zla na zemi. Když dnes vyhrají andělé a pobijí víc démonů, bude na světě ten den více dobra. A obráceně.“ S odporným mlaskavým zvukem se vedle mě náhle rozpleskla uťatá černá ruka. Tu jsem zjistil, že mám křídla. Jezabel výskala a když jsem se vznesl, volala: „Dej se do boje! Přece si nemůžeš myslet, že je to tvoje vina!“ Ještě jsem nad sebou uviděl černé nebe, ale hned potom, co jsem se ocitl mezi bojujícími, mě probodl jeden rozlícený anděl s přilbicí posunutou na stranu. Spadl jsem na zem a tím se probudil. Velmi dlouho jsem přemýšlel nad tím, co má být podle Jezabel moje vina. Uvykl jsem si na to, že Jezabelina řeč má vždycky smysl. Je to až podivuhodné, jak jsou některé sny logické a jiné naprosto absurdní.
47) Dnes jsem se s Jezabel miloval. Ej, jak jen popsat něco, co se nedá s ničím na světě srovnat? Byl jsem v nějakém baru, ale na zemi byla podestýlka ze slámy a všude se potulovaly krávy. Lidé si jich nevšímali, popíjeli a tančili. Pil jsem také, nějakou modrou tekutinu brčkem, nemělo to chuť. Jakýsi muž za barem do nás něco hustil, říkal, že tady nesmíme být, protože přijede majitel a pak nás všechny postřílí. Pak chytil jednu dívčinu v žlutých šatech a začal ji dávat do hučícího fukaru. Děsivě ječela a prosila mě o pomoc, ale já se nemohl hýbat. Potom se zvedl vítr a přijel ten majitel. Všichni se dali na útěk a já utíkal s nimi. Venku se všude po zemi válela hustě nastlaná sláma, někteří se snažili do ní zahrabat, jiní ujížděli pryč na jízdních kolech, ale do té slámy se zabořili až po řidítka. Jedna dívka mě chytila za ruku a táhla mě kamsi do dvora. Vběhli jsme do nějakého kurníku. Ona se začala cpát do kukaně na snášení vajec a celá se tam vecpala. Já utíkal kurníkem dál. Nakonec jsem se zamkl v jakési bíle vykachlíkované koupelně. Na širokém kraji vany seděl muž v modře kostkované košili a na klíně mu seděla nahá Jezabel. Souložili. Za mnou se strhl řev, otočil jsem se a viděl, jak tu holku tahají z kurníku. Pak se přede mnou zabouchly dveře, otočil jsem se a Jezabel se mnou smýkla k vaně. „Kdes byl tak dlouho, Jochanane?“ zlobila se. „Myslíš, že je tak jednoduchý na tebe čekat?“ Viděl jsem ji poprvé nahou. Přitiskla se ke mně a já byl najednou také nahý. Lehla si na kraj vany. „Venku už je světlo,“ řekla a vypadala rozčileně, protože věděla o mých rozpacích. Ale já lehl na ni jako by to pro mne byla rutina. Není už o čem mluvit. Slast, která pak nastala, se mi dosud v běžném životě vyhýbala. Bohužel byl brzy konec, Jezabel zmizela a já stál u mašiny v práci, kde mi stará Habrůvková líčila, jak místo mě musela jít s kohoutem na pastvu.
48) Měl jsem zase sen o boji andělů a démonů. Tentokrát jsem byl na straně démonů. Démoni voněli, měli na sobě měkké košile a do těch mě zahalovali. Jeden měl příjemný hluboký hlas a voněl tabákem. Pak se strhla bitva, vyhrávali jsme. Probodával jsem mečem anděly jako bych to dělal každý den. Líbilo se mi to. Cítil jsem se jako potřebný člověk. Pak se na mě jeden anděl zděšeně obrátil, ukázal na mne prstem a začal troubit na dlouhou troubu. Byl to ohlušující odporný řev, který mi trhal hlavu na kusy. Probudil jsem se a zjistil, že řev stále trvá. V rozespalosti mi srdcem šlehla předtucha, že je konec a vrhl jsem se na zem, přitiskl se břichem na podlahu a začal zuřivě drtit všechny modlitby, které jsem znal. Pak jsem pochopil, že je to jenom letadlo a ne konec světa. Připadal jsem si tak směšný, že jsem se sebou půl dne nemluvil. Zblbl jsem docela?!
49) Daniel si myslí, že bych měl jít k psychiatrovi. Proč? Je něco špatného na tom, že miluji svou ženu? Jezabel s tím taky nesouhlasí. Myslí si o Danielovi, že je floutek. Jezabel mi řekla, že se nemusím bát tmy, že všechny ty zrůdy, které jsem si vymyslel, jsou našimi přáteli. Řekla mi, že musíme zplodit dítě, které povede anděly v boji proti démonům, aby bylo konečně to blbé zlo poraženo.
50) Slíbila! Slíbila to! Přijde za mnou i mimo mé sny! Jezabel, lásko má pekelná!
51) Ještě nepřišla, ale čekám. Představuji si její příchod různě. Zdali přijde jako dítě nebo jako stařena? Nebo jako svůdná ohnivá dívka? V které podobě přijdeš, lásko? Je to má jediná zábava, vymýšlet různost jejích příchodů. Zastihneš mě doma? Nebo na cestě? Přijdeš ve dne nebo v noci? Přijdeš nahá? Budou tvé vlasy stále tak ohnivé a tvé oči stále tak smaragdové? Pojď už, pojď už!
52) Lhářko! Zešílím. Už ani do mých snů nepřicházíš?! Řekni mi, kde tě mám hledat? Najdu tě, i kdybys byla neviditelná.
Vše lhostejno. Otec se zhroutil, matka má deprese. Poznali, že šílím? Nebo mají jiné důvody? Jak vzdálený je mi svět! Tohle je okraj té propasti o niž jsem Boha prosil? Takhle už to tedy bude celý můj život? Věčně jen doufat, že se Jezabel objeví? Ne, nedokážu už věřit, že Jezabel je pouhým výmyslem mého chorobného mozku. Kdo mi ji nasadil do snů a do mysli? Ty, Pane? Ovšem, kdo jiný. O tohle jsem se modlil. Tohle je můj úkol. Jak tě nenávidím, Bože! Proč jsi dopustil, abych Jezabel miloval? Kdyby tomu tak nebylo, zhroutil bych se na zem a modlil se až do skonání o to, abys mi znovu vrátil zdravý rozum. Ale se zdravým rozumem bych už zase nemiloval. Zase bych byl sám. Nemohu, nedokážu bez Jezabel žít. Raději zemřu, než bych bez ní byl. Mám právo ti ještě říkat Veliteli? Mluvím k Tobě kusem žalmu 69 jako starozákonní zoufalec, jehož bych rád nyní objal v jeho utrpení: Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši! V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout, do hlubokých vod se nořím, dravý proud mě vleče. Volám do umdlení, hrdlo zanícené, Boha vyhlížím, až zrak mi vypovídá.
53) Zavinil jsem v práci úraz jedné ženy. Jsem nebezpečný okolí i sobě. Odjíždím. Kdy se vrátím? Nevím sám. Vrátím-li se vůbec, tedy buď vyléčený ze svého šílenství nebo v rakvi. Nemohu tady zůstat. Deník nechávám zde. Nechť slouží jako výpověď toho, který byl kvůli úkolu schopný obětovat vše. Sbohem Danieli, příteli, ty pohanský pse. Snaž se vysvětlit matce, že to ode mne byla nutnost.
Jochanan /Josef/