Katolická dekadence

2. listopadu 2004, Na památku zemřelých.

Moji přátelé, nepřátelé, lidé neexistující! Posílám Vám noční pozdrav z dušičkového večera. Všem kteří neexistují, tak jako podle vás neexistuji já. Vrátil jsem se právě ze hřbitova. Seděl jsem dlouho vzadu na hřbitovní zdi, až zavřeli bránu. Přeskočil jsem zeď a vracel se domů. Těší mne, že jste nevzali na vědomí mou faktickou přítomnost v tomto světě a vzdáleně na těchto stránkách. I tak jste mé jediné spojení se světem.

Většina z vás je tak anonymní jako jsem já. Nebudu nijak zvlášť odpovídat na vaše připomínky. Stručně jen – na domněnku, že svíce černá černě svítí. Žádnou černou jsem neviděl a kdybych ji uviděl, pomyslel bych si, jak podivuhodný je svět Boží. Obdivoval bych se jí. Asi jako černé indiánské Madoně. Ale já nejsem obklopen zlem. Jsem obklopen nicotou, která číhá. A zlo nesvítí, natož černě.

Dále tu máme Pod-nad-člověka. Ten ale jako by nemluvil s lidmi, jako člověku mu tedy nemohu odpovědět. (Dobře vím, že se mne o to neprosil).

A abych nezapomněl na první duši, která chtěla být účastna našeho snažení. To kvůli ní jsem změnil pravidla přijetí. Tobě konkrétně posílám pozdrav, jako jediné, která jsi promluvila a vsadila aspoň část sebe sama.

Tím jsem odbyl odpovědi. Jsou ale také dva Mlčící…

Mluvím tento večer v šifrách. Už to asi jinak neumím a to je moje prokletí. To je vězení neexistujících.

Většina z vás mlčí. Mlčí jako mlčí internet, jako mlčí elektronický svět. Mlčí jako iluze které propadám každou noc, protože já jsem jako mnoho z vás šťastnou obětí nehmotného světa, kterému říkáme virtuální. Ale když jsem pobýval ve společnosti lidí, mlčeli jste ještě více! Vy jste hovořili, posuzovali, dívali se na mne, mluvili a navrhovali a přitom jste tak propastně mlčeli! Mlčeli jste více, než ti mrtví, se kterými chodím hovořit. Byl jsem ztracen mezi vámi jako v poušti. Jak ve vězení uzamčen. A odešel jsem od vás. A až jste mne začali považovat za neexistujícího, teprve tehdy jsem s úlevou zaslechl – jak ke mně mluvíte.

Mluvím se sebou sám, se stíny svého domu, s knihami, s hroby, se stromy, s polem, s křížem na stěně. Jediné spojení se světem jsem si vybral v internetu. Nejsou to literární stránky, nejsou to stránky dvou lidí, nejsou to stránky s ukázkami z knih, nejsou to stránky s literární teorií. Je to zástěna, je to přehrada, je to šifra. Je to fikce! To už spíše existuji já, než tyto stránky. Slyšíte můj smích? Ne? – jistě, smích a nářek neexistujících nelze zaslechnout. Smích a nářek bláznů.

Inu, přátelé, ovšem, že jsem opilý. Ale večer všech zemřelých bez noci na hřbitově a červeného vína si neumím představit. Neboť já sám jsem zemřelý – a přesto mou krví koluje víno (nebo ještě lépe burčák). Jsou i ti, kteří žijí a jejich duše je plna vody.

Ale abych nemluvil jen v šifrách, něco vám posílám. Žádnou literaturu ani její teorii – neboť veškerá teorie literatury je strašlivým blábolem. A mnou psaná literatura by byla blábolem ještě strašlivějším. A – odpusťte člověku samotnému (ne osamělému), který ač nepozván, nevítán, přesto k vám hovoří. Za nocí temných, které jiskří vínem, odrazem plamenů a světů, které obklopují tento svět, nataženy vedle něj jako náruč milenky. Té, která nesoudí, neodmítá, která je sama odrazem budoucího ráje. Není-li hříchem útěku z reality. Bylo řečeno, jen ve společenství jste lidé. Ale což není fantazie darem Božím, což musí samota nutně být útěkem?

Snad máte rádi liturgii a záleží vám na tom, aby se snažila být odrazem Liturgie nebeské. Nebo ji třeba nenávidíte. Ať tak nebo onak, zde máte modlitbu za obnovu duchovní hudby. Je převzata ze stránek Společnosti pro obnovu duchovní hudby.

Deo gratias za taková slova!

“Všemohoucí Bože, Otče veškerého světla, Stvořiteli světa, který jsi nás stvořil ke svému obrazu jako ty, kteří vnímají i tvoří, shlédni do propastné temnoty našich srdcí a pohleď na tu nevýslovnou bídu, do které upadla naše duše i naše hudba od té doby, co nás ovládla slepota k nádheře tvé pravdy. Ó, Pane, který jsi kdysi vyslyšel nářek Izraele zotročeného v Egyptě, a který jsi velkou mocí národ zachránil a vyvedl jej spolu s tvým prorokem Mojžíšem na poušť, pošli nám nyní lidi vidoucí, kteří opět otevřou naše oči, aby uzřely tvé neporušitelné světlo.Ó, Pane, který jsi vložil Mojžíšovi na břehu Rudého moře do úst vítěznou píseň, ve které byla tvé velebnosti nabídnuta odpovídající chvála a úcta, pošli nám vybrané hlasatele a učitele, milovníky liturgie i hudby, kteří obnoví střízlivou a ušlechtilou prací nádheru bohoslužeb tak, aby nám byly znamením liturgie nebeské. Kéž nás učí patřit s čistým srdcem na nádheru tvého Syna Ježíše Krista a vyjádřit to, co jsme uviděli, v hudbě hodné vidiny tak úžasné.

,A jakže souvisí liturgie s dekadencí? Prvotně a zásadně…

Váš V.S.