Ondřej Macl: ZERO DAY EXPLOIT (Z. D. E.)
I.
Zneužil mě kněz,
a tak jsem proklel Boha.
Bílkovinný křest
v loži bez nebes
počal touhu se mu rouhat!
Jsi co pšouk, Duchu svatý,
z kuřecích biskupů!
Dal jsi mi Bože, paty,
jimiž tě udupu.
Pupečním bičem klepu na záclony
až do úplného „buď já, nebo ony“;
už jak hadí kůže spadla mnohá…
Zneužil mě kněz;
kněz zneužil Boha?
II.
Zneužili mě rodičové – však mysleli to sladce! –
Toužili prokázat mi love! – leč „Dáváme, ty vracej“.
A řádné výchovy se zříci – už meditují v lochu…
Ponížili mě politici – i když… ti jenom trochu;
kam se sápou na pedagožky – jež dusily mou duši!
Alibi též jim rád bych poskyt‘ – pošly by, školství zrušit.
Znásilnily mě vrstevnice – hra téměř po šachmaty…
v orgasmu o věčnostech sníce – bohudík, prezervativ.
Opíchali mě kamarádi – neschopní doma honit,
a ba že něco chvil jsem zradil – pláč je k smíchu jak oni.
A manažeři, architekti, čekárny, jízdní řády,
též artističtí impotenti a charity jak bary,
ajťáci i cigánské smyčce, houf makrobiotiků
a zpravodajci na jedničce a sedm trpajzlíků
a ze všech nejvíc géniové – zvláště ten jeden, živý;
všem jsem dal a každý mě podved a nestačím se divit!
III.
Pater Život pokleká
tváří k hákovému kříži,
z nějž cár Boha-člověka
hlásá: „Vzkříšení se blíží!“
Mše je notně omšelá,
vržen u bran kostela
sám krvavým chrámem jsem! –
Zneužit. Jak tahle Zem.
IV.
Žiju a hynu
v rozmarné tíži,
v mrákotách plynů,
co nebem se plíží,
v továrnách na sny
malé a menší,
ve špalcích masny,
v autě, jež venčíš,
v dominu dřevin
a v asfaltu fasád,
záplavám nediv se,
jak to mám nasát?
V deštích, co zkysly
a ve vředu smetišť,
v strojích, co myslí
a dmýchají fetiš,
v estrádě s geny
a vpřed napříč zadky,
v bezmocích ženy
a v modlitbách matky
nad rakví děcka
v ztraceném ráji…
Klaním se! Tleskám!
A mrznu, jak taji!
Na křídlech mršin
všech bohů, co hřeší.
V.
Nasáklý cizím spermatem
pohrdám vlastním potratem –
drakem, jen jemu odolat!
Smrtelník nebuď mrtvola.
Už anděl balvan odvalil a požehnal má stehna,
už z rokliny mých úskalí se probouzí princezna –
Ty, bílá vráno ze srdeční síně! Ty, černá ovce z plynové komory!
Ty, nahá relikvie v chlípném klíně! Chudobko všem znásilněním navzdory!
Vyleť a zazpívej pro uši svědomí, vyleť a rozbubnuj zdechlinu boží,
vyleť nad potopu, kde vše je tím, co nic, a plesej, byť by tě lechtali noži!
Oslavuj, sic by si klepali na čelo! Jásej i tváří v bez-tvář aroganci!
Krvácej, třebaže by se to nesmělo! Jen radost, má-li stín, má vždy s kým tančit!
Your value is done,
my “zero day Son”,
so enjoy the flight! –
wishes mamma Night.
VI.
Ejhle, pán Sisyf na vrcholu,
mea culpa se valí dolů
like a rolling stone…
Půtky s tou a s tou,
těch jidášovských pus!
A lítost – bumerang:
Já pšouk a hnis a flus!
A – ticho? „…mám tě rád…“
Ejhle, pán Sisyf bez balvanu
rozklinkat chabě dychtí hranu –
zneužil, zneužit,
copak dál můžu žít?
„Žij!“ – trosky pýchy patlají
Popelku z popela,
Golgoto! Řípe! Sinaji!
„Žij!“ – ticho? …mám se rád…
Ejhle, kdo kutálí se z výšin?
Žízeň, jež větří plnou číši
ve svém rozlití…
Kdo jsem? Kdo jsi Ty,
žes kámen v pramen proměnil
a nejlíp víš, co chci?
Řekni, jsme jedno? Kdo jsme my?
A? – Ticho tichoucí…
VII.
Sníc o pointách nábožna
a lásce snad, jež neskolí tě,
naposled k prsům si možná
nepřivineš než – mrtvé dítě.
Nerozlučné tě opustí,
až shledáš: ten, kdos k tobě přibit,
jest nepřiznanou bytostí,
jíž ty, kříž, posluhuješ – živý.
Ondřej Macl se narodil v roce 1989 v Hradci Králové, kde také žije. Své básně publikoval kdysi na našem webu:
http://www.katolicka-dekadence.cz/?p=137