Katolická dekadence

(Příspěvek na konferenci “Veritas vincit”. Vyšlo v knize Smysl konečnosti, nakl. Oikoymenh, 2001)
Prof. PhDr. Pavel Kouba, profesor Ústavu filosofie a religionistiky na FFUK v Praze. Vyšel z Husserlovy a Heideggerovy fenomenologie a z Patočkova pokusu o jejich syntetizující interpretaci. Ve svých studiích se zaměřuje na aktuální problémy fenomenologické a hermeneutické filozofie, od druhé pol. 80. let zejména v návaznosti na výklad Nietzscheho. V roce 1996 se habilitoval prací Nietzsche, filosofická interpretace. Kniha vyšla v nakl. Český spisovatel, 1995 (Podle nás je tato kniha nejlepším “nezaujatým” úvodem do studia Nietzscheho filosofie.)

Z titulu by se mohlo zdát, že hlavní autoritou, o niž se bude tento krátký příspěvek opírat, je baron de Coubertin. Není tomu tak. Vyjdeme nicméně z úvah dvou myslitelů, u nichž by stěží někdo předpokládal, že si na svůj štít vepíší heslo “veritas vincit”: prvním je Martin Heidegger, druhým Friedrich Nietzsche. Naznačme nejprve stručně, v jakém smyslu je jejich pojetí pravdy s tímto heslem neslučitelné.Pro Heideggera je otázka pravdy bezpochyby jedním z klíčových témat; jeho stanoviska procházela po zveřejnění stěžejního díla Bytí a čas složitými proměnami a posuny, které není snadné v tomto úporném, do sebe se zavíjejícím myšlení sledovat. A už vůbec je nelze shrnout do nějaké snadno uchopitelné formule. Určitou konstantou, která je pro naši otázku po vítězství pravdy velmi významná, se však jeho uvažování vyznačuje: pravda je u něho vždy myšlena ze vztahu zjevnosti a skrytosti a z jejich vzájemné odkázanosti. Pokusme se tuto odkázanost ukázat na zjednodušeném půdorysu jeho přednášky O pravdě a Bytí . Pravda je tu odkrytím jsoucna, je svobodou, jež nechává vystoupit jsoucno do zjevu, do ne-skrytosti. Člověk však žije obrácen k odkrytému jsoucnu, ulpívá na něm, zapomíná skrytost, z níž je vytrženo a jež k němu neustále jako jeho ne-pravda patří, takže je odkrytost zároveň scestím a bludem, v němž je zapotřebí myslet pravdu bytí v její skrytosti. V tomto obtížně zachytitelném vztahu otevřenosti může jak odkrytost, tak skrytost znamenat pravdu i ne-pravdu, a proto jsou neoddělitelné, patří k sobě a navzájem se potřebují. 

U Nietzscheho najdeme obdobnou konstelaci, avšak pojatou konkrétněji, s větším důrazem na významové proměny jednotlivých aspektů. Nietzschovy myšlenkové kroky jsou ve srovnání s někdy kryptickým Heideggerem jednoduché, jakoby průzračné, a přece je jeho myšlení paradoxně v jistém smyslu nepřístupnější, jelikož je těžší zahlédnout za fascinujícími a měnlivými extrémy soudržnost jeho pozic, tedy to, co označuje za “dlouhou logiku” svého myšlení.

Také Nietzsche vypracovává dva typy pravdy, to znamená dva základní způsoby, jak zakoušíme skutečnost: zakoušíme ji jako uchopitelnou, artikulovanou a schematizovanou skutečnost našich představ, výsledek dějin našeho tvořivého úsilí, jímž vzdorujeme chaosu a zvládáme jej; ale zakoušíme ji i v selhání těchto představ, v jejich prolomení, a to jako skutečnost neuchopenou, uchopení vzdorující, která naše představy usvědčuje z iluzornosti. Oběma těmto formám pravdy hrozí ve vzájemném vztahu proměna v ne-pravdu: v nepravdu iluze či nepravdu chaosu. Oprávněnost prosazování určité podoby pravdy nepramení z této podoby samé a neznamená nikdy prostou absenci nepravdy. Naopak: nepravda jako to, co je třeba přemáhat a zvládat, je vždy neodmyslitelnou podmínkou pravdy. Jediný způsob, jak pravda může u Nietzscheho existovat, je přemáhání vládnoucí, absolutizující se ne-pravdy. Na pravdě, která by takto nevzdorovala ne-pravdě, by nezáleželo, nebyla by pravdou pro něco a pro někoho, a proto by nebyla žádnou pravdou. Pravdu tedy činí pravdou její postavení, její potřebnost vůči nepravdě, a může se sama v nepravdu změnit: v tomto kontextu je vyloučeno myslet jakoukoli “pravdu samu”.

Víra v existenci “pravdy samé”, kterou sdílí s metafyzikou ještě i moderní scientismus, spoléhá, většinou raději jen implicite, na možnost oddělit postupně od pravdy všechny rušivé momenty a dospět tak k pravému poznání skutečnosti. Nietzsche chápe tuto víru jako prodloužení “morálního” vidění světa, pro které mohou a mají existovat morální – tj. zcela ryzí – hodnoty; v tomto případě představuje takovou ryzí, božskou a nezpochybnitelnou hodnotu pravda. Jedním z vůdčích motivů celého jeho myslitelského úsilí je pro Nietzscheho bezpochyby pokus tuto absolutní hodnotu pravdy zpochybnit a ukázat pravdu samu jako problém.

Nezpochybňuje tedy jen určité (např. objektivistické) pojetí její povahy, ani představy o způsobu, jak k ní pronikáme, jak ji předpokládáme apod. Útok na hodnotu pravdy se proto týká i těch teorií pravdy, které ji rozpouštějí do různých typů procesuality, aby mohly tím pevněji lpět na její cílové hodnotové ryzosti. (Heideggerova námitka, že Nietzsche operuje neprohlédnutým metafyzickým pojmem hodnoty a přeskakuje problém jejího ontologického založení, není práva radikalitě, s níž Nietzsche pojem hodnoty a hodnocení myslí; hodnocení není u Nietzscheho odvozováno ze vztahu k “hodnotám”: je určujícím rysem rozumění vůbec, má základ v nerozhodnutelnosti a nezhodnotitelnosti času.)

Jestliže Nietzsche rehabilituje nepravdu jako “možnost” pravdy, tj. jako to, co ji umožňuje, zároveň ji ohrožujíc, pak to neznamená, že by podobně jako některé dnešní formy “perspektivismu” oslaboval nutnost mezi pravdou a nepravdou rozlišovat, že by rozdíl mezi nimi snižoval či stíral. Nietzschův postup je právě opačný: čím důrazněji odmítá jakékoli obecné řešení tohoto rozdílu, tedy jakékoli vítězství pravdy, tím větší roli u něho napětí tohoto rozdílu hraje. O to důležitější je totiž uplatňování tohoto rozlišení v boji proti přemoci ne-pravdy.

* * *

Pro naši úvahu o tom, co může znamenat výrok “pravda vítězí”, vyplývá z těchto charakteristik poněkud nečekaný důsledek: třebaže jsou oba zmínění myslitelé na hony vzdáleni patosu “vítězné pravdy”, je možné na základě jejich myšlenkového rozvrhu přisoudit tomuto výroku dobrý smysl a dovozovat jeho dílčí oprávněnost. Ke způsobu bytí pravdy vskutku patří “vítězení”, chápeme-li je jako prosazování či bránění určitého aspektu skutečnosti.

O jaké prosazování a bránění tu jde? Sama o sobě není například znakem pravdy ani jednota, ani mnohost: jednota však může představovat pravdu tam, kde je třeba zvládat nesouvislou a rozpadající se mnohost; naproti tomu rozmanitost by vystupovala jako pravda v situaci, kdy jednota přestala být takto potřebná a nosná a stala se omezeností, příp. represí. Je přitom zřejmé, že rozhodný postoj, zasazující se o konkrétní aspekt pravdy, skladbu situace mění a dosáhne-li vskutku svého, připraví se o základní předpoklad své pravdivosti. Konkrétní interpretací lze v takových případech ukázat (a Nietzsche to také nejednou názorně předvádí), jak se postoj, který převládl, změnil v něco jiného, jak se z pravdy stala vítězstvím nepravda.

Sloveso ‚vincere’ v Husově výroku “super omnia vincit veritas”, stejně jako sloveso ‚praevalere’, jehož je o pravdě užito v Apokryfech, mohou sice v češtině znamenat jak ‚vítězit’, tak i ‚zvítězit’, ale tyto napohled takřka identické výrazy znamenají něco zásadně odlišného, dělí je od sebe opravdová propast smyslu.

Tento rozdíl zůstává v českém prostředí tradičně nepovšimnut, přestože z určení pravdy jako toho, co musíme hájit, co naléhavě potřebujeme proti ne-pravdě, zcela jasně vyplývá, že zvítězivší pravda je contradictio in adjecto. Věc, za niž se bereme, může arci zvítězit, ale pravda nikoli, jelikož to, co doopravdy zvítězí, přestává být v tomto smyslu pravdou.

Východisko pocitu, že pravda zvítězí, je naprosto pochopitelné. Čím je situace těžší a nesnesitelnější, tím snazší je mít pravdu, tzn. vidět, co je třeba, co se dříve či později musí stát. A komu z nás se občas nezasteskne po těch zlých časech, kdy bylo vše tak jasné, včetně toho, že pravda zvítězí? Leč tato niterná jistota není ničím žádoucím o sobě, není znakem pravdy vůbec: svědčí jen o stupni deformace existujících poměrů. Vždyť čím je situace příznivější, čím bohatší možnosti skýtá, tím očividnějším se stává, že k pravdě nestačí jen důvěra a odhodlání.

Přesvědčením, že pravda vítězí i v tom smyslu, že jednou vskutku zvítězí, se pokoušíme své odhodlání a svou víru oddělit od situace, v níž se uplatňuje, a vymyslet proceduru, díky níž bychom mohli myslet pravdu ryzí, v určitém ohledu nezávislou na jejích “vehikulech”, na konkrétních postojích. Je to morální snaha být prostřednictvím svého odhodlání v obecném spojení s pravdou samou, ať už mysticky neuchopitelnou či pouze formální, být stále na její straně.

Tím se však ve prospěch jakéhosi obecného “obratu k pravdě” znicotňují právě ony bolestné, dramatické momenty významových zvratů, v nichž se svár pravdy s nepravdou ve skutečnosti odehrává. Oddanost “pravdě vůbec”, která tyto proměny významu překlene, zakryje také původní zdroj zkušenosti pravdy a nepravdy.

Co může mít na mysli slušný a upřímný člověk, říká-li, že je oddán pravdě? Nemíní snad, že bude-li třeba, je ochoten opustit názor, který právě zastává? A také to, že bude-li třeba, je rozhodnut trvat na svém náhledu? Ale není pak zřejmé, že podstatné na celé věci je právě ono ‚bude-li třeba’, které zaň nikdo – ani druzí, ani pravda sama – nerozsoudí? Oddanost pravdě samé vyjadřuje tedy odhodlání, ale nikoli schopnost soudit; tu naopak nejednou snižuje.

Pravda sama, jež má nakonec zvítězit, je neobyčejně lákavá tím, že se k ní můžeme zdánlivě hlásit vždy a kdekoli. Toto zdání však klame. Hlásit se k pravdě a jejímu nároku může být potřebné a vhodné, pokud je snadné pravdu rozeznat, ale nebezpečné se k ní hlásit. Jestliže je však pravdu nesnadno rozpoznat, pak hlásit se k jakési pravdě vůbec nás nic nestojí: je to způsob, jak se opravdu potřebné pravdě vyhýbat.

Jistě, může nám připadat, že nemáme-li zrovna čas a energii přemýšlet, abychom vítězili nad věcným problémem a řekli něco objevného a osvobodivého, můžeme se alespoň hlásit k pravdě, morálce a transcendenci a povzbuzovat k ní druhé, aby nakonec nade vším zvítězila. Na tom jako by nemohlo být nic špatného. A přece: z hlediska pravdy, která svou vůli vítězit poměřuje silou toho, co přemáhá, je tento postoj nejen laciný, nýbrž i škodlivý. Škodlivý proto, že dává špatný příklad, příklad pravého opaku toho, co hlásá.

Rétorika oddanosti pravdě, která někdy v budoucnu nutně zvítězí, si myšlenkovou pohodlností nezadá s výmluvností těch, kdo tvrdí, že pravda není možná, že se pohybujeme mezi míněními, která jsou a mají být diferentní a nesrovnatelná, nebo že se jejich pravdivost ustavuje dosahováním konsensu, takže o žádném vítězení pravdy nemůže být řeč.

* * *

Jména filosofů, jimiž jsme se nechali vést, vešla do dějin myšlení jako symboly zlomu, jako symboly dvojího – různě chápaného – konce metafyziky. Pokud oba myslitelé takový zlom vskutku znamenají, pak nikoli kvůli svým sebestylizujícím rozvrhům dějin a jejich možného pokračování, nýbrž proto, že se jim podařilo citlivěji artikulovat naši zkušenost, odstranit některé ztuhlé pojmové krusty a ukázat nově věci “nejbližší”, konkrétní rysy lidské existence – v daném případě ve světle času a moci.

Naše diskuse začínají však často jakoby od konce: bez obdobné zkušenosti “nejbližších věcí”, bez soustavné interpretační práce nad určitým fenoménem spekulujeme o dějinných převratech, novém věku, vyhlížíme netušené způsoby rozumění a nová paradigmata, dohadujeme se například, zda jsme ještě v moderně, nebo už v postmoderně a zda je to dobře, nebo špatně. Je dojista povznášející cítit se ve svých úvahách na světodějné špici dění, ale je v tom i velká porce sebeklamu. V žádné době nežil dějinný člověk reflektující svou zkušenost v doopravdy uzavřeném světě, vždy hledal v krizi svůj způsob rozumění a kritizoval “metafyziku”: barbarství, mýtus, pohanství, herezi, náboženské tmářství či osvícenskou a scientistickou zpupnost. Intenzita, naléhavost krizí se přitom jistě různí, ale krizovost sama zůstává jediným možným způsobem naší existence. Lišíme se tedy od ostatních epoch, ale právě v tom se od nich nelišíme: naše epocha je stejně jako ony jedinečná a krizová, a musíme pro ni nalézt svůj vlastní výraz. Ten se však může zrodit nakonec jenom ze způsobu, jak diferencovaně dokážeme uvažovat o “věcech nejbližších”.

Také obecné diskuse o tom, zda je pravda nutná či nemožná, zůstanou nejspíš neplodné, pokud nad živou otázkou vždy znovu nevysvitne, v jakém přesně smyslu pravda je či není obojí. V našem případě to znamená, že jestliže je nutná jako to, co potřebujeme proti ne-pravdě, pak je nemožná jako to, co by snad mohlo někdy zvítězit. Ano, pravda neustále vítězí, ale zároveň neustále prohrává, protože vítězná pravda může vládnout v nejlepším případě jen jako banalita či iluze. Vítězství pravdy se stává její prohrou. Pro pravdu tedy platí a zůstane pro ni podstatné to, co navzdory slavnému heslu jistě neplatí pro účastníky olympiád: důležité je výhradně zúčastnit se.