Problém spolupráce lidské svobody a “milosti” Boží patří mezi nejslavnější a stále nevyřešené problémy západní Církve. Pokusila jsem se to nějak zmapovat, hlavně tak, aby vyšlo najevo, jak jak jsou všechny úvahy o lidské svobodě (a tím i přirozenosti) spojeny s uvažováním o zlu a především s Boží všemohoucností (jak vyřešit, že Bůh je všemohoucí a přesto dopouští zlo z lidské vůle pocházející). Cílem bylo ukázat, že tento problém nemá v čistě racionální rovině řešení, ale přesto má cenu se jím zabývat. A právě drama dvou konceptů – Pelagiova pozitivního pohledu na lidskou přirozenost a Augustinova pesimistického – snad trochu osvětluje celou racionální dobrodružnou spleteninu.
Také jsem měla dřív tendenci odsuzovat Augustina a jeho nauku (je patronem učení o “dědičném hříchu”), ale když jsem pochopila důvody jeho názorů, pojala jsem k němu jisté sympatie. Každopádně, ať už se člověk přikloní na kteroukoli stranu, z historického materiálu je vidět, že církevní spory nebyly jen hádkami o slova ani výrazem touhy po moci, či jak se to ještě interpretuje. Šlo většinou skutečně o lidskou schopnost porozumět světu, o lásku k pravdě, o dobrodružství pravdy, která není něčím, co stačí jen odkrýt a držet – a jestliže hledání takové pravdy skončí v paradoxu a neřešitelném rozporu, možná to o povaze pravdy vypovídá něco mnohem důstojnějšího, než přesvědčení o nějaké její “hotovosti” a neměnnosti.
Text je zde.
18. 11. 2009 v 10:29
Také jsem měla dřív tendenci odsuzovat Augustina a jeho nauku (je patronem učení o “dědičném hříchu”),
Kontrolní otázka: Co má společného odsuzování učení o dědičném hříchu a hlásení se ke Katolické církvi se snahou o vytvoření kulatého čtverce? Doplňující otázka: jak se k tomu má snaha spojovat dekadenci a katolicismus?
1. 9. 2010 v 3:53
Tento komentář je zde už tak dlouho ponechán bez odpovědi a možná je to škoda. Ale co říci na kontrolní otázku, v níž je vlastně odpověď už předpokládána: Jsem nucena přiznat se k tomu, že hlásím-li se ke katolické církvi a odsuzuji-li nauku o dědičném hříchu, snažím se o nemožné (= vytvoření kulatého čtverce).
Ale vysmeknu se z toho takhle: Jsou i jiní katolíci, kteří se tuto nauku snaží korigovat, nikoli popírat, já ji taky nepopírám, protože znám její historický původ, důvod a účel.
A ještě lépe: V Bibli žádná nauka o dědičném hříchu není. Oficiální nauka je až interpretací biblické zprávy a má více podob. Ostatně si myslím, že tahle otázka ani nikdy nebyla dogmatizována.
Kontrolní otázka: Existuje závazná interpretace biblického příběhu, která by nás nutila přijmout myšlenku, že veškeré zlo (smrt, katastrofy, nemoci, násilí, hřích, omyl) je následkem toho, že kdysi v nějakém ráji geograficky a časově chápaném dva lidé neuposlechli Boha a díky tomu my všichni po právu trpíme všemi možnými druhy zla? (Takto to myslel Augustin, nemýlím-li se).
Na poslední otázku neodpovídám :) Nepatří k tématu a odpověď je beztak k dispozici někde jinde.
2. 9. 2010 v 17:40
Já bych se hodně divil, kdyby nebylo nějak dogmaticky ošetřeno, že dědičný hřích = přičítání hříšného stavu (nikoliv činu) všem potomkům Adama a Evy, kteří “kdysi v nějakém ráji geograficky a časově chápaném” neuposlechli Boha a že se přenáší plozením; a že celé lidstvo pochází z tohoto jednoho biologického páru. Takže myslím, že závazná interpretace Církve bude když ne totožná, tak hodně blízká Augustinově nauce (samozřejmě kromě pekla nekřťěňátek, přenášení děd. hříchu sexuální rozkoší atd).
Tomáš Akvinský věnuje v Summě dědičnému hříchu několik otázek (kdyby měl někdo zájem, mohu vypsat které – najdu-li ještě ten papírek kde to mám napsané). Zajímavý jeho názor je, že kdyby zhřešila jen žena, tak by k přenášení dědičné viny nedocházelo.
19. 11. 2010 v 16:38
Prosím Vás, jestli není biblicky doložitelné a vysvětlitelné nic o dědičném hříchu, pak se musím ptát: “Proč potom nebo za jaké hříchy zemřel Kristus na Golgotě?” Kdyby nebyla pravda, že jako lidstvo jsme postiženi dědičným hříchem, kdo tedy rozhodne který člověk je a který není hříšný a za kterého tedy Pán zemřel???
8. 9. 2012 v 12:29
Debata o tom, zda existuje dědičný hřích předávaný z pokolení na pokolení od poklesku v ráji, je vlastně odnoží sporu o identitu jedné a téže věci v průběhu jejich změn. Ti, kdo přijímají realitu dědičného hříchu, musí nutně zastávat nejen zásadu osobní identity v průběhu života vázané na substanciální a nesmrtelnou duši ale navíc i sebeidentitu lidstva v průběhu jeho evoluce tzn. monogenetickou teorii původu člověka. Zdá se mi, že je to příliš vysoká cena za udržení pochybného teologického dogmatu. Nehledě na to, že bychom pak museli i v právním ohledu plně uznávat teorii kolektivní viny, například že děti musí pykat za provinění svých (pra)předků, což jde zcela proti současnému koncenzu.
Je třeba si položit otázku, k čemu ono teologické dogma slouží. Podle mého názoru k obhájení katolické praxe, že se křtí a členy církve stávají nemluvňata. Neboť křest zbavuje dědičného hříchu a tím i pekelného trestu pro tyto bezbranné bytosti. Tím je každé z nich vtiskováno nesmazatelné znamení příslušníka náboženského společenství, aniž má možnost se sám či sama rozhodnout. Že tato praxe čím dál víc naráží na moderní pojetí osobní svobody ukázalo letošní rozhodnutí kolínského soudu v Německu. Soudce prohlásil židovskou a islámskou obřízku ve nedospělém věku za porušení individuálního práva na tělesnou integritu (Unversehrtheit). Při křtu se sice neprovádí “značkování“ těla nýbrž se poznačuje duše, ale s podobným výsledkem.
23. 6. 2015 v 9:48
Pro Augustina byl fenomenologicky prvotní stav stvořených bytostí, stav posso non peccare a stavy související, následné. Doporučuji číst Augustina ve stavu duše “s Boží milostí”.
Jinak je to jenom přelévaní moře do kaluže :-)