Zde je tedy slíbená povídka. Psala jsem to asi v 18 letech, tedy více než před deseti lety, takže případné výtky přičtěte navrub mému mladickému nadšení a neumětelství. Je to jediné “sci-fi”, které jsem kdy napsala. Nikam to posílat samozřejmě nehodlám, přesto tu povídku mám docela ráda a nechci ji nechat úplně bez čtenářů. Má jisté dekadentní rysy, tak se třeba někomu bude líbit. Chyby jsem se snažila opravit, ale s nevelkým úsilím. Taky promiňte děsné formátování, ovšem WordPress neumí vyrobit klasické odstavce. (Františka Jirousová)
Před hlavní bránou se mladý muž v modrém kabátě na chvíli zastavil a zadíval se přes temný pozemek obehnaný vysokým kovaným plotem, jehož ostré špice čněly do husté mlhy. V jeho obličeji s ostře řezanými přísnými rysy se mihl mimovolný výraz nenávisti.
Od brány se táhla úzká dlážděná cesta k rozlehlé budově. Její obrysy splývaly s mlhou a tmou. Do tmy zesvětlené mlžnými pásy pronikala slabá zář z několika oken. Došel až k bráně a ta se pomalu otevřela. Její skřípot se rozlehl do sychravé říjnové noci. Letmo pohlédl na stráž stojící nehnutě po obou stranách brány. Nevykonávali žádné úkoly, jen tam pokaždé stáli, celou noc, celý den.
Pomalu šel ke vchodu.. Vítr, který chvílemi hnal pásy mlhy, mu rozhazoval černé vlasy kolem obličeje. Zahalil se do lehkého pláště, ve kterém mu byla zima a už rychleji došel ke vchodu. Bylo tu zaparkováno pár žlutých nebo modrých úřednických aut. Dvoudílné ocelové dveře se na pokyn složitého bezpečnostního detektoru automaticky otevřely.
Ocitl se v dlouhé zšeřelé chodbě bez oken. Jeho kroky duněly po staré kamenné dlažbě. Matné zelenavé světlo sem přicházelo neznámo odkud. Otřásl se zimou.
Dnes se mu na schůzi rady chtělo méně než jindy. Zatím nikdy necítil tak silný odpor a znechucení, které mu skoro nedovolovalo jasněji přemýšlet. Rada nebyla svolána už více než měsíc. Proč zrovna teď, dva dny před revolucí? Za dva dny mohl být navždy ušetřen své povinnosti. Pouze dva dny zbývaly, aby už nikdy nemusel vykonávat funkci, na niž když pomyslel, svíralo se mu srdce, přestože si málokdy připouštěl silnější pocity.
Poslední dva dny a vláda bude snad svržena. Poslední dva dny, ve kterých se může stát cokoliv.
Po nekonečných točitých schodech dotápal až nahoru do věžovité části Budovy. U dveří do zasedací místnosti řekl heslo. Zbytečná formalita. Důmyslná utajená ochrana by stejně nedovolila, aby dovnitř, třeba jen za bránu, pronikl kdokoli nežádoucí.
Dveře se tiše otevřely.
Vstoupil do potmělé zasedací místnosti s těžkým dřevěným stolem uprostřed. V místnosti panovalo šero, pár umrlčích svítilen u stropu ho nemohlo rozptýlit. Jediný jasný kruh světla, ostrý a nepříjemný dopadal do čela stolu. Temně modré stěny a strop na sebe lepily mdlou zář svítilen a jejich barva nabývala přízračného odstínu. Řada modrých židlí po obvodu černého lakovaného stolu. A lidé v modrých oblecích kolem stolu. Barva státních úředníků stanovená zákonem.
Nehlučně si sedl na jednu z dvojice židlí, které byly umístěné naproti čelu stolu. Všech jednadvacet členů rady už tu bylo. Seděli mírně sklonění, zamyšlení a čekající, nebo bez výrazu hledící před sebe tvrdýma kamennýma očima a jen studené jiskry zahlédnutelné v jejich zraku prozrazovaly, že tu sedí živí lidé. Zadní boční dveře se otevřely a v dlouhém modrém úboru vstoupil Vrchní soudce, předseda Výkonné rady pro regulaci obyvatelstva. Členové rady tiše povstali a vzápětí usedli, když usedl soudce.
Soudce položil ruce na stůl a v dlouhých vteřinách ticha se pomalu rozhlížel kolem stolu. Byl to starší muž s šedivými vlasy a tvrdým, na jeho věk až příliš sešlým a potrhaným obličejem. Mírně odulé rty měl pevně semknuté a když začal mluvit, pomalu a pevně, ústa jako by ani neotvíral.
„Zahajuji schůzi Výkonné rady pro regulaci obyvatelstva,“ řekl, odmlčel se a znovu se rozhlédl kolem stolu. Vstal ze židle a odsunul ji stranou, aby měl více místa pro pohyb.
„Vážení členové rady, je opět zapotřebí, abychom zasáhli v prospěšné činnosti, jejíž výkon nám byl svěřen a na niž jsme patřičně hrdi, protože přispíváme k všeobecnému blahu lidstva – ačkoli na to někteří z nás možná někdy zapomínají!“
První věty řekl bez přízvuku a emocí, protože je opakoval v různých variacích už nesčíslněkrát, ale poslední slova, která připojil, obvykle nepoužíval a teď jim dal zvláštní důraz. Bylo vidět, že místo obvyklých formalit a okamžitému přistoupení k organizačním záležitostem chce teď říci něco důležitého. Nadechl se a důrazně pokračoval.
„Na tomto místě a v této pohnuté době je vhodné připomenout účel naší činnosti. Ne snad účel, ale ideu, základní kámen našeho přesvědčení… Jsme jen lidé a každý zapomíná, každý z nás má někdy pochybnosti. Ovšem u nás, lidí pevného a nezvratného přesvědčení, kteří jsou si vědomi svého historického úkolu, by se pochybnosti vyskytovat neměly! Přesto je dobré utvrdit se v tom, co děláme, znovu se zamyslet nad prospěšností naší činnosti a nejen naší činnosti, ale celého státního zřízení. Lidé zapomínají, jejich nadšení vyhasíná, a právě nadšení a odhodlanost bojovat za poznanou pravdu, je pro nás to nejdůležitější… My jsme lidé pevní!“ S jakousi pýchou se rozhlédl kolem stolu a pohledem náhle trochu staženým se zastavil na muži, který přišel poslední. Irwin se zachvěl při pohledu na jeho fanatickou tvář, která při slovech smrt, život a rozhodnutí jevila zvláštní vnitřní vzrušení.
Soudce pokračoval v řeči. „Pevní, tvrdí… realisté… Ano, proč to všechno říkám, proč to opakuji právě vám? Jedině z toho důvodu, abyste se znovu zamysleli nad státem a jeho vznešeným posláním, nad státem, který vy reprezentujete v tak důležité funkci, jako je rozhodování o životě a smrti našich spoluobčanů. Spoluobčanů, kteří svou nedokonalost svěřili nám, dali nám to s čím sami neuměli naložit, svou nedokonalost a svobodu! To břemeno, strašlivé břemeno prostého lidu, svěřili nám!“ Nabíral na patosu, oči mu planuly a probodával jimi členy rady jako by chtěl odhalit jejich nejskrytější myšlenky.
„Už několik desítek let odevzdávají tito lidé nedokonalost nám, a jsou šťastní ve své bezstarostnosti, ve svém zajištěném dokonalém životě, netíží je problémy, starosti, které ničí lid, které mu nepřísluší, berou mu klid na práci, klid na hodnotnou práci pro stát a rodinu… Ti lidé nám svěřili svou největší starost, starost o smrt, starost o umírání. Jejich smrt máme v rukou my. Ovšem se stává, že smrt přijde nenadále, bez našeho zásahu, ale tu potom není na místě starost, kdo smrt nečeká, nebojí se… Jistě, namítnete, každý se bojíme své smrti… tento problém nemůže ovládnout ani naše dokonalá společnost, jistě, smrt se nedá ovládat, ale stáří, nemoci, bolesti, strach z bolesti, sešlost věku a smrt spojenou s tímto stavem ovládat můžeme… Nemluvím nadarmo, vše již víte, vše víte, ale zapomínáme, každý zapomíná, nadšení mizí, idea mizí… Ale především zmizely domovy pro staré, zmizely nemocnice plné dožívajících lidí, nemocnice plné umírajících trpících lidí čekajících na smrt, domy hrůzy plné lidí nevyléčitelně nemocných… Lidé se nemusí bát stáří, ani smrtelných nemocí… Lidé jsou teď šťastní… Ano… pouze jeden z aspektů našeho zřízení. Tato část se však týká nás a proto o ní mluvím. Nás, kteří máme tu velkou zodpovědnost. V našich rukou leží životy… pamatujte na to, pamatujte, proč jste na sebe vzali tuto úlohu, pamatujte, že svoboda a nedokonalost lid ničí a že vy jste nedokonalost lidu vzali na sebe a to v nejdůležitější otázce…“
Domluvil, došel ke stolu a snad několik minut, jak se Irwinovi zdálo, zahloubaně mlčel, dívaje se na kamenné tváře ostatních.
„A teď přistoupíme k praktickým záležitostem,“ řekl, když si sedl ke stolu a zběžně prohlédl papíry ležící před ním. Přečetl jméno, datum a rok narození, bydliště a stručné životní osudy člověka, který měl zemřít. „Věk 76 let, jeho příbuzní uvedli, že se již delší dobu necítí duševně ani tělesně zdráv, tedy již podle všeho očekává smrt, naši agenti ho po předběžném posouzení uvedli jako vhodného pro ukončení života… Zbývá několik záležitostí, popis vašich zítřejších povinností máte před sebou.“ mluvil již zcela věcným tónem a hleděl často do papírů.
„Kulturní oddělení…“ obrátil se směrem k šesti mužům sedícím po třech zprava a zleva hned u čela stolu. „Bude potřeba obstarat hudbu, obřad bude okázalejší, je to zasloužilý občan. Také dohlédněte na informovanost příbuzných a známých, aby se včas dostavili do průvodu, který povede jako obvykle od památníku zde ve městě. Do vzdálenějších míst byly samozřejmě rozeslány informační pozvánky… ano, to máme vše, pro kulturní oddělení je to vše.“ Obrátil list papíru a pokračoval několika dalšími odděleními, která zajišťovala hladký chod celého obřadu. Od průvodu ulicemi města s hudbou a účastí příbuzných a známých, až k domu toho, který byl uznán za vhodného k „ukončení života“, dále záležitosti se spálením mrtvoly a vše, co bylo potřeba zařídit. Naposled byly vždy udíleny informace vykonavateli.
„Nyní k vykonavateli…“ zvedl hlavu a podíval se před sebe, kde naproti němu seděl Irwin. Ten se mu stejně věcným pohledem podíval do očí, i když tvář se mu stahovala nenávistí vystupňovanou po soudcově proslovu.
„Je to starý zasloužilý člověk, bude usmrcen jak je obvyklé v těchto případech, tedy chemickou látkou injekčně zavedenou do žíly. Myslím, že vše proběhne hladce, není tedy třeba ani zvlášť zvýšené opatrnosti, příbuzní jsou se stavem věcí smířeni a toto rozhodnutí akceptují, považují jej za nejlepší, u samotného občana předpokládáme minimum obrany z důvodu loajality vůči zřízení… Bezpečnostní oddělení půjde v síle dvou lidí. Omamná droga bude rodině zaslána ráno před obřadem. Bezpečnostní oddělení jako vždy dohlédne na to, aby si ji občan vzal.“
„Rozumím,“ řekl Irwin.
Naposled, poslední vražda, opakoval si v duchu už po několikáté za tento večer. Byl by sám sobě v duchu přísahal, že zítřejší obřad bude poslední, ale realisticky počítal i s nezdarem léta připravované revoluce, i když důsledky tohoto nezdaru si neuměl a nechtěl představovat.
Soudce ukončil poradu a modré stíny se zvedaly. Pomalu se rozcházeli a zadními dveřmi odešel i soudce. Irwin ještě chvíli seděl a potom se také zvedl ze židle a šel ke vchodu. Zůstal tu poslední člen rady. Stál u dveří a když chtěl Irwin opustit místnost, letmým pohybem ruky ho zastavil. Byl to jeden z členů kulturního oddělení, nejbližší soudcův důvěrník.
„Počkejte ještě,“ pokynul mu. Zastavil se, naznačil úsměv a zároveň mu hlavou projela nejasná obava. Každý styk s vládními úředníky mohl teď znamenat velké nepříjemnosti a Irwinovi se poslední dobou zdálo, že soudce i někteří další, jemu neznámí, už něco tuší.
Úředník si odkašlal a sklopil pohled zpola k zemi. „Slyšel jste o případu ze sousedního okresu?“ zeptal se tiše.
„Ne… nevím, který případ máte na mysli.“
„Ve vedlejším okrese odhalili spiknutí, spiknutí ve vládních kruzích, dokonce v radě pro regulaci.“ Zvedl oči a tázavě se na Irwina zadíval. Ten ho sledoval a mlčel.
„Víte,“ pokračoval s jakýmsi pracovním nadšením, „mě vždy zaujme postup v takových případech. Rada věděla, že jeden z nich zradil v jisté záležitosti, šlo o vyzrazení tajných informací. Mě na těchto případech velice zajímá postup rady. A vás by to mohlo také zajímat, protože v těchto případech je zcela jiný způsob obřadu a také usmrcování. Vy jste s tím měl jistě také už nějakou zkušenost… O obřadu nikdo neví, průvod přichází tajně za samým členem rady a ten je usmrcen zastřelením… Vy to samozřejmě znáte, jednou jste myslím také něco podobného prováděl… No, já vás nechci zdržovat, jen jsem myslel, že jste o tom slyšel… je to zajímavé, že?“
„Ano, to jistě… Neslyšel jsem o tom, já příliš nesleduju zprávy z jiných okresů…“ Pokynul hlavou na pozdrav a rychle odcházel. Sbíhal tmavé schody, chvátal dlouhou chodbou k hlavnímu vchodu a potom k bráně a zmírnil krok, až když byl ve vzdálenější spoře osvětlené ulici. Zastavil se za rohem a opřel se o studenou zeď domu. Zhluboka vydechl a uvědomil si, že se mu třesou ruce. Ještě se rozhlédl, ale tma a mlha ho dokonale skryla. Viděl jen v úzkém kruhu kolem sebe, zář z pouliční svítilny sotva prorazila mlhou. Ve všech oknech byla tma. Ti šťastní lidé spali.
Je konec s revolucí. Dokonalé varování. Průvod přichází tajně k tomu, kdo zradil… usmrcen zastřelením… Za jak dlouho? Kdy přijdou? Zítra? Ne, zítra nemohou, zítra je přece obřad, tedy pozítří… Nesmysl, samé dohady, nemohou si být jistí, jestli je to vůbec pravda, bude trvat možná i měsíce, než připraví tajný obřad. Měsíc?… vždyť já bych to stihl za den!
Odlepil se od zdi a odcházel. Vyděsila ho představa smrti, nebyl připraven zemřít. Věřil v úspěch revoluce a myšlenky na smrt si po celý život příliš nepřipouštěl. On – vykonavatel, smrt přicházela skrze jeho ruce, ale sám měl zaručenou imunitu a vlastní volbu odchodu ze světa, jako všichni vyšší vládní úředníci. Příjemný, bezbolestný odchod, způsobený omamnou drogou, která hodinu před smrtí zaručuje spoustu extatických prožitků.
Přišel až ke svému domu, velkému sídlu, až zbytečně velkému, které dostal po jednom z vysokých funkcionářů odcházejícího do penze na venkov. Měl i sluhu, který teď už čekal za dveřmi. Otevřely se, když Irwin stiskl ovládací tlačítko na přístroji zastrčeném v kapse. Starý Gregor ho přátelsky uvítal a Irwin stejně tak odpověděl. Měl ho rád, byl to nenáročný tichý člověk, již léta sloužící v tomto domě, takže sem neodmyslitelně patřil. Jednou z hlavních zásad všech sluhů státních úředníků bylo přísné mlčení o čemkoliv, co se dozvěděli o státních záležitostech, o různých návštěvách, zprávách, které přijímali, takže Irwin mu mohl ve všem důvěřovat. Nikdy toho nevyužíval, zejména ne za poslední dva roky, kdy se podílel na přípravě revoluce a všechny kroky s tím spojené se snažil tajit i před Gregorem, i když to samozřejmě nebylo zas tak úplně možné. Přesto se nikdy při rozmluvě s ním nezbavil znepokojivého pocitu, že tento tichý nenápadný stařec mluví něco jiného než myslí.
„Je tam dnes velká zima,“ prohodil Gregor, když mu Irwin podal kabát. „Rozdělal jsem oheň v krbu, jak jste si přál.“
„Díky, už od tebe nebudu nic potřebovat,“ odpověděl Irwin stručně, neměl sebemenší náladu na další rozmluvy, ke kterým někdy v tichém osamělém domě docela rád svolil. Vyšel rychle z prostorné haly starého domu nahoru po dřevěných schodech.
■
Rychle ze sebe shodil modrý kabát a kopl ho vztekle do rohu místnosti. Čekal na Simona. Vzal si na sebe černý oblek revolucionářů. Usedl do křesla ve vyhřátém pokoji. Křeslo přitáhl blíže ke krbu. V pokoji bylo šero, k osvětlení musel teď stačit jenom krb. Stále se nemohl zbavit nepříjemného pocitu z předchozí rozmluvy. Ale věděl, že i kdyby byla revoluce odhalena, nemůže on udělat nic.
Po chvíli se ozvaly rychlé kroky na schodišti a do místnosti vešel Simon, ještě mladý člověk, velký nadšenec a jedna z hlavních duší revoluce v tomto okrese. V modrém kabátě, pod kterým se objevila černá košile. Kdyby ho v ní na ulici chytili, byl by zatčen. Dříve ji nenosil, jen na tajných schůzích ve vzdálených místech za městem. Irwin nechápal, proč tak riskuje. Kontroly na ulici byly docela časté.
Pozdravili se heslem revoluce a Simon s očividně veselou náladou usedl naproti Irwinovi do druhého křesla. Podíval se do krbu s plápolajícím ohněm, natáhl ruce blíž a zamnul jimi, aby se zbavil zimy.
„Něco k pití?“ zeptal se Irwin mimochodem.
„Ne, ne…“ řekl rychle a netrpělivě Simon a bylo vidět, že má na mysli jakési neodkladné záležitosti. „Všechno je připravené. Získali jsme konečně kontakty se skupinou ze Západního panství. Máme všechny materiály, teď je konečně všechno hotové. Irwine, skončili jsme, nezapomněli jsme na nic, teď jen čekat!“ Mluvil vzrušeně se zápalem v očích. Měl nepřítomný pohled, usmíval se pod vidinou jakési vzdálené vysněné budoucnosti, nebo očekávaných revolučních činů. Náhle se tázavě podíval na Irwina, který stále mlčel a poslouchal ho s velkou skepsí.
„Stalo se něco? Neslyšíš, co ti říkám?“
„Nic, nic se nestalo… Jenom jsem se teď vrátil z rady.“ Usmál se a snažil se přinutit ke stejnému nadšení jaké viděl u Simona. „Bude ještě jeden obřad. Překvapili mě. Nepočítal jsem s tím…“
„To je v pořádku. Je to poslední obřad. Ten člověk zemře za náš cíl – Kdo to je?“
„Běžná záležitost. Očekává smrt,“ řekl ironicky a potom si poprvé za večer s úlekem uvědomil, že bude velmi těžko schopen toho muže zabít. Myšlenky na revoluci ho tak ovládly, žádný obřad se poslední dobou neplánoval, všechny byly rozpracované až po předpokládaném prvním dnu revoluce. Nutnost stát se ještě jednou „vykonavatelem“ mu náhle nepříjemně narušila duševní rovnováhu. O tom ale před Simonem mlčel.
„Kdyby ten člověk věděl, pro co umírá, jistě by souhlasil. Nesmíme se teď ohlížet na nic, ani na jeden lidský život. Jestli revoluce nevypukne do dvou dnů, už nikdy. Neudržíme tak dlouho celou věc v tajnosti. A já jsem si jistý, že uspějeme! V revoluci je zapojené každé panství. Tisíce lidí po celém státě. To se ještě nikdy nepodařilo! Nikdy za celou dobu! Můj otec byl už blízko, ve třicátých letech – a víš jak to dopadlo. Ale tehdy jich bylo mnohem méně! Neznali ještě sílu státu. My ji známe, nic se už nemůže zkazit. Věřím tomu!“
Irwin se na něj podíval a přikývl. Pomyslel si, že Simon působí jako by přesvědčoval sám sebe. To si ale neuvědomoval, byl příliš velký idealista. Teď v poslední fázi příprav přestával vidět nebezpečí. Domníval se, že o moci státu ví všechno, ale neviděl do pevné sevřené sítě státních úředníků, donašečů a tajných agentů působících mezi lidmi. Nikdy nezastával žádný státní úřad. Neměl představu o hrozivé, mocné a všudypřítomné spleti úředníků.
„Máš pro nás ještě něco? Nedozvěděl ses nic na schůzi?“ zajímal se Simon.
„Ne. Obyčejné záležitosti.“
„Znáš svůj úkol? Nevyskytly se žádné překážky?“
„Ne. Půjde to… Jenom… mluvil se mnou jeden ze soudcových tajemníků. Nevím, co to mělo znamenat. Vyprávěl mi případ ze sousedního okresu, kde v Radě pro regulaci odhalili zrádce. Popisoval mi průběh obřadu v takových případech.“
Simon se viditelně znepokojil a nadšení z jeho tváře v okamžiku zmizelo. „Počkej, myslíš, že něco tuší? Jak by mohli? Proč ti to říkal?“
„Nevím, možná jen tak. Podívej, Simone, i kdyby mě odhalili jako zrádce, nepřipraví tak rychle obřad. Musí přece mít soudní rozhodnutí. Rada se naštěstí nemůže bez soudu zbavit svého člena. Aspoň podle zákona ne… Nemůžou to stihnout do dvou dnů.“
„Myslíš, že by tě mohli zabít? Patříš přece k nim!“
„Je to běžný postup, odstranit takhle nepohodlné lidi. Několikrát to udělali i tady.“
Simon neklidně pokýval hlavou. Tohle přece věděl. „Člověk si to uvědomí, až když se ho to týká…“ Náhle se zarazil: „Ale případ o kterém ti říkal tajemník neznám. My všechny podobné případy sledujeme. Nic takového se v poslední době nestalo.“
Irwin se na něj podíval. To, co si v duchu předtím pořád vyvracel, se jeho slovy potvrdilo. Odhalili ho a tohle bylo varování, upozornění – nebo předběžné oznámení rozsudku smrti.
„Takže o mně ví…“
„Neblázni. V žádném případě nemůžou nic stihnout za dva dny. Za předpokladu, že o to tobě ví, i když nechápu, jak… Kdybysme uznali, že o tobě ví, tak tohle muselo být jen varování. Něco se dozvěděli, ale z toho, co řekl přece nevyplývá, že se tě chtějí zbavit. Byla to jen lest, chtěli tě znervóznit. Snad tomu nevěříš!“
„Nemá cenu o tom mluvit. I kdyby, nestihnou to za dva dny, jak říkáš.“ Nechtěl v hovoru dál pokračovat, protože řešení stejně nebylo v jejich silách. Vzpomněl si na jeden podobný případ, u kterého byl jako vykonavatel, když před několika lety ve výkonné radě začínal. Odhalení proběhlo tehdy rychle. Nějaký starý profesor, působící dlouho v radě, se stýkal s nepřáteli státu. Během pár dnů proběhlo řízení, o kterém neměl profesor ani tušení. Na poslední schůzi rady nebyl pozván, protože se jednalo o něm. Hned druhý den ho bez účasti veřejnosti zastřelili v jeho domě. Střílel Irwin, tehdy ještě fanaticky oddaný člen rady. Oficiální stanovisko pro veřejnost znělo: ukončení života si přál ze svobodného rozhodnutí, bez účasti příbuzných. Dobrovolně zvolená smrt bez účasti rodiny a známých byla častým případem a veřejnost tehdy neviděla žádný důvod k znepokojení.
Irwin se sehnul ke krbu a hodil další poleno do ohně. Ze žárem rozežraného dřeva vyšlehly plameny a trochu prosvětlily místnost.
„Já už nepřijdu, uvidíme se až na smluveném místě. Naposled se tě ptám: Znáš svůj úkol a splníš ho?“ promluvil potom Simon.
„Ovšem. Udělám všechno podle plánu,“ přikývl Irwin a nedal na sobě znát, že v úspěšné provedení svého úkolu teď přestává věřit. Revoluce v tomto kraji byla značně závislá na tom, jestli se podaří vniknout do sídla Výkonné rady a celé Soudní budovy. Právě proto bylo tak důležité, aby s revolucionáři spolupracoval někdo, kdo patřil přímo k vysokým státním úředníkům. Na jiných územích celostátně připravované revoluce neměli tolik štěstí. Irwinův úkol byl v den revoluce jít do sídla soudu, kam měl kdykoliv přístup a umožnit tak vstup ostatním, kteří potom zajistí soudní úředníky a zneškodní celou početnou skupinu strážců hlídajících budovu. Kdyby Irwina dovnitř nepustili, musel by potom nastoupit druhý eventuální plán. Soudní budovu by museli dobývat za pomoci značného násilí a lidí k tomu potřebných by muselo být o hodně víc, než jich na tomto území bylo ochotno přistoupit k revoluci a dobytí soudní budovy a riskovat tak život, nebo doživotní vězení v případě nezdaru. Simon sám několikrát říkal, že zde nemají štěstí na lidi. Těch, kteří se přikláněli k revoluci a byli proto ochotni něco udělat bylo málo.
Simon odcházel. Loučili se ve dveřích, kam ho šel Irwin vyprovodit. Nechtěl obtěžovat Gregora v tak pozdních hodinách. Přesto ho zahlédl, jak vysunul hlavu ze své malé místnosti v přízemí u vchodu.
„Simon odchází, můžeš jít spát,“ řekl mu. Gregor za sebou tiše zavřel. Irwin se po něm znepokojeně podíval.
„Dávej na sebe pozor,“ obrátil se na Irwina Simon už z mlhy a sychravé tmy přede dveřmi. „Kdybys měl jakékoliv obavy, dej mi vědět. Mohl bych ti poslat třeba pár lidí, jako strážce. Nebo jinak ti zajistit bezpečí. Co kdybys utekl a nešel na obřad?“
„Neznáš síť agentů. Vysledovali by mě za pár minut,“ usmál se. „Kromě toho mám přece elko.“
„Aha,“ zachmuřil se Simon. „Zapomněl jsem.“
Všichni státní úředníci si museli povinně nechat hluboko pod kůži implantovat zařízení, podle kterého mohl být kdekoliv vypátrán jejich pohyb. Říkalo se mu lokalizátor, v úřednické mluvě „elko“. Sloužil také k identifikaci při vstupu do Budovy. Oficiálně sloužil jen pro identifikaci, místo pobytu úředníka se podle něj dalo zjistit jen jaksi mimochodem. „Přídavná funkce“, tak to nazývali. Irwin měl podezření, že čip má i jiné přídavné funkce. Někdy byly případy odhalení zrady normálním postupem nevysvětlitelné. Občas si pomyslel, že čip může monitorovat i duševní rozpoložení jeho nositele, nebo snad provádět odposlech. Jistě ale věděl, že v domě odposlech nemá. Simon do domu několikrát přivedl odborníka, také „zrádce“ státní moci, který kdysi odposlechy instaloval a teď prokazoval neocenitelné služby při jejich vyhledávání a likvidaci. U Irwina bylo při první kontrole nalezeno odposlouchávací zařízení v hlavní místnosti. Neuměle udělané, takže se dalo zničit tak, aby jeho nefunkčnost vypadala jako porucha. Irwina nález tenkrát velmi překvapil, ale myslel, že zařízení zůstalo ve zdi ještě po předchozím majiteli domu.
„Co dělá dcera?“ vzpomněl si ještě, ani nevěděl proč. Už asi rok se se Simonem bavil jen o revoluci.
„Má se dobře, mám z ní radost. – Bude dospívat v lepších časech, než my.“
Stiskli si ruku. Irwin se nemohl ubránit dojmu, že vidí Simona naposled. Připadalo mu, že on jeho pocit zpozoroval. Nechtěl však dát nic najevo, rychle se odtrhl ode dveří a po pár metrech zmizel v mlze.
■
Příští den byl „obřad“. Irwin musel jít v průvodu s celou Radou. Všechny atrakce šly s nimi. Pohřební hudba hrála, lidé se připojovali. Všichni oblečeni do svátečních živých barev. Počasí se umoudřilo. Do šedivých ulic města, tvořených kdysi přepychovými fasádami domů, odněkud seshora pronikalo podzimní hřejivé slunce. Ulicí se táhly studené zamlžené stíny, paprsky jen těžko překonávaly hradbu vysokých paneláků po obou stranách ulice. Stát ochotně stavěl nové a nové domy, stále do výšky, jinde nebylo místo.
Vycházeli ze Soudní budovy, povinně prošli kolem pomníku prvního státníka „nového svobodného zřízení“. Po několika ulicích, které vypadaly všechny stejně, se průvod dostal do části města, kde stály převážně přepychové rodinné domky. Celé město bylo bohaté, všichni, kdo v něm žili, měli všeho dostatek. Nemuseli se o nic starat, jen aby uměli pořádně pracovat, byli výkonní, přizpůsobiví, komunikativní – dokonalí lidé pro spoustu firem, jejichž kanceláře a továrny stály za městem.
Jeden dům vedle druhého stejný. Ozdobné sloupky místo plotu, za domem krytý bazén, vpředu jakýsi venkovní krb, kde nikdo nikdy nesedával, ačkoli se takové venkovní sezení dalo pořídit jen za velké peníze. Měli ho před každým druhým domem. Domy se předháněly v úpravě, která nemusela být vkusná, ale pouze přepychová.
Lidé mlčeli, občas Irwin zaslechl společenskou konverzaci moudře se tvářících paniček. Hudba hrála ledabyle, vzadu v průvodu. Písně byly stále stejné, nikomu už na nich nezáleželo. To až potom v domě přišly chvíle, kdy se hudba velmi hodila.
Bohaté paničky, s dokonalými účesy, líčidly a drahými obleky za ním v průvodu mluvily.
„Je to tak dobře, on už byl chudák.“
„Nic by z toho života už neměl, to víte.“
„Ušetří ho to všelijakého trápení…“
„Byl to hodný člověk, co práce udělal. Co si za život všechno vydobyl! Byl moc úspěšný!“
„Ono už to tak musí být. Bude mu dobře.“
„Rodině se taky uleví. Je to štěstí, takhle odejít. A důchod jim nechá, co by jinak měli starostí s obživou a kupováním léků. Už jich prý potřeboval moc.“
„Víte, na tom nezáleží, peníze taky nejsou všechno, ale že může v pokoji odejít, bez bolesti a těch nepříjemností kolem toho…“ Skupina žen vážně ztichla.
Podobné řeči slyšel při každém obřadu. Když v Radě začínal, ještě jako člen kulturního oddělení, se všemi souhlasil. Myslel si to samé – nebo si nemyslel nic, jen poslouchal a chtěl souhlasit. Musí to tak přece být, když všichni říkají to samé!
Přicházeli k domu. Přede dveřmi čekali členové rodiny. Seschlá stařenka, která zatím nepotřebovala žádné léky a čile doma pracovala, manželka „odcházejícího“, stála stranou, vedle mladších členů rodiny z téhož domu. Zarytě se dívala do země. Zvedla obličej se zarudlýma očima a blýskla pohledem po Irwinovi. Všichni z města věděli, že „vykonavatelem“ je on. Vzpomněl si, že když se po něm takhle poprvé jeden z „pozůstalých“ podíval, chtěl na něj chápavě kývnout, domluvit mu a vysvětlit krásu nové ideje o překonání smrti. Tehdy si myslel, že lidé nechápou nové myšlenky, ale on je schopen všem přiblížit jejich prospěšnost a změnit tak jejich myšlení. Když to zkusil a lidé nereagovali podle jeho představ, většinou mlčeli a odevzdaně kývali, začal se na ně dívat jako na tupé bytosti bez rozumu, ve kterých přežívají hluboce zakořeněné myšlenky „temné minulosti“. Tak se nazývala doba, kdy lidé umírali stářím, nebo nevyléčitelnými nemocemi. Přestal jejich osvětu zahrnovat do svých životních plánů a cítil se jako nepochopený, ale velmi potřebný zástupce nového svobodného světa. Nová generace bude moudřejší, myslel si po celé roky. A potom teprve nastane pravý život!
Proti své vůli nechal na stařeně pohled déle. Měla tvrdé nenávistné oči, bolestně blýskla zataženým pohledem. Po obličeji měla rudé skvrny, víčka zčervenalá.
Lidé rozpačitě nebo pohoršlivě odvrátili obličeje, když se jedna z dcer „odcházejícího“ neovládla a vyrazila plačtivý vzdech.
Hudba se seřadila kolem domu. Začali jinou píseň. Veselou, pochodovou. Kulturní oddělení v modrých a bílých oděvech slavnostně vcházelo do domu. Stařena se vysmekla z nahloučených lidí u vchodu a se zdušeným hrubým výkřikem chvátala někam za dům. V očích lidí, kteří ji viděli, zahlédl strach. Bylo nebezpečné projevovat smutek nad činností Rady pro regulaci.
„Odcházející“ už nevnímal hudbu, blížící se k němu před chvílí vesnicí. Ráno poslal úřad rodině chemickou látku v tabletě, kterou mu přidali do jídla. Opojila ho jako silná droga. Agenti dohlédli na rodinu, aby mu tabletu skutečně dali. Kdyby se tak nestalo a muž by se chtěl bránit, muselo by „bezpečnostní oddělení“ v průvodu být početnější. Takhle šli jenom dva. Vstupovali do domu vždy první.
Irwin stál v rohu moderní ložnice plné přepychového nábytku. Spousta prosklených vitrín a za nimi vystavené drahocenné předměty, shromážděné za dlouhá léta. Zástupce kulturního oddělení pronášel řeč k „pozůstalým“. Irwin potichu připravoval injekci, tak aby nerušil shromáždění. Natáhl z lahvičky smrtící látku a odměřil přesné množství. „Odcházející“ ležel jako bez života na posteli a nevnímajícíma očima nechápavě sledoval chumel lidí ve svém domě. Členové domácnosti stáli kolem stěn, někteří odevzdaně, někteří s úctou a pochopením pohlíželi na zástupce státu. Ve vedlejší místnosti čekalo pohoštění.
Irwin nakonec přistoupil s připravenou injekcí. Hudba pomalou meditativní písní okamžitě vyplnila nechtěnou vteřinu hlubokého zmraženého ticha.
Vzal muže na posteli za ruku a odhrnul rukáv svátečního bíložlutého obleku. Ruka byla typicky chladná, jako vždy, když injekci předcházela omamující droga. Podíval se muži do obličeje. Kůži na tváři měl nezdravě bílou, na čele s kapičkami potu. Rysy povadlé stářím a v očích hlubokou netečnost. Nebo nemohoucí zmatenost.
Už to trvalo moc dlouho, i přes hudbu slyšel, jak za ním předseda kulturního oddělení neklidně pošoupl nohou po koberci.
Kdyby věděl, za co umírá, souhlasil by – připomněl si Irwin v tom okamžiku Simonova slova. Včera v noci, když nemohl dlouho usnout, mu několikrát ta věta palčivě vstoupila do myšlenek a v průvodu si ji potom opakoval častěji.
Není to pravda. Lidský život nelze obětovat žádnému ideálu.
Odtrhl oči od bezbarvého pohledu a zkušeným přesným pohybem vbodl jehlu do žíly. Ani sval na prstu se mu nezachvěl. Pokrčil muži ruku, položil mu ji na hruď. Muž zavřel oči, za pár vteřin tělo na matracích pokleslo. Zemřel.
Nepodíval se na nikoho z místnosti, nasadil na jehlu kovové chránítko a hodil ji do aktovky. Sbalil lahvičku s jedem. Až teď ho překvapilo, že vlastně nic necítil. Jen o té Simonově větě přemýšlel, při pohledu do nechápajících očí. Včera si myslel, že nebude schopný svůj úkol splnit. Udělal ale všechno úplně stejně, jako poslední roky. Když začínal, připadal si velmi důležitý, třásly se mu ruce, tři dny před obřadem byl nervózní a nevěděl z čeho. Přikládal to důležitosti svého úkolu. V okamžicích, kdy zabíjel, vnímal jen velikou myšlenku nového světa, jak pracuje jeho rukama a viděl sám sebe jako zachránce, spasitele, který slouží největší věci vymyšlené v lidských dějinách. Tak mu to od dětství říkali ve Státní škole. Za rok všechny pocity odešly. Lidé reagovali jinak, než si představoval. Nezajímaly je ideje svobody, chtěli jenom peníze a své uzavřené domy, ve kterých by se přepychem zahradili před světem. Začal zabíjet bez pocitů. Čekal na novou dobu – až vymře stará generace a všechno se zlepší. Už si nemyslel nic a funkci vykonavatele bral jako zajímavou práci. Jako vykonavatel měl také od státu všechno, co chtěl. Až na skutečné přátele a přízeň lidí. To ale nikdy nepostrádal.
Zakrátko byl jeden z nejlepších. Několikrát ho volali i do jiných okresů k zvlášť obtížným případům. Zpracovával návrhy na účinné utajení obřadu, na odhalení zrádců, ale nejvíc ho zajímaly právě způsoby usmrcení. Nejčastěji ho volali k tzv. „zvláštním případům“. Stávaly se tehdy, když „odcházející“ nechtěl odejít a bránil se všemi možnými způsoby. Jakýsi státu nepohodlný muž ve středních letech se kdysi opevnil doma a po úřednících chtěl střílet z nelegálně získané zbraně. Měl u sebe celou partu povstalců. Hlídala ho zvláštní bezpečnostní skupina, ale nemohli si dovolit větší zásah, protože by pobouřili sousedy. Kdyby lidé viděli, že se někdo brání smrti, začaly by v nich hlodat pochyby, zda nejde ze strany státu o nějaké násilí. Požadoval přítomnost soudce, který by o smrti rozhodl v řádném procesu. Irwin ho přesvědčil, že je soudní úředník. Působil tak klidně a použil takové psychologické prostředky, že ho muž k sobě pustil. Dlouho s ním jednal o podmínkách procesu, sepisoval žalobu, nechal ho vypovídat, propadnout zoufalství i nadšení, vybrečet se – až se vzdálil od svých zbraní a odešel od společníků, kteří ho měli bránit. Irwinovi zcela uvěřil.
Když s ním byl konečně o samotě, během dalšího jednání o žalobě ho zabil. Nenápadnou vystřelovací jehlou. Jeho společníkům řekl, že muž po několika dnech vyčerpání konečně spokojeně usnul. Otevřel dveře do místnosti, kde muž ležel v přirozené poloze, tak aby ho viděli. Ani je nenapadlo jít se za ním podívat. Ukázal jim sepsanou žalobu a odešel s tím, že ji odnáší k soudu. Když po takovém úspěchu opadla jejich pozornost, vtrhlo dovnitř bezpečnostní oddělení a všichni byli nehlučně „odstraněni“. Sousedé nic nezpozorovali.
Pár takových případů mu teď proletělo hlavou. Vrátil se do přítomnosti a umořeně pozoroval další průběh vždy stejného obřadu.
Zástupci kulturního oddělení potřásali pozůstalým rukama a vyjadřovali potěšení, že se „mohli všichni společně účastnit důstojného a krásného odchodu našeho zasloužilého a ctěného občana ze světa“. Jedna z jeho dcer jim dojatě odpovídala a děkovala. Se zaslzeným úsměvem všechny upřímně zvala na pohoštění. Ochotně otvírala dveře prvnímu z nich. Stařena se neukázala.
Musel s nimi sedět při hostině. Většinou s ním nikdo nemluvil, tak daleko ještě nadšení ze státní moci, která ulehčuje lidem břímě svobody, nepokročilo. Byl pro každého katem. Jen málokdo se překonal a věnoval mu aspoň jedno slovo. Takové věci se ale přehlížely. Nikdo jako by neviděl, že vykonavateli, tomu dobrodinci, skrze jehož ruce všechno ulehčení, pořádek a také radost přicházejí, se nedostává zaslouženého společenského uznání.
Řeč vázla, ale kapela se přemístila do domu a spolehlivě přehlušovala ticho říznou slavnostní písní. Pobledlá dcera mrtvého se vylekaně usmívala a horečně nabízela jídlo a trochu vína.
■
Přecházel po hlavní místnosti domu. Od stěny a zpátky. V krbu hořel oheň. Gregor jako každý večer odpočíval dole ve své místnůstce.
Občas se podíval z okna do setmělé ulice. Svítily tam jen lampy, připomínající lucerny. Mlha se kolem nich obtáčela, sychravý vlhký večer se roztáhl ulicí. Výhled se zúžil jen na pár metrů od skel. Pokoj byl v patře, kdyby dole někdo stál a pozoroval by osvětlené okno, Irwin by ho neviděl.
Bledé světlo zdobených lamp bohaté čtvrti se tříštilo mlhou, rozkládalo se do čar a protínalo hustou mlhu jak tisíce bílých šipek. Nad střechou protějšího domu se mlha roztáhla do neznatelných pásů. Lepila se na sklo okna.
Zapátral zrakem směrem k Soudní budově.
Už chtěl zazvonit na Gregora, ale jen tiše zaklel a zase přecházel po místnosti. Ne, nebude ho tam posílat.
Jistě jsou okna osvětlená. Ve třetím patře, kde se schází Rada před obřadem, se určitě svítí. Ví to, ačkoliv nedohlédne o pár ulic dál, až k Soudní budově, vidí ta okna v představě jasně. Černé svrasklé žaluzie a za nimi světlo, které tam nerozsvěcují jindy, než při zasedání před obřadem…
Příjemnější výhled se naskýtal z druhého okna. Vedlo na zahradu. Možná největší ve městě. Pozemek vykonavatele se ještě neodvážili zastavět. Předtím zde bydlel soudce. Už jenom vysokým státním úředníkům byla vyhrazeno privilegium mít za domem kousek skutečné přírody. Gregor měl na zahradu stejný názor, jako Irwin. Nechali ji zarůst stromy. Vypadala skoro jak podivný zkroucený a nízký les. Jabloně, lísky, vzadu lípa, několik jehličnanů. Jen u jedné z kamenných zdí zůstalo volné místo a celá zeď byla pokryta hustým porostem břečťanu.
V zahradě se dalo tušit utopené světlo několika starých zpuchřelých luceren. Černé větve stromů se v mlze kroutily u okna.
Na chvíli se uklidnil, když se zaujetím pozoroval divokou přírodu nezvykle proměněnou mlhou. Poslední dobou tam chodil častěji.
Ano, jedině v zahradě je klid. Jak je divné, že ani v dobách největšího nadšení a honby za kariérou a bohatstvím, z ní neudělal typickou okrasu bohatých domů. Bazény, tenisový kurt, altány, kopie starých soch, mramorové cesty, slunečníky, vzácné dřeviny… Neměl čas, nestaral se o svůj dům, ani o zahradu, ani o nic jiného. Jen o peníze a kariéru. Nakoupil sice všechno možné, ale většinu peněz dál investoval.
Změnil se. Za dobu přípravy revoluce a pár měsíců předtím. Stal se z něho jiný člověk. Proměna byla tak pomalá, že ji už ani nepozoroval. To jenom poprvé ho změna navyklého myšlení vyděsila.
Zabavili kdesi staré spisy mrtvého úředníka – nepřítele státu. Irwin byl už tehdy vykonavatel a práci provedl velmi rutinně a profesionálně. Nakonec prohledával jen tak ze zvědavosti s kulturním oddělením byt. Musely se zničit všechny protistátní materiály. Velká knihovna plná zakázaných knih, nebo tak starých, že už je nikdo neměl zájem číst. Dříve to prý bývala klasická díla. Tlusté svazky, tak podivné vedle nových tenoučkých zábavných nebo informativních knížek.
Našli obsáhlé spisy. Protistátní myšlenky, úvahy, deníky. Nikdo z kulturního oddělení je nechtěl číst. Irwina ale zaujaly, chtěl pochopit myšlení buřičů, aby proti nim mohl stát lépe bojovat. Vzal si je domů, s tím že je prostuduje a navrhne účinnější formu psychologického boje.
Několik dní je četl. Nemohl se od nich odtrhnout. Nešel do práce.
Potom je zahodil do skladu, ale nikdy úplně nevyhodil. Tehdy ho velmi vyděsily, ačkoli nevěděl proč. Nemohl na ně přestat myslet. Když na něm v úřadě požadovali výsledek jeho studia, řekl, že buřičský úředník byl jen nemohoucí blázen a žádná jeho myšlenka nestojí za úvahu. Tehdy se na něj předseda podezřívavě zadíval, ale na spisy se ho už nikdo neptal.
Násilím je vyhnal z hlavy. Ke své hrůze ale zjišťoval, že několikrát pročítané věty se mu automaticky vybavují v nejnejvhodnějších chvílích. Při zabíjení. Při poradách, při řečech, jindy samozřejmých, které vedl s dalšími úředníky a teď se najednou v půli věty zarazil a něco ho znepokojilo.
Vybavovaly se stále. Až jednou zase spisy vzal a četl je znovu. Dělal si z nich výpisky, skládal útržky teorií. Dychtivě četl deníky člověka, kterého zabil.
Za rok po těch událostech se přidal k revoluci. Až ze spisů mrtvého se neurčitě dozvěděl o její přípravě. Celý půlrok trvalo, než mu revolucionáři uvěřili a přestali ho považovat za špióna.
Nyní jasně věděl, čím ho poznámky mrtvého tak změnily. Tenkrát se bál odpovědět si na zásadní otázku.
Přistoupil ke stěně, nesmyslně se rozhlédl kolem a potom dlaní přejel po mírně hrbolaté zdi. Jen podle hmatu našel jeden výstupek a prstem na něj zatlačil. Pod zdí bylo skryté citlivé tlačítko. Vedle krbu se odchlíplo jedno ze silných prken z nejdražšího dřeva. Šel ke skrýši a vytáhl krabici s popsanými papíry a deníky mrtvého „nepřítele“. Sedl si ke stolu, ovladačem položeným na desce zamkl dveře pokoje. Vyndával pomalu jednotlivé papíry a sešity, bral je do rukou, otevíral a připomínal si jejich obsah. Zápisy ze dnů opuštěného člověka, který se nikdy nevzdal svého přesvědčení o nutnosti změnit šílený svět kolem sebe. Zápisy z opuštěných zoufalých nocí, kdy jedinou útěchou bylo vědomí služby dobré věci. Jak strašná podobnost s Irwinovým životem. Když poprvé četl ty myšlenky, s úžasem v nich poznával sám sebe. Stejný zápal, stejné formulace. Jen něco navíc – tichý klid, radost v okamžicích nejhorší opuštěnosti, vytrvalost v nepochopení, vytrvalost stálá, nepomíjející nadšení. Irwina brzy idealistické přesvědčení opustilo, když viděl, že lidi kolem ho nesdílí a nechápou. Tenhle nešťastný, zoufalý a přece stále radostně odhodlaný člověk nikdy nepropadl tupé lhostejnosti.
Irwin tehdy s překvapením zjistil, že stařec psal, jako by chtěl přesvědčit své čtenáře. Přesně takové, jako byl Irwin. Psal o jeho vlastním myšlení a až ho zcela získal na svoji stranu, vyjádřil konečně své názory. A tehdy, pro hluboké sympatie a spřízněnost, nebylo už možné opačné myšlenky zavrhnout.
Irwin otevřel jeden deník a s úsměvem letmo pročítal některé pasáže. Většinu jich znal slovo od slova. Spoustu pasáží se brzo naučil nazpaměť. Opatrně listoval v rozpadajících se papírech a myslel na osobnost člověka, který se díky hovorům přes popsané papíry stal jeho jediným skutečným přítelem.
Často s ním v duchu nebo i nahlas mluvil. V nepokojných nocích, kdy až do rána přecházel po pokoji, nebo po zahradě, a snažil se nalézt odpověď na mučivé znepokojení, které ho pronásledovalo stále častěji. Ptal se starce na radu, předkládal mu otázky a v paměti se mu vybavovaly útržky jeho deníků. Byly v nich odpovědi. Věty, které svou hloubkou a silou předčily všechno Irwinovo přesvědčení z mládí. Věty, ve kterých poprvé našel skutečnou radost.
Zavřel sešit a zvrátil se na židli. Tak už je to tady, pomyslel si, když v těle konečně ucítil silný nával strachu. Celý večer na ten pocit čekal, čekal až si konečně jeho vědomí připustí pravdu.
Náhle roztřesenou rukou prudce bouchl do zvonku na stole. Zmáčkl tlačítko zámku na ovladači. Dlouho čekal, než se na schodech ozvaly těžké, unavené kroky. Sluha tiše otevřel dveře a nakoukl do pokoje, jako by se chtěl stát neviditelným duchem.
„Pojď sem,“ pokynul mu Irwin netrpělivě.
„Co si přejete, pane?“ zašeptal Gregor rozespale. Snažil se rozlepit oči omámené spánkem.
„Běž hned teď k Soudu. Dělej, jako že jdeš na procházku. Podívej se, jestli se svítí ve třetím patře. Tři první okna zleva.“
„Dobře pane… Ale, je noc, možná to bude… nápadné… Víte, stráže před vchodem do budovy…“ Ospalost z očí mu v okamžiku zmizela a v hlase se ozval strach a ještě něco jiného, co Irwin nechápal. Ten stále stejný falešný tón. Po celé roky, co Irwinovi sloužil, měl takový tón v hlase.
„Určitě to bude nápadné,“ ušklíbl se Irwin. „Ale nápadnější už to být nemůže, nemyslíš?“
Gregor na chvíli vyvalil oči a vyděšeně se na Irwina podíval. Hned sklopil hlavu, zamumlal, že už jde a skoro vyběhl z pokoje.
Dlouho čekal. Poslouchal každý nepatrný zvuk. Zavrzání podlahy, ojedinělý hluk z venku. Gregor nešel. Nebyl venku dlouho, ale čas se nesnesitelně natáhl. Irwinovi se ve vzpomínkách připomínaly všechny jeho případy. Vybavoval si tváře umírajících a snažil se z nich zjistit, jaké to je umírat. Co si ti lidé mysleli? Nic, už většinou nemohli. Ani se nedozvěděli, že mají umřít. Nebo byli zaujati obranou. Mysleli na bezpráví na nich páchané a do poslední chvíle věřili, že se zachrání. Nikdo pořádně nemohl myslet na smrt. Nebo na ni mysleli všichni stále, ale nikdy vědomě.
Chtěli zkrotit smrt a místo toho se jejich život stal nepřetržitou smrtí, vybavila se Irwinovi věta z deníku. Nepřetržitou smrtí, protože smrt patří k životu a bez ní nemůže být slovo život myšleno. Smrt je cílem a zkušebním kamenem. Chtěli ji vytlačit z vědomí, ale teď vědí, že se na ni nemohou připravit, že může přijít každou chvíli. Nesmí na ni ani myslet, souhlasili s životem ve státě, který smrt nezná. Potom vidí smrt v každém předmětu, který získají, v každém bohatství. Kam se podívají, křičí na ně pomíjivost.
„Zakázali si být pomíjiví,“ recitoval šeptem, „a pomíjivost, která je základem a nejdůležitější silou života, se jim s křikem připomíná kamkoliv pohlédnou. Utíkají od smrti do bohatství, s hrůzou v duši prchají, ale smrt je už předehnala obludná a strašlivá, zvětšená mnohonásobně. Za každým rohem čeká temná řvoucí obluda smrti.“
Jen málokdy kouřil, ale teď vytáhl z šuplete stolu doutník a zapálil si. Natáhl silnou dávku kouře a čekal, jestli ho aspoň trochu uchrání před strachem. Nefungovalo to. Měl na stole víno, ale pít nechtěl. Nemůže být jako oni a utíkat před strachem drogou.
„Za každým rohem řvoucí obluda smrti…“
Život pro tyto lidi není už možný. Každý by měl žít tak, aby jednou mohl stanout před Původcem všeho a předložit mu svůj život. Každý den musí člověku připomínat, že na konci je meta, ke které musí odpovědně jít. Vyhnali tuto cílovou stanici z vědomí a život se jim roztekl v rukou v bezbřehé přežívání od falešné hmotné radosti k další hmotné radosti. Jsou jako řeka vylitá z břehů, která nikam neteče. Řeka, která ztratila své řečiště a výhled na moře, už není řekou, ale zahnívající bažinou ustrnulou v okamžicích bez cíle.
„Chtěli zkrotit smrt a zkrotili život,“ zašeptal Irwin. Ten starý blázen měl tak hroznou pravdu! I já jsem zkrotil svůj život. Stal jsem se nástrojem lži, nástrojem nejhoršího umrtvování lidské duše. Zrůdou, která přisluhuje zřízení, které s nikdy neviděnou silou brání člověku žít podle pravdy a poctivosti k sobě sama.
Listoval jedním z deníků, nervózně potahoval z doutníku.
Vše začalo tím, když nejsilnější množství lidí poprvé vyslovilo myšlenku, že nemusí sloužit Bohu, ale sobě. Jakmile bylo toto vysloveno, začalo se uskutečňovat s hrůznou nezvratností. Místo služby tužba. Ne sloužit, ale vlastnit. Když poprvé nahlas řekli, že chtějí být jak Bůh, že chtějí mít veškerou potěchu v životě, veškeré statky, všechnu radost, kterou by mohli dostat, roztočili smrtící kolo, do kterého se zapletli. Už potom zbýval jen krůček ke zkrocení smrti. Nejprve zákon o eutanázii, který by pomohl lidem od nenapravitelného utrpení a bolesti a brzo potom zkrocení největší lidské starosti a strachu: starosti o konec života a strachu z bolesti a osamění. Už budete jen pracovití a šťastní, už budete jen mít a užívat si radostí. Až přijde doba, kdy byste museli myslet na nemoci, kdy by vám vaše dokonalé tělo, přivedené nejmodernějšími prostředky ke kráse, přestalo sloužit, kdy byste nemohli pro sešlost být předmětem obdivu, kdy byste pocítili bolest a utrpení, všechno to za vás skončíme. Stačí jen projevit jediné přání, a ani vy sami nemusíte, až vaše rodina uvidí, že se už netěšíte ze života a z bohatství, my přijdeme, vaši zachránci a spasitelé, omámíme vás a beze strachu, zcela otupeni zemřete. Ani náznak hrůzy ze smrti neprojde vaší myslí. Nebudete se bát, ani náznak bolesti nepocítíte. Nikdy nepocítíte bolest, nikdy se už nebudete trápit. Váš život bude jediným štěstím.
Také si myslel, že život musí být jediným štěstím. Bylo to tak, měl všechno, co si kdy přál. Šťastný nebyl. Nikdy o tom nevěděl, dokud nečetl ty deníky. Do té doby si myslel, že šťastný je. Podivné je, že když podle měřítek společnosti šťastný být přestal, když začali děsivé noci plné nepochopitelné hrůzy a bdění, necítil žádné štěstí a přesto by ty hrozné roky nevyměnil za sto let spokojeného života podle všeobecných měřítek.
Život nežijeme pro štěstí, žijeme jej pro Boha. Život není radost, život je cesta. Život není spokojenost, ale zápas. Člověk je určen k zápasu o Boha, nikoliv ke štěstí. Štěstím není štěstí, ale hluboký boj duše. Utrpení je strašlivou studnicí štěstí. Neznají-li utrpení, nemohou rozeznat radost. Žijeme jen tehdy, pokud stále hledáme cestu, pokud den ze dne bojujeme o to, k čemu jsme byli stvořeni – o obraz Boží v nás, vybavil si pár vět, které se mu nejsilněji vryly do paměti. Takže celé jejich slavné uspořádání svobodné společnosti se zmýlilo v samém základu. Stanovili si špatně cíl. Stanovili ho na opačné straně cesty. Proto jsem teprve poslední dva roky po připojení k revoluci mohl říct, že začínám žít.
Strachu ze smrti se nezbavíte nikdy. Tento strach bude ukazatelem vaší cesty. Povede vás pečlivě a neúprosně.
Zavřel deník a poslouchal, jestli se neblíží Gregor. Dům byl tichý.
Tak tohle je strach ze smrti. Já, vykonavatel, ho musím pocítit. Nikdy ani náznakem jsem si ho neuvědomil, když jsem zabíjel. Povede vás pečlivě a neúprosně… Vlastně se nebojím smrti samé, toho okamžiku, na to jsem příliš dobrým „vykonavatelem“.
Vstal od stolu, přešel k oknu a začal přecházet po místnosti. Svítí se tam? Svítí, vím to, vidím ta okna před sebou. Na čem se domluví? Půjde jich pár. Kulturní oddělení slabé, víc z bezpečnostního. Tak šest bych myslel, přece jen mě znají… Samolibě se usmál.
Jaké teď musejí mít starosti! Jen si je mějte, jsem z vás ze všech nejlepší, já jsem studoval obranu proti státu, znám všechny možné způsoby, jak se lidé mohou bránit. O těch se vám ani nesní, spoustu takových buřičů jsem zlikvidoval. Jak vám asi uniknu? Co vám teď letí hlavou? Nepřelstím vás nějak? Co asi takový profesionál jako já může vymyslet?
Znovu se usmál. Zhluboka natáhl kouř a pomalu ho vypouštěl skrz sevřené rty. Ne, šest lidí nebude stačit, vezmou jich nejméně deset. Já bych jim poradil. Už teď v noci, večer, obklíčit dům aspoň čtyřmi lidmi, jednoho do zahrady, dalšího… Podíval se z okna. No ovšem, do protějšího domu do prvního patra. Řekne se, že je potřeba zkontrolovat bezpečnost domu Vykonavatele a nainstalovat v protějším domě sledovací zařízení a obyvatelé se přetrhnou ochotou, aby úředníka pustili do domu a nechali ho ve volné místnosti celou noc.
Do tamtoho okna, zadíval se na temné okno naproti oknu ze svého pokoje, které se dalo v mlze velmi těžko rozeznat. Sedí tam s dalekohledem a pozoruje. To je správné, tak bych to také navrhl. Je tam? Teď mě vidí jak stojím v okně, vidí i že se na něj dívám. Další jsou určitě ve vedlejším domě, další na ulici v autech. Jeden bude na zahradě.
Nemůžu vám utéct. Vím to. Myslíte si, že to budu zkoušet? Pitomci. Chybím vám tam. Koho budete mít jak vykonavatele? Kdo si na mě troufne? Jeden už se zaučuje. Sám jsem ho učil. Odporný tupý fanatik, násilník a hrubec. Toho vzít nemůžete. Museli jste si pozvat někoho z jiného okresu. Jeden je stejně dobrý jako já. Má dokonce i větší plat. Toho bych pozval. Napadne vás to?
„Nemám jim tam jít poradit?“ řekl nahlas s pohledem upřeným na protější tmavé okno, které se jen jako matný černý flek ukazovalo v mlze v nemožně úzké ulici. Jestli nemá odposlech, má u sebe dekodér, který odezírá ze rtů. Noční dalekohled se spoustou funkcí, které umožní vidět skoro jako ve dne.
„Řekni jim, že neuteču. Počkám na vás. Nemusíš tam sedět, běž se radši vyspat,“ mluvil pomalu. „Neuteču vám,“ řekl důrazně s letmým úsměvem. Věděl, že má schopnost přesvědčit lidi, také toto kdysi studoval. Dokázal svým hlasem působit hypnoticky. Ani ten vykonavatel z jiného okresu, který měl větší plat, nebyl tak dobrý vyjednavač.
Ale teď nemůžu použít svůj hlas, jenom pohled. I ten často stačil.
Vykonavatel z jiného Okresu, „druhý nejlepší“, jmenoval se Michael. Dobře věděl, že by mu Irwinovy studie o psychologickém působení, manipulování s lidmi a jejich ovládání byly neocenitelnou pomocí. Sám se ani vlastním studiem nedopracoval k výraznějšímu pochopení zapeklitého oboru, který pořádně rozpracoval až Irwin. Michael se jednou dokonce tak snížil, že o ně Irwina požádal. Samozřejmě odmítl. Chtěl zůstat nejlepším.
Tak se zabral do příjemných myšlenek, které ho na chvíli zbavily drtivé úzkosti, že neslyšel Gregorův příchod. V úleku se otočil ke dveřím, když je uslyšel zavrzat.
„Tak Gregore, nebál ses v té tmě? Neptali se tě u brány, co děláš tak pozdě v noci venku?“
„Ne pane, neptali.“
„Tak už skončili?“
„Ne, ještě ne,“ vyhrkl Gregor a vzápětí se zarazil. Opět vyděšeně pohlédl na Irwina.
„To trvá dlouho, tentokrát to bude složitější,“ řekl Irwin s úsměvem.
„Vy víte, že… že se tam svítí? Je to tak pane, svítí se tam. Mají nějakou poradu asi, důležitou, ale asi vás tam nepotřebují… Nebo tam chcete jít, tak to bude, to…“ blekotal Gregor, ale Irwin ho přerušil. „Nevšimli si tě hlídači před domem?“
„Ne, nevšimli.“ Gregor se opět zděšeně zarazil. „Vlastně všimli, já jsem nevěděl, že tam jsou. Ale oni tam skutečně jsou! Nevíte proč by…?“
„Vím. A ty to taky víš, stejně jako já. Běž teď spát, zamkni a nikoho nepouštěj do domu. To je můj poslední rozkaz a ten splníš. Až ráno je můžeš pustit. Řekni jim to, kdyby chtěli přijít dřív, ví, že nechci utéct. Pokud bys je nezadržel, vyřídím to. Gregore, sloužils mi pět let, tohle je jediná služba, kterou máš možnost pro mě teď udělat, jestli budeš chtít. Řekni jim, ať přijdou až ráno. Budu na zahradě.“
„Ano pane,“ zašeptal Gregor. Pobledl v obličeji a díval se do země. Nervózně si žmolil ruce s prsty křečovitě zaklesnutými do sebe. Chtěl odejít.
„Počkej ještě,“ vzpomněl si Irwin. „Co chceš, abych ti odkázal, vyber si cokoliv,“ unaveně se usmál.
Gregor zděšeně zvedl hlavu a zavadil o Irwina uhýbajícím pohledem. „Já pane… nic. Nezasloužím si…“
„Něco si přece jen zasloužíš. Počkej,“ šel ke stolu a chvíli se rychle přehraboval v denících nakupených chaoticky na stole. Zběžně je prolistoval až našel ten, který hledal. Šel ke Gregorovi a podal mu ho. Starý obtloustlý muž ho váhavě přijal.
„Ty zbylé mohou přidat k těm, cos jim kdysi dal, vyřiď jim to.“
„Ano pane,“ šeptl Gregor a následoval další zděšený pohled. „Vy víte, že jsem…?“
„Teď už to vím,“ řekl Irwin. „To je v pořádku, jednal jsi podle svého přesvědčení.“
„Pane, já totiž… Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle. To mi musíte věřit,“ řekl podlaze.
„Jak jinak by to mohlo skončit? Tohle je moje poslední vůle, řiď se jí, jestli budeš chtít a budeš mít odvahu. Chci, aby sis to přečetl, celé. A taky tě prosím, nepouštěj je v noci, až ráno.“
„Ano pane.“ Nerozhodně šoupl nohama po koberci. Irwin se otočil zase k oknu. Slyšel jak Gregor odchází. Ale dveře nevrzly. Ještě se ozval jeho hlas. „Omlouvám se pane, nevěděl jsem, kam to může zajít. Jednou za mnou přišli a vyhrožovali mi. Je to dávno, tak dva roky. Měli podezření, že vyvíjíte protistátní činnost, donutili mě vás sledovat. Bál jsem se o život. Nemohl jsem dělat nic jiného. Ty deníky jsem jim dal, jen jeden, řekl jsem, že ostatní jsem nenašel. Omlouvám se, nemohl jsem nic jiného dělat,“ šeptal ode dveří vylekaným hlasem. Zavíral dveře. „Dovnitř je nepustím. Určitě je nepustím… Dobrou noc, pane.“
„Dobrou noc, Gregore,“ řekl Irwin a nechtěně hluboce povzdechl. Sluha konečně zavřel. Dobrou noc – to jistě, nejlepší noc v životě.
Díval se z okna. Chtěl něco důležitého dělat, ale nemohl přijít na to, co by to mělo být. Náhle se uklidnil, ani nevěděl proč. S úlevou to přijal. Na chvíli ho samolibě potěšilo, že všechny jeho dedukce byly správné. Udělají chybu, když mě odstraní, jen tak někoho místo mě neseženou. Půjde to tam beze mě z kopce.
Tak, první pořádnou věc jsem snad dnes udělal, pomyslel na deník, který vybral Gregorovi. Úvahy psané speciálně pro lidi, kteří se připravují na smrt. Věty křičící z papíru hrůzně silnými a přitom tiše ševelícími slovy. Psané jakoby rukou moudrého přítele, dávného kněze, který vykonává obřad nad umírajícími. Irwin ten deník nepotřeboval, četl ho nejčastěji ze všech. Znal ho skoro nazpaměť.
Nesmí je pustit v noci, nejsem připravený. Bože, zavržená ideo, nedovol, aby přišli v noci! Nejsem připraven. Zaryl nehty v sevřených dlaních do kůže a všechen strach se v okamžiku vrátil s ještě větší silou.
Vzal ovladač, přepnul ho na posílání zpráv. Měl jedním z revolucionářů nainstalovanou tajnou, těžko odhalitelnou linku. „Zítra ráno mě zastřelí. Nemohu utéct. Dům je hlídaný, nepřibližujte se.“ Chtěl napsat ještě něco dál, nevěděl co. Simon to pochopí. Co jiného psát. Revoluce padá. Možná se dostanou do Budovy, ale to je nepravděpodobné. Simon také určitě pochopí, že mu nemohou přijít na pomoc. Na to právě úředníci čekají, že se vzbouřenci budou navzájem zachraňovat. V ulicích kolem mají jistě připraveno několik silných jednotek. Kvůli jednomu životu nemohou ztratit stovky dalších, jak Irwin důrazně Simonovi a ostatním několikrát vysvětloval. Všichni to věděli.
■
Svítalo. Bledé světlo se s námahou dralo mlhou a těsnými ulicemi do okna. Mlha během noci stále sílila, teď když přicházel nový den, byla nejhustší. Irwin stál u okna a pozoroval ulici. Vzal dalekohled a díval se dolů. Zdálo se mu, že u protějšího domu rozeznává modrou postavu. Odtrhl se od okna a šel k většímu zrcadlu zavěšenému na stěně. Naposled překontroloval svůj vzhled. Vzal si oblek, který používali revolucionáři na svých schůzích. V zakázané barvě, celý černý. V barvě smrti. Nikdo už několik desítek let neměl možnost koupit v obchodě černou látku. Revolucionáři si ji barvili sami. U koho byl nalezen jediný černý oděv, stal se hned nejvýš podezřelým. Černá látka byla důkazem protistátní činnosti.
Černá barva, upomíná na nedokonalost člověka. Příčí se stále dokazované dokonalosti, dobrotě, úspěšnosti a kráse lidského konání. Podle jejich přesvědčení není v člověku ani zlo, ani špatnost, ani bolest, ani nic, co by umíralo.
Pousmál se při pohledu na sebe. Nenáviděl modrou barvu, kterou byl prolezlý celý stát. Nebo žlutou, druhou nejoblíbenější. Nejvyšší úředníci nosili červenou. Mnozí chodili v kombinacích s bílou. Nepsaný zákon státu: váš vzhled musí říkat, že jste dokonalí a vždycky budete.
Nejsem dokonalý a nikdy jsem nebyl. Ale vím to až poslední dva roky. Také vím, že to nestačí, ale už není možnost dál něco napravovat.
Vzal ze stolu provazem svázané deníky. Simon si je kdysi všechny okopíroval, Irwinovi nechal původní rukopisy. Všechny deníky byly dávno tajně rozšířené mezi revolucionáři.
Scházel ze schodů. Dům byl tichý. Gregor nezatopil. To se ještě nikdy nestalo. Irwin dobře věděl, co to znamená. Když Gregor v noci odcházel spát, Irwin věděl, že jeho sluha jde na smrt spolu s ním. Snad měl možnost aspoň část deníku si přečíst. Gregor snad doufal, že jeho neodstraní spolu s Irwinem, ale to neznal běžný postup. „Úředník musí být odstraněn se všemi svými sluhy, pokud by jejich odchod nebyl příliš nápadný. Služba u nepřátel národa vzbuzuje sympatie k těmto nepřátelům, i když sluhové pomáhají státní moci v jejich odhalování“, vybavil se mu automaticky „řád odstranění nepřátel“. Gregor neměl rodinu, jen vzdálené příbuzné. Byl starý a novou práci by si těžko sháněl. Ideální případ k odstranění.
Chodba byla tmavá, jen malým okénkem nade dveřmi pronikalo rozptýlené sychravé světlo. Dveře Gregorova pokoje byly ponořené v šeru a zavřené. Irwin šel k nim a potichu otevřel. Gregor ležel v posteli, v nepřirozené ztuhlé poloze, v obličeji bílý. Je mrtvý, poznal Irwin okamžitě. Nepotřeboval se přesvědčovat, viděl takových spoustu. Na nočním stolku byl otevřený deník, který mu Irwin dal. Na páté straně. Irwin ho zavřel a přidal ke svazku rukopisů, které měl sebou.
Přikryl Gregorovu hlavu peřinou.
Vyšel na zahradu a ocitl se v mlze. Ucítil ji na tváři a ve vlasech. V bílých mléčných pásech se táhla zahradou. Mdle prolézala černými větvemi starých stromů, lepila se na dům, vlezle se vsakovala do vlhkostí nabobtnalé kůry stromů.
Viděl jen na pár kroků před sebe. Už na nic nemyslel. Ani chvíli v noci nespal. Cítil se jen vyčerpaný, jako dosud nikdy nebyl, ale zároveň nezlomně odhodlaný. Nikdy zatím nepocítil tak silné přesvědčení a jakýsi podivný klid vzešlý z největšího neklidu. Šel pomalu zahradou a jen mimochodem pozoroval, kdy se z mlhy vynoří modré skvrny, kabáty úředníků. Hlavou mu vzdáleně, už bez palčivých obsahů, probíhaly vzpomínky na noc. Nejhorší a nejsilnější noc v jeho životě. Nekonečné hledání záchrany, mučivé přeorávání vzpomínek a psychiky, a stále stejná zoufalá snaha, každou minutu, každou vteřinu, po každé minutě zase znovu a znovu to samé.
Co jsem udělal dobrého, s čím bych mohl před tebe přijít, „nepříteli státu“? Jak se na mě teď díváš? Nemám jinou autoritu než tebe. V Boha nevěřím, možná ano, ale nikdy jsem ho neoslovil, nevím, jak se to dělá. Je pro mě jako nedosažitelná idea ze zapomenutých knih. Musíš mi ho zprostředkovat ty.
Co jsem v životě udělal, co mám udělat poslední noc před smrtí? Jak se na ni mám připravit? Vím, že už teď nemluvím s tebou, skrz tebe mluvím možná se svou duší, které jsem si poprvé všiml v této šílené noci. A možná, že skrz svou duši mluvím s Neznámým a Zapomenutým.
Chtěl přepisovat deníky, ale ty už byly dávno rozšířené. Chtěl vzpomínat na něco příjemného ze svého života, našel jen jedinou vzpomínku. Na ženu, kterou kdysi miloval, ale pro samou kariéru ho opustila a on na ni několik let vůbec nemyslel. Jedině vzpomínka na ni dávala jakýsi neurčitý smysl, ale byla nenaplněná.
Celou noc ho mučilo, že musí udělat něco, čím by se zachránil a zakončil svůj život. Dobře věděl, že už nic udělat nemůže. Uklidňoval se tím, že poslední dva roky dělal, co mohl. O tom jediném si teď pomyslel, že ho zachránilo před úplným šílenstvím. Ale nestačilo to.
Zvedl hlavu a konečně je uviděl. Pár metrů před ním byly v půlkruhu rozmístěné modré nezřetelné siluety. Dva zleva, dva zprava, tři vpředu, zaregistroval hned. Několik mne obkličuje zezadu, byl si jistý. Zahrada byla absolutně tichá, slyšel jen své vlastní unavené kroky, jak se skoro nehlučně boří do rozmoklé trávy.
Mléčný vzduch prosycený vodou ho osvěžoval. Vdechoval ho a připadal si jako opilý. Celou noc neotevřel okno. Opojeným pohledem se rozloučil se zahradou. S úsměvem přehlédl větve stromů. Poprvé cítil, že stromy mají svou povahu. Mluvívaly s ním a on je neslyšel. Teď mu děkovaly za záchranu. Ničil lidské životy, ale uchránil od předčasné smrti desítku neužitečných starých stromů.
Zastavil se, modré postavy se nepohnuly. Přišel ještě o krok blíž, aby jim viděl do tváře. Stanul asi metr a půl před hlavní tříčlennou skupinou. Poznal Vrchního soudce, jednoho zástupce Kulturního oddělení a samozřejmě Vykonavatele. Hned v jeho pravé ruce uviděl pistoli. Tou se vždycky zabíjeli zrádci. Nepřátelům státu se odchod nijak neulehčoval.
Podíval se do soudcovy tváře. Neuniklo mu, že si všiml jeho oblečení, které muselo být nápadné. Soudce ho přejel v prvním překvapení očima, ale hned se díval jinam.
„Přistupme k popravě,“ zazněl jeho dutý hlas.
Vykonavatel zdvihl ruku. Irwin ucítil úlek a zmatení, které nečekal. Takhle se to nikdy nedělalo, obřad byl vždycky delší. Žádný soud, ale aspoň trochu času a právo posledního slova.
Náhle si jasně uvědomil slova mrtvého: „Člověk nemůže být dokonalý. Dokonalý je jen Stvořitel. Vysvobození ani dokonalost není v nás, ale v Něm.“
Podíval se na své černé oblečení. Záchranu nenajdu v sobě, já to vím. To je to jediné, na co jsem měl za celou noc přijít.
„Nemám právo posledního slova?“ řekl Irwin a až na konci věty dokázal dát svému hlasu obvyklý tón. Celou noc nepromluvil. Svůj hlas nepoznal. Cítil, jak se mu podlamují nohy a třesou ruce, ale byl si téměř jist, že je to únavou. Hroznou únavou. V mysli se mu vybavila jedna poprava „nepřítele státu“, úředníka. Prosil na kolenou o milost. Tak ho také zastřelili.
„Zrádce nemá právo posledního slova,“ konstatoval soudce a řekl to jen Vykonavateli. Na Irwina se schválně nedíval, aby mu dal najevo, že už není člověkem. Vykonavatel zase zdvihl ruku. Byl to samozřejmě Michael. Ale předseda ho ještě přerušil. „Zrádce má právo mít zavázané oči,“ řekl tvrdě.
„Zrádce nic takového nechce,“ skoro mu vpadl do řeči Irwin. Věděl, že všechno musí říct okamžitě, dokud je ještě čas. „Michaeli, všechny své poznámky jsem spálil.“
Podíval se na zástupce Kulturního oddělení. Upřeně mu pohlédl do očí. Byl to nejmladší, teprve se zaučující člen, idealista, kariérista a podivně zapálený fanatik. „Tady jsou nejdůležitější materiály nepřátel státu.“ Hodil na zem svázané deníky.
„Střílej!“ zařval soudce.
Michael s lhostejnou tváří okamžitě zvedl opět rutinně pokleslou ruku. Bez míření se strefil do Irwinova srdce.
Tělo se v naprostém tichu sesunulo k zemi.
„Kulturní oddělení, vezměte materiály a prostudujte je. Bezpečnostní oddělení odchod! Mrtvola se nebude odklízet.“
Modré stíny se pohnuly, schovaly připravené pistole. Skupina se tiše pohybovala zahradou.
„Okamžitě prohledat dům, rozebrat stěny, podlahy, stropy, všechno!“ zněly v neproniknutelné mlze rozkazy soudce, „dům zapečetit a po měsíci přebudovat. Za měsíc předat zprávu o výsledcích četby protistátních materiálů!“