Katolická dekadence

Úvodem je nutné předeslat, že astrologie, tak jak je zde vysvětlována, se nijak nekryje s vymezením v Katechismu, kde jsou odsouzeny “způsoby věštění… o nichž se neprávem soudí, že odhalují budoucnost” a “všechny praktiky magie, kterými člověk zamýšlí podrobit si skryté síly.” Cílem skutečné astrologie není odhalování budoucnosti, ani ovládání nějakých “sil”. Věty z katechismu by se ovšem mohly vztahovat na upadlou formu astrologie typu “Magická linka” apod. O těchto paskvilech se zde ovšem nemluví. V článku samotném je zkoumán především vztah astrologie a současné vědy. (F. Jirousová)

Vědci dnes stále více cítí potřebu přesvědčovat veřejnost, že astrologie je nesmysl. Poukazují na to, že její tvrzení jsou v rozporu s astronomickými poznatky a že astrologické předpovědi neodpovídají skutečnosti. Zdůrazňují, že neexistuje žádný mechanismus, jehož působením by se mohl uplatnit vliv hvězd na pozemské události a lidské osudy.

Souhlasím, že astrologie je s moderní fyzikální astronomií, astrofyzikou a kosmologií neslučitelná a že její východiska, předpoklady, tvrzení, způsob myšlení, pojmy a představy, kterými operuje, nemají ve vědeckém modelu světa místo. Na druhé straně však mohu dosvědčit, že se astrologií vážně zabývá mnoho mých přátel a známých, a jsou mezi nimi lidé velmi inteligentní a vzdělaní. K těm, kdo pravidelně konsultují horoskopy, patří věhlasní tvůrci, státníci, myslitelé, lékaři, psychologové, teologové. Také mezi přírodovědci znám výborné astrology, dokonce i mezi astronomy — ti si to však obvykle nechávají pro sebe. Z vlastní zkušenosti mohu také dosvědčit, že astrologie se v běžném životě překvapivě dobře osvědčuje – i když to nelze vědecky ověřit. Lidé žasnou, jak jsou astrologické výpovědi a předpovědi přesné a jak znamenitě dokáže astrologie vystihnout povahové rysy osobnosti i povahu situace.

Astrologie určovala myšlení a poznání celých epoch a kultur, nejen té naší, západní: byla nezávisle pěstována v Číně, Indii i v předkolumbovské Americe. Je obtížné si představit, že by se tolik velkých a úspěšných civilizací zatížilo nějakým ,.absolutním nesmyslem” – to jest omylem ve všech ohledech a za všech okolností.

Avšak: co je to smysl – a co je tudíž nesmyslem ? Výrazu “smysl” se užívá pro zařazení do celku souvislostí: “mít smysl” či naopak “být nesmyslem” je záležitost relativní. C. G. Jung to vysvětluje následujícím příkladem: Vidím člověka, který koná podivné křečovité pohyby kolem věšáku. Jeho chování mi zprvu připadá zcela nesmyslné. Jakmile však pochopím, že se dotyčný snaží na věšák posadit, stane se mi jeho počínání srozumitelné a jeho pohyby smysluplné. Z toho nikterak neplyne, že sedění na věšáku je účelné, vhodné a žádoucí, ani to nevypovídá nic o tom, zda je na věšáku možno sedět či zda se daným způsobem na věšák posadit vůbec lze.

Totéž platí pro naše hledání. Nalezneme-li stanovisko, z něhož astrologie dává smysl, nemusí to samo ještě znamenat, že hvězdy opravdu řídí lidské osudy, že lze věštit z hvězd, a tím méně, že to lze tvrdit nezávisle na tomto stanovisku. Nic to nevypoví ani o tom, zda je rozumné a žádoucí astrologii pěstovat a řídit se jí – a zda je dnes vůbec možné tomu odpovídající perspektivu důsledně zaujmout. Ptáme se jen: z jaké perspektivy, na pozadí jakého zkušenostního horizontu dává astrologie smysl? Čeho a v jakém smyslu je astrologie věděním – ať už pravdivým, či nepravdivým?

Názvy astronomie a astrologie byly ve starých dobách souznačné. Obě se zabývaly touž jevovou oblastí – hvězdami na obloze. Od počátku zde existoval dvojí okruh otázek: jeden se týkal zákonitosti, jíž se řídí vzájemný pohyb tzv. bludných hvězd (TA PLANETA ASTRA), neboli planet, které na rozdíl od hvězd–stálic, své místo na hvězdném nebi neustále mění; druhý okruh mířil k smyslu rozmanitých vzájemných postavení hvězd neboli konstelací, do nichž je planetární pohyb uváděl. Obě hlediska se postupně rozlišila, pojmově už u Ptolemaia, terminologicky však až mnohem později, kdy se názvu ‚astronomie‘ začalo užívat spíše pro studium pohybů planet (‚nebeských těles‘ či ‚sfér‘, jak se jim říkalo ) snahám o jejich matematický výklad (geometrický popis a aritmetický výpočet), zatímco výraz ‚astrologie‘ (LOGOS = smysl, sounáležitost, vztah) byl napříště spojován s poznáním zaměřeným na vzájemná postavení hvězd a jejich výklad sémantický (SÉMA = znamení), usilující rozpoznat (pochopit, určit) co různé konstelace znamenají, ohlašují, zjevují či působí. Dříve byl smysl obou výrazů souznačný (homonymní a jejich užití bylo záměnné) a i na čas potom byla obě hlediska (oba přístupy či způsoby nazírání) považována za stejně oprávněná (rovnocenná a legitimní) a za vzájemně se doplňující (komplementární). Teprve novověká racionalita, přicházející s požadavkem hlediska jediného, výlučného (absolutního) způsobu nazírání (‚světového názoru‘), a na něm postavená přírodověda prohlásily oba dříve souběžné způsoby výkladu – matematické výklady užívané astronomií a sémantické výklady vlastní astrologii – za protichůdné, vzájemně se vylučující, stojící vůči sobě v ostrém protikladu pravdy a nepravdy, vědění a klamu. Vědě, upírající smysl jakémukoliv přírodnímu dění, musí každé úsilí o jeho výklad nutně připadat jako nesmysl.

Člověk sebe sama vždy chápal jako smrtelnou tělesnou bytost, vázanou na určité místo a čas na světě – tj. v oblasti/prostoru mezi nebem a zemí – určenou/řízenou (nebo alespoň řídící se) nebeskými ději. Odvěká zkušenost jeho kosmické orientace se uložila právě v astrologii. Ta si postupně vyvinula astronomii jako pomocnou disciplínu – umění, které dokáže vypočítat pro každý čas, kde se ty které hvězdy na obloze nad daným místem v danou chvíli nacházejí, a tak nezávisle na pozorování určit jejich vzájemné postavení, a tudíž rekonstruovat nebeské děje minulé a předvídat děje budoucí.

I když se pohyb planet jeví jako značně zmatený, o jeho zákonité povaze nebylo nikdy pochyb. Úkolem astronomie bylo tyto zákony planetárního pohybu vyjádřit a vysvětlit. Tradičním vysvětlovacím prostředkem astronomie byla geometrie, přesněji: sférická geometrie. Ta byla v renesanci nahrazena nebeskou mechanikou. V novověku se i fyzika (původně nauka o proměnlivé přirozenosti – FYSIS) proměnila v mechaniku a obě “mechaniky” – nebeská i pozemská – splynuly. Základním výkladovým prostředkem zůstala geometrie, ale teď už je to jiná geometrie – trojrozměrná geometrie “hmotných těles”, plných, tj. pevných a neprostupných objektů. Kromě plnosti se tu objevuje další negeometrický prvek – gravitace; teprve teorie relativity, která pojala hmotnost i gravitaci geometricky, astronomii opět důsledně geometrizovala.

Pro novověkou ontologii však mělo veškeré jsoucno hmotnou povahu – bylo výplní geometrického prostoru. Tehdy se začalo hvězdám říkat “nebeská tělesa’”. Mezi ně se od té doby počítá i Země, a stává se tak sama předmětem astronomie jakožto součásti universální mechanistické fyziky, jejímž vzorem je mechanika nebeská. Tím byl nebeský řád ztotožněn s řádem kosmickým a astronomie sama splynula s kosmologií. To je další důvod, proč v novověkém pojetí světa nezbylo pro astrologii místo. Předmětem astrologie byl totiž vztah dvou diametrálně odlišných řádů – nebeského a pozemského. V novověku tento rozdíl přestal pro mechanistickou, vědeckou kosmologii existovat. Ukážeme si, že astrologický přístup ke skutečnosti odpovídá nejen jinému pojetí skutečnosti, nýbrž i zcela jiné kosmologii.

Přirozeným místem lidského pobytu je prostor mezi nebem a zemí. Nejde však o prostor ani v geometrickém, ani ve fyzikálním slova smyslu, tj. o prostor daný, absolutní, objektivní. Prostor lidského světa je založen jak na rozdílu obou řádů – řádu nebeského a řádu pozemského -, tak na jejich vzájemném vztahu – relaci; v tom smyslu jde o prostor relativní. Člověk žije na světě (KOSMOS), jehož, povahu (kosmické uspořádání) určuje napětí mezi dvěma nesouměřitelnými řády: nebeským a pozemským. Člověk – přestože je pozemšťanem a smrtelníkem – je obyvatelem kosmu (KOSMOPOLITÉS). Je tvorem, jehož domovem (“biotopem”) není bezprostřední okolí (Umwelt) – les, savana apod. – nýbrž veškerenstvo.

Vědění, které se postupně vtělilo do astrologie, představovalo daleko úžasnější výkon, než objev jednotné geometrické zákonitosti za vířivým hvězdným rejem. Kosmická orientace člověka předpokládala vztáhnout mnohotvárnou, konkrétní, tělesnou zkušenost pozemskou k abstraktnímu, duchovnímu řádu nebeskému. Znamenala pokus uvést proměnlivé, nevypočitatelné, nahodilé, temné, zastřené – vše to, o čem může být jen tušení, domněnka, co však je životně, “osudově” důležité – do souvislosti s tím, co je samo o sobě vzdálené a lhostejné, avšak jasné, vypočitatelné a nutné, o čem lze tudíž mít přesné vědění. Člověk založil svůj život na kosmologii – celkovém řádu světa, resp. na jeho výkladu, výklad na poznání a poznání na vztahu zkušenosti a vědění. Toto – a nikoliv objev pazourku či ohně – založilo lidskou existenci tím, že jí dalo kosmický rozměr.

Tak se zdařilo vytvořit kosmologii, zjednat “jednotu protikladu” dvou nejstarších mocností: Nebe a Země. Jejich vzájemnost byla mytickým jazykem výstižně nazvána HIEROS GAMOS – posvátný sňatek. Na tomto výkonu, který každá civilizace musí svébytně předvést, je založena povaha lidského světa a tím i smysl lidské existence (“místo člověka v kosmu”), sebepochopení člověka. Jde o výrazně lidský způsob, jak žít s kosmickým řádem v souladu a harmonii (řecky HARMONIA = příčné spojení). Toto úsilí o soulad, jež Řekové nazývali péčí o duši (PAIDEJA – vzdělání), směřuje k tomu, aby se život jednotlivce či společenství stal součástí kosmického souzvuku. Každá individuální resonance pak představuje nový výkon “propojení napříč”, uvedení v soulad – “vyšší harmonickou” světového řádu. Podtrhuji vyšší: moudrý, svatý či spravedlivý život není žádnou “podjednotkou”, tj. součástkou hladce zapadající do soukolí, nýbrž jedinečným usebráním celku, příkladným provedením celkové “kosmické partitury”, organickou součástí celkového světového příběhu, motivem kosmické symfonie. To je smysl hermetického učení o vztahu mikrokosmu a makrokosmu. Jak narativní příměry kosmického řádu (“příběh”, “vyprávění”), tak příměry hudební (“harmonie”, “symfonie”, “partitura”, “skladba”) shodně naznačují, že existuje mnoho způsobů, jak “sňatek” mezi Nebesy a Zemí uzavřít, jak “harmonii světa” uskutečnit, rozvíjet, žít a vyjádřit.

Úsilí sladit lidský život s kosmickým řádem skrze poznání vyústilo ve středověku v teologii, v novověku pak v přírodovědu. A pokaždé, když toto poznání- výraz kosmického založení člověka – dozrálo v soustavu, neodolalo pokušení prohlásit ji za hotové vědění a zabsolutnit ji. Nahradilo svět – dynamický prostor živého/žitého vztahu Nebe a Země -jeho modelem či obrazem a učinilo člověka jeho součástí. Z posvátného sňatku Nebe a Země se stal právní akt. ze světa-prostoru se stal svět-instituce, v němž je člověku přiděleno pevné místo a postavení. Kosmická determinace byla nahrazena determinací universální. Jak teologie, tak později věda se obrátily proti astrologii: díky universálnímu vědění již člověk vlastní kosmickou orientaci nepotřeboval.

Ztrativ potřebu kosmické orientace, ztrácí však člověk samu svou kosmicitu – bytostné určení svého lidství. Možná, že soudobá obnova zájmu o astrologii je – tak jako v renesanci – příznakem probouzející se kosmické přirozenosti člověka. Člověk opouští své místo ve vědeckém obrazu objektivního světa, který se ostatně mezitím stal příliš složitý a nepřehledný. (Biblickým obrazem konstrukce, jež měla spojit Zemi s Nebem napevno, je babylonská věž!) A tak, předhazují-li vědci astrologům, že jsou “mimo obraz”, mají vlastně pravdu.

Vědecký obraz světa nezná kvality, hodnoty, smysl, podobu. Avšak právě tyto stránky skutečnosti hrají významnou roli v lidském životě: k nim se obrací naše vnímání, chápání, naše představivost. Naproti tomu kvantity (číselně vyjádřitelné veličiny: míry, váhy, počty, intenzity) jsou obvykle spíše nevýznamnou a bezprostředně nevnímanou složkou lidské zkušenosti. A tak to, co považuje věda za jedině skutečné, hraje v lidském prožívání nanejvýš roli pouhé abstrakce či užitečné indikace: měříme teplotu, abychom zjistili, jak je venku či zda jsme nemocní- nikoliv opačně! Vztah mezi příznakem a skutečností, prvotním a druhotným, podstatným a průvodním je v přirozeném světě opačný než ve světě objektivní reality.

Zdá se skoro, že naše cesta do světa, v němž dává astrologie smysl, nebude příliš dlouhá: je to cesta návratu z objektivního světa, který byl skutečný sám o sobě, do světa, za jehož skutečnost jsme odpovědni; ze světa fakticity, slibující jistotu poznání, zpět do světa podob, které chtějí být rozpoznány, do světa symbolů vyžadujích výklad, hodnot záležejících v ocenění, významů vyvstávajích z aktu pochopení. Naše cesta vede domů – do přirozeného světa, jak se nám dává v našem sebeprožívání a v tělesné zkušenosti. Zde jsme doma samozřejmě: naše existence nevyžaduje vysvětlení — sama vysvětluje skutečnost světa. Látkou skutečnosti přirozeného světa není hmota či jiná substance, z níž se svět skládá, nýbrž látka příběhů, z nichž se náš svět spřádá jako děj. V něm ustupuje objektivita do pozadí: geny. molekuly, atomy, částice, pole, síly, veličiny atp. zde buď nevystupují vůbec, nebo hrají jen podružnou roli – projevují se toliko v umělých zařízeních (“zvláště k tomuto účelu sestavených”) nebo slouží jako vysvětlující principy speciálních okrajových jevů. To, s čím se přirozeně setkáváme, jsou tvary, podoby a podobnosti, hodnoty, příběhy, lidé a živé bytosti: a ty existují tak, že vyvstávají (“ek-sistují”) v rozpoznání, porozumění, pochopení.

I kdyby věda stokrát upírala světu našeho prožívání skutečnost, právě v tomto údajně zdánlivém, toliko “subjektivním” světě se odehrávají naše osobní příběhy, jedinečné události, životní osudy. A o nich astrologie vypovídá – o jejich významu a smyslu, tedy o něčem, co je mimo dosah vědeckých výpovědí, co si však přesto žádá naše porozumění, na které nesmíme a nemůžeme resignovat. (Upozorňuji nepozorného čtenáře, že tím není řečeno, že toto porozumění musí či má zprostředkovat astrologie; snažím se jen vystihnout specifickou povahu toho, čeho se astrologie, vedle jiných zkušeností, týká.) Přirozený svět je světem spočívajícím na zemi, která skrývá podsvětí a nad sebou má zjevující nebesa – hvězdy. Ne však co vzdálená, obrovská tělesa a výhně jaderných pecí. Nýbrž hvězdy co nebeská znamení.

Pojmu “znamení” zde nesmíme automaticky podsouvat význam “orientačního bodu”, běžný ve vědě. “Bod” je v objektivním světě dán (a vyčerpán) svou polohou, která je chápána čistě geometricky, čili vposledku jako pouhá veličina — číselná hodnota prostorových souřadnic. Avšak v přirozeném světě má každé místo svou vlastní povahu, kvalitu, svůj smysl a význam. Znamení je tu znamením něčeho: něco zjevuje, někam ukazuje. A stejně tak má svůj význam i jeho poloha: vypovídá o celku vzájemných vztahů vytvářejících podobu, jež má nějaký smysl.

Takto přece mluvíme o ..”postavení” či “místu” v běžné řeči: říkáme “má dobré místo”, “nalezl své místo”, mluvíme o tom, že někdo “zaujal postavení”, že je ve “vysokém, váženém postavení”, že “naše postavení je kritické” atd. Totéž by bylo možno ukázal i na jiných příbuzných slovech, jako “situace”, ..”postoj”, “stanovisko”, “perspektiva”, “směr” apod. Každé z těchto slov znamená v běžném použití všechno jiné, jen ne číselný údaj o souřadnicích v kvantifikovatelném, formálním, geometrizovaném prostoru. To, o čem tyto výrazy vypovídají, jsou vždy kvality a hodnoty, jejichž význam vysvítá ze vztahů a souvislostí s jinými, ze souladu či nesouladu s celkem.

Na tuto matrici přirozené řeči nesmíme zapomínat, když posuzujeme astrologický režim řeči. Pod-kládáme-li jejím výrazům dnešní, odvozené významy objektivní vědy, není divu, že nám astrologické výroky připadají jako samé nesmysly! Tak jako jednotlivá místa na obloze mají či dávají smysl (obvykle vyvozený ze symboliky zvířetníkového znamení, v němž se nacházejí), tak také hvězdy a souhvězdí mají své kvality a povahové rysy, odvozené z mytologické dějepravy, z živlové kvality a z vlastností bytostí, které znázorňují. Ústřední roli hrají vzájemné polohy planet. I když jsou udávány číselně, v úhlových stupních, není rozhodující sama velikost úhlu (tedy kvantita), nýbrž jeho kvalita, vyplývající z podoby příslušných obrazců. Tak například dobré, příznivé postavení dvou planet, označované jako “trigon”, odpovídá rovnostrannému trojúhelníku vepsanému do zvěrokruhu, jehož základnu tvoří spojnice obou planet, nepříznivý “kvadrát” odpovídá vepsanému čtverci atd. Vliv těchto vzájemných postavení se uplatňuje natolik, nakolik obrazce (figury), které vytvářejí, jsou příslušným geometrickým obrazcům podobnější.

V přirozeném světě náleží kvalita, hodnota, podoba nejenom místům v prostoru, nýbrž i okamžikům v čase. To platí nejen pro časy individuální, epizodické, nýbrž i pro čas kosmický. Něco takového je dnes rovněž obtížné pochopit a pro vědce jakožto vědce je taková představa zcela nepřijatelná. Stejně jako fyzikální prostor je i fyzikální čas pro novověkou vědu “absolutní”, totiž universální, homogenní, rovnoměrně plynoucí, z čehož vyplývá, že všechny okamžiky takto “fyzikalizovaného” universálního času jsou rovnocenné. Pro vědu je čas “nezávisle proměnnou veličinou”. Ve vědeckých publikacích se obvykle uvádí toliko trvání pokusů, nikoli však datum a hodina jejich provádění – a ovšem ani místo, kde k němu došlo. To proto, že v objektivně pojaté skutečnosti na žádném určitém kdy ani kde nezáleží.

V  přirozeném světě naopak velmi záleží na tom, kdy se co odehrává. Žádné dvě chvíle nejsou stejné – pouze více či méně příznivé (příhodné!). To také všichni ze zkušenosti dobře známe a rádi uznáváme. Říkáme: “špatný rok”, “lepší časy”, “zlaté časy”, “černý den”, “šťastné období” apod. Tyto kvality a rozdíly však dnes připisujeme spíše časům epizodickým, lokálním, individuálním. Povědomí o spojení časových kvalit s kosmickým časem se téměř vytratilo.

Avšak právě tato souvislost mezi určitou povahou (kvalitou, hodnotou) konkrétního času a jeho astronomickým určením je hlavním pilířem astrologie. Z astrologického hlediska se kosmický čas neskládá z okamžiků-bodů, nýbrž z měnících se podob; neplyne rovnoměrně a lhostejně, nýbrž je sledem situací, tedy scén, v nichž se odehrávají děje pozemských dramat. Různé podoby a kvality kosmického času odpovídají změnám stavu prostoru mezi Nebem a Zemí: stav světa vyjadřuje kvalitu, hodnotu, podobu, smysl té které chvíle.

Astrologie vychází z předpokladu, že tento stav lze vyčíst z nebeských dějů, ze situace na nebi, tj. z postavení hvězd. Se stavem světa se mění i postavení člověka, jeho vystavení se kosmu, který obývá. Změna nebeské scenérie, dynamicky vyjadřující kosmickou harmonii (= soulad Nebe a Země), určuje kvalitu světa, “udává tón”. Vůči této základní melodii (“hudbě sfér”), modulující kosmický čas, jsou ostatní, lokální a epizodické časy něčím jako již zmíněné “vyšší harmonické”.

Význam nebeského postavení hvězd podléhá zde na Zemi lokální modifikaci: důležitý je například tzv. ascendent- okamžitý průsečík ekliptiky s horizontem dané lokality, dále medium a imum coeli atp. Proto je pro astrologický rozbor důležitý nejen čas, nýbrž i místo. Propojení nebeských dějů s pozemskými místy vytváří cosi jako přirozený kosmický “časoprostor”.

Časové úseky, lišící se podobou a kvalitou, je nejlépe nazývat období, doby či chvíle. Tento význam měly starověké HÓRAI. HORA neoznačovala hodinu – kvantum času. tj. délkovou jednotku časového úseku – nýbrž kvalitu času: příhodný, vhodný čas (srv. “poslední hodina”. “Boží hod”). Aplikovanou astrologii lze pak charakterizovat jako diagnostiku chvílí. K tomu jí slouží tzv. horoskop (doslova: “chvílohled”), znázorňující postavení hvězd – “nebeskou scenérii” – v daném místě a čase a její vztahy k jiným chvílím. Nejdůležitější chvílí je chvíle počáteční (ARCHÉ) – událost vstupu do existence čili vznik, povstání, zplození, zrod. Začátek zásadním způsobem určuje jakost každé věci, události či bytosti -její povahu čili přirozenost (FYSIS). Astrologie vychází z toho, že do každé bytosti jsou vtištěny její kosmické “počáteční podmínky”. Každý začátek, tedy vstup do existence, se totiž jakožto počátek vymyká pozemským vztahům, okolnostem a souvislostem, protože do nich teprve vstupuje. Proto to jediné, co ke
vznikajícímu jsoucnu -jakožto vznikajícímu -přirozené patří a co je podmiňuje, je okamžik počátku: bez něho by nebylo ani to, co v něm bylo počato. V tomto ohledu je povaha/struktura počátku jako takového ryze časová a je dána kvalitou chvíle. Proto se v astrologii připisuje mimořádný význam pravé chvíli vzniku. Řekneme-li “Karlův horoskop”, míníme tím hvězdné postavení v okamžiku, kdy se Karel narodil. Přesněji se tomu říká radix, tj. kořen – skrytý základ, z něhož jedinečnost každé zrozené bytosti vyrůstá. Radix určuje “povahu”‘ čili vzájemnou váhu osudových možností, je rozvrhem počáteční chvíle, jejíž povahu lze vyčíst z postavení hvězd nad daným místem. Každý počátek je tudíž svou povahou kosmický!

Zde nacházíme další, hlubší důvod, proč se člověku vychovanému ve vědeckém myšlení zdá tato představa tolik vzdálená a nepřijatelná. Objektivní skutečnost nezná radikální vznik něčeho nového: každý počátek je vyvozován z něčeho už existujícího a má své vysvětlení v nějaké obecné zákonitosti. Veškeré dění je tak sledem postupných přechodů z předcházejícího stavu do stavu následného, který je chápán jako nutný následek předešlého a logicky vyplývá z jeho vědeckého popisu. Proto je objektivní skutečnost vyjádřitelná rovnicemi, funkcemi, invariantami, symetriemi, zákony zachování apod.

Bytost, která povstane z události počátku, se pak dále rozvíjí. V jejím příběhu se dotváří, zraje a uskutečňuje její povaha. Nepřestává však nést jedinečnou kosmickou pečeť chvíle svého vzniku, představující její základní “bytostný aspekt” -jádro, kolem něhož její rozvíjející se existence jakoby krystalizuje. Skrze tuto stránku – svůj původní rozvrh – nadále komunikuje s kosmem jakožto řetězcem událostí, tj. “resonuje” (či “dissonuje”) s melodií všech následujících chvil. Snad proto se v astrologii mluví o “aspektech”. Obvykle se tím však míní astrologicky významné prvky aktuálního postavení hvězd, zvláště ve vztahu k radixu jednotlivce: jako “aspekty” jsou označována vzájemná postavení hvězd v dané chvíli a hvězd při zrození. (Mluví-li se tedy například o “opozici Saturna na jeho Slunce” či o “kvadrátu Marsu na jeho Mars”, míní se nynější úhlová poloha Saturna, resp. Marsu vůči místu, kde stálo Slunce, resp. Mars ve zvěrokruhu v okamžiku zrození.)

Aspekty přecházejí, radix zůstává: jeho vtisk představuje kosmické “založen픑 člověka, jeho “podmíněnost” či “určení”. Jde – opakuji – pouze o kosmický rozměr přirozenosti, o určitou stránku povahy jedince, která se tím zdaleka nevyčerpává. Musíme mít navíc stále na zřeteli, že jde o přirozenost jedince jakožto konkrétní bytosti. Astrologie – na rozdíl od vědy – se snaží postihnout právě a především jedinečný rozměr existence. Kosmické aspekty pouze “modulují”, tj. v určitém stylu dotvářejí ostatní vrstvy či stránky jedincova založení a tvar jeho života. K tomu, co takto dotváří onen počáteční základ v osobitou povahu, v zrající osobnost, patří nejrůznější životní události, jejich otisky a jizvy (stopy traumat, frustrací, satisfakcí, výchovy, úspěchů, setkání, obrácení, zasvěcení, svátostí). Na utváření povahy jedince se ovšem podílejí i různé “transpersonální” závislosti a podmíněnosti – dědičné, karmické, osudové – a ovšem obecně lidské založení: biologické (druhové), psychologické a kulturní.

Tyto stránky, vrstvy či rozměry lze ovšem z jistého hlediska a vzhledem k zvoleným kritériím považovat za púvodnější, obecnější a v jistém ohledu “podstatnější” než ony jedinečné, případkové vlastnosti a vztahy, na které klade důraz astrologie. To záleží na přístupu — a astrologie je pouze jedním z nich. Z hlediska objektivní skutečnosti je to, o čem mluví astrologie, čistě nahodilé – ježto z objektivně zjistitelných okolností nevyvoditelné. A protože jde o stránky z podstaty věci kvalitativní a jedinečné, unikají obvykle i statistickým rozborům, neboť ty jsou zaměřeny právě opačně, totiž na kvantifikaci obecného.

Z toho. co jsme řekli, je snad zřejmé, že z kosmického založení jedinečné přirozenosti nevyplývá žádné “předurčení” ve smyslu vědeckého determinismu či islámského fatalismu. (Tyto námitky patří k těm nejhloupějším, leč bohužel nejčastějším, které jsou astrologii předhazovány.) Horoskop diagnostikuje osobní naladění — obecně: naladění jedinečnosti – vůči kosmu a kosmickému času. Je výpovědí o výchozím rozvrhu možností a jeho znalost dává příležitost k odpovědnému osobnímu vztahu k celku. Záleží na jedinci, zda a jak tyto své osobní dispozice bude schopen využít k vytváření osobnosti a životního příběhu, jakým způsobem svou citlivost na kosmické situace promění ve vnímavost vůči kosmickému dění, v porozumění svébytné jinakosti jiných způsobů ladění, tj. jiným podobám kosmicky u druhých. Záleží na mně, do jaké míry uvedu svou přirozenou dispozici v soulad s veškerenstvem, či zda se mi dokonce podaří provést svůj “part” tak, že se stane trvalou součástí kosmické harmonie. (Řecká mytologie to vyjadřovala proměnou héroů v souhvězdí, křesťané věří, že svatí se stávají obyvateli nebeských míst – “měštěníny” -, odkud působí jako přímluvci a patroni, tj. zástupci, zastánci a pomocníci.) Je známo, že horoskopy velkých tvůrců nových hodnot nepatřily k těm nejpříznivějším: smysluplné naplnění disharmonických vztahů přispívá k souladu veškerenstva, vytváří a objevuje nové způsoby sounáležitosti a otevírá nové rozměry vesmírného řádu – prostory dalšího vývoje veškerenstva.

—

Astrologie je tedy myslitelná a srozumitelná jedině v rámci takového světa, v němž je skutečnost pojata a prožívána přirozeně, tj. nějako hotová danost a strnulá zákonitost, nýbrž jako tvůrčí děj – světa, v němž rozhodující roli hraje proměnlivá sounáležitost podob a tvarů. (Přirozený svět lze proto výstižně charakterizovat jako řád s-tvoření.) Vědci označí takový svět za mytický -a právem: vždyť MYTHOS znamená vyprávění, a “logika”, s níž se v takovém světě děje a události odehrávají, je vskutku logikou “narativní”; zde každá věc má svůj příběh a sama je křižovatkou příběhů – její povaha, moc a vlastnosti nejsou odvoditelné z její předmětnosti, z aktuálního složení, jak tomu je ve světě objektivity.

Astrologie představuje grandiózní pokus se v této mytické zkušenosti teoreticky orientovat. Z tohoto hlediska ji lze považovat za vědu mytického světa. Nazveme-li novověkou vědu vědou objektivní, pak astrologii lze označit za “vědu mytickou”. Ale protože je tu ve hře sám pojem vědeckosti, říkejme jí raději nauka. Přirozeně, že z téhož mytického světa čerpá tato nauka i své výkladové prostředky, jakými jsou symbolika živlů, kovů, barev, čísel, obrazců, rostlin, živočichů, bohů a héroů. Není to výraz nějaké zaostalosti či naivity: obrazné, metaforické, symbolické, alegorické výkladové prvky, zprostředkovávající porozumění cestou analogií, podobenství a příměrů, jsou přiměřené předmětu astrologie a světu, o němž vypovídá. Ostatně pojmy, představy, vzorce a modely, kterých užívá současná věda, jsou rovněž metafory symbolického a archetypálního původu. Zatímco však věda na původ a povahu svých jazykových a myšlenkových nástrojů zapomněla, astrologie nikoliv: vědomě využívá jejich obraznou povahu, tj.
mnohotvárnost, polysémii (mnohovýznamovost) a symbolickou polyvalenci (mnohoznačnost) sjednocující protiklady.

Symbolika astrologických pojmů a obrazů je mimo jiné plodem odvěkého úsilí vyjádřit a sdělit přirozené “dušeznalectví”: v její vypracované charakterologii a typologii je uložen nepřeberný poklad všelidské zkušenosti s duší, s níž žádný moderní psychologický systém nemůže soutěžit. Snad i z tohoto důvodu je astrologický způsob vyjadřování tak podmanivý, okouzlující a přesvědčivý, prostému člověku srozumitelnější a přístupnější než oficiální věda. Vypovídá však o jiném světě, než který studuje věda; o mytickém světě, vůči kterému byla lidská psychika vyladěna tisíciletým biologickým a kulturním vývojem.

O tom, zda tento svět je, či není skutečný, zda je ještě světem současného člověka, lze vést spor. Lze se ptát, zda jsme z něho, okusivše ovoce objektivního poznání, nebyli definitivně vyhnáni, a zda tedy ještě lze považovat tuto přirozenou vrstvu naší zkušenosti za relevantní a užitečnou pro současného člověka, či zda jde o pouhý relikt a nefunkční balast. Stejným právem by však bylo možno vznášet pochybnost o tom, zda je objektivní svět vědy lidsky obyvatelný, zda jeho třistaleté trvání není toliko bezvýznamnou epizodou vůči mnohatisíciieté zkušenosti se světem, o němž vypovídá astrologie spolu s ostatními úctyhodně starými esoterními naukami.

To vše náleží k jinému tázání a hledání, než jakému jsme se zde věnovali. Z našeho šetření vyplývá, že nad astrologií nelze v žádném případě mávnout rukou jako nad pouhým omylem a ničím nepodloženou pověrou. Omylem a pověrou je naopak víra v bezvýhradnou ontologickou platnost objektivní interpretace světa a ve výlučnost objektivní vědecké pravdy. Stejným omylem by však bylo chtít astrologické vědění s touto význačně novověkou podobou pravdy nějak kombinovat, či dokonce se pokoušet je “vědecky interpretovat” a aplikovat na ně kritéria objektivní platnosti a pravdivosti, která jsou mu nepřiměřená. Astrologické porozumění nesmíme s objektivním poznáním kombinovat – a tím méně směšovat a zaměňovat oba typy výpovědí, bezděčně a nekriticky vztahovat astrologické zkušenosti na objektivní realitu. Z toho teprve vznikají ty největší nesmysly.

Stejně iracionální- a nebezpečné! -je chtít beze všeho a samozřejmě aplikovat vědecké poznání na přirozený svět. Ekologické katastrofy a jiné hrůzné následky nerozvážného uvádění vědeckých poznatků a možností z nich plynoucích “do praxe” mají svůj původ právě v takovéto “záměně mapy a teritoria”, řečeno okřídleným výrokem Korzibského.

Je až s podivem, jak cizí zůstala přes veškerou výuku a osvětu běžnému lidskému myšlení novověká racionalita. “Vědeckost” obyčejného člověka představuje toliko povrchní nátěr názorů a přesvědčení, která fungují tak, jako katechetické poučky v dobách dřívějších, postrádají však jejich symbolickou hloubku. Lidé asi přece jen dosud tkvějí svou duší a myslí v mytickém světě. Zde je třeba hledat důvody náklonnosti přirozeného myšlení k astrologii. Prostému člověku její “nevědeckost” očividně nevadí, její neslučitelnost s oficiální vědou ani nevnímá. A ti z jejích zastánců, kteří vědí, “o čem věda je”, vědí rovněž, že není o všem. Důvěru a oblibu, které se astrologie těší, nelze proto zrušit poučováním o “současném stavu vědeckých poznatků”. Sahá svými kořeny do nepaměti, tkví v hloubce lidské přirozenosti — odtud ostatně vyrůstají i všechny hotové, oficiální podoby pravdy, jak zjevené a věřené, tak zjištěné a věděné.

Astrologie není s vědou jakožto objektivním poznáním ani slučitelná ani kombinovatelná. Proto však ještě nemusejí stát v nesmiřitelném sporu. Je zbytečné, aby se vyčerpávaly nekonečnými polemikami, které jsou neplodné, protože z principu nesmyslné. Nemusejí stát v nesmiřitelném sporu, ale nemusejí si být ani lhostejné. Tou třetí možností je komplementarita: každá z nich náleží jiné zkušenostní oblasti, odpovídá jiné rovině lidského poznání a založení, a tak se mohou doplňovat. Přispěje to zdraví duše. Zdraví pak souvisí se spásou, sdílelo s ní totéž jméno: salus.

Článek na požádání laskavě zaslal Zdeněk Neubauer. Děkujeme! (Původně vyšlo v Kritickém sborníku, ročník XV, číslo 3).