Podle knihy V krajinách poezie zpracovala J.B. (11/2004)
Na konci osmdesátých let dala o sobě vědět skupina predekadentů (J. Borecký, J. Kvapil aj.), která se odvrátila od velkých národních idejí a od všední skutečnosti. Kultivovali výrazové stránky poezie, usilovali o virtuozní výstavbu vyjadřování, evokovali sféru vyjímečných duševních stavů. Vznikal tak svět fiktivní, umělý a uzavřený. Predekadenti zrušili platnost dosavadních hodnot, aniž by byla narušena idea poezie. Vydělili však dva světy, ten poetický měl skrýt duši před realitou.
Predekadenti začali jako první užívat volný verš a psát básně v próze. V predekadentní lyrice se setkáváme s alexandrínem, kterým básníci chtěli podtrhnout hranice mezi životem a světem svých básní. Básníci volili vedle sonetu s oblibou rondel nebo rondó, svědčící o snaze dokonale vypracovat básně. Predekadenti se zásadně vyhýbají hovorovému jazyku a užívají vytříbenou češtinu, objevují se slova archaická, neobvyklá, cizí, silně poetická. Slovník je ale poměrně úzký, užívají se stále stejné výrazy (labutě, hvězdy, tůně, chrámy, bledý, mdlý, teskný, líně, těžce, spát, snít, splývat…), které sugerují jednu náladu, mají však často pouhý dekorativní ráz. Predekadenti jsou zaujati niterným rozpoložením člověka a proto popis prostředí v básni je irelevantní. Zajímá je opájení se hudbou, vůněmi věcí, květin, žen, hlubinami erotiky, jindy je tématem malátnost z nudy, splín, melancholie, nebo naopak citová extáze, sny, exotika, bizarní představy. Autoři jsou vábeni smyslovými vjemy, vztahem mezi člověkem a duší věcí (květin), příšeřím zvláštních scenérií. Jako zrcadlo své duše prezentují noc, tmu, libují si v barvě šedé a černé a kontrastně jsou přitahováni bělobou věcí, čistotou snu.
Vyjadřovací prostředky jsou stále stejné, osvětlování niterných stavů je neurčité a samy stavy jsou statické; však výlučné, oproštěné od všednosti. Básník je bytost výjimečná, delikátní, aristokratická a snivá a jeho tvorba nesmí být potřísněna všedností, má být čistým snovým přeludem. Predekadenti sahají také k symbolice, ale jejich výrazové prvky v této oblasti jsou nebohaté, spoléhají se především na francouzské prokleté básníky. Obraznost odhaluje podstatu predekadentní poezie: její umělost, pokusnost, laboratorní osvojování tvůrčích možností, které české básnictví dosud neznalo. Tato tvorba právě proto nenabyla nikdy hlubšího uměleckého či společenského významu. Navzdory tomu se predekadenti dotýkají ožehavé otázky smyslu života a naprosto rezignují na dosavadní záruky a na společenské uplatnění člověka: ten zde vystupuje jako bytost stojící mimo plebs a žije jen svými delikátními niternými stavy. V tom nacházejí vhodný protipól všednosti a banalitě bytí. Na druhou stranu je jejich vnější forma básní pevnější, než jejich obsah. Hlavním přínosem predekadentů bylo zkultivování formální a výrazové stránky poezie a rozvinutí jemné mechaniky básnické promluvy.
Dekadence rozhraní 19. a 20. století reagovala svými postoji na soudobé životní skutečnosti tím, že na ně vlastně nijak nereagovala. Možná právě z toho důvodu zvolila takový název (dekadence pochází z francouzského décadence = úpadek), přičemž její členové sami svět kolem sebe nazývali úpadkový. Zcela se distancovala od sociálních témat, ale naproti predekadentům básníka s realitou skloubili. Shledávají ji však hrůznou a ohrožující individualitu, kterou brání v díle tím, že ji odívají do vyjímečných abnormálních stavů psychiky. Dokazují tím, kde se skrývá skutečná hodnota ega a jeho schopnost se vymanit ze společenských předsudků a destruktivních ideologií. Připojení se k nějaké ideologii vyžaduje aktivitu, proto dekadenti ztvárňují duševní stavy krajně temné, propastné, zemdlené, nihilistické, napájené tušením smrti, či touhou po ní. Vystavují duši náporu nicoty, bytí člověka pro ně postrádá jakékoliv světlo, naději a smysl.
Dekadence vycházela z ostrého odmítnutí představy světa jako bezchybně zkonstruovaného systému, představy, kterou měla většina tehdejší společnosti. Dekadenti sice otevřeně napadali vše, s čím nemohli souhlasit; falešnou morálku, stereotyp, ideologie atp., dělali to však bez agitačních hesel, bez burácejících navztekaných veršů; (bereme-li v potaz českou dekadenci) vyobrazovali svět ve své tvorbě jako roztříštěný, temný, odpudivý a bez hodnot; naproti němu kladli své představy o dokonalém světě, který hledali v minulosti. Zcela zjevný byl jejich odpor vůči banalitě, všednosti a průměrnosti lidské existence, čemuž se snažili ve své tvorbě vyhnout používáním poetických výrazů, popisem nezvyklých exteriérů a interiérů (staré kostely, zapadlé domy, hřbitovy, mlžné zahrady), chimérických bytostí (upíři, tajemné dívky, démoni), stavů mysli (smutek, nuda, splín, deprese, samota, spalující erotická vášeň, únava…), vyhraněných postojů (nihilismus, individualismus, záliba nebo hrůza ze smrti, démoničnost…) Nebáli se otevřít do té doby tabuizovaná témata – homosexualitu, chorobné úzkosti, hrůzu a niterné přízraky, šílenství.
I dekadenti 90. let používali sonetu, ale ten nabyl v jejich rukou zcela jiné podoby. Často počet slabik kolísá, mechanický rytmus je rozbit, rým vymýcen. Ukazuje se snaha o rozbití zmechanizované pravidelnosti, o uvolnění verše pro nové nekonvenční obsahy. Zrodil se volný verš. (Poprvé se o něj pokusil A. Procházka.) Jeho šíření bylo nelehké, ale nakonec k němu dospěli všichni dekadentní básníci 90. let. Některým z nich však nestačil ani ten a sahali k básnickým prózám. Nutno však podotknout, že mnohdy používali přesné alexandríny či klasické sonety. V jejich tvorbě je patrný výskyt významových prvků disharmonických, volí výrazy neobvykle odvážné, drastické, dráždivé a vzrušující. Predekadence vnější svět příliš nepitvala, dekadence ho naopak vybarvila do deprimujících podob a zdramatizovala vztah básníka a sociální skutečnosti.
Básníci o sobě hovoří jako o vyzáblém dekadentovi, imoralistovi, pohanovi, barbarovi, extatickém vizionáři, aristokratovi. Poetické spojují především s krajním ozvláštněním prožitku, se ztvárněním výlučných podob lidského postoje. Romantické kořeny dekadentní tvorby odhaluje i povaha postojů: vyvěrají z básníkova depresivního životního naladění a většinou proto mají disharmonický, rozervanecký ráz. Jsou rozdrásávány chorobným smutkem, úzkostí, strachem, erotickými prožitky, jsou mučeny tajemnými hlubinami duše, drceny únavou, nihilismem, představou smrti. Dekadenti zdůrazňují právě ty složky člověka, které tehdejší společnost ve falešné morálce odmítala, na druhou stranu bagatelizují racionální složku, důraz je kladen na city, pudy, instinkty, tajemství a báseň tedy nemůže tvořit protiklad chaotického světa. Mnohonásobné rozpory dekadentní poezie zmírňuje jejich přesvědčení, že svět je ovládán archetypálními principy zla, démonickou, myticko-mystickou sférou hrůzy a démonů. V ní má právě člověk nalézt své kořeny a zakotvení. To však způsobuje další disonanci a nestabilitu, čímž se dekadentní rozpory nezmenšují; zlé síly ovládají dekadentní individuum, které si získalo relativní svobodu v kontaktu s nesvobodnou měšťáckou společností. Dobová kritika poukázala na to, že česká dekadence tvořila už z hotového a její témata působila cize, odtažitě a uměle, přesto se mezi nimi najdou osobnosti, jejichž básně patří neodmyslitelně k českým básnickým klenotům.
Arnošt Procházka: „Otcové naši výchovou vočkovali v nás všechny obecný pocit úpadkovosti českého člověka, tím, že vyličuje se v naší národní pedagogice minulost národa jako zářící, sluneční vzor, a přítomnost slabou, mdlou, ubohou. Tedy vůči své minulosti čemu jsme učeni a čím se musíme cítit, ne-li dekadenty?! Tím více, že běžná přítomnost, její boje, sváry, zápasy, bez výsledku, marně, nejistě, planě vedené, celý politický stav je bezútěšný, stísňující, podrývající. Kráčíme tak s hlavou nazad obrácenou, se zrakem utopeným v minulosti. Jest možno představiti si většího dekadentství – bez budoucnosti? A k politickému momentu druží se těsně s ním spjatý sociální stav: totéž područí, tatáž nehotovost, totéž nazírání do minulosti, tatáž roztříštěnost. Postavte do tohoto stavu věcí člověka s myslí delikátní, se srdcem citlivým, s duší bohatou, jemnou, lehce zranitelnou, člověka hledajícího a potřebujícího velké, planoucí, živné, jásající – a máte tu vytčeny všechny důvody, aby se viděl dekadentem, synem doby v koncích. Je-li člověk ten umělcem, básníkem, půjde do své pravé vlasti, do sna, uchýlí se do vize, prožije v obraznosti, čeho nemá ve skutečnosti, bude slaviti pyšné hody velikého, nádherného, zvláštního, vybraného, jedinečného, rafinovaného, bude hledati úkoje ve svém životě duševním, bude pátrati po duši, bude s ní a v ní existovati, nemaje ni nejmenšího zření k ostatním, k davu, k plebi, k obtloustlým pamozkům měšťáctva a patentovaných vůdců a spasitelů a lékařů, bude živ pouze svým ideálem.“F. V. Krejčí: „Heslem dekadence je hudba a odstín. Odstín – to znamená: ne věc samu, ne plný, přirozený její dojem, ale věc destilovanou, procezenou nanejvýš jemnou síťkou nervózně rozcitlivělého, delikátního nitra, které vyloučí z dojmu jejího všecko banální, opakované, známé a dá vystoupiti jen jeho nejjemnějším a nejskrytějším stínům, liniím a záhybům. I tato okolnost potvrzuje, že hlavním znakem dekadence je touha po novém, senzačním, aristokraticky povýšeném. Neboť co jest znakem vší šablony a opakovanosti, před kterými dekadenté tak utíkají? Především to, že každá šablona věci vidí, chápe a podává v přejatých, tradicielních formách, že je vidí a chápe tak, jak je vidělo a chápalo množství lidí předtím, že na nich nedovede nalézti nic nového. Ale co se má také nalézti na věcech nového dnes, kdy vše již bylo opěváno, vše již řečeno, v civilizaci tak bohaté a staré? Patrně jen to nejskrytější, nejjemnější, tedy jemná linie, lehce nadechnutý odstín – a ten nalézti a podati počítají si dekadentní básníci za chloubu. Tím domnívají se nejen odkrývati nové, neurčité posud pole pro umění, ale státi i aristokraticky povýšeni nad ostatní masu, která nedovede chápati věci jinak než v jejich vulgárním smyslu.“
Zdroj: Bohumil Svozil, V krajinách poezie, Československý sp