Jsou témata, jako naše Katolická dekadence, která lze těžko definovat pojmem nebo soustavou tezí. Ale na co nestačí pojmy, dá se nějak “předvést”. Jedna z možností je ukázat to. Pro mne je Katolická dekadence tento obraz:
A druhá možnost: když se něco nedá popsat (jak popsat ten obraz?), lze to “opsat” (příběhem, nebo útržky příběhu).
Tedy, pro mne: Katolická dekadence je když…
- když celý svět hraje bouřlivou a nejtišší Symfonii Boží
- když žalmista říká: zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš
- když noc je mým světlem
- když Kristus stoloval s nevěstkami a hříšníky a lidé jej nazývali milovníkem hodů a pitek
- když se katolík cítí v hospodě svobodněji než uprostřed “shromáždění”
- když duch oživuje, litera zabíjí
- když člověk ví, že on sám je ze všech nejhorší, sám je příčinou všeho zla a přesto jeho duše chce zpívat píseň chval
- když se člověk raduje z toho, že Kristus má ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince
- když se zdá lépe pobývat s vrahem, než s tím, kdo se prohlašuje za spravedlivého
- když je hovor hlubší a pravdivější uprostřed vyvrženců, než v “katolickém spolču”
- když se pastýř vydává hledat ovci černou a ztracenou
- když jede křižák bojovat za Jeruzalém
- když Církev je krásná i když jsou v ní smilníci, pokrytci a lháři (a člověk sám se k nim řadí jako první)
- když Bůh je skryt a mlčí
- když je celý Bůh přítomen a hovoří v jediném klasu obilí
- když duševně nemocného přijímáme jako svého bratra a ne jako člověka hříšného
- když se Kristus v Getsemanské zahradě modlí: je-li to Tvá vůle, odejmi ode mne tento kalich
- když Kristus vyhání důtkami penězoměnce z chrámu
- když přes všechnu krásu světa člověk pohlédne do dna duše a odpovědí je mu hluboký bolestný smutek
- když přes všechny války, katastrofy a hrůzy člověk pohlédne na svět a odpoví chválou Boží moudrosti
- když se člověk cítí jako poutník ztraceného Ráje, bez domova a bez příbytku
- když ve feťákovi, kterého potkám zvracejícího na ulici, vidím Krista
- když jediná mariánská píseň je pravdivější než všechny filosofické knihy
- když zní TeDeum a člověk by rád zemřel pro jediný jeho tón
- když jedno stéblo trávy je krásnější než všechna lidská díla
- když je člověk, který nenávidí Církev mým skutečným přítelem
- když Kristus proměňuje vodu ve víno
- když člověk, ačkoli mnoho prostudoval, mnoho četl a také se modlil, neví nic a je ve tmách
- když Bůh svoji moudrost svěřil těm nejmenším
- když se Kristus při modlitbě v Getsemanech potil krvavým potem
- když člověk miluje Církev katolickou
- když je člověk ochromen strachem a moudré knihy mlčí, ač jejich listy jsou plné slov
- když se člověk strašlivě bojí sám sebe a svého “moudra”
- když se člověku zdá, že je v něm jen výšina a propast, nic mezi tím
- když se na Vzkříšení o Velikonocích zpívá “jak šťastná to vina, kvůli níž přišel Vykupitel tak veliký a mocný”
- když je svět svobodné symfonické stvoření Boží a zlo do něho patří jako disharmonie a zároveň jako naštavaný nebo nechápavý divák a v posledku jako velké tajemství
Takto se dá pokračovat hodně dlouho a v průběhu života se příběhy mění. (Ale mění se i v běhu různých dob! – jak jiná musela být katolická dekadence v 19. století a jak jiná musí být teď!)
- Je výsledkem všech těch vět paradox? No jistě! Svět JE paradox. (Všimněme si krásné souvislosti s naší hlavní tezí o světě jako “svévoli Boží” – a to je vskutku jediná pořádná teze, kterou máme)
Každý z nás, kdo je zasazen v katolické dekadenci, by si mohl napsat takové věty, útržky z příběhů. (A vůbec by nám nevadilo, kdyby nám někdo své věty poslal a poslal k tomu i obraz, nebo cokoli, u čeho by on mohl říci: toto je pro mne KD). Mimochodem, tento způsob definice, na který bych sama nepřipadla, používá Neubauer. A definici ukázáním zase Wittgenstein. – Jak jednoduché a osvobozující! – Konečně se cítím aspoň trochu svobodna od toho hrůzného závazku “vymyslet Katolickou dekadenci”. A naposled říkám: Teď je nám, kdo děláme KD, 25 let (pomíjím Viléma S., který je starší, a už delší dobu se z neznámého důvodu neozval). V takovém věku skutečně nechceme a nebudeme žádné teze o dekadenci psát. Pokud bychom cítily, že již již umíráme, možná něco sepíšeme, ale dá-li nám Bůh pobývat na světě tak do 60 let – teprve v takovém věku se mi zdá oprávněné vymýšlet na toto téma definice.
Františka Jirousová 22.5.2005
16. 1. 2008 v 13:03
Nevím, nerozumím tomu co je to katolická dekadence, ale vím že mladý člověk, ve dvceti o mnohém sní a má svá přání. Není možná aby něco věděl o životě. Jen naslouchá, tápe, přemýšlí, hledá, a na nic nepřichází, ale ví, myslí si , to já tak nechci, já budu jiný, já chci být jiný, a láta běží, s léty nabývá zkušenosti až posléze pozná že na nic nepřišel. Kkdyby přece jen se mu podařilo něco objevit, odhalit, stejně nikomu nepomůže, protože nemůže.
Ne že by nechtěl, ale nemůže, nikdo by mu stejně nevěřil a tak zkušenosti životem nabyté, jsou stejně zabité.
Rohovor s Bohem.
Zjištění že Bůh pláče, usedavě pláče.
Bože, ty pláčeš–.
Bože, ty pláčeš–?
Bože, ty Pláčeš–!
Bože proč!? pláčeš, kdo ti ublížil?
kat.
kat?
ano kat, a je jich tolik,
Bože chceš řict katolik?
ano, a je jich tolik.
Církev katolická, je – hrob Boží ze skály, kam Božího syna
pochovali, aby sami za Něho se vydávali.
16. 1. 2008 v 15:09
co jste tím chtěla říct? upřímně, vyznívá to na mě skoro jedinou věcí, a sice – mladý člověk tomu nerozumí a neví nic o životě protože je mladý a nemá zkušenosti. Upřímně, byť neříkám že je to vždy myšleno špatně, těchto “univerzálních smetáků” už občas začínám mít plné zuby… jestli jsem Vás ale nepochopil, omlouvám se …
16. 1. 2008 v 16:54
No a tohle je zase podobnej případ. Někdo píše pod mým jménem. Prosím, nechte toho, já to budu skutečně mazat! Ale pozná se to lehce, moje jméno (tedy Františka Jirousová) se zobrazí s velkým F. Jiné ne, protože Word Press to nepustí.
16. 1. 2008 v 20:52
Ano prisím smažte to, byl to omyl.
17. 1. 2008 v 16:14
Já se omlouvám, že jsem tak vyjela… Někdy se zbytečně rozčílím a pak mě to mrzí. Nic mazat nebudu. Jen jsem měla nějakou vzteklou náladu a nechápala jsem, proč někdo píše pod mým jménem, ačkoli je jistě možné, že se taky jmenujete Františka. Omlouvám se (především za ty vzteklý vzkazy pod jinými články…)
27. 3. 2010 v 18:57
Já si myslím, že Bůh je v hudbě, že zde jeho hlas promlouvá: http://www.youtube.com/watch?v=QafNJ98H_yI
14. 4. 2010 v 22:28
Nu, já si tedy nemyslím, že ve výše uvedené hudbě nějak zvlášť promlouvá Bůh :) Ale když myslíte, Františko. (To se člověk až diví, kolik těch František dnes je. A zvláště v diskusi pod tímto článkem, která se tím stala poněkud podivnou a zajisté se velice dotýká tématu článku… Ách jo… Ale aspoň jsem zjistila, že WordPress docela dobře může mé jméno napsat i s velkým F a bude to vypadat jako bych to psala já. Já nevím, proč mi to vadí? Možná proto, že jestli je na internetu nějaká ta etika, či co, tak stejný přezdívky nebo jména dvou odlišných lidí v komentářích by asi měly být vnímány jako něco, co není OK. Chápu, že všechno prozradí email, ale já jako administrátor emaily komentátorů nevidím.)
1. 9. 2010 v 4:09
Když si teď čtu velmi nezdařenou debatu pod tímto článkem, tak mám jediný závěr: mea culpa.
Ta báseň nahoře psaná vlastně není tak nepochopitelná nebo špatná. Kdybych se tehdy nerozčílila jak idiot, mohlo z toho třeba něco vzejít, porozumění jakési alespoň. Nu, stalo se, nelze odestát. (Lze odestát, ale já to schválně nebudu mazat). Aspoň to tady budu mít pořád před očima jako varování před sebou sama a svými unáhlenými a kreténskými reakcemi. Což je dobré.
26. 3. 2011 v 19:11
nic nehori v pekle krome ega
7. 1. 2012 v 21:57
…jedním až dvěma slovy: krásné – tajuplné