Katolická dekadence

Procházela jsem naši návštěvní knihu a objevila jeden starý rozhovor. Překvapilo mne, jak jsem tehdy podivně reagovala (je to z června 2008). A zároveň mne zaujalo, jak člověk vystupující pod přezdívkou Saint-Germain přesně vystihl podstatu Katolické dekadence. Tento rozhovor několika lidí je nutno zachovat a znovu přečíst. Dosti dobře odpovídá na otázku “Co je to katolická dekadence” – všichni účastníci totiž mají pravdu! V odpověď pro Saint-Germaina, který požaduje po Katolické dekadenci, aby byla “temným sklepením, ze kterého se ozývá ten znepokojující psychedelický chorál temnoty a perverze” říkám: Ten chorál se ozval, ozývá a doufám i bude podle vůle Boží ozývat dál – ale ne prvotně na těchto stránkách. Náš “chorál” zněl jinde,  vznik Katolické dekadence byl jen odezvou na jeho nepřijetí. (Františka Jirousová).

10. 6. 2008 (08:09) Saint-Germain
Tyto stránky jsem objevil čirou náhodou – to když jsem do vyhledávače napsal jméno Thomase Mertona. Katolická dekadence – už na první pohled mne nadchnul tento nádherný protimluv. V té myšlence se skrývá obrovský potenciál. Katolická církev – mohutný rigidní asexuální tlustokožec, který se upoceně táhne dějinami jako smrad za kafilerií, potřebuje zásadní proměnu, protože stále přese všechno nese Kristovo poselství! Kreativní potenciál KD dle mého spočívá právě v “nastavení zrcadla”. V tom, že někdo už konečně řekne té svatouškovské armádě bůčkem páchnoucích zombií, že nejsou zas až takoví svatoušci, že jejich nestydaté činění si nároku na nejvyšší morální instanci je maximálně pochybné. Jsme totiž jen obyčejní lidé a všichni máme své kostlivce ve skříni (nejvíce ti, kteří tvrdí pravý opak!) a zoufale potřebujeme ŽIVÉHO Krista, nikoli snůšku keců o morálce. Potřebujeme jasné a planoucí poselství, které nás svým plamenem spálí a přemění. KD je úžasná cesta jak zatlačit skalpel hlouběji do vlastní zhnisané rány. Ukázat, že se nebojíme bolesti a prázdnoty a tak se přihlásit k mystériu Kříže. Ale k tomu je třeba zdravě POCHYBOVAT, snést bolest vlastních pochybností, zabít svou iluzi Boha a objevit ono Ultimátní, Nejvyšší a Nepojmenovatelné. Ale sebezpochybnění se neje v církvi, ale i – jak jsem si všiml – na těchto stránkách příliš nenosí.

11. 6. 2008 (19:06) tlapa
Ad Saint-Germain. Já myslím, že trusu se na církev nakydalo během let docela dost a spíš je potřeba ukázat, že všichni kněží nejsou pedofilové, že jediným posláním církve nebylo upalování čarodějnic a že křesťani nemusí být uslintaný růžoví ukňouranci, ale pěkně tvrdí a rovní bojovníci za víru. Debatovat tady o pochybeních církve mě nezajímá. Mě tady baví genialita paradoxu, prolínání černé a bílé, přiznání se k temnotě v duši, která je nevyhnutelně nutná k pochopení Kristova utrpení, který trpěl právě kvůli té nejčernější černotě v člověku.

11. 6. 2008 (21:11) Františka
Ad tlapa: Díky! Přesně takhle to myslíme, nemám co dodat. Už jsem vymýšlela, co odpovím na Saint-Germain a nemusím vlastně odpovídat vůbec, což mě těší. Takhle pěkně bych to nenapsala… Je skutečně třeba ten nakydaný trus z Církve odstraňovat. Je ho tam moc, moc… A slyším to každý den znovu, od lidí, kteří vidí církev jen zvenku a přesně ví, jak jsou tam všichni zkažení, že jen hrabou majetek, nemluvě o dalších hrůzách. Přitom nikdy nebyli v kostele například…

12. 6. 2008 (14:28) Homunkulus
A nebo ještě jinak: koho zajímají reformy a radikalita? Pravý dekadent oceňuje úpadek! Moje dekadentnost sahá až tak daleko, že se hlásím k Petrovi. Církev přináší průšvihy – ale ty přináší i křesťanství samo! Kdo jsem, abych hledal neproblematické zkratky? Neodvrhuju; přijímám zastaralé cesty. (Jestli napíšu nějaký křesťanský manifest, bude se jmenovat “Ke Kristu oklikou”.)
Kdepak očišťování. Pře sprchou dávám přednost bahnu; v něm se dá ráchat s gustem!

12. 6. 2008 (19:22) tlapa
Homunkulus to řekl ještě líp, Františko… ráchat se v bahnu! sem s bahnem!

12. 6. 2008 (23:00) Františka
Je to tak! Dekadenti milují svoji starou, ušpiněnou, posmívanou Církev! Nechtějí dokonalé sekty “vyšších lidí”. Ze všech náboženských institucí by si vybrali právě a jedině tu “hnusnou” Církev. Tělo Kristovo, poplivané a vysmívané. Jsme součástí tohoto Těla. Sami jsme hnusní!

13. 6. 2008 (07:14) Saint-Germain
Rozhostila se tady zajímavá debata, díky za to! Připouštím, že můj předchozí příspěvek je slušně řečeno nadnesený, jednalo se víceméně o provokaci. Moje situace je taková – pocházím z velice materialistické a antiduchovní rodiny a ve svých devětadvaceti vážně uvažuji o vstupu do katolické církve. Právě proto se s ní potřebuji jistou konfrontací tak nějak ”přátelsky pomuchlovat” :-) Za prvé – nepamatuji se, že bych zde psal cosi o pedofilních farářích, zvěrstvech křižáckých válek a inkvizičních procesů. Oceňuji i druhou stranu – v ranném středověku to byla církev, kdo zachránil a udržoval evropskou kulturu, etc., etc.. Holt – žádná tak rozsáhlá instituce tvořená obyčejnými lidmi by se neobešla bez fatálních omylů. Za druhé – zbývá tu vymezit pojem dekadence. Úpadek. Jak se prakticky projevuje? Inklinací ke zneužívání omamných látek, mluvením vulgarit? To je málo. Tím, že žiji v těsnějším kontaktu s vlastním stínem? To ano. Ale mimochodem – dekadence se neobejde bez zdravé dávky rebelství! Kdybych byl tvůrcem proudu s honosným jménem KD, snažil bych se být pro vlastní stádo oním “temným sklepením”, ze kterého se ozývá ten znepokojující psychedelický chorál temnoty a perverze, jinými slovy snažil bych se provokovat své lidi, aby na sobě nikdy nepřestali pracovat a hledět dostatečně kriticky. To mi tady trochu chybí – vůle šokovat, zdravá míra rebelství.