Pamatujete si na něho? Spoluzakladatel stránek Katolické dekadence, pisatel podivných dopisů, osamělý muž, o němž nebylo nikdy možno nic říci. Napsal poslední dopis, ve kterém vysvětluje i mlčí, jak bylo vždy jeho zvykem. Jeho postava byla na našich stránkách vždy rozporná. Jeho dopisy jsem měla velmi ráda, budou možná chybět, tedy mně určitě. Připomínají mi začátky těchto stránek. Je v nich tajemství, které znají jen zakladatelé stránek a jeden či dva ostatní. Jsou však tajemství, která nemohou být vysvětlena. (Františka Jirousová)
11. 9. 2008
Přátelé moji, toto je moje labutí píseň – píseň poslední, píseň před smrtí. Dlouho jsem nepsal, protože jsem nevěděl, jak a co psát. Změnil jsem se, zemřel jsem – a znovu povstávám. Ale jiný, než jsem byl. Už budu žít jinde, jinde pracovat, budu jiný. Zanedlouho se vám možná odhalím a po svém odhalení už nikdy nenapíšu jediné slovo. Ale i když neřeknu své jméno, už nikdy vám nenapíšu pod jménem Vilém S. Proč jsem mezi vás vstoupil? Protože moje duše umírala. A nevěděla, jak zazpívat tak, aby ji někdo slyšel. Zvolil jsem si tedy jméno, zvolil jsem si tyto stránky a skrze ně k vám mluvil. V té době to pro mne bylo nutné. Už není.
Tehdy mne svět tak zasáhl, že jsem se musel skrýt, zahalit a objevovat se jen v té podobě, ve které jste mne znali. Mnohé se změnilo. Moje duše už neumírá, už se nemusí skrývat. Moje duše bude snad moci zanedlouho zpívat. Její zpěv už neponese moje jméno. Ponese své vlastní jméno. Ale to bude jméno tajné, už ho nebudete moci znát. Loučím se s vámi. Měním se, přetvářím se do Jiného. Snad mne poznáte i tam; možná ne. Ale jsem snad opět vzkříšen. Už nepotřebuji mluvit tak, jak jsem k vám mluvil z těchto stránek.
Nyní vycházím sám ze sebe, mé jméno, které jsem zde nosil, umírá. Jiné mé jméno povstává, ale v jiné podobě. Jako Fénix, který se rodí ze svého popela, tak doufám povstane mé nové jméno. Můj Pane, Tebe prosím, dej, ať tato moje naděje, že opět ožívám, není klamná. Dej, ať můj Fénix, kterého tuším v nitru mé temnoty, přinese světu oheň.
Váš Vilém S. se s vámi loučí a omlouvá se za to, že jste mu (někteří) věřili jeho jméno. Přitom vím, že ten, kdo mi věřil, pozná mne i v mé další podobě. Ta už ale nebude na těchto stránkách…
A dovolím si pár „rad“ na závěr. Ten kdo ožívá snad smí mluvit jako člověk, který zlomkem poznal. Snad tedy mohu říci, že – Není třeba se bát své noci. Není třeba se bát svého zániku – je to noc duše, noc ve které je Bůh nepřítomen. Ale on nemá jméno, on je Nepoznatelný, a právě proto je v noci duše nejvíce přítomný. Oproštěn ode všech našich představ, našich přání, tužeb, projekcí. V noci duše pro nás samé ale není přítomen. Nevidíme ho, neodpovídá, mlčí, hrozivě mlčí, ať k němu voláme jakkoli. Je Prázdnotou. Je Nepřítomností. Noc duše poznáme tak, že víme, že už nemůžeme dál, že TOTO je událost, přes kterou nemůžeme, se kterou si sami nepomůžeme, s tím už si nevíme rady, už nemáme žádných sil, už je to zcela mimo nás, už je to Hrozné a Děsivé, už je to děsící Chaos. Tehdy a tam je někde přítomen Mlčící Bůh. V naší největší bezmoci.
A co je třeba dělat. Vydržet v tom stavu, nechtít ho násilím překonat. Přijmout ho takový, jaký je. Pohlédnout mu do tváře. Pohlédnout temnotě do tváře. A vědět, vždycky vědět – a to je záchrana: I když tam Boha nevidím, VĚŘÍM, že tam je. Věřit, že tam je, i když to necítím. Jen rozumem věřit, jen si to říkat a když to lze, modlit se. Ale věřit tomu, že právě tato temnota je temnota Boží. A temnota může trvat roky, dlouhé roky. Ale stále znovu, znovu a znovu, každý den se jí postavit čelem a říci si: Nevidím východiska, nevidím Boha, ale věřím, že JE TAM a doufám, že se jednou dá poznat – A Ten, který prošel všechny temnoty a posílá své zkoušky právě těm, které chce posílit a proměnit, se jednou ukáže a řekne: Byl jsem to já. Já jsem šel tehdy v NOCI kolem tebe a tys mne neviděl.
Nu, a na zmírnění patosu: Tím neříkám, že Bůh se dává poznávat jen v hrůzách a zkouškách duše. Jen říkám, že se tak dává TAKÉ poznat. V každé pravé radosti ho poznáváme. Ne tak v každém utrpení. Je jeden krásný text z Jdt 8, 25-27, který se modlím v breviáři každé pondělí při ranních chválách čtvrtého týdne. „Děkujme Hospodinu, našemu Bohu, on nás zkouší, jako zkoušel naše otce. Myslete na to, jak jednal s Abrahámem a Izákem a co všechno se stalo Jakubovi. Jako je nezničil, když zkoumal jejich srdce, tak ani nás. Hospodin švihá ty, kteří jsou mu blízko, aby jim dal výstrahu.“
To by si až člověk někdy řekl: Což jsem mu tak blízko, že mne musí zocelovat zkouškami? Stojím mu za to? Tak si mne cení, že ze mne chce vychovat skutečně pevného, neohroženého člověka, který bojuje s tím, s čím by skutečně bojovat měl? Já, taková ubohá třtina, jsem byl hoden jeho Zkoušky? A jestli jsem byl hoden jeho zkoušky, tu on přece ví, že mám sílu ji zvládnout. A tím vůbec neříkám, že k Bohu se lze přiblížit jen askezí, utrpením atd., jak je to často absurdně vnímáno. Ne; ale když už utrpení je, tu je jistě nablízku Bůh, který říká: Jsi silný, zkus tedy být ještě silnější. A podmínkou tvé síly je přijetí tvé naprosté slabosti a bezmoci, tvé „nesíly“. Já tě neopustím. To, že tě zkouším, je znamení mé přítomnosti. – Jistě, jsou lidé, kteří zkoušky neunesli. Ale co by to bylo za zkoušky, kdyby bylo vždy předem řečeno, že je zvládneme. Svobodná vůle je největší a nejnesnesitelnější dar Boží.
Kdo máte k tomu chuti, pomodlete se za mne, abych skutečně mohl zpívat svoji jitřní píseň, která po několika letech noci znovu klíčí v mé duši. A já se modlím za vás – Pane, svá křídla rozestři nad nimi, svou milostí je provázej, ať jejich srdce hoří, ať jejich srdce zpívá.
V.S.
11. 9. 2008 v 7:35
Vilémovy dopisy byly i pro mě jednou z podstatných částí, tvořících ducha Katolické dekadence. Bezesporu bych v nich i určitý patos (možná i cílený), ale určitě bych ta témata, kterých se dotýkal, rád prodiskutoval (akorát s kým?) neboť jsou mi v něčem blízké. A to dnešní hlavně – temné mystické noci duše/ducha, to je pro mě jedno z aktuálních (a drtivých) témat.
Každopádně, jedna “kontroverzní” myšlenka na závěr – mám už delší dobu podezření, a dnešním dnem se jen potvrdilo, že Vilém S. je jen fiktivní postava, vytvořená … kým, to nebudu prozrazovat, ale dá se to asi logicky odvodit :) ale možná se pletu.
Viléme, i když jsem na tom s modlitbou už delší dobu trochu na štíru, vzpomenu na tebe. A díky!
23. 9. 2008 v 4:55
Ó jé, Viléme, přesně tak… Hodně štěstí a Bůh s Tebou.
12. 11. 2008 v 10:34
Viléme, představ si, že sedíš v knajpě a naproti Tobě Bůh. Bůh ve své undergroundové beatnické podobě – statná mlátičská postava, tvídový sako, rolák, rádiovka, prošedivělej vous, uhrančivý vyžilý oči a v ruce tuplák anglickýho stoutu (inspirace z filmu Acid House). Chtěl by si s Tebou pokecat… Co by Ti asi řekl? Zkusím to:
„Tak hele Vily, musím Ti říct, že jsem z Tebe už pěkně vosypanej. Co to na ten web posíláš za dopisy?! Dyť to je jedna velká emocionální masturbace, před jejíž negativní odezvou se chráníš hrozbou zrušení stránek! Chááá, fakt charakter. – glo glo glo – Píšeš tam, že jsi vynaložil velký úsilí, aby ses schoval před světem, ale Tys vynaložil úsilí hlavně k tomu, aby ses schoval sám před sebou!
Jó, Diogenes nebo Boddhidharma, to byli opravdoví frajeři a klasici, protože si jeli to svoje a rozhodně před lidma neutíkali, protože se jima nenechali otrávit a vytočit. Ale Ty? Ty jsi jen pozér, kterej nepřekonal svůj mindrák podivína! Jasně, mám Tě rád, mám Tě strašně rád, ale můj respekt si budeš muset ještě vybojovat. Proč utíkáš před lidma, proč je nesnášíš? Dyť jsou v pohodě! A proč by jejich utrpení a dilemata měly bejt menší, než to Tvoje? Kdyby ses dokázal účinně bránit, rozdávat rány a především rány PŘIJÍMAT, nemusel ses lidí bát. To, že jsi citlivější, než ostatní, neznamená, že jsi slabší! NAOPAK!!! Jenom musíš najít odvahu brečet. A taky naostřit lokty. Pamatuj, že je psáno: Kdo má plášť, ale nemá meč, nechť prodá plášť a koupí meč! Tohle je Tvůj problém. Neschopnost uhájit svoje vnitřní teritorium před nekontrolovaným návalem emocí, který jsi vyhnal z těla a srdce a uzamknul je v mozku. Tvojí obranou je Tvoje blazeovaná excentricko-mystická maska, ale když se najde někdo, kdo prohlídne tu iluzi (nebo ho naprosto nezajímá) a zaútočí do jádra, citově krvácíš.
Jako ten týpek, se kterým ses hádal v hospě a došlo na facičku. Vezmi si, kdo z týhle konfrontace vyšel s vítězným skóre: ten kmán se druhej den vyspal z opice a nad vším mávnul rukou, kdežto Ty jsi odtáhnul poraněnej na svejch citech! A pak tady budeš svolávat křížový výpravy, ty šašku!!! Dělat ze sebe poutníka a vagabunda se sukovicí, kterej bije po hlavě hlupce. Vidíš, jak divně a neupřímně přetváříš cenné zkušenosti z porážek?
Chápu, žes to neměl lehký, že Tě uráželi a ponižovali, protože každej, koho jsem po narození žíhnul svým Géniem budí v druhejch tak trochu strach. Nevěř jim, když se Tě snaží přesvědčit, že seš méněcennej! Viděj v Tobě můj oheň a bojí se! Podívej se na to stádo ignorantů – někdy bys jim fakt nakopal prdele, že jo? Já taky, ale stejně je mám rád. Jsou to takoví roztomilí neurotický pikačuové…
Uvědomuješ si, že i ty Tvoje modlitby sou čím dál zoufalejší? Nudnější, delší, nesrozumitelnější. Přesně tak, už těm plkům přestávám rozumět, už se přestávám orientovat v tom, co po mě DOOPRAVDY chceš!! Ty ses ocitnul v totálním vakuu a místo, aby sis přiznal, žes to celý podělal, budeš systematicky živit to svoje absurdní vnitřní pandemonium plný úžasnejch a zároveň odpornejch vizí. Svojí umělou realitu. A pak – ve faktický sociální prázdnotě, kterou ses obklopil, budeš nabádat lidi na kádéčku, aby lpěli na vlastních mylnejch závěrech. Aby plejtvali svojí energii na tlučení do vrat, který jim stejně nikdo neotevře (já Ti je teda rozhodně neotevřu, budu se sadisticky kochat absurditou tvý neochoty pochopit). Co to je za nesmysl – „uvěřit rozumem“? Uvědomuješ si, že právě tohle je to duševní násilí, proti kterýmu brojíš? Svým zabedněným lpěním na svý póze jsi znehodnotil to nejlepší, co jsem Ti touhle lekcí chtěl poskytnout! I pavouci mají víc inteligence, než ty!! Když položíš dnem vzhůru na pavouka sklenici a on se ocitne v prázdnotě bez možnosti dalšího smysluplnýho pohybu, tak znehybní. Přestane vyvíjet úsilí. Právě tohle jsem Tě chtěl – ty mezku – naučit! Uklidnit se, spočinout v sobě a začít řešit svoje reálný možnosti.
Měníš povolání, bydliště. A co kolem toho naděláš za humbuk! Prezentuješ to jako velkolepou mystickou osobní transformaci. Jako změnu vědomí, kterou jsi prošel. Jenomže tím humbukem a planou stylizací se vracíš na výchozí bod, to si uvědom! Na mě to spíš působí tak, jako kdyby ses snažil sám sebe o tý změně přesvědčit. Ale co tady budu plkat – je to jen a jen ve Tvejch rukách. Já Ti nic neodpustím, svoje Válečníky Ducha podrobuju mnohem tvrdšímu výcviku, než maj ty gumy z Delta Force!
A dal bych si další pivo!“
Sorry, Viléme. Možná jsem na Tebe byl drsnej a v některejch věcech jsem se mohl mýlit. Ale to bylo proto, že jsi mi připomněl sebe sama. Myslím, že jsi hodnej, vnímavej a chytrej člověk. Jestli si budeš chtít někdy pokecat, postěžovat, pomoct, jsem Ti k dispozici.
12. 11. 2008 v 13:39
Moje slova samozřejmě patří všem “Vilémům”, kteří se na těchto stránkách vyskytují. Co se Vilémovy existence a identity týká, Maftík má skvělej postřeh… :-)
12. 11. 2008 v 14:30
2StG: díky za Tvůj příspěvek, i když je určen pro Viléma (ať už je jím kdokoliv), i mi přišel velmi zajímavý a přínosný. Věřím že Vilém jej přečte se vztyčenou hlavou :-)
Ten Acid house jsem neviděl ale prý drsňárna … ?
3. 3. 2013 v 3:25
Saint-Germain to vystihl dost přesně. :)