Katolická dekadence

„…skrz zlomené své srdce jsou Kristu Králi otevřeni“

„Nejsem katolík,“ řekl Oscar Wilde. „Jsem jednoduše zuřivý papeženec.“ Jeden z nejbystřejších mužů své doby se takto vtipně vymezil vůči jednomu ze svých katolických přátel během jejich pobytu v Římě. Dalším z Wildeových zakuklených komplimentů katolicismu bylo jeho rčení, že ze všech náboženství je katolické jediné, ve kterém stojí za to zemřít. Vtip byl Wildeovým uměním a dle jeho vlastního postřehu, že život napodobuje umění, staly se tyto vtipné poznámky na konci jeho života skutečností: Když zemřel, nebyl již Wilde lehkovážným obdivovatelem všeho římskokatolického, ale pokřtěným členem katolické církve.

Dnes můžeme na Wildeovo jméno narazit skoro všude. O jeho životě jsou psány divadelní hry, byl natočen film, objevilo se mnoho článků v tisku. Od jeho předčasné smrti v roce 1900 ve věku 46 let uplyne brzy sto let [text byl napsán v roce 1998 – pozn. redakce]. Oscar Wilde je představován jako umělec perzekvovaný pro svoji homosexualitu, prvotní mučedník boje za osvobození homosexuálů.

Wildeovi sekulární „kanonizátoři“ však vidí jen část jeho životního příběhu. Byl promiskuitním homosexuálem a jeho pád byl urychlen vášnivou láskou k mladému muži. Byl to tento mladý muž, lord Alfred Douglas, kdo v jedné ze svých básní nazval jejich vášeň „láskou, která nesmí vyslovit své jméno“. Příběh jejich milostného vztahu má klasické, téměř operní rysy – protivenství ze strany rodiny milovaného, oddělení a exil, krátké shledání před milencovou smrtí. Srdce nepohnuté takovým příběhem by muselo být vskutku chladné.

Přesto nám tento smutný příběh nepodává obraz celého Oscara Wildea. Byl obžalován z „nemravných činů s jinou osobou mužského pohlaví“, shledán vinným a odsouzen k dvěma rokům těžkých prací. Ovšem během svého pobytu ve vězení četl mimo jiné díla sv. Augustina, Danta a Newmana. Když byl propuštěn z vězení, zraněný a nemocný odjel přes kanál do Francie, aby se zde setkal se svým homosexuálním milencem. Ovšem jeho prvním krokem po propuštění byl dopis jezuitům s žádostí o šestiměsíční exercicie v jednom z jejich londýnských domů. Wilde je oslavován jako ústřední člen kruhu nekonvenčních básníků a umělců známých také jako dekadenti nebo estéti. Ovšem odhlédneme-li poněkud od těchto nálepek, zjistíme, že se mnozí později upřímně obrátili na katolickou víru – Wilde jako poslední z nich vstoupil do církve až na své smrtelné posteli.

A tak nynější oslava Wildea jako „mučedníka gayů“ není ničím jiným než rozředěním jeho složité povahy a přehlížením naprosto zásadního hnutí v jeho životě, v životě, který je daleko spíše dlouhou a obtížnou konverzí. Jaký byl důvod této dlouhé konverze, plné bolesti a perverze?

Wilde byl po celý svůj dospělý život přitahován katolicismem. Narodil se v Dublinu v roce 1854 do protestantské anglo-irské rodiny, ve dvaceti letech odešel studovat do Anglie na Oxfordskou univerzitu, kde ho učil kritik a romanopisec Walter Pater. Pod Paterovým vlivem začal být Wilde fascinován – esteticky, jak se domníval – tajemstvím katolického obřadu a pravidelně chodil na mše svaté. Jedním z Wildeových přátel byl David Hunter-Blair, čerstvý konvertita, který Wildeovi zaplatil cestu a pobyt v Římě, během nějž se zúčastnil audience u papeže Pia IX. Hunter-Blair doufal, že Wildea přivede ke konverzi, ale toho tehdy nejspíš přitahovalo pouze romantické vzrušení z kontaktu s nebezpečnou katolickou církví.

Nebezpečnou? Římskokatolická církev byla sice pro poetické duše jakýmsi estetickým pokušením, ovšem pro mnoho řadových Angličanů byla stále „děvkou babylónskou“, Antikristem. (Je dobré vzpomenout, že v té době neuplynulo ani padesát let od přijetí emancipačního zákona, který katolíkům v Anglii dovoloval zastávat veřejné úřady, zhruba třicet let od konverze Johna Henryho Newmana a dalších předních anglikánů k Římu a jen několik let od I. vatikánského koncilu, kde za papeže Pia IX. došlo k prohlášení dogmatu o papežské neomylnosti – dogmatu, který musel být pro mnohé atavistickým záchvatem středověku v Darwinově éře.)

Hunter-Blairovy evangelizační snahy neměly žádný přímý efekt, a tak se tito dva muži spolu rozešli. Hunter-Blair se stal knězem a Wilde se vrátil do londýnského literárního světa. Wilde upřímně přiznal své důvody: „Přejít k Římu by znamenalo vzdát se svých dvou velkých bohů: Peněz a Ctižádosti.“ Návrat do londýnské společnosti byl velkolepý. Jeho dandyovský oblek, názory na módu a umění byly vybrané a senzační. Publikoval básně a povídky. V roce 1882 uspořádal turné po Americe. (Říká se, že když byl dotázán americkým celníkem, zdali nemá něco k proclení, Wilde odpověděl: „Jen svého génia.“) V osmdesátých letech devatenáctého století se oženil a během dvou let se stal otcem dvou synů. Publikoval několik knih pro děti (dojemné pohádky o sebeobětování, smrti a posmrtném životě, které stojí i dnes za přečtení). Ovšem v devadesátých letech přišel Wildeův velký vzestup a náhlý pád.

Jeho román Obraz Doriana Graye z roku 1891 sklidil obrovský úspěch. „Hysterická“ reakce kritiků, jak uvádí jeden z moderních vydavatelů, pouze posloužila větší senzaci a růstu prodeje. Kniha byla běžně recenzována jako „jedovatá“, plná „morální a duševní hniloby“, která „neustále poukazuje, nikoliv nezřetelně, na odporné hříchy a hanebné zločiny“. Ústřední zápletka knihy vypadá spíše jako důvtipná anekdota. Krásný mladý muž vykřikne na svého malíře: „Závidím portrétu, co jsi mi namaloval. Proč by si on měl ponechat to, co já ztratím? … Ó, kéž by tomu bylo naopak. Kéž by se obraz měnil a já zůstal pořád stejný jako dnes.“ A vskutku, přání se vyplní. Ovšem příběh, který je něčím víc než jen důmyslným šprýmem, nabírá na své děsivosti podrobným vykreslením postavy citlivého muže, ze kterého se postupně stává bezcitná egoistická zrůda, duše volící zlo. V Obrazu Doriana Graye je Wilde stále vtipným aforistou, ale tentokrát ve službách hlubokého tématu, které leží v samotném srdci katolicismu: rozklad duše způsobený hříchem.

Mladý Dorian Gray často navštěvuje opiová doupata, přiměje mladou ženu k sebevraždě a udržuje tajně vztahy, které jsou jasně homosexuální, po celou tu dobu s neměnnou maskou mladické čistoty. Dorian se dokonce účastní mše svaté, přitahován (stejně jako Wilde) „věčným patosem lidské tragédie“ přítomným ve svatém ritu. V horním pokoji jeho domu, za záclonou, kterou Dorian občas v hrůze odhalí, se mezitím tvář na portrétu stává více a více zlomyslnou a sešlou. Dorianovy zločiny vyvrcholí vraždou, vydíráním a sebevraždou vydíraného přítele. Na konci románu Dorian hledí v horečnatých výmluvách na krví potřísněnou postavu na obraze: „Copak měl být stále pronásledován svou minulostí?… Zbyl tu jen jeden důkaz proti němu. Obraz sám – to byl důkaz. Zničí jej… Byl pro něj jako svědomí. Ano, bylo to svědomí. Zničí jej.“

Opodál se zablýskne nůž. Dorian jej uchopí a probodne „tu zrůdnou duši“. Domem otřese hrůzný výkřik, který probudí služebnictvo. Když se odváží násilím vstoupit do pokoje, naleznou „překrásný portrét jejich pána [...] v celé jeho dokonalé mladické kráse. Na zemi ležel jakýsi mrtvý muž, ve večerním obleku, s nožem v srdci. Byl sešlý, vrásčitý a odporného zjevu. Teprve když prozkoumali prsteny na jeho rukou, poznali, kdo to byl.“

Dalším „silně morbidním“ dílem je Wildeova hra Salome, zpracování příběhu smrti Jana Křtitele. Stala se senzací, aniž se dostala na anglická divadelní prkna. V roce 1892 byla v Londýně, z důvodu, že zobrazovala biblické postavy, což bylo v té době v rozporu se zákonem, zakázána. Hra (napsaná Wildem ve francouzštině) byla zveřejněna v roce 1893 ve Francii a roku 1894 vyšla v Anglii v anglickém překladu. Knižní podobu hry doprovázely ilustrace předního umělce anglické dekadence, Aubreyho Bearsleye. Princezna Salome je pannou mučenou chtíčem po proroku Jokanáši (Wildeovu Janu Křtiteli), jehož čistota na ni působí jako mocné afrodiziakum, ovšem Jokanášova čistota je nedobytná. Ve chvíli, kdy líbá rty na prorokově sťaté hlavě, si i Herodes uvědomí, že „ona je stvůra […], úplná stvůra“, a nařídí svým vojákům, aby ji zabili.

Dorian Gray a Salome šokují, ale jsou něčím více než jen šokujícími postavami. Oba čelí tomu samému hlubokému tématu a oba se zdají být spojeni s Wildeovou konečnou konverzí. V případě Salome se ilustrátor Beardsley vyrovnal Wildeovi jak v nesmírném talentu, tak ve své skandální pověsti. Beardsleyho ilustrace byly plné falické obraznosti a ušklebačných hermafrodických postav. Jednou v přítomnosti Wildea na adresu křesťanství poznamenal: „Nero zapálil křesťany jako dlouhé lojové svíce; to bylo poprvé a naposledy, kdy křesťané vydávali nějaké světlo.“ Přesto se Beardsley, který brzy nato onemocněl tuberkulózou a byl odsouzen k pomalé a dlouhé smrti, stal v roce 1896 katolíkem. Další z Wildeových známých z Oxfordu, který rovněž konvertoval ke katolicismu, básník Lionel Johnson, řekl později o Beardsleyho obrácení: „Jeho konverze byla zcela duchovní, a ne pouze esteticky polovičatá [...] Zcela se oprostil od jemu kdysi drahých intimních aktivit, které cítil jako neslučitelné se svojí vírou: což znamenalo hodně, především v době, kdy se většina umělců ve jménu umění osvobozovala od zákonů a pravidel života.“ Ve svém posledním dopise, který začíná slovy „Ježíš je náš Pán a Soudce“, žádá Beardsley, aby byly jeho kresby zničeny. Umírá roku 1898 ve věku 25 let.

Co se týká Doriana Graye a jeho souvislosti s Wildeovou konverzí, tak je román umístěn na křižovatku několika fiktivních i skutečných duchovních cest. Fiktivní Dorian je vtažen do svého amorálního estetismu a sobectví čtením „jedovaté knihy“, laciného románu napsaného jakýmsi Francouzem. Knihou, na kterou Wilde narážel, byl román francouzské dekadence vydaný roku 1884 pod názvem Naruby (A Rebours). Naruby je kronikou života fiktivního aristokrata, který se oddává těm nejzvrhlejším potěšením, jež mu přijdou na mysl. Jednalo se o knihu zcela nového druhu, která měla velký vliv na Wildeovu literární imaginaci; napsal: „Těžký zápach kadidla jako by se vznášel nad stránkami a nedal klidu hlavě.“ Fiktivní hrdina Naruby, jak Wilde dobře věděl, nakonec opovrhuje vším a není schopen věřit v nic, snad s výjimkou – snad – „děsivého Boha z Genesis a mdlého mučedníka z Golgoty…“ Román končí jeho modlitbou: „Pane, smiluj se nad křesťanem, který pochybuje, nad nevěřícím, který by rád uvěřil…“ Sedm let po vydání Naruby vyhledal autor této knihy, J. K. Huysmans, kněze. V roce 1892 se vrátil do církve a roku 1900 se stal oblátem v benediktinském klášteře. Jeho poslední tři díla jsou náboženské romány z katolického prostředí. Co se týká opravdovosti jeho víry, jeden moderní vydavatel jeho díla uvádí, že „skutečně žil dle církevní nauky… Šest měsíců hrdinsky snášel velké utrpení, které předcházelo jeho úmrtí na rakovinu.“

Takže zatímco cesta k Římu byla před Wildem vždy otevřená a zatímco viděl, jak se mnozí v jeho okolí touto cestou vydali, sám chodil oklikami, které činily z jeho morbidního života ještě silnější imitaci jeho umění. V době, kdy vyšel Dorian Gray, potkal Wilde mladého muže, který v něm probudil největší vášeň v životě a urychlil jeho pád dolů ke ztroskotání a hanbě. Lord Alfred Douglas byl krásný mladík, básník z Oxfordu, syn sira Johna Sholto Douglase, osmého markýze z Queensberry (toho samého, který v roce 1867 stanovil pravidla moderního boxu). Alfred, stejně jako Dorian, maskoval svou krásou úchylky, které s ním Wilde až příliš rád sdílel. Spolu objevovali stinnou stranu Londýna – brlohy mužských prostitutů, vyděračů a požívačů opia. Jak čas ubíhal, odvažovali se odpornějších a odpornějších skutků.

Sportovně založený otec krásného mladíka jejich vztah odsuzoval a zlobil se na ně, jednou dokonce vtrhl do Wildeova domu. Počátkem roku 1895 zanechal v jednom londýnském klubu vizitku adresovanou „Oscaru Wildeovi – somdomitovi“. Atletický markýz zkomolil urážku nedopatřením, nicméně Wilde, navzdory všem dobře míněným radám, jej zažaloval pro urážku na cti. V té době se v londýnských divadlech hrály s velkým úspěchem jeho dvě divadelní hry. Mohl ztratit vše – a také ztratil. Pře o urážku na cti trvala jen dva dny, třetího dne Wildeův žalobce, u vědomí toho, že obhajoba má mnoho důkazů Wildeovy sodomie, žalobu stáhl. Toho samého odpoledne vydala královská koruna na Wildea zatykač pro obvinění z hrubé nemravnosti. První líčení skončilo nerozhodným hlasováním poroty. Wilde byl propuštěn na kauci, ale odmítl prchnout do Francie, jak mu radili jeho přátelé (a jak již učinil lord Alfred). Dne 25. května roku 1895 začalo nové líčení a Oscar Wilde byl shledán vinným.

Dva roky vězení si odsloužil vykonáváním těžkých prací, ale čas, který strávil ve vězení, přivedl Wildea znovu tváří v tvář ke katolickým tématům hříchu a utrpení. Teď již ale byla očištěna od nádechu romantiky a exotiky; byla fakty každodenního života. Wildeova citlivá povaha byla mučena krutostmi, které ve vězení spatřil: anonymní hanbou spoluvězňů, vyděšenými obličeji dětí odtržených od svých rodičů, popravou mladého vojáka odsouzeného pro vraždu. Trávil svůj volný čas čtením a psaním. Z tohoto období pocházejí dvě díla, zcela odlišná od toho, co dosud vytvořil: Balada o žaláři v Readingu a De Profundis. Wildeova potřeba najít smysl uprostřed utrpení byla akutní. Byla snad četba Augustina, Danta nebo Newmana na cele příčinou toho, že začal tíhnout k něčemu, co během své předchozí oddanosti hříchu nikdy nepoznal, ke spáse?

Byl v tuto chvíli Wilde zralý pro konverzi? Po propuštění z vězení v květnu roku 1897 byla jeho žádost o šestiměsíční azyl u jezuitů v ulici Farm Street odmítnuta. Wilde nad touto zprávou plakal. Není pochyb o tom, že jezuité měli výhrady k přijetí člověka Wildeovy nevalné pověsti, a můžeme se jen dohadovat, jaký vliv by na tohoto citlivého muže mělo šest měsíců tradiční ignaciánské spirituality. Jak a kam mohly duchovní exercicie nasměrovat jeho rašící povědomí o světové, i jeho vlastní, potřebě Spasitele?

Ať už by se v ulici Farm Street přihodilo cokoliv, nestalo se, a Wildeova konverze byla opět oddálena. Odešel do Francie, kde se na čas znovu sešel s lordem Alfredem, dokud je nedostatek peněz a výhrůžky obou jejich rodin (markýz hrozil Alfredovi vyděděním, Constance Wildeová hrozila Oscarovi odepřením jeho dvou synů) znovu a nadosmrti nerozdělily.

Roku 1898 spatřila světlo světa Balada o žaláři v Readingu. V jádru tohoto díla lze snadno vyčíst Wildeovy pocity z pobytu ve vězení, jeho odcizení od přátel a společnosti, ovšem toto literární ovoce autorovy hořké zkušenosti není trpké. Pryč jsou úšklebné aforismy a posměšné paradoxy jeho předchozích děl; pryč je nádech bezútěšného hříchu, který nenalézá spásu. Balada vypráví o popravě, kterou Wilde ve vězení zažil, a popisuje nelidskou izolaci, v níž trávil odsouzený své poslední chvíle před smrtí. Zde se jednoznačně projevuje Wildeovo skryté katolické cítění. Báseň odsuzuje malichernost odsouzení a nedokonalost spravedlnosti tohoto světa, ovšem nikoliv z typicky umělecké pozice povýšenosti nad maloměšťáctvím, ani v záchvatu pomsty za kruté zacházení s Wildem. Wilde konečně začíná vidět věci z perspektivy, která má nesmírnou výšku a hluboké základy. Ve jménu Kristova slitování nad námi píše následující řádky:

Ó, šťastni ti, kdož srdce mají křehké,
ta získají jim odpuštění!
Jak jinak lidé plán svůj s Bohem smíří,
a dojdou duše očištění?
Jak jinak než skrz zlomené své srdce
jsou Kristu Králi otevřeni?

V roce 1899 cestoval Wilde jako psanec po Evropě. V roce 1900 navštívil krátce Řím se svým společníkem Robbiem Rossem (dalším katolickým konvertitou). Účastnili se mší svatých a papežských audiencí a Wilde obdržel požehnání od Lva XIII., které, jak se domníval, mělo fyzicky uzdravující účinek. Jak si zavtipkoval s Rossem, byl „zuřivým papežencem“, ovšem Řím opustil takový, jaký do něj přišel, jako obdivovatel náboženského umění a rituálů, zbožnosti a papežství, ale ještě stále ne jako katolík. Za zhoršujícího se zdraví a nadměrného pití odjel Wilde z Říma do Paříže, kde se odehraje poslední scéna jeho dlouhé konverze.

Dne 28. listopadu 1900 povolal Robbie Ross k umírajícímu Wildeovi kněze, anglického pasionistu otce Dunnea. Wilde byl podmíněně pokřtěn a dostalo se mu posledního pomazání. Na krátkou chvíli se probral k vědomí a k radosti otce Dunnea vyjádřil touhu po přijetí do církve. Katolík Oscar Wilde zemřel 30. listopadu 1900.

Markýz z Queensberry, básníkův velký odpůrce, zemřel ve stejném roce. Na smrtelné posteli byl i on přijat do katolické církve. A objekt básníkovy sebezničující touhy, lord Alfred Douglas, se stal katolíkem roku 1911 a zůstal pevným ve víře až do své smrti.

Z takových básnických ironií se svatí jistě radují.

Převzato z New Oxford Review 09/1998.
Přeložil Aleš Kuna.

Andrew McCracken je vedoucím knihovny a vyučuje církevní dějiny na gymnáziu Notre Dame ve Vancouveru v Britské Kolumbii.

(článek vyšel v prvním čísle časopisu Te Deum, děkujeme šéfredaktorovi za možnost jeho zveřejnění zde)