Katolická dekadence

(Za použití různých materiálů napsala Františka Jirousová. 19.11.2007)

Příští neděli oslavíme Slavnost Ježíše Krista Krále a završíme tak církevní rok. Úplný název svátku zní: „Slavnost Ježíše Krista, Krále všehomíra“. Jedná se o svátek poměrně nový. Vyhlásil jej v roce 1925 ve své encyklice Quas primas papež Pius XI.
Slavností Krista krále končí církevní rok, následuje 34., poslední týden liturgického roku. Příští neděli začíná nový církevní rok a doba adventní.

Tento „poslední“ svátek a zvláštní podzimní „temný“ týden po něm následující jsem měla vždy velmi ráda. Tyto dny završují celý církevní rok a texty čtené při mši i hymny zpívané v týdnu v breviáři odkazují k završení dějin, ke Kristově osobě a jeho královské vládě nad celým světem a také k „poslednímu soudu“. Kristus jako poslední úběžný bod dějin, korunovaný vládce světa, v temných studených dnech týdne před Adventem září v temnotách jako vítěz a ochránce tajemného běhu světa. Vždy se mi v tyto dny evokuje představa, že ať se na světě děje cokoli, všechny činy a události se neviditelnými provázky sbíhají pod Kristovy ruce, ruce vladaře, který jediný ví, kam svět směřuje a který jediný zaručuje jeho zdárný konec.

„Ustanovení svátku (dnes slavnosti) vzbudilo nadšení, zejména u mládeže a mužů. To stojí za zamyšlení. Proč právě dokázal zaujmout tyto dvě společenské skupiny? Byla to představa bojového šiku, který, naplněný ideály, odhodlaně kráčí za svým velitelem… bez ohledu na rány které bezpochyby utrží?“ Tak se ptá v jednom svém článku ThDr. Jiří Skoblík a já dodávám, že i u mne je přítomná podobná představa. Kristus, velitel vojsk, generál všech „bojovníků Kristových“…

Když se tento svátek zavedl, ozývaly se také kritické hlasy. Např. „…Prof. Jungmann. Zdálo se mu, že jednotlivých přibližování se ke Kristu, vymezených obsahem rostoucího počtu svátků Páně, je trochu mnoho.“ Ano, svátků Páně je více, (ne mnoho). Ale jedině slavnost Krista Krále má tento bojovný a zároveň završující, „kosmický“, eschatologický obsah.

Slavnost Ježíše Krista krále souvisí především s koncem, také se smrtí, završením dějin a samozřejmě posledním soudem. V celém 34. týdnu je přítomen stálý odkaz na pomíjivost, smrtelnost a nedostatečnost všeho stvořeného. Mám velmi ráda hymny z breviáře, které se tento týden zpívají.

Když uvážíme, jak současná doba ignoruje smrt a předstírá, že nejdůležitější hodnotou pro člověka je získaná kariéra, pocty a úspěchy, hymnus, který se bude zpívat po celou dobu 34. týdne, může na některé lidi působit jako velmi osvěžující.

Člověče nevěř světu,
neb se stále mění
nevěř mu víc než květu,
v němž stálosti není.
Květ jenž nyní krásný jest,
zvadne a zahyne
a všeliká světa čest
v krátkém čase  mine.

Nevěř své spanilosti,
nevěř příliš kráse,
ani nevěř zdatnosti,
již máš v tomto čase;
ta spanilost ta krása,
pověst tvé zdatnosti,
jsou jako květ a řasa,
míjejí v rychlosti.

Nespoléhej se na to,
že ti štěstí kvete,
bohatství, stříbro, zlato,
snadno tě zaplete;
i kdyby lidé mnozí
velmi tě chválili,
i to se změní brzy,
mnozí to zkusili.

Vše má smrt ve své moci,
co na světě žije,
nelze před ní utéci,
všechno zachvacuje;
nic proti ní neplatí
vojenské nástroje,
musí se jí poddati
všecky lidské zbroje.

Neobměkčí ji slzy,
úplatek, výřečnost,
přijde pro tebe brzy
a půjdeš na věčnost.
To vše, člověče, zpytuj
a na paměti měj,
sám nad sebou se slituj,
Boha se nespouštěj.

(Člověče nevěř světu. Text písně: ze zpěvníku „Kancionál český…“ (1683) – Nejrozšířenější barokní kancionál, sestavil ho jezuita Václav Matěj Šteyer. Nápěv: z roku 1613. Autor melodie Hans Leo Haßler, původně „Salve caput cruetarum“ 1. pol 13. stol.)

Dies irae

Patrně každý z nás zná hymnus Dies Irae, “Den hněvu”, slavný latinský hymnus ze třináctého století, jehož autorem je italský františkán Tommaso da Celano (Caelanensis). Soudí se, že jde o nejlepší báseň, napsanou ve středověké latině
Hymnus byl kdysi byl užíván jako sekvence při pohřební liturgii (requiem). Jako významná část liturgie byl také mnohokrát zhudebněn. Autory nejznámějších zhudebnění jsou Giuseppe Verdi a Wolfgang Amadeus Mozart.

Teď se již hymnus při liturgii nezpívá a možná je to škoda. Byl vyloučen na 2. vatikánském koncilu, protože prý příliš zdůrazňuje obrazy posledního soudu, strachu a zoufalství, což je v jistém smyslu pravda. Zato je ale zařazen do breviáře 34. týdne a to k modlitbě uprostřed dne. I když většina tuto podivuhodnou píseň zná (často asi jen prvních pár slok), není na škodu uvést její plné znění, latinsky i česky (překlad Markéta Koronthályová. Převzato z knihy Vexilla Regis, Praha: BB art, 2004)

Pro křesťany by jako svátek Nového roku měl platit právě začátek adventu. Redakce KD přeje tedy všem čtenářům do Nového Liturgického roku: Ať se Vám prožívání liturgie ve střídajících se ročních obdobích a proměnách Božího Tajemství stane opravdovou radostí.