(Ukázka z nevydaná novely Vyvolený)
Frederik prochodil křížem krážem nejbližší ulice, hledal Sedrika ve všech putykách a pajzlech, vyčkával před honosnými vilami, zda odtud Sedrik nevyjde, vyptával se kolemjdoucích. Nikdo nic nevěděl, Sedrik zmizel. Frederikovi bylo na omdlení. Jako bez duše došel domů, sedl si na pohovku, mrtvě hleděl před sebe a s hlavou dočista prázdnou popíjel zelený čaj. Neměl dnes ani kapku krve, ale hlad necítil. Hrdlo měl stažené bolestí. Sedrik je tedy mrtev… Ať se nutil do pláče jak chtěl, z jeho očí nevytryskla ani jedna slza. A přesto měl v hrudi tak strašně těžký kámen, že ho doslova tlačil k zemi.
Ozvalo se hlasité prásknutí hlavních dveří a rozjařený chechot. Do domu vešlo deset opilých lidí, hlasitě povykujících a brebentících. Frederik se zvědavě podíval ke dveřím. Za chvíli vstoupil dovnitř Sedrik. Byl viditelně opilý, vlasy měl rozcuchané, tvář umouněnou, kabát i košili rozhalenou, nohavice kalhot špinavé, postříkané blátem.
Frederik mlčky vyskočil z křesla.
„Fede, už jsem doma…“
„Kde jsi byl? Měl jsem o tebe strach!“ vykřikl Frederik užasle i podrážděně zároveň.
Sedrik s potutelným úsměvem přišel až k Frederikovi a sklonil hlavu těsně k jeho uchu.
„Spal jsem v márnici. Nestihl bych se dostat až sem.“
Rozhodil paží po pokoji, právě se začali trousit opilí a špinaví mladíci, kteří si hned sedali za stůl, jiní se šli ohřát ke krbu. Dva z nich zpívali sprostou písničku a tloukli pěstmi do stolu.
„To jsou tví noví přátelé?“ zeptal se štítivě Frederik.
„Moji druzi, které jsem si vyhlédl na oslavu.“
Sedrik spokojeně vzdychl. „Sedni si, Fede, tohle tě bude moc zajímat.“
Donutil Frederika usednout na pohovku a sám si sedl vedle něj.
„Moje kniha je od včerejšího rána vydaná. Viděl jsem ji ležet ve výlohách knihkupců. Co na to říkáš?“ trhl hlavou nahoru. „A nemusel jsi na to dát ani penny.“
„Měl jsem o tebe strach,“ opakoval Frederik, vzteklý z tolika cizích lidí, z nichž se na ně většina pobaveně dívala.
„Ale no tak, Fede. Slyšel jsi, co jsem řekl?“
„A ty jsi slyšel, co jsem řekl já?! Myslel jsem, že jsi mrtvý, že tě dostali! Musíš chodit domů každou noc!“ šeptal zuřivě Frederik.
Sedrik se zatvářil kajícně a popleskal Frederika něžně po tváři. „Polepším se, srdíčko.“
„Jsi opilý,“ zašklebil se Frederik nazlobeně.
„Jsem, protože mám důvod. Není to nádherná zpráva? Na tento okamžik jsem čekal celý život!“
„Ano, blahopřeji ti, jsem vskutku rád. Ale co s těmi lidmi?“
Sedrik se široce usmál, vstal a už mluvil nahlas.
„Všechno nejlepší k narozeninám. Vedu ti něco na zub, to je můj dárek. Je to nejlepší kvalita, jak ráčíš vidět.“
Frederik se rozhlédl po tvářích mladistvých. Byli to většinou chlapci pod dvacet let, zřejmě studenti, které Sedrik zadarmo hostil. Dny, strávené hýřením se na nich sdostatek podepsaly. Byli špinaví, otrhaní a naprosto opilí. Někteří si přihýbali z lahví, které sebou donesli.
„Kvalita skvělá,“ souhlasil jeden z mladíků a pozvedl láhev vína, o němž si myslel, že Sedrik mluví. Sedrik mu pokynul rukou.
„Nezlob se. Pojď, budeme oslavovat. Zapomeneme na staré křivdy — Máš přece narozeniny, chci, abys měl radost.“
Frederikovi se líbilo, že je Sedrik opilý. Mluvil totiž a to se v poslední době stávalo jen zřídka. A jeho podbízivý hlas ho nakonec zcela obměkčil, sedl si ke stolu a pokusil se veselit s ostatními.
Středem pozornosti byl samozřejmě Sedrik. Svým nepopiratelným šarmem a sebevědomím uváděl do rozpaků snad všechny kolem. Držel v ruce skleničku červeného vína, kterou bez přestání mával kolem sebe, aby nebylo poznat, že vůbec nepije. Přizvukoval každému, kdo utrousil jakoukoliv bezcennou poznámku. Frederik se musel obdivovat jeho povšechným znalostem, kterými teď Sedrik zářil. Studenti leckdy zmlkávali a uznale pokyvovali hlavami.
„Vypravoval jsem tady pánům, jak geniálně umíš hrát na klavír,“ prohodil pak Sedrik a podíval se na Frederika.
„Ano?“ řekl Frederik.
„Nechceš jim zahrát?“
Frederik pochopil, kam tím Sedrik míří a vstal. Následovali ho tři nejméně opilí.
Sedl si ve vedlejší místnosti za klavír, otevřel víko a udeřil do kláves. Hrál asi deset minut, mladíci postávali okolo, opírali se rozedranými lokty do křídla a očima přivřenýma opilostí zírali Frederikovi do tváře. Jednomu z mladíků upadla sklenka vína, víno se rozstříklo po klávesách.
Frederik vyskočil.
„Skončeme tuto komedii,“ vybuchl.
V okamžení se vrhl k mladíkům a nasytil se.
Vrátil se potácivě ke klavíru, sám byl nyní opilý. Zahrál své oblíbené nokturno. Hned měl dobrou náladu, alkohol působil příznivě. Z údů odešla strnulost a ztuhlost, tělo zvláčnělo. Prsty hrály lehce.
Překročil mrtvá těla a vrátil se do přijímacího pokoje.
„Přátelé jsou již trochu unaveni,“ vysvětlil jednoduše svůj osamělý příchod a mávl s úsměvem rukou ke dveřím.
Zbylí mladíci se zachechtali. Jeden z nich právě upadl opilostí pod stůl, Sedrik se k němu shýbl a snažil se ho naoko postavit na nohy, místo toho mu ale sevřel rukama hrdlo jako do kleští a vysál ho.
„Je již trochu společensky unaven,“ pokrčil rameny, když se opět posadil za stůl.
Frederik se na Sedrika pobaveně zašklebil. Uvědomil si, jak miluje jeho eleganci zabíjení. Povolil uzdu svým instinktům a podíval se lačně na mladíka, sedícího nejblíže.
Přisunul se k němu blíž a předstíral plamenný zájem o jeho hovor s dalším hochem, sedícím naproti. Pochopil, že se baví o studiích.
„Mohu vám nabídnout pomoc? Potřebujete knihy, které mám ve své knihovně. Mohl bych vám je půjčit. Nebo případně darovat,“ navrhl mu, když zaslechl jeho nadávky na drahé učebnice.
„Opravdu?“ podíval se na něj se zájmem mladík.
„Beze všeho, prosím, následujte mne,“ prohlásil a odváděl mladíka na chodbu. Zavedl ho do pokoje s ohromnou knihovnou, nechal ho chvíli přebírat knihy a užíval si chvíle slastného očekávání.
Až když si mladík našel potřebnou knihu a podíval se vděčně na svého dárce, Frederik mu jemně vyprostil knihu z rukou.
„Domnívám se, že už asi jen stěží dostudujete,“ prohlásil.
Ve skutečnosti byl už nasycen, ale krev se mohla pít donekonečna. Měl narozeniny a Sedrik se díval vstříc světlým zítřkům. Nač přemýšlet. Mladík se nebránil, užasle hleděl Frederikovi do očí, když ho bral rukama za hrdlo. Brzy se svezl k zemi. Frederik se vrátil.
Teď se zase na Frederika zašklebil pobaveně Sedrik.
„Zbývá ti ještě polovina mého daru,“ zašeptal mu do ucha.
„Zbytek bychom mohli propustit. Neumím si představit, co nám dá zítra práce odklízet těla.“
„Ech co, nemysli pořád na budoucnost. Teď je teď. Užívejme si.“
„Ta tvá bezstarostnost,“ ucedil Frederik s úsměvem.
Byli čím dál opilejší. Alkohol se jim v těle kumuloval. Zbytek mladíků byl tak opilý, že už sotva mluvil. Tři z nich spali s hlavou na stole, dva udržovali bezbarvou konverzaci; jeden pokyvoval bez přestání hlavou, druhý rozhazoval rukama kolem sebe a žvatlal nesmysly.
„Ti půjdou první,“ zívl s předstíranou únavou Sedrik.
„Jsem sytý. Nepustíme je?“
Sedrik se ušklíbl a vstal. Chytil za ramena toho, který se snažil hovořit a překotil ho i s židlí na zem. Vzal ho jednou rukou za krk, vyzdvihl ho hrdlem k sobě a zakousl se do něj. Napil se, nechal krev téct a sebral ze stolu skleničku.
„Konečně víno, které se dá pít,“ prohodil, přiložil skleničku k ráně a nechal ji natéct až po okraj. Obrátil ji do sebe. Mlaskl a postup zopakoval.
Mladík, který stále pokyvoval hlavou se vytřeštěně díval na scénu před sebou. V ožralosti nechápal situaci, myslel si, že jde o nějaký žert, ale jist si tím asi moc nebyl, protože se pokoušel vstát.
Frederik si ho nevšímal, muž nemohl nikam uprchnout.
Sedrik se rty rudými od krve se pomalu otočil na Frederika.
„Když si krev zředíš vodou, nestydne tak rychle.“
„Nalej mi,“ usmál se Frederik, opojen svrchovanou morbidností situace a vychutnával si děs mladíka, který se neustále pokoušel vyprahlými rty o křik.
„Nechceš ho?“ zeptal se Sedrik překvapeně a ukázal na něj.
„Noc je ještě mladá,“ zasmál se Frederik.
Celého mladíka zpracovali tak, že si jeho krev stříkali do skleniček a pili ji z nich. Sedli si na stůl vedle sebe.
„Jsem rád, že se tvoje kniha konečně dostává mezi lidi. Nemáš potuchy o tom, jak moc mne to těší.“
„Já přece vím, jak ti na tom záleželo. Mám radost, že máš ty radost.“
„Musíš si teď vymyslet pseudonym. Sláva upírům přidělává starosti. Chystáš se dopsat tu povídku?“
„Nevím. Zatím čekám,“ Sedrik vzdychl. „Pseudonym je nutný. Už jsem nad ním přemýšlel. Horší je, že mne napadají jenom témata, která se týkají zabíjení. Třeba už psát nikdy nebudu.“
„Toho jsem se bál,“ zachmuřil se Frederik.
„Nech to být. Není všem nocím konec,“ usmál se povzbudivě Sedrik, jako by Frederik potřeboval ukonejšit a ne on.
Mladík konečně ryčně vykřikl, odlepil se od stolu a snažil se co nejrychleji dostat ke dveřím. Sedrik na něj skočil a udeřil ho do hlavy. Mladík omdlel.
„Proč tak zbytečně obtěžují?“ nechápal, když se vracel potácivě ke stolu.
Frederik se zasmál.
„Nelíbí se ti některý z nich?“ zeptal se Sedrik a na ukázku zvedl hlavu jednoho spícího hocha. „Co tenhle?“
„Nejhezčího jsem vypil u klavíru. Ti zbylí jsou smetí.“
Sedrik se rozchechtal, toto téma bylo nové a bavilo ho. Prohodil ještě pár podobných poznámek a Frederik na ně hbitě reagoval. Vypili po skleničkách i mladíka v mdlobách a když Sedrik načal jednoho ze spících, zbylí dva se probudili. Zvedli hlavy a skoro zároveň se vyzvraceli na podlahu.
„Ts,“ zasyčel Sedrik s vrtěním hlavy.
„Tady to vidíš,“ rozhodil rukama Frederik.
„Uznávám. Byl to hloupý nápad je sem brát. Zaneřádíme si jimi celý dům.“
„Chybami se člověk učí,“ poznamenal Frederik.
Nakonec jim zbyl poslední mladík, který znovu usnul a vůbec si nevšiml osudu svých kamarádů. Noc se schylovala k ránu, Sedrik vzal mladíka za límec a táhl ho ke dveřím.
„Co děláš?“ zajímal se Frederik.
„Vezmeme si ho nahoru.“
Frederik Sedrika následoval. Pomohl mladíka vzít na schodech. Zastavili se přede dveřmi svých pokojů.
„Nepůjdeš ke mně?“ navrhl Frederik.
Sedrik svolil. Dotáhli mladíka k Frederikovi a hodili ho na podlahu. Chvíli nad ním stáli, kymáceli se opilostí a pořád se pochechtávali.
„Dáme ho do postele,“ napadlo Sedrika.
Uložili ho doprostřed velké postele a lehli si k němu ze stran. Udělali mu v krku dva otvory, aby si mohli nalévat volně do skleniček.
„Takový komfort se jen tak nevidí,“ lebedil si Sedrik, když si po obličeji rozmatlal trochu vylité krve. „Tohle by mohlo fungovat každou noc.“
„A já bych potom musel ta těla vyhazovat oknem nebo co,“ nesouhlasil Frederik.
Když mladíka vypili, spokojeně se natáhli do polštáře.
„Už bude asi svítat, co?“ zeptal se Sedrik.
„Za chvíli.“
„Shoď ten odpad na zem.“
Frederik chytil mrtvolu za límec a mocným obloukem ho přes sebe přehodil na podlahu.
Chvíli mlčeli.
„Ty si určitě myslíš, že už to není takové, jako dřív,“ poznamenal najednou Sedrik vážným hlasem.
„Jak tomu mám rozumět?“
„Že už — že už tě nemiluji. Víš, poslední dobou se k tobě chovám asi divně, viď?“
„Nepozoruji,“ lhal Frederik a dech se v něm tajil.
„Ale ano. To je proto, že jsme tak rozdílní. — Nemohu zkrátka pochopit, jak můžeš žít tak — jsi takový — proč se nikdy nesměješ?“
Frederik se usmál Sedrikově větě, plné rozpačitých vzdechů.
„Je to tak, že já se směji, ale skrytě. Ty věříš jenom tomu, co vidíš. Musíš v mém případě i cítit, abys mi porozuměl. Pravdou je, že té radosti na světě moc není.“
„To je mi jedno, víš, já jsem tím chtěl jenom říct, že i když se k tobě chovám už jinak, mám tě rád pořád stejně. Záleží mi na tom, abys to věděl.“
„Ale já to přece vím,“ lhal Frederik.
„Opravdu?“ podíval se na něj Sedrik se zájmem.
„Ano, miláčku,“ vzdychl ulehčeně a musel se znovu usmát, protože veškeré pochyby byly nyní smazány.
„Tak já půjdu do své rakve,“ pokýval hlavou Sedrik.
„No, už je čas,“ souhlasil neochotně Frederik.
Sedrik zaváhal.
„Nebo bych nikam jít nemusel.“
Frederik se na něj podíval a pohnul rty.
„Koneckonců se sem můžeme vejít oba,“ přemýšlel hlasitě Sedrik.
Frederik si Sedrika přitáhl blíž, objal ho a políbil na krvavá ústa.
„Vždy jsem chtěl pít z tvých rtů krev,“ uvědomil si.
Sedrik mu zajel rukama do vlasů. „Mluv ještě chvíli nějaké pitomosti. Je to tak nezvyklé slyšet je od tebe.“
Ale Frederik už mluvit nechtěl. Chtivě se přitiskl k Sedrikovu tělu.