Katolická dekadence

9. 2. 2005, půl hodiny po začátku doby postní.

Neznámí a propastní!

Popíjím opět víno, jako vždy, když vám píšu. Stanovil jsem si psát vám každý měsíc. To abych už úplně nezešílel. Abych měl aspoň zlomek pocitu, že ještě žiji. Ale nelze to dodržet, protože čas od času upadám do takové nenávisti vůči své osobě a myšlenkám svým, že mi tato nedovoluje cokoli psáti. Tak až nyní.

Své katolické dekadenty jsem si vybral. Protože něco píší, ale také proto, že řeší “jak má to umění vypadat”. Víte, já sám nejsem filosof, ani spisovatel, ani psycholog. Neumím své přesvědčení odívat do strukturovaných slov – na to hledám jiné lidi. A našel jsem je? – K tomu zatím pomlčím, protože to, co mi tam předvádějí, je chaos. Já sám jsem opilec, rváč, chaotik – a poutník, s onou pověstnou holí. Umím jen mlátit hlupáky kolem sebe, nebo také sám sebe. To druhé dělám ostatně častěji, takže pro svět jsem nejspíš nepoužitelný.

Ale začíná doba postní. Tak se teď postím od svého smutku, marnosti a úzkosti a s veselou myslí vám píši. Je 28 minut po začátku Popeleční středy, ale já žiji v noci, takže zítřejší půst, kdy budu pít pouze vodu (minerální – vesnický vodovod není z nejlepších), mne čeká až od desáté ráno. A vidíte – ani postit se neumím. Už jsem se prořekl a na odiv se vystavil. Opilec se postí, postí se v kocovině. Už předem se děsím toho, jak vydržím bez svého vína. Ale vydržím.

Víte, moji vtipní přátelé, pokud je uměním naprosto cokoli, i to mé hovno in flagranti, jak jsem o něm psal, pak je uměním celý svět a úplně všechno, naprosto všechno, co se v něm vyskytuje. Nemusí to ani nikdo za umění prohlašovat. Protože všechno může v možnosti být prohlášeno za umění. Tedy všechno již uměním je. Já totiž nyní prohlašuji, že VŠECHNO je uměním. – A máme to tu, velký dějinný zlom! Tímto se vše, co se ve světě stalo i stane, změnilo v umění. (prohlašuji totiž, že i budoucí věci jsou uměním, to aby se případní velcí tvůrci budoucnosti nemuseli namáhat oním mysteriózním otevřením úst). Zrušme nyní pojem “umění”, je nesmyslný. Já jsem jej právě zrušil.

Nu, a podívejme se, jak to krásné umění vypadá. Prosím, vyjděte do ulic všichni ničitelé a račte roztřískat všechny takzvané kulturní památky. Prohlašte svůj čin za umění, nic se vám nestane. Nikdo už nebude moci před soudem jakkoli dokázat, že jste učinili něco nepatřičného. A vy, moji miláčkové s kytarou a Cancákem, zpívejte prosím, pokud možno místo všech liturgických zpěvů, při mši své krásné umělecké písně. A vůbec, vyhoďte i kněze od oltáře, vždyť provozujete umění a co je víc! Vrahové, vyhrňte se do ulic a zvesela se pusťte do díla. Zdržte se všech slov, jen konejte. Já jsem vás právě sprostil povinnosti prohlašovat své činy za umění. Ony již jsou uměleckými! A vzpomeňte na holocaust. Jaké to bylo krásné umění – neboť i do minulosti se vztahuje mé prohlášení – tam máte svůj nedostižný vzor. Inspirujte se minulostí, jaké poklady tam!

A naposled, aby všemu bylo učiněno zadost. Vyřiňte se všichni, kdo jen umíte vzít do rukou štetec, nebo jste schopni klepnout prstem do klávesy, nebo neřku-li i dláto vezmete do ruky a kamsi do prostoru jej umíte vrhnout. Všechno to vezměte a začněte zobrazovat krajinu s obilným polem, východ slunce nad zasněženou vesnicí, nebo třeba matku s narozeným dítětem, či člověka odsouzeného na smrt, nebo mnicha klečícího před křížem. A především zobrazte samotného Krista na kříži!

Ale ne, ach promiňte! Vždyť vy jste především mistři slova. Ona výše zmíněná matérie je přece jen obtížná, jaksi manuálně, že. Tedy o tom všem pište! Vždyť slova se dají libovolně promísit, ani nemusejí mít žádný konkrétní význam, přece i slova vymyšlená jsou uměním. Pěkně to rozmíchejte, prošpikujte to hovny, smradem, potem, žlučí, ba i tím esoterismem a duchovnem a mystickými zážitky – nu čímkoli! Čímkoli! Vše, naprosto VŠE bude umění!

Právě jsem dosáhl nirvány! Vize budoucnosti je tak velkolepá. A všechno jsem to zařídil já. I tento můj dopis je uměním. Já sám jsem uměním. Ba i tato stránka na internetu otevřená, jaké je to veliké umění! Nezešílel by člověk extází? Já jsem tedy zešílel.

A třešnička na našem revolučním uměleckém dortu? – Vždyť nám se zrušily všechny pojmy, které kdy člověku sloužily k rozlišování! Můžeme konat cokoli a všechno zdůvodníme tím, že je to umění. Není dobra a zla. Kdeže! Ani Boha už není! Co nám umělcům brání prohlašovat na ulicích, že Bůh je sám Ďábel – všechno to bude umění. A vůbec, nebuďme troškaři. Taková přežitá galerie, kde jacísi kreténi shromažďují umění (a ono to je umění, když to tak prohlásili), o kterém ale říkají, že toto jediné je umění skutečné. Jak si to vůbec mohou dovolit? Vpadněte tam, rozrazte mi tu galerii a všechno jim to roztřískejte na hromadu, na třísky, do absolutní drti! Váš čin bude uměním! Jak si dovolili prohlásit, že pouze někdo jako např. Redon, David Friedrich nebo Moreau mají výlučné právo býti umělci!

Tak, a naše revoluce může začít. — Kdo má uši k slyšení (ale v pravdě k slyšení), konej!

Můj minulý dopis, který jsem neuveřejnil, byl pln zoufalství. Ale nyní – všechno mne to velmi rozveseluje. Tuhle jsem v hospodě uštědřil ránu jakémusi člověku, který mi několik hodin do očí házel, že katolická Církev je organizace určená k ovládání lidí. Teď aspoň už takové banality nebudu muset řešit.

V naší nové teorii nemáme naštěstí už ani tu Církev. Můžeme si založit Anticírkev a pokud ona bude uměním, může podle výše představeného postupu rozdrtit starou shnilou církev jakýmikoli prostředky.

Přese všechno pozitivní, co jsem tu napsal, jsem teď opilý a můj jediný přítel smutek mne navštívil. Nu, i to je umění. A umění bude také, když se uchýlím k žalmům. Ty nám naštěstí v naší přesné definici umění zůstaly. Tak co tam umělci říkají? Náhodně (opravdu náhodně otevírám starý překlad žalmů z nakl. Vyšehrad 1947, který uspořádal P. Jan B. Bárta OFM) Otevírám: