27. prosince 2004, třetí den po Veliké noci Kristova narození
Přátelé!
Bezejmenní ztratili můj adventní dopis a já jsem tomu rád. V něm jsem vás káral (nechtějte již vědět proč). Byl jsem si také jist, že mne chcete všichni zabít. Myslím si to stále – inu nechť, jsem skryt, nenajdete mne.
Poslední dobou mne velmi často bere podivné rozpložení, možná zešílím. Chtěl jsem odejít do samoty, abych zde mohl plnit své poslání a místo toho – potácím se v pochybnostech. Každý den je pro mne těžký boj. Boj o to, abych vstal, boj o to, abych se najedl, boj o banality všedního dne. To vše připisuji jako vedlejší důsledek své povaze, která nemá místa v tomto světě. To mne nemučí.
Mučí mne toto: o všem, co konám, pochybuji. Odešel jsem z veřejného života, změnil si jméno a zařídil si skrovnou existenci. Moje práce mi zůstala, nikdy jsem k ní nepotřeboval kontakt s lidmi, pošta a internet dostačí. Jediný úkol ve svém okolí jsem si zvolil a to úděl varhaníka v místním kostele. Doufal jsem, že v takové práci najdu klid, ale nenašel jsem. Neboť liturgický zpěv, jak se zde u nás provozuje, mi na klidu nedodává. Přátelé, jak jste se zasadili o důstojnost bohoslužby Velké noci Božího narození? – toto téma neopustím, je to jediná moje veřejná činnost.
Přátelé, tento svět je jaksi strašlivý. Nalezneme východiska?
Chtěl bych vám vylíčit aspoň část svého života. Nemusíte čísti, ačkoli vím, že mé dopisy čtete všichni! (Měli byste, tyto stránky jsou v mých rukách, mohu je kdykoli zrušit).
Již od patnácti let jsem byl zasažen touhou po velkých činech. Věděl jsem, že jsem v tomto světě utvořen pro velký úkol. Věděl jsem to neochvějně a přesto jsem byl každý den stíhán mučivými pochybnostmi i psychickým šílenstvím. To mne pronásleduje stále a čas od času mne dostihne. Byl jsem zasahován zážitky tak neuvěřitelné extatické krásy a vytržení, že jsem si ani nekladl otázky. V těch chvílích se mi otevíral celý svět a jásal bouřlivou symfonií nepopsatelné, nadlidsky hluboké krásy i hrůzy. Byl jsem a stále jsem vytrhován z tohoto světa Krásou a Hrůzou. Jedna s druhou jdou vedle sebe a jedna bez druhé nejsou nic. Poté jsem objevil katolictví a kříž. Hudbu, obrazy a přírodu. A stvořený svět. Jemu jsem chtěl sloužit. Sloužit skrze Stvoření jeho Stvořiteli. Světu mrazivě, pálivě nádhernému, od propasti do vrcholů nebes proudícímu. A vrhl jsem se do světa. Vrhl jsem se bez rozmyslu s chvalozpěvem na rtech.
A mé rty chválily vše a vše chtěly proměnit v žár. Hořel jsem láskou ke světu, hořel jsem touhou po propastech i temnotách, ve kterých bych mohl zažehovat ohně Boží. O půlnocích jsem vycházel do polí s rozevřenou náručí, klečel ve klasech, v půlnočních zahradách, klečel ve špíně měst, ve válkách, v nenávisti, ve lhostejnosti – a chválil Boha za jeho strašlivou nádheru. Zabořen v hlíně s tváří obrácenou k nočnímu nebi jsem křičel chvály, řval jsem štěstím na vrcholcích krajiny. A za poledne jsem v poli hlasitě zpíval a těšil se z údivu lidí.
A svět – Ne, nemyslete si, že mne zavrhl. On mne přijal. Říkal, že mi rozumí, přátelsky se na mne díval, usmíval se, nebo pochechtával. A potom mlčel, ač mi nalhával, že ke mně mluví. Nikdy ale neodpověděl mé písni. Přijal mne, ale já jsem byl cizím. Nenalezl jsem se v jeho přijetí. Místo krás, které jsem jim ukazoval, viděli „libost“, místo hrůz, které jsem jim předváděl jako tajemnou tvář Boží, viděli pohoršení nebo nudu. Místo divoké burácející pravdy, kterou jsem křičel, s unuděnými hlavami promluvili o pluralismu názorů. Místo slova extáze chtěli použít slovo „vkus“ a líbivost. Kde jsem viděl propast, viděli oni rovinku s kamenem, o který se zakopává. Kde jsem viděl vrcholy hor, viděli – pluralismus mínění.
V tomto světě je místo jen pro shnilé řeči. Udělejte jedno divoké gesto, odsoudí vás. Přerušte „přátelský“ hovor divokou myšlenkou, zavrhnout vás. Promluvte o boji, vysmějí se vám. Jděte po ulici zpívajíce chvály, řeknou: idiot. Rvěte se v hospodě za poznanou pravdu, řeknou: zlý brutální člověk. Řekněte „pravda“, oni řeknou „váš názor“. Řekněte „krása“, oni řeknou „vkus“. Řekněte „dobro“, oni řeknou „přežitek“.
A řekněte „fanatismus“ – oni řeknou to samé a odsednou od vašeho stolu. Aspoň tak. Jsem fanatik. Já jsem fanatik církve katolické. Divoký, skrz naskrz prohnilý, hříšný a temný. Děsivé pochybnosti jsou mým denním chlebem. Nevím zda má katolictví pravdu, nevím, zda byl Kristus Bůh, ale mnohokrát jsem stál o půlnoci v poli a zeptal se sám sebe, umučen, hrozně unaven: Kde je tvoje práce? A bez rozmýšlení jsem si odpověděl, kleče bez sil na zemi: Jsi obhájce církve katolické.
Táži se vás: kde jste vy, kdo chcete státi na tom samém poli? Kde jste, rytíři zapomenuté Církve? Advokáti propastného světa Božího! Žijete ještě, trpíte těmito hrůzami, jásáte touto radostí!?
Kde jste bratři moji? Kde jsou v tomto světě vidět mé činy? Kde jsou vidět činy vaše? Kdy mi znovu dáte zaslechnout divokou burácející píseň Církve Katolické? Sbíráte se na výpravu křížovou?
Kdy stanou naše nohy ve tvých branách – ó Jeruzaléme!
Váš V.S.