Katolická dekadence

Příspěvek vyšel ve sborníku Nietzsche a člověk, který vydala Fakulta humanitních studií UK, Praha, 2005. Text je druhým příspěvkem k našemu “nietzschovskému” tématu a skutečně vyžaduje diskusi. Některé body jsme načrtli na konci článku, ale jedná se jen o impuls. Nietzschem se budeme zabývat stále. Zatím pouze sbíráme materiál.

Tento příspěvek má charakter sondy do Nietzscheho kritiky křesťanství prostřednictvím několika málo vybraných míst. Nedělá si žádný nárok na úplnost, naopak je jeho smyslem položit provokativní otázky, které by umožnily zamyslet se nad Nietzschovou filosofií z jiných perspektiv než z nichž se to obvykle děje, případně vyvolat diskusi, v níž by mohly zaznít nové hlasy, které by otevřely nová témata.

Nietzsche je ve filosofické obci převážně čten a interpretován jako filosof a básník. Nietzscheho filosofii jako hru různých perspektiv a nepřeberných možností, jimiž se svět konstituuje a permanentně proměňuje, tedy hermeneuticko poeticko ontologicky v návaznosti především na Heideggerovu, ale i na Gadamerovu interpretaci představuje Pavel Kouba. Nietzsche píše básně a do prozaických i aforistických textů vkládá takové obraty a metafory, jimiž směle konkuruje největším romantickým básníkům 19. století.

V okamžiku, kdy začne psát o křesťanství, ztrácí duchaplnost a vtip, začne mluvit jako kádrovák, prokurátor, komunistický soudce padesátých let. Ukázkový citát ze závěru Antikrista: “Tím jsem u konce a vynáším svůj ortel. Odsuzuji křesťanství, vznáším na křesťanskou církev nejstrašlivější všech obžalob, jakou kdy který žalobce vzal do úst. Je mi nejvyšší všech myslitelných korupcí, měla vůli k poslední jen možné korupci. Není nic, čeho by se křesťanská církev nebyla dotkla svou zkažeností, každou hodnotu obrátila v nehodnotu, z každé pravdy udělala lež, z každé poctivosti duševní bídáctví.” Nietzsche se při kritice křesťanství a křesťanské morálky stává moralistou. Morálku a zvláště křesťanskou morálku kritizuje prostřednictvím vyhraněných morálních soudů, které přitom zároveň odsuzuje a zamítá jako takové.

Tím jsme teprve na začátku Nietzscheho kritiky křesťanství. Ocituji text z Ecce Homo, který tuto kritiku ukáže z dalších důležitých aspektů: “Rovnost před nepřítelem – první předpoklad pro poctivý souboj. Kde pohrdáme, nemůžeme vésti války; kde rozkazujeme, kde vidíme něco pod sebou, nemáme vésti války. – Mou válečnou praxi lze shrnouti do čtyř vět. Po prvé: útočím jedině na věci, které jsou vítězné, – vyčkám za okolností, až jsou vítězné. … Po čtvrté: útočím jediné na věci, kde je vyloučena každá osobní difference, kde chybí každé pozadí zlých zkušeností. Naopak, útočiti jest u mne důkazem laskavosti, za okolností vděčnosti. Poctím, vyznamenám, spoje své jméno se jménem nějaké věci nebo osoby: pro nebo proti – to je mi při tom stejné. Zvedl-li jsem válku proti křesťanství, přísluší mi to, ježto jsem nezažil s této strany nijakých fatalit a překážek, – nejvážnější křesťané mi byli vždy nakloněni. Já sám, odpůrce křesťanství de rigueur, jsem dalek toho, bych vytýkal jednotlivci, co jest osudností tisíciletí.”

Z textu vyplývá pro Nietzschovu kritiku celá řada důležitých důsledků. Za prvé: Nietzsche útočí na křesťanství, protože ho považuje za vítězného nepřítele. Za druhé popírá osobní zaujetí a zlé zkušenosti v této věci, o čemž by se sice dalo na základě řady svědectví a biografických textů pochybovat, ale navrhuji nepostupovat psychoanalyticky, naopak vzít Nietzscheho v jeho vyjádření vážně – poskytnout mu jistou míru důvěry. Sympatické je, že Nietzsche své útoky podmiňuje zásadně dobrými zkušenostmi a motivy. Za třetí tvrdí, že útok znamená z jeho strany laskavost, projev vděčnosti, vyznamenání pro napadenou věc, tedy Nietzsche tvrdými slovními útoky laská křesťanství, je mu vděčný, asi především za to, že mu poskytuje dost látky k útokům a zároveň dosti suverénně tvrdí, že on “sám velký Nietzsche” křesťanství svými útoky vyznamenává. Za čtvrté poznamenává, že ze strany křesťanství nezažil žádné fatality a překážky – tím naznačuje, že křesťanství či alespoň někteří křesťané jsou této kritice otevřeni. Za páté explicitně tvrdí, že nejvážnější křesťané mu byli vždy nakloněni. Toto tvrzení je zajímavé ze dvou aspektů, jednak se tím ukazuje otevřenost kritice ze strany křesťanů a křesťanství, jednak se ukazuje, že Nietzsche o této otevřenosti ví a váží si jí. Za šesté existenci křesťanství nevytýká křesťanům, ale považuje je za osudnost tisíciletí. Tím typicky neskromně naznačuje: Zde stojí osudový Nietzsche proti osudovému křesťanství. Jsme svědky střetu dvou velkých osudů.

Z předešlého textu se nám dere na povrch celá řada otázek. Hlavní otázku bych zformuloval takto: Nepředstavuje křesťanství pro Nietzscheho nejvýznamnější fenomén evropského Západu? Tato otázka se nabízí vzhledem k tomu, že jeho nejotevřenější a nejtvrdší útoky směřují právě proti křesťanství. Křesťanství je pro Nietzscheho silný, rovnocenný, prozatím vítězný nepřítel. Nešel bych tak daleko, abych v Nietzschovi viděl skrytého křesťana, nicméně míra, intenzita, osobní zaujetí a vášnivost jeho útoků by stály za hlubší analýzu a interpretaci. Pokus o kritiku křesťanství je první kapitolou posledního díla Vůle k moci. Podívejme se trochu blíže, na čem stojí.

Základní Nietzschova pozitivní teze zní, že zatímco Ježíš byl zvěstovatelem radostné zprávy, učil lidi, jak žít, pravé životní praxi, zároveň dětsky, bez protikladů, Pavel hlásal dysangelium, pomstu za Ježíšovu smrt, hříchy a nutnost pokání. Ježíš byl pro Nietzscheho první a poslední křesťan. Uznává ho jako představitele onoho velkého Ano, po kterém zvláště v Zarathustrovi volá, na druhé straně ho považuje za naivku, který se stal politickým zločincem v obci absurdně nepolitické. Popisuje ho jako velkého symbolistu, pro kterého je vnitřní realita tou pravou realitou, pravdou. Pojem “syna člověka” považuje za “věčnou” skutečnost, psychologický symbol osvobozený od pojmu času. Království nebeské Nietzsche interpretuje jako “stav srdce” nikoli jako skutečnost, která přijde “nad zemí” nebo “po smrti”. Stojí za zvláštní pozornost, že na těchto místech si Nietzsche ví rady se symbolickou skutečností, kterou na všech jiných místech popisuje a neguje jako vylhanou, vybájenou či přilhanou.

Pozoruhodné je, že Nietzsche vidí Ježíše jako radikálního antirealistu. Ježíš v jeho podání dvakrát neguje realitu. Poprvé je realita negována starozákonním židovstvím, které vystoupilo proti přírodě, proti přirozenosti, proti realitě, Ježíš svým evangeliem neguje tuto židovskou negaci. Křesťanství se mu jeví jako prodloužená ruka židovství, dvojnásobná židovská úskočnost, prohnanost a vychytralost. Jeho vztah k Ježíši je silně ambivalentní, nicméně v jeho popisu, který ovšem často sklouzává k psychologickému popisu, je patrný obdiv a láska, potlačovaný filosoficky nevyjasněným “realismem”.

Jak už je napsáno výše, Nietzsche měl tendenci vidět v Ježíši prvního a posledního křesťana. Nietzsche dosti dramaticky staví především apoštola Pavla proti Ježíšovi. Na tuto interpretaci navazuje Emanuel Rádl v Dějinách filosofie . Rádl rozlišuje víru jako důvěru, kterou věřil Ježíš a víru jako přihlášku k víře, jako teorii, jako učení, které hlásali apoštolé. Rádl uznává, že i apoštolé věřili podobně jako Ježíš, ale na druhé straně ukazuje, jak křesťanskou církev budovali na víře pojaté jako teorii a na nauce (doctrina christiana). Z tohoto bodu dále rozvíjí své úvahy Ladislav Hejdánek, který tvrdí, že největší problém křesťanství spočívá v přijetí řeckého, předmětného způsobu myšlení, které nemůže pochopit a myšlenkově uchopit nepředmětné židovské a křesťanské myšlení víry.

Tím v žádném případě nechci říci, že Nietzsche byl křesťanem, respektujme Nietzscheho vlastní deklaraci, nicméně tušíme a vidíme, že Nietzsche něco podstatného postřehl a napsal. Nietzsche vyzvedával Dionýsia – tragické řecké veselí a Zarathustru, osamělého duchovního proroka, jenž neustále překonává sám sebe, překonává člověka, stává se nadčlověkem, hledá učedníky v budoucnosti – ač Nietzsche permanentně bojuje proti asketickým ideálům, jeho Zarathustra je super-asketa. Nietzsche staví renesanci proti reformaci. Jeho největší námitkou proti reformaci je, že znovu obnovila křesťanství a křesťanské hodnoty, vedle Luthera se nejčastějším terčem útoků stává Kant, občas i Leibniz.

Nietzsche nesporně postřehl významnou diferenci ve vztahu Ježíš a učedníci, pozdější křesťanská církev. Nicméně Nietzscheho dramatické vyhrocení napětí a protikladnosti mezi nimi představuje specifickou interpretaci, která si zaslouží pozornosti, ale není ani jediná ani nutně správná. Jednak se učitel a učitelovo učení pozná a realizuje prostřednictvím žáků, kritiků a interpretů a tak se to dálo i s evangeliem Ježíše Krista. Tedy Ježíš do značné míry žije a uskutečňuje se prostřednictvím křesťanské církve, které Nietzsche nemůže přijít na jméno. Ježíš jako symbol zůstává otevřenou možností pro všechny čtenáře a interprety, nejen křesťany doby Ježíšovy a nejen církevní křesťany. Touto nabízenou možností je však i pro církevní křesťany, kteří nejsou z okruhu jeho působení vyloučeni. Křesťané z církve i mimo ni se k Ježíši permanentně v myšlenkách i činech vracejí a dávají ožít jeho učení i praxi lásky, proti níž sice Nietzsche brojí, u Ježíše však se značným respektem.

Nietzscheho nemůžeme číst prvoplánově. Nietzsche je mistrem převleků a masek. Proč Nietzsche vedle křesťanství nejčastěji útočí na reformaci a Kanta? Psychoanalytické vysvětlení nezpracovaným mládím bude mít jistě něco do sebe, ale proč sahat k psychoanalýze, když to podstatné můžeme najít v samotném textu. Nietzsche si přece dle vlastních slov nejvíce cení toho, na co útočí. Neplatí to ale také naopak, tedy že Nietzsche chce dosáhnout pocty a uznání svým útokem proti křesťanství? Nezaútočil Nietzsche proti křesťanství právě proto, aby vyniknul a proslavil se? Vždyť Dionýsius a renesance, které Nietzsche oproti křesťanství tak vyzdvihuje, nejsou v jeho díle popsány tak vášnivě a vykresleny tak barvitě jako ostře kritizované křesťanství. Není paradoxně Nietzsche na kritizovaném křesťanství mnohem závislejší než na vyzdvihovaném Dionýsovi a renesanci?

Teze: Nietzsche nesnese morálku a křesťanství, protože nedospěl. Nietzsche jen je (ontologie), hraje si a básní (tvoří). Nietzsche je velké dítě přírody, které se vzepřelo lidské společnosti, náboženství, etice a politice. Žije uzavřeně a osaměle, nenavazuje vztahy a ty, které navazuje, opět rychle rozbíjí. Nejde mu o přítomné mezilidské a politické vztahy, ale o budoucí čtenáře a žáky. Nietzsche destruuje každou morálku, zvláště křesťanskou, protože nechce být ničím vázán, každou morálku považuje za omezení své svobody a volnosti. Nechce založit žádnou novou morálku a politiku, protože nechce navazovat a udržovat žádné vztahy. Nietzsche je veselý i tragický přírodní individualista, který velmi bedlivě pozoruje mezilidské i společenské dění, což se projevuje v pozoruhodných kynických postřezích a komentářích vztahujících se k filosofii i lidské společnosti.

Nietzsche byl provokatér a všem se vysmíval, proto se domnívám, že adekvátní zaměření se na Nietzschův život a dílo je také provokace a výsměch. Takto se můžeme obracet nejen na Nietzscheho, ale také na ty, kteří Nietzscheho přehnaně seriózně a uctivě čtou a interpretují. Rádl v Dějinách filosofie o Nietzschovi napsal, že byl géniem a chudákem, objevem a obětí pozitivistických intelektuálů . Kdo je pozitivistický intelektuál? Pozitivistický intelektuál je ten, kdo se zabývá zkoumanou skutečností nestranně a nezaujatě. Pokud se budeme pouze nevzrušeně a povzneseně teoreticky zabývat Nietzschem, potom jsme my těmi pozitivistickými intelektuály. Pozitivistické intelekutály nelze brát vážně, protože nemají šanci se s Nietzschem setkat a pokusit se vyrovnat s Nietzschovou filosofií i jeho přístupu ke skutečnosti a ke světu.  

Poznámky redakce Katolické dekadence: Náčrt možných protiargumentů: 1) Nietzsche nechtěl kritikou křesťanství vyniknout. Problém křesťanství je nerozlučně spjat se základními zdroji jeho filosofie.
2) “Nesnese morálku, protože nedospěl”… Spíše nesnesl pokřivenou lidovou morálku křesťanství 19. století, která celý jeden pól světa (tu naši “noc”, nebo odvrácenou stranu) prohlásila za špatnou samu o sobě. Nietzschovo “mimo dobro a zlo” neznamená “amorálně”.
3) Tento text se asi zakládá převážně na pozdních Nietzchových pracích, které, co se týká křesťanství, nejsou tak hluboké, jako např. Zarathustra, Radostná věda, ale i Zrození tragédie, kde je ona dionýsská stránka světa vylíčena velmi dobře.
4) Nejvíce problematická je myšlenka, že se Nietzsche všem vysmíval. Takový závěr snad není možné učinit ze žádné z jeho knih. Něco jiného je ironie, někdy krutá, ale často velmi přesná. A jeho Zarathustra byl zvláštní prorok, sám sebe nazval “tanečníkem”, byl to ale také člověk hluboce tragický. Jistě ne posměváček.

A na samotný závěr chceme ocitovat pozdrav od autora článku: “…Držím Vám palce. Že se ocitnu v katolické dekadenci by mě ani ve snu nenapadlo. Je vidět, že Stará Říše má tuhý literární kořínek a kulturně kvete i v době, jíž někteří nazývají postmodernou.”