Příspěvek na konferenci “Nietzsche a člověk”, FHS UK, 2.6. 2005
“Nietzsche a filozofie náboženství” je téma téměř bezbřehé; myšlenka “smrti Boha”, vyskytující se na několika místech Nietzscheho díla a velmi obtížně interpretovatelná – je totiž něčím, co žádný filozof náboženství už sto let nemůže ignorovat. Chtěl bych v tomto referátu poukázat na to, jak tato myšlenka – resp. určitá její interpretace – otvírá prostor nové filozofické reflexi víry v kontextu postmetafyzického myšlení, myšlení zároveň postreligiózního i postsekulárního. Chtěl bych tak relativizovat tradiční interpretaci, která klade Nietzscheho do kontextu novověké ateistické kritiky náboženství; Nietzsche tuto kritiku náboženství zároveň dovršuje i překonává (Afhebung). Nietzsche je myslitel, který provokativním heslem “Bůh je mrtev” problematizuje nejen konvenční religiozitu, nýbrž především konvenční ateismus své doby.
Nietzsche “má na všechno dva názory”. Poprvé mne k netradiční interpretaci Nietzscheho myšlení inspirovala kapitola O třech proměnách (Tak pravil Zarathustra). Tři fáze duchovní cesty jsou tam symbolizovány třemi “archetypy” – jsou to velbloud – lev – dítě. Nietzsche bývá zpravidla čten “hermeneutikou lva” – jako zápasník a bořitel, v popředí stojí destrukce, zápas o dominanci a o svobodu, chápanou negativně (“svoboda od něčeho”). (Kdosi však výstižně poznamenal, že Nietzscheho “filozofování kladivem” neznamená žádné rozbíjení, jeho “kladivo” je spíše kladívkem neurologa, který zkoumá naše reflexy..) Ale není možné a potřebné jej číst také “hermeneutikou dítěte”- dítě je osvobozeno od zápasů, žije ve světě svobodné hry, svobody nikoliv “od něčeho”, nýbrž “k něčemu”. (Nikoliv náhodou je v tradici eckhartovské mystiky Bůh připodobňován k dítěti, které si hraje a nezná žádné “proč”). Pak jsem hovořil s jedním italským teologem nad jeho rozepsaným textem “Nietzscheho kníry”. Použil tam působivou metaforu: při pohledu na Nietzschův portrét nás nejprve upoutá zježený mohutný knír – tak jako svým militantním dragounským knírem Nietzsche zakrývá jemnou, bolestí ztýranou tvář, tak za vším bojovným, patetickým a agresivním v jeho rétorice je třeba nepřehlédnout to křehké, bolestné, jemné.. Nietzsche vždy usiluje o rehabilitaci zapomínaného a vytěsňovaného. Proto proti dominujícímu světu dne (rozumnosti, daných jistot, pevných tvarů, fixní morálky) staví svět noci (dionýsský, chtónický, dynamický, svět tance a hudby – v tanci je svoboda tvorby). Vposledku mu však jde mu jde o komplementaritu a dynamickou balanci obou přístupů ke skutečnosti. Nechce nahradit jedno druhým ani dospět k bezproblémové harmonii. Je uchvácen ambivalencí skutečnosti a chce uchovat a prohloubit smysl pro tuto ambivalenci (“umění vidět”).
Jeho kritika křesťanství je především kritika osvícenského spojení víry s rozumem a morálkou. (Jeden z rozborů díla markýze de Sade ukazuje, jak se “posvátné” – to, co vůči rozumu vystupuje jako mysterium tremendum et fascinans – po uzavření této osvícenské aliance stahuje do oblasti sexu a násilí.) Jeho Zarathustra, “nejzbožnější z bezbožných”, má v sobě něco z patosu izraelských proroků. Nietzsche – jak tvrdí D.von Hildebrant – je “radikálně protestantský kazatel” – navazující na destrukci “obrazů” (u mystiků typu Eckhartova) a odmítnutí “náboženského rozumování”, aristotelsko-tomistické metafyzické teologie (u Luthera), navazuje na to nejradikálnější v raném protestantismu, co tu bylo dřív, než protestantismus akceptoval opět klasickou metafyziku a ztratil svou prorockou ikonoklastickou radikalitu. (Tuto blízkost mentalit nevyvrací ani fakt, že Nietzsche v Antikristu dramaticky tupí Luthera za to, že pokazil autodestrukci křesťanství renesančními, do antiky zamilovanými papeži.) Vraťme se k motivu “smrti Boha” v Radostné vědě. V době, která hledání Boha považuje za pošetilost, přichází “pošetilec” (neboť privilegiem blázna je vyslovovat nepopulární pravdu) mezi ty, kdo v Boha nevěřili, opět s otázkou o Bohu. Šokuje jak svou otázkou, tak svou odpovědí. Myšlenka smrti Boha – jak ukazuje Jüngel – je odpovědí na otázku “kde je váš Bůh”. Podle Nietzscheho je za nepřítomností Boha nikoliv prostá neexistence Boha, nýbrž vražda. (To je velký rozdíl proti “nevinnému” osvícenskému ateismu! Porovnejme to s Freudem – v knize Totem a tabu je vznik ideje Boha spojena se vzpomínkou na vytěsněnou vraždu otce; Eliade Freuda komentoval: tento krvavý román byl tak vlivný proto, že vyjadřuje ambivaletní pocit západního intelektuála k náboženství, k “zabitému Bohu” – směsici pocitů viny a nostalgie..)
Myšlenka “smrti Boha” je nepřijatelná a absurdní pouze pro ty, kteří zastávají představu boha, který ex definitione nemůže zemřít – to znamená pro ateisty (Bůh, který nikdy neexistoval, nemůže zemřít) a zastánce metafyzické představy boha (ať už aristotelské či deistické). Jak však ukázal Hegel, pro křesťanství je “smrt” integrální součástí křesťanského příběhu o Bohu (Lebenslauf Gottes obsahuje Philosophischer Karfreitag). Ostatně Hegel i Nietzsche slyšeli poprvé výraz “Bůh zemřel” jako děti v lutherských hymnech evangelických kostelů. ( “O welcher Not, Gott selbst liegt tot”, slyšíme i v Bachových pašijích) Na teologické fakultě jedné německé univerzity byla v 18. století obhájena teze “Bůh zemřel” jakožto křesťansky ortodoxní – na základě učení o “communicatio idiomatum” (důsledkem “hypostatické unie” božské a lidské přirozenosti v osobě Ježíše Krista můžeme říci, že “bůh zemřel”, míníme-li tím, že zemřel ten, který byl člověk i Bůh a víme-li, že zemřel ve své lidské, nikoliv božské přirozenosti).
I když smrt Boha u Nietzscheho není totéž co smrt Boha u Hegela, pro něhož je tato “smrt smrti” průchozím momentem “životopisu Boha” (Lebenslauf Gottes), ani u Nietzscheho boží smrtí Boží příběh nekončí (“možná ho znovu uvidíme, až svlékne svou morální kůži”). Smrt Boha – jako u tohoto autora téměř vše – je u Nietzscheho ambivaletní. Její příčina je dvojí: v Radostné vědě je to vražda (“my jsme ho zabili” ) a v Zarathustrovi Bůh zemřel na svůj soucit k člověku. Vražda Boha je v Radostné vědě nejprve popsána jako kosmická tragedie – ale o kus dál jako osvobozující výzva a šance pro člověka, uvolněný prostor k vyplutí na širé moře. Ale kdo je schopen převzít odpovědnost za smrt Boha a vstoupit do uvolněného prostoru? A jak je možné přemoci “stín mrtvého Boha”, který prostupuje naší kulturu, vědu, morálku, racionalitu, ba samu strukturu našeho jazyka? Nietzsche jako málokdo jiný kázal, jak je obtížné, ne-li nemožné, být v evropské kultuře zcela důsledným ateistou a nekřesťanem. Zároveň však ukázal nemožnost užít náš jazyk k smysluplné výpovědi o Bohu (srov. D. Turner, Fait Seeking, Cambridge 2002) – a tím se dostal do blízkosti jak “negativní teologie”, tak postmoderní filozofie jazyka.
Ve své poslední knize (Vzýván i nevzýván, Praha 2004) jsem se pokusil o určité srovnání. V Novém Zákoně, ve Skutcích apoštolů, se popisuje snad prvý – a nepříliš vydařený – “mezináboženský dialog” ranného křesťanství. Apoštol Pavel přichází na athénský ideový trh, mezi zbožné Řeky – a chválí je nejprve za jejich zbožnost: pamatovali i na oltář neznámému bohu. (Je nyní celkem lhostejné, zda to bylo Pavlem míněno “captatio benevolentiae” nebo ironie.) A Pavel se pokouší právě tohoto neznámého boha interpretovat: je to Bůh blízký, v něm žijeme, pohybujeme se a jsme. A pak ho interpretuje ještě z jiného úhlu: příběhem o Ježíši Nazaretském, který byl zabit a vzkříšen z mrtvých. V té chvíli o něj většina přítomných ztratí zájem, zdá se jim takový příběh pošetilý..
O 18 století později jiný pošetilec přichází hledat “neznámého Boha” – nyní dokonale neznámého, protože přichází mezi ty, kdo v Boha nevěřili – a rovněž narazí na výsměch, ještě dokonce než začne svou řeč o smrti tohoto boha. První hlasatelé křesťanství často zahrnují výčitkami své posluchače, když mluví o smrti toho, o němž jeden z nich vyznal “můj Pán a můj Bůh!”: “vy jste ho pověsili na dřevo a zabili”. Obvinění z bohovraždy přináší i Nietzschův “pošetilec” a sám se do této viny započítává. I zde je tato vražda ale nakonec “felix culpa” (šťastná vina). U Nietzscheho smrt Boha otvírá novou šanci lidství, kterou později symolizuje “nadčlověk” V křesťanství je smrt Bohočlověka smírnou vykupitelskou obětí a utváří prostor pro vzkříšení a novou, plnější přítomnost Vykupitele – skrze Ducha – mezi věřícími. Vzkříšení je i v chápání Nového Zákona něčím, co se týká nejen zabitého, nýbrž i jeho vyznavačů: i oni musí “vstát z mrtvých” a “žít úplně novým životem”. Smrt Boha je v obou případech podnětem ke konverzi. Myšlenka smrti Boha je podnětem ke “konverzi”, obratu (Kehre) v soudobém přemýšlení o Bohu, víře, náboženství. Vede od “první” k “druhé naivitě” (Ricoeur: nemůžeme věřit, než skrze interpretaci). Otázka po Bohu (kde je Bůh? existuje Bůh?) nutně zahrnuje otázku po tom, jak interpretujeme nejen slovo Bůh, ale především sloveso být. To, že Bůh v mnohém smyslu slova “není”, věděla celá tradice negativní teologie a mystiky. ( Mistr Eckhart ukazuje, že Bůh mezi jsoucny tohoto světa je “nejsoucí”, je “nic” – a člověk se s ním může setkat jen tehdy, kdyžse sám učiní “ničím”, nebude se fixovat na žádná “něco” světa – jen vnitřně svobodný, “chudý” člověk se setká s Bohem – jako nahý s nahým). Soudobá (postmoderní) filozofie náboženství znovu tyto motivy “Boha, radikálně překračujícího nejen “jsoucna”, nýbrž i naše představy o bytí” , oživuje. Připomeňme si Lévinasův výrok: “Boha a bytí nelze myslet spolu” a jeho důraz na radikální jinakost Boží. Podobně i Jean Luc Marion v knize s příznačným názvem “Bůh bez bytí” navazuje na platónskou myšlenku, že idea dobra je víc než jsoucí.
Myšlenka smrti Boha dostala dvojí kontext během XX. století: jednak je to “mlčení Boha” v tragédiích XX. století, situace “po Osvětimi” ,reflektovaná filozofy a teology (Metz, Jonas), jednak “tichá smrt Boha v jazyce”(kritika náboženské řeči ve filozofii jazyka). V úvahách o “Božím mlčení” se židovští myslitelé (Jonas, Buber) obrátili k motivu židovské kabalistické mystiky (šechina, jdoucí do exilu), někteří teologové k myšlence “trpícího Boha” (Moltmann) a postmoderní filozof G. Vattimo chápe postmetafyzické “slabé myšlení” a sekularizaci (skrytost Boha) jako výraz kenosis (sebe-vydání, sebevyprázdnění Boha), dokonce jako Joachimem z Fiori ohlášenou “dobu Ducha svatého”. Já sám jsem zde aplikoval myšlenku temné noci karmelitánské mystiky Jana od Kříže (“kolektivní temná noc ducha”). Jonas zdůrazňoval, že svět je ambivalení, a proto připouští i ateistický výklad -ale přece je důležité neinterpetovat Boží mlčení ukvapeně jako definitivní “smrt Boha” – Bůh je přítomný také v naší odpovědi na jeho tichý hlas, na jeho slovo, i v malé hrstce spravedlivých… Podle Tillicha je víra v autenticky křesťanském chápání nikoliv “náboženské přesvědčení”, nýbrž “odvaha k bytí”. Při reflexi Nietzscheho díla se musíme ptát po prameni onoho amor fati, radostného přikývnutí životu – co je to, co dává sílu, říci životu v okamžiku smrti: nuže, ještě jednou!
Tomáš Halík (1948).
Vystudoval postupně filozofii, sociologii, psychologii, teologii a religionistiku. Roku 1978 byl tajně vysvěcen na kněze, působil v náboženském a kulturním disentu. Nyní je profesorem sociologie Univerzity Karlovy, farářem Akademické farnosti Praha a prezidentem České křesťanské akademie. Po r. 1989 podnikl studijní a přednáškové cesty do všech šesti kontinentů. Věnuje se mezináboženskému dialogu, byl vyznamenán za zásluhy o toleranci a duchovní svobodu. Jeho knihy a články jsou překládány do řady světových jazyků.
14. 1. 2008 v 20:53
Kdo hledá Boha, nenalezne-neuvidí, ale kdo věří Bohu, pravému- spravedlivému, není možné aby nepoznal Boha podle jeho skutků ze smlouvy, uzavřené s člověkem.
” Víra, Naděje, Láska” Kdo věří má naději na lásku Boží.
Víra je v někoho-něco, Láska je k někomu- něčemu, Naděje plyne z nenaplněné víry, Víra je nepoznaná pravda o Bohu. Kdo pozná pravdu, už není věřící, ale vědoucí.
Matka Boží radí pro dobrý život na zemi, slušnost, poctivost a pravdivost. Nbuďme pokrytci, to Bůh nesnáší.
Pán dává za své přátele život svého syna. Může se pokládat za přítele ten, kdo takovou nabídku přiíjmá?, a s ní se vychloubá?
I kdyby mohla, matka zapomenout na Syna, jako že nemůže, mohla by si říkatˇ”MATKA” ??? Byla by hodna toho jména??? Nebyla!!! Bůh zná útrapy a žal matek, které v bolestech rodily a jiní je lehkovážně vedou na smrt, neboť nerodili. Nejsou to praví otcové, proto to tak nebolí.
16. 1. 2008 v 12:17
Kdo tady do hajzlu píše pod mým jménem??? Viz předchozí komentář. Pokud má někdo stejné jméno jako já, tedy Františka (Jirousová), nechť si laskavě zvolí přezdívku!!!
16. 1. 2008 v 14:17
Promiňte, nevěděla jsem že se zde píše do hajzlu, to bych sem byla nikdy nepsala, a k žádnému hajzlu se nechci přirovnávat. Myslela jsem že jsou tu slušní lidi, ale zdání klame.
Končím, bez přezdívky.
12. 6. 2008 v 21:19
Já se ještě jednou omlouvám té neznámé Františce. Nevím, jak to napravit. Měla jsem v té době nějakou paranoiu a připadalo mi, že někdo schválně píše pod mým jménem. Nechtěla jsem nikoho urazit! Opravdu ne. Když to teď po sobě čtu, jeví se mi ta moje reakce skutečně hodně hnusná! Pochybuju ovšem, že ta Františka (kdo má v dnešní době tak podivné jméno…) se někdy o mé omluvě dozví. Já jsem skutečně paranoidní debil, můžete se na to zeptat mého psychologa :-) Ještě jednou a naposled prosím za prominutí… Františka Jirousová
27. 3. 2010 v 18:18
Výše uvedené, jsou holé nesmysly¨, bůh byl “stvořen” lidmi a vychází z jasného efektu, který je vyvolán tím, že realita je složitější, než je sto lidský mozek pochopit v souvislosti, všechna naše vědecká zjištění a filosofické konstrukce jsou pouhé útržky a fragmenty reality, jsou namíchány skutečnosti faktické i mylné. Lidská mysl má v případě překročení hranice pochopení vyvinutý obranný mechanismus, je jím takové to metafyzično, záhadno, při vyslovení slova jako bůh, smrt, nekonečno… Tohoto využili různí nejprve jedinci, kteří se snažili vykládat něco, co nelze ověřit ani dokázat a vzhledem k tomu, že našli široký okruh posluchačů a posléze i stoupenců, vznikl kolem všeho postupně, řečeno dnešní terminologií byznys, ( v dnešní době vidíme stejný efekt na různých kartářích a věštcích, kteří nalézají dostatek obětí k odsávání jejich prostředků/ uspokojování potřeb metafyzična),který osádce pirátké lodi, zvané církev zajistila pohodlný život a pěkný příjem, vše je vidět na venkově, kdy mnohdy přebubřelé kostely (neodmítám jejich architektonickou hodnotu), v kontrastu s malými domky vesničanů. Je to v podstatě nacucaný parazit na vyhublém těle své oběti. Tento parazit Postupně infiltroval společensko-mocenskou organizaci, nebylo to nic složitého, neboť se obojí vyvíjelo současně, církev se stala nedílnou složkou společnosti a její chapadla se napojila na důležité čí významné lokace, začala kontrolovat narození člověka (křest), spojení dvou jedinců (svatba), i smrt. Tzv. bůh začal kontrolovat lidskou společnost, tak jako virus kontroluje buňku kterou napadl, náboženské učení začalo kontrolovat i mozky svých obětí, například vyvolání pocitu viny, za věc tak přirozenou jako je pohlavní pud….. tragické je, že i v dnešní společnosti zůstávají zakotveny a jsou příjímány pravidla či hodnoty, které jsou pouze pasteveckými psy, kteří mají sehnat stádo oveček dohromady, rozuteklé ovečky jsou přece těžko ovladatelné, tyto tzv. memy fungují v sociálním mechanizmu a ovlivňují dění ve společnosti. Zkrátka církev, náboženství, bůh, a různí vykladači jsou sociální nemocí, virem, parazitem…..
Co to je víra?? Otroctví ducha, kdo uvěřil podlehl nemoci.
Co to je láska??? Pouze emise chemických látek v mozku, za účelem splnění nějakého účelu.
Co je to naděje?? Blud, mýtus, křečovitý stav mysli, utkvění na nějakém požadavku, například slib posmrtné existence v edenu, ideální, nelze ověřit stejně jako zpochybnit, nelze dokázat podvod.
Bůh??????
Jedná se největší podvod v dějinách existence lidstva, civilizace, rafinovaná loupež za bíleho dne!!!
28. 3. 2010 v 22:18
Děkujeme za vysvětlení! Konečně je nám všechno jasné.
14. 7. 2010 v 22:54
Damiane zhruba ano, ale o tom asi nikdo nepochybuje. Pochybnosti však zůstávají, když si představíme, že za vším tím co popisujete (zatím závojem) je “něco” (představa o Bohu). Tedy, že je možné, že zatím vším skutečně je “nějaký” Bůh.
23. 8. 2010 v 13:03
Damian to napsal zcela logicky.
Taky jsem četl učebnici ateismu Jak člověk stvořil bohy.
Taky jsem chodil do socialistické školy.
Ale tento materialistický svět mi nedává smysl. Nedává mi odpověď na otázku po smyslu života.
Přihlásil jsem se k víře a jsem tomu rád. Možná jsem se opravdu jen vydal za “virem”, za chimérou. A po smrti zjistím, že nic není (nebo nezjistím, právě protože nic není). Ale myslím si, že budu i tak mít lepší život, vyplněný smyslem a nadějí.
1. 9. 2010 v 5:59
Argumenty, které použil Damián k popření existence Boha, jsou projevem silné atheistické víry, a také projevem pohoršení nad zneužíváním víry cirkví k světským účelům, jako je moc, nebo hromadění bohatství. K podobnému zneužívání ale dochází pokaždé, vznikne-li jakákoli silná, vlivná organizace, jako je cirkev. S problémem existence Boha to nesouvisí.
Co se týká existence Boha, Bůh je superinteligence která je příčinou jsoucna, pouhá existence jsoucna je důkazem existence Boha stvořitele, samo od sebe jsoucno vzniknout nemohlo. Samovolný vznik čehokoli z ničeho je fyzikálně nemožný, vznik vysoce organizovaného systému, jakým může být i člověk, je nemyslitelný jinak, než jako výsledek činnosti nějaké inteligence. V rovině vědy se můžeme bavit o povaze jednotlivých procedur, pomocí kterých ta inteligence dosáhla toho, čeho dosáhla, inteligentní řízení těchto procedur je ale mimo pochybnost. Inteligence oddělená od hmotného nosiče má všechny atributy Boha, tak, jak je deklaruje Bible. Pokus o racionálně-vědecký pohled na problém.
2. 12. 2010 v 21:49
Pokud pan Damian považuje lásku za emisi chemických látek v mozku, navíc zištnou (“pro splnění účelu”), pak je mi nejen jeho, ale především lidí kolem něj opravdu upřímně líto …
Ale jinak mě rozesmál oním poukazem na velikost a nádheru sakrálních staveb v našich obcích, čímž si “církev zajistila pohodlný život” :-). Kdyby náš pan farář sktečně bydlel v našem krásném kostele, pak by mě ho bylo skutečně líto :-). Ale my bychom ho v tom nenechali. Určitě by se našel někdo z farníků, kdo by mu donesl alespoň deku na zahřátí, nebo frťana :-). Horší by bylo, kdyby nám lidé jako pan Damian náš kostel zbořili, aby se náš pan farář neměl tak dobře :-(. Kde by se nás tolik naráz sešlo. Vždyť jen u nás chodí neděli co neděli do kostela tisíc lidí … Ale třeba by pan Damián něco vymyslel :-). V našich malých domečcích bychom se totiž jen velmi špatně tísnili. Ty jsme si totiž stavěli s ohledem na velikost našich rodin, nikoli farnosti.
Asi by nám nezbylo nic jiného, než si svůj kostel znovu zbudovat, jako to už udělaly generace našich předků před námi. Ti by se podivovali takovým Damiánům … :-).
Ale jinak jste správnej šprýmař, takže palec nahoru :-D.
23. 1. 2011 v 11:07
Damiane, všechno je úplně jinak. Tys vůbec nic nepochopil. Dovolím si přetáhnout část ze své studie, která se k této záležitosti vyjadřuje:
Platnost teze „proroka smrti Boha“ a otce moderního relativizmu – Friedricha Nietzscheho – „Bůh je mrtev“ – se odkládá přinejmenším na neurčito. Tvrzením o „smrti Boha“ otevřel Nietzsche možnost neohraničené svobodné lidské tvorbě, kdy lidé mohou tvořit své vlastní hodnoty bez jakékoliv vnější kontroly, čímž nejenže vypustil jednoho z dnešních džinů v podobě kreativního indeterminizmu z láhve, ale vytvořením ideálu „nadčlověka“ umožnil svému novému lidskému typu vnutit svou vůli „slabým a bezcenným“. Nietzsche byl mimořádně senzitivním a rozporuplným myslitelem a jeho filozofii lze tak snadno využít k různým, často protichůdným účelům.
Dbes se nacházíme podle všeho ve víru korektivní fáze jedné ze stránek globalizace a jedním z projevů je právě její „spiritualizace“ nebo přesněji – návrat k duchovnosti, neboť člověk ji pro mlhu chladného racionalizmu jen dočasně opustil. Nejde však pouze o korektivní fázi, jde o něco mnohem závažnějšího. Velmi přesně vyjádřil podstatu tohoto procesu Francis Fukuyama v knize Velký rozvrat: „Lidé se nevracejí k náboženské tradici proto, aby přijímali pravdu zjevení, ale především proto, že z nedostatku společenství a pomíjivosti vazeb v sekulárním světě v nich vzniká hlad po obřadech a kulturní tradici. Pokud pomáhají potřebným ve svém okolí, pak nikoliv proto, že by jim to přikazovala doktrína, ale proto, že chtějí pomáhat svému společenství a zároveň zjistili, že náboženské organizace jsou v tom nejefektivnější. Opakují prastaré modlitby a vykonávají staleté obřady ne proto, že by věřili, že byly seslány Bohem, ale proto, že chtějí, aby jejich děti měly správné hodnoty, chtějí si dopřát požitek z hloubky rituálu a pocitu společně sdíleného zážitku, který obřad dává. Ve společnosti zbavené obřadnosti, rituality, se z náboženství stává zdroj rituálu, tedy rozumné pokračování přirozené touhy po sociálních vztazích, se kterou se rodí všechny lidské bytosti.“ Nápadné na dnešním světě je to, že národy, které mají silný zdroj duchovní opory, jímž je na předním místě náboženství, jsou vitální, životaschopné, zatímco ateistická Evropa bez duchovního pojiva ztrácí životaschopnost, je dezorientovaná, stárne a mizí.
Specifičnost každého lidského společenství – na rozdíl od jiných forem života, které se řídí přírodním řádem – je v tom, že člověk potřebuje dlouhodobou nosnou ideu, která by ho integrovala a poskytla mu vědomí smyslu života, smyslu a řádu společenství, konání, sounáležitosti a směřování. Tuto podmínku není schopen splnit žádný jiný dosud známý ideový systém kromě náboženství, jehož rozhodující složkou je láska. Není to racionalizmus, právo, hnutí započaté v 80. letech 20. století známé jako New Age (angl. Nový věk, též Nový aeón, které charakterizuje důraz na holistické rozumění tělu a mysli, důraz na alternativní medicínu, na terapie zaměřené na osobnostní růst), žádná ideologie (ta lidi více rozděluje než sjednocuje), dokonce ani samotná spiritualita, neboť ta je spíše individuální než kolektivní záležitostí. Sekularizovaná západní Evropa se o tuto nosnou ideu připravila sama, ničím smysluplným a relevantním ji nenahradila, proto se podobá tělu bez duše. Naléhavým intelektuálním úkolem probíhající globální éry, ale zejména nadcházející doby je vytvoření nové syntézy, která spojí víru, rozum a empatii v silné seskupení, které dovolí každému být branou k druhému. S tím zítřek nejen západní Evropy stojí a padá, ale pro bližší či vzdálenější budoucnost je to dokonce podmínka další existence lidstva, neboť jinak se zahubíme navzájem a hledání jakéhokoliv smyslu bude marné.
T. G. Masaryk ve spisu Moderní člověk a náboženství mluví o únavě duše moderního člověka, která si klade otázky, ale nedokáže na ně odpovědět: „Je Bůh? – To nevíme. Je duše? – Nevíme. Potrváme nebo zemřeme? – Nevíme. Má život nějaký účel? – Nevíme. Proč žiju já? – Nevíme. Žiju, existuju opravdu? – Nevíme. Co tedy víme? Lze nám vůbec něco vědět? – Nevíme. A toto soustavné ‚nevíme‘ nazývá se vědou.“ (str. 20). Věda ani žádné jiné dosavadní institucionální vzepětí lidského ducha nám nedokáže dát na takové otázky odpověď. Věda nám dává trochu světla pro „objektivní“ vidění světa, ale činí nás přitom nešťastnými. „Člověk postrádá… řekněme Boha; tím ztratil duševní život svého středu; duševní život ztratil regulátor; mohu to tak nazvat, a žene se střemhlav dál v křečovitém, divokém letu bez cíle a míry.“ (ibid., str. 22) Masaryk při hledání východiska z tohoto začarovaného kruhu „časové dekadence“ poukazuje na víru, jak stav analyzoval Garborg v Umdlených duších na svém uměleckém typu – Gramovi: „Člověk musí se napřed změnit na duchu, a tím se také změní a vyléčí na těle… Moderní člověk musí zase věřit, neboť ‚všichni opravdu velcí duchové‘ jsou nábožní, a proto se také moderní doba po této době úpadku vrátí do církve.“ (ibid., str. 23) Účinnou zbraní proti zoufalství je modlitba. Statistika sebevražd je podle jeho zjištění nejvyšší tam, kde je náboženský život nejvíce podlomený. Proto je náboženství důležité.
Jedna věc je u skalních Darwinových stoupenců typická: například britský zoolog, biolog a sociobiolog narozený v keňském Nairobi – Richard Dawkins (*1941) přiznává, že „náboženství je naprostá záhada pro každého, kdo přemýšlí darwinisticky“. Darwin totiž předpokládal, že hlavním měřítkem evoluční hodnoty je způsobilost – schopnost reprodukovat se úspěšněji než konkurenti. V tomto kontextu je – podle autora knihy Křesťanství a ateismus Dineshe D’Souzy – naprosto unikátní a na darwinistickém základě těžko vysvětlitelný jev, že totiž – přestože se náboženství zdá být na první pohled z evolučního hlediska zbytečné – je tomu právě naopak: rostou a prosperují ty společnosti, které se vyznačují výraznou náboženskostí. To je pro darwinisty závažné intelektuální dilema. Jediným vysvětlením této skutečnosti může být fakt, že náboženství je z evolučního hlediska něčím důležité, je jakýmsi sociálně evolučním setrvačníkem, který religiozně netečné společnosti nemají, proto zaostávají ve vitalitě, ubývají a hynou. Závěr je nasnadě: věřící společnosti rostou rychleji, zatímco světská společenství se ztenčují. Mám za to, že význam uvedeného faktu je poměrně snadno vysvětlitelný; religiozní společenství vzkvétají, protože náboženství pomáhá lidem přizpůsobit se světu a přežít v něm. Ateista je ex definitione „náhodným kusem hmoty“, i když „vysoce organizované“, zatímco věřící člověk je obdařen ať vědomým či v nevědomí zasunutým „vyšším smyslem“, je si jist, že jeho život má význam, proto důvěřuje budoucnosti a pěstuje radost ze života. A ti, kdo budoucnosti důvěřují, se podle toho chovají – budují svůj svět, množí se, jsou vyrovnanější. Ateista svůj svět sice většinou také buduje, ale v hloubi duše v tom nemá jasno, neboť ateizmus je založený na racionalizmu, racionální vědě, která svou podstatou o všem a priori pochybuje, trpí nutkavým pocitem skepse, a proto jsou všechny její poznatky a závěry stále „na vodě“.
A ještě jedna poznámka v souladu s D’Souzovým tvrzením odpozorovaným ze života: evoluce je těžko popiratelným faktem a pomáhá vysvětlit některé záhady života, ale darwinizmus se stal ideologií, s níž ideologicky manipulují ateisté ve prospěch svého pocitu ideové nadřazenosti. Darwinova teorie však není hloupost celá, mnoho z ní lze v praxi ověřit a nemá smysl s touto skutečností nijak polemizovat. Podivné ovšem je, že ateisté z ní udělali vševysvětlující dogma, což Darwin vůbec neměl v úmyslu, neboť si byl vědom jejích slabin, kterých s časem významně přibylo.
Citovaný autor (2009, str. 23) uzavírá: „Z toho vyplývá, že Západ se přirozeným výběrem vyvine směrem k náboženství. A tato tendence se ještě urychlí, pokud budou západní státy i nadále přijímat přistěhovalce z nábožnějších zemí, ať už křesťanských, muslimských nebo jiných. Můžeme tedy očekávat, že i v těch nejsekulárnějších oblastech světa bude pouhým vlivem demografických zákonů světskost klesat.“ Religiózně vyčichlé společnosti přirozenou cestou zaniknou a nahradí je společnosti pozitivně religiózně vyhraněné, což se v ateistické Evropě právě děje, neboť původní evropské obyvatelstvo tíhnoucí stále více k ateizmu, prokazatelně stárne a vymírá; není schopno dostačující přirozené reprodukce. Jak to můžeme neuznat, když jsou statistiky tolik přesvědčivé, výmluvné a nutí ptát se po důvodech? Ateisté nemusejí lidi s protichůdnými názory hned kamenovat, ironizovat, sami se nadřazovat nebo lidi s jiným názorem rozcupovat; měli by raději přijít s pádnějšími protiargumenty, přesvědčivějšími důkazy a vyrovnanější rétorikou.
Ateizmus je něco jako homosexualita: není jasné, jak zapadá do teorie přirozeného výběru. Homosexualita je sociální fenomén, který nepřináší žádnou reprodukční výhodu, a v tomtéž postavení je ateizmus, který nevidí v životě žádný vyšší smysl, proto nežije, ale přežívá, tudíž nežije s chutí, ale více méně „z povinnosti“. Žije proto, aby jeho biologický druh mohl pokračovat. Jednotlivec je tak redukován na pouhý nástroj druhu (viz Arthur Schopenhauer). Richard Dawkins říká, že „v odlišnosti s tím, co tvrdí náboženství, jsme my – lidé – stroje na přežití, naprogramovaní roboti, aby slepě uchovávali sobecké molekuly zvané geny“. Dawkins tím tradiční pohled genetiky obrací a pracuje s provokativní myšlenkou, že naše geny nás tvoří a udržují ke své vlastní reprodukci, nikoliv v našem vlastním zájmu, jak si namlouváme. Podle tohoto jeho vyjádření jsme pouze loutkami, jimiž manipulují abstraktní přírodní síly, což je pravý opak toho, co tvrdí náboženství.
25. 1. 2011 v 12:01
Bondi:
evoluce je těžko popiratelným faktem
No, to bych si vůbec nebyl tak jist …