Přepsáno z knihy J. Loreilhe: Léon Bloy. Kapitola II. Vydalo nakl. Votobia, Olomouc, 1994. Str. 35-73. — Kniha je ještě na skladě. Obsahem je velmi útlá, ale každému, kdo se o Bloya zajímá, ji doporučujeme. Právě proto, že představuje nekritický, skoro adorující pohled na život a dílo tohoto spisovatele. Nabízí hlubokou a objevnou studii Bloyovy psychiky a motivací jeho díla. Autor v poslední kapitole dokonce píše o svém zážitku u Bloyova hrobu. Měl tam jakési vidění, ve kterém mu Bloy předal poselství, jež Loreilhe následně zapsal.
Opravdu, a byť se tím sebe více pohoršovala logika obecně uznávaná, každý člověk se rodí tím, čím má být po celý svůj život.
Netřeba dovolávat se toho: “Nascuntur poetae; fiunt oratores.” Řekněme jenom, že Léon Bloy se narodil s duší soucitnou. A řekněme lépe: jeho lidská sloučenina byla pojata s takovou duší, a jakmile se tato duše poznala, viděla, že se podobá Cyrenenskému, který pomáhal Kristovi nésti jeho kříž.
L. Bloy byl v duši křižák nebo nositel kříže.
A ze svého života učinil nepomíjející nesení kříže.
Ovšem, řeknete, každý člověk je v základě poznamenán týmž karakteristickým znakem, protože, prostěji řečeno, život není nic jiného než bolest; rozdílnost velikosti duší tvoří rozdílnost, s níž je každý život složen jednak z příhod, které stojí mimo každou duši, jednak z nesmírné rozmanitosti reakcí, vyplývajících z toho tajemství, jemuž říkáme svoboda.
Proto také je z každého člověka něco ve všech ostatních a ze všech něco v každém. S hlediska tělesnosti se každý člověk podobá všem svým bližním, a přece: jaká nesmírná rozdílnost jedinců! A v řádu duchovním je tomu stejně.
Podle podobností jedinců pozorování sestavuje třídy typů a mezi těmito seskupenými typy může rozeznávat typy nejsilněji karakteristické.
V důsledku toho bychom mohli tvrdit, že Léon Bloy byl jediný svého druhu; ne, ale byl v druhu soucitném typ vynikající, pravzor, velikán.
Ano, ve skupině nosičů kříže se narodil veliký. Podle slov jeho hodnověrné důvěrnice paní J. L. Bloyové: “bylo mu něco svěřeno v opatrování. je skoro jisté, že každý život v sobě tají svou studnici temnot nebo světla, tajemství mezi ním a Stvořitelem, ať o něm ví nebo ne…” “L. Bloy po celý svůj život nosil tíhu svého tajemství, tajemství oslnivého a strašného pro lidskou slabost.
Matka Boží Sedmibolestná to potvrdila slovy, jež Léon Bloy zaslechl jisté noci…”
Na začátku jeho životní dráhy o něm řekl jeden z jeho prvních podporovatelů, abbé Angor: “Je zřejmě vidět, že teskní po záhrobí a že začíná trpět na této zemi mrtvých.”
Již od svého rozjímavého dětství cítil na sobě tuto volbu: “Jsem smuten docela přirozeně, stejně jako je člověk malý nebo světlovlasý.”
A Bloy myslí, že by to mohlo být dědictví po matce. Nadhazuje tím nesmírný problém, který by v nějaké práci, méně rychlé než tato, zasloužil, aby byl, ne-li ovšem vyčerpán, aspoň trochu prohlouben. Budiž nám při této příležitosti dovoleno upozornit na skutečnost vesmírné solidarity v generacích, na theorii patrnou ve všech těch, v nichž je toho slova solidarita užito, a to někdy za účely méně vznešenými, než to udělal Léon Bloy.
Je totiž opravdu třeba nemýlit se v posuzování smyslu takové záliby v bolesti. Veřejné mínění, tento lucus communis všech bláznovství, pokládá také tuto zálibu za bláznovství, protože nevidí nebo nechce vidět její motiv, svrchovanou pohnutku k ní: největší užitek lidstva, jeho vykoupení, jeho vzpružení. Léon Bloy, stejně jako všechny duše vykupitelské, není jinak lákán bolestí neplodnou. Bolest mu nevnuká strojené postoje a umělecké nadutosti; nevyhledává ji proto, aby z jeho duše vyluzovala ty krásné výkřiky, o nichž mluvili jeho nenávistní trapiči. Ale mám Léona Bloy obhajovat, že není komediantem tragičnosti? Neboť konec konců toto je podklad toho hanebného podezření, že Bloy tak křičel jenom proto, aby se stal zajímavým…
Hanebnost, opakuji, a pitomost! Ne, uvědomte si to jasně a jednou provždy: Léonovi Bloy je bolest prostředkem, jediným prostředkem k důstojnému naplnění svého života, protože je pevně přesvědčen, že moc boží nedovolila rozvrat svého plánu bez nějaké kompensační prospěšnosti. “Čekám”, píše roku 1891, “že Bůh mi dá nějaké místo v tomto světě, na který mě patrně neposlal jedině proto, abych zde trpěl bez jakéhokoli účelu.”
A tuto teorii hlásá plně, cele, a vyjadřuje ji jinými slovy, ale stejně absolutně jako ta zázračná Magdalena de Pazzi, o níž mluví v “Zoufalci”. – “Hned jako dítě byl (Marchenoir) navštíven žádostivostí Bolesti a tou baživostí po ráji muk podobal se sv. Magdaleně de Pazzi.”
To tvoří jeden celek s jeho nejdefinitivnější duchovní závětí. Dne 6. dubna 1917, několik měsíců před svou smrtí, napsal: “Štěstí podle mého názoru záleží v tomto: snášet pro Boha nejhorší muka.” A ještě mnohem blíže k své poslední hodince podle vypravování paní Bloyové: “Za velmi něžného rozhovoru jedné z posledních nocí před svou smrtí mi můj manžel s neobyčejným přízvukem řekl: “Jenom já znám sílu, kterou do mne Bůh vložil pro boj.”
Jedna z největších duší, které Léona Bloy znaly nejlépe, řekla také: “Krása díla Léona Bloy záleží v tom, že bylo nuceno uskutečnit se v utrpení a v opuštěnosti.”
Opakujeme: Takový je veliký zákon, před nímž jsou nuceni v různé míře, podle své duchovní velikosti, sklánět se všichni lidé; a dobře je třeba povšimnouti si toho, že tento zákon strašně dolehl na veliké duše. A Bloy byl veliký mezi velikými, protože, především vlivem svého vrozeného poslání a potom vlivem poslání zvoleného a zcela dobrovolného, zasnoubil se s Bolestí.
Snadno si dovedeme představit, jak byl uvítán, maje po boku takovou choť. Vzpomínky, jež zanechal v duchu svých současníků, jeho dopisy a celé jeho dílo nás o tom poučují. V svých knihách hraje, jako romantik zvláštního rázu, se svou vlastní a jedinou osobou mnohotvárnou osobnost, přirovnávaje svou duši k jakýmsi nadpřirozeným houslím “a nikdy neslyšel svět hudby tak bolestné.” “Kdyby tak,” píše r. 1892, “někoho někdy napadlo uveřejnit mou korespondenci, až přestanu trpět na tomto světě, jaké bědování, jaké bolestné prosby a jaký řev hněvu vyrazil by ze starých zásuvek!”
S takovouto osobností byl Léon Bloy zasvěcen boji.
Příroda, to je pravda, ho vyzbrojila dost dobře. Už jako školák nikdy netrpí, aby si ho dobírali, a neváhá, je-li třeba, zesílit své přirozené zbraně nějakou zbraní improvisovanou. Ani klasické, atelierové vtipy mezi montmartreskými mazaly nesnáší v pozdějších letech lépe. A každý si to pamatuje. Zvláště však tehdy, když se někdo neopatrně opováží obtěžovat v jeho přítomnosti někoho třetího, hned je připraven takového ničemu skolit. “Když L. Bloy”, praví R. Martineau, “potkal nějakého trpícího nebo opuštěného člověka, řekl mu: Pojďte se mnou, se mnou se nemáte čeho bát.” Ó, slova vynikající mezi tisícem jiných! Ó život vznešený mezi stem tisíců, který vnuká takové slovo!
Ale bojuje-li člověk za nějakého nešťastníka, nezbytně dospívá k tomu, že se s ním o jeho neštěstí dělí. V duchu Bloy pláče se vším, co pláče, trpí s těmi, kteří trpí; “soucítí”. “Když jsem ho navštěvoval na Montmartru”, praví R. Martineau, “Léon Bloy mě často doprovázel až na planinku, mezi basilikou a vchodem k ozubené dráze. Zastavoval se na chvíli, pohlížel na Paříž a říkal: Kolik utrpení v tom všem! Slyšíte ten hluk? Kolik je v tom výkřiků bolestných!”
A netrpí jenom bolestmi dnešními, ale stejně jako prorocké duše trpí opravdově, nikoli divadelně, fiktivně, nýbrž celou svou bytostí, obdařen slzami, které snášet mu umožňuje jeho statné tělo, trpí bolestmi budoucími, které předpovídá, které už cítí jako přítomné.
V těch sociálních poblouzeních, jejichž je denně svědkem, vidí neklamnou předzvěst rozvratů a válek, a viděli jsme, kolikrát měl už napřed jasnou předtuchu o strašných pohromách, rozlítivších se r. 1914.
Proto také, když světová válka vypukla, veliké srdce Léona Bloy dostalo ránu tak strašnou, že jeho konec tím byl urychlen.
Neboť nic není jistější: Léon Bloy byl srdce v celé síle tohoto slova. “Narodil jsem se pro lásku,” říkal, “nikdo nemiloval lidi tak naivně jako já.”
Opakujeme zde pro ty, kteří nemohou strávit prudkosti tohoto nepochopitelného muže: “Chystají se udávit jehně nebo osla z bajky: spěchám pobít ty dáviče. No a za to jsem obviňován, že nemám milosrdnou lásku.” Ach, to je správná odpověď!
Není snad třeba upozorňovat, že srdce “nechť si říká kdo chce co chce” je velmi málo v módě. Břicho a podbřišek, ach to ano! to nás zajímá! Ale srdce, srdce? Nu, řekněme si to jednou upřímně.
To je základní příčina poměrného neúspěchu Paladina Bloy. – Tento muž, upřímný více než všichni, byl nesmiřitelným bojovníkem za každou vznešenou věc. Chápete tedy…
Léon Bloy byl veliký počestný muž, v nejpočestnějším smyslu toho slova, vnější zdání pro něho neznamenalo nikdy nic. Nikdy si nezískaly jeho vážnosti ani masky v divadle, ani masky v životě. Jeho zájem budila jenom skutečnost skrytá, skutečnost pravdivá, nikoli to, več věří “modloslužebná luza”.
“Léon Bloy,” praví jeho veliký přítel R. Martineau, “vždy viděl jenom duši, duši svou a duši jiných. Jak v lidech, tak v událostech hledá vždy jen to, co je tajemné.”
“Bloy je jasnovidec duchovního světa,” řekl jednou Edm. Barthélemy. On sám napsal ženě svého přítele J. de la Laurencie: “Umru nepochopiv obludnou zaslepenost lidí, kteří tuší jakýsi význam v tom, co nejsou jejich duše, a každá z mých knih se pokouší vysvětlit úžas, který ve mně budí tato nevysvětlitelná slepota.”
Tyto krátké citáty nás přivádějí k citátu trochu delšímu, ale tak důležitému pro každého, kdo chce pochopit vůdčí myšlenku našeho autora, že nám bude dovoleno otisknout jej zde.
Jsou to slova z r. 1914. L. Bloy se blíží k svému konci, je to tedy jakoby závěť “Poutníka Absolutna” ke konci jeho života.
“Po dobu mnohem delší než čtvrt století zakoušel jsem všeho, abych si uměním dobyl dostatečné autority, jakési kathedry Nadpřirozena, s které bych mohl promlouvati k duším. Neboť mám jim opravdu cosi říci, cosi, co mi bylo dáno pro ně a čeho by jim jiný pověděti nemohl.
“Stane se zajisté, jak si bude přáti Bůh. Až do dneška líbilo se mu zahrnovati mě mukami a potupami. Jsem povinen zároveň pověděti, že mi poslal též několik chudých přátel, bez kterých bych nemohl žíti.
“Ale bylo úradkem jeho prozřetelnosti, abych po celý svůj život byl tak trýzněn, jak to jen možno, aby se nezemřelo. Bylo toho asi potřebí, abych, nepodobaje se ani šťastným ani pološťastným pozemšťanům a nemaje ani místa mezi obyčejnými nešťastníky, mohl napsati aspoň několik řádek na svědectví Agonie Spasitelovy.
“Několik duší tuláckých a bolestných, vím to, bylo jimi dotčeno, a to je pro mou duši zázračným požehnáním…”
Ano, Léon Bloy je opravdu hledač skutečností duchovních. A neobcují lidé opravdově právě skutečnostmi duchovními? Nejsou sympatie výsledkem podobností psychologických? Není vše to, co je na světě nejskutečnější, řádu duchovního?
Tak cítí Bloy sympatii, soucit (obě ta slova mají přesně týž význam) s duchovním světem živých i mrtvých; veliké duše jak v minulosti tak v přítomnosti jsou stále spojeny harmonickou vibrací s duší jeho. Přirovnal svou duši k jakýmsi nadpřirozeným houslím; byl by mohl přirovnat ji k nějaké velmi ušlechtilé harfě, zaznívající v tajemných vibracích jakéhosi fluida, jehož tolik jiných lidí nevnímá.
Ale poznamenali jsme už, že tato vnímavost k sympatickým (to jest s jeho duší souhlasným) vibracím nebyla jenom bezděčná, nýbrž také chtěná. R. Martineau mluví o jeho oddanosti bolesti “oddanosti chtěné, z níž vznikalo nejvzácnější a nejlepší z toho, co psal.”
Bylo by snad možné připomenouti si zde bolest, velebenou autorem “Podzimní noci”, ale pochybujeme, že ubohého Musseta by kdy bylo napadlo udělat z té svaté rány, kterou mu černí serafové zasadili do srdce, zřídlo nadpřirozených schopností.
Neboť, konec konců, je třeba říci i toto: duše Léona Bloy se nikdy nezachvívala jinak než k účelu nadpřirozenému. Když pronikl pravdou nesmírného zákona kompensace, rozhodl se stát se právě spolupracovníkem Vykoupení.
Marchenoir sám nám řekne, že myšlenku Léona Bloy nijak nezrazujeme.
“Tato duše, věštecká a syntheticky vroucí a prudká, vzpínající se nad prostřední nauky víry, byla najednou unesena k rozhodným představám o sebeobětování. Právě proto Svatí a Církevní Otcové vždycky učili, že je nezbytné trpět pro Boha. Horoucí neofyta, uvědomiv si tyto věci, vyrval si trn ze své kulhavé nohy katolíka, jenž přišel tak pozdě – a vrhnuv se v náruč Bolesti – učinil z něho meč a vrazil si jej do vnitřností, když si napřed byl vypíchl oči.
“A teď se stal zoufalcem větším než kdy předtím, ale jedním z těch vznešených zoufalců, kteří vrhají své srdce do nebe, tak, jako by nějaký trosečník naházel všechno své jmění do oceánu, aby úplně neutonul, aspoň než zahlédne pobřeží.”
Pochopil tu pravdu historické psychologie, že ve vesmíru je nezbytná rovnováha mezi slastí a bolestí, že stejně jako odpočinek je nutno koupiti si stejným dílem práce, také každá radost je vyvažována nějakou bolestí. “Otiare quo melius labores”, praví latinská gramatika: odpočívejte, abyste pak mohli lépe pracovat. Vice versa: pracujte, abyste dobyli práva na odpočinek, protože práce nebo bolest jsou stále v rovnováze s odpočinkem nebo s radostí. Akce odpovídají reakcím, tyto i ony v množstvích a v rozměrech příliš složitých, aby kdy bylo možné sestavit z nich rovnici, ale přesto je jistá pravda, že taková tajemná, nesmírná rovnováha mezi slastmi a bolestmi je…
Nebylo by správné domnívati se, že lidé tento zákon tak málo znají. Ne, zajisté, a lidstvo jej naopak, jakoby pudově, tuší tak dobře, že se dělí (nerovnoměrně ovšem) ve dva tábory: na jedné straně jsou ti, kteří se snaží nějak lstivě jej obcházet, a těch je velmi mnoho; na druhé straně ti, kteří se snaží uplatňovat jej, a těch je málo; a mezi těmito málo je konečně nesmírně malý počet těch, kteří jej přijímají s láskou. L. Bloy byl z tohoto nepatrného počtu.
Mezi těmito dvěma tábory lidstva je nezbytně stálý nelítostný boj.
V táboře prvním mají jedinou starost: svrhnout břímě života na souseda, na někoho slabšího. Jde jenom o to: vyznat se v tlačenici; jen to vítězství životního názoru, jehož hlavní zásadou je: “Jen chytře na to”, takže naše skvělá civilní, laická, solidaristní společnost je řádná zlodějna, doupě, v němž nikdy nemáš jistotu, z které strany dostaneš ránu.
Ale to pak, jestliže jedna část lidského rodu chytrácky svaluje své povinnosti na bedra svých bližních, je přece nezbytně, nezbytností nejdrtivější, třeba, aby zde byla část jiná, která je chtěj nechtěj odsouzena k tomu, aby byla obětí takového počínání. Není možné, aby byli požírači, dokud nejsou požíraní, lenoši, dokud nejsou pilní pracovníci, lidé, jejichž práce je ulehčena, dokud nejsou lidé, kteří by byli prací přetíženi.
Řekněte, že každý by mohl být střídavě tím i oním. To by, přátelé, bylo příliš krásné! Snad si nemyslíte, že žrouti by si dali domluvou sebrat plnou mísu, kterou mají před nosem! Oh, ti tomu rozumějí tak, že obě strany mají svůj úděl jednou provždy.
Mimo to je třeba poznamenat, že tato nezbytnost rovnováhy existuje také uvnitř okruhu skutků každého jedince. Všimněte si toho pozorně.
Není nezbytná rovnováha mezi radostí a strastí, mezi slastí a bolestí? Není ovšem možné postihnout a vypočítat nesčetné prvky jevů tak tajemných, ale zkušenost zhruba ukazuje jistotu takové souvztažnosti mezi skutky téhož jedince a mezi skutky různých složek lidstva.
V tom základním díle, které má název “Zoufalec”, Léon Bloy vysvětluje úkol řeholníků, zvaných rozjímavými, kteří na vesmírné váhy kladou své modlitby za ty, kteří se nemodlí, svá pykání za ty, kteří se káti nechtějí, kteří pracují a postí se za nesmírný počet těch, kteří se chtějí jenom bavit a dosyta si všeho dopřávat.
“Naše svoboda je nerozdílná od rovnováhy světa a právě tomu třeba porozuměti, nemáme-li žasnouti nad hlubokým tajemstvím Reversibility, která je filosofickým názvem velikého dogmatu o Obcování Svatých. Veškerá křesťanská filosofie tkví v nevyjádřitelné důležitosti této rovnováhy a v pojmu nezničitelného a objímavého souručenství.”
Proto také Marchenoir systematisoval jakousi neznámou Symboliku, kterou by byl mohl pojmenovat Symbolikou Slzí a která se měla státi jazykem, jímž by k Bohu mluvil. Bylo to jako nějaký nekonečný jekot všech žalostných hlasů rozdrcených ubožáků všech věků. Hle, co zamýšlel hoditi před oči svých nepozorných současníků.”
Léon Bloy tedy pochopil – visí trojnásob jistou – že “soucit” je zákon vesmírný, a že on je obzvláště určen k tomu, aby na tomto zákoně pomáhal pracovat.
“Aplikuje takto,” praví Ad. Retté, “tento zákon substituce, který tvoří jeden ze základních prvků mystiky, nejenom trpěl s Kristem, pomáhaje mu nésti jeho kříž po bolestné cestě, nýbrž ulehčoval také tomu či onomu ze svých bratří, který klesal pod břemenem svých hříchů nebo svých strastí tělesných nebo duševních.
“Celé jeho dílo nese hluboké stopy tohoto osudového určení. On sám to cítil tak jasně, že v jistých hodinách jasnovidné modlitby to přijímal se všemi důsledky, byť byly sebe hrozivější.”
A Retté cituje jako příklad toto místo z Bloyova dopisu:
“Kdykoli přijímáme nějakou milost boží, máme být přesvědčeni, že někdo ji za nás zaplatil. Takový je zákon. Bůh je nekonečně dobrý, ale je nekonečně spravedlivý a jakožto takový projevuje se jako věřitel nesmírně přísný. Asi před patnácti lety jsem po celé měsíce v modlitbách, které se podobaly bouři, žádal Boha, aby mi dal trpěti vším tím, čím člověk může trpět, aby mým přátelům, mým bratřím i duším, mně neznámým a žijícím v temnotách, bylo pomoženo, a ujišťuji tě, že jsem byl vyslyšen strašným způsobem.”
Mocný hlas, který by Bloy byl poslouchal s rozněžnělou láskou, hlas Svatého Otce, připomněl právě nedávno tyto pravdy světu, který na ně chce stále více zapomínat.
Nestačí uctívat Krista Krále platonickým kultem, vysvětluje Pius XI., je třeba přidružit k této úctě činné pokání a nápravu nesčetných hříchů. Nikdo není vyňat z těchto povinností: více než kdy jindy všeobecný úpadek víry a mravů vyžaduje přísného zachovávání víry i mravů.
A papež nařizuje pro svátek Svatého Srdce Ježíšova veřejné pokání, které jinými slovy opakuje to, co obsahovaly už mnohé jiné podobné modlitby; přece však je v něm větší přesnost, větší důraz:
“Umiňujeme si, že ty žalostné hříchy, jež všechny chceme odpykat, také napravíme, každý zvlášť, neskromnost a hanebnost v chování i v šatech atd…”
“Že nám není dána moc smýti tyto hříchy svou krví!…”
K Bohu nikdo nevolá marně. Bylo to někde napsáno? Bylo to čteno a řečeno a voláno před Ním a před lidmi?…
Jsme přesvědčeni, že ti, kteří spisovali ty věty, a ještě více onen velebný Otec, který je podpisoval, byli upřímní. Zbývá otázka: “Co vzejde tentokrát z těchto obnovených projevů?…”
Prozkoumáme tuto otázku v rozhovoru o dnešním poslání Léona Bloy.
Zatím konstatujeme, že Léon Bloy byl z toho nepatrného počtu lidí, kteří stejně, jak zjevně mluví a projevují svou víru, také jednají.
Bloy byl věřící; jeho víra byla pravá, proto mluvil, proto jednal. Po příkladu sv. Pavla v Athénách ho k apoštolství přimělo to, že jeho duši se zošklivilo modloslužebnictví. A vidíme-li dnešní modloslužebnictví, kde je bohem vše vyjma Boha, nechápeme tu prudkost, která bývá Léonu Bloy tak často vyčítána a která je jenom “vzkypění jeho soustrasti?”
Ostatně, jak jsme už řekli, byl k tomu zrozen, jak říkávala ta dokonalá vyvolená: Johanka z Arku; a jeho velmi zvláštní noviciát, stejně jako jeho prostředí, z něho udělaly to, čím se stal. “Vstoupil jsem do literárního života v osmatřiceti letech,” napsal O. Mirbeauovi, “po děsivém mládí a po nevýslovné katastrofě, která mě vyvrhla z života jen a jen rozjímavého. Vstoupil jsem do něho tak, jak by vyvolenec, upadnuvší v nemilost, vstoupil do nějakého pekla, bláta a temnot. Při pohledu na mé nové hnusné společníky hrůza mi vyrážela všemi póry.”
“Jak bylo možno, aby mé literární pokusy byly něco jiného než vzlyky nebo vytí!…”
Žádný trochu zkušený člověk nemůže upřímně Léona Bloy obviňovat, že by byl “pamfletista”.
“Pamfletista? Ach! Jsem přece něco jiného, ale jsem-li pamfletista, jsem jím z rozhořčení a z lásky; a svůj křik vyrážím v chmurném zoufalství nad svým zpustošeným ideálem.”
Abbé Anger, jeden z prvních, kteří se snažili Léonu Bloy pomáhat, napsal mu r. 1884: “Neznáme už nadšení; tato božská věc vyhynula; a já, jenž jsem trochu vášnivý, jsem naším zledovělým lidem pokládán za fanatika, ztřeštěnce, člověka neschopného žádné pořádné práce…”
Kdo s někým sedává, často se mu podobává, mohlo by se říci. A zde se v zrcadle přátelské duše odráží sama duše Léona Bloy.Tak byl Léon Bloy nezbytně “vypovězencem”.
Citovali jsme už jeho hluboká slova: “Nejsem současník.” Byl opravdu vyvržen za okruh své doby “žalostná smírčí oběť společnosti, postižené šílenstvím, která myslí, že nadaný duch ji poskvrňuje a že aristokratičnost jediné duše je nebezpečím pro psinec pastýřů.”
R. Martineau v svých vzpomínkách vypravuje: “Bývalo mi nesmírnou úlevou stýkat se s tímto vypovězencem z jakési jiné doby.”
Ostatně nejsou dokonce i v poslaneckých sněmovnách “divocí” členové, kteří nejsou přihlášeni v žádné parlamentní skupině? A nebylo s žertovnou filosofií vymyšleno sdružení lidí, kteří nejsou členy žádného sdružení?
Jenom člověk, mající stejně nicotné psychologické znalosti jako dítě, může nechápat vyhnanství veliké duše, a to je logické. “Léon Bloy,” praví R. Martineau, “je umělec, bytost stvořená, aby těšila jiné lidi; měl všechny schopnosti tvůrce radosti a krásy, a nechtěl těchto nadání užít jinak než k naplnění díla, zasvěceného slávě boží. Proto také prošel kolem svých současníků jako nějaký cizinec.”
A o kousek dále týž přítel poznamenává, jak odporný býval letní pobyt na venkově tomu stálému vyděděnci, jímž býval Léon Bloy, ten “dětinský duch”, jak se sám označoval.
A pak, (dovolávám se v této věci zkušenosti aspoň některých) není nějaké tajné ustanovení, které zhoršuje toto vyhnanství “velikých” jejich nemožností (která, jak se zdá, stále vzrůstá) sjednotit se a pomáhat jedni druhým? A nezdá se, že za trest světu, který jistě příliš hřešil proti světlu a “velikosti”, je nějaký hlas, křičící na duše, které na sebe volají v noci? Ne, zůstanete rozloučeni navždy…
Však také Léon Bloy vyjadřuje často (a zvláště v blízkosti smrti to dělá s jasnou velebností a se zvláštní důrazností) tuto myšlenku: “Jsem sám… jsem sám svého rodu. Jsem sám v předsíni Boží… Čím více se blížíme k Bohu, tím jsme osamělejší.”
Ale být sám, to nemohlo Léona Bloy odvrátit od jeho dráhy. “Domníváte se, že jste povoláni k osamotnělému protestování ve jménu spravedlnosti proti celé dnešní společnosti, a to s předcházející jistotou, že budete naprosto poražen,” řekl Marchenoirovi kartuziánský mnich v “Zoufalci”. Marchenoir to věděl: chrabří jsou lidé vybraní, nutně tedy osamocení, a Léon Bloy měl, jak jsme viděli, duši opravdového rytíře Ideálu.
To jméno rytíř nejlépe definuje Léona Bloy. V době, kdy býval jedním ze sloupů Černé kočky”, byl portretován nadaným kreslířem Uzésem, kterého čtenáři “Dobrého tisku” dlouho znali jménem Lemot.
“Šťastný” rytíř Marchenoir sedí v gotickém výklenku, oděn dlouhou klášterní kutnou, shrnutou tak, že je vidět ruce a nohy v rytířském brnění. Na prsou a na rameni znamení Křižáků; na pase zavěšen dlouhý růženec a ruce jsou sepjaty na rukojeti pořádného špičáku.
Ano, to je to: Bloy je rytíř, zapadnuvší do období měšťáckého, fysicky uzpůsobený tak, že je schopen vládnouti těžkým dvojsečným mečem. Jeho veliký přítel Martineau ho tak líčí hned po svém prvním setkání s ním: “Můj první dojem byl dojem Léona Bloy statného a drsného, dojem, který se potom značně změnil. Ale jisté je, že jeho vlasy v té době byly bílé, ale jeho vystupování nebylo stařecké. Jeho vzhled byl statný a ne vlídný.” Žertem o sobě sám říkával: “Oblečen jsem jako tesař a vypadám jako zvíře.”
Je-li ostatně pravda, že po slohu poznáme člověka (a je v tom ztajeno mnoho pravdy), sloh Léona Bloy, jak z hlediska duchovního a rozumového, tak z hlediska hmotného a grafického, svědčí od jeho mužného věku až do konce jeho života o nevšední síle; jeho písmo bylo neobyčejně pevné a jasné, ne ovšem tak velice v své podobě zcela běžné a zmenšené, ale v svém formátě úplně osobním, kdykoli autor psal po své libosti. Pohled na jeho rukopisy pro tiskárny je opravdový umělecký požitek.
Je také známo, že se zabýval illuminačním uměním a že při tom projevoval vlohy, které ukazovaly na člověka z minulých století.
V posledních hodinách svého života řekl své choti tato slova: “Já jediný znám sílu, kterou Bůh do mne vložil pro boj.” Je jisté, že této síly spotřeboval strašně mnoho v svém boji rytíře Absolutna proti světu, kterému Absolutno převrací žaludek a který chce jenom relativnost, vyhovující jeho rozměrům a jeho vrtochům.
Kdybychom si chtěli uvědomit tento vzhled osobnosti Léona Bloy, bylo by třeba přečíst si zde několik stránek z jeho základního díla, to jest ze “Zoufalce”, kde Marchenoir otvírá svou duši a knihu svého života před kartuziánem, jehož si zvolil za rádce. Budeme z toho citovat aspoň několik řádků. Marchenoir se připravuje na to, jak se samoten postaví proti pohlavárům pařížské literatury na hostině, na kterou je pozván jako do léčky.
“Ach, kdyby šlo prostě o boj fysický v plném doupěti, našel by dost srdnatosti, aby s nimi se všemi podstoupil boj a aby je všechny povraždil. Aspoň by měl útěchu, že by jim draho, hrozně draho prodal svou kůži! Tato marná myšlenka ho rozjařila. Předstoupil by jako bludný rytíř, bez korouhve a bez groše, před tyto vysokánské patentované barony žranice a lupičství. Čelil by jim ve jménu Panny Marie a svatých Andělů, ke cti Krásy, kterou zapřeli, a k pomstě slabého, jehož vražedníky jsou. Vypustit duši pod návalem této sběře, bylo by toho opravdu třeba, ale vydechl by v purpuru koberce krve.”
“Místo této vznešené smrti bylo třeba nadíti se hanebné a nekončivé moderní agonie chudého umělce, který se nechce prznit. Ubohý Marchenoir byl z těch lidí, jejichž veškerou politikou je obětovat svůj život a jež jejich vlčí hlad po Absolutnu ve společnosti bez heroismu odsuzuje už předem k dopise J. Leclercqovi, uveřejněném v “Žebráku nevděčníkovi”, Bloy znovu a skvělými slovy ukazuje, co je to ten “rytíř”, jímž se honosí býti ze všech sil: “Po léta se mohli přičiňovat, aby chcípal bídou, což škodí? Přežil hlad a zármutek, byl hanoben zářnými pomíjivými meteory literatury, byl užírán nejnečistějšími žížalami, a přece nedosáhli, byť jen jedenkrát, aby vystřízlivěl ze svého Boha. Vždy bude “Ten, jenž nechce nic vědět”, černý vojín, autobiografovaný v Potu Krvavém, jehož nemohli potříti a jehož pruský vojevůdce musil obléhati střelbou z děl jako nějakou tvrz.”
Opravdový obhájce vdov a sirotků, tento silný je násilný jenom z lásky k slabému, jehož je třeba obhajovat. Citovali jsme už jeho slova: “Narodil jsem se pro lásku” a také: “Chystají se rdousit jehně” atd.
Rytíř je stále “spit svým Bohem”. Je to, jak se vyjádřil Ch. Buet, křesťan, poblázněný láskou. A ježto Bůh je veliký Chudý na tomto světě, který Ho zavrhuje, Bloy píše Krev Chudého. “Aby napsal svou novou knihu,” řekl jeho přítel André Dupont, zabitý ve světové válce roku 1916, “Bloy prostě poslouchal to, co do jeho uší burácela ta hubená a krutá léta, která ho tak dlouho doprovázela…”
“Právě proto tak daleko vnikl do tajemství bolesti a opuštěnosti, všech bolestí a všech opuštěností bolesti a opuštěnosti chudáka, obrazu Božího, bolesti a opuštěnosti Izraele, národa Božího, bolesti a opuštěnosti Panny Marie, matky Boží”; tato slova řekl nad jeho hrobem jeho kmotřenec Maritain.
Obhájce všech chudých, rytíř Léon Bloy spěchá na pomoc velikým mrtvým, na které je útočeno a kteří se nemohou bránit.
Jeho prvním klientem bude Objevitel Globu, Kryštof Kolumbus, který snil o tom, že přinese Krista té nové polovici zeměkoule, urvané Satanu a kterého “býci” století XV. stejně jako století XIX. podupali a potřísnili špínou své zbabělosti.
Bude to Rytířka smrti, Marie Antoinetta, královna francouzská, Duše Napoleonova, Syn Ludvíka XVI.
Bude to konečně nejkarakterističtější obhajovací spis, jaký kdy Léon Bloy za svého života napsal, obhajovací spis Panny Marie Sedmibolestné Matky Boží, Zjevení na hoře lasaletské, “Té, která pláče”.
Není možné nevidět, že celé dílo Rytíře Absolutna, tedy také celý jeho život je usměrňován pří této nebeské klientky.
Léon Bloy je přede vším Rytíř své Dámy v slzách.
Viděli jsme, že již v dětství se mu dostalo předurčení k plně křesťanskému kajícnému životu, záliby v utrpení a neobyčejné síly, aby na takové poslání stačil.
“Roku 1879,” praví nám Martineau, “bydlil v ulici Rousselet, v sousedství Barbeye d´Aurevilly, v pokojíčku s dlaždičkovou podlahou, v němž nebylo naprosto nic, ani postel.”
Za několik let potom Marchenoir řekl své milence Veronice, která přišla s nadějí, že s ním bude sdílet lože: “Madame, já nikdy neléhávám v posteli…”
“Předurčen dlouhými, tak neobyčejně trudnými lety, k tomu, aby byl učedníkem křesťanské Nápravy, Léon Bloy byl do lasaletských zjevení zasvěcen starým knězem, který dnes odpočívá na hřbitůvku na Svaté Hoře,” praví Martineau.
Otázku o praktickém významu lasaletského zjevení si ponecháme pro poslední část této studie, ale shrneme zde jeho historickou stránku podle téhož velmi hodnověrného přítele Léona Bloy a podle svých vlastních studií.
“Od r. 1878 Bloy několikrát mluvil o Zjevení,” napsal R. Martineau v svých “Vzpomínkách na přítele”, “ale nikdy mu nebyla dána příležitost k tomu, aby přibil na pranýř pokusy o zlehčení Melaniina tajemství. Jeho kniha je skoro celá věnována historii tohoto Tajemství.”
“Odkazuji k “Té, která pláče” čtenáře, který by chtěl tuto historii lépe poznat v jejích počátcích a v jejích následcích. Musím však upozornit zde na to, jaký význam měla tato historie v životě a v díle Léona Bloy.
“Pro něho se všechny události, zvláštní i všeobecné, točily kolem uznávání nebo neuznávání těch skutečností, a zaníceně se o to zajímal až do svých posledních dní.
“V Rozjímáních samotářových v r. 1916, která byla jeho poslední vydanou knihou, několikrát se vrací k předpověděm lasaletské Panny, narážeje na to místo tajemství, v němž jsou slova: “Potom bude všeobecná válka, která bude strašná.” -
“Třebaže studoval hojné doklady, které mu byly dány, aby mohl napsat Tu, která pláče, měl jakoby jakési zjevení o tom, kdo bývala Melanie, pasačka lasaletská.”
“Věděl už dlouho, že to byla zbožná duše pronásledovaná hrdým a neposlušným kněžstvem, ale nevěděl, že v jejím nadpřirozeném životě byl lasaletský zázrak jenom episodou. L. Bloy se tyto věci dověděl se stejnou radostí jako zvědavostí a hned si umínil, že napíše Život Melanie, který vyšel za několik let potom.
“Zatím, protože dokončil Tu, která pláče, bylo třeba najít nakladatele. Hledal ho ve světě katolickém a rozumí se samo sebou, že ho nenašel, protože nikdo z těch, jimž svůj rukopis svěřil, nedbal o to, aby šířil znalost historických zjevení a vzbudil tím nespokojenost francouzských biskupů.
“Tehdy p. Termier, jemuž ta kniha měla být věnována, řekl Léonu Bloy:
“Najděte jenom tiskaře a já zaplatím výlohy s vydáním.” Dílo, zanesené do “Mercuru”, vyšlo roku 1908. Jeho úspěch byl omezený – stejně jako úspěch všech ostatních knih téhož autora – ale cíle, který si Bloy stanovil, přes to bylo dosaženo.
“V církevních prostředích dělala historie lasaletského zázraku rychlé pokroky; ti, kteří se domnívali, že to proslulé tajemství je navždy pohřbeno pod sloupem mlčení, byli teď nuceni prohlásit se veřejně pro nebo proti.”
“Není snad třeba, abych říkal, že ta zjevení se nezbytně obracela jenom k zcela malému počtu čtenářů.”
O několik stránek dále píše Martineau v týchž Vzpomínkách několik slov, příliš se hodících k tomuto námětu, abychom je zde neuvedli:
“Mnoho se toho namluvilo o Bloyových nadávkách na katolické kněžstvo. V této věci by bylo třeba dohodnouti se a definovati to slovo “nadávka”.
A Martineau, který jistě trochu rozumí slovníku, pokračuje takto: “Bloy mnohdy se mstivou zálibností ukazoval na jisté směšnosti nebo na jistá opominutí, ale nikdy své poznámky o kněžích nevystupňoval v nadávky.
“Nadávek užíval Bloy proti svým druhům v povolání. Nadávky, a to velmi prudké, jsou v Krotitelích šelem a pasácích sviní a v Obviňuji se… Ale jeho deník (a právě z jeho deníku byla čerpána výtka, o níž mluvím) není nikdy hrubý, leda když autor reprodukuje něco přesně tak, jak se to stalo, nebo nějaká slova tak, jak byla opravdu řečena, a o tom přece nelze říci, že jsou to nadávky…”
Ale ano, milý pane, je nesnesitelné říkat, že kocour je kocour a že pan Ten či Onen je padouch. To je největší hřích současné kasuistiky.
A krátký historický přehled lasaletské otázky:
Dvě děti, Melanie a Maximin, tvrdily, že dne 19. září 1846 (rok narození Léona Bloy) uviděly na hoře jménem La Salette v dauphinských Alpách překrásnou paní. Tato paní prý dosti dlouho rozmlouvala s nimi oběma, a ještě déle s každým z nich zvlášť.
Děti, třebaže se strachem a s obezřelostí, se neubránily, ale neodpovídaly na zvědavé otázky svého okolí. Svým prvním vyptavačům, faráři lasaletskému a corpskému, starostovi lasaletskému, biskupu v Grenoblu, jeho důvěrníkům, pánům Rousselotovi a Gérinovi a potom množství lidí, kteří se jich obratně vyptávali a vyzvídali, na př. Mgru Dupanloupovi, všem od první chvíle a po řadu let tyto dvě děti, nebudící nejmenší podezření, dávaly a opakovaly výpověď, naprosto určitou a ve všech podrobnostech stále stejnou.
Zkrátka, po pětiletých průtazích a zkoumáních, grenoblský biskup vydal rozhodnutí, prohlašující za pravdivé a určité, nepochybné a jisté zjevení Panny Marie dvěma pasáčkům dne 19. září 1846 atd…
“A proto, pravil 3. článek biskupského pastýřského listu, na důkaz své živé vděčnosti Bohu a slavné Panně Marii schvalujeme uctívání lasaletské Matky Boží. Dovolujeme jeho hlásání i to, aby byly vyvozovány všechny praktické i mravní důsledky, vyplývající z této veliké události.”
A nesmí zůstati nepovšimnuto to, že posledním podnětem k vydání tohoto biskupského listu bylo nabyté přesvědčení o skutečnosti těch tajemných zjevení dětem, které svá tajemství vypověděly samému Papeži už před r. 1858, to jest před rokem, v kterém Matka Boží, aspoň Melanii, dovolila veřejně je rozhlásit.
Tak tedy bylo zjištěno, že ty dvě děti zasluhují, aby jim bylo uvěřeno.
Ale jejich zjevení a důsledky, které z nich vyplývaly, byly hned od začátku předmětem vzrůstajícího odporu kněžstva. Kterýsi kněz vydal proti tak důkladně zdůvodněným tvrzením moudrého biskupa grenoblského pamflet, na který byl nucen odpovědět laik, Amédée Nicolas, který roku 1887 vydal: La Salette ve světle rozumu a povinnost katolíků.
Hlas rozumu, ten byl jasný. Povinnost katolíků s kněžstvem v čele byla neméně jasná.
Ale tehdy to jistě nebyla hodina poslušnosti.
Přicházívají prostě takové chvíle, jež je třeba nechat uplynout. Později přijdou jiné, jichž pak bude třeba mocně využít. Ó pokrytci!…
O tom, co následovalo po těchto prvních rozbrojích a co vyplnilo asi sedmdesát let, není třeba psát, ani stručně. Byla by to ostatně pro náš námět práce příliš rozsáhlá. Řekněme jenom, že od r. 1881, kdy Církev učící (v širokém smyslu tohoto slova) vyzvala věřící, aby poslouchali hlas, který byl opravdu hlasem Nebeské královny, od té doby bylo kněžstvo ve stavu pohrdavého vzbouření proti své Královně, vzývané jím pod tímto jménem a pod jménem lasaletské Matky Boží.
To bylo v očích katolíka, jako byl Am. Nicolas, jemuž bylo později samým papežem Lvem XIII. dovoleno, aby r. 1880 sepsal svou Obranu lasaletského tajemství, to bylo vážné už v těch dobách, kdy odpor teprve začínal.
Ale když jiný katolík, také dokonale upřímný a horlivý, viděl, že k tomu přibylo půl století houževnatého opomíjení povinností, půl století neslýchaných, svévolných, ničemných námitek a pletich, osnovaných jenom proto, aby nebylo třeba uposlechnouti této výzvy k pokání a k nápravě, tehdy to veliké srdce křesťanského Rytíře už nevydrželo a jeho hněv byl opravdu jen vzkypěním jeho soustrasti.
Setkav se na hoře Zjevení se starým lasaletským misionářem, který mu řekl vše, co sám pochopil z tohoto svrchovaného projevu Nebes, duch Léona Bloy hned byl zaujat tou jedinou myšlenkou: býti rytířem lasaletské Matky Boží.
Kolikrát nenazval svou nebeskou Královnu Boží Matkou Útrpnosti! A byla-li Ona, stojíc u paty kříže vedle Utrpení, ztělesněnou Útrpností, on bude útrpným a obhájcem Útrpnosti.
Plačící Panna Maria je středem jeho díla. Výslovně nebo podle smyslu je jakoby duchem ukřižovaného Boha-Člověka, který mu vnuká jeho výzvy k pokání za lidské hříchy.
Není tedy třeba zatajovat si to: Byl by za takových okolností Léon Bloy mohl být populární? Byl by vůbec mohl být přijat na literární trh?
Hrome, není to postoj, který nutí, aby před ním byly zavřeny všechny, nebo skoro všechny dveře?
Možná. Ale kdo je nejvíce napálen v této pekelné frašce ne-li ti, kteří své dveře zavírají? Nějaký člověk praví před chystanou cestou svému společníkovi: – Bude pršet, vezměme si deštníky. – Hlupáku, odpovídá druhý. Za hodinu potom hlupák nezmokne, ale ještě za týden potom je nucen dobrácky ošetřovat zánět průdušek svého druha, který mu tak chytře odporoval.
A nic jiného nehledejte: v tomto podobenství máte celou historii slavných lasaletských výstrah; a ostatně, všech těch, jež Bůh lidem dal. A našemu století znamenitých rozumů se zdá “rozumnější” zmoknout na smrt… A tak to kdekdo dělá…
Ale pokračujme v své práci.
Nebylo by správné domnívati se, že Léon Bloy stále jenom plakal nebo stíral slzy své nebeské Paní.
Bloy je ovšem obdivuhodný balvan, ale tento balvan má tak bohatou komposici, že žádný styl není méně jednotvárný než styl jeho.
Pro něho je velmi snadné “přecházet od vážného k lahodnému, od žertovného k přísnému” a při tom se, přesně řečeno, ani nehnout od svého námětu, který drží se svrchovanou jistotou; ukazuje jej často v jeho směšné podobě, ale se soustředěným smíchem genia. Je to veselost tohoto velikého smutného, která vybuchuje na mnohém místě deníku jeho úžasného života; je to ten druh veselosti, jímž byli nadáni oni světci, kterým H. Joly říká: světci humorní.
Jeho přítel Martineau nám v svých Vzpomínkách praví: “Dobromyslnost Léona Bloy, podařilo-li se vám stýkat se s ním důvěrně, bývala skvělá. Kdykoli mluvil s některým oddaným (jak říkával) přítelem, odkládal své brnění, býval rád, že může ukázat svou duši, ukájel svou vášeň lásky a svou žízeň po vměšování svých náboženských dojmů do všech událostí svého života.
“Veselost Léona Bloy je patrna v mnohých jeho knihách, zvláště v jistých částech jeho deníku, ale vždy je tam jakoby obalena.
“Vzpomínám si, jak jsme spolu čtli nejlepší dílo Marcela Schwoba: Loyson Bridet. L. Bloy se vesele smál a přerušoval mě, aby se mohl smát ještě více, zdvíhaje ruce a neslyše, co čtu dále.”
A Martineau cituje jako doklad, schopný dát správnou představu o hluboké složité jednotnosti L. Bloy: Exegesi obecných rčení, zvláště první svazek tohoto díla.
“Není možné, praví, najíti druhé takové dílo, tragické a zároveň zábavné.”
A o témž díle zde otiskujeme anekdotu, vypravovanou týmž přítelem.
“L. Bloy bydlil v Lagny (pardon: v Prasečím) na Marně a měl tam nějaké rozmíšky se svou domácí, paní Corbillardovou. Přijel Martineau. Zastihl jsem, praví, Léona Bloy v těchto úzkostech a setkal jsem se tam se soudním úředníkem, který právě přišel velkodušně nabídnouti své služby a jemuž se za několik dní potom podařilo zabránit, aby Léon Bloy nebyl nucen se stěhovat. Četl Žebráka nevděčníka a Léon Bloy z toho usoudil, že ten hodný chlapík se jistě bude obdivovat všemu, co autor Žebráka napsal.
“Protože jste ještě nečtl Exegesi, řekl mu Bloy, dovolte, abych vám ji nabídl; velice se tím pobavíte. Přečtu vám zatím dvě či tři kapitolky, abyste poznal tón knihy.” A Bloy otevřel svůj exemplář a dal se do čtení, sedě pěkně tváří v tvář svému pozornému posluchači.
“Nikdy nezapomenu na překvapení, které se hned po prvních větách objevilo na tváři státního hodnostáře.
“Léon Bloy vybral povídku, nazvanou: Zdraví přede vším. Překvapení se změnilo v zkoprnělý úžas, když Bloy dočtl k poslední řádce: “Vězte, přátelé, že jsem vždy prodával jenom…” Soudní úředník zděšeně vstal a upokojil se teprve tehdy, když nás, paní Bloyovou a mne, viděl, jak se upřímně smějeme jak jeho tváři, tak tomu, co jsme slyšeli.”
Úředník od soudu, přátelé, úředník od soudu! Kdyby někdy někoho napadlo, kanonisovat Léona Bloy, prosím potomstvo, aby nezapomnělo vyšetřit tento zázrak. A míním to docela vážně.
Na konec, abychom doplnili tuto velikou, bohatou osobnost, dodejme, že Bloy neúnavně dával důkazy o dobrotivosti a nejvýraznější něžnosti. Martineau nám to právě ukázal. “Tento bolestný člověk,” dodává, “zažil neobyčejné radosti. Slzy ze zármutku, říkával mi, se rychle mění v slzy z radosti. A miloval hluboce a byl hluboce milován. S jakou pečlivostí chtěl co nejvíce získat z náklonnosti, jíž byl obdařován!
“Půlhodinová nepřítomnost na Montmartru mu bývala příležitostí, aby po návratu domů zlíbal své děti, a nikdy neopominul udělat to.”
“Jestliže se utrpení umělce významu Léona Bloy měří velikostí jeho díla, můžeme říci, že po celý svůj život potřeboval být utěšován.”
“Úkol paní Bloyové nevyžadoval jenom mnohé něžné lásky; nezbytně k němu bylo třeba také veliké inteligence. Manželka Léona Bloy byla víc než kterákoli jiná žena obdařena touto inteligencí, jíž bylo třeba k složitému úkolu, který měla plnit, a měla jí tolik, že mnohdy prospívala i dílu svého muže a jeho nadání. Bloy to věděl a říkával to, zmiňuje se nejednou o té, kterou nazýval svou spolupracovnicí.”
“Neboť bylo-li po světě roztroušeno mnoho žebráků, kterým za jejich života nikdy nebyla vyčítána nevděčnost, často bývalo vidět, že svou vděčnost nikdy nedali najevo právě těm, jimž jí byli povinni nejvíce.”
“Ale Bloy nezapomněl na nikoho, ani na ty, kteří ho milovali, a zná-li potomstvo opravdu svůj úkol potomstva, uchová paní Bloyové místo, které jí dal Léon Bloy.”
Je snadno pochopitelné, že s velikou radostí zde otiskujeme tyto řádky dnes, několik měsíců po smrti té, kterou tak krásně hodnotí, třebaže byly psány už před sedmi lety.
A ježto Léon Bloy svými nepřáteli nazýván žebrákem nevděčným, četné duše, které k němu přilnuly, mohou volat, že je to hanebná pomluva. Jeho korespondence, už vydaná nebo ještě nevydaná, o tom svědčí velmi výmluvně.
Honosil se ovšem tím, že je žebrák, protože nic není většího než žebrání, ani vesmírnějšího, byl by mohl poznamenat s Ozanamem, který praví: “Žebrota a almužna jsou neodlučitelné od kteréhokoli lidského osudu.”
Ale měl daleko k tomu, aby byl nevděčný jak k svým lidským bratřím, tak k Otci Nebeskému, jemuž nikdy neopominul vzdávat díky za chléb, který tak často pojídal v slzách.Je třeba skončiti zde druhou část této skromné studie. Ale zdá se, že to stačí k tvrzení, že, nebyl-li Léon Bloy (to ví Bůh) spravedlivý v plném, přísném významu tohoto slova, spravedlivý bez poskvrny a jediné výtky před Bohem, byl mezi všemi svými současníky vášnivým milovníkem spravedlnosti a nepřítelem nepravosti.
Neboť záleží nám na tom, abychom plně ospravedlnili to, že jsme na začátku těchto stránek užili liturgických slov: “Ecce quomodo moritur iustus: Ejhle, jak umírá spravedlivý.”
A četli jsme už skromnou a dojemnou pohřební řeč, kterou jeho farář z Bourg-la-Reine uveřejnil ve farním Zpravodaji.
Zde je také vhodno citovati slova, jež Joseph Bollery, horlivý služebník veliké památce Léona Bloy, řekl na té, tak plodné poradě r. 1924:
“Až uplyne čas, až se uklidní všechna záští, všechny nevraživosti, jež rozdmychal, až zmizí vše známé o těch, jež právem nebo neprávem zmrskal, až bude možné soudit ho spravedlivě a nestranně, Léon Bloy se objeví jako jedna z nejvyšších a nejoriginálnějších postav naší doby.
“Bude mu dáno zvláštní místo v naší literatuře, stánek, jak praví Sainte-Beuve o Baudelairovi, neboť nenáležel k žádné škole a je velmi pravděpodobné, že nebude mít žáky.”
Tento úsudek vyslovil J. Bollery asi před pěti lety. Od té doby založil k veliké radosti duchovní Bloyovy rodiny Sešity Léona Bloy. Přes své nesporné zásluhy tato revue, usilující hlavně o to, aby seznamovala se vším, co se nějak týká našeho úžasného spisovatele, nechce, správně řečeno, získávat žáky tomuto muži, výjimečnému s tolika hledisek, to jest nechce získávat přímé pokračovatele v jeho díle, oběžnice, nadané stejným žárem, obdařené stejnou silou. Ne, to je příliš snadno pochopitelné.
Ale nevidíme, že už v seskupení přátel a obdivovatelů Léona Bloy kolem této revue žije a vzrůstá to, co zde podle Maritaina nazývám duchovní rodinou Léona Bloy?
Jako rytíř Boha Otce a Matky Boží v své vroucí modlitbě, k níž se mu dostalo tak významného nadání, příliš často volával: “Otče náš, přijď království Tvé!” příliš často to volával, aby tato mocná prosba nezasila sémě, které stále klíčí!
“Defunctus adhuc loquitur!” Domluviv, jak bylo jeho úkolem, jako tělesně živý, mluví ještě stále, a hlasitěji než kdy jindy, protože ještě stále, a dnes více než kdy jindy, je třeba mluvit.
Doby, jež prožíváme, nechtějí nic slyšet!
Především kdo ví, zda-li bylo mluveno dost hlasitě…
A pak, co na tom! Světci nezmlkli nikdy! A každý uvědomělý křesťan, každý upřímný žák Nejsvětějšího je světec.
Léon Bloy byl v svém hrobě uzavřen jenom zdánlivě. Nejen že je ještě stále mezi námi, ale jeho velikost každoročně vzrůstá.
Jeho poslání se teprve začíná.