Leon Bloy – “mistr” Josefa Floriana. Takto ho charakterizoval Otakar Březina:
“…Léon Bloy je duch geniální, jeden z největších stylistů Francie, pamfletist, nespravedlivý, šílený, nesmiřitelný, bičovatel odpůrců svého strašného a nádherného Boha… dogmata mění se před ním v propasti… geniální tvůrce grandiosních metafor, nádherný evokatér obrazů, jehož slova jsou jako ohromná kladiva v huti, kde se kují meče pro svatou válku. Nezná soucitu a nenalézá ho mezi svými bratry. Jeho krvavá sekera učinila kolem něho široké prostranství hrobového mlčení. Hrdý až k šílenství, je prostý jako dítě a má chvíle křečovitě rozvlněné sladkým, čistým pláčem. Tak stojí přede mnou velký, paradoxní a cizí: vidí svět jen s jedné strany, ale s intensitou světla, které vylupuje oči a zařezává se do nich jako dýky…”
(Dopis Františku Bílkovi z 26.2.1901)
Citáty z knihy Poutník absolutna
Jsou duše hynoucí jež hledají Krásy v temnotách a jež by apologetika Coppoéova (…) obrátila na útěk hrůzou. Ba ani sama ryzí nauka – perla vyhražená synům království – nemá účinkův na takové duše, jichž rozum jest příliš zemdlen nebo vyvržen z rovnováhy.
(Vyjmenovává tituly katolických knih své doby: např. Pán jest mým údělem, Rozmilý Ježíš, Kterak jest náboženství hodno milování, Žebř nebeský…)
Oslovství děsné, nabubřelé a bílé jako malomocenství. Toť sněžná lepra náboženského citlivůstkářství, kožní vyrážka vnitřní hnisavosti… Toť chrapot posledního tažení Víry křesťanské.
Umělec má dělati, co se mu líbí, v opak jiným lidem přidržovaným k tomu, co se jim nelíbí; že to jest jeho známka a jeho zákon
Tolik-li moderních katolíků se odvrací od Bloy, děje se tak proto, že zvětřili toto nebezpečí, toliko jediného se bojíce: by nebyli strženi náhlým útokem entusiasmu a vrženi tímto strašlivým přítelem Božím, bez kompromisů a bez odkladů do neboví křesťanského heroismu, který jest jejich děsem.
Citát z Krve chudého
(Bůh:) Strašný Tulák, o němž jest psáno, že nikdo nezná jeho cest, který nemá komu účtů skládati a který jde, kam mu libo.
Citáty ze Zoufalce
Úryvek popisu hlavní postavy Zoufalce.
Kain Maria Josef Marchenoir:
…Chlupatý a černý, mlčenlivý a skoupý na gesta, s ošklivostí popravuje banální rčení, jsa vůbec zažraný nenávistník všedního žvástu, nosil na konci svého jazyka střelomet, jímž vymršťoval potulná jednoslabičná slova v okamžiku protrhující rozhovor žvanivých blbců.
…Zamčená ústa, chvějící se nozdry, brvy skoro přepažené a jedny v druhé zasahující při nejhlehčím otřesení.
Býval často zachvacován němým hněvem a vztekem, jímž bledl, zuřivou slastí odbojného a buřičského potlačence.
Oči zamžené a skoro jako potopené a zaplavené jemným snem, dětinné něžnosti – samy schopné zmírniti obvyklou tvrdost celku – měnily barvu a stávaly se černými!
Měl dar slzí, znamení PŘEDURČENÍ, praví Mystikové. Tyto slzy byly skrytým jásotem, tajným pokladem bytosti nejvíce oloupené a nejtragičtější tohoho století.
Hned jako dítě byl navštíven žádostivostí Bolesti a tou baživostí po ráji muk podobal se svaté Magdaleně de Pazzi.
…Marchenoir pak neměl příliš své energie pohromadě, i držel se v pokoji, čekaje lepší chvilky. Jaký tanec potom!
Jsem jakýmsi šílencem, snícím o Kráse a o nemožných spravedlnostech. Vy však sníte o tom, jak se baviti, a hle, proč nelze si porozuměti.
Jest příliš snadno vyklestiti duše, když ničemu jinému se nevyučují než předpisu milovati své bratry, a přitom pohrdati všemi ostatními předpisy, jež by se jim skryly. Dosáhne se tím náboženství tvarohovitého a usmoleného, zhoubnějšího svými účinky než sám nihilismus.