Jitka Bednářová: Frankofilie Josefa Floriana
(Studie o vzniku a zásadách vydavatelství Dobré dílo ve Staré Říši. — Seznámení s Bloyem – Florianovo hledání “úkolu” – Kritéria pro posuzování knih – Bloy prorok – Florianův vztah ke školství – Vydavatelství jako středověká dílna.Vydavatelství
Dobré dílo Josefa Floriana (činné v letech 1903-1941) představuje v českých zemích jednu z nejbohatších, nejvšestrannějších a zejména nejpestřejších forem frankofilie, která je projevem jednotlivce. Florianův vydavatelský katalog, čítající 405 vydaných svazků, obsahuje přibližně 250 francouzských autorů publikovaných knižně nebo v periodikách, spisovatelů, novinářů, mystiků a světců, teologů, filozofů, vědců, výtvarných umělců, ale ve velké míře také autorů píšících zcela příležitostně. Florian vydával díla mnoha evropských literatur, avšak literatura francouzská je v jeho nakladatelství jednoznačně nejzastoupenější a slouží také jako médium pro objevování dalších kultur. Dobré dílo je navíc vyjímečné tím, že všechny typy literární výměny mezi dvěma kulturami sdružuje naráz: Florian francouzské knihy vydává, většinu z nich také překládá, hovoří o nich – často za pomocí francouzských slůvek a citátů – v dopisech s přáteli i v kritikách a dopisuje si s některými francouzskými spisovateli a umělci. Stojíme tak tváří v tvář frankofilii velice bytostné a integrální, v níž se Florianovy role na sebe vrství a násobí svůj účinek, vytvářejíce jedno Gesto, jeden jediný Text.
Všechno začíná setkáním s mužem, jenž pro Floriana znamenal více než celá Francie – byl jím Léon Bloy. Legenda praví, že po přečtení několika vět z románu Chudá žena (La Femme pauvre) v revui La Plume zanechal oslněný Florian profese středoškolského profesora v Náchodě, vrátil se ke své rodině na Moravu a založil nakladatelství postavené na vydávání Bloyových děl. Jako věta, jež Florianovi probodla srdce, bývá citována Klotyldina replika ze závěru Bloyova románu: “Do ráje se nevstupuje ani včera, ani zítra, nýbrž dnes, pro toho, kdo je chudý a křižován.” Při bližším pohledu se však identita pasáže i průběh konverze zdají pochybné: tento úryvek z Chudé ženy v revui La Plume nikdy publikován nebyl, vyšla zde pouze jiná kapitola, Snění o chudých andělech, z prvního dílu románu. V roce 1899 však Florian Klotyldinu větu nemohl znát ani z knižního vydání: ve Francii sice román vyšel už roku 1897, avšak z korespondence s Bloyem vyplývá, že teprve počátkem roku 1901 jej Florianovi poslal Alfred Valette, šéfredaktor knižnice Mercure de France.
Velmi důležitou informaci však nacházíme v jednom Florianově nedatovaném dopise příteli René – Florian by řekl Renátu – Martineauovi (“Milý příteli-věřiteli!”). Florian se svěřuje, že si kupoval La Plume roku 1899, avšak nevlastnil všechna čísla daného ročníku. Tím získáváme hned tři veledůležité poznatky: vidíme, že Florian revui sledoval, nešlo tedy o oslnění jednou větou v jednom čísle, ale pravděpodobně o jakési průběžné oslňování. Léon Bloy totiž publikoval v La Plume celkem 21 textů, avšak pouze v letech 1890-1892. Florian tedy musel mít k dispozici starší čísla.
Samotné sledování této revue svědčí o ne zcela běžném literárním vkusu. Ačkoliv o La Plume pravidelně informovala Moderní revue, a naopak francouzský časopis přinášel po jistou dobu českou kulturní kroniku od Ernesta Gauberta, La Plume jakožto avantgardní revue mladých autorů nebyla ve Francii ani v zahraničí zdaleka tak rozšířená jako Mercure de France. Florian sice roku 1898, v době učitelování v Náchodě, publikoval svůj první překlad z francouzštiny, Slova věřícího, dílo křesťanského socialisty Félicité Roberta de Lamennaise, avšak pro tuto chvíli je ještě literárním dítětem: ke zrození Floriana, jehož známe dnes, dojde v plném slova smyslu až s objevem Bloya a za Bloyova vlivu. Proto je pozoruhodné, že středoškolský profesor přírodopisu a zeměpisu už v té době hledal svou četbu po cestách, které nejsou zrovna většinové. V La Plume se Florian navíc setkal s takovými jmény jako Remy de Gourmont, Eugéne Demolder, Gustave Kahn, Paul Fort, Louis Le Cardonnel, Robert de Souza, Henri Ghéon, Georges Polti, Francis Jammes, která později rovněž vstoupila do jeho edičního katalogu.
Šíře a komplexnost Bloyova vlivu na Floriana v rámci francouzsko-českých vztahů patrně nemá obdoby. Na počátku vzájemné korespondence Florian v Bloyovi zdraví svého mistra a pod jeho vedením prochází iniciační cestou v plném slova smyslu. Florianovi bylo v době, kdy Bloya poznal, sedmadvacet let. Mohl by být blízko krizi středního věku, ovšem naléhavost touhy, aby v něm jeden svět odumřel a druhý se zrodil, připomíná spíše přerod jinocha v muže. Florian cítí povolání udělat něco velikého. Projevuje se to mocným vábením – ale Florian ještě neví k čemu a od Bloya očekává, že mu prozradí, jak naložit s vlastním životem, které hodnoty stojí za to, aby se pro ně žilo: “co mám chtít a co mám dělat”. Nebo jinde: “řekněte mi, co mám dělat?”
Bloyův účinek na Floriana není nepodobný konverzi: zahlédnutí smysluplného světa jakoby naráz, všeho ve všem. Období, které tomuto prohlédnutí předcházelo, je však obestřeno tajemstvím. Podle všeho šlo nejen o krizi vnitřního světa, ale i duchovního (Březina ji v dopise Bílkovi označuje jako tajemnou). Florian Bloyovi vysvětluje, že jeho mladá léta byla “velice špatná a zlá proti Bohu”. Nezdá se, že by víru v plném slova smyslu ztratil, nebezpečí pro něho asi představovala přemíra energie, jež v něm hárala, vábila ho k rozmanitým kouskům (“vraždit, zapalovat apod.”) a vyvrcholila inzultací ředitele náchodské reálky, která pro něho znamenala bezprostřední podnět k odchodu. Ještě v sedmadvaceti letech je Florian zmítán protikladnými touhami a ve své povaze spatřuje “spoustu nebezpečí”.
Na Bloyově působení na Floriana je velice zvláštní, že tento nesmírně všestranný vliv probíhá mezi osobnostmi typově a charakterově zcela odlišnými, které však sdílejí mnoho společných náklonností, zálib a postojů, z nichž je dominantní především integrální, ultramontánní a apokalypticky orientovaný katolicismus. Florian se nechal Bloyovým dílem proniknout do sebemenších detailů, avšak zároveň zůstává nedotknutelně sám sebou.
Bloy se stal prvním a nejvydávanějším autorem Dobrého díla: Florian publikoval bezmála celé jeho dílo, přičemž většinu jeho knih sám přeložil. Ono se stalo základní myšlenkovou a hodnotovou orientací jak pro Floriana samého, tak pro celé vydavatelství. Florianův ediční plán postupuje po Bloyových stezkách, vychází z okruhu Bloyových přátel i z jeho oblíbené četby, kterou má Florian možnost sledovat v autorově deníku. Zdá se však, že Bloyovy texty Florianovi – spolu s jinými podněty – vnukly například i volbu výtvarné koncepce nakladatelství. Svůj vizuální pocit z jednoho článku Florian vysvětluje takto: “zasluhuje si být iluminován nejčistším zlatem a barvami drcenými plameny a krví katastrof, které brzy budou jako alej před branou v Království našeho Pána Ježíše Krista”. Dobré dílo se v plném slova smyslu rodí ze čtenářů Bloyových, neboť Florian nechává kolovat rukopisy svých překladů a Bloyovy dopisy opisuje třeba čtyřikrát. Korespondence Bloya s Florianem nám ukazuje, jak přibývá jeden nadšenec po druhém: Josef Polák, Jakub Deml, Oldřich Zlámal, Matěj Fencl, Theodor Kohn, Antonín Stříž, František Hezina, “excitovaní/rozjaření četbou Vašich /Bloyových/ knih”. V jednu chvíli Florian dokonce uvažuje o tom, že je sdruží a vytvoří jakési bloyovské bratrstvo.
Ve Francii se v průběhu 20. století vytvořila řada interpretačních proudů Bloyova díla: až do určité doby byla dominantní, ba takřka jediná tradiční interpretace autora jako velké náboženské postavy, jako proroka. Rolland Barthes objevil v Bloyově násilném a konstruovaném stylu “slovní vášeň”, seznal, že nejde o nic jiného než o jakousi “jazykovou erotiku”. Přibližně od 70. let se rozvíjí interpretace Bloya jako mystifikátora, jenž s každým motivem a tématem nakládal jako s figurou a vtiskl mu charakter přinejmenším dvojznačný; v blízkosti stojí také čtení Bloyova díla z hlediska meta- a intertextového, tj. jako komentátora a interpreta jiných textů. Autorova komplikovaná psyché podnítila analýzy psychologické, psychoanalytické i psychiatrické; existují také židovské a kabalistické výklady Bloya, opírající se o dominantní téma peněz, jakož i výklady esoterické.
Josef Florian se našel v nejortodoxnější poloze Bloyova díla. Sám v českém prostředí dnes vnímaný jako prorok (ačkoliv toto slovo v podstatě nebylo vysloveno), Bloya se chápe jako proroka a staví ho do jedné řady s proroky Starého zákona jako jejich pokračovatele: “/…/ Léona Bloya čtu a překládám pro jeho literární a umělecké kvality, ano, to nemohu popřít, ale hlavně kvůli Ignis Ardens, lačný Slávy Církve, Boha. Léon Bloy je Plánu Prozřetelnosti stejně jako Enoch, Abrahám, Izák a Karel Veliký.” Novátorství Florianova postoje však spočívá v tom, že se prorocké výzvy chápe s naprostou důsledností: ve víře, že literatura má moc změnit lidský život, Bloyovo dílo přijímá jako návod k jednání, pro sebe sama i pro český národ, k němuž se Florian svým nakladatelstvím obrací. Dílo Léona Bloya je zapotřebí hlavně uvádět do praxe: “je spíše žádoucí podle Vašich idejí jednat.”
Snad za nejosobitější aspekt Florianova čtení Bloya považujeme to, že autorův klíčový pojem bourgeois si Florian vzhledem k vlastní situaci “přeložil” do výrazu člověk školový; všechnu hlubokou, apriorní a v hloubi až iracionální nenávist, kterou Bloy častuje měšťáka, Florian aplikoval na školský systém starého Rakouska, jehož byl doposud sám účasten a který se mu po setkání s Bloyovým dílem jeví jako rigidní, směšně pedantský, jako ztělesnění prostituce lidské svobody. Ačkoliv se Florian také věnuje “pronásledování všemocného Buržoe”, jak praví v nedatovaném lístku Martineauovi z Osvětiman, a svým odchodem ze školství rozvázal poměr s buržoazním světem, do něhož by se byl mohl začlenit, domníváme se, že téma školy a veřejného vzdělání bylo pro Floriana po celý život nejožehavější a vztahoval k němu nejvíce emotivní energie. Z této ideové transpozice vznikla Florianova potřeba vytvořit alternativní vzdělávací systém pro člověka své doby, tedy univerzálně založené nakladatelství, které se stane, slovy Carlylovými, “sbírkou knih”.
Po Komenském jsme svědky dalšího originálního pansofického systému se “středem všude a obvodem nikde”. Florian pro něho našel dvě výtvarné reprezentace: tzv. Kruhy čili Syntéza Časů nebo Ráj Syntézy (Le Paradis de la Synthése), které tolik natrápily všechny Florianovy francouzské čtenáře a které jsou ztělesněním historického vývoje jako dějin spásy, s milníky v událostech i v osobnostech, a pak Horu Studia (Mons Studii), která ztělesňuje sám vzdělávací systém. Oba modely Florian v průběhu života propracovával a dokresloval; např. jeden dopis Rouzetovi svědčí o tom, že ještě ve 30. letech vytvářel nové varianty a snažil se domyslit doplnění některých pojmů do Pyramidy.
Pyramida se skládá ze tří pater: nejspodnější zaujímají přírodní vědy, materiální svět poznatelný smysly, prostřední patro obývá literatura a umění, vrcholek pyramidy, a tedy i syntézu všeho vzdělání, zaujímá teologie. V Dobrém díle jsou zastoupeny disciplíny a žánry příslušející do všech pater, a stejně tak v něm bydlí pospolu spisovatelé malí i velcí: veleslavní klasikové, absolventi prestižních Grandes Écoles vedle osobností známých jen v určitém okruhu zájemců či zasvěcenců, nebo vedle autorů naprosto zapomenutých, například lokálních písmáků, kteří za celý život napsali třebas jeden dva články, a ty Florian snad náhodou objevil a bez rozpaků a zábran přeložil. Koexistence těchto autorů na první pohled působí jako pestrá směsice. Vize výsledné harmonie je však prvořadá: poetae minores nejsou vybíráni proto, že jsou minores, nýbrž třeba proto, že v jejich díle je vyjádřen některý aspekt či některá konkrétní myšlenka, kterou nikdo jiný nevyslovil. Florian kupř. vysvětluje Martineauovi, proč překládá Alberta Delacoura, autora příslušejícího do okruhu Le Mercure de France: ne že by s ním ve všem souhlasil, ovšem ve třech jeho hrách nachází “něco, co žádný spisovatel ještě neřekl”, “velice zvláštní aspekty o budoucnosti, o ´třetím království´, jak říká s mystiky”. Jiné texty, samy o sobě ne zas tak výjimečné, jsou naopak vybrány, aby přilákaly čtenářovu pozornost k celku Dobrého díla, aby držely jeho křehkou konstrukci: je to případ jednoho článku Remyho de Gourmonta, jemuž Florian připisuje funkci sirénickou, obluzující, nebo Barbeyho d´Aurevilly Historie beze jména, která má vydavatelství sloužit jako reklama. Totéž se děje s “velkými” autory: Floriana občas některé dílo vychvalované kritikou příliš nezaujme, a přesto se je rozhodne přeložit, tj. ne úplně podle svého gusta, nýbrž spíše se zřetelem na to, že “podrží” jinou knihu v celku (to byl případ studií Jacquese Riviéra či Jacquese Maritaina).
***
Ke konstituování vydavatelství a nalezení svého vydavatelského a překladatelského poslání tedy Florian nedospěl hned. Na počátku korespondence se Bloya táže, zdali pro překlady jeho děl bude důstojnější, aby zůstaly v rukopise, nebo zda mohou být svěřeny tisku. Březinovi se zmiňuje, že překládá spíše z propagačních důvodů, aby na Bloya upozornil lepšího překladatele. Zběhnutí z učitelování, často představované jako výsledek bleskového poznání, pro Floriana znamenalo opravdový vnitřní zápas: váhal, zdali nemá znovu přijmout učitelské místo někde v okolí Staré Říše, aby mohl Bloyovi pravidelně posílat peníze. S podobnou pozvolností si Florian formuloval svůj vztah k literárním periodikům. Jestliže později proslul jako odpůrce novin a časopisů nesených žurnalismem ve vulgárním slova smyslu, na počátku století se domnívá, jak to dosvědčuje korespondence s Martineauem, že s přáteli asi bude muset nějakou revui založit, ač se mu do toho nechce – netuší ještě, že vznikne nakladatelství.Zprvu tedy Florian neví, jak má se svými literárními zálibami naložit, a v dopisech francouzským přátelům se charakterizuje jako ten, kdo nemůže najít své zaměstnání. Až do konce života Florian trval na tom, že žádným vydavatelem není, a to ani z hlediska právně-živnostenského: Florianovi spolupracovníci vydávali jednotlivé knihy na své konto, každá ediční řada vystupovala jako samostatná “firemní značka”, v tiráži je zcela systematicky uváděn “sklad Antonie Florianové ve Staré Říši”. Aloys Skoumal pronikavě vystihl, že Florianovy edice jsou “jenom nejpatrnějším a nejnápadnějším plodem jeho činorodého ducha”. S vědomím těchto zvláštností užíváme pojmů nakladatelství i vydavatelství pro pojmenování Florianovy intelektuální aktivity v souhrnném slova smyslu.
V Bloyově stati Les Ames publiques, publikované v La Plume roku 1890, se Florian setkal s pojmem “veřejných duší”. Zpětně si s nimi ztotožňuje také svou duši za působení na náchodském gymnáziu a pojmenovává si tak všechny ty, kteří slouží v institucích a organizacích a zaprodávají se něčemu, s čím nejsou v hloubi srozuměni a co zotročuje jejich osobnost a svobodu. Florian v dopisech projevuje velkou lačnost po konkrétních příbězích: od Georgese Rouzeta touží vyslechnout osudy maďarského poutníka, který donesl kříž až do Jeruzaléma; sám mu vypráví příběh hrbaté dívenky vracející se z kláštera, kterou potkal ve vlaku; zajímá se o přátele svých francouzských přátel, zvláště když u nich najde nějaký sympatický prvek, když jsou chudí, hledající, mají hodně dětí nebo nenacházejí zaměstnání. Začne tedy sledovat pravý opak veřejné duše, osudy a příběhy jednotlivé a jedinečné. Florianův ediční plán je stavěn ad personam či spíše ad hominem a ad librum: způsobem, jakým jsou autoři vybíráni a knihy vydávány, s nimi vydavatel a překladatel udržuje přátelské vztahy, ponechává jim jejich soukromé osudy. Nepodstatný patrně nebude ani krátký rozsah, až jakási skrovnost mnohých Florianových textů. Leckdy je jako kniha publikována vlastně jen část francouzské knihy nebo časopisecká stať. Ještě více to platí v Arších, založených jako nevázané periodikum s představou, že čtenář si bude jednotlivé článečky ve své duševní či reálné knihovně rovnat sám. Ačkoliv prakticky vznikaly zmatky a přispěvatelé se rádi vraceli ke kompletnímu periodiku, nelze povrhnout ideou o nedlouhém a neakademicky vyhlížejícím textu, který čtenář snadněji přečte, snadněji s ním naváže přátelství a vychutná si ho. Více než kdekoliv jinde tedy v Dobrém díle platí: Habent sua fata libelli.
Když poznáme, s jakou horoucností Florian diskutuje o takových autorech jako Delphine Bunge de Galvez, jak vroucně lituje, že si nebude moci opatřit všechna díla Georgese Poltiho, kolik pozornosti soustředí ke Cauwésově monografii o Hellovi, pak přezíravý pohled na to, že mnozí Florianovi autoři jsou příliš “malí” a že jeho ediční plán se stává sbírkou literárních kuriozit, pomíjí: při opravdové a soustředěné četbě rozdíly a jedinečnosti autorských typů vyvstávají samy od sebe; poetae minores zde figurují jako v jakémsi pohyblivém systému, v němž si díla svou hodnotu vymezují navzájem (jde tedy o poměr, rovnováhu) a všichni dohromady by měli vyjadřovat to, co pro Floriana představuje určitou duchovní plnost. Homogenita a heterogenita zde koexistuje ve zvláštním vztahu: ediční plán působí jako heterogenní, ale protože autoři jsou vybíráni podle Florianových rozhodných kritérií, výsledek zároveň dává obraz velice vyhraněného vkusu.
Takto pojatý ediční plán – stejně jako každý osobitý intelektuální přístup – předpokládá zejména samostatné, silné a výrazné čtení. Florian se po celý život definuje jako někdo, kdo není spisovatel, není kritik, kdo dovede psát “leda tak kopytem do písku”, kdo často váhá, co si má o díle myslet: “Ach, mé názory!” “Já a psát o Bloyovi? Naprosto nemožné!” Naproti tomu se vždycky hrdě přihlašuje, že je čtenář – nebo také “věčný študent” – a jako takový, ve svém vlastním světě, přijímá dílo s velkým užitkem. Bloya začal překládat zprvu pouze pro sebe – aby porozuměl, aby ho překlad přivedl k jemnější a dokonalejší četbě. Florian dobře vycítil, že v osobitém až umanutém čtení spočívá jeho silná zbraň. Kritizuje-li nakladatelství inspirovaná Dobrým dílem, která pociťuje jako konkurenční (Ladislava Kuncíře či Pojerovu Atlantidu), míří do černého, když namítá, že tito vydavatelé publikují kvalitní díla na základě doporučení z druhé ruky, aniž umějí číst, že je mechanicky skládají jedno na druhé jako cihly. Také modelový čtenář Dobrého díla má mnohem výraznější profil, než je tomu obvykle zvykem: čtenář musí být získán, a tedy pohnut a proměněn.
Florian je často pokládán za objevitele, za toho, kdo ve své četbě ostřížím zrakem vyhmátl kvalitní autory. Tento postulát musíme po sledování Florianových kontaktů s francouzskou literaturou potvrdit i vyvrátit: Florianovo naladění vůči textu a schopnost ho pochopit totiž bývají jakoby nepravidelné, střídavé, jednotlivá čtení se nevyznačují toutéž jistotou. Některá poznání Florian považuje za zjevná, chová se jako ten, kdo má v hlavě naprosto jasno a je ochoten se přít na všech stranách. Ovšem jindy jako by nevěděl, jak má francouzský text ve výsledku pochopit: jako by mu scházel názor, nebo má vlastně názorů několik, a tehdy prosí přátele, aby mu pomohli připsat textu jeho skutečnou hodnotu. Ačkoliv tezí o Florianově objevitelství nechceme nijak otřást, je potřeba doplnit, že Florian četl až s jakousi vášní kritické stati, zejména v Le Mercure de France, a podle toho se orientoval ve své četbě. Zpravidla tedy nejde o to, že by si z Francie objednal nějaké nové dílo a sám se rozhodoval o jeho hodnotě, nýbrž se obrací ke knize, která byla už doporučená kritikou a která v některých případech dokonce způsobila literární senzaci. Teprve poté Florian opravdu nezávisle zvažuje, zdali ho kritika neklame, zdali “v tomto díle skutečně něco je”, a pak je schopen si utvořit názor zcela protikladný. Vedle jasnozřivosti, která bývá Florianovi připisována, jde v prvé řadě o akt zvídavosti a pohotovosti: sleduje časopisy, je u pramenů a s jejich pomocí se může rozhodovat.
Zároveň bychom chtěli podtrhnout, že na toto rozhodování nebyl sám a že ediční plán, který dnes působí jako cílevědomě budovaný celek, vyrostl ze zdrojů velice rozmanitých. O publikaci některých děl vlastně rozhodli Florianovi přátelé, buď tím, že na ně Floriana upozornili a vytyčili je víceméně jako možnou hodnotu (např. francouzští přátelé Martineau či Rouzet, Březina, Reynek), přiměli ho, aby se vrátil k textu, který přešel bez povšimnutí (to byl případ J. Greena, F. Jammese) anebo vyřešili Florianovy pochybnosti svým jasným úsudkem o knize. Tuto rádcovskou roli na sebe bral v prvním období především Otokar Březina, později ojediněle Jaroslav Franke-Skalický či Jaroslav Zaorálek, a v míře zcela zásadní, na niž by se mohlo zapomínat, Bohuslav Reynek.
Reynek sleduje francouzské časopisy se stejnou přirozeností, spontaneitou a s podobným orientačním smyslem jako Florian. V hodnotových měřítcích jsou si natolik blízcí, že stačí, aby Reynek Florianovi prostým oznamovacím tónem sdělil: knížka se mi líbila a chci ji přeložit. Florian se s Reynkem seznamuje v roce 1914, přičemž etapu jejich úzké spolupráce, etapu periodika Nova et Vetera, také považujeme za vrcholné období Dobrého díla. Zatímco Florian se soustředil zejména na překlad děl náboženských, filozofických, vědeckých, jejichž těžiskem jsou ideje, “kde se tolik netančí, kde se jen plosce chodí”, Reynek zastával roli dvorního překladatele poezie. Jeho překlady Péguyho, O. Milosze, Jacoba, Claudela, Corbiéra, Valéryho, Noel (a z německé literatury zejména Trakla) tvoří soudržný a vyhraněný soubor; některé z nich patří k malým šperkům nakladatelství. Pro univerzalistickou orientaci Dobrého díla mají tyto překlady zcela zásadní význam: bez nich bychom mezi staroříšskými knihami asi citelněji vnímali Florianovy vizionáře, vyznavače Napoleona či vědce a pseudovědce, a ediční plán by na nás pravděpodobně působil mnohem kuriózněji.
Florian je k Francii váben dvojím apetitem, literárním a náboženským, jeho čtení francouzských děl má dvojí povahu. Jestliže Bloy spatřoval důvod pro nadřazenost Francie nad ostatními zeměmi ve faktu, že jí přísluší titul “prvorozené dcery Církve”, pro Floriana znamenalo více, že to je země s bohatou duchovní minulostí, která má co nabídnout. Podobně i v oblasti literární se zdá, že u Floriana odpadá vnější hledisko prestižnosti francouzského jazyka a výtečnosti francouzské literatury: mnohem důležitější je pro něho “lačnost po Dobrém slově francouzských knih”, skutečnost, že ve Francii prostě vycházejí knihy, které ho zajímají.
Zmínili jsme, že Florianovo nakladatelství vzniká s misijním úkolem: dílo Léona Bloya je překládáno v prvé řadě pro jeho náboženské hodnoty, šíří se jako evangelium, jeho prostřednictvím se loví duše. Přitažlivost je spatřována v díle samém (faktor ideový) i v osobnosti autorově (faktor citový, ba modloslužebnický): u čtenářů se předpokládá, že budou autora obdivovat, Florianův bratr Jan navrhuje, že slovy Bloyova článku o Jeneweinově obrazu Mater Dolorosa by se měl člověk modlit. Hlediska literární a mimoliterární, estetická a mimoestetická se ve Florianově koncepci zdají být nedělitelná. Papežské listy, encykliky a nebeklíče se v edičním plánu ocitají v sousedství skvostů moderní literatury (byť Florian moderního člověka tolik stíhá!). První skupina tak získává zcela novou funkci, je určena ke čtení čili je literarizována, estetizována, druhá skupina je naopak konfrontována s měřítky mimoliterárními, dotýká se elementárních hodnot života. Dobře to vystihuje Florianův syn Gabriel: “otec /…/ hledal skutečné hodnoty i u spisovatelů nekatolických, jinověrců, jako byli například Solověv, Rozanov, Gogol, Stevenson, nebo nábožensky indiferentních, jako byli spisovatelé Villiers de l´Isle-Adam, Rachilde, Maeterlinck, Trakl, Rilke, Synge, Yeats, Kafka aj.” Má-li v oblasti náboženské Florian jasno a není-li bezpečné mu odporovat, na poli literárním projevuje nevídanou šíři zálib: “Jen náboženství jest katolické, umění nikoliv.”
Dochází zde vlastně ke spojení estetické otevřenosti s náboženskou uzavřeností. Nemyslíme tím, že by v náboženské oblasti Florian postrádal vynalézavost: jde mu o katolictví v jeho doktrinální podobě, o návrat k tradici, do hranic toho, co se v Církvi nemění, co trvá. A jestliže ve Florianově Pyramidě literatura plní funkci nezástupnou, nicméně přece jen podřazenou teologii, hledání Boha, na rozdíl od Bloya Florian nikdy nepochybuje o její smysluplnosti a účinnosti. Myšlení literární a náboženské se vymezuje navzájem a princip katolicity jakožto obecnosti, univerzálnosti, se vlastně stává principem otevřenosti ducha, principem v plném slova smyslu intelektuálním: určité pravdy mohou být vyjádřeny jen určitými, zcela konkrétními slovy: “Nehledám přece Pravdu, jsem věřící křesťan, ale potřebuji slovo k pravdám jednotlivých idejí.” A naopak teologické principy zase jsou schopny se stát principy estetickými, jako např. výrok sv. Pavla o rozlišování duchů (discretio spirituum, 1 K 12,10), který měl v oblibě Léon Bloy a který Florian přenáší do oblasti umění. Jiným příkladem je druhý typ Florianovy Pyramidy, v jejímž přízemí spočívá víra, nad ní naděje a na vršíčku láska. Umělecké výtvory pak Florian hodnotí podle schopnosti obsáhnout tyto teologické ctnosti, vystoupit do co nejvyšších pater Pyramidy.
Také v názvu Florianova nakladatelství a v názvech jednotlivých edičních řad se z výrazů samých stávají estetické principy: Studium – lze je považovat za nejpůvodnější název vydavatelství, Dobré dílo, Kurs, Nova et Vetera… Jejich váha spočívá v bohaté etymologii a významové polysémii: Dobré dílo je překladem latinského Opus Bonum; specifikum výrazu uvidíme, když se jej budeme snažit přeložit do francouzštiny. Ještě nejméně nezdařilou variantou je La Bonne (…), která přitom ve francouzštině pro svou nadměrnou zatíženost v církevním a charitativním prostředí působí sémanticky vyprázdněně a nevzbuzuje mnoho konkrétních představ. Opus bonum je totiž dílo dobré po všech stránkách, kvalitní, morálně a myšlenkově hodnotné, užitečné, láskyhodné… Podobně Kurs si v latině podržuje mnohovýznamovost: jde o nejrůznější typy pohybu, běh, běh o závod, jízdu, klus na koni i cestu vzduchem nebo plavbu na moři, spěch, dráhu, a stejně tak i v přeneseném smyslu životaběh či orientaci ducha. Ve Florianově případě si tedy kurs uchovává význam naučný, ale zároveň znamená i sledování určitého směru všemi myslitelnými prostředky, všemi žánry, všemi disciplínami. Ještě zjevnějším estetickým principem je název periodika Nova et Vetera: s aluzí na novozákonní podobenství o hospodáři nám ukazuje, že budou vydávána díla nová i stará, tradiční i moderní, imitující i inovující.
Jakým způsobem se staré s novým snáší? Florianovo nakladatelství oživuje řadu uměleckých principů vlastních středověku, konfrontuje je pochopitelně se svou dobou a s moderním uměním. Kniha je vzácným předmětem, zároveň slovesným i výtvarným; a protože její výroba je dílem lásky a vroucné péče, kniha není zaplatitelná, nemůže poklesnout na obchodní artikl, neprodává se, nýbrž dává. Florianova domácnost, v níž se překládá, maluje, opisuje i v níž se knihy svazují, připomíná středověký ateliér nebo dílnu. Jako by zde tyto činnosti ještě neměly renesanční statut artes liberales, jsou řemeslem, a ten, kdo je vykonává, se zdaleka nepodobá tvůrci: se špičkou vyplazeného jazyka se namáhá, aby dostál věrnosti předloh, jichž se může dotýkat; krása vychází z rukou nehodného služebníka jakoby bez jeho přičinění, oblitá paprskem milosti, prostá a rafinovaná zároveň. Obzvláštní péče je připisována písmu, pro něž Florian patrně nalezl inspiraci z více stran (jednou z nich byl impuls Bloyův); rukopis vyjadřuje mj. pojetí času svého pisatele: písmenko se skládá za písmenkem, žádné se nepředbíhá a nespěchá, pisatel je pevně usazen v určitých hodnotách a tím jeho sdělení nabývá autoritativnosti. Ve vztazích mezi autorem a “opisovačem” i mezi členy ateliéru jsou oživeny feudální vztahy mistra a učedníka (Bloy – Florian), pána, který rozhoduje za svou rodinu i za své spolupracovníky a vyžaduje poslušnost, neodkladnou a absolutní, protože kdyby poslušnost záležela na přáních a názorech, neměla by žádný smysl.
Florian byl perfekcionista, trvající na důslednosti v přípravě všech částí knihy; nepochybně by souhlasil s Leonardovým výrokem “Tisíce maličkostí utváří dokonalost, ale dokonalost není maličkost.” Zároveň však cituje Bloyovi Andělu Foliňskou: “Věci nedošly dokonalosti v našich slovech.” Podobně by mohla být připomenuta myšlenka jedné z postav v Pasternakově Doktoru Živagovi, která tvrdí, že ti, kdo stále četli jedině tu nejvytříbenější literaturu a poslouchali nejznamenitější hudbu, se v posledku stali zcela průměrnými. Dokonalost a přesnost v moderním slova smyslu se zřetelem na vnější hodnocení, bezchybná nenapadnutelnost, která vyčerpává svého původce a sama v sobě se vyčerpává, byla pro Floriana tak málo podstatná jako originalita nebo perspektiva pro středověké malíře. V Dobrém díle je na úrovni slovesné i výtvarné zapracován chaos, nepřesnost a někdy i nešikovnost jako tvořivý prvek – stačí se podívat na organizaci periodik, na způsob, jakým jsou zapisována jména autorů, názvy článků apod. Pracuje se i s výtvory nedotaženými, z uměleckého hlediska nedokončenými, neboť ponechávají inspiraci v živém stavu, stejně jako přípravné náčrtky a kresby k malbě přece také “bývají velmi vzácným dílem, velmi hledaným”. Z dnešního hlediska bychom v těchto nedokonalých výtvorech mohli nacházet druhotný půvab; pro Floriana však nedokonalost vlastně povzbuzuje hledačovu myšlenkovou aktivitu a i představivost, dokonalost je výslednicí toho, co čtenář dílu dodá ze sebe: “třebas umění pokulhává, ale věc sama ducha tak zaujme, že si z vlastních zřídel obraznosti přikouzlí, přikrášlí, domyslí, čeho třeba k dokonalé hodnotě”.
Tím nabývá na vrchu i jiný estetický kánon: Od knih, které jsou vybírány k překladu, se očekává, že budou viril (mužné), nourricier (výživné), graineux (zrnaté, tj. bohaté na zrno), utile (užitečné), ale i agréable (příjemné), jejich myšlení má být zejména rafraichissant (osvěžující), ovšem i consolateur (útěšné) a reposant (odpočinkové). Uvolňují se tak síly pro restauraci některých pozapomenutých hodnot, jako vroucnost, obdiv a údiv; postrachem je pro Floriana banalita. Inteligence je chápána v původním významu jako schopnost rozumět a intelektuál ve Florianově osobě ztělesňuje toho, kdo začíná od nuly a jehož myšlení je původní. V českých dějinách, tolikrát charakterizovaných svou diskontinuitou a nesamozřejmostí, se Dobré dílo stává unikátním systémem pro svou univerzalitu, syntetický ráz i náboženský rámec. Sami shledáváme jedinečným i to, že se Florianovi podařilo zajistit, aby jeho sofistikovaný systém nepůsobil těžkopádně: byl započat jako intelektuální a duchovní dobrodružství, vylehčován Florianovou bezstarostností i radostí, jež sama o sobě není hodnotou nikterak jednoduchou.