„Mám přítele nepochopitelného a úžasného“ (Josef Florian jako postava Bloyových deníků, tajného a veřejného) (třetí florianovská studie)
(Studie o vztahu Josefa Floriana, zakladatele vydavatelství Dobré dílo ve Staré Říši a Leona Bloy, francouzského spisovatele. Oba dva považujeme za první “katolické dekadenty”. J. Bednářová popisuje jejich dramatický vztah na základě Bloyových deníků. Článek vyšel také v Souvislostech 1/2004)
Josef Florian napsal svůj první dopis Léonu Bloyovi 23. listopadu 1900. Zahájil tak vztah, který patří mezi legendární a který trval až do Bloyovy smrti v roce 1917, třebaže epistulární výměna mezi oběma přáteli končí s propuknutím první světové války. Bloyovu a Florianovu korespondenci připravovala koncem 60. let k vydání Jeanne-Boussac Termier, dcera geologa Pierra Termiera, rodinného přítele Bloyova i Florianova. Nakonec ji však publikovala až její dcera Claire Boussac-Guillaumont v nakladatelství L`Age d`Homme roku 1990.
Čeští obdivovatelé a vykladači Josefa Floriana o této korespondenci vědí, ale prozatím se jí prakticky nezabývali. [1] Až se tak stane, další část florianovské mytologie o neochvějném a harmonickém přátelství mezi Bloyem a Florianem bude povážlivě otřesena. Ráda bych k tomu přispěla a nabídla jiné čtení jejich vztahu, než na jaké jsme zvyklí: hypotézu, že oba autoři jsou sice podobně orientováni intelektuálně i duchovně a sdílejí velké množství společných zájmů, avšak typově a charakterově jde o osobnosti velmi odlišné. Při sledování této ideje se kromě korespondence budu opírat o další dva prameny, v nichž Josef Florian vystupuje jako postava: o Bloyův tajný a veřejný deník. Co těmito výrazy rozumíme?
Léon Bloy si deník vedl od roku 1892 až do konce života s naprostou pravidelností. V roce 1895 zjistil, že by se mohl stát jeho novým literárním vyjádřením. O tři léta později tak vydává svůj první veřejný deník pod názvem Le Mendiant Ingrat2 (Žebrák Nevděčník), který zahrnuje období 1892- 1895. Po něm následuje Mon Journal (Můj Deník, 1904), Quatre Ans de captivité (Čtyři léta zajetí v Prasečím na Marně, 1905), L`Invendable (Neprodajný, 1909), Le Vieux de la Montagne (Stařec s hory, 1911), Le P(Poutník Absolutna, 1914), Au seuil de l`Apocalypse (Na prahu Apokalypsy, 1916), La Porte des Humbles (Brána pokorných, 1920) – všechny vytvářejí jeden návazný příběh, journal-fleuve. Zejména Žebrák Nevděčník je považován za jedno z Bloyových vrcholných děl.
Až do 90. let 20. století však nebylo jasné, jaký je vztah těchto oficiálních deníků k deníkům důvěrným, jež zůstaly ve vlastnictví Bloyovy rodiny. Teprve v roce 1996 byl péčí Michela Maliceta a Pierra Glaudese vydán pod názvem Journal inédit (Nevydaný deník) první olbřímí svazek tajného deníku, zahrnujícího období 1892- 1895 a o čtyři roky později vyšel svazek druhý (1896- 1902). Další díly se k vydání připravují. [3] V našem textu tedy budeme užívat termínů vydaný (oficiální) a nevydaný (soukromý, tajný, intimní, důvěrný) deník, a jen tam, kde budeme odkazovat na dva publikované svazky soukromého deníku, použijeme vydavatelského názvu Journal inédit.
Publikace tohoto díla způsobila ve Francii v okruhu Bloyových čtenářů lite… rární senzaci, avšak přinesla také mnoho pochybností a pro mnohé interprety radikálně proměnila náhled na Bloyovu osobnost i na podstatu jeho tvorby. Utajovaný deník obnažil na široké rozloze nejen určitou stereotypnost poznámek a banalitu života výbojného spisovatele, ale také kontroverzní stránky jeho osobnosti. Proces psaní, který by u pamfletika Bloyova typu mohl být považován za dílo přírody, se ukázal jako velmi nesamozřejmý: vzhledem k soukromému deníku se deníky veřejné projevily jako dílo vybraně stylizované, v němž jsou denní zápisky přísně selektovány, přepsány, přeinterpretovány.
Rozumí se samo sebou, že Josef Florian znal jako čtenář i jako překladatel všechny veřejně vydané deníky, tajný však nikoliv. Namístě je tedy otázka, jak je v obou denících Florianova postava reflektována, jakými proměnami prochází jeho portrét od intimního deníku k deníku oficiálnímu. Jinak řečeno: jak vypadá Florian zachycený v klidu pokoje a jak se chová jako literární postava deníků, jejichž posláním zároveň je, aby budily iluzi upřímnosti. Vztah obou autorů ovšem nebudeme sledovat v celé šíři a ve všech dílčích peripetiích, ale pokusíme se ho nahlédnout skrze momenty, které jsou klíčové, dramatické a často také bezděčně pikantní.
Seznámení
První zmínku o Florianovi najdeme v Bloyových denících v zápisu z 29. listopadu 1900 – odpovídá tedy datu, kdy Bloy obdržel Florianův první dopis. Florianova plamenná depeše zněla:
Na slavnosť sv. Cecilie, panny a muč. – 22. listopádu 1900
Léonu Bloyovi!
Prosím Vás křesťansky:
Dovolte mi, abych Vaše spisy přeložil do češtiny. Neprosím za sebe sama, prosím především pro svůj ubohý národ. Jsme malomocní… Naše země se podobá propasti výkalů Zolových, hnojišti jiných národů. Pokud jde o mne, nemám nic, žádné peníze, žádné zaměstnání. Proto Vám za překlady nemohu nic nabídnout. Ale Bůh a naše Matka, Panna Maria Vítězná na Hostýně nad Bystřicí, se Vám odvděčí tisíckrát. Prosím Vás upřímně: odpovězte mi ano! nebo ne!
Jos. Florian
Stará Říše č. 69
Morava, Rakousko [4]
Už z hlediska stylistického obsahuje tento dopis několik pozoruhodností. Datace je napsána česky – Florian nepochybně nevěděl, jak se tyto vstupní informace francouzsky zapisují. Namísto obvyklého francouzského zdvořilostního oslovení “Pane”, “Vážený pane” či “Vážený pane Bloy” čteme výzvu “Léonu Bloyovi!”, které se ve francouzském prostředí vůbec nepoužívá a která působí dvojnásob naléhavě. Vykřičníky v poslední větě: “odpovězte mi ano! nebo ne!” jsou možná inspirovány Ježíšovou novozákonní maximou a přitom znějí jako výstřely z pistole. Také první věta dopisu (“je vous prie chrétiennement”) obsahuje dvojznačné sloveso prier – prosit i modlit se – a je paralelní vzhledem k větě poslední. Florian zároveň bezděčně dává najevo, že se s Bloyovým dílem seznámil prostřednictvím autorova protizolovského pamfletu Je m`accuse (Obviňuji se) – odtud pochází srovnání českých zemí s výkaly Zolova díla. Za pozornost stojí také to, že se Florian představuje Léonu Bloyovi, obdivovateli zjevení na La Salettě, jako ctitel Panny Marie Hostýnské: opěvování nejstaršího poutního místa na Moravě, kde Panna Maria podle tradice zasáhla bleskem proti Tatarům, prorůstá celou korespondencí. Floriana tento blesk i představa zdrcených Tatarů vzrušují, a právě tak ho fascinuje Velkomoravská říše, kterou velebí jako zlatý věk naší historie, a prosí Léona Bloya, aby se spolu se staroříšskými modlil za nalezení Metodějova hrobu i za to, aby Morava, “spící a hnijící, povstala v nové slávě. [5]
Jak Bloy Florianův první dopis přijal a jakým způsobem ve svých denících reflektoval toto prazvláštní vyznání obdivu ke svému dílu? Nahlédněme nejprve do deníku intimního:
“O půl osmé mše a přijímání s Bernaertem v Thorigny. Velice jsem zatoužil se modlit k Panně Marii o polednách. Při východu potkávám pošťáka, který mě žádá o podpis. Věřil jsem, že to jsou peníze, alespoň ty nejnutnější od Tourona. Je to doporučený dopis Jos. Floriana, rakouského chlapíka [6], který mě prosí o souhlas s překladem mých “spisů” do češtiny. Hrozně jsem se urazil. Ale jde o dopis křesťana a jeho přízvuk mě dojímá. Po úvaze se snažím svou netrpělivost trochu držet na uzdě a říkám si, že tohoto syna Panny Marie Vítězné (to jsou jeho slova) mi bezpochyby poslala Panna Maria a že bych udělal chybu, kdybych ho přezíral.” (Journal inédit, 29. 11. 1900)
Autorův záznam působí autenticky, zachovává zkratku Jos., jíž použil Florian, a svěřuje se, že vykonával svůj obvyklý prosebný rituál o peníze, nebyl vyslyšen a hluboce se urazil. Přiznává též pokušení na Floriana hledět skrz prsty a odhodlání s tímto pokušením zápasit. Zaujala ho však Florianova Vítězná Madona Hostýnská a jistě i trochu jeho franština, dává-li do uvozovek Florianův výraz “spisy” (écrits). Zároveň Bloy vyjadřuje určité pohnutí a něžnou sympatii ke vzdálenému Čechovi, sympatii, která v první části korespondence není takřka postřehnutelná, avšak brzy začne tvořit důležitou “podzemní” linii nevy… da… ného deníku: jde o dopis křesťana a jeho přízvuk Bloya dojímá.
Veřejný deník podává již docela jiný obrázek:
“Dojemný dopis jednoho chudého Čecha, který žije v malém moravském městečku nedaleko Slavkova a čte mě se zbožnou úctou. Jmenuje se Josef Florian, říká si ‘syn Panny Marie Vítězné’ a propaguje mě, jak může.” (Quatre Ans…, 29. 11. 1900)
Po kontroverzní scéně s pošťákem, překážkách pisatelova charakteru a jeho urážlivosti ani stopy. “Chudý”Florian píše “dojemný” dopis, Staré Říši je dodáno na zajímavosti tím, že je situována do blízkosti Slavkova (emblematické místo pro obdivovatele Napoleona, jakým je Bloy, a zároveň reference vyjasňující pro francouzského čtenáře pasáž o temném Čechovi), označuje ho jako Syna Panny Marie Vítězné (což Florian takto výslovně neřekl). Florian Bloya “čte se zbožnou úctou”a “propaguje [ho], jak může” – ovšem v době, kdy Bloy Florianův dopis obdržel, neznal ještě Florian žádné jeho knihy kromě Je m`accuse (Obviňuji se), a neměl tedy ani možnost, jak by tyto dvě činnosti praktikoval.
Je zřejmé, že Bloy potřebuje přátele, kteří ho jsou hodni, proto je Florian ztvárněn tak, aby zapadl do autorova univerza a dotvořil jeho portrét. Zachází se s ním v podstatě instrumentálně: v životě toho, kdo je obtížen strastmi a obklopen zrádci, má ilustrovat zvláštní logiku Boží vůle, výjimku potvrzující pravidlo. Bloy si například slibuje, že Florianova postava “horlivého propagátora” by mohla zvýšit přitažlivost jeho díla u čtenářů i mecenášů: “Jeden vznešený Čech jménem Josef Florian, který mě na Moravě propaguje, jak může, a píše mi dopisy mnohem dražší než diamant, vyjadřuje jednoduchou myšlenku, že bych potřeboval ‘překladatele v nebi’.” (Quatre Ans…, 8. 11. 1903)
“Josefa Floriana znám už osm let. Je to mimořádná duše. Krotitelé šelem a Prasáci jsou mu věnováni. [... ] Tento vynikající Čech má o mně takovou představu, že ačkoliv sám je chudý, několikrát se sám sebe ptal, zdali jeho úkolem není krást nebo vraždit, aby mi přispěl na pomoc. [... ] Jeho písmo, lepší než moje, ho vyjadřuje celého. Není na světě muže přímějšího ani odhodlanějšího. Rozhodně je to povaha mučedníka. [... ] Tento Josef Florian by se dal pro mě zabít, to Vám říkám, a není sám.”(L`Invendable, 9. 4. 1907)
Deníkový Florian tedy hraje roli Božího dítěte, exemplární postavy, která má pohnout srdcem vlažných a lakomých Francouzů. Je to Florian “vynikající”, “vznešený”, “chudý”, nádherným písmem píše nádherné dopisy – bezmála “mučedník”. Ačkoliv se Bloy o Florianově chudobě nikdy do hloubky neinformoval, v dalším zápisku oficiálního deníku daruje vzorný Florian poslední pintu krve, a to tak vynalézavě, že ji pošle telegrafem. Jako by Bloy pozapomněl, že k tomu Floriana sám vybídl: v tajném deníku přitom kalkuluje bez skrupulí, že by peníze mohly dojít ještě téhož dne.
“Monotapa [7] se nachází na Moravě. Mám tam jednoho nepochopitelného a úžasného přítele, velice chudého Čecha, který mi posílá poslední pintu své krve, kdykoliv má dojem, že umřu – a to telegrafickou poukázkou, ó mí francouzští obdivovatelé! O tom se bude mluvit na Posledním soudu.” (Quatre Ans…, 22. 6. 1902)
Florianův portrét se v posledku stává stereotypním: přívlastky, které se pro něho vracejí, jsou ploché, skoro banální – vynikající přítel, obdivuhodný přítel, obdivuhodný jako vždycky (excellent ami, admirable ami, admirable comme toujours) [8]; občas dokonce slouží za vzor – mimořádná duše Florianova typu (une âme extraordinaire, genre Florian). V Bloyových veřejných denících se tedy Florian honosí spoustou výtečných vlastností, chová se jaksepatří, ovšem za tu cenu, že tato superlativní osobnost pozbyla na originalitě, drsnosti, plastičnosti a nepředvídatelnosti.
Naproti tomu v nevydaném deníku se potvrzuje, že počátky vzájemného vztahu nebyly právě idylické. Zdá se, že Bloy Florianovu osobnost zprvu nepochopil. Překážka je z velké části jazyková: zejména Florianovy první dopisy nebyly nejlepší vizitkou odstíněnosti jeho myšlení. Florianova svérázná francouzština (případně pisatel sám) se v Bloyových očích neukazují jako obdivuhodné (admirable), nýbrž – v různých dopisech – odporné (exécrable), strašné (horrible), děsné (épouvantable), odzbrojující (décourageant), ztřeštěné (toqué): “Sedmnáctého přišel legrační a dojemný dopis od chudáka Floriana. [... ] Nevím, čemu Florian může rozumět. Jeho francouzština je odzbrojující.” (25. 4. 1901) “Florianův dopis skoro ztřeštěný. Zdá se, že z toho, co jsem mu napsal, skoro nic nepochopil.”(2. 5. 1901)
Jestliže Florian přijímá Bloyovy listy se slavnostním naladěním (“pokaždé, když dostanu něco z rukou Léona nebo Jeanne Bloyových, postím se až do dalšího dne”) [9], Florianovy pečlivě napsané dopisy hýřící nápady a energií se Bloyovi jeví jako nesrozumitelné a bezobsažné slátaniny: skončení jejich četby je pro něho vysvobozením. Bloy nesdílí Florianův smysl pro dobrodružství a mnohokrát předpokládá, že Florian z jeho dopisu takřka nic nepochopil. Nechává se však dojmout výtečným (excellente) dopisem, který Florianovi poslala jeho žena (3. 2. 1901), či svou vlastní pohlednicí z 23. 6. 1902, tak srdečnou (si affectueuse).
Mezi Florianova nejoriginálnější psaní patří nepochybně to, které je nejkratší – jde vlastně jen o telegram o jedné větě. Florianovi se tentokrát po zoufalém shánění nepodařilo pro Bloya opatřit peníze ani po rozhovoru s představeným premonstrátského kláštera. A protože Bloy o své finanční nouzi často mluví v termínech smrti, Posledního soudu atp., Florian mu doporučí, aby se na smrt připravil:
“Poručte svou duši Bohu a umřete. Neočekávejte nic od zrůd.” [10]
Bloy si po této zprávě do deníku značí: “Proč je nutné, aby všichni moji přátelé bez výjimky byli chudí nebo nevyrovnaní?”(Journal inédit II, 22. 2. 1901)
Bloyovy intimní deníkové zápisky o Florianovi se tak stávají hodně krutou četbou: Florian z nich vychází jako slabomyslý hoch, ubožák Čech, chudý, a tedy málo zajímavý. Příhody s pošťákem se opakují, Florianovy dopisy jsou vzhledem k žádoucím penězům nicotné, a tedy vinné, neboť zesilují Bloyovo rozčarování. Jak uvidíme vzápětí, urazit může i ta nejlépe míněná přátelská nabídka.
Služka Františka
O tom, který Florianův dopis je v celé korespondenci nejsvéráznější a který u adresáta vzbudil nejvíce úžasu, není pochyb: Florian, pečlivý čtenář Bloyova díla, se v deníku Žebrák Nevděčník dočetl, že služka Bloyových se opíjí a že budou muset hledat jinou. [11] Florian chce svého vyvoleného autora uchránit od “městských ožralců”, jak říká [12], a neváhá mu tedy nabídnout jako služebnou svou snoubenku Františku Stehlíkovou:
“Jestli chcete, přivedu Vám svou snoubenku Františku, prostou služebnici, která se neopíjí a která by Vám jistě sloužila dobře. Je křesťanka, katolička, mnoho nemluví a tolik francouzštiny, kolik by potřebovala pro službu, by se asi naučila. Je to pravá Moravanka. A je-li Vaše země Marií Magdalenou, Morava je Martou, její sestrou. Všechno, co Ježíš říkal Martě, říkal Moravě. V této Moravance byste tedy měli starostlivou Martu. Umí pracovat. Za celý život nebyla nikde jinde než ve své rodné vesnici, takže byste nemuseli mít strach jí dát na starost děti a pomocné práce. Umí šít, mýt atd., protože to vždycky musela dělat.
Jestli mi řeknete,ano, přiveďte ji” pak já zůstanu Vaším dlužníkem (Žebrák Nevděčník, s. 36).”13
Byla-li překvapivá nabídka, Bloyova odpověď – společensky uhlazená, leč odmítavá – působí ještě překvapivěji: “[... ] v případě moravské dívky bychom se museli postarat o celou její výchovu. Museli bychom ji naučit francouzský jazyk, francouzskou kuchyni, všechny francouzské způsoby a možná, že bychom si nikdy neporozuměli.” [14]
V zápisku, který si Bloy bezprostředně zaznamenal do svého důvěrného deníku, můžeme sledovat příčiny jeho odmítavosti. Shledáváme zde dosti kruté propojení všech motivů, které jsme pro Bloyovo vnímání Floriana charakterizovali jako typické, včetně pošťáka, který přinesl jen zklamání:
“Mše a přijímání v klášteře. Dostal jsem doporučený dopis od Josefa Floriana. Když přišel pošťák, zajásal jsem radostí, ale bohužel! Musel jsem si přečíst nesmírně bizarní dopis, v němž mě tento hoch nabízí svou snoubenku za služku a říká o ní, že je to pravá Moravanka [15]. [... ] A pak, nemáme k němu důvěru. Florian píše francouzsky tak otřesně, že nemůžeme vědět, jestli má všech pět pohromadě.” (Journal inédit II, 27. 6. 1901)
Ve hře je stále Florianova francouzština, která nejenže nevzbuzuje důvěru, nýbrž vyvolává i podezření z pisatelovy pomatenosti. Zvláštní však je, že z Florianovy nabídky Bloy nepostřehl radost a hravost svědčící o tom, že ji asi nepsal úplný prosťáček a že na tom Florian nebude s rozumovými schopnostmi tak špatně.
Florian si tentokrát dovolil na dopis svého mistra takřka tři měsíce mlčet a pak odpovědět (na svátek archanděla Rafaela, posla dobrých zpráv) jeho ženě, s autentickým rozčílením, jímž učedník svému zasvětiteli poprvé dává lekci v chování i v rétorice:
“Pokud jde o služku:,… nemáme možnost jí poskytnout vhodné bydlení (!)’,,museli bychom se postarat o veškerou její výchovu… (!!)’,,museli bychom ji naučit francouzský jazyk (!!!), francouzskou kuchyni (!!!!) a všechny francouzské způsoby (!!!!!)… ‘
Všechna tato slova nejsou dobrá. U nás služky takové věci nepotřebují. Stačí, když poslouchají a nejsou příliš hloupé nebo špatné. [... ]
A taková krutost! Moravan a francouzské způsoby! Naši boháči taky mají francouzské způsoby. Kašlu na všechny tyto způsoby našich buržoů, na všechny ty,zdvořilosti’ bez duše.” [16]
Bloy nakonec vypjatou situaci překlenul tak, že nechal odpovědět svou ženu, která Floriana ujistila: “Byli jsme velmi dojati tím, co jste nám napsal o své snoubence.” [17] Máme však k dispozici Bloyův bezprostřední záznam v intimním deníku, který prozrazuje, že Florianovo kázání přijal se srdcem nelehkým:
“Ve 3 hod. bizarní dopis Josefa Floriana, takřka nesrozumitelný. Dovídáme se, že 300 K., které nám poslal po třech stokorunách, nám darovala jeho snoubenka, chudá služebná, kterou nám nabídl 27. června. Trpím tím, že tyto peníze nemohu vrátit, a jen s pocity velké trapnosti budu odpovídat.” (Journal inédit II, 28. 10. 1901)
Byl Florianův dopis opravdu nesrozumitelný, nebo si Bloy přál, aby byl nesrozumitelný? Každopádně je to poprvé, kdy Florian řádně sáhl Bloyovi do svědomí. Podle našeho přesvědčení se právě tato situace stala hybatelkou zásadní proměny ve vzájemném vztahu. Po dalším Florianově psaní z června 1902 si Bloy sice ještě zapíše, že “náš Čech Florian [... ] nemá naprosto nic, co by nám mohl sdělit, až na to, že je unavený čekáním na mou knihu a že se právě oženil” (Journal inédit II, 11. 6. 1902), avšak o jedenáct dní později je Bloy získán (nebo koupen?) jednou provždy, gestem opět finančním, když mu Florian pošle nezaokrouhlenou částku 52,41 franků. Jako výraz vděčnosti Bloy Florianovi tentokrát pošle dvě knížky na krásném papíře, které se stanou “princeznami” Florianovy zatím ještě skrovničké knihovny, jak se sám vyjádřil. Zápisky o českém respondentovi se zde proměňují, intimní deník se začíná přibližovat florianovským definicím z oficiálního deníku a křížit se s nimi:
“V průběhu snídaně přišla složenka na 52,41 F od Floriana. Tenhle chudák nás z hloubi srdce dojímá. Je to přítel Monotapův. Nejenže bere z toho nejnutnějšího, co má, ale navíc peníze posílá telegrafem, aby nám pomohl co nejdříve. Přesně to jsme si tolik přáli nalézt v Martineauovi. [18] [... ]
Odpovídám mu velice prostě a velice přátelsky, bez narážek na to, co se stalo. Laskavě ho prosím, aby mi potvrdil příjem luxusních exemplářů, které mu posílám.” (Journal inédit II, 22. 6. 1902)
Vidíme, že právě v tomto okamžiku je Moravan umístěn do říše Monotapy. Podivnost, kterou Bloy Florianovi přiřkl, už mu zůstává, nicméně mění svou podstatu: od nynějška jí Bloy rozumí jako nepochopitelnému úsilí o dobro své osoby:
“Zapálení tohoto dobrého muže je nesmyslné, ale tak dojemné! Jak to jen vyjádřit? Trpí tím, že nám nemůže pomoci, a je to vidět.” (Journal inédit II, 9. 11. 1902)
Největší hráz je prolomena. Roku 1903 se už Florian stane obdivuhodným.
Okamžik pravdy: setkání na La Salettě
Josef Florian a Léon Bloy se za celý život setkali jen jedinkrát: mezi 14. a 17. srpnem 1906 na poutním místě La Salette v Alpách. Toto setkání bylo symbolicky zarámováno poutí k svátku Nanebevzetí Panny Marie a byly do něho vkládány naděje na vyvrcholení vzájemného vztahu. Léon Bloy je ve svém deníku L`Invendable (Neprodajný) podává takto:
“Objevuje se Florian. Postava vážná a bolestná. Postava venkovana od Dunaje [19], který by mohl být mučedníkem. Objímám ho po francouzsku, dokonce po perigourdsku [20], což ho, zdá se, překvapuje a vadí mu to. Doprovází ho jeden mladý a velice sympatický moravský kněz, který nemluví francouzsky, ale s nímž si mohu dopisovat latinsky. Konverzace je nemožná. Florian je velice mlčenlivý, myslím, že i ve své vlastní zemi; řekne mi sotva pár slov. ‘Proč mluvit? Psát stačí,’ prohlašuje. Dávám k dobru latinu, ne kuchyňskou, ale panskou, jeho milému společníkovi Josefu Polákovi, který rozpráví německy s mou ženou a který obě řeči postupně překládá Josefu Florianovi do češtiny. Ukázka Bábelu, která udivuje sousedy. [... ]
Obtíže v hovoru s Josefem Florianem se nezmenšují. Tato kontemplativní postava může trávit celé hodiny beze slova. Vzájemně se uhadujeme, a to stačí.” (L`Invendable, 14. 8., 15. 8. a 16. 8. 1906)Florian tedy má velké obtíže mluvit francouzsky, a tak ze studu raději nemluví, jen Bloyovi tiše řekne: “Proč mluvit? Psát stačí.” Bloy a jeho žena si tento postoj vysvětlili jako programový akt poutnické askeze a v dopisech po návratu i v denících je Florian podán jako sobec, který v rámci svých duchovních nároků ignoruje společenské potřeby druhých. Takto se historka mezi Bloyovými vykladači všeobecně rozšířila jako Florianovo mysterium magnum – vážný Moravan s tváří mučedníka připutuje zdáli a nemluví. Nenacházeje slov, jimiž by Florian přesvědčil francouzské přátele o svých upřímných citech, opakuje, že ho pouť svrchovaně uspokojila (z pozdějších zpráv plyne, že ji považoval snad za největší zážitek ve svém životě): “Ano, drahá přítelkyně,” píše paní Bloyové, “ve Vaší přítomnosti na Hoře jsem spal, ale mé srdce bdělo a mé vzpomínky na pouť na La Salettu zůstávají nesmazatelné.” [21]
Zcela prozaickým důvodem Florianovy mlčenlivosti mohlo být vyčerpání po klopotné cestě. Florian s Polákem cestovali dva dni vlakem, potom je čekal výstup na horu nejméně osmikilometrovou stezkou, která z Corpsu, rodné vesnice Melánie i Maximina – dětí, jimž se na La Salettě zjevila Panna Maria -, překonává převýšení 1000 m. Bloy o náročnosti jejich cesty neměl ponětí, vždyť sám si při každé pouti na La Salettu najal osla (což nebylo možná zas cestování o moc pohodlnější). – Vzpomeňme aristokrata Chateaubrianda, kterého při prvním pobytu v Paříži v hotelu mučí hlad, ale nenapadá ho, jak by se mohl najíst, nevěda, jak si říci o večeři. Oč větší rozpaky musel pociťovat venkovan Florian, když ho Bloyova žena Jeanne chtěla políbit na tvář a když ho pak Bloyovi uvedli do restaurace! V překvapení si neuvědomil, že jde jen o nezávazné společenské gesto. Na moravském venkově se v té době ještě rodiče s dětmi na přivítanou a na rozloučenou nelíbali, jen si podávali ruku. [22] Navíc venkovští mužové a otcové zdaleka neměli ve zvyku projevovat své city navenek Ještě o třicet let později v jednom dopise Albertu Vyskočilovi Florian líčí, že jeho synové Metoděj a Michael sebrali odvahu, aby vstoupili do chodby domu jednoho z pražských literárních přátel, ale potom honem vzali nohy na ramena.
Domníváme se, že Florianův postoj je z korespondence jasně čitelný. V dopisech, které následovaly po návratu, se Florian Bloyovi pokouší několikrát neúspěšně vysvětlit, že nemluví ten, kdo mluvit neumí. “Pociťuji bolest hluchoněmého, který se mučí, protože nemůže ospravedlnit zločin, který nespáchal.” [23] Ještě o dva roky později vroucně lituje, že se nenechal políbit a v duchu závěru Flaubertovy La Légende de St. Julien l`Hospitalier se připravil o zázrak! [24] Na rozdíl od Bloya a jeho vykladačů tedy ve Florianově postoji nevidíme apriorní zarputilost, jako spíše nevinné společenské faux pas, které způsobilo nedorozumění a poodhalilo hluboké rozdíly mezi oběma osobnostmi, aniž se podařilo náležitě pojmenovat jejich podstatu. Jakmile jednou bylo dosaženo blízkosti, nevzniká potřeba ji obnovovat.
V popisu situace se oba Bloyovy deníky zásadně liší: zápis v oficiálním deníku graduje jako srdceryvná scéna – Bloy se na La Salettě loučí s předrahými moravskými přáteli mizejícími za obzorem, snad navždy…
“Odjezd našich dvou Moravanů. Doprovázíme je tak daleko, jak je to jen možné, a pozorujeme, jak odcházejí, s pocity takové trýzně, jako kdyby to bylo na celý život, na celý život v tomto bolestném světě.” (L`Invendable, 17. 8. 1906)
V nevydaném deníku však Bloy pokračuje zprávou, jaké dojmy z Floriana si vyměnili se ženou, a děkuje Bohu za to, že umístil Floriana na Moravu:
“[... ] dost brzo, kolem sedmé hodiny, se vzbudila Jeanne a děti, kvůli tomu bolestnému rozloučení. Spolu s Veronikou je půl hodiny doprovázím. A možná je to na celý život.
S Jeanne se bavíme o těch dvou cizincích. Mladý moravský kněz Polák je výborný, to je jisté, ale Florian nás uvádí do rozpaků. Jeho mánie mlčení vede až k jakési teorii. Obcování svatých v jeho podání vylučuje jakýkoliv tělesný kontakt mezi lidmi, a jde tak daleko, že otcové podle něho ani nepotřebují líbat své děti, ba ani je vidět! A pak to jeho bláznovství s kruhy. Poslal mně je prostřednictvím Martineauovým před dvěma nebo třemi lety. Nesrozumitelný obraz, řada kruhů, v nichž je myslím vepsán Karel Veliký a Léon Bloy! Všechny tyto okolnosti nás zneklidňují a vzbuzují v nás dojem, že jde o muže bezpochyby štědrého, a možná schopného jít až k mučednictví, ale jeho rozum jako by nebyl vyvážený. K tomu dospělo naše nadšení po dvou dnech. Blahořečíme tedy Bohu, že tohoto přítele umístil na Moravu; myšlenka, že bychom mu poskytli pohostinství našeho domu, v nás nyní vzbuzuje skoro strach.” (Journal inédit, nevydaná část, 17. 8. 1906)
Z dokumentů, které jsme měli k dispozici, tedy vyplývá, že myšlenka o harmonickém přátelství Josefa Floriana s Léonem Bloyem a o tom, že Florian byl jakýmsi Bloyovým českým alter egem, je povrchní, naivní a neudržitelná. Nezastírejme si, že jejich vztah v sobě nesl zejména v počátcích také mnoho brutality, nepochopení, snad i nemožnosti pochopit druhého. Vždyť rozdíly mezi oběma osobnostmi nebyly pouze individuální, ale také společenské: Florianovi byl velice vzdálený Bloyův mondénní a kavárenský život v Paříži a při překládání těchto pasáží v Bloyových denících pro něj obtížně hledá výrazy, respektive je nahrazuje mnohem zemitějšími venkovskými ekvivalenty. Naopak pro Bloya bylo těžko představitelné Florianovo řemeslné a rukodělné vydávání na moravské vesnici. Ačkoliv Florian mu ze svého “podnikání” leccos objasnil, Bloy se přiznává, že to podstatné z Florianovy aktivity mu stále jaksi uniká, že vlastně pořádně nerozumí tomu, kým jeho přítel je a kam celé staroříšské snažení směřuje. V dopisech francouzským přátelům se konstantně objevují epiteta “překvapivý a záhadný Florian” [25], “podivuhodný a temný Florian” [26].
Na základě korespondence a deníků můžeme ve vztahu našich autorů rozlišit přibližně tři etapy. První období (1900- 1902) je poznamenáno Florianovým absolutním uchvácením Bloyovým dílem. Jsou to dopisy psané velice neumělou francouzštinou (pisatel si v nich ostatně často vypomáhá němčinou), leč pulsuje v nich obrovská energie. Florian klade Bloyovi velké množství naléhavých otázek, představuje mu různé nápady a vyžaduje zásadní odpovědi, které by definitivně rozhodly o jeho životním směřování (zda setrvat ve školství, či nikoli; zda má překlady Bloyových knih vydávat knižně, nebo je má nechat kolovat v rukopisech; zdali se katoličtí kněží mohou ženit apod.). S dojemnou a úpornou vytrvalostí prosí Bloya o adresy vydavatelů jeho děl, aby si je mohl opatřit. Tyto dopisy představují v podstatě fragmentární sled jednotlivých postřehů, výkřiků a otázek, s jen minimální snahou o stylistickou vybroušenost. Bloyovy odpovědi v tomto období působí zdrženlivě, ba vyhýbavě, neprozrazují větší osobní zájem, často se v nich stereotypně vracejí omluvy za zpožděnou odpověď.
V druhé fázi (1903- 1906) si Florian zprvu nedůvěřivého Bloya získává: jde o období oboustranného nadšení ze vzájemného přátelství. Bloy v této době věří, že snad ve Florianovi našel Přítele, po kterém v celém svém díle prahne a volá, Přítele, který naplní jeho nejskrytější očekávání. Bloy prochází až jakousi euforií a nezdráhá se Florianovi vyznávat svůj obdiv:
“Za čtyři měsíce mi bude 57 let a myslím, že žádný člověk mě dosud nemiloval tak jako Vy. [... ] Uvidíte, příteli, že se jeden druhému vrhneme do náruče, možná, že už brzy.” “27
Setkání na La Salettě tento entuziasmus opět zchladí a učiní konec přemrštěným plánům o vzájemné spolupráci: reálný pohled do tváře druhého nedovoluje přehlédnout, jak odlišné jsou jejich světy. Třebaže Bloyova bezprostřední deníková reakce na Floriana byla velice neomalená a svým způsobem brutální, jejich přátelství tímto šokem kupodivu není otřeseno, neochabuje, naopak vchází do své nejtrvalejší etapy, smířlivé, vlídné, založené na pevném a klidném spojenectví.
V posledním období (1906- 1914) už nespatřujeme žádné zvraty. Florian se od Bloya emancipuje a v dopisech se projevuje ne už jako dychtivý žák, ale jako vyrovnaný muž zaměstnaný chodem vlastního vydavatelství. Frekvence dopisů se poněkud snižuje, v tónu přibývá střízlivosti, ale intenzita vzájemného vztahu nepolevuje, drží jej úcta a pevné pouto prověřené léty. Také ze strany Bloyovy jsme nyní svědky některých dojemných vyznání na Florianovu adresu: “V neděli večer jsem u de Broua nechal přátele – Martineaua, Termiera a další – obdivovat Vaše svazky a všichni velebili zvláště Vaši odvahu uskutečňovat s tak nepatrnými prostředky věci tak obtížné a tak krásné.” [28]
Domníváme se, že Florianově svéraznosti lépe než Bloy porozuměl francouzský malíř Georges Rouault: právě v jeho vztahu s Florianem lze hovořit o afinitě a důvěrnosti, která v přátelství Floriana s Bloyem scházela. “Vidím, že jste jako já,” píše Rouault Florianovi záhy po seznámení. [29] A Florian se naopak Rouaultovi svěřuje, že se modlí za jeho malířské ruce, “bez nichž by hlava byla smutná” [30].
Ke vztahu Bloya a Floriana je třeba doplnit, že Florian asymetrii ve vzájemném vztahu velice záhy přijal jako danost. Pochopil, že Bloyův život je “obsažen” v jeho knihách, jak se vyjádřil už v jednom raném dopise. Pochopil také, že jeho posláním není být druhým českým Bloyem – neboť jeho vlastní intelektuální počínání se musí rozvinout zcela odlišným směrem. Florian nikdy neztrácí ze zřetele, že Bloyovi vděčí za nalezení své základní životní orientace, osobité cesty, kterou bude tolik jiných obdivovat a kterou bude Florian po celý život dotvářet. Postupem času navíc pozorujeme, že jeho vztah k Bloyovi nabývá ošetřovatelských rysů – svého učitele chce uchránit před poznáním některých tvrdších pravd, odmítá s ním diskutovat o jeho tvůrčí krizi (která leží v hlavě společnému příteli R. Martineauovi), a hlavně mu ani slůvkem nenaznačí, z jak závratně chudobných podmínek Dobré dílo roste: to proto, “aby [Bloy] neztrácel naději”, nebyl vyveden z míry, duševně nestrádal a mohl se plně věnovat svému spisovatelskému poslání.
Florianovou výhodou tedy bylo, že onou vzdáleností mezi Starou Říší a Paříží nejenže netrpěl, nýbrž si ji pojmenoval nádhernou lyrickou metaforou: “Ostatně se mi zdá, že my nejsme tak citliví na neštěstí. Vy Francouzi jste Ježíšovým Městem Jeruzalémem, ale my jsme jen jeho venkovem v Galileji.” [31]
Poznámky
1] Jan M. Tomeš přeložil několik dopisů z této korespondence pro revui Souvislosti 3, 1992, č. 6, s. 57- 60. Vydavatelův syn Gabriel Florian pak převedl do češtiny celý epistulární soubor, zatím však zůstává v rukopise. Ve Francii se této korespondenci věnoval obsáhleji v jedné anotaci a zejména v rozsáhlejší studii Bernard Sarrazin (Léon Bloy a Josef Florian, in: Journal intime, Journal littéraire, l`année 1892, La Revue des Lettres modernes 3 [ediční řada], Léon Bloy, ed. Pierre Glaudes, 1995, s. 217- 218; Josef Florian a Léon Bloy. Correspondance avec un paysan du Danube, in: Textuel, únor 1994, č. 27, s. 141- 155). Ačkoli měl o okolnostech Florianova života z pochopitelných důvodů jen velmi omezené zprávy, jeho vztah s Bloyem pronikavě analyzoval na základě proměn stylu a rétorických gest. 2] Bloyovo užívání majuskulí v titulech knih je záměrné, stylotvorné a neodpovídá pravidlům, podle nichž se ve Francii majuskule v názvech běžně píší. 3] Nepublikované části Bloyova tajného deníku jsem mohla studovat v plném rozsahu díky laskavosti Michela Maliceta. 4] Na počátku dopisu vycházíme z překladu J. M. Tomeše (viz pozn. č. 1), avšak jen částečně: jde o překlad velmi ladný, ovšem literárnější, než bylo vyjadřování Florianovo. Zdá se nám velmi důležité zachovat Florianovu neumělost, vždyť jeho výrazům a zvláštním vazbám se podivoval i Léon Bloy a ve svých zápiscích je dával do uvozovek. Není-li uvedeno jinak, veškeré francouzské texty překládáme sami, včetně deníkových pasáží, které vyšly knižně v překladu J. Floriana a O. A. Tichého. 5] J. Florian L. Bloyovi, 29. 4. 1901, 10. 7. 1906. 6] V originále sujet autrichien – velmi depreciativní výraz. 7] Jde o aluzi na jeden La Fontainův verš, podle něhož je Monotapa říší ideálního přátelství, situovanou do jižní Afriky. 8] Přívlastek obdivuhodný (admirable) je v denících epitetem constans také pro členy Bloyovy rodiny, přátele Maritaina, Termiera atd., charakterizuje dni i situace. 9] J. Florian L. Bloyovi, 21. 7. 1905. Jindy Florian děkuje za dopis hymnickým způsobem, např. pomocí žalmických výrazů díkůvzdání: “Slzy radosti a vděčnosti!” (8. 4. 1903) Duchovní zážitky procházejí i tělem a Bloyův dopis způsobuje též “radostné chvění mých útrob”. (23. 12. 1909) 10] J. Florian L. Bloyovi, 22. 2. 1901. 11] L. Bloy, Le Mendiant Ingrat, 6. 3. 1892: “Naše chůva se opíjí. Nesnesitelná nuda se mě zmocňuje, když mám vyhledati jinou. Už nějak oželím osm dní, jež mi má tato vojanda ještě dosluhovati.”Florianův překlad není příliš přesný, Bloy hovoří spíše o služce než o chůvě, navíc poslední část věty v originále zřetelně vyjadřuje nadutou nadřazenost buržoazního pána. Florianův překlad však uvádíme jako kuriozitu, mj. kvůli některým zábavným překladatelským řešením: např. poněkud neurčitou odvozeninu la guerrire Florian překládá vtipným výrazem vojanda. 12] J. Florian L. Bloyovi, 24. 10. 1901. 13] J. Florian L. Bloyovi, 23. 6. 1901. 14] L. Bloy J. Florianovi, 30. 7. 1901. 15] Bloy si výraz Moravanka značí česky. 16] J. Florian J. Bloyové, 24. 10. 1901. 17] J. Bloyová J. Florianovi, 13. 12. 1901. 18] René Martineau, přítel a mecenáš Léona Bloya i Josefa Floriana. Florian si s ním dopisoval od roku 1903. 19] Venkovan od Dunaje – úsloví zachycující obraz zemitého, robustního, loajálního a poněkud prostoduchého venkovana. V Bloyově životě má toto označení delší prehistorii, protože jeho samého nazýval Barbey d`Aurevilly “Danubien”. 20] Políbit po perigourdsku – v jižní části Francie lze předpokládat vřelejší objetí než např. v Paříži; v té době bylo zvykem políbení na tváře i mezi muži. 21] J. Florian L. Bloyovi, 14. 10. 1906. 22] Viz svědectví Jana Čepa v Sestře úzkosti, Brno 1993, s. 61. 23] J. Florian L. Bloyovi, polovina září 1906. 24] J. Florian L. Bloyovi, 28. 5. 1908. 25] L. Bloy manželům Maritainovým, 20. 9. 1906. 26] L. Bloy R. Martineauovi, 30. 6. 1904. 27] L. Bloy J. Florianovi, 1. 4. 1903. 28] L. Bloy J. Florianovi, 13. 12. 1910. 29] G. Rouault J. Florianovi, 16. 12. 1913. 30] J. Florian G. Rouaultovi, 21. 4. 1931. 31] J. Florian L. Bloyovi, 6. 10. 1913.
Jitka Bednářová (1972) působí na FF MU v Brně. Disertaci na pařížské Sorboně věnovala frankofilii Josefa Floriana.
Článek uveřejněn se souhlasem autorky.