Duchovní terapie a křesťanská tradice – 14 svatých pomocníků
Anselm Grün. Ukázka z knihy. Vydalo Karmelitánské nakladatelství, 2000.
Pro svatou Hildegardu z Bingenu byla jednou z nejdůležitějších otázka, jak proměňovat rány v perly: náš postoj k nim totiž ukáže, nakolik se nám podařilo stát se lidmi. Každý z nás utrží ve svém životě nějaké rány – na tom se nedá nic změnit. Jen na nás ale je, jak se s nimi vyrovnáme: zda sami sebe litujeme a v tomto sebelitování se utápíme, zda rány vytěsníme či potlačíme, zda jich použijeme jako výmluvy, že jsme se vyvlekli z požadavků, které na nás klade život, anebo zda opakovaně svalujeme vinu za své problémy na někoho jiného. Náš život bude plodný jen tehdy, vezmeme-li své rány na vědomí, znovu je protrpíme a zpracujeme. To je možné při terapii nebo za duchovního doprovodu, ale lze se k tomu dopracovat i ve vztahu k Bohu. Jemu své rány předložit, před ním se na ně zadívat a v modlitbě je prohovořit, aby se před ním a jeho svatým Duchem začaly pozvolna proměňovat.
Co znamená “proměna našich poranění”? Předně to, že smějí být našimi ranami, že je nemusíme vytěsňovat nebo zakrývat, že je smíme otevřeně nosit – nikoli ovšem jako rány hnisající, nýbrž jako drahocenný poklad, jako perly, které činí náš život hodnotnější. Jestliže se s Boží pomoc se svým poraněním smířím a zakusím jeho proměnu, pocítím, že mě udržuje při životě, že se může pro mne i pro druhé stát zdrojem požehnání a že může mnohé obohatit. Uctívání čtrnácti svatých pomocníků v nouzi bylo v lidové zbožnosti po celé věky dobrou a prospěšnou cestou, jak proměňovat rány v perly. Lidé při něm odkrývali svoje rány a předkládali je v modlitbě Bohu. Čtrnáct pomocníků věřícím potvrzovalo, že zranění k životu patří; že k němu patří i to, že onemocní, že se dostanou do bezvýchodných situací, že ztroskotají; že k životu patří i strach překročit práh k novému životnímu úseku. Tím, že lidé poznávali jejich příběhy a obrazy, cítili, že v každém smí být všechno a že nikoho od Boha nemohou odloučit ani různá poranění či nemoci, ani strasti či bloudění. Tak se lid při pohledu na čtrnáct svatých pomocníků učil hledět na své utrpení a beze strachu a bez pocitů viny s nimi zacházet.
(…) Osud čtrnácti svatých pomocníků však nereprezentuje jen nejdůležitější strasti, které nás souží, nýbrž i způsoby zdařilé seberealizace. Legendy vyprávějí (podobně jako mnohé pohádky), jak taková cesta probíhá a jakými procesy na ní musíme projít. Probírají se tu typická témata, s nimiž se setká na cestě za seberealizací každý: např. zvládnutí vlastního stínu, integrace toho, co se nazývá Anina animuj, odloučení od otce a matky, překračování různých prahů, chceme-li pokročit na své vnitřní cestě, nevyjímaje téma smrti a smrtelné úzkosti, jimž musíme čelit, chceme-li se stát vpravdě lidmi.
Dvě možnosti, jak naložit s vlastním stínem
Svatý Jiří – Osvoboditel od draka zla
Drak symbolizuje zlo, tmu a stín v naší duši. Existuje způsob, jak ho integrovat, o čemž vypráví příběh svaté Markéty. Existuje však i cesta, kterou ztělesňuje sv. Jiří: někdy je třeba nestvůru stoupající z močálu našeho podvědomí zabít – jinak by nezničila jen naše ovce, nýbrž i dítě v nás. Pozřela by to, co v nás je nezfalšované, nedotčené. Jiří je symbolem toho, co v nás je maskulinní, mužné; co nemá strach před drakem, který vystupuje z hlubin naší duše. C. G. Jung opětovně prohlašuje, že mnohé démonické obrazy z našeho kolektivního nevědomí se zintegrovat nedají; že je nutno je zabít. Mnohé z toho, co je v nás, musí být vyvrženo, jinak nás to pozře. Může jít o depresivní myšlenky, které nás jako močál stahují dolů, mohou to být vražedné impulsy nebo destruktivní tendence. Jiří nám ukazuje, že ani vůči takovému draku nejsme bezmocní, naopak, že je možno proti němu s pomocí Boží bojovat.
Jiří je vedle Acháce a Eustacha třetím vojákem mezi 14 pomocníky. Naší představě mírumilovného světce protiřečí fakt, že všichni tři aktivně proti zlu bojovali a že byli císařem dokonce vyznamenání za statečnost. V postavách těchto svatých tří vojáků nám ovšem lidová zbožnost ukazuje, že i jako křesťané musíme umět dobře zacházet se svou agresí. U zbožných lidí často cítím, že potlačili agresi a sexualitu, tyto dvě nejdůležitější životní energie. Kdo potlačuje agresi, spotřebuje celou svou energii k budování vlídné fasády navenek, k ovládání sebe a svých emocí. Často však směrují tito jedinci své agrese dovnitř a propadají depresi, popřípadě projevují své potlačované agrese zamaskovaně. Ty se pak dostávají na povrch v jedovatých poznámkách, v cynických vyjádřeních, v tvrdosti a pocitech vlastní spravedlnosti. Nadávají na všechny, kteří dostatečně neusilují o plnění vůle Boží.
Agrese je důležitá životní energie: dává nám sílu, abychom se zdravým způsobem vymezili vůči očekáváním a požadavkům svého okolí a abychom se bránili silám, která na nás nepůsobí dobře. Jiří zabil draka, protože pozřel tolik lidí. Existují lidé, kteří by nás svou láskou nejraději zabrali pro sebe a pozřeli. Proti těm se musíme vymezit. Existují i takoví, kteří by nás rádi nakazili svou nespokojeností. I v tom případě je při obraně proti nim zapotřebí agrese. Oni tři svatí bojovníci nám chtějí ukázat cestu, jak svou agresi nepotlačovat ani ji neodbývat jako cosi bezbožného, nýbrž účinně ji nasadit k realizaci svého lidství.
Svatá Markéta – Integrace stínu
… Legenda nic neříká o Markétě, která se prochází s ďáblem na vodítku, nebo na něm dokonce jezdí. Zde posunulo umění obsah legendy ještě dále: ukázalo tímto obrazem ještě jinou cestu k zvládnutí stínu, než tomu bylo u sv. Jiří. U Markéty není stín zabit, nýbrž integrován. Je ochočen, a tak světici slouží. Může na něm jezdit. Její horizont se rozšíří, a ona tak dostává novou sílu. Stín se pro ni stává zdrojem nové energie. To je krásný obraz lidské seberealizace. Existuje tma, kterou je třeba ze sebe vyvrhnout a zabít – existuje však i stín, a s tím bychom se měli spřátelit. Spřátelit se s potlačenou agresí, protože ta nám pomůže lépe se vymezit a starat se o sebe samé. Je zapotřebí smířit se i s potlačovanou sexualitou: ta se pak pro nás stane zdrojem plodnosti a vitality. Stín vzniká z toho, že zanedbáváme jeden pól svého života, a to buď ze strachu, že neodpovídá ideálu, který jsme si sami o sobě vytvořili, nebo prostě proto, že nás druhý pól příliš fascinuje, ať již jde o pól našeho rozumu nebo naší vůle. Každý z nás má nějaký stín, protože nikdy nebudeme moci žít všechno najednou. Nejpozději uprostřed života je však naším úkolem ho integrovat, tj. musíme pohledět na to, co jsme doposud ze života vylučovali, a vyrovnat se s tím.
Integrace stínu nás obohatí, osvobodí od jednostrannosti a povede k celistvosti. Zklidní a osvobodí nás tak, jak to vyjadřuje socha sv. Markéty v Estenfeldu: přestane totiž spotřebovávat svou energii na to, abychom všechno potlačené pevně drželi pod zámkem a skrývali stín před druhými. C. G. Jung označuje stín jako personální (osobní) nevědomí. Proti němu klade nevědomí kolektivní, v němž jsou “skladovány” obrazy a symboly lidských dějin. I v něm existují nebezpečné oblasti, démonické obrazy, před nimiž je nutno se chránit. Proto je nám zapotřebí svatojiřské síly, chceme-li tohoto draka zabít.