Jiří Kuběna – Nekrácené interview (Pro Soho)
Úryvky z rozhovoru. Celý text in: Kuběna, J. Paní na duze (Bez koně a křídel). Brno: Petrov, 1998. 1.vyd. Str. 560 – 567.
Úranský čili nebeský Erós – to jest opravdu integrální, ve všem všudy vtělit se usilující láska muže k muži, chlapci, jinochovi (a analogicky s ním i panenský Erós sapfický) – opravdu není – jak to říká už jeho původní řecký název – z tohoto světa. Na druhé straně je – tady na zemi a v čase – právě tento Erós zatraceně citelně situován do podmínek tohoto světa: které jsou mu ipso facto nepřátelské. (…) V praxi Církev skutečně odsuzuje – a to výslovně – pouhou “homosexualitu” (“homosexuální úkony“) – nikoliv sám úranský Erós. (…) zkusme vyjít z toho, že se zde všude mluví jen o pohlaví a ne o lásce: což samo o sobě prozrazuje totální nepozorumění celé věci. (…)
Tohle samozřejmě nechce a nemůže být návod, “jak řešit” “otázku” maskulinní erotiky ve společnosti, v Církvi, a už vůbec ne v otázce míry jejího vtělení, její možné tělesnosti tady na zemi. Jestliže Církev k těmto věcem – alespoň pro foro externo – mlčí, je to i z dobrého pocitu, že zde není kompetentní. Církev jakožto instituce je Církví pro tento svět a v tomto světě, církví mužů a žen, a jejím regulérním problémem na poli pohlavnosti, pohlavnosti jako věci výlučně krevní, výlučně pudové a k zachování rodu mířící – problémem řešitelným toliko svátostným manželstvím, anebo askezí – je pak logicky Afrodíté Porné, nikoliv Afrodíté Úranská.
Být takto postaven mimo zákon má však i svou obrovskou výhodu, a tou je svoboda. Nejsi-li tedy – Ty, legitimní zrozenec lásky nebeské a (tady na zemi) skutečně nikoli obecné, ale z vůle Boží jen “čtyřprocentní” – nejsi-li tedy v této věci pod zákonem, pod zákonem Petrovým, nestačí-li, nemyslí-li tento zákon v daném případě na Tebe, a Ty jej přesahuješ, nemůžeš jím ani být – v této cause – vázán. To však neznamená, že bys nebyl ve své lásce vázán vůbec žádným zákonem – naprosto nikoliv! Jsi naopak vázán zákonem vyšším, zákonem Kristovým. Jak to praví Kristus na konci evangelia sv. Jana přímo Petrovi, když vysloveně vyjímá z jeho právě udělené prvoapoštolské pravomoci svého miláčka Jana (a s ním svou božskou lásku, úranský Erós “ovcí z jiného ovčince”): “Chci-li, aby tento zůstal, dokud nepřijdu, co Ti po tom?” (Jan 21,22).
Představa, že jsme – jako prostí věřící, ale v širším slova smyslu i jako obyčejní synové lidští – v tomto velmi podstatném ohledu (v jiném však naprosto nikoliv!) vyvázáni z přímé papežské pravomoci a “odsouzeni” k lásce Kristově jako nejvyšší instanci, by nás v žádném případě nemělo ponoukat k lehkovážnosti, k opovážlivému spoléhání na (tuto) milost Boží, ale ke kázni a lásce o to vyšší. Je-li dovolen svátostný stav čistoty lásce muže a ženy toliko v požehnaném aktu fyzického rozplozování, co asi je, co vůbec může být ospravedlněním – jestliže Bůh tomu chtěl! – fysického spojení muže a muže – muže a jinocha, co vůbec může být – tady na zemi – smyslem jejich vzájemné lásky? Buď vůbec nic – anebo jen a jen: Plození z Ducha, plození v kráse, plození slovem – plození k životu věčnému. “Kdyby byli lidé v ráji nezhřešili, bylo by se plození dálo slovem,” praví – také o tom – Anna Kateřina Emmerichová. To s sebou ovšem nese povinnosti ne menší, nýbrž větší, hlubší než běžně kodifikovatelná “láska” (a navíc: zodpovědnost namnoze skrytou, ne na každém rohu vykřikovanou). Noblesse oblige – urozenost zavazuje.
Mužský Eros – nikoliv “homosexualita” – je takto ne snad odsouzením k degradujícímu živoření, nýbrž výzvou – výzvou k vznešenosti, k životu věčnému, kde se nic nedává lacino. Myslím na Michalangela, da Vinciho, Čajkovského. Velikost a podoba Eróta – totožná s principem náboženským – je v ničem jiném než v jeho tragice. “Zemři a živ budeš!” Největším nebezpečím pro lásku muže k muži (metafyzicky vždy Boha k muži!) je pokušení emancipace: snaha připodobnit se okolnímu heteroprostoru, napodobovat nemožně a falešně svazek muže a – ženy. Tam začíná zvrhlost, protože imitace: protože neplodnost. Mužský, nebeský Erós jako úděl pro člověka – stejně jako zkušenost náboženská – není ortel, je výzva, nic menšího než výzva k životu věčnému: už tady.
Naprosto nemyslím, že se tato výzva může uskutečnit jen cestou askeze (i když samozřejmě i tuto možnost nutno ve vší úctě akceptovat, ale jen v rovině svobodného rozhodnutí, opravdového povolání), takový názor jen prokazuje skutečnou slepozrakost (protože nekompetenci zmíněného Katechismu – každého katechismu. (Jak také řečí zákona kodifikovat podmínky lásky, jak se ohánět Starým Zákonem, kde má být žit Zákon nový?) Ale naplnění této lásky – tady na zemi – v těle není v žádném případě věc snadná, jednoduchá jak houska na krámě. Tato láska jako žádná jiná na vzduchu této země právě uskutečněním, jen pouhým vtělením, osudně chřadne: ohavná náhle jako Goethova vážka (když duhu jejích křídel neváháme kořistnicky sevřít v dlani!), tragikomická jako ten Baudelairův Albatros, odsouzený k snoubení především ve výšinách, ubohý a jen pro smích, jakmile – déle než na okamžik – spočine na palubě naší všednosti.
Celá její sláva je právě v tom, že je naopak řídká, výlučná – ba právě nebeská – zázračná svou strmostí, neschůdností; to však znamená i: dosahovatelná jen v Krvi – v krvi, která teprve musí být proměňována, definitivně proměněna ve Víno – dosažitelná jen v zázraku: v absolutním Prvozázraku! Tělo však musí být proměněno a oslaveno – a to se může stát jen v lásce a ve smrti, přesně řečeno: jen ve skutečné lásce, která je silnější než smrt a každý zákon. Je to láska Boží, a přece to musí být i láska člověka – má-li to být konečné Zmrtvýchvstání, musí to být nejprve Kříž. Tedy žádná obyčejná láska, nýbrž láska doslova nebeská.
Láska muže k muži, muže k jinochovi, má-li být ospravedlněna, musí být proto láska plodná, pro nebe úrodná, láska skvělé Ganymedy samému nebi dnes a denně rodící. Ó Bože, dej, ať je tato Tvá Láska opravdovou láskou pro nás pro všechny! Ať je to Láska Boha I Člověka, Krev I Víno, Krev Proměňující Se Ve Víno – Láska sv. Jana, Láska Kristova, Láska žehnající na zapřenou naší ustavičné Káni, láska vše proměňující. Jenom tak může mít smysl, svůj lidský i božský smysl: až na vědy. Amen.