Katolická dekadence

Autorem článku je Richard Rohr (*1945), americký františkán, zakladatel společenství Nový Jeruzalém. U nás mu vyšla např. kniha Cesta divokého muže. Ukázku z jeho díla zde uveřejňujeme proto, že jeho hlavní téma “mužské spirituality” ukazuje oblast, která je v současném církevním společenství často opomíjena. Ony jsou všechny tzv. ženské ctnosti jako mírnost, pokora, láska, poslušnost… dobrá věc, ale musí jim na druhé straně odpovídat spiritualita středověkého bojovníka Kristova – a tu lze dobře nazvat “mužskou cestou”. Křesťanské ctnosti jakoby uvázly v 19. století. A písně jako ony “kytarovky” této situaci odpovídají. Stále ta samá adorace radosti a mírnosti (a lkání nad zkažeností a hříšností člověka), ale někdy skoro až na hranici pokrytectví a odsouzení všech pocitů, které by mohly vést k energickému nekompromisnímu činu. A ti z nás, co mají v sobě onu středověkou křižáckou mentalitu a víru mají neoddělitelně spojenou s duchovním bojem, si někdy v Církvi připadají, jako by jim někdo měl vytýkat hrubost a odsuzovat je za to, že jejich tvář neodráží stálý úsměv a radost. Není jen radost a mírnost, je i tvrdý boj a hrůza. Je třeba ukazovat, že i tato cesta je křesťanská – ať pro muže, či pro ženy. Rohr v tomto článku představuje jakési hlavní “archetypy” mužské cesty. Cestu učedníka Jana a cestu Jana Křtitele.

(Úryvek z článeku převzat z časopisu Souvislosti 3/1994. Nepožádali jsme výjimečně o autorská práva, napravíme to…)
…Rád bych objasnil malé schéma… Výchozím bodem vlevo nahoře je „normální muž“. Tím myslím všechno, co je společensky platné jako „mužské“. Většinu z toho do sebe nevědomě přijímáme, a právě proto o tom často ani neuvažujeme. Většina mužů jedná podle těchto vládnoucích vzorů mužství. V posledních letech se však především na západě událo něco úžasného: celá řada mužů se vydala na cestu, aby se vymanila z tohoto normativního mustru. Nazývám to „cestou k ženství“. Nikdy předtím – snad pouze s výjimkou období romantismu – si tolik mužů nedovolilo mít a ukazovat své pocity. Nyní je možný být citlivý. Lze to vidět i na filmu: John Wayne již není jediným ideálem muže. Mužskost již není nutné permanentně stavět na odiv. Ženy si často přejí muže, který by jim porozuměl, který by uměl být i jemný a slabý, s kterým by mohly hovořit. Je to obrovská nová svoboda. Mám pro ni název – „Cesta učedníka Jana“.

Učedník Jan si je tak jistý svými možnostmi, že si může dovolit položit hlavu na Ježíšova prsa – uprostřed skupiny 12 apoštolů, kteří byli všichni muži. Nestydí se, nemá z toho vůbec strach. Pro mnohé muže by to dnes bylo něco nepředstavitelného. Takový strach máme ze všeho, co by byť jen vzdáleně zavánělo homosexualitou, že je téměř nemožné, aby muž ukázal své city druhému muži. Právě naopak je tomu v Janově evangeliu. Na konci evangelia se autor opětovně označuje jako „učedník, kterého měl Ježíš tolik rád a který se mu při večeři nachýlil nazad na prsa“ (Jan 21,20). Je na tuto blízkost přímo pyšný. V naší kultuře je to stále ještě nemyslitelné. Právě proto jsem zvolil „miláčka Páně“ za patrona první cesty.

První cesta má cosi společného se slabostí. Říkáme, že nás žena „oslabuje“. Žena nám připomíná naši vlastní nedostatečnost a naši touhu po doplnění. Jako muži se za slabost stydíme. Imponuje nám moc a síla. Prototypem falešné mužské síly je v evangeliu Petr. Nedokáže připustit, že by měl Ježíš trpět a zemřít: „To se ti nesmí stát!“ (Mt 16,22). Je přitom ochoten jít sám místo Ježíše na smrt – ovšem zklame v okamžiku, kdy se ho otrokyně (!) zeptá, zda nepatřil k Ježíšovi. Nakonec uteče a „slabý“ Jan je jediným učedníkem, který vytrvá pod křížem – společně s ženami! Protože sám sobě připustil slabost lásky, nemusí se vyhýbat bezbranné oběti ukřižovaného.

Touto první cestou zpravidla procházíme skrze naše vztahy k ženám: k matkám, sestrám, přítelkyním, manželkám. Pro mnohé muže jsou jejich partnerky velkou šancí k přiblížení se vlastní „ženské“ stránce. Ten, kdo žije jako já v celibátu, se však přesto musí pokusit projít touto cestou – a to není vždy jednoduché.

První cestou to však nekončí. Naučil jsem se to na zkušenostech z naší komunity. Založili jsme naše společenství v roce 1972: já a skupina mladých lidí, většinou mladých mužů z katolického gymnázia. Po 13 letech jsem pak mohl spoluprožívat, jak se stávali dospělými. Většině z nich je dnes okolo 30 let, jsou ženatí, otcové mnoha dětí. Dnes se naše společenství života sestává z 270 dospělých a 170 dětí. V mnoha z těchto mladých rodin jsme zažili následující: děti mají dvě matky. Jelikož u nás byla první cesta povolena a podporována, rozvinuli se mnozí z těchto mladých mužů v příjemné, citlivé, vřelé a domácí bytosti – Bohu díky! Ale cosi jim chybělo. Všechny své schopnosti „integrovali“, ale neměli vlastně žádné životní cíle. Chyběla jaksi energie, ženoucí vše dopředu, rozhodnost a autorita. Je úžasné, sedí-li osmnáctiletí chlapci v kruhu, hrají-li na kytaru a zpívají písně o Ježíši a oslavují ho. Dělají-li to ale ještě v osmadvaceti a stále čekají, že jim někdo jiný řekne, co mají dělat, pak si nejsem zcela jist, zda je všechno v pořádku. Proto jsme začali mluvit o tzv. „druhé cestě“. A hned od počátku nám začalo být stále jasnější, o co se jedná.

V téže době jednoho dne přiběhla do mé kanceláře sestra Patricie – řeholnice, která patří k vedoucím našeho společenství. Měla v ruce knihu známé feministky Betty Fredanové, která má titul: „Druhý krok“. Tato kniha popisuje prakticky totéž, co chci říci já, jenže pro ženy. Říká feministkám: My ženy jsme vykročily na „cestu k mužství“. Nyní je mnoho silných sebevědomých žen, které jsou rozhodné a jdou vědomě za svým cílem. Je to skvělé, ale jaksi to nemůže být všechno. Musí existovat druhé stádium: zpět k pravému hlubokému ženství. Betty Fredanová nepoužívá tuto terminologii, ale já bych to chtěl pro muže takto nazvat. Po naší první cestě k „ženství“ – aniž bychom se vzdali toho, co jsme se při ní naučili – se musíme opět vydat na cestu, tentokrát k „pravému mužství“.

Tuto cestu nazývám cestou Jana Křtitele, která vede samotou. Jak bývá Jan Křtitel znázorňován? Sám v poušti, vzdálen společnosti. Je-li člověk příliš vázán na to, aby se všem zalíbil, aby žil harmonicky, aby byl ode všech hlazen a laskán – pak se nikdy nestane „Janem Křtitelem“. Ten se totiž neživí jídly společnosti, nýbrž kobylkami a divokým medem, potravou vyděděnců a skupin žijících na okraji. Nenosí módu, která letí v Jeruzalémě, jeho oblečení je z velbloudí kůže. Je to „divý muž“. Mytologie tato slova téměř nepoužívá, my jsme je zavedli proto, že znějí vtipně a provokují. Nutí nás, abychom se touto mužskou energií začali zabývat. Nemluvím teď o šovinismu, nebo o tzv. „macho – jednání“, ale o oné divokosti, jež souvisí i s naším Bohem. C.S.Lewis říká o Bohu: „On je divoký, víte!“ A ten, kdo by se chtěl setkat s divokým Bohem, musí být sám připraven, stát se „divým“!

Co jsme to jen my na západě udělali z evangelia? Blonďatého, modrookého, bezchybného Ježíše. Strach z divoké tváře Boží patrně pochází ze strachu z divoké, pravé a duchovní (!) stránky našeho Já. Tuto bychom mohli označit jako „passion“ (v tomto slově je obojí význam – utrpení i vášnivost, zanícení)? Zde ji však nazývám „mužskou energií“. Druhá cesta se liší v mnohém ohledu od první. Důležité ale zůstává: nesmíme přitom ztratit nebo se vzdát toho, co jsme získali během první cesty. Muži, kteří první cestou opravdově neprošli – a to míním jako vážné varování – sotva správně pochopí to, co říkám. Bez první cesty bude patrně vše chybně pochopeno, nebo dovedeno k chybnému závěru: Jsou potřeba tvrdí chlapi. Právě opak je pravdou.

Během dnů duchovní obnovy se staršími kněžíci prožívám stále znovu následující situaci. Jelikož jim za mladých let bylo řečeno: „Jen nebýt měkký nebo zženštilý“, stali se mnozí z nich jakýmsi druhem náboženského bojovníka, čím tvrdší, tím lepší. Bývají dobrými sportovci, tu a tam jsou schopni vyprávět nějaký šťavnatý vtip nebo si vypít skleničku, přestože nemají žízeň. Vyprávět jim, že by se měli zabývat svojí „ženskou“ stránkou, by byla pro mě, coby pro relativně mladého exercitátora, holá nemožnost. Jakmile však zmíním, že by se měli stát divými muži, cítím, že jsou osloveni a napjati, co je tím míněno. Teprve poté, co jim opatrně „podkouřím“, mohu říci, že se druhá cesta nepodaří bez první.

Je zajímavé, že verš v Matoušově evangeliu, kde Ježíš mluví o Janu Křtitelovi, zní takto: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, není nikdo větší než Jan Křtitel“ (Mt 11,11). Ježíš má o Janovi neuvěřitelně vysoké mínění. Někteří teologové zastávají názor, že se Ježíš chtěl původně k Janovi vůbec připojit, ale nakonec byl Jan zavražděn (zajímavé je, že ženou, která jej nechala setnout). Teprve poté, co se Jan dostal do vězení, odchází Ježíš zpět na sever, aby založil své vlastní společenství a hnutí.

Co se týká druhé cesty, doufám ve spontánní první generaci, která ji vyzkouší. Neboť vlastně pouze divý muž může druhému zprostředkovat, co to znamená, být divým mužem. Pouhými slovy se mi to nikdy nepodaří. Mohu snad jen u druhých probudit zájem či nespokojenost se současným stavem věcí. Ale teprve tehdy, potká-li nás divý muž, budeme moci zakusit tuto energii a přijmout ji do sebe. Můj koncept nelze pojmout samotným rozumem. Jde o energii a sílu, kterou navzájem vyzařujeme, a tak se vzájemně ovlivňujeme. Rosteme ze setkání s druhými lidmi, ze vztahů k lidem, kteří již sami vyrostli. Bohužel, chybí nám dostatek divých mužů. Máme chovis a machos, tvrdé chlapy, muže falešně sebejisté – stačí se jen porozhlédnout po politické scéně. Kdepak máme radikálně nové vize nebo hlubší hodnoty?

Co potom ale děláme my, chybí-li nám „modely“? Přinejmenším můžeme začít mluvit k věci. Snad mohou někteří z nás tímto způsobem začít více důvěřovat oněm stránkám našeho bytí, které doposud vůbec neobjevili. A k tomu bych rád povzbudil. Mně je dnes 41 let a nevím, zda bych byl toto všechno pochopil ještě před pěti lety. Je-li vám dnes 20 nebo 30, je snad skutečně nejdůležitější, abyste se setkali s „ženstvím“. Existuje-li však cosi jako „mužský přechod“ nebo ona známí „Midlife-Crisis“, je to znamením, že je nejvyšší čas po druhou cestu. Že nám nikdo neukazuje co dělat? Vždyť nám chybí mentorové, duchovní vzory a otcové, kteří by nás povzbudili k dalšímu růstu.

Naše pozn: V Církvi bylo mnoho divých mužů. Právě mnoho světců je možno takto označit. V běžném povědomí jsou ale stále vnímáni jako sterilní slabí chudáčci. Asi dobře známe ty podivné životopisy např. svatého Františka, kde je z něj vyroben pravý opak “divého muže” – ačkoli on jím jistě byl. – I mezi “našimi” katolickými dekadenty je jeden pravý divý muž – Leon Bloy.

(Poznámky od F.J. 9/2005)