- Pracovní stůl v noci
Připadám si tady asi nejvíc doma ze všech míst. Hlavně jedině tady cítím zvláštní klid, protože je tady zpomalený čas a to až hmatatelně. Jsem ve Vydří, je 21:46 a začínám psát zápis do deníku. Tentokrát nejen soukromý, ale i pro čtenáře katolické dekadence. Když jsem odjížděla, přečetla jsem si přání od Waltery, jestli by už nemohla být nějaký aktualizace. Dny jsou prý moc dlouhé, noci krátké a dekadent nemá kde spočinou. Stránky nebyly aktualizované snad několik měsíců, nevím, nemám teď čas. Tak jsem vymyslela, že to udělám takhle, protože mi nedostatek aktualizací taky hodně vadí, ale nevím, jak to vyřešit. Vlastně pro mě web skoro skončil, protože jeho účelem bylo umožnit mi sdělování v době, kdy nikdo nechtěl vydat Vyhnance, což trvalo deset let. Teď jsou Vyhnanci rozhozeni mezi spoustu čtenářů, ve mně se tím pádem něco naprosto podstatného a zásadního dokončilo, protože od útlého mládí VÍM, že mám někde spřízněné duše, které čekají na slovo, které bude skrze mě zapsáno a to se stalo. Takže stránky budou sice pokračovat, ale nemám čas na aktualizace a ani moc zájem, protože všechno hlavní, co jsem potřebovala sdělit, nebo co skrze mě mělo být sděleno (takhle se budu vyjadřovat, nesnáším nesmyslné zdůrazňování individuality autora, když jsme převážně média, nástroje něčeho, co prochází, jako Duch vane kam chce a přes koho chce), zatím sděleno bylo.
Ale zase je fakt, že teď mám zase období jisté skrytosti, tedy období zrání jakési tvorby, která ale už není literární, ale filosofická a v určený čas, až Bůh dá, tak z toho snad taky něco vzejde a nevzejde-li, také dobře. Jen když to bude podle Boží vůle. On mě vede po tak podivných, občas nesnesitelně těžkých ale v posledku geniálních cestách, že si přeju pouze to, aby to tak zůstalo a jaké to bude mít výsledky mě nezajímá, to je Jeho věc!
Hlavní vchod, vpředu venkovní pracovní stůl
Ani se mi moc nechce psát, ale stejně vím, že bych něco psát musela, takže píšu aspoň deník, jinak vždycky celou noc pracuju. To tady totiž nejde, páč nefunguje elektrika (nemůžu si tedy dělat výpisky z knih, páč svíčky na stole nestačí dostatečně osvětlit knihu) nezaplatili jsme ji, teď už je zaplacená, ale není ještě zapojená, až zítra přijedou zřízenci jacísi z EONu a snad to zapojí. Nu a proto tady také jsem, že. Někdo tu prý musí být u toho úkonu. A já jsem EONu nesmírně vděčna, protože jsem díky nim zjistila, že i já jsem schopna cítit klid a že čas, který jinak vnímám jako dost hrozně zrychlený, jako by kolem mě pořád celý svět letěl, dny, týdny, roky ubíhaly a mě pořád pohání jakýsi neklid a v mozku mi pořád víří miliardy myšlenek a hraje mi tam furt hudba (kdyby aspoň nějaká dobrá symfonie, ale mozek si oblibuje ty nejhorší cancáky, ale zvykla jsem si už, nevadí mi to, ať si dělá co chce…). Tady je jiný jak čas tak prostor. Prostor je díky úpravě mého pozemku (ano, je to MUJ pozemek a to je hodně důležité) semknutý k sobě a otevřený k nebi, ale je to dáno hlavně tou krajinou, která člověka soustřeďuje do sebe, ale takovým způsobem, že mu přesto otevírá jakousi klidnou komunikaci s celým Vesmírem. Jakoby se všechny „siločáry“ světa sbíhaly do tohoto místa. Střed světa může být všude, někde je to hodně cítit jinde skoro vůbec. Patrně je skutečně v Jeruzalémě, ale tady je taky kus Středu.
Přijela jsem teda po pátý hodině po velkém cestování v děsným vedru, pot ze mě lil, ale to mi naprosto nevadí, naopak to mám ráda až nejradši, tyhle letní dny, kdy slunce praží a vedro se dá skoro krájet, protože na obloze jsou zajímavý děje a celá krajina mluví hlasem, kterému rozumím nejlíp ze všech hlasů a hraje tam symfonie, které nejvíc rozumím, (v každém ročním období nebo atmosféře hraje jiná symfonie a člověk je nastavený hlavně na tu jednu, které rozumí jen on a pro mě je to ta zrajícího obilného pole a vysokého nebe s tím zvláštním oparem a řasami na obloze). Jenže jsem v T. ještě nakupovala pro Aidu (kočka naše) a v lékárně pro mámu a další věci, a vlekla jsem sebou bundu koženou na noc a svetr a spacák, takže jsem byla obalená zavazadly. Hlavně vodu jsem sebou vlekla a víno, páč tady není voda, teda studna je tady znečištěná. A nejsou tady ani dveře ani splachovací záchod a okno je vymlácený. Je to tady nesmírně svobodné a krásné. Pořizovala jsem fotky, průběžně je sem budu dávat.
Kopřiva - nejživotnější bytost na statku
Celý „dvůr“ (přední zahrada mezi domem a vejminkem) byl zarostlý kopřivami, skutečně skoro jen samými kopřivami dosahující až výšky člověka. Tak jsem okamžitě po příjezdu strhla ze stěny starou rozklíženou kosu a trochu to umravnila. Člověk když zde chce jít, musí před sebou kosit. To je aspoň akční obraz lidského života. Chtěla jsem pochopitelně spát ve vejminku, který má totiž dveře na rozdíl od velké sednice teď, kde jsou vyražené, a ty dveře jdou dokonce i zamknout. Nemohla jsem ovšem zanic najít klíč, všechny skrýše jsem prohrabala.Tak jsem zavolala tátovi do Prahy a dozvěděla se vcelku potěšující zprávu, že klíč od vejminku je v Praze. No, tam ho užijeme… Takže budu spát v sednici bez dveří. Už nás tady mnohokrát vykradli, čímž pádem to tady už může být úplně otevřené a vůbec nevadí absence dveří či oken. Není zde co ukrást (Ani ve vejminku není co ukrást – to je vzkaz pro případné lupiče. Opravdu tam NIC není, jen postele, skříň, stůl, staré noviny, ŽÁDNÉ starožitnosti, naprosto ŽÁDNÉ technické přístroje. Ano, bývaly tu kdysi, ty starožitnosti, dávno si je ale různí nezvaní zájemci rozebrali). Tady v sednici je sice spousta věcí, ale to lidi většinou nekradou. Je tady spousta knih, rozklýžený klavír, obrovský stůl, palanda podivného rázu, matrace ještě divnější (na kterých dnes budu spát, naštěstí mám bytelný spacák, páč ty matrace jsou tady mnoho, mnoho, mnoho let) a spousta různých krásných starých fascinujícíh křápů typu nádobí, naběraček apod. navěšených na stěnách. Lednice je vyvalená dokořán a zeje prázdnotou. Nekoupila jsem si žádný jídlo sebou, mám jen dvě housky. Ani hadry na převlečení jsem si nevzala. To jsou všechno podružné věci, stejně zejtra odpoledne jedu domů. Hlavně jsem si ale v T. koupila litr sudového Veltlínského a krabičku Startek, a to je můj noční tělesný a hlavně duchovní pohon, bez toho těžko pracovat a toto nejsou pro mne podružné věci. Ředím víno silně vodou (třetina vína, dvě třetiny vody i více), ale mám vody jen 3 litry a rychle ubývá. Naštěstí mám na zítřek ještě džus, tak budu živa jím.
Všechno, co potřebuju k práci i životu, je tady.
Obhlédla jsem svůj statek, vysekla si místo u venkovního stolu a hned se pustila do práce. Tyhle prázdniny zatím trávím a budu trávit pouze s Teilhardem. Dělám si tzv. konkordance (ty jsou jen z Bible, ale já tomu tak říkám i v jiných případech) z Vesmíru a lidstvo a pak Místo člověka v přírodě a ještě jeden francouzskej systematickej spisek Centrologie, abych seskupila témata k sobě a mohla z toho pak napsat souhrnej článek o hlavních zákonech evoluce podle Teilharda. Můj mozek řeší jen to a je to velmi krásná, celková a intenzivní činnost, která mě naprosto „naplňuje“ (to je příšerný slovo, ale co naděláme) a nechci dělat vůbec nic jinýho. Jsou tam dost zásadní problémy, teda ne problémy, ale skloubit Teilhardovu vizi vesmíru do pár propojených zákonů, což jsem si usmyslela jako úkol na prázdniny, je velká věc. V mozku mi to pořád probíhá, analyzuje se to a syntetizuje, myslím na to pořád a tak to má bejt. Bůh mi dal takovejhle mozek a udělal nejlepší věc, nahodím do hlavy nějaký téma, vyživím mozek nějakým problémem a on pořád myslí, i v noci často, sny se mi o tom zdají a syntetizuje se mi to v hlavě pořád a zase pak rozkládá, když narazím na spor. Jelikož na tom pracuju už druhej rok, tak už to není tak příšerně hektický a vyčerpávající někdy až nesnesitelně pro tělo, když nemůžu rozřešit nějakej problém, teď vlastně jen přepracovávám první verzi toho článku, který o tom chci napsat a tak je to dost klidný a vidím snad už i nějakej cíl před sebou, no uvidíme…
Třeba vás to vůbec nezajímá, ale to je mně za prvý dost jedno, protože je to můj deník, za druhý vůbec neřeším, že takhle uveřejňuju svůj deník, páč jsem to už stejně dělala kdysi a stejně kdykoli deník píšu, tak s tím, že ho někdo bude číst, nejsem vůbec schopna cokoli psát bez té představy sdělování nějakým tajemným čtenářům, které stejně tak nějak vnímám pořád kolem sebe. Jsem člověk psaného slova a tak to prostě je a hotovo. A třeba to i nakonec někoho bude bavit, číst to nikoho nenutím, tak co. Vlastně to píšu proto, že mám hodně ráda tu tajemnou komunitu dekadentů i nedekadentů (to je slovo aspoň) kolem našich stránek a trochu si připadám, že jim něco dlužím, že bych se s nimi zase chtěla na dálku bavit. Tak uvidíme, co z toho vzejde, ti lidé jsou pro mě dost důležití, byť se s nimi vůbec neznám, jen s jedním, a možná právě proto jsou tak důležití.
A pokud se vám to nebude líbit, to je v pořádku. Kritizovat mi to můžete všichni, to je přirozené věc pro lidi, kteří takhle píšou, že jsou vystaveni kritice. Jak jsem dostala tu Ortenovu cenu za Vyhnance, tak se mi hned pár lidí ozvalo, že jsem póvl světa prý a proč lezu na veřejnost a jinými škaredými slovy mě častovali, to ale nechci opakovat, protože to k ničemu dobrému není. A upozorňovali mě také na to, že koktám a asi jsem z toho měla vyvodit, že takoví lidé jako já vůbec nemají na veřejnost lézt, kdo se na to má dívat, že, a hlavně, kdo to má poslouchat, řeč takových ubohých debilů. No jo, každej máme něco, jsme bytosti nedokonalé, ba v evolučním vývoji, podle Teilharda dokonce na jeho samém začátku, tak to holt s tím lidstvem nemůže být žádná velká sláva a mně to nevadí, naopak se mi to takhle líbí a že jsem hlupák a nedokonalý blbec, to dobře vím, ale zase taky vím, že jsem Boží stvoření, stejně jako všichni ti, kdo mi tohle napsali. Pro mě je pořád nejdůležitější umět skloubit ten pocit jedinečné „vyvolené“ bytosti, která má něco osatatním sdělit a naprostého idiota, který je směšný a skutečně až póvl světa může být – obojí dvojí může být pravda, to s tím idiotem je daleko pravděpodobnější ovšem :) Proto děkuju za všechny reakce, jak kladné tak záporné, všechno by se to mělo dát využít k nějaké práci na sobě a hlavně k pokoře chápané ve správném smyslu, kterou mám velmi zapotřebí.
Ale tohle fakt asi nikoho nezajímá. Tak pokračujme ve zprávě o pobytu. Dokončila jsem výpisky na tenhle den, vyfotila jsem obsah svého pracovního stolu, páč se mi to líbilo, že vlastně všechno potřebné mám u sebe a víc toho ani nechci tady. Omnia mea mecum porto. Na zahradu začalo padat šero, chtěla jsem ještě na procházku, tedy na večeři ve skutečnosti… Posekla jsem si před sebou stezku a vydala se za humna na obhlídku hmotných statků mých bližních. Hned za zadní zahradou je už obrovská kukuřice, bohužel ještě žádný plody nenese, ale až sem pojedu v srpnu, budou hody. Sousedům jsem odňala z hladu „pár“ malin, ale mají jich tam spoustu, takže to nepovažuju za žádný hrozný přečin. My tady zase budeme mít strašně moc lískových oříšků tenhle rok, což nikdo tady nemá ve vesnici, tak tímto všechny srdečně zvu na hody, klidně i na dvůr můžete lézt, ale něco nám taky nechte. U těhle drobných „krádeží“ by měl člověk mít vždy na paměti nějakou míru. Například bych nikdy nevlezla na záhon, kde je jen pár jahod atd, to je evidentně pro obyvatele domu. Ale když má někdo hustý malinový keře obsypaný hnijícími neotrhanými malinami, tak co by ne?
Prošla jsem humna a pozorovala úpravu zahrad těch různých lidí, které vlastně vůbec neznám. Celý léta, co sem jezdím, jsem měla jakousi duševní poruchu, že jsem nebyla schopna navazovat jakékoli vztahy s lidmi, teď až v 31 letech to pominulo a mám lidstvo přirozeně ráda (a zároveň ho vidím velmi realisticky, takže i na tuhle procházku jsem si sebou do tašky vzala všechny cenný předměty, který jsem přivezla, protože lidstvo je sice pěkná věc, ale taky pěkně krádežíchtivá, neřku-li jiné horší touhy mající), ale na samotu jsem si tak zvykla a je mi naprosto přirozená, že po nějakém navazování sousedských vztahů nijak netoužím, ačkoli se tomu nebráním. Stejně sem jezdím jen jednou nebo dvakrát za rok, ale hodlám to změnit, tak se pak uvidí. Táta tady samozřejmě všechny zná.
No jo, ale ty zahrady! Podle zahrady jejich poznáte je, parafrázuji biblický výrok. To je děsně zajímavý pozorovat úpravu zahrady, ona totiž dost obráží duši těch majitelů. A to nemyslím nijak špatně. Právě že je to taková zajímavá různost lidí a tady ve vesničce (je tady jen pár domů, asi tak 20 maximálně) nikdo nemá jen betonovou zahradu, všichni tam mají zeleň vpředu i vzadu. Byla tam zahrada, kde měli vysekaný trávník až úplně do mrtě, až do hněda málem, a celej velkej prostor té zahrady byl holý, jen po okrajích něco rostlo. Nebo je tam zase jedna bez plotu, kterou mám ráda právě kvůli tomu a v ní staré jabloně, švestky, myslím. No ale moje, tedy naše zahrada se vymyká úplně celý vesnici jak zepředu tak zezadu. Myslím, že to hodně lidí tady musí štvát, znepokojovat nebo i vyloženě srát, páč statek je skoro rozpadlej, jsou vidět cihly, všechno se boří, jsou do něho různé otvory, hospodářský budovy se už rozpadly, jedna zadní stodola je taky spadlá a několikátý rok je tam neodvezená a zarostlá suť, ale ty stromy hlavně! Celá přední zahrádka na jinak velmi upravené návsi je totálně hustě zarostlá vyššími stromy i křovím veškerého druhu, úplně to obplétá dům a jsou to samý naprosto neužitkový stromy, musím se podívat zítra, co vlastně tam přesně je, lze-li ten prales vůbec identifikovat. Z oken díky tomu není skoro vidět a i v největším vedru a slunci je tady krásný zelený temný stín, což se mi hrozně líbí a vůbec pohled v noci na osvětlená okna sednice přes tu zelenou spleť je pro mě pohled rajského typu. No a dvůr to je změť všech možných náletů z vysokého jasanu, který roste u studny a z javorů, které tu bují. Ale pak tady máme dva ořešáky a několik lísek a bezy. Je to totálně zarostlé, ale přesto kolem ohniště a kus dál zůstává prostor, kam jde slunce. Zadní zahrada za stodolou je hustě obrostlá jen kolem, je tam několik jehličnanů a zase lísky a veliká stará třešeň. Ale uprostřed je „holý“ prostor s trávou, která je jediná posečená, páč soused si ji tam chodí séci, takže to tam vždycky vypadá upraveně a to se mi taky líbí.
No ale teď tady kolem domu právě v té předzahrádce slyším nějaký šustot, nikoli jemný, spíše takové hrubší šlápnutí jedno, tak budu chvíli poslouchat. Jedinou zbraň tady mám svůj nůž, pepřový sprej jsem ztratila na festivalu u Skaláka a to mě štve. Nic neslyším, tak OK. Chodí tady okolo v noci taky spousta zvířat. I zvířátka ráda využívají tenhle dům. Několikátý rok jsme měli přímo v sednici hnízdo a v něm vlaštovky! Vychovávaly tam svoje mladý; rodiče lítali dovnitř těmi dveřmi otevřenými a krmili je. To hnízdo bylo na žárovce visící na drátě od stropu a ta normálně svítila a my jsme chodili kolem, hnízdo viselo kousek od ledničky a vařiče, těm vlašťovkám vůbec pak nevadil ten lidský provoz, když si na nás zvykli, a my jsme mohli pozorovat jejich život.
Ještě k té bezpečnosti tady, kromě života a zdraví tady mám jen dvě další hodnoty, které potřebuju hájit a to je hlavně tenhle notebook, bez kterého si už neumím představit život a pak starý mobil, ten by ale nikdo neukradl, to by mi spíš ještě platili za to, aby ho nemuseli mít. Jo a foťák. Tak to budu muset mít všechno někde schovaný přes noc nebo u sebe někde, ale je otázka, kdy půjdu vůbec spát, nejspíš až kolem 4 jako chodím vždycky, tedy většinou chodím před pátou, ale jelikož oni zřízenci EONu přijdou po 8 hodině, tak bych se chtěla trochu vyspat. A radši bych šla spát za světla, že. Mám fest tvrdej spánek, tak to nechci riskovat za tmy. Kupodivu se člověk cítí bezpečněji za světla, teda když nemá dveře. Jinak je mi to absolutně jedno, žádnej strach necítím, připadá mi zcela absurdní mít strach v opuštěným domě bez dveří, to je totéž jako mít strach za dveřma zavřenejma na sto západů, nějaký nebezpečí je všude přece, je to jen otázka ochrany určitých hodnot a majetku a podle toho si člověk musí usměrnit průběh dne, tedy noci, lépe řečeno.
Při tý procházce jsem u pozorování zahrad přemýšela jednak nad lidskými povahami a pak nad podstatou svobody. Napadlo mě taky to přirovnání k těm zahradám, proč jako chci vymýtit ty kopřivy, když tady vlastně chci nechat bujet úplně všechno možný, co se jeví jako neužitečné. A zdá se mi, že svoboda je svoboda k rozmanitosti. Kdyby byly všude jen kopřivy, tak by tam nemohly být například kakosty, kterých je na zadní sečené zahradě plno. A kdyby byly všude jen nálety jasanu, jakože se tady krásně rozmáhají, kolem venkovního pracovního stolu raší dva štíhlé ztepilé pruty jasanů a jsou už větší než člověk. No jo, ale co ta rozmanitost, že? A k tomu patří i rozmanitost činností lidských, které chceme my občasní obyvatelé tohoto divokého statku tady vykonávat. Kdyby nám stromy bránily sedět u stolu a něco tam dělat, tak konec s nimi. Takže určitě nenecháme s Magorem obrůst celý stůl jasany. On taky naprosto nenávidí kácení stromů, ještě víc než já, ale já bych přece jen možná jeden ten krásný jasánek pokácela, nevím ještě. Naopak by to zase mohlo bejt hezký, mít takový dva štíhlý vysoký stromy těsně u baráku a u stolu. Jen bych je fest osekávala zezdola, aby vytvořily hodně vysoký kmen bez větví a pak nahoře si rozložily svoji korunu a měli bysme tady nádhernej zelenej stín, slunce máme totiž vzadu na zadní zahradě, která naopak musí zůstat otevřená, páč je tam jakási „energetická centrála“ a chci tam „vybudovat“ nějakou modlitebnu přírodní, aby byla co nejvíc otevřená k Vesmíru a k Bohu a k tomu musí být prostor. Ale to se uvidí. Bude tady probíhat brigáda někdy o prázdninách na čištění oné zatrachtilé studny a Magor tady též bude, tak se na tom domluvíme. On je statek sice na mě přepsán už víc než rok myslím, ale patří především tátovi a nelze tady cokoli násilného činit bez jeho svolení. Naštěstí my jsme v tomto snad až z 95% zajedno, což je hodně slušné procento, takže se domluvíme bez problémů.
Ale při pohledu na ty zahrady mě napadlo, že v mé duši to možná vypadá jako na tom „dvoře“ našem tady ve Vydří, nebo aspoň chci, aby to tak vypadalo, abych nechávala co největší prostor různým vůlím v sobě, pudům a emocím a zkrotila je jen tehdy, když začnou bránit cíli, kterému je všechny chci podřizovat a kterému mají „sloužit“ a dávat mu svoji divokou energii (bez nich by byl mrtvý, ledový, „vykastrovaný“, jak říká Nietzsche), což je právě to sdělování, filosofie, psaní a hlavně jakési pěstování lásky ke Stvoření, což myslím, že je můj hlavní úkol na tomto světě. Ale jinak ať si v mé duši bují co chce a okna a dveře ať jsou otevřená pro každého, byť jsem vlastně hrozně introvertní člověk. Jenže v tom psaní právě ne, to je takovej můj rozpor divnej. Mám v sobě stejně několik bytostí, nikdy jsem moc nebyla schopna vnímat se jako jedna celistvá bytost, spíš jako nádoba na různý bytosti a stavy a tak mi to taky vyhovuje. (A je jasný, že tohle zní hrozně bláznivě, jako bych byla šílená, ale já jsem právě byla šílená předtím a že tohle můžu o sobě říct je podle mě spíš známka jakéhosi duševního uzdravování). No jo holt Nietzsche má podle mě pravdu, jsme konglomerátem pudů a afektů. Ale stejně tam právě musí být nějaký ten správce toho všeho a to mě velmi zajímá, co to jako je, protože samozřejmě cítím, že tím správcem jsem „já“, ale kdo je to „já“? Jak můžu říkat „já“, když v té samé chvíli se stejně vnímám jako rozdělená na prolínající se bytosti a vidím svoje ruce na klávesnici jak píšou příšerně rychle ve tmě a bez dívání jen podle hmatu a jsou součástí mého těla a moje tělo ale není to „já“, je to moje tělo, které mi bylo dáno a který jsem si nevymyslela a vnímám ho jako jakýsi nástroj, který jsem se musela naučit mít teprve ráda a používat ho a taky ho třeba různě uzdravovat, když mu není dobře, což se dá udělat i pouze myslí v určitých případech, nikoli léky a chemií. A takhle to mám se všemi těmi „bytostmi“ a vůlemi co ve mně sídlí. Co je to „já“? No, nemyslete si, že to tady hodlám vyřešit, ani náhodou :) To je jedna z otázek, které řeším už hodně dlouho a o které vím, že může být zatím odložena ad acta a nijak mi to nevadí.
A právě ty zahrady vysečený sekačkou až na drn mě docela děsí… ech, těm lidem nemůže být dobře, kteří to takhle dělají. To je jako by si každej den do duše nalili dezinfekční roztok, aby vybili všechno, co si svobodně v nich bují a třeba jim to chce něco sdělit, dodat jim novou šťávu, na něco je upozornit. Ale třeba jim křivdím, třeba je to jen moje představa. No… Jako dobrý, kdybychom se sami stvořili jako lidé, zkonstruovali se, tak si se sebou můžeme dělat co chceme jako s tou zahradou, ale právě že člověk si vůbec nevybírá ten materiál tělesnej ani duševní, kterej má k dispozici k přetváření a kultivování a rozvíjení. Takže ho musí nechat svobodně bujet a respektovat a podřizovat ho svým cílům právě v tom respektu k jeho naprosté Jinakosti, protože je to něco jako benzín pro auto nebo tak nějak, je to něco Jiného, co přichází, aby nám dalo energii, kterou si prostě sami dát nemůžeme stejně jako to mají všechny ostatní systémy jakéhokoli typu včetně toho auta atd. Tak nějak si to myslím. Ale nejspíš jsou to pro někoho jen obecný kecy, pro mě by to taky asi byly ještě před několika lety, ale teď za tím vidím hlavně svoji osobní zkušenost a tak nějak celej svět a hlavně filosofii Nietzscheho a Teilharda, což teď pořád řeším, protože je to pro mě návod na život a nic jinýho moc řešit nechci a výsledky se snad taky někdy dostaví.
Pohled na dvůr ze sednice v pozdním odpoledni
Tak a já už musím s tímhle skončit, už mě to samotnou naprosto znechutilo. Chtěla jsem tady být sama a tohle psaní, jako vždycky jakýkoli moje psaní deníku (a nezmiňuju teď vůbec skutečné psaní, tedy psaní knihy, který nemůžu dělat už deset let) mě hrozně propojí s lidma, cítím všechny možný čtenáře kolem sebe, mluvím s nima a propojuju skrze slova moje vědomí s jejich. To je krásná věc, ale chtěla jsem být sama, protože jindy necítím takový klid, který je možný mít jen tady ve Vydří. U typu jako jsem já, je sice skoro nemožné být sám, ačkoli v podstatě sama žiju a nepěstuju nijak žádné partnerské vztahy, tedy takové, jaké má většina ostatních lidí, a rodinu apod a nejvíc ze všeho miluju osamocené cestování, tak se nikdy sama necítím, mluví se mnou krajina, stromy ke mně mluví svojí řečí, Bůh ke mně mluví skrze Stvořenou Hmotu a Přírodu, spíš si často připadám osamělá mezi lidmi než když jsem „sama“, ale to teď taky už ne. Ale díky tomu psaní se vždycky až skoro „hmatatelně“ napojím na celý svět, vedou od mých rukou čáry přes celý svět, všechno ke mně přichází a skrze napsané slovo se to zase zpětně rozebíhá do světa slovem pozměněno a něco to tam tvoří a mění, stejně jako mě mění to, co ke mně přichází třeba od jiných lidí, kteří takhle po nocích píšou nebo jen přemýšlí nebo jakkoli jednají! Takže teď chci být už bez toho odesílání světu, abych mohla jen pozorovat tmu kolem a dvě svíčky na bytelným dřevěným stole, poslouchat ticho za oknem beze skla, dívat se na dveře, které nejsou dveřmi ale jen otevřeným rámem do nočního dvora a ještě chci něco přemýšlet, jen přijímat to, co ke mně přichází, bez toho „vysílání“, něco co je neveřejné, takový zárodek budoucí práce snad, který kdesi v hlubinách mé Jinakosti klíčí a nemůže být ještě oděn do slov, protože slova vynášejí všechno do prudkého světla a když je to křehké, mohlo by to zahynout. Je za pět minut půlnoc, ještě mi zbývá docela pěkně vína a dokonce i vody. Zítra sice nebudu mít vodu na pití ani na umytí ksichtu, ale to nevadí vůbec. Budu mít džus a maliny sousedovy snad a to bude stačit. Vpodstatě nemusím nijak vehemetně jíst, bohatě stačí jednou za den a to ještě málo jídla. Svíček ubyla jen třetina asi. Cigára jsou v hojnosti. Svět se shlukl v téhle místnosti a já mám v sobě konečně klid. Vzácný stav, pro mě nesmírně vzácný.
Tak a na samý konec to, co mě teď napadá v tomhle hmatatelném klidu, který mě fascinuje! Páč je zrovna nejhlubší noc (pro mě začátek pracovních hodin, ale když není elektrika, tak se čas přirozeně rozděluje podle stmívání, pak nejhlubší tmy a svítání, což taky přispívá k mému klidu, protože neznásilňuju noc elektřinou a svíčky jsou jako dva malé ohně našich evolučních prapředků, jejichž vzpomínky, naděje a touhy máme každý z nás v té naší Jinakosti) takže dáme Fritze samozřejmě (to je Nietzsche, kdyby někdo nevěděl)
Je noc: teď hlasitěji mluví vše řinoucí se studny. A také má duše je řinoucí se studna. / Je noc: teď teprve procitají vše písně milujících. A také má duše je písní milujícího. / Cosi neztišeného, neztišitelného je ve mně, to se prodírá k hlasité řeči. Lačnost lásky je ve mně, ta mluví sama jazykem lásky. / Jsem světlo: ach, kéž bych byl noc! Ale je to má samota, že opásán jsem světlem. (Tak pravil Zarathustra, II, Píseň noci)
Zarathustra je nejhlubší literatura, která kdy vznikla. Teda hned po Bibli. Ještěže nejsem Fritzovým současníkem a nečetla jsem žádnou kritiku. Protože bych to nevydržela, kritika, který by veřejně pohaněl v novinách nebo časopisu Zarathustru, bych musela jít zabít! Vadí mi hodně, když o jisté postavě z Vyhnanců píšou, že je vymyšlená a nereálná, ale on je tak silný a živý, že se o sebe postará sám a sám mnou za to opovrhuje, když mi vadí, že ho někdo kritizuje. Ale kdyby se někdo dotkl Zarathustry v mé přítomnosti a hubu si v něm máchal, musela bych ho zabít. (Tak, to jsem se rozčílila, ale tenhle odstave je už neautentickej, připisuju ho až další den, takže nespadá vůbec do té mé noční klidné nálady… Taky už nejsem ve Vydří…)
A ještě na úplný závěr úryvek z žalmu, který byl dnes při večerních nešporách, které jsem se modlila už při rozsvícených svíčkách, kdy venku bylo ještě šero, ale tady ve velké sednici s jámou uprostřed už úplná tma. Mám breviář latinský, tak nejprve latinsky a dá-li Bůh a já se vrátím zítra domů, přepíšu česky překlad.
(Psalmus 127) Nisi Dominus aedificaverit domum, in vanum laborant qui aedificant eam./ Nisi Dominus custodierit civitatem, frustra vigilat qui custodit eam. / Vanum est vobis ante lucem surgere, et sero quiescere, et manducare panem laboris. Verumtamen dabit ipse dilectis suis duplicia.
Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí; / když nestřeží město Hospodin, marně bdí strážce. / Marné je časně vstávat, dlouho vysedávat u práce, jíst chléb námahy; / neboť svým miláčkům dává ho ve spánku.
To byla moje noční modlitba. Asi je jasný, proč ten žalm mám tak ráda. Takhle bych chtěla žít, v takovéhle Boží přízni a o to Ho prosím. A taky nehodlám ante lucem surgere (to je divný, že to překládaj časně vstávat…), protože chci jít spát právě až bude nějaké to lux, přece jen se neodvažuju v tomto domě otevřeném usnout, páč zloděj či jiný přijde a já budu chrápat jak zařezaná a dle Bible bychom měli v hodině příchodu zloděje přece jen bdíti. Takže mám ještě tři a půl hodiny na přemýšlení a popíjení v nočních „temnotách“, in tenebris, které ale nejsou temnotami, protože „noc je mým světlem“. Bože, požehnej tomuto světu, požehnej všem dekadentům katolickým i jiným, těm, kteří mají rádi tvé tenebrae.
Dodatek z dalšího dne: Tak jsem se evidentně vrátila domů, že. Elektrika je zapojená, hurá! Spát jsem šla už ve tři a usnula skoro hned. Vyrobila jsem předtím takovou nástražnou zábranu v okně a dveřích. Po třetí hodině začala velká bouřka, jednou byl úplně šílenej dlouhotrvající hrom, tak to mě trochu obešel strach a pak jsem okamžitě usnula. Dopoledne jsem po příchodu elektrikáře chrápala až do půl druhý. Dlouho jsem se už tak dobře nevyspala…
18. 7. 2011 v 22:48
Vidím, že myšlenková spřízněnost se projevuje i na úrovni bydlení a zahrad ;-) Ale kopřiv máme trochu míň a v létě píšu jen za soumraku a pak za ranní rosy.
19. 7. 2011 v 1:23
Však kopřivám bude zítra konec, vypukne velká “brigáda” na zvelebení statku a vyčištění studně. Tolerance musí mít určité hranice :)
20. 7. 2011 v 21:02
Milá paní Františko, jsem ráda, že jsem našla tyhle stránky. (Našla jsem je, když jsem hledala něco o Teilhardovi de Chardin.) Nevím o mnoha dalších lidech, kteří ho mají taky tak rádi, tak jsem moc ráda, že o něm píšete – a jsem na to moc zvědavá. Vím, že psaní vypadá jako zábava, lehká, téměř žádný čas nezabírající, ale je to ve skutečnosti práce jako každá jiná. Znáte Clauda Tresmontanta a jeho Bibli a antickou tradici? Podle mně se s Vesmírem a lidstvem doplňuje, ačkoli Tresmontant píše zdánlivě jen o jazyku Bible a Teilhard ve své hluboce náboženské knize snad skoro vůbec, (až na konec), nepoužívá “náboženské” termíny. Od Teilharda jsem četla ještě eseje ve výboru Chuť žít, a jinak nic. Snad nějaký článek někde.
Přeju úspěch na brigádě, fotka na šířku s kopřivama je moc krásná (a zahrádka tudíž taky). Zelené světlo měkce září. Ale chápu i ty lidi, který to kosej – zahrádka asi někde není jen místo na krásný zelený pohled, ale i k životu – člověk, posadivší se do kopřiv, nespočine.
Máme taky zahradu zarostlou stromy, kterých je na maličkou zahradu moc, ale nemůžem je pokácet, a ten způsob s dlouhým kmenem a pár větvema nahoře praktikujeme s ořechem, který naši zahradu zprostředka zastřešuje jako obrovský deštník. (Tzv. Brokolicový řez). Akorát je potřeba při řezání větví nechat pořádné 15 – 20 cm suky, aby bylo kudy lézt nahoru v dalších letech.
22. 7. 2011 v 17:55
Ekumenický překlad:
Nestaví-li dům hospodin,
nadarmo se namáhají stavitelé.
Nestřeží-li město Hospodin,
nadarmo bdí strážný.
Nadarmo časně vstáváte,
dlouho vysedáváte
a jíte chléb trápení,
zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.
Bible kralická:
Nebude-li Hospodin stavěti domu, nadarmo usilují ti, kteříž stavějí jej;
nebude-li Hospodin ostříhati města, nadarmo bdí strážný.
Daremnéť jest vám ráno vstávati,
dlouho sedati,
a jísti chléb bolesti,
poněvadž Bůh dává milému svému i sen.
Vulgata:
Nisi Dominus ædificaverit domum,
in vanum laboraverunt qui ædificant eam.
Nisi Dominus custodierit civitatem,
frustra vigilat qui custodit eam.
Vanum est vobis ante lucem surgere:
surgite postquam sederitis,
qui manducatis panem doloris.
Cum dederit dilectis suis somnum,
Septuaginta:
ἐὰν μὴ κύριος οἰκοδομήσῃ οἶκον εἰς μάτην ἐκοπίασαν οἱ οἰκοδομοῦντες αὐτόν ἐὰν μὴ κύριος φυλάξῃ πόλιν εἰς μάτην ἠγρύπνησεν ὁ φυλάσσων
εἰς μάτην ὑμῖν ἐστιν τοῦ ὀρθρίζειν ἐγείρεσθαι μετὰ τὸ καθῆσθαι οἱ ἔσθοντες ἄρτον ὀδύνης ὅταν δῷ τοῖς ἀγαπητοῖς αὐτοῦ ὕπνον
Tanach:
שִׁ֥יר הַֽמַּֽעֲל֗וֹת לִשְׁלֹ֫מֹ֥ה אִם־יְהוָ֤ה׀ לֹא־יִבְנֶ֬ה בַ֗יִת שָׁ֤וְא׀ עָמְל֣וּ בוֹנָ֣יו בּ֑וֹ אִם־יְהוָ֥ה לֹֽא־יִשְׁמָר־עִ֝֗יר שָׁ֤וְא׀ שָׁקַ֬ד שׁוֹמֵֽר׃
שָׁ֤וְא לָכֶ֨ם׀ מַשְׁכִּ֪ימֵי ק֡וּם מְאַֽחֲרֵי־שֶׁ֗בֶת אֹ֭כְלֵי לֶ֣חֶם הָעֲצָבִ֑ים כֵּ֤ן יִתֵּ֖ן לִֽידִיד֣וֹ שֵׁנָֽא׃
šîr hamma‘ălwōṯ lišəlōmōh ’im-yəhwâ| lō’-yiḇəneh ḇayiṯ šāwə’| ‘āməlû ḇwōnāyw bwō ’im-yəhwâ lō’-yišəmār-‘îr šāwə’| šāqaḏ šwōmēr:
šāwə’ lāḵem| mašəkîmê qûm mə’aḥărê-šeḇeṯ ’ōḵəlê leḥem hā‘ăṣāḇîm kēn yitēn lîḏîḏwō šēnā’:
King James Version:
Except the LORD build the house, they labour in vain that build it: except the LORD keep the city, the watchman waketh but in vain.
It is vain for you to rise up early, to sit up late, to eat the bread of sorrows: for so he giveth his beloved sleep.
Louis Segond (1910):
Si l’Eternel ne bâtit la maison, Ceux qui la bâtissent travaillent en vain; Si l’Eternel ne garde la ville, Celui qui la garde veille en vain.
En vain vous levez-vous matin, vous couchez-vous tard, Et mangez-vous le pain de douleur; Il en donne autant à ses bien-aimés pendant leur sommeil.
Luther:
Wo der HERR nicht das Haus bauet, so arbeiten umsonst, die dran bauen. Wo der HERR nicht die Stadt behütet, so wachet der Wächter umsonst.
Es ist umsonst, daß ihr frühe aufstehet und hernach lange sitzet und esset euer Brot mit Sorgen; denn seinen Freunden gibt er’s schlafend.
22. 7. 2011 v 18:15
Povedené se mi zdá hlavně “dopřává”…spánek a pak samozřejmě: “daremnéť jest vám ráno vstáváti”.
A potom též: “the watchman waketh but in vain” (má to takový veselý rytmus).
22. 7. 2011 v 18:17
Každopádně díky za aktualizaci!
26. 7. 2011 v 1:38
Ahoj Františko, je moc fajn, že jsi tak upřímná a otevřená. Ale tyhle propagace de Chardina, to je pohroma. Já chápu, že Ti neseděj výklady tradičních katolíků na netu, páč to bejvá snůška úchylnejch deprivantů, co si hrajou na teology pomocí nekřesťanskejch siláckejch keců plnejch demagogie, ale to Tě neospravedlňuje, aby celou náručí objímala heretiky a zrádce učení našeho Pána.
Katolická církev je stejná, neporušená a nezměnitelná až do konce časů. Morální hodnoty, kritéria a církevní praxe se v zásadních věcech nijak neliší od té středověké. Ano, moderním zhýralcům se tomu nechce věřit, že se denně vrhají do pekla, už jen nasloucháním pitomostem druhovatikánských protestantů v lůně ŘKC, proto je každé jasné slovo “schizmatický lefébrismus”. Ale zrada Krista je stejná, učiní-li ji De Chardin nebo zbabělý apoštol: bez dokonalé lítosti oba objímají peklo.
26. 7. 2011 v 1:42
To, co v závěru píšeš za světoborný nářky – a ony jsou světoborný, jsou celej jeden vesmír zranitelnýho křehkýho člověka v tomhle idiotským světě – jsou ale sednutí na lep týhle totalitní společnosti, která nabízí zdání svobdy za cenu devalvace “kruté a přísné” reality neúchylné morálky našeho Pána. Žádnej chápavej čtenář Ti neposkytne nic kromě keců ;-).
26. 7. 2011 v 1:43
Jakub Deml byl úplně sám, což ho zachránilo, odvaž se taky bejt úplně sama. Komentáře cizinců jsou překřížená nula.
26. 7. 2011 v 2:00
I kdyby Ti sem nakopírovali třeba krišňáckej, hinduistickej, jehovistickej, mormonskej, scientistickej, satananistickej a kvakerskej výklad žalmu.
27. 7. 2011 v 1:34
dotaz: Kamarádko, Vy jste úplně sama?
Jak víte, že byl pan Jakub Deml zachráněný?
27. 7. 2011 v 8:43
Kamarádko, proč jsou komentáře cizinců překřížená nula, zatímco vaše ne?
27. 7. 2011 v 8:45
Kamarádko, proč si myslíte, že katolická církev je stejná, neporušená a nezměnitelná až do konce časů?
27. 7. 2011 v 8:48
Kamarádko, Vy jste chápavý nebo nechápavý čtenář, textů Františky?
27. 7. 2011 v 8:51
Kamarádko, zřejmě víte, co znamená, být úplně sám. Můžete to tedy vysvětlit?
27. 7. 2011 v 20:40
Já děkuju za tyhle reakce všechny :) Za překlady taky! Ale nemám čas teď vůbec odepisovat, ale určitě se k tomu ještě dostanu! Ke “Kamarádce” taky nepochybně :)
(Mimochodem Deml si na samotu dost stěžoval a celý život jen psal různé texty a posílal je různým lidem, pokud vím. Jeho texty jsou jedna z nejhlubších a nejkrásnějších výpovědí o lidské samotě).
A spisovatel nemůže být sám, jeho největší radostí jsou právě čtenáři. A křesťan by měl usilovat právě o to, aby se neuzavíral v samotě, jsme lidé určení ke společenství. Já mám tenhle svět totiž velmi ráda, nepovažuju ho za hnusnej ani za totalitní! Ale za krásné Stvoření Boží se vším všudy, i se zlem. Tak. A víc jindy snad.
(A navážení se do Chardina nemohu nechat být už vůbec. Kromě toho, že si na svých stránkách můžu propagovat koho chci, pokud to není zakázáno, tak musím Chardina hájit, on už se hájit nemůže. A to učiním, až budu mít čas. Musím totiž nutně teď psát nějaký článek – o Chardinovi :))) – a nemohu se věnovat ničemu jinému.)
27. 7. 2011 v 22:26
Děkuji Ti Františko za to, že ses nerozhněvala na barbarský způsob mého vyjadřování myšlenek. Ačkoli mě Tvoje teologické exkurze vytáčejí, nemohu si nevážit odvahy a otevřenosti přijímat i tak hospodské komentáře, jako jsou moje. O Demlovi byla řeč proto, že byl sice otevřený všem lidem jako přítel, a to i nepřátelům Církve, ale nikdy nedopustil, aby někdo zviklal jeho víru v tradici a čistou nauku Pána Ježíše, proto byl (nejen proto) velice sám. Nemluvím o tom, jak dopadl po smrti, ale v životě ho tento postoj zachránil. Samotou nemyslím vyhýbání se lidem, ale odmítání laciné útěchy antropocentristů. A samozřejmě, že jsem nechápavý čtenář a úplně sama nejsem.
27. 7. 2011 v 22:30
MC: proč si myslím, že Církev nemění svoje zásady? Protože to vyplývá z výroků Pána Ježíše a svatého Pavla, minimálně proto. Neříkám, že komentáře čtenářů tohoto článku jsou bezcenné, ale texty propagující heretické myšlenky pro mě nemohou nikdy být ničím přínosným. Zda jsou moje vlastní cenné, nebo ne, klidně přenechám k posouzení Vám. Nijak na nich a jejich existenci nelpím.
27. 7. 2011 v 23:47
Kamarádko, děkuju za odpovědi
Kacířské myšlenky pro Vás nemohou být nikdy ničím přínosným. Není to škoda?
Nevěděl jsem, že i některé názory Mistra Jana Husa jsou dodnes považovány za kacířské – např. ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti.
Vaše myšlenky jsou pro mě cenné.
Hoříte plamenem – a to se mi líbí. Stejně jako Vaše upřímnost a otevřenost.
28. 7. 2011 v 18:14
Pro Kamarádku: Doufám, že ještě budeš mít chuť pokračovat v polemice ohledně Teilharda. Já si právě hodně vážím těch, kdo nesouhlasí s tím, co tady “propaguju”, protože jedině díky těmto rozporům se dá nějaké přesvědčení projasnit (případně opustit). Člověk sám se sebou většinou moc nepolemizuje, protože ho nenapadají protiargumenty. A když si uvědomíme, že celá Církevní nauka se vlastně formovala v takovýchto polemikách, tak snad nikdo nemůže mít nic proti. O víkendu bych se do toho pustila… to už budu mít připojení na internet. (A nějaké “hospodské” vyjadřování mi nevadí, stejně ho tu nevidím, ale co není, může být. Já mám jsem si uložila povinnost hájit, ostatní mohou jen napadat a to i hrubě, to mi nevadí.)
30. 7. 2011 v 9:54
“Řekni dnes např. jenom “dogma”: oči naběhnou krví, vypoulí se, ústa nakypí šelestící pěnou, obratle k páteři se vytáhnou k přetrhnutí, prsty na rukách i nohách skroutí se v kočičí drápy. Vidíš? Už je po tobě!”
J. Deml, Šlépěje
30. 7. 2011 v 13:02
To je pěkný citát o dogmatech. Doufám, že nebyl namířen proti “duchu” katolické dekadence. Jak staří čtenáři ale ví, máme tu celý článek na obhajobu dogmatu. Dogma je základ, axiom, bez něho žádná víra není možná.
30. 7. 2011 v 23:25
Víraje myslitelná i bez dogmatu (je to naděje podstaty.argument neviděného) sice těžko, ale je. Bez toho dogma je to však jen shit, bláto. Je to jako tělo bez kostry. A když se bortí kostra, tak víme, že s člověkem a jeho pozemskou existencí je to nahnuté, stává se z něj bláto. Ale duchovního bláta je kolem nás moc, tak co se divíme
11. 8. 2011 v 22:11
Benedikt XVII o vývoji: Evoluce a Bůh se nevylučují. A tak dále. Když se ho ptali na vývoj, citoval Pierra Teilharda, též ho jmenoval. Nechci říct “je to pravda, protože to říká papež” – jen chci říct, že mně u papeže to moc potěšilo. Kamarádko, zásady církve se vyvíjejí. Chválíš u Demla lásku k tradici. Co je tradice jiného, než nové, přidávané vždy ke starému na základě zkušeností, jak šla staletí a rostlo poznání? Třeba některá dogmata jsou “nová”. Protestanti, kteří odmítli “Tradici” a vrátili se k “Jen a pouze Bibli”, odmítli vývoj a působení Ducha svatého v celých staletích po Kristu – i když později mnozí svůj přístup zmírnili. Pierre Teilhard de Chardin byl světec poslušnosti. I když po něm chtěli věci jako “nevyučovat – nešířit – nevydávat tiskem svoje myšlenky”, vždycky se podřídil. Dokonce i když šlo na konci jeho života o stažení a zničení již vytištěných knih – ale to jsem z jeho životopisu úplně nepochopila.
Zásady církve – co to je? vnější jednání církve je dnes naprosto jiné než dřív – určitou dobu bylo ?zásadou? církve vytnout špatnou haluz, aby nenakazila ty zdravé – ale dnes se tato zásada vůbec nezdůrazňuje, naopak.
11. 8. 2011 v 22:28
Oprava – pojem “zásady církve” je trochu nesmyslný a nikde o něm nepíšete, ale sousloví praxe církve by se tam hodilo líp a v tom smyslu jsme to myslela.
8. 9. 2011 v 23:20
Benedikt sedmnáctý? To bude teda vykuk. Ještě že on něm zatím nic nevím. :-) Mně stačí, že Církev učí něco jiného, než se objevuje po koncilu v naprosto nezřízených rozměrech.
“vnější jednání církve je dnes naprosto jiné než dřív – určitou dobu bylo ?zásadou? církve vytnout špatnou haluz, aby nenakazila ty zdravé – ale dnes se tato zásada vůbec nezdůrazňuje, naopak.”
To je pěknej prů….
“I když po něm chtěli věci jako “nevyučovat – nešířit – nevydávat tiskem svoje myšlenky”, vždycky se podřídil. Dokonce i když šlo na konci jeho života o stažení a zničení již vytištěných knih ”
Eh, co je to za katolíka, který toto hodnotí jako ctnost? Jasně, super že to stáhl, to by musel být skutečný šílenec, ale nepřijde Vám trochu divné, že muž, jehož zde chválíte, byl pro učení našeho Pána tak nebezpečný, že mu svatí otcové uložili nepublikovat vlastní myšlenky? To je přeci hanebné a ne chvályhodné!
Církev je Církev, učení neměnné, protestanti nejsou Kristova Církev, zásady Kristova učení se nemění. Jednoduché. Potvrdí to každá dogmatika pro středoškoláky.
9. 9. 2011 v 13:29
Ze života svatého Jana od kříže, který chtěl reformovat karmelitánský řád. (Na konci 16. století) “Karmel jakoby prožil znovuzrození… Zkušenost, kterou tu mniši prožili, byla natolik bohatá a hluboká…” Reforma brzy dorostla do velkých rozměrů. Ale “řeholníci, kteří se chtěli reformovat často naráželi na odpor a zášť těch, kdo potřebu reformy nepociťovali, jak už se v církvi stává.”
Zástupce generálního představeného řádu, jemuž je moc potvrzena Svatým stolcem a nuncius, který jedná jménem papeže vydali příkaz, aby byl Jan od Kříže zatčen a uvězněn.
“Zůstal zde skoro děvět měsíců, držen o chlebu a vodě… Jediná tunika, kterou měl mu zahnívala na těle, protože ji neměl jak vyprat. Sžíraly ho vši, stravovala horečka. Každý pátek byl v refektáři bičován, a to tak prudce, že ještě po letech měl na těle nevyhojené jizvy. Nakonec mu byly předhazovány nelítostné výčitky – prý se chtěl zreformovat kvůli tomu, aby mohl poroučet a aby byl považován za světce.”
To je citováno podle knihy A. M. Sicari: Svatí Karmelu, Karmelitánské nakladatelství, 2011.
A já se ptám: Nepřijde vám divné, že tenhle muž, tenhle Jan od Kříže, kterého tolik lidí chválí, učení Církve tak nebezpečný, že ho “svatí otcové” nařídili zavřít a nutili ho, aby přestal se svými reformami?
Těmi svatými otci se zde myslí samozřejmě papež a generální představitel řádu (stejně jako v Teilhardově případě). Protože tihle svatí otcové se pochopitelně nikdy nemýlí a když už někoho pronásledují či mu zakazují psát nebo provádět reformy, mají PRAVDU. (Příliš ovšem nechápu, jak to, že spoustu takových potom prohlásí titéž “svatí otcové” za světce, ale to nám ti, kdo tak výborně znají historii Církve a ví, že je to všechno absolutně neměnné jistě rádi a fundovaně vysvětlí!)
9. 9. 2011 v 14:15
Na tom všem je zajímavé, že Jan od Kříže i Teilhard zřejmě výrazně chtěli zůstat uvnitř, v jednom Teilhardově životopise se naznačuje, že mu zřejmě někdo radil, ať vystoupí z řádu, že by měl jednodušší život – mohl by učit na univerzitách a jezdit na kongresy, ale on nechtěl – chtěl zůstat uvnitř a poslechnout i příkazy, které mu připadaly jistě nesmyslné. Vypadalo to, že si píše pro sebe a pár známých, myslím, že Vesmír a lidstvo vyšel až posmrtně.
Bohužel jsem už nenašla ten odsatvec, kde Benedikt Teilharda cituje po otázce na vývoj. Ale určitě si ho pamatuju. Takže dneska už takový disident není, ale mohl by být prohlášenej za svatýho.
9. 9. 2011 v 17:14
Svatý Jan od Kříže neučil žádnou novou bludnou nauku. Chtěl zreformovat disciplínu v řádu, ne měnit učení či přidávat něco, co by odporovalo katolické víře. Ty dva případy spolu vůbec nesouvisí.
9. 9. 2011 v 17:17
Tak to, že i papež dnes jedná nespravedlivě vůči katolíkům svatého života, nepopírám. Například vůči těm, kteří nepodlehli modernismu a mešní destrukci. Neříkám, že se to nemůže stát, aby hierarchie nespravedlivě jednala. Jenže svatý Jan ani svatá Terezie nechtěli měnit církevní nauku, chtěli zavést přísnější řádová pravidla.
9. 9. 2011 v 17:28
Omlouvám se za nekolikanásobný příspěvek, jsem v časové tísni, tak uvažuji v intervalech. Ještě je tu zcela zásadní fakt, že svatý Jan od Kříže se pokoušel reformovat řádový život pro své vlastní potřeby a potřeby mnichům a mnišek. Nepsal a nevydával žádné knihy, které by ohrožovaly něčí víru, nikomu nic nevnucoval, jen chtěl žít v pokoji a odloučení od světa a pohodlí. To se přece s nějakým šířením heretických a dubiózních textů, jež mohou otrávit bezpočet duší, nedá srovnávat ani při nejhorší vůli.
9. 9. 2011 v 18:12
“Takže dneska už takový disident není, ale mohl by být prohlášenej za svatýho.” Cože? :-D :-D Kvůli tomu, že ho někde někdo cituje? Já fakt chcípnu.
11. 9. 2011 v 23:12
…bože, tolik na světě svatých a papež o nich neví. Není to jeho chyba. Jsou příliš tišší, skromní… A také: papež má moc práce. Práce nad hlavu, práce až nad čepici. A že je vysoká. Ta čepice. Až do nebe.
11. 9. 2011 v 23:21
No, Jan knihy psal… A docela vlivné knihy. Mně šlo o ten podivný argument: Svatí otcové zakázali Teilhardovy spisy, tedy je Teilhard heretik, protože nauka Církve je neměnná. Nu a teď se tady dozvídáme, že prý se stává, že i hierarchie nespravedlivě jedná a dokonce i papež dnes jedná nespravedlivě vůči katolíkům svatého života.
Teilhard také nechtěl měnit církevní nauku, to v žádném případě. Chtěl ukázat možnosti jejího rozšíření. Jan Pavel II (to byl podle mě skutečný svatý otec) napsal o Teilhardově pojetí eucharistie (to byla Teilhardova základní myšlenka, rozšířit velikost eucharistie na celou Zemi, celý vesmír). “Podle krásných slov Teilharda de Chardin je eucharistie slavena proto, aby se “na oltář celého Země nabídla práce světa a jeho utrpení´”. (Jan Pavel II, Gift and Mystery: On the Fiftieth Anniversary od My Priesthood.)
Ale podle našich fundamentalistů bude asi i Jan Pavel II patřit mezi heretiky. A taky tam musí patřit všichni, kdo teď vydávají Teihardovy knihy, což jsou jezuité například.
(Stejně si myslím, že “Laskavec” žádný Teilhardův text nečetl.)
Pro Magdalenu: Já taky teď nevím, kde ten citát o evoluci najít, ale někde jsem to myslím také četla. Teilhard se rozhodnutím svých řádových nadřízených podřizoval proto, že věděl, že jedině v Církvi je naděje do budoucnosti, považoval Církev za prostředí, které jedině má schopnost podporovat vyvíjející se lidstvo na cestě ke Kristu. To že byl pronásledován patrně chápal jako jakýsi nutný druh utrpení, který může být využit k duchovnímu růstu. Viděl také Církev jako vyvíjející se a tápající “organismus”, ale vždy v ní rozpoznával největší duchovní životnost – v možnosti. (A když mu nařídili zničit ty spisy, tak se do toho pustil s jedním ze svých nadřízených, který jich část dal hned stranou. K tomu mohu říci pouze Deo gratias :)
12. 9. 2011 v 0:39
A k tomu, že Teihardovy spisy otravují něčí duše. Bezva, z čeho to vyplývá???? Mě tedy spíše otravuje tenhle způsob argumentace, včetně mojí duše, tu to taky hodně otravuje. Aspoň jeden citát bych prosila. Teilhardovy knihy jsou prý nebezpečné pro učení našeho Pána – a žádný citát, kde nic tu nic! Teolog, který celé své dílo věnoval tomu, aby ukázal Krista a jeho kříž jako základní sjednocující sílu vesmíru – a on je prý nebezpečný pro učení našeho Pána. Do háje, co tohle je??? Kde to jsme? (A jestli chcete citáty, můžu vám jich navalit hromady, já totiž náhodou Teilharda čtu). (Já se tady většinu času snažím reagovat velmi klidně, abych se náhodou někoho nedotkla, ale občas mi taky rupnou nervy :)
12. 9. 2011 v 16:17
Ano, pane Coufale, svatých je spousty a papež o nich neví, já mu to naprosto nevyčítám, vůbec, jen myslím, že by to bylo dobré – na povzbuzení vědcům a poctivým myslitelům a také odvážným myslitelům – když ho (P. T. de Ch.) čtu, mám ten pocit, který je popsán v Bibli o Někom jiném – “Což nám srdce nehořelo, když s námi mluvil?” berte to jenom jako radostný návrh, to není nic proti ničemu! Nebo to můžete brát jako reklamu.
12. 9. 2011 v 16:20
Pro Františku: díky za upřesnění. Já jsem přemýšlela, když jsem tu četla o bičování Jana od Kříže, co si asi přitom myslel – asi to byli silní mužové velmi pevní v kramflecích, které jen tak něco nezviklá a nezlomí v přesvědčení a v lásce.
12. 9. 2011 v 16:29
Tady bych ještě chtěla připmenout Clauda Tresmontanta a jeho Bibli a antickou tradici. Je to kniha, která mi pomohla věřit třeba Transsubstanciaci, která samozřejmě vůbec pochopit či popsat nejde, ale člověk to může taky jen obcházet a vlastně nevěřit, což je škoda. (on byl taky fyzik – viz wikipedie). Takže oba tito filosofové mi ukazují, že mezi vírou a rozumem nemusí být rozpor – věřící špičkový vědec v oboru kvantové fyziky či biologie nebo paleontologie nebo termodynamiky nemusí nikde “zavírat oči” před nějakými skutečnostmi – tohle všechno může lidem, kteří přistupují ke světu víc rozumově než citově, hodně věcí ujasnit. Nebo může četba přinést hodně čisté radosti.
12. 9. 2011 v 16:35
Pro Laskavce: Určitě jsem nemyslela, že by měl být P. T. de Chardin prohlášen za svatýho, protože ho někdo někde cituje, proč by měl být, zjistil byste, pokud byste si ho přečetl. Teda vy možná ne. Váš závěrečný návrh “chcípnu…” bych vám naopak neradila – opravdu jsem netušila, že ještě u nás existují živí lidé, jako vy, tak se musíte naopak opatrovat jako vzácný motýl či chráněný kosatec.
12. 9. 2011 v 23:58
“Cožpak nám srdce nehořelo, když s námi mluvil?” – Ano, přesně tak! Tohle je myslím docela dobré kritérium na posuzování různých textů. Kromě toho taky rozšíření pohledu. Zahrnutí více jevů jak do oblasti možné lásky tak pochopitelnosti. A já budu vždy trvat na tom, že všechna tajemství katolické nauky, jako právě transubstanciace například, jsou tajemstvím ne proto, že je nám zakazováno se na ně ptát a dokazováno, že nejsou rozumem pochopitelná, ale že síla, která je v nich ukrytá tu naši zcela přesahuje a tím samozřejmě přesahuje i plné pochopení a dokonalé vysvětlení. Ale nelze věřit bez chápání. A využívat např. kybernetiky a termodynamiky (jak to dělá Teilhard) pro pochopení působení Boha ve světě je velmi užitečná věc. Pořád jen opakovat, že jsou to všechno nadpřirozené skutečnosti je nanic. Celý svět je nadpřirozená skutečnost! Bez boha by nebyl nic. A přesto, abysme v něm mohli jednat a k Bohu se nějak vztahovat, musíme se snažit především chápat. Využívat k tomu postřehy z fyziky a biologie je dobrá cesta.
28. 9. 2011 v 22:36
Sorry, já sem hodim sice off-topic, ale docela fajn, pokud neva:
http://www.youtube.com/watch?v=bgZ6TeuLdZo&feature=related
To je poezie, co?
Hezkej večer!
11. 10. 2011 v 8:26
Díky, díky, díky!!!! O Teilhardovi nic nevím a vlastně mi to nevadí. jen mě povzbudilo, že někdo nemá před domem anglickej trávník…že někdo nemá anglickej trávník v hlavě.
14. 10. 2011 v 11:16
Co je to za výkon nemít v dobách všeobecné džungle v hlavě trávník? To je jako udělat si číro na punkovej koncert. Ale mít tam trávník, kterej seš schopnej i udržovat, to už je něco.
27. 10. 2011 v 0:55
Ahoj Františko a ostatní čtenáři, srdečně zdravím a dobře se bavím. A občas mne určitý názor uvede do varu. Skutečně máte, vy, čtenáři někteří autorky tohoto blogu Františky, přečtenou bibli? Pak byste měli vědět a číst, že Jeshua – Kristus, nepřišel spasit jen vyvolené Izraelity, ale též i Pohany, čili nevěřící. Proto ho Jeho Otec poslal na svět, i obětoval, aby zachránil i ochránil co nejvíce Duší, proto Jeshua pokorně přijímá z Jeho Svatých Rukou i úděl Smrti, ač by se mohl před smrtí Křížem zachránit ze své vlastní moci. On však pokorně přijímá výsměch farizejů, předtím pokušení Ďáblem, neboť ví, že je to Otcova vůle a On i prohlašuje dle ryzího gnostického učení Jeho Učedníků, že bez Otce On nic neznamená. Sežeňte si knihy či CD Svatopluka Karáska a budete moudřejší. Znáte vůbec úplný text Creda neboli Věřím? Ne ekumenický, ale i ten je výmluvný, ale kupříkladu katolický či starokatolický? Najděte si na internetu! Znám např. Zarathu
stru, Khalíla Gibrána, učení Krišnovců, Gítu, ale třeba i Korán a ani ten není závadný. Právo šaríja však neschvaluji, stejně jako mučení Muammara Kadáfího, zvrhlý komunismus, socialis mus, tzv. naši ulítlou demokracii, prostě nic fundamentalistic
kého, přepísklého, čili vše, co pramení z touhy po moci, ješitno
sti, pýchy, závisti, nesváru, falše, pokrytectví, nesoucitu, neodpuštění, hrabivosti, rasismu atd. Prostě asi takhle – nic se nemá přehánět a jakoukoli ideu, dogma, nazvěte to jakkoli, lze zneužít. Seznamte se kupříkladu s tím, co píše náš mladý ekonom – úspěšný a ve světe uznávaný – Lukáš Kovanda na blogu Týden. Vůbec tam píšou zajímavé postřehy, stejně jako třeba mnozí autoři na blogu.idnes. Namátkou František Matějka a mnoho dalších. Rozšiřte si obzory, pak teprve diskutujte s Magorovou dcerou. Františko, doporučuji Vám názory Dekadenta a Denisu Kadlecovou. Jděte na můj Facebook /Dagmar-Ester Melicharová/. Denisa například uveřejnila na blogu.idnes článek ze svého života s názvem Psychiatrie – továrna klamných iluzí. Recenzuji ji na svém Facebooku a mám stejné zkušenosti. Nebyla jsem bohužel šílená – šílený, jen obětí zvůle Zla v jakékoli podobě, znám samotu velmi dobře, neb jsem kupříkladu byl, či byla nucena žít v celibátu, ikdyž jsem Ex-manžela i druhého svého manžela milovala – miloval, ďábel ani ďáblice nelenila, vlastní matka mě dávala odvážet na psychiatrii od malé dcerky ač jsem bláznem nebyla – psychiatra bývalý podplatil domácí uzeninou a zabíjač kou aniž o tom věděli jeho poctiví málem kulačtí rodiče poté, co se zbláznil do komunistické kurvy, s níž pracoval ve VČE. Pak se z hodného Prince z pohádky stal člověk posedlý ďáblicí, a předtím ďáblem,který mne týral a mučil nejen fyzicky a psychicky- sexuálním násilím, bitím, po těžkém porodu, který jsem odnesla podlomeným zdravím, dokonce energetickým vampýrismem, jestli vůbec víte,co to znamená. Bral mi energii. Moje matka se moc divila, že když si mne vzala k sobě, byla jsem za 3 – 4 dny zase v pořádku a když mne poslala zase domů, skončila jsem na lůžku úplně bez síly, bez energie. Oči mi otevřel až, bohužel již zemřelý léčitel Ferdinand Kosík z Chomoutovy Lhoty u Sudoměřic v Jižních Čechách, který byl jasnovidný a navíc viděl mne i bývalého Ex-manžela a doporučil mu, aby mne opustil, neboť cítil jeho zlobu vůči mně. On ho totiž ďábel postihl žárlivostí. Neodůvodněnou a pan Kosík věděl, že by mne úplně zničil. Navíc mne mučil před dcerkou, začalo to půl roku po mém porodu. Chudák Jana, co ta si zkusila. Až někdy jindy budu pokračovat. Mám rozbité tělo, díky chemickm práškům se mi rozpadají vnitřní orgány, z porodu matky na vysokékleště mám bolesti lebky – krevní výrony, ochrnutou tvář, tupozrakost – vlasstní otec se ke mně nechtěl znát. Jo jo. Musel jsem mlčet a držet hubu a krok. Ale přišel můj čas. Cítím se už dlouho být mužem, ač mám druhého manžela, žil jsem opět v celibátu dobrovolném, neb jsem svého muže-ženu miloval a jinak to nešlo. ďáblův plán málem vyšel. Pomohli mi bratři a sestry po celém světě i odjinud a že jich je. Zdravím, Františko, rád bych Vás i Magora Jirouse poznal. Moje žena-muž Mirek mi uložil za úkol se Vám ozvat, neb vás znal dříve než já. On mi pomohl vyrvat dceru z drápů těch dvou a byl rovněž zkoušen zlými silami. Vše se v dobré obrací. Tak se držte, pa, někdy na shledanou a děkuji Vám i ostatním diskutujícím. Pracuji po nocích, mám strašné bolesti totiž, a když se unavím, přichází i milosrdný spánek. Tak se držme navzájem. 28.října Anno Domini 2011 zapalte, prosím kaaaaaždý svíčku a kontemplujte či meditujte, nebo si pouze představujte, co předpověděli a věděli už Mayové – tento den je rozhodující pro další vývoj naší Země. Mayové byli rovni Bohům a na Zemi byla Rajská Zahrada. Všude. Tak si předstAVUJTE, ŽE UŽ TO TAK JEST. STVOŘITELŮ JE VE VESMÍRU TOTIŽ VÍC, NE JEN HOSPODIN. JSOU VŠUDE A NA JINÝCH ÚROVNÍCH, PLANETA ZEMĚ JE ZNÁ. PŘICHÁZÍ NOVÝ VĚK, TAK SE RADUJTE A NEBOJTE SE. MNE NEODRADÍ ANI SMRT, ALE VĚŘÍM, ČILI DŮVĚŘUJI OTCI, I DUCHU A BOHORODI
ČCE MARII – NAŠÍ MATCE, ŽE TU MÁM NAPLNIT JEJICH VŮLI. sTUDUJTE, VNÍMEJTE A UČTE SE ŘÍDIT SRDCEM. rOZUM JE DOBRÁ VĚC, ZKOUMEJTE VŠE A PŘESVĚDČUJTE SE SVÝM ZKOUMÁNÍM, SVOU PRAXÍ. CHLADNÝ, VYPOČÍTAVÝ ROZUM POCHÁZÍ VŠAK OD MOCI ZLA. GLORIA DOMINUS DEUS, GLORIA MAGNIFICAT, IN NOMINE PATRI ET PHILI AT SPIRITUS SANCTI, AMEN. AMEN MIMOCHODEM ZNAMENÁ NEJEN STAŇ SE, ALE ZÁROVEŃ JE TO SLOVO ZTĚLESŇUJÍCÍ KRISTOVO VĚDOMÍ – JESHUA.
27. 10. 2011 v 1:08
JE ČTVRT NA DVĚ, BOLÍ TĚLO, ZUBY, MÁM HNIS V CELÉ LEVÉ ´ČÁSTI OBOU SANIC, NEB JSEM SI PROŽILA 2 VELMI TĚŽKÉ ZUBNÍ OPERACE VČETNĚ ZÁNĚTU OKOSTICE. BEZ PENICILÍNU. jE ŠKODLIVÝ, MYSLÍM TEN KLASICKÝ. pŮSOBÍ VZNIK NEROVNO
VÁHY V ORGANISMU, TZV. PŘEKYSELENÍ ČILI OTRAVU A ZVÝŠENÍ POČTU KVASINEK CANDIDY ALBIANS. dODRŽUJTE PITNÝ REŽIM. NA 10 KG ŽIVÉ VÁHY 4 DECILITRY VODY KVALI TNÍ ČISTÉ ZA DEN. jSEM OSPALÝ, JDU CHRR. I WISH U CHRR TO. pA
27. 10. 2011 v 21:59
co to je…? chci zpátky suchou, sardelosní katolickou dekadenci! mám svoje práva!
8. 11. 2011 v 1:32
Zdravím Melichara Dagmaru (na Facebook se podívám). (Nemám nějak čas odepisovat podrobněji, nic nestíhám, jako vždy…)
Ad Sasuke: Práva dekadentů. No jo, ale co je to? Jsou nějaká? To by bylo zajímavé je deklarovat :)
7. 3. 2012 v 11:32
VZKAZ PRO F.J.PO DVOU HODINACH STRAVENYCH NA VASEM WEBU S KVASNEBAROKOORAGANICKOU FASCINACI- NEMUZU SI POMOC VYKRIKNOUT : JE TOLIKO OCISTNYCH VETRU A OSVOBOZUJICICH VOD, KTERE MUZOU VYCISTIT
TENTO STREDOEVROPSKEJ ROZPADLEJ AUGIASUV STATEK. P.S.
DRZIM PALCE ANONYM
2. 4. 2012 v 15:28
Román Vyhnanci od FJ je patetická sračka. Autorka by potřebovala odpanit!
4. 4. 2012 v 21:48
Takže sex člověka zbavuje patosu? To jsem netušil… V tom případě přestávám souložit.
5. 4. 2012 v 0:06
A já v tom případě ani souložit nezačínám!
5. 4. 2012 v 22:32
Omlouvám se, ale jen mě napadlo poděkovat trochu jinou formou…:) Pravdou je, že román V. od FJ jsem koupil sestře pod stromek a mně samotnému se velmi líbí!
6. 4. 2012 v 2:42
Nu, někteří by možná nepochopili, že to má být poděkování. To se tady samozřejmě nestalo… Ostatně myslím, že jste to vystihl dost přesně ;)
18. 10. 2012 v 12:57
Zajímavý článek