Tento článek jsem psala jako podklad pro text Ondřeje Macla psaný u příležitosti 130 výročí Teilhardova narození. Nakonec mě napadlo, že bych tuhle svoji subjektivní výpověď mohla dát aspoň sem na stránky, aby se to nějak využilo. Ondřejovi jsme zde na webu kdysi uveřejnili básně, každopádně doporučuju přečíst i jeho velmi dobrý článek o Teilhardovi: http://stisk.blog.idnes.cz/c/190574/Pred-130-lety-se-narodil-de-Chardin-sjednotitel-evoluce-a-viry.html (Františka Jirousová)
Teilhard de Chardin (1881 – 1955), francouzský filosof, teolog, paleontolog a člen jezuitského řádu, stojí v současnosti spíše stranou zájmu českých filosofů a teologů, což je způsobeno především nedostatečným využitím první recepce jeho myšlení v 60. letech 20. století. Přáním všech, kdo se nadále nechávají jeho dílem inspirovat, je, aby bylo zahájeno „druhé kolo“ recepce jeho myšlenek a mohl být znovu zhodnocen význam Teilhardova díla pro jednání člověka v globalizujícím se světě plném rozporů a doceněna hloubka jeho myšlenek pro současnou filosofii, etiku a teologii.
Ústředním úmyslem Teilhardova díla je ukázat význam myšlenky evolučního vývoje pro křesťanskou teologii. Cestou k tomuto cíli je rozvržení jakési „integrální vědy o přírodě“ (VL 53), která by zahrnovala všechny fáze vývoje od atomů po možnou nejzazší budoucnost lidstva a neopomíjela by žádné stránky života, včetně lidských emocí, tužeb a vztahu k Bohu. Konkrétní podobou této integrální vědy má být věda o nejhlubší hnací síle evoluce, jíž je podle Teilharda tzv. „chuť žít“, touha po plnějším bytí, sebepřekonání a touha po spojení. Hlavním úkolem této vědy je proto řešení etického problému „jak udržovat a stále šířeji otvírat zdroj životního elánu v hloubi člověka.“ (ChŽ 181) Inspirující pro současnost vyznačující se existencí spousty vzájemně nekomunikujících specializovaných věd je tedy nejen Teilhardova schopnost vidět svět v celku a propojovat vzájemně výsledky všech věd, ale také důraz na etickou stránku poznávání a chápání evoluce jako procesu vedeného skrytou touhou, nikoli jako procesu mechanického, naprogramovaného nebo postupujícího za pomoci náhody.
Evoluce je podle Teilharda proces, ve kterém za určitých podmínek vzrůstá komplexita vznikajících systémů. Nárůst komplexity si lze nejjednodušeji představit jako vznik stále složitějších organismů či struktur, které v sobě obsahují více odlišných částí (z hlediska své funkce) a tyto části jsou mezi sebou více komunikačně provázané (komunikace je zde chápána v největší možné šíři, od fyzikálních vazeb po vztahy lásky). Základní hnací silou evoluce je podle Teilharda skrytě přítomná touha (vůle) všech prvků vesmíru po sjednocení, v posledku po vytvoření jednoho jediného komplexního systému, sjednocení všech vědomých bytostí v tzv. Bodu Omega (Bohu). V procesu narůstání komplexity se postupně na základě spojování hmotných částic, u nichž ještě převažuje podobnost a determinované chování, vytváří duchovní či psychická složka vyznačující se nárůstem vědomí (vnitřní stránky bytosti), kreativitou a jedinečností. Právě vědomí je Teilhardův centrální pojem, protože evoluční proces je třeba chápat především jako snahu po rozšiřování vědomé, duchovní stránky vesmíru.
Úmysl, určující pro celé Teilhardovo dílo, je snaha o nové uchopení vztahu hmoty a ducha tak, aby se jejich spolupůsobení v evoluci nemuselo vysvětlovat dualisticky, jako by se jednalo o dva na sobě nezávislé principy s odlišným původem a působením. Duchem rozumí Teilhard „schopnost syntézy a organizace“ a zárodky této schopnosti jsou podle jeho pojetí přítomné už od atomů. „Přírodní anomálie [vědomí, svoboda, psychika] je vždy jen zvýrazněním nějaké vlastnosti, rozšířené v nepostižitelném stavu všude. Fenomén bezpečně zjištěný byť jen v jediném bodě má díky základní jednotě světa nezbytně všudypřítomnou hodnotu a všudypřítomné kořeny.“ (VL 48)
Právě na rovině lidského bytí se ale ukazuje, že vývoj je do značné míry (a kriticky) závislý právě na lidské svobodě spjaté s určitým postojem ke světu, který Teilhard nazývá „chuť žít“. Tato „chuť žít“ je velmi křehká, a její nedostatek může vést k nihilismu, beznaději či dokonce osobnímu ztroskotání . Podle Teilharda může člověk svou schopnost a touhu jednat rozvíjet pouze prohlubováním své jedinečnosti, specializace, což ale nemůže jinak, než jako člen nějakého provázaného společenství a v respektu k jinakosti ostatních. Lidská společnost se proto může rozvinout pouze ve struktuře, ve které jsou jednotlivé bytosti a skupiny navzájem propojené jako např. speciální orgány v lidském těle. „Každý orgán musí zůstat sám sebou a ve skutečnosti každý orgán může být sám sebou jen v rámci organismu.“ Celý evoluční příběh je vlastně vyjádřením tohoto zákona. Systémy, které se specializovaly se také staly součástí vyššího celku právě díky své specializaci, jedinečnosti, jíž se podílí na funkci celku, kterého jsou součástí. Evolučně starší entity se na bytí podílí především svojí funkcí, která umožňuje život či projevy bytostí evolučně mladších. Člověk má díky tomu, že dosáhl vědomí sebe sama, a že jeho uvědomění může neustále a neomezeně růst, tu výsadu, že samo jeho vědomí má možnost stát se součástí konečné plnosti bytí v Bohu a to právě svou jedinečností a při zachování vědomí této jedinečnosti: „Každý z nás v sobě buduje úplně původní střed, v němž se vesmír odráží jedinečným a nenapodobitelným způsobem – právě své já.“ (VL 217)
Kdyby se měl Teilhardův systém vyjádřit pouze jediným zákonem, byl by to tento. „V každé oblasti, ať se jedná o buňky v těle, spojení vždycky diferencuje, rozrůzňuje. V každém organizovaném celku se jeho části zdokonalují a dospívají. Jen proto, že jsme přehlédli toto obecné pravidlo, jsme se mohli nechat svést všelijakými panteismy k uctívání Velkého Celku, v němž se individua měla [...] rozpustit jako zrnko soli v moři.“ Nejnázornějším příkladem takového vztahu je diferencující spojení v lásce: „Dva milenci jsou nejdokonaleji sami sebou právě v tom okamžiku, kdy řeknou, že se jeden ve druhém ztratil.“ (VL220) Teilhard kromě hodnoty lásky zdůrazňuje jako nezbytné pro propojení společnosti také rozvoj všech ostatních druhů komunikace, z nichž nejvýznamnější jsou informační technologie. Pokud slouží ke „spojení v diferenciaci“ jsou nenahraditelné. Je mu proto zcela cizí negativní pohled na vědu a techniku, protože právě věda a vášeň k poznání jsou hned na druhém místě ve škále prostředků sloužících k postupu lidstva ke sjednocení s Bohem.
Nejvyšší apel vznášený evolucí na člověka tak spočívá v tom, aby našel svůj jedinečný příspěvek, který může celku poskytnout. Zájem na úspěchu celku je podle Teilharda dokonce podmínkou lidského štěstí: „Abychom byli šťastni – úplně šťastni – musíme přenést konečný zájem na postup a úspěch světa kolem nás.“ (ChŽ 169) Což ovšem neznamená, že bychom museli všichni „dělat nějaké zvláštní a mimořádné věci. Je jen třeba – ve vědomí živé solidarity s velikou věcí – dělat velkolepě ty nejmenší věci; a to je v silách každého z nás. Připojit jediný sebemenší steh k velkolepé výšivce života.“ (ChŽ169) Teilhard vyjadřuje tento zákon také na rovině pro něho nejpodstatnější, tedy když chápe lidskou činnost jako přetváření hmotných energií v duchovní z touhy po sjednocení s Bohem: „Živý a vtělený Bůh nám není vzdálen, není mimo hmatatelnou oblast, nýbrž očekává nás v každém okamžiku naší činnosti, v díle přítomného okamžiku. V jistém smyslu je přítomen na špičce mého pera, mého rýče, mého štětce, mé jehly – mého srdce a mé myšlenky. Posledního cíle, k němuž v hloubce směřuje má vůle, dosáhnu právě tím, že dovedu až do posledního přirozeného konce to, čím jsem právě zaměstnán – tah pera, úder, steh.“ (ChŽ 27) Svojí konkrétní činností, jen když je provázána s potřebami bytostí kolem nás, byť by se zdála sebenepatrnější, přispíváme k vytvoření nepomíjivého spojení lidských vědomí v lásce, k vytváření Království Božího, ke tvorbě Těla Kristova.
Z teologického hlediska lze celý proces uchopit jako tzv. Kristogenezi, postupný vznik mystického těla Kristova. „Protože křesťanský vesmír strukturálně spočívá v tom, že se jednotlivé osoby sjednocují v nejvyšší (Boží) Osobnosti, musí nutně být dominantní a finální energií celého systému nějaká meziosobní přitažlivá síla – neboli láska.“ (JV 70) Vývoj vesmíru lze proto nahlížet jako postupné soustřeďování kolem bodu Omega, kterým je ve vlastním slova Kristus, který se vtěluje do světa a jehož kříž „daleko více symbolizuje vzestup tvoření skrze úsilí, než jen sejmutou vinu.“ (ChŽ 152) „Mystické tělo Kristovo“ nebo Nový Jeruzalém, jak také někdy Teilhard říká, lze ale vytvořit pouze „skrze dokončení Země a světa“ (ChŽ 139), tedy transformací pozemských energií v duchovní. „Pod našimi individuálními snahami o duchovní vzestup svět zvolna shromažďuje počínaje veškerou hmotou – to, co z něho vytvoří Nebeský Jeruzalém či Novou Zemi.“ (ChŽ 24) Na závěrečném sjednocení se tak budou podílet nejen lidská vědomí, ale skrze ně i všechny hmotné energie a částice, bez nichž by vědomí nikdy nemohla vzniknout a rozšiřovat se: „I ten nejposlednější a nejrozloženější atom má svou účast na dovršení Ježíšově – byť i jen tím, že odporuje nebo odráží. Každá částečka, každý pohyb se má něčím ze sebe objevit v konečné skutečnosti Krista.“ (ChŽ 121)
Z teologického hlediska jsou dále velmi přínosné Teihardovy úvahy o povaze zla ve světě. Boží tvůrčí akt si podle Teilharda lze představit pouze jako postupný proces pořádání a sjednocování. „Ale protože postupné sjednocování v nesmírné mnohosti časoprostoru s sebou nese mnohá tápání a pokusy, nutně zato do sebe vstřebává bolesti a chyby.“ (JV 110) Bůh nechal své stvoření, aby se sjednocovalo jen touhou po něm a zkusmým tápáním, nikoli podle přesných předem daných pravidel. Důvodem toho je hodnota lidské svobody a především lásky. Svoboda zcela spoutaná pravidly není svoboda ale chování stroje. Sjednocení v lásce nemůže být vynucené; nařízený a vynucený vztah „lásky“ je sice vztahem, ale ne už lásky. Některá dobra, ta největší, mohou totiž vzniknout jen procesem nějakého dění a ve vztahu. Kdyby nám byla dána jako hotová a bez naší účasti, vůbec bychom si jich nemohli být vědomi, nic bychom z nich pro vlastní růst nezískali.
Bůh ale své stvoření nenechává tápat o samotě. Posílá svého Syna, který svou smrtí na kříži a vzkříšením působí jako svorník a hlavní zdroj energie sjednocování. V možnosti překonává všechno zlo a všem trpícím, neschopným jednat nebo těm kdo ztroskotali a nemohou se už z vlastních sil zachránit, dává možnost proměnit utrpení či bezmoc v aktivitu, například díky modlitbě, která je podle Teilharda nejsilnější energií vesmíru. Kristova smrt a vzkříšení totiž proměňuje vesmír také ontologicky. V každé temnotě či zlu, ve kterém se ocitneme, máme jistotu, že i zde byl vnořen Kristův kříž, tedy že i zde je naděje. Protože Ježíš tím, že „na svém těle nesl hříchy světa“ také všechno zlo fyzické a duševní zakusil a svým postojem k nim, tím že je chápal jako cestu k Bohu, jako vůli Boží, je v možnosti proměnil v dobro; svým vzkříšením potom dal tuto možnost k dispozici celému světu.
Častá výčitka Teilhardovi, že v jeho pohledu na vesmír není místo pro nadpřirozenou Boží milost, je naprosto zcestná. Celý vesmír je podle Teilharda uváděn do pohybu touhou po sjednocení, která je nesena přitažlivou silou Bodu Omega, Krista, a ve svých bolestech a tápáních podpírán a uzdravován energií Kristova kříže. Kdyby ve světě tyto síly nepůsobily, všechen pohyb by se zastavil už na atomární úrovni a lidstvo by upadlo do černé beznaděje. Pro Teilharda je celý vesmír milostí prostoupen, jen když se umíme dobře dívat. Proto také můžeme společně s ním nazývat vesmír „Božské prostředí“ aniž bychom si naivně zakrývali oči nad přemírou zla.
Seznam použitých zkratek Teilhardových knih: (Omlouvám se za neprofesionalitu, ale opravdu jsem neměla čas vyrábět nějaké poznámky pod čarou. A vlastně celý ten článek je tak trochu nehotový, tak ho považujte skutečně jen za rychle načrtnuté vyjádření obdivu ke člověku, jehož dílo a život jsou pro mě jednou z největších inspirací.)
VL = Vesmír a lidstvo; ChŽ = sborník s názvem Chuť žít; JV = sborník s názvem Jak věřím
26. 7. 2011 v 1:53
Tenhle týpek je heretik a jeho kecy ničí čisté duše milovníků autentického učení katolické církve a odvádí je na scestí pohodlné a široké cesty zběbelců.
26. 7. 2011 v 1:53
Zbabělců.
31. 7. 2011 v 1:37
V čem je konkrétně heretik? – A pokud je odpovědnost za vývoj světa, která leží na bedrech každého z nás ona široká cesta zbabělců, tak po ní půjdu ráda. Pokud je snaha objevit v sobě něco jedinečného, čím bychom mohli přispět ke konečnému vytvoření Těla Kristova, ve kterém má každý z nás své nezastupitelné místo široká cesta zbabělců, půjdu po ní ještě raději. Pokud je láska k Vesmíru a Bohu a ke “světu, který má podobu kříže” (to říká Teilhard) cesta zbabělců, co je pak cesta odvážných?
25. 8. 2011 v 12:24
“Jaký byl tedy Teilhard myslitel? Domnívám se, že na takto položenou otázku je nutno odpovědět, že špatný. Metodicky nahlíženo: argumenty jsou nedostatečné, propletení filosofie a přírodovědy je zcela nekorektní, závěry jsou velmi slabě podložené. Mnohem více se pro Teilharda hodí označení „vizionář“. Které jeho vize jsou prorocké, které inspirující a které je nutné zcela odmítnout, by se mělo ukázat ve věcných diskusích založených na kvalitní argumentaci. Od Teilharda jsme se právě tohoto nedočkali. Mnozí myslitelé se už několik desetiletí s Teilhardem vyrovnávají. Rozběhne se podobná diskuse i u nás?” (Tomáš Machula: http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=233&Itemid=57 )
Rozběhnou, Františko, protože jsem byl přijat k postgraduálnímu studiu na Univerzitě Komenského v Bratislavě do oboru informační věda s tématem disertační práce “Kosmologie a informační věda”, kde budu problematiku evoluce a jejích interpretací řešit.
P.S. Zbabělec je třeba ten, kdo se snaží vejít úzkou branou? A odvahu má ten, kdo vykročí po široké cestě?
25. 8. 2011 v 12:37
Na Teilhardovi je nepřijatelné to, že slévá dohromady řád přirozený s jeho fyzikálními zákony a řád nadpřirozený, řád Boží milosti (toto rozlišení je naprosto nezbytné, aby křesťanství bylo smysluplné) neboli imanentizuje transcendenci, to je přesně to, co je odsouzeno v encyklice Pascendi Dominici Gregis, která je výkonem řádného Magisteria.
Z hlediska filosofie je Teilhardův systém panteistický (odsouzeno 1. vatikánským koncilem).
Z hlediska vědy jde o tzv. ortogenetickou teorii evoluce, která počítá s nějakou nepoznatelnou mystickou silou, která vede hmotu stále k většímu pokroku. Neverifikovatelné, nefalzifikovatelné, nedokazatelné. Ergo: nevědecké.
Znovu se ptám, znamená vykročit na širokou cestu vedoucí k záhubě, nějakou odvahu?
25. 8. 2011 v 12:48
“Častá výčitka Teilhardovi, že v jeho pohledu na vesmír není místo pro nadpřirozenou Boží milost, je naprosto zcestná. Celý vesmír je podle Teilharda uváděn do pohybu touhou po sjednocení, která je nesena přitažlivou silou Bodu Omega, Krista, a ve svých bolestech a tápáních podpírán a uzdravován energií Kristova kříže. Kdyby ve světě tyto síly nepůsobily, všechen pohyb by se zastavil už na atomární úrovni a lidstvo by upadlo do černé beznaděje. Pro Teilharda je celý vesmír milostí prostoupen, jen když se umíme dobře dívat. Proto také můžeme společně s ním nazývat vesmír „Božské prostředí“ aniž bychom si naivně zakrývali oči nad přemírou zla.”
To je právě čirý imanentismus. Je-li celý svět prostoupen Boží milostí, pak je božský. K čemu, pak svátosti?
Podle křesťanského učení je svět přirozený a Boží milost je nadřirozený dar, který je udělen ospravedlněné duši. Účinným znamením milosti jsou svátosti.
26. 8. 2011 v 21:12
Ad J. Stodola: To jsem ráda, že se nějaká polemika rozběhne. Už jen ten citovaný článek pana Machuly ji potřebuje jako sůl. Pustím se do toho v neděli. (Mimochodem “kosmologie a informační věda” – to zní velmi slibně.)
29. 8. 2011 v 1:57
Takže máme 4 námitky vůči Teilhardovi: 1/ “Slévá dohromady řád přirozený a nadpřirozený. Svátosti ergo nejsou potřeba. 2/ Z hlediska filosofie se jedná o systém panteistický, 3/ Je to čirý imanentismus (a to je špatné opět proto, že prý svátosti v takovém světě nejsou potřeba), 4/ Ortogeneze počítá s jakousi nepoznatelnou mystickou silou
Jsou to námitky opakující se od 60. let a kdo čte Teihardovo dílo (opravdu čte, ne z desáté ruky), nechápe na čem jsou založeny. Já se nejdřív pokusím vyvrátit ty první tři.
Nejdřív k tomu imanentismu (to jsou taky taková hesla, pod kterými si málokdo umí něco představit). Argument, že je-li celý svět prostoupen Boží milostí, je božský, neplatí. Když je něco prostoupeno Bohem, neplyne z toho, že je to samo Bohem. A že je svět božský ve smyslu, že ho stvořil Bůh z ničeho, to snad platí, ne? (Tedy v rámci křesťanství, pochopitelně)
Ale lepší bude uvádět, co k tématu říká sám Teilhard.
Námitky z imanentismu vyvracel už za svého života (překládám to z francouzštiny podle knihy La pensée religieuse du Pere Teilhard de Chardin, tak omluvte hroznou kvalitu, neumím moc francouzsky): Teilhard reaguje na jakýsi pamflet Evolution redemptrice du Pere Teilhard de Chardin (vykupující evoluce) takto: “… protože naznačuje, že podle mne je kosmický vývoj nějakým druhem imanentní spásné události (une sorte de vertu immanente salvatrice), – kdežto já jsem se naopak ve všech svých esejích nepřestával pokoušet ukázat, že “vykupitelské” vlastnosti evoluce jsou zcela závislé na nějakém “kristovském” ohnisku (personálním a transcendentním).” (s. 174)
Už od svých prvních textů, které psal za první světové války, stále používal rozlišení na přirozené a nadpřirozené působení, tedy rozlišení na to, co může být vykonáno pouhou lidskou činností a svobodou a to, co může být dáno pouze Boží milostí (to je to nadpřirozené), co jako nedokonalí lidé nemůžeme uskutečnit vlastními silami. Tzv. bod Omega, bod sjednocení s Bohem nazývá např. “nadpřirozená hranice království Božího” (Mon Universe, 1918).
V jednom rozhovoru uvádí (Dialogue avec Teilhard de Chardin, p. 167), že “křesťanská spása není eliminována ani nahrazena (evolucí); je to milost Kristova, která zachraňuje, nejsou to síly evoluce; vždyť milost tyto evoluční síly využívá… Boží milost užívá přirozené nástroje, které disponují člověka, aby mohl přijmout dary Boží a nést více plodů. Stačí, když nebudeme směšovat dispozice k tomu nějaký dar přijmout a samotný přijatý dar.” Jednoduše: aby člověk mohl přijmout Boží milost a stát se plně člověkem, nebo aby evoluce dospěla ke svému završení, musí mít to, co tam nakonec dospěje nějaké dispozice. Naplnit je může ale jen ve spolupráci s Bohem, pouze na základě osobního vztahu lásky, k čemuž jsou také nutné svátosti, především eucharistie. (O zásadním významu eucharistie například v textu Úvod do křesťanského života ve sborníku Jak věřím. A v mnoha dalších textech, pro Teilharda byla tato svátost naprosto podstatná, celé jeho dílo je vlastně úvahou o tajemství eurcharistie v celku vesmíru.)
Ale abych necitovala jen nepřeložené texty. Ve Vesmíru a lidstvo a ve všech systematických textech, kde mluví o bodu Omega uvádí, že tento střed nutně musí být transcendentní, tedy že se nevytváří až s vývojem světa, ale naopak od začátku působí jako konvergentní ohnisko. Nadto musí být mimo prostor a čas, a musí být krajně osobní. “Svébytnost, skutečnost, nevratnost a konečně transcendence, čtyři podstatné vlastnosti bodu Omega”. (Vesmír a lidstvo 224)
Celé jeho dílo Božské prostředí (česky ve sborníku Chuť žít) je zaměřeno na ukázání toho, že lidské síly jsou bez Boží milosti neschopné rozvinout se do nejvyšší formy aktivity, ke které jsou určeny: Převzetí odpovědnosti za konečný úspěch světa a transformace utrpení za pomoci Kristova kříže.
Teologicky je celá Teihardova nauka uchopitelná jako představa evolučního vývoje, ve kterém se dramatickou cestou tvoří Tělo Kristovo a naprosto to nelze bez pomoci Boží a bez svátostí, to Teilhard mnohokrát ukazuje, že bez této milosti Boží by se celek vesmíru rozpadal, nikoli sjednocoval. Naprosto nechápu, kde je tady řeč o nějakém panteismu. (Teilhard slovo panteismus používá, ovšem patrně v úplně jiném smyslu, než myslí pan Stodola). Takto například, když stále (opravdu v každém svém teologickém díle) mluví o nutnosti osobní nesmrtelnosti a sjednocení v Bohu, které zachovává především nenahraditelnou jedinečnost lidské duše: “nelze sjednocení bytostí v Bohu chápat jako proces fúze (jako by se Bůh rodil ze splynutí prvků světa, nebo je v sobě pohlcoval), ale jako “diferencující” syntézu (čím prvky světa konvergují v Bohu, tím více se stávají samy sebou). Takový je totiž specifický účinek lásky: bytosti, jež sbližuje, zároveň posiluje. V křesťanském uceleném vesmíru (jejž svatý Pavel nazývá “pléróma”) Bůh nezůstává osamocen, ale je vším ve všech “en pási panta Theos”. Jednota v pluralitě a skrze ni. (Tuto myšlenku Teilhard nazývá křesťanský panteismus. Viz. Úvod do křesťanského života, In: sborník Jak věřím, s. 85)
Tak to by pro dnešek snad stačilo. Příště bych ráda viděla argumenty založené na nějakých citacích, jinak moc nechápu, odkud se berou :) (Příště k té ortogenezi, který prý vyžaduje jakousi mystickou sílu – nu ano, pokud onou mystickou silou chápeme Boží milost. Ale ta síla není tak děsně mystická, abychom o ni nemohli něco rozumného říci. – A že je neprokazatelná prostředky exaktních věd, tedy pomocí opakovaného experimentu, je jasné. Cožpak v teologii je něco prokazatelného experimentem? A přece bychom snad rádi považovali teologii za vědu, nebo ne?)
14. 11. 2011 v 12:21
Františka: V textu Jak věřím je nádherná pasáž: “I kdyby nějaký převrat ve mně způsobil, že bych postupně ztratil víru v Krista, v osobního Boha, v Ducha, myslím si, že bych stále a neotřesitelně věřil ve svět. Svět (hodnota, naprostá spolehlivost a dobrota světa) je nakonec tím prvním i posledním a jediným, v co věřím. Touto vírou žiji. A cítím, že této víře se navzdory všem pochybnostem oddám v okamžiku smrti.”
Dále (trochu zjednodušeně řečeno) vysvětluje, že dvěma pilíři této jeho nejzákladnější “duchovnosti” jsou smysl pro Vše a víra v pokrok. A hledá, které náboženství by tomu nejlépe vyhovovalo. Ano, vybere si křesťanství a ve svém díle se pak často snaží smířit katolická dogmata se svou základní intuicí, resp. vyložit je v jejím smyslu. Myslím, že opravdu lze najít místa, kde nechává jaksi přirozené a nadpřirozené přinejmenším smísit v jedno. Dietrich von Hildebrant ve svojí kritice vypráví: “Když jsme se v hovoru dostali na Augustina, vznětlivě zvolal: ”Nemluvte mi o tomto nešťastném člověkovi. Všechno zkazil tím, že do toho zatáhl nadpřirozenost!“” (To je jen historka, jistě.) Tane mi na mysli místo, kde T. říká, že místo tradičního Boha u něho zaujímá spíše jakási “duše světa”. Nevím teď, kde to je.
Každopádně myslím, že to, jak jsi Teilharda v posledním příspěvku pomocí vybraných citací vylíčila, je přeci jen jednostranné. :) Má více poloh.
(Mně je sympatický, dík té, kterou jsi upozadila… :) )
14. 11. 2011 v 12:21
(Ten Hildebrant je tady http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=206&Itemid=57 )
14. 11. 2011 v 22:21
Ad cichlasoma: nesnažila jsem se tu “duši světa” a důraz na hodnotu světa nějak upozadit, tahle rovina je tam naprosto podstatná. Myslím ale, že se to celé dá shrnout Teilhardovým výrokem, že v evoluci vzniká jediná věc: Tělo Kristovo.
Tam to bude nějak všechno obsaženo. (Je to někde v Jak věřím v Křesťanství a evoluce, myslím, ale teď jaksi nemám čas to hledat).
15. 11. 2011 v 1:19
Františka: Jasně, on opravdu tu svou visi poctivě interpretuje v křesťanských, ba katolických kategoriích. Ale zároveň existují ta místa jako to, co jsem citoval, kde říká, že má jakousi původnější víru, kterou vlastně až druhotně smiřuje s katolickou naukou.
Neřekl bych ani tak, že ruší nadpřirozeno, ale že ruší (alespoň v nábězích *rozdíl* mezi oblastí přirozeného a oblastí nadpřirozeného. Nadpřirozené působí/je přítomné ve všem, protože – snad by se dalo říct – nadpřirozená je sama jednota světa.
19. 12. 2011 v 6:24
(Ještě bych rád vypíchl, že Teilhard ve shora uvedeném citátu naplno říká, že cítí, že se v hodině smrti nesvěří Kristu či Bohu, ale své víře ve svět, resp. světu. To není maličkost, imho.)
27. 12. 2011 v 13:31
No jo, ale to myslí v případě, že by ztratil víru. A vlastně ten argument je něco jako, že stejně víra nejde ztratit, protože kdo se umí dívat, najde Boha ve světě a proto se lze s důvěrou svěřit světu, protože evoluční svět je vlastně utvářející se tělo Kristovo. Kdo zná Teilhardovo dílo v celku, ne jen z pár spisů, tak vidí, že je celé především o Kristu.
29. 12. 2011 v 3:10
Cichlasoma: (dodatek) Ale je pravda, že Teilhardova víra ve svět byla původnější, než víra křesťanská, to se dá pěkně vyčíst v jeho životopise. Ono je to taky přirozený, že jo, křesťanská víra pochází ze Zjevení. Ale ve světě můžeme nalézt Boha i bez Zjevení. Ovšem Zjevení tu víru korunuje a završuje. A tak dále atd atd. Mně je jasný, co tím bylo myšleno :)
5. 1. 2012 v 7:59
Františka: ad post 14.: citoval jsem:
“Svět (hodnota, naprostá spolehlivost a dobrota světa) je nakonec tím prvním i posledním a jediným, v co věřím. Touto vírou žiji. A cítím, že této víře se navzdory všem pochybnostem oddám v okamžiku smrti.”
To podle mě není řečeno jen pro případ, že by ztratil v Boha. Můžeš říct, že tahle víra už pro něho víru v Boha či dokonce Krista nějak obsahuje, ale pak imho holt jeho pojetí Boha a Krista není zrovna standardní/ortodoxní.
Samozřejmě, že můžeš taky říct, že čemukoli z Teilharda může rozumět jen ten, kdo četl přesně to, co Ty, pak to vzdávám. A prohlásit, že jeho filosofie, ba každá jeho myšlenka je od křesťanství/katolictví neoddělitelná, protože někde opakovaně říká, že v evoluci vzniká tělo Kristovo, je koneckonců jistota. No ale je taky možný položit důraz na jiný texty a jiný motivy a všímat si, že tam vztah přirozeného a nadpřirozeného, vědy/filosofie a zjevení, světa a Boha není tak úplně standardní, případně se ptát, zda tam “Bůh”,
“Kristus” a další “motivy” nemají poněkud jiný význam než u starších autorů. (Já mám osobně obecně spíš tendenci všímat si, že různé texty téhož autora akcentují jiné věcí, a tak nakonec taky říkají různé věci, než to všechno harmonisovat do jedné koherentní nauky “za tím” “skryté”. Ale všechno jsem od Teilharda nečetl (Ty jo?), tak možná jsem zcela vedle.)
24. 2. 2012 v 15:01
Můj oblíbený spisovatel G.K.Chesterton ve své knize Ortodoxie krásně popisuje, jak hledal pravdu ve světě – a došel ke křesťanství. Nemám pocit, že by mu někdo vyčítal, že měl napřed svoji víru a z ní se stal katolíkem.
@ Honza
27. 2. 2012 v 18:52
Honzo, ale no tak… Ty jsi nečetl, co jsem psal? Chesterton se stal celkem standardním katolíkem. O tom, co bylo před konversí, se nikdo nebaví. Teilhard říká i po konversi, že v hodině smrti se svěří své základní víře, víře ve svět. V duchu té své základní víry pak často interpretuje i katolické dogmata. (A já osobně mu to rozhodně nevyčítám, mně je to sympatické.)