Soubor textů na Svatý týden. “Večer v Getsemanské zahradě” a “Na kříži” přepsáno z knihy “Páté evangelium”, která popisuje výsledky vědeckého a lékařského zkoumání Turinského plátna. Více informací o knize i plátnu viz. dole na stránce.
Hymnus Korouhve královské je z breviáře. Zpívá se o nešporách ve Svatém týdnu.
Večer v Getsemanské zahradě
Ježíšovo utrpení začalo dávno předtím, než byl jat v Getsemanské zahradě. První zmínku o jeho fyzickém utrpení najdeme u svatého Lukáše, který líčí, jak se Ježíš v úzkosti z nastávajícího utrpení večer v Getsemanské zahradě úpěnlivě modlil: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ať se stane ne má vůle, nýbrž tvá.“ (Lk 22,42).
Americký psycholog, filosof a arcibiskup Fulton Sheen poznamenal ve svém nedávném díle o životě Kristově k výše uvedené Kristově modlitbě toto: (…) Mezi námi a Kristem jsou však ještě další dva rozdíly. Předně v jeho mysli nepřevládala bolest fyzická, ale mravní zlo a hříchy lidstva. Kristus trpěl ovšem i přirozenou hrůzou ze smrti, neboť měl lidskou přirozenost. Vulgární strach tohoto druhu však nebyl příčinou jeho agónie. Byla to tíže tajemství hříchů světa, která mu ležela na srdci. Dále Kristus kromě lidského rozumu, který se rozvíjel zkušeností, vlastnil současně i nekonečný intelekt Boha, který zná všechny věci a vidí před sebou i minulost a budoucnost jako přítomnost.“
To vše silně ovlivnilo Kristovu lidskou přirozenost, jak to líčí Lukášovo evangelium: „Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve. „ (Lk 22, 43-44).
V Getsemanské zahradě tedy Kristovo fyzické utrpení začalo. Profesor Luigi Gedda poukazuje na to, že krvavý pot – hematoidrosis – je úkaz velmi vzácný. Byl však lékaři zjištěn, pozorován a popsán.
(…) Na základě poznatků, získaných z Turinského plátna, byly provedeny pokusy vyvolat otisky (mrtvého těla) za obdobných podmínek uměle. I když se podařilo vyvolat celkem obdobné chemické procesy, nedosáhlo se nikdy stejně dokonalého výsledku jako na Turinském plátně. Je tedy možné, že stopy krvavého potu, ačkoliv na Turinském plátně neidentifikovatelné, značně ovlivnily celý proces. První jasné a nepochybné stopy jsou pravidelné krvavé pruhy, které na Kristově těle zanechalo bičování.
Na kříži
Když evangelisté hovoří o Ježíšově ukřižování, jsou na slova velmi skoupí.Spokojují se stručným konstatováním faktu. Markovo evangelium vše shrnuje takto: „Přibili ho na kříž, rozdělili si jeho šaty; losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo 9 hodin odpoledne, (= kolem poledne) když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: „Židovský král“. Zároveň s ním ukřižovali i dva zločince, jednoho po jeho pravé straně, druhého po levé“ (Mk 15, 24-27).
Dnes si nedokážeme již představit smrt ukřižováním v plné její hrůze. Z úcty ke Kristu bylo ve čtvrtém století od poprav ukřižováním upuštěno. Ani ze starověku však nemáme o způsobu ukřižováním podrobných zpráv. Proto se musíme spokojit s nemnohými, leč porůznu roztroušenými zmínkami v dílech římských a řeckých autorů. I ti se jím však zabývají jen mimochodem. Jejich současníkům se ovšem toto příšerné divadlo naskýtalo dosti často, takže jim je nebylo třeba popisovat.
Český biblista V. Miklík zachycuje stručně antický postoj ke křižování takto:
„Sám římský zákoník (Dig. 48, 19, 29) nazývá (ukřižování) nejtěžším trestem. Ubožáci neumírali najednou. Podle výroku Senekova (Ep. 101, 14) ztráceli život takřka kapku za kapkou. Křižování bylo převzato od Punů a shodovalo se dobře s jejich vrozenou krutostí. Sám Cicero (Pro Rabiro, 5) se hrozil takových poprav. Přál si, aby jméno kříže nebylo mezi Římany ani vyslovováno, protože je to nejkrutější a nejohavnější smrt. (In Verrem, 5, 64). Křesťanský autor z konce 3. století Lactantius byl přesvědčen, že i pro zločince je to trest příliš velký. (Div. inst. 4, 18).
„Sám římský zákoník (Dig. 48, 19, 29) nazývá (ukřižování) nejtěžším trestem. Ubožáci neumírali najednou. Podle výroku Senekova (Ep. 101, 14) ztráceli život takřka kapku za kapkou. Křižování bylo převzato od Punů a shodovalo se dobře s jejich vrozenou krutostí. Sám Cicero (Pro Rabiro, 5) se hrozil takových poprav. Přál si, aby jméno kříže nebylo mezi Římany ani vyslovováno, protože je to nejkrutější a nejohavnější smrt. (In Verrem, 5, 64). Křesťanský autor z konce 3. století Lactantius byl přesvědčen, že i pro zločince je to trest příliš velký. (Div. inst. 4, 18).
K tomu nutno dodat, že podle římských zákonů „kdo byl odsouzen na kříž, ztrácel osobní svobodu a sestupoval na nízkou úroveň otroků“ (Dig. 48, 19, 20). Proto byl kříž všeobecně nazýván nešťastným stromem“ (Livius I, 26).
V Palestině byl trest smrti ukřižováním vykonávaný už v šestém století před Kristem. Oběťmi bývali židovští političtí odpůrci cizích nadvlád. Dal-li v roce 71 před Kristem Markus Licinius Krassus ukřižovat na Latinské cestě mezi Římem a Kapuou 6000 otroků-vzbouřenců, bylo stejných metod Římany užíváno i v Palestině. V roce 4 před Kristem dal Quinktilius Varus ukřižovat kolem Jeruzaléma 2000 židovských povstalců.
Uvedené skutečnosti dostatečně vysvětlují zdrženlivost evangelistů při líčení Kristova křižování. Ani starokřesťanští umělci si netroufali zobrazovat ukřižovaného Krista. Dávali přednost obrazu Dobrého pastýře a když přece jen zobrazili symbol kříže, kombinovali jej se symbolem kotvy, nebo písmene tau – vždy však bez těla Kristova. Je zajímavé, že nejstarší veřejné zobrazení Ukřižovaného v Římě pochází až z 5. století – tedy z doby, kdy už byl odstraněn trest křižování a křesťané v římské říši převládali.
Otisky na syndónu („turinské plátno“) jsou zajímavé především proto, že vyjevují podrobnosti, jež nebyly nikde zapsány. S pomocí znalostí dnešního lékařství z nich bylo možno vyčíst a objasnit i strašlivé utrpení, které Kristus prožíval v posledních hodinách svého pozemského života, a to lépe a přesněji, než by to mohl zachytit popis očitého svědka.
Evangelisté výslovně uvádějí, že Kristus nebyl na kříž přivázán, nýbrž přibit. Stalo se tak asi proto, aby se zvětšila Kristova muka a také proto, že smrt nastala takto dříve, což bylo zvláště důležité, neboť byl předvečer soboty. Následující sobotu byl velký svátek, totiž hlavní židovský velikonoční svátek, a těla odsouzenců nesměla zůstat na kříži (srv. Dt 21,23), jak to výslovně připomíná svatý Jan (Jan 19, 31).
Zřetelné krevní sraženiny na syndónu ukazují čtyři rány po hřebech, jimiž byl Kristus na kříž přibit. Zvláště zajímavá je sraženina na pravé ruce, která překrývá ruku levou. Zatímco na hlavě jsou jasně patrny potůčky sražené krve stékající dolů, vytékala krev z rány na ruce zdánlivě opačným směrem, tj. od dlaně k lokti. Jinými slovy – v době krvácení byla paže zdvižena. Podařilo se zjistit, že zaujala vzhledem k ose těla úhel 115 stupňů. Převedeno do matematických výpočtů to znamená, že každá ruka nesla váhu celého těla; na obou rukou spočívala tedy dvojnásobná váha těla.
Pařížský chirurg dr. Pierre Barbet byl zvláště upoután zraněním na pravé ruce, neboť neprotíná dlaň, nýbrž zápěstí. Je to zcela logické, uvážíme-li, že každá paže musela nést váhu 80 – 100 kg. Kdyby byl hřeb probodl dlaň, ta by se byla protrhla už váhou 40 kilogramů a odsouzený by byl spadl s kříže. Pronikl-li však hřeb zápěstím, toto nebezpečí nehrozilo. Experimentálně bylo dokázáno, že je možno jedinou ranou kladiva prorazit hřebem zápěstí, aniž by se tím porušila jediná kůstka. Je-li hřeb vsazen na správné místo, pronikne anatomickou skulinou mezi zápěstními kůstkami. Přesně tak vypadá na syndónu otisk rány; dokazuje to, že Krista křižovali zkušení odborníci.
Je též pozoruhodné, že na otiscích obou rukou jsou patrny jen čtyři prsty. Chybí otisk palce, který jakoby byl ohnut dovnitř dlaně. I tento detail se podařilo objasnit. V místě, kde hřeb prorazil zápěstí, probíhá citlivý motorický nerv, který pohybuje palcem. Jeho narušení způsobí ochrnutí palce, který se pak charakteristicky stočí dovnitř do dlaně. Jelikož je tento nerv velmi citlivý, každé jeho poranění působí šílené neutuchávající bolesti. Při proražení obou Kristových rukou hřeby byl tento nerv narušen v obou rukách.
Přibití nohou nebylo zásadně nutné, neboť celou váhu těla nesly ruce. Bylo však prováděno především proto, aby se nohy neklátily a snad i proto, aby se utrpení prodloužilo. Žádný člověk, ani ten, kdo je ke kříži jen přivázán provazy, totiž nesnese viset s rozepjatými pažemi déle než 10 až 15 minut, neboť tato nehybná pozice způsobí násilné stlačení hrudníku. V důsledku toho pak nastanou nepřekonatelné dýchací potíže a porucha krevního oběhu. Postižený záhy upadne do bezvědomí a umírá.
Trápení odsouzeného se však dalo prodloužit. Na kříž se připevnil do rozkroku ukřižovaného kolmý kolík, aby se na něm tělo nadlehčilo, a tím se usnadnilo dýchání. Jindy byl ze stejného důvodu na kříž ve výši chodidel přibit kus prkna nebo dřeva. Syndón dokazuje, že při Kristově ukřižování nebylo použito ani jednoho, ani druhého prostředku. Obě nohy byly uprostřed chodidla v druhé metatarsální prostoře proklány jediným hřebem. Na syndónu je patrno, že i po smrti zůstala levá noha v koleně prohnutá, zatímco noha pravá je rovná. I to dokazuje práci odborníků.
Proto Ježíšova smrt nenastala hned. Jeho tělo nebylo přibito na kříž tak, aby se nemohlo pohybovat. Krev, proudící z rány na levém zápěstí, stékala paprskovitě od rány po paži v několika praméncích. Otisky této sražené krve na syndónu dokazují, že úhel rozpětí rukou se měnil. Znamená to, že se ruce – a s nimi celé tělo i nohy – pohybovaly, neboť podobné krvavé stopy jsou patrny i na ranách na nohou.
Tyto pohyby jsou dalším důkazem agónie ukřižovaného Krista. Když mu stlačený hrudník bránil v dýchání a začal se dusit, snažil si ulehčit dýchání tím, že opřel váhu těla o hřebem proražené nohy. To způsobilo nadzvednutí těla a zvětšení úhlu rozpětí paží, čímž se Kristovi vytvořila možnost nadechnout se. V této pozici však tělo nemohlo setrvat dlouho; brzo pokleslo únavou a opět zůstalo celou svou vahou zavěšeno na svalstvu rukou. při každém tomto pohybu se znovu obnovovalo krvácení a s ním i strašlivé bolesti zraněných údů, což vše jen doplňovalo šílenou bolest pocházející z porušeného nervu v obou zápěstích.
proto Ethelbert Stauffer napsal: „Trest ukřižováním je pekelný vynález antické justice, nejtrýznivější muka, jež může člověk od lidského ďábelství zakusit.“
(…) Kristus zemřel po tříhodinové agónii. Podle některých odborníků příčinou smrti spíše než žízeň nebo ztráta krve bylo udušení způsobené křečemi dýchacích svalů. To dokazují otisky nápadně rozšířené hrudi. Někteří odborníci se domnívají, že došlo k srdečnímu kolapsu, protože se krev soustředila v dolních končetinách, v důsledku čehož nebylo srdce schopno udržet dostatečný krevní tlak. Jiní odborníci soudí, že srdce puklo.
Svědectví svatého Jana, že „jeden z vojínů, když viděl, že je Ježíš mrtev, mu kopím probodl bok, a hned vyšla krev a voda“ (Jan 19, 33-34), bylo potvrzeno i syndónem: rána byla vedena odbornou rukou zprava, kopí se svezlo po 6. žebru, jater se vůbec nedotklo a vrazilo se do pravé srdeční předsíně. Z rány vyřinulo množství husté krve; na několika místech syndónu to však vypadá, jakoby zároveň vytekla i bezbarvá, čirá tekutina. obojí zaschlo na plátně a dodnes, ač skutečnost sama je tím dokázána, nebylo možno tento jev s lékařského hlediska spolehlivě vysvětlit.
Vexilla Regis prodeunt – Korouhve královské jdou vpřed
| (1) Korouhve královské jdou vpřed kříž září ohněm tajemství: ten který stvořil tělo, svět, svým tělem přibit na něm tkví. |
(2) Hle, jak až k srdci proniká zbraň bezcitná a strašlivá! Z boku se řine s vodou krev a od hříchu nás omývá. |
| (3) Nádherný strome zářící, jejž nosí božské krve proud, za hodna vyvolený jsi ke svatým údům tvrdě lnout. |
(4) Šťastný, že na tvých ramenou smí cena světa viseti že cítíš tíhu vznešenou, jež bere kořist podsvětí. |
| (5) Pro slávu spasitelných muk buď slaven, svatý oltáři, kde Život vytrpěl svůj skon a smrt nám v život přetváří! |
(6) Kříži, jediná naděje, v čas umučení se v nás vryj, ve věrných milost rozhojňuj, z hříšníků jejich viny smyj! |
| (7) Trojice, studno spasení, kéž každý duch tě velebí! Tajemstvím kříže uzdrav nás a přiveď k slávě na nebi! |
Z historie zkoumání Turinského plátna
Turinské plátno bylo poprvé vyfotografováno v roce 1898. Při vyvolávání filmu “plátno vydalo své tajemství, o němž předtím neměl nikdo tušení. Slabé sepiové otisky postavy na plátně mají charakter fotografického negativu, z něhož se přefotografováním na negativ stal positivní obraz.”
Podruhé bylo plátno vystavováno v roce 1931 a G. Enrie pořídil nové fotografie. Ty se staly základem pozdějších zkoumání. “Pomocí negativu se podařilo nezvratně dokázat, že otisky nenesou stopy po tazích štětce… I kdyby se však někomu podařilo vytvořit dokonalý negativní obraz, musel by dotyčný umělec být schopen vystihnout nejen tvarovou dokonalost těla, otisknutého na plátně i přes deformace, způsobené hrůzou utrpení, ale musel by také znát mnoho patologicko-anatomických detailů, např. rozlišit různé typy krve: cévní, žilní a smíšené. Je však známo, že krevní oběh byl objeven až v roce 1593… Tím méně by se bývalo někomu podařilo napodobit stažení svalů při smrti na kříži, jež bylo možno poprvé studovat až na Turinském plátně.”
Další odborný průzkum, k němuž Enriovy fotografie zavdaly podnět, bezpečně zjistil, že negativní sepiově hnědé otisky postavy Ukřižovaného nevznikly zázračně, ale že je to zjev zcela přirozený. Jejich dokonalá přesnost závisí na celé řadě podmínek, které není možno – zejména ne všechny současně – pokusně napodobit. Otisky vznikly působením vody nebo vodních par eventuelně smíšených s amoniakem na směs myrrhy a aloe. Na místech přímého dotyku plátna, napuštěného nebo posypaného těmito látkami, s mrtvým tělem jsou skvrny nejtemnější. Tam, kde se plátno od povrchu těla vzdalovalo, se skvrny zjemnily, neboť na aloe působily pouze výpary.
Kriminolog Dr. Maurizio Masera upozornil: “Mohu tvrdit, že z průzkumu fotografických dokladů Turinského plátna se vynořují prvky tak závažné, že je nutno souhlasit, že toto plátno pokrývalo tělo člověka, který prožil utrpení Kristovo, jak je popisují evangelisté a dějepisci oné doby. Proti této logické dedukci není možno najít platné protidůkazy, vyjma nějaké hypotetické rekonstrukce Kristova utrpení na něčím těle, jež by mělo působivou totožnost s tělesnými znaky Vykupitele…”
(Pozn. redakce:) V poslední době bylo plátno zkoumáno tzv. “uhlíkovou metodou”, která ale jeho stáří nepotvrdila. Je ovšem možné, že vzorek, použitý ke zkoumání, byl špatně vybrán. Plátno bylo po poškození požárem opravováno a látka obsahuje i různé chemikálie nanasené na něj v průběhu staletí. V současné době proběhl zase jiný výzkum, ale o tom nemáme žádné zprávy. Jen musíme podotknout, že zdroje, ze kterých jsme čerpali, jsou až nepochopitelně opomíjené. Možná je to tím, že kniha Páté evangelium vyšla za dob komunismu jako exilová literatura a byla do Čech pašována přes hranice a kniha Muž bolesti je patrně v současnosti nedostupná.
Literatura: Jaroslav V. Polc: Páté evangelium. Řím: Křesťanská akademie, 1974.
R.W. Hynek: Muž bolesti, II. svazek – Lékařský obraz ukřižovaného. Praha: Cyrilometodějské knihkupectví Gustav Francl, 1946.