Katolická dekadence

Přepsáno ze samizdatu T. Merton: Nová semena kontemplace, Londýn, 1964. Opak jeho textu “Vše tančí” – pohled na svět představený z pozice “kazatelů morálky”. Nabízí pronikavé psychologické postřehy, přesto nám trochu vadí právě ten kazatelský tón, kterému se ovšem nelze ubránit, když autor chce poukázat na někoho, s kým nesouhlasí. Domníváme se, že Mertonův postoj je srovnatelný s názorem, který měl na morálku Nietzsche – a proto na ni také tak útočil.

Ďábel má celý teologický a filozofický systém, kterým vysvětlí každému kdo chce poslouchat, že stvořené věci jsou zlé, že lidé jsou zlí, že Bůh stvořil zlo a že přímo chce, aby lidé zlem trpěli. Podle ďábla se Bůh raduje, když člověk trpí a celý vesmír je vskutku plný bídy, protože tak to Bůh chtěl a plánoval.

Tenhle teologický systém říká, že Bůh Otec měl skutečně radost, když vydal svého Syna vrahům a že Bůh Syn přišel na zemi, protože chtěl být potrestán Otcem. Oba nic tak nehledají jako trestat a pronásledovat věřící. Když Bůh stvořil svět, jasně viděl, že člověk nevyhnutelně zhřeší, a bylo to skoro tak, jako by stvořil svět jen proto, aby člověk mohl zhřešit a Bůh měl příležitost, aby projevil svou spravedlnost.

Tak podle ďábla první stvořenou věcí bylo peklo – jakoby všechno ostatní bylo nějak stvořeno pro peklo. Proto zbožnost těch, kdo jsou “věrní” této teologii, je přímo posedlá zlem. Jako by už nebylo dost zla na světě, rozmnožují zákazy a dělají nová pravidla, vážou všechny trny tak, že člověk nemůže uniknout zlu a trestu. Chtěli by totiž, aby krvácel od rána do večera, když ani takové množství krve nepřináší odpuštění hříchu! Kříž už není znamení milosrdenství /neboť pro milosrdenství není v této teologii místo/, ale znamení, že Zákon a Spravedlnost úplně zvítězily, jako by Kristus řekl: “Nepřišel jsem zákon zničit, ale abych byl zákonem zničen.” To je totiž podle ďábla jediná cesta, jak může být Zákon skutečně a pravdivě naplněn. Ne láska, ale trest je naplnění Zákona. Zákon musí pohltit všechno, i Boha. Taková je teologie trestu, nenávisti a pomsty. Kdo bude podle této teologie žít, musí se radovat z trestu. Sám ovšem dokáže uniknout trestu, protože si dovede hrát se Zákonem a zákonodárcem jako s míčem. Ale musí dbát, aby utrpení neunikli druzí. Musí myslet na jejich přítomné i budoucí potrestání. Zákon musí triumfovat. Nesmí být milosrdenství.

To je hlavní známka teologie pekla, neboť v pekle je všechno, jen ne milosrdenství. A to je důvod, proč Bůh není v pekle. Milosrdenství je známka jeho přítomnosti.

Ďáblova teologie je pro ty, kteří z toho nebo onoho důvodu už nepotřebují milosrdenství, protože jsou buď dokonalí nebo se dohodli se Zákonem. S nimi /ó ta příšerná radost!/ je Bůh “spokojen”. Ďábel také. Je to skvělý výkon, líbit se každému!

Lidé, kteří naslouchají těmto věcem, vstřebávají je a radují se z nich, vytvářejí pojem duchovního života, který je přímo hypnotizován zlem. Pojem hříchu, utrpení, zavržení, trestu, Boží spravedlnosti, odplaty, konce světa atd. jsou věci, při nichž si s nevýslovným potěšením olizují rty. Snad je to proto, že získávají hlubokou, podvědomou útěchu z myšlenky, že mnoho jiných lidí padne do pekla, kterému oni sami uniknou. Ale jak ví, že mu uniknou? Nemohou pro to uvést žádný přesný důvod, důkaz, leda skutečnost, že cítí jistou úlevu při pomyšlení, že všechny tyto tresty jsou připraveny prakticky pro všechny, jenom ne pro ně.

/…/ Tomuto samolibému pocitu říkají “víra”. Vytváří v nich přesvědčení, že jsou “spaseni”.

Ďábel si získává mnoho učedníků tím, že káže proti hříchu. Přesvědčuje je, že hřích je veliké zlo, vyvolává krizi viny, kterou je Bůh “uspokojen” a dovolí jim, aby pak zbytek života strávili rozjímáním o nesmírné hříšnosti a zřejmém zavržení druhých lidí.

Morální teologie ďáblova začíná zásadou: “Potěšení je hřích”. A pokračuje tvrzením: “Každý hřích je potěšení”.

Na to zdůrazní, že potěšení se prakticky nemůžeme vyhnout a že máme přirozený sklon dělat věci, které nám přinášejí potěšení; z toho pak usuzuje, že všechny naše přirozené schopnosti jsou zlé a že naše přirozenost sama je zlá. A vede nás k závěru, že nikdo nemůže uniknout hříchu, protože se nemůže vyhnout potěšení.

Potom, aby si zajistil, že se nikdo nepokusí uniknout nebo vyhnout hříchu, dodá, že to, čemu se nemůžeme vyhnout, nemůže být hřích. Pak je celý pojem hříchu vyhozen z okna jako nedůležitý a lidé se rozhodnou, že jim nezbylo nic, než žít pro potěšení. Tak se potěšení, která jsou přirozeně dobrá, stanou zlá neuspořádáním a životy se odhazují v neštěstí a hříchu.

Někdy se stane, že lidé, kteří velmi horlivě kážou o zlu a o potrestání zla /takže se zdá, že nemají v hlavě nic jiného, než hřích/ podvědomě skutečně nenávidí druhé lidi. Myslí si, že je svět neoceňuje a to je jejich způsob, jak by se mu pomstili.

Ďábel se nebojí kázat Boží vůli za předpokladu, že ji bude moci kázat po svém.

Ďáblova teologie není ve skutečnosti teologie, ale magie. V jeho teologii není ve skutečnosti víra přijetí Boha, který se zjevuje jako milosrdenství. Je to duševní subjektivní “síla”, která působí jakýmsi násilím na skutečnost, aby ji změnila podle svých rozmarů. Tato víra je jakési velmi účinné přání: ovládnutí, které vychází ze zvláštní, tajemné síly vůle; tato síla se rodí z “hlubokého přesvědčení”. /…/

Jiná charakteristika ďáblovy morální teologie je to, že přežene všechny rozdíly mezi tím a oním, mezi dobrem a zlem, správným a nesprávným. Z těchto rozdílů se stanou nezměnitelná rozdělení. Už tu není pocit, že všichni můžeme být více méně vinní, nebo že můžeme vzít na svá ramena chyby druhých tím, že jim odpustíme, přijmeme je, trpělivě se budeme snažit, abychom je pochopili a milovali a tak si pomáhali najít pravdu. V ďáblově teologii je naopak důležité to, že vám dokáže, že vy jste naprosto dobří a všichni ostatní jsou naprosto špatní. To zrovna nepřispěje k míru a jednotě mezi lidmi, neboť to znamená, že si každý přeje, aby sám byl dobrý nebo se spojil s tím, kdo je naprosto dobrý. A aby ukázali, že jsou naprosto dobří, musí potrestat ty, kteří jsou špatní. Ti, kteří jsou špatní, protože jsou přesvědčeni, že jsou dobří, trestají ty “dobré” atd.

Nakonec, jak můžeme očekávat, ďáblova morálka zaručuje docela neobvyklou důležitost ďáblovi.

Člověk brzy přijde na to, že ďábel je střed celého systému, že je za vším, že hýbá každým ve světě kromě nás, že se snaží dostat i za nás a že je velice pravděpodobné, že toho dosáhne, protože, jak se teď zdá, jeho moc se rovná Boží moci, není-li snad dokonce větší.

Jedním slovem: ďáblova teologie je čistě a prostě to, že ďábel je bůh.