Přepsáno ze samizdatu T. Merton: Nová semena kontemplace, Londýn, 1964.
Pán neudělal svět, aby ho soudil, aby nad ním jen vládl, aby ho naučil poslouchat diktáty nevyzpytatelné a všemocné vůle, aby se těšil nebo netěšil z toho, jak pracuje. To nebyl důvod pro stvoření ani světa, ani člověka.
Pán udělal svět a udělal člověka, aby sám mohl sestoupit do světa, aby se sám mohl stát člověkem. Když se díval na svět, který se chystal udělat, viděl svou moudrost jako lidské dítě, “které si hraje ve světě, hraje si před ním po všechny časy.” A uvažoval: “Mé potěšení je být s lidskými dětmi.”
Svět nebyl udělán jako vězení pro padlé duchy, kteří byli zavrženi Bohem. To je gnostický omyl. Svět byl udělán jako ráj, do kterého sestoupil sám Bůh, aby se důvěrně stýkal s duchy, které zde umístil, aby ho opatrovali pro něho.
První kapitoly Genese /vůbec nejsou pseudovědeckou zprávou o tom, jak byl svět stvořen, jak si to někteří mysleli/ jsou přesně poetické a symbolické zjevení, úplně pravdivé, i když ne slovní zjevení Božího pohledu na vesmír a na Boží úmysly s člověkem. Tyto poetické kapitoly vrcholí v tom, že Bůh udělal svět jako zahradu, ze které sám měl radost. Udělal člověka a dal mu úkol, aby se podílel na jeho božské péči o stvořené věci. Udělal člověka k svému obrazu a podobnosti, jako umělce, jako zahradníka v ráji, jako pracovníka, momo faber.
Ponechal na člověku, aby sám rozhodl, jak se mají stvořené věci vykládat, chápat a používat, neboť Adam dával živočichům jména /Bůh jim nedal vůbec žádná jména/, a jaké jméno jim dal Adam, takové byly. Tak člověk ve své inteligenci úkonem poznání napodobil něco z tvůrčí lásky Boha k tvorům. Zatímco láska Boha, když se díval na věci, přiváděla je k bytí, láska člověka, když se díval na věci, ukazovala Boží myšlenku, božskou pravdu v duchu člověka.
Jako Bůh stvořil věci tím, že je viděl ve svém Logu /Slovu/, tak člověk oživuje pravdu ve své mysli, když zasnoubí božské světlo v předmětu s božským světlem ve svém rozumu. Setkání těchto dvou světel v jedné mysli je pravda.
Ale je zde ještě vyšší světlo, ne světlo, ve kterém člověk “dává jména” a tvoří pojmy pomocí činného rozumu, ale temné světlo, ve kterém se nedávají žádná jména, ve kterém se Bůh střetává s člověkem ne prostřednictvím věcí, ale ve své prostotě. Spojení prostého světla Boha s prostým světlem lidského ducha v lásce je kontemplace. Tyto dvě prostoty jsou jedno. Tvoří, jak to bylo, prázdnotu, ve které se nepřidávají jména, tvary, obsahy, podrobené hmoty, totožnosti, ale spíš berou. V tomto setkání ani tak totožnosti nesplývají, jako spíš mizí. Bible mluví velmi prostě: “V denním vánku se Bůh procházel s Adamem v ráji”. Je odpoledne, světla stvořeného dne ubývá. Ve volné prázdnotě vánku, který přichází odkud se mu zlíbí a nikdo nemůže postřehnout, kam odchází; Bůh a člověk jsou pospolu, nemluví slovy nebo slabikami nebo formami. A to byl smysl stvoření ráje. Ale bylo zde víc.
Slovo samého Boha bylo “prvorozené ze všeho tvorstva”. On, “v kterém všechno trvá”, nejenže se procházel s člověkem v popoledním vánku, ale stal se také člověkem a žil jako bratr.
Pán nemiloval své stvoření jen jako Otec, ale chtěl vstoupit do svého stvoření; vyprázdnil se, skryl se, jako by nebyl Bůh, ale tvor. Proč to učinil?
Protože miloval své stvoření a protože nemohl unést, aby jeho stvoření se mu jen klanělo jako vzdálenému, odlehlému, přesažnému, všemocnému Bohu. To nebyla oslava, jakou hledal, neboť kdyby byl uctíván jen klaněním jako velký, jeho stvoření by se samo udělalo velikým a panovalo by jedno nad druhým. Neboť tam, kde je veliký Bůh, tam jsou také Bohu podobní lidé, kteří ze sebe dělají krále a pány. A kdyby Bůh byl jedině velký umělec, který by se pyšnil svým stvořením, pak by také lidé stavěli města a paláce a využívali by druhé lidi pro svou slávu. To je smysl vyprávění o Bábelu a o stavitelích věže, kteří chtěli být “jako bohové” se svými visutými zahradami a hlavami svých nepřátel, visícími v zahradách. Neboť by ukázali na Boha a řekli by: “On je také veliký stavitel a zničil všechny své nepřátele.” /Bůh řekl: Nesměju se svým nepřátelům, protože chci znemožnit každému, aby byl mým nepřítelem. Proto se ztotožňuji se skrytým já svého nepřítele./
Tak se Bůh stal člověkem. Přijal slabost a všednost člověka a skryl sebe, když se stal bezejmenným a nedůležitým člověkem na velmi nedůležitém místě. A odmítal v každý čas být pánem nad člověkem nebo být králem nebo být vůdcem nebo být reformátorem nebo být nějakým způsobem vyšší než jeho stvoření. Nechtěl být nic jiného než jejich bratr, jejich rádce, jejich služebník a jejich přítel. Nebyl v žádném lidsky přijatém smyslu významnou osobou, i když my jsme od té doby udělali z něho Nejdůležitější Osobu. To je jiná věc: neboť i když je zcela pravdivé, že je pán a král všech, vítěz nad smrtí, soudce živých i mrtvých, pantokrator, přece je také Syn člověka, skrytý, nepatrný, zranitelný. Může být zabit. A když byl Syn člověka pohnán na smrt, vstal opět ze smrti a byl opět s námi, neboť řekl: “Zabijte mne, na tom nesejde!”
Když zemřel, už neumírá ve své osobě. Ale protože se stal člověkem a spojil se sebou lidskou přirozenost a zemřel za člověka a vstal jako člověk ze smrti, dokázal to, že utrpení všech lidí se stala jeho utrpením, jejich slabost a bezbrannost se stala jeho slabostí a bezbranností, jejich bezvýznamnost se stala jeho bezvýznamností. Ale v téže době jeho moc, nesmrtelnost, sláva a štěstí byly dány jim a mohly se stát jejich. Tak i když Bůh – člověk je stále veliký, přeje si být velký a silný spíš pro nás než pro sebe. Neboť pro něho síla a slabost, život a smrt jsou dvojice, kterými není dotčen, protože ve své přesažné jednotě je nad nimi. Ale chce také nás pozvednout nad tyto dvojice tím, že z nás udělá jedno se sebou. Neboť ačkoli zlo a smrt se mohou dotknout mizivého, vnějšího já, ve kterém přebýváme daleko od Boha, odcizeni a vyhnáni do neskutečnosti, nikdy se nemohou dotknout vnitřního já, ve kterém jsme byli učiněni jedno s ním. Neboť když se Bůh stal člověkem, nestal se jen Ježíšem Kristem, ale také v možnosti každým mužem a ženou, kteří kdy existovali. V Kristu se Bůh stal nejen “tímto” člověkem, ale také v širším a mystičtějším smyslu, ale neméně pravdivém, “každým člověkem”.
Aby byl Bůh přítomný ve světě jako stvořitel, to nezávisí na nikom než na něm. Aby byl přítomný ve světě jako člověk, to závisí do jisté míry na lidech. Ne, že bychom mohli učinit něco, co by změnilo tajemství vtělení. Ale můžeme rozhodnout, zda my sami a ta část světa, která je naše, si uvědomí jeho přítomnost, bude jí posvěcena a proměněna v jejím světle.
Máme volbu mezi dvěma možnostmi: vnější maskou, která se zdá skutečná a žije stínovou autonomií na krátký čas pozemské existence, a skrytou vnitřní osobou, která se nám zdá být ničím, ale může se dát navěky pravdě, v které žije. Toto vnitřní já je vzato do tajemství Krista jeho láskou, Duchem svatým, takže skrytě žijeme “v Kristu”.
Ale nesmíme jednat příliš záporným způsobem ani s tímto “vnějším já”. Toto já není od přirozenosti zlé, a skutečnost, že je nepodstatné, mu nesmíme přičítat jako nějaký přečin. Je postiženo metafyzickou chudobou. Ale vše, co je chudé, si zaslouží milosrdenství. Tak také naše vnější já. Pokud se nebude izolovat ve lži, bude požehnáno milosrdenstvím a láskou Kristovou. Zdání musíme brát za to, co jsou. Přívlastky chudý a přechodný mají přesto u existence nevypověditelnou cenu. Mohou být průhlednými prostředky, ve kterých postřehneme přítomnost Boha ve světě. O vnějším já můžeme mluvit jako o masce.
Ale neznamená to nutně, že ji zavrhujeme. Maska, kterou nosí každý člověk, může být nejen přestrojení pro člověka vnitřní já, ale také pro Boha, když putuje jako poutník a vyhnanec ve vlastním stvoření.
A vskutku, jestliže se Kristus stal člověkem, stalo se to proto, že chtěl být nějakým člověkem a každým člověkem. Jestliže věříme ve vtělení Božího Syna, neměl by být na zemi nikdo, v kom bychom nebyli připraveni vidět tajemně přítomného Krista.
Co je vážné pro člověka, je často velmi nevážné v Božích očích. Co se nám u Boha může jevit jako “hra”, je snad to, co on sám bere nejvážněji. V každém případě si Pán hraje a baví se v zahradě svého stvoření, a kdybychom dokázali odhodit své posednutí tím, o čem si myslíme, že je smysl toho všeho, mohli bychom uslyšet jeho volání a následovat ho v jeho tajemném, kosmickém tanci. Nemusíme jít příliš daleko, abychom zachytili ozvěnu této hry, tohoto tance. Když jsme sami v hvězdnaté noci, když náhodou vidíme, jak ptáci při podzimním stěhování usedají na jalovcový háj, aby si odpočinuli a najedli se, když vidíme děti v okamžiku, kdy jsou skutečně dětmi, když poznáváme lásku ve svých srdcích, nebo když jako japonský básník Bašo slyšíme starou žábu skočit do klidné tůně s osamělým šplouchnutím – v takových chvílích dochází k probuzení, k obrácení všech hodnot naruby, k “novosti”, prázdnotě a čistotě vidění, které poskytuje letmý pohled na kosmický tanec.
Neboť svět a čas jsou tancem Pána v prázdnotě. Mlčení sfér je hudba svatební slavnosti. Když nebudeme chápat jevy života, když v nich budeme hledat cizí cíle a své složité účely, budeme zapadat do smutku, nesmyslu a zoufalství. Ale na tom mnoho nezáleží, neboť naše zoufalství nemůže změnit skutečnost věci, nebo poskvrnit radost kosmického tance, který stále trvá. Jsme vskutku uprostřed něho a on je uprostřed nás, neboť teprve v naší krvi, ať chceme nebo nechceme.
Ale zůstává fakt, že jsme pozváni, abychom vědomě zapomněli na sebe, odhodili do větru svou hroznou slavnost a přidali se k všeobecnému tanci.