Hvězda mudrců
V knize Nejtěžší stránky Bible odpovídá Zenon Ziolkowski na otázku: Proč se vydali mágové do Betléma?. Závěr odpovědi je asi takový: ona tajemná hvězda byla něco jako symbol. Pisatel sice podává zprávu o historických událostech, ale… “Významná jsou slova mudrců: Uviděli jsme hvězdu na východě – tedy: Když jsme byli v Persii. Proč se však vydali na západ”. Nebo: “Povaha betlémské hvězdy se velmi liší od jakéhokoli nebeského tělesa… V tomto vyprávění je nejdůležitější teologické hledisko.” Někdy by bylo opravdu lepší víc věřit evangeliím, jako zprávám o skutečné historické události. Není už těch symbolů a čistě teologických úmyslů trochu moc? Rádi bychom někdy z kazatelny slyšeli jiné vysvětlení, co byla ta “hvězda mudrců”, třeba takové jaké podává Gerhard Kroll ve své knize Po stopách Ježíšových (Karmelitánské nakl., 2002). Ale smí se vůbec dnes v kostele zmínit slovo “astrologie” – tato pseudověda? Nu, ale co když ten, který ji vymyslel, ji také použil, aby těm, kdo rozumí, oznámil svůj příchod na svět?… (Františka Jirousová)
Evangelia jsou svědectvím víry, jimž nejde v prvé řadě o to, aby podala sled dějinných událostí ve smyslu moderní biografie podle dnešního pojetí historické vědy. Na druhé straně však nelze popřít, že evangelia chtějí o historických událostech podat zprávy. Tyto zprávy jsou ve znamení dějin spásy a dějinné podání je v nich nesmírně úzce spjato se svědectvím víry; tím však ještě neztrácejí na své věrohodnosti.
K úkolům biblické vědy tedy náleží, aby zprávy o Ježíšovi, které zvěstování víry formulovalo po velikonocích, prověřila z hlediska historické kritiky, a dospěla tak k hlubšímu poznání a k historické jistotě, že Ježíš opravdu žil a působil.
Matouš a Lukáš jsou jedinými evangelisty, kteří před vyprávění o Ježíšově veřejném působení zařazují také zprávu o jeho narození a dětství. Avšak již letmý pohled ukazuje, jak odlišné jsou tyto zprávy, a to jak svým obsahem, tak svým celkovým charakterem. Oba evangelisté podávají jen určitý výběr z událostí, a to tak, že nemají společnou ani jedinou část.
Matouš, který se o narození Ježíšově zmiňuje jen jednou vedlejší větou, vědomě uvádí ve druhé kapitole svého evangelia výraznou zprávu o návštěvě mudrců u “právě narozeného krále Židů” (Mt 2,2). Co si máme o této zprávě myslit a jaký záměr měl evangelista, když do svého evangelia pojal právě tuto látku?
Pro naše předky nebylo obtížné chápat všechno tak, jak to bylo napsáno. Mudrci skutečně přišli do Betléma, aby se poklonili dítěti. Byly jen různé názory, zda tu třeba nejde o nějakou zázračnou hvězdu, nebo zda postačí přirozené vysvětlení ohledně konstelace planet. Novější bádání, jež je zastoupeno především “metodou dějin literárních forem”, nabízí ještě další řešení: literární druh. Neboť teprve až budeme přesně vědět, k jakému literárními druhu patří zpráva o Ježíšově dětství, můžeme si položit také otázku historicko-kritickou.
V Matoušově zprávě o Ježíšově dětství se vyskytují nápadné rysy, které nám připomínají známé hagadické midráše židovské literatury. Je to “midráš Mojžíšův a Jákobův”. Ukažme ve stručnosti na midráši Mojžíšově, jak jej čteme u Josepha Flavia v jeho Židovských starožitnostech, nápadnou příbuznost obou zpráv. Amrámovi, Mojžíšovu otci, je ve snu oznámeno narození a poslání jeho syna. I Josefovi, Ježíšovu otci podle Zákona, je ve snu předpověděn “Spasitel” (Mt 1,20n.). Mágové zpravují Heroda o narození nového krále, u Josepha Flavia se egyptský farao dovídá o narození dítěte ve snu. Po tomto oznámení se jak Heroda, tak faraona zmocní strach: dítě se objevuje jako soupeř. Farao se radí se svými rádci a astrology, Herodes s velekněžími a zákoníky. Oba vládcové se rozhodnou pro rozsudek smrti. Aby měli jistotu, že zaslíbený král byl vskutku zahuben, dají pozabíjet všechny malé chlapce. V obou případech “dítě” krvavé lázni unikne; Bůh totiž v obou případech mluví k jeho otci, takže dítě je zachráněno. Tolik o rysech podobných Mojžíšovu midráši. Josephus Flavius uzavírá svou zprávu takto: “Tak se i na osudu tohoto chlapce zjevuje Boží všemohoucnost” (Žid. starož. II, 9,4).
Srovnejme nyní text evangelistův s vyprávěním o Mojžíšovi ve Starém zákoně. Mojžíš prchl před faraónem. Když přišel jeho čas, “řekl mu Bůh Hospodin: ,Vrať se do Egypta…´ Mojžíš tedy vzal svou ženu a syny a vracel se do egyptské země” (Ex 4,19n.). Podobnost s Matoušovým textem je zarážející: “Ve snu řekl anděl Hospodinův Josefovi: ,Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské´” (Mt 2,19n.). Na obou místech je i totéž zdůvodnění: “Neboť zemřeli všichni, kteří ti ukládali o život” (Ex 4,19) – “Neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život” (Mt 2,20).
Přímo se nám vnucuje tento závěr. Matouš má na zřeteli postavu Mojžíše a svou zprávu formuluje tak, aby čtenář postřehl jeho teologický záměr: jde tu o nového Mojžíše! Proč se divíme, že se novému Mojžíšovi vedlo právě tak jako starému? Je pronásledován, odmítnut vlastním lidem.
Ve vyprávění o Jákobovi lze prokázat paralelu obdobně. Jinými slovy: evangelistovi nešlo o to, aby zaznamenal skutečnou událost, nýbrž používá literární formy vyprávěného midráše – nebojme se říci: legendy -, aby ukázal dějinnou pravdu, že Ježíš je nový Izrael. Vedlo se mu právě tak, jako prvnímu Izraeli, Jákobovi. Je pronásledován vlastním rodem, ohrožován v celé své existenci prchá do Egypta a z Egypta je zachráněn. Tak se naplnilo slovo: “Z Egypta jsem povolal svého syna” (Oz 11,1; Mt 2,15).
Zásadní obtíž netkví v tom, že evangelista chce svůj výpovědní záměr podat literární formou midráše. Klíčová otázka zní takto: je evangelistova zpráva vzhledem k podobnosti s Mojžíšovým midrášem opravdu jen “hagadický midráš”? Tedy povznášející lidové vyprávění, které má formou “příběhu” vyjádřit pouze určitou teologickou pravdu, totiž evangelní univerzalitu spásy v povolání pohanů? Podle našeho názoru máme dobré důvody odpovědět na tuto otázku záporně.
Mágové skutečně přišli do Betléma, aby se poklonili dítěti. Ve svém pojetí nechceme zacházet do krajnosti a chtít do všech podrobností určit a dokázat, jak se to všechno stalo. U evangelia si totiž povšimneme i jeho literární formy.
Na základě bližšího zkoumání textu lze především vyloučit literární formu midráše ve vlastním slova smyslu. V midráši se výklad vztahuje bezprostředně na slovo Písma, aby se uplatnilo slovo a dílo Boží. Toto kritérium budeme hledat u Matouše marně. Evangelista, který se ve zprávě o Ježíšově dětství tak výrazně zaměřuje na vyplněná proroctví: “A to se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka”, upouští u hvězdy mudrců od této úvahy. Přitom se tu přímo nabízí odvolat se na místo z Bileámova proroctví: “Vyjde hvězda z Jákoba” (Nu 24,17). Evangelista tak nečiní! Předmětem jeho zprávy není výklad slova Písma, nýbrž událost. Zpráva dále obsahuje tolik historických podrobností, tak přesné odborné výrazy, že historiografický výklad nelze ani při zřeteli na literární formu označit za scestný či naivní.
Ještě jednou výslovně zdůrazňujeme, že evangelistovi nešlo v prvé řadě o konkrétní historické podrobnosti, nýbrž o to, aby vyšla najevo určitá pravda z dějin spásy. Jestliže však přitom odpadne pro objasnění soudobého historického pozadí a pro chronologické vymezení několik “drobtů”, nechceme je přehlédnout.
Historická bádání o zmíněném Lukášově soupisu nás přivádějí do roku 7 př. Kr. jakožto pravděpodobného roku Ježíšova narození. Je pozoruhodné, jak se tento rok potvrdí docela jinou cestou.
Evangelista Matouš píše ve 2. kapitole: “Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: ,Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit´” (Mt 2,1n.).
To, co Herodes od těchto mužů uslyšel, nebylo výplodem jejich obrazotvornosti. Nebyl to nikdo menší než známý astronom Johannes Kepler, který se touto hvězdou zabýval ve svých matematických výpočtech, když mohl v Praze pozorovat na hvězdné obloze nápadný přírodní úkaz: 10. října 1604 se u nohy Hadonoše (Ophiuchus) náhle objevila nová hvězda. Kepler se domníval, že nova vznikla konjunkcí planet Jupiter a Saturn, k níž došlo krátce předtím. Poněvadž však věděl, že toto setkání Jupitera se Saturnem se uskutečnilo v roce 7 př. Kr., měl za to, že i tehdy se objevila nova, kterou pokládal za betlémskou hvězdu. Pomocí tehdy ještě nedokonalých Pruténských (Pruských) tabulek nalezl Kepler pro rok 7 př. Kr. tyto tři konjunkce: kolem 22. června ve 23. stupni Ryb; v srpnu ve 21. stupni Ryb a v prosinci v 17. stupni Ryb.
Co Kepler považoval za hlavní, že totiž nova je následek konjunkce planet, se později nesetkalo se souhlasem. Co však tehdy považoval za přípravnou událost, totiž setkání Jupitera se Saturnem, podrobovali astronomové stále novému zkoumání.
Jupiter a Saturn se setkávají průměrně asi tak jednou za dvacet let. To se však jen jednorázově míjejí. Tyto konjunkce jsou většinou méně nápadné, jsou pro nás většinou dokonce neviditelné, neboť je lze pozorovat jen za napjaté pozornosti krátký čas před východem nebo po západu slunce. Jen jednou za 258 let dochází k trojnásobnému setkání, jež však nastává vždy v jiném znamení zvěrokruhu. K trojnásobné konjunkci v témže znamení zvěrokruhu dochází vždy jednou za 794 roky. I naše generace byla v roce 1940/1941 uchvácena po několik měsíců nádherným obrazem dvou těsně vedle sebe stojících planet na noční obloze. Třikrát dosáhla tato podívaná svého vrcholu, když se Jupiter a Saturn setkali při své konjunkci v souhvězdí Berana, a to 15. srpna a 11. října 1940 a konečně 20. února 1941.
Tato naprostá výjimečnost právě téže nebeské podívané, která musela být v neporovnatelně větší nádheře orientálního nebe ještě výraznější, vyvolávala od dob Keplerových stále otázku, zda trojnásobnou konjunkci Jupitera a Saturna, k níž došlo roku 7 př. Kr. v souhvězdí Ryb, si nemohli vyložit oni mudrci z východu tak, že v Palestině se narodil veliký král, a zda tato konjunkce nemohla být podnětem k jejich cestě do Jeruzaléma. Tato domněnka nalezla v naší době díky důkladnému vyhodnocení dochovaných úlomků pozdně babylonských početních tabulek a kalendárií novou oporu.
Roku 1925 se podařilo orientalistovi Paulu Schnabelovi rozluštit téměř dva tisíce let starou babylonskou klínopisnou tabulku. Tato hliněná tabulka pochází z hvězdárny Sippar na Eufratu. Jsou na ní dopředu zaznamenány všechny důležité astronomické události, k nimž mělo dojít roku 7 př. Kr. Hlavním tématem tohoto starého hvězdného kalendáře je však vědecká senzace roku: velká konjunkce planet Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Po mnoho měsíců vykonávaly obě planety na obloze své působivé smyčkovité pohyby a třikrát prošel rychlejší Jupiter v nejtěsnější blízkosti kolem Saturna.
Pomocí dodatečných astronomických výpočtů a srovnáním s pozdně babylonskými tabulkami efemerid pro předcházející roky 11/10 př. Kr. a 9/8 př. Kr., nalezenými rovněž v Sipparu, dokážeme podrobně popsat to, co se tehdy dělo na obloze. Již koncem roku 8 př. Kr. bylo vidět planety Jupiter a Saturn po západu slunce na západní obloze zhruba ve vzdálenosti 16° od sebe; Jupiter byl ještě ve Vodnáři, Saturn už v Rybách. V únoru roku 7 př. Kr. zmizely obě planety v paprscích slunce a nebyly po několik týdnů vidět. První objevení Jupitera při ranním východu očekávali babylonští mudrci jako významnou událost, která měla nastat 13. dne měsíce adaru roku 304 seleukovské éry (16. března roku 7 př. Kr.). na 3. den měsíce nísannu, prvního měsíce nového roku 305 (4. dubna roku 7 př. Kr.) byl předem vypočten ranní východ Saturna. Jupiter stál 8° na západ od Saturna. Za nocí následujících týdnů vstávali astronomové asi častěji před východem Slunce, aby pozorovali, jak se Jupiter stále více přibližuje k Saturnu, až jej konečně koncem měsíce ajjaru (29. května roku 7 př. Kr.) dostihl. Byla to první konjunkce Jupitera a Saturna v 21. stupni Ryb s rozdílem jen 1° při téže délce. Počátkem června se planety od sebe poněkud oddálily, protože rychlejší Jupiter Saturna předstihl. Ve druhé polovině července se obě planety poprvé zastavily a pak se pohybovaly nazpět, jak je to s přesnými údaji uvedeno na klínopisné tabulce. 15. září vyšel Jupiter akronicky a dalšího dne vstoupil do opozice ke Slunci.
Totéž činil i jeho souputník vzdálený jen 1° délky. Když na západě zašlo Slunce, vyšly planety na východě, a když opět na západě zašly, objevilo se Slunce na východě. O půlnoci bylo vidět obě jasně svítící planety vedle sebe přesně uprostřed oblohy ve znamení Ryb poblíž jarního bodu. Mezitím se Jupiter ještě více blížil k Saturnu a dostihl jej 3. října v 18. stupni Ryb (délka Jupitera a Saturna: 347,22°; šířka Jupitera: -1,75°; šířka Saturna: -2,72°). Obě planety bylo vidět od večera až do rána a o půlnoci zářily obě vysoko na poledníku. Rychlejší Jupiter pospíchal dále na západ, takže začátkem listopadu zaostával Saturn již o více než jednu šířku úplňku. Pohyb Jupitera se však stále více zpomaloval a totéž platilo i o Saturnu. Ve dvou po sobě následujících nocích, totiž 20. a 21. dne měsíce arach´samna (12./13. a 13./14. listopadu roku 7 př. Kr.), se obě planety zastavily podruhé a daly se nazpět. Pohybovaly se těsně za sebou opět směrem k východu, přičemž Saturn byl vpředu. Rychlejší Jupiter dostihl Saturna potřetí 5. prosince v 16. stupni Ryb (délka Jupitera a Saturna: 345,45°; šířka Jupitera: -1,46°; šířka Saturna: -2,51°), byl viditelný od večera do půlnoci a pak se od Saturna definitivně vzdálil. Dvojhvězda se rozdělila. Počátkem března roku 6 př. Kr. zmizely obě planety v paprscích Slunce. To jsou astronomické fakty o konstelaci Jupitera se Saturnem v roce 7 př. Kr. Počátkem roku vycházely obě planety heliakicky a koncem roku heliakicky zapadaly. Obě byly viditelné po celý rok a nevzdálily se od sebe ani o 3°. Putovaly po obloze společně sem a tam a přitom se třikrát setkaly při diferenci pouze jednoho stupně šířky (to jsou přibližně dva průměry úplňku). Teprve o osm století později se měla táž podívaná v souhvězdí Ryb opakovat.
Prozkoumejme nyní text evangelisty Matouše. Na třech místech hovoří zpráva řeckými odbornými výrazy soudobé astronomické literatury o “hvězdě”: o tom, že vyšla, že se objevila a že se zastavila. Nejprve nám Matouš tlumočí přesnou výpověď mudrců: “Viděli jsme jeho hvězdu” (2,2). Další slovo v řeckém textu je: “v anatolé”. Jazykovědci zjistili, že je-li toto řecké slovo použito v jednotném čísle, má speciální astronomický význam. Označuje takzvaný heliakický východ hvězdy, tj. proces, kdy se hvězda postupně stává viditelnou za svítání krátce před východem Slunce. Je-li však toto slovo použito v čísle množném, má význam zeměpisný, totiž: země na východě – Anatolie – Východ.
V našem místě v evangeliu (Mt 2,2) je toto slovo v čísle jednotném. Nesmí se tedy překládat, jak je to už po staletí v mnoha překladech: “Viděli jsme jeho hvězdu na východě”, nýbrž precizněji: “Viděli jsme jeho hvězdu při východu /tj. vycházet/.”
Tuto stručnou evangelistovu poznámku lze nečekaně uvést v soulad s astronomickými fakty roku 7 př. Kr., jak ukazuje pohled na pozdně babylonské tabulky efemerid. Ty uvádějí pro ranní východ Jupitera jako spolehlivé datum 16. březen roku 7 př. Kr.
Rovněž v otázce, kterou král Herodes položil mudrcům, nám evangelista zaznamenal sloveso, jež mělo tehdy speciální astronomický význam. “Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala” (Mt 2,7). Zde použité sloveso “ukázala” znamenalo v tehdejším odborném jazyce astronomů rovněž první objevení hvězdy při ranním východu. Jelikož podle tehdejších názorů vychází při narození člověka zároveň i “jeho” hvězda, vyptával se tedy Herodes na čas ranního východu, aby se tak zároveň dozvěděl věk domnělého nápadníka trůnu. Co mudrci králi odpověděli, nám evangelista nesděluje. Jejich odpověď však může blíže určit královo jednání: “Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců” (Mt 2,16). Podle babylonského kalendáře se Jupiter ukázal při ranním východu ještě v posledním měsíci r. 304 seleukovské éry, a to 13. dne měsíce adaru (16. března). Nový rok začínal jarním měsícem nísannu, který odpovídal také počátku židovského roku (měsíc nísan). Když mudrci přišli do Jeruzaléma, svítil Jupiter již druhý rok, jestliže se započaté roky počítaly podle tehdejšího zvyku jako celé. To, co mudrci sdělili králi o datu ranního východu, se mu zdálo být dostatečným důvodem k vydání příkazu povraždit děti jen ze dvou ročníků.
Přicházíme k další otázce. Co přimělo tyto muže z východu – zde to musí znamenat “východní země”, neboť řecké slovo “anatolé” je tu v čísle množném -, že šli do Jeruzaléma, aby tam pátrali po nějakém novorozeném židovském králi? Odpověď může znít jen takto: byla to milost Boží, která na tuto astronomickou událost navázala. Na otázku, jak byla tato souvislost možná, můžeme dát bezpečnou odpověď na základě spolehlivého bádání o starověké astronomické literatuře, aniž by se tím milost Boží nějak zmenšovala.
Dvojříčí mezi Eufratem a Tigridem bylo ve starověku klasickou zemí, kde se pozorovaly hvězdy. Výraz “magoi” (mágové nebo mudrci), jímž jsou příchozí v řeckém textu označeni, byl úřední titul pro pozorovatele hvězd, kteří byli ve službách náboženství a státu. Co nám tedy říká starověké hvězdopravectví o setkání Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb? Planeta Jupiter se ve starověku všeobecně pokládala za hvězdu světovládce. Jupiter je hvězda královská. Pozvrzuje to pomník, který byl roku 7 př. Kr. postaven na nilském ostrově Filé na počest císaře Augusta. Na tomto pomníku je císař jako světovládce výslovně označen jménem “Jupiter”. Podle Klaudia Ptolemaia (asi 100-178 po Kr.), nejvýznamnějšího astronoma starověku, bylo Jupiterovo působení nejmocnější, když se nacházel ve znamení Ryb, ve svém astrologickém domově.
Ačkoli se v řeckém textu Matoušova evangelia mluví jen zcela všeobecně o “hvězdě”, je podle starosyrského překladu Matoušova evangelia přece jen pravděpodobné, že tímto druhovým označením je míněna planeta Jupiter. Ve starosyrské verzi je uvedeno slovo “kaukeba”, jež odpovídalo babylonskému (akkadskému) “kakkabu”. Tohoto označení se v pozdně babylonské době používalo jen pro planetu Jupiter.
Saturn byl u Babyloňanů hvězdou, které byla přidělena země “amurru”, tj. Sýrie. Helénistické hvězdopravectví označuje Saturna jako hvězdu Židů. Jedno místo ve Starém zákoně jako by toto pojetí odráželo. V kázání, v němž se ohlašuje trest, pranýřuje prorok Ámos pohanské kultické vlivy v bohoslužbě Izraelců: “Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění… Připravovali jste mi obětní hody a přídavné oběti po čtyřicet let na poušti, dome izraelský? Ponesete Sikúta, svého krále, Kijúna /Kevana/, své obrazy, hvězdu svého boha, to, co jste si udělali” (Am 5,21-26). Kevan je babylonský (akkadský) název pro planetu Saturn.
Další zajímavou zmínku lze najít na klínopisných tabulkách, které zveřejnil H. C. Rawlinson. Tyto tabulky ukazují, že magoi se s obzvláštní zálibou zabývali zemí “amurru”, a obsahují nejednou věty jako: “když nastane to a to, povstane na západě velký král, zavládne spravedlnost, pokoj a radost ve všech zemích a obšťastní všechny národy”.
Pokusme se nyní popsat události podrobně. Když mudrci zpozorovali důležitý ranní východ Jupitera a byli pak svědky působivé podívané, když se jasně zářící královská hvězda přibližovala ke hvězdě Židů v souhvězdí Ryb, vyložili si to takto: v židovské zemi se rodí velice významný král. Když se pak koncem července obě planety na své dráze poprvé zastavily a v následujících týdnech, kdy se opět setkaly, zopakovaly tutéž podívanou, rozhodli se mudrci z východu pro cestu do země “amurru”. Proč? Jistě to byla milost Boží, která k tomu přiměla právě tyto kněze a učence ze starého chrámového města na Eufratu. Můžeme však připojit ještě jeden přirozený důvod. Čím významnější byly důsledky, které mudrci, jak se domnívali, musejí vyvodit z jistých konstelací na základě astrologie, tím pečlivěji zřejmě ve svých archivech vyhledali dřívější srovnatelné úkazy a vzali je při svých výpočtech v úvahu. Při prohlížení starých početních tabulek, které jim poskytly spolehlivý přehled o dlouhých obdobích, zjistili patrně, že tu jde o “jedinečnou” událost. Roku 7 př. Kr. se dostalo vyznamenání jako žádnému jinému po celá staletí.
Asi 1200 km dlouhá cesta vedla přes Palmyru a Damašek do Jeruzaléma. Tam mohli mudrci dorazit v první polovině listopadu. V Jeruzalémě se pak zeptali: “,Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě /při východu/ jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit´. Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: ,V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.´ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: ,Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit´” (Mt 2,2-8). Mudrci tedy museli konstatovat, že nešli za nějakým přeludem, neboť jejich úvahy se naopak uskutečňovaly na každém kroku.
Přesvědčme se o tom i my. Nejprve se znovu podívejme na řecký text evangelia. Musíme jej však přeložit pokud možno doslova. Matouš píše: “Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli při východu, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě” (srov. Mt 2,9).
Tou “zastávkou” se tehdy tak jako dnes mínila v odborném jazyce astronomie zdánlivá zastávka planet putujících před stálicemi, jež jsou na pozadí. Tohoto výrazu, který vypovídal o úkazu tak, jak se jeví lidskému oku, se užívalo v době, kdy se ještě nevědělo, že v tomto okamžiku se Země a zdánlivě stojící planeta právě k sobě blíží nebo se od sebe vzdalují.
Je tu ještě jedna menší stylistická drobnost, jež jako by zdůrazňovala astronomický ráz uvedeného vyjádření. Výraz “a hle” přesně odpovídá akkadskému výrazu “tammar”, který se nachází přímo jako stereotypní formulka v poučných astronomických textech z Babylona.
Orientujme se ještě jednou v astronomických procesech, jak se nám dochovaly na klínopisné tabulce pro rok 7 př. Kr. (Britské muzeum – Sp II 142). Na posledním řádku na přední straně čteme, že planety Jupiter a Saturn se zastavily ve dvou po sobě jdoucích nocích, a to 20. a 21. dne měsíce arach´samna (12./13. a 13./14. listopadu). Obě planety se k sobě přiblížily tak těsně, že byly od sebe vzdáleny méně než 1°. Na základě moderních dodatečných výpočtů týkajících se místních poměrů byly zjištěny ještě tyto bližší podrobnosti:
1. Slunce zapadlo v Jeruzalémě 12. listopadu roku 7 př. Kr. v 17 hod. 19 min.;
2. mimořádně jasný Jupiter byl viditelný 12. listopadu již za soumraku;
3. dvojice planet stála na obloze po západu slunce jihojihozápadním směrem ve výšce asi 50°.
Asi 8 km dlouhá cesta z Jeruzaléma do Betléma vede téměř přímo na jih s pozdější malou odchylkou na západ. Je to prastará karavanní cesta směrem na Chebrón (Hebron). Když tedy mudrci odešli z Jeruzaléma Jafskou branou pozdě odpoledne, stála královská hvězda Jupiter spolu se Saturnem jako zářící svítilna na jižním nebi ve směru cesty, takže šli ke “hvězdě”, nebo – jak říká evangelista – “hvězda… šla před nimi” (Mt 2,9).
Mudrci ovšem věděli právě tak jako my, že to nebyl skutečný pohyb. Pro ně to však bylo něco víc než pouhá náhoda.
U Matouše dále stojí: “Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí” (Mt 2,10). Jejich tušení se tedy stalo radostnou jistotou: byli na správné cestě. Jejich jistota se dokonce ještě zvýšila. Kousek před Betlémem, u Ráchelina hrobu, odbočuje cesta do Betléma směrem na východ, takže to vypadalo, jako by obě planety stály poutníkům po pravé ruce; vyjádřeno zeměpisně přesněji: nad horským hřebenem, na němž ležel starý Betlém. Matouš píše: “Hvězda šla před nimi, až se zastavila před místem, kde bylo to dítě.”
Jejich dojem byl umocněn ještě tím, že v tomto okamžiku se “královská hvězda” zastavila ve svém pohybu po obloze těsně u “hvězdy Židů”, jak udává klínopisná tabulka pro 12. listopad roku 7 př. Kr.
K procesům na obloze, jež vypočetli babylonští astronomové, se přidružilo ještě něco, co nepředvídali a co vzbudilo zdání, jako by hvězda stála několik hodin na jednom zcela určitém místě na obzoru. Planety Jupiter a Saturn se tehdy nacházely blízko tupě vybíhajícího hrotu světelného kužele zvěrokruhu, což byl neostře ohraničený světelný úkaz kosmického původu. Okolnosti roční doby měly za následek, že přes stálé otáčení oblohy zůstal bod západu osy světlosti v prvních nočních hodinách s nepozorovatelnými změnami na témže místě obzoru.
Řecké slovo “oikia” vyskytující se v následující větě se obvykle překládá jako “dům”. Může však znamenat také “ves” a text pak zní takto: “Vešli do vsi a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu” (srov. Mt 2,11).
Zbývá tu ještě jedna pochybnost. Mohl Bůh svou milost, kterou povolal mudrce, spojit s takovýmto astronomickým znamením? Staří církevní otcové se nad tím nepohoršovali, ačkoli proti astrologickým pověrám velmi ostře bojovali. A i moderní člověk může být klidný. Hvězda mudrců byla viditelnou skutečností na obloze – znamenala však ještě něco víc: byla také znamením Božím. Mudrci z východu nepěstovali jenom vědu, oni rozpoznali i toto znamení. Padli na zem a klaněli se novorozenému židovskému králi.
Matouš uzavírá návštěvu mudrců slovy: “Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země” (Mt 2,12).
Převzato z knihy B. Kroll: Po stopách Ježíšových, Karmelitánské nakl., 2002