Katolická dekadence

Chci zde uvést jen několik subjektivních neúplných náhledů na to, co znamená církevní dogma. Toto pojednání si nečiní nárok na “článek”. Jedná se o pouhé “vaření z první vody”.

V hovoru o dogmatu nemůžeme pominout znevážení samotného slova “dogma”. Každý kritik Církve používá slovo “dogma” tak, že už samým jeho vyslovením docílí u posluchačů zamýšleného hrozivého účinku. Dogma je podle současného chápání (a naprostou poplatnost tohoto pojetí osvícenské a především komunistické rétorice zde musím pominout) věta, která říká jasné stanovisko, které nepřipouští výhrady a pokud ho někdo odmítá, nepatří do Církve a tím pádem se s ním není možné už vůbec bavit. Zároveň je podle všeobecného pojetí hříšný, špatný, někdo, kdo stojí mimo a nemůže se nijak Církvi přiblížit – protože neuznává její dogmata.

Obecně je totiž dogmat velmi málo. To, co někteří nazývají slovem “dogma” je součást kanonického práva Církve, které se vyvíjí jako každé právo. Dogma se týká článků víry, dá se pochopit něco jako “axiom”, třeba ve smyslu Aristotelova “zákona sporu” – pokud někdo neuznává zákon sporu, tedy že o jedné a též věci nelze zároveň říci, že je i není, není možné se s ním dál racionálně bavit. Není to myšleno pejorativně, ale čistě formálně. Když někdo prohlásí, že určitá myšlenka je zároveň pravdivá i nepravdivá, dialog musí skončit. – Poslední dogmata byla vyhlášena na 1. Vatikánském koncilu. Od té doby žádné dogma vyhlášeno nebylo (Tedy na posledním 2. Vatikánském koncilu nebylo vyhlášeno žádné dogma!)

Moje otázka: Kdo z kritiků by uměl citovat, nebo jen přiblížit aspoň tři dogmata Církve? – Než budou případní kritici číst dál, ať se prosím chvíli zastaví a v duchu si odpoví. (Dvě dogmata nestačí, protože právě na 1. Vatikánském koncilu byla vyhlášena dvě dogmata problematická, která jsou možná nejznámější, ač naprosto neprávem. Tedy prosím tři! – A že jich musí být, když Církev dogmatizuje VŠECHNO)

Existují takzvaná základní dogmata Církve. Lze je nalézt třeba v Kancionálu. A opět prosím čtenáře, aby si vybavili psychologické souvislosti, které pocítí, když slyší samotné spojení slov: “základní dogmata Církve”. — Nedají se tyto pocity souhrnně vyjádřit jako “základní donucení”, “základní omezení”, “základní diktatura”, “základní nesvoboda”?

Posuďme tedy tato základní omezení, je jich šest. Toto jsou Základní dogmata Církve:
Bůh je jeden.
Bůh je nejvýše spravedlivý.
Jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch svatý.
Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a navěky spasil.
Duše lidská je nesmrtelná.
Milosti Boží je ke spasení nevyhnutelně potřeba.

Ve společnosti lidí není možná víra beze slov. A bez skutků. Člověk sám může věřit a myslet si, že nepotřebuje ke své víře žádné společenství lidí, a to jistě oprávněně, z jeho pohledu, který musí být respektován. Ale stejně se ho vždy někdo na jeho víru zeptá. Příklad otázek, kterými se na víru dnešní lidé ptají: Ty věříš – v co věříš? Věříš v Boha – jak, když je ve světě tolik zla? Jak by mohl existovat Bůh, který by tohle všechno dopustil? – A tys si myslíš, že v životě někdo potřebuje nějakýho boha? Proč, k čemu, vždyť on nic nedělá, nikde ho není vidět, nikdy se nikomu neukázal. A jestli už v nějakýho boha věříš, na co ti to je, když stejně lidi budou dál hrabat do vlastní kapsy a žádnej tvůj bůh ti nepomůže, když bude někdo z tvé rodiny umírat, nebo když někdo zabije někoho z tvého okolí, nebo když onemocníš smrtelnou nemocí. – A nebo jestli věříš, tak bůh se o nás stejně nezajímá, jestli je to nějaká dokonalá bytost, tak co je nám po něm, v tomhle světě?

Všechny otázky mají svá oprávnění, žádnou z nich není možné odbýt. Jsou to otázky člověka, který žije v současném světě — Celý “vtip” je v tom, že ta základní dogmata vyjadřují základní pocity víry. A dogmata byla formulována právě kvůli tomu. Ne kvůli nařizování a přikazování, vylučování a omezování lidské svobody. Jenom kvůli tomu, aby víra v Boha, důvěra Bohu, mohla být oděna do slov. A byla formulována tak, že kdo nesouhlasí s těmito dogmaty, není schopen bavit se o víře, není schopen ji pochopit. (A to není nic, co by ho odsuzovalo! Je to psychologický fakt).

Konkrétní příklad na předvedení významu prvního dogmatu. Zazní třeba otázka (sama jsem ji slyšela asi stokrát a nikdy jsem nevěděla, co říci): Jak můžeš věřit v Boha, když je na světě tolik zla? – Odpověď člověka, který je “dogmatický”, tedy spoléhá na dogma Církve: To nevím, ale vím, že Bůh je jeden. To je elementární “axiomatická” věta, ve které je už obsaženo filosofické rozvedení: Je jeden, tím pádem má větší moc než všechno zlo. — Nevím, proč je zlo na světě, ale kdybych neměl důvěru v jednoho Boha, který stvořil celý svět i s tím zlem, nebyla by mi moje víra k ničemu. Protože bych se pořád musel zla bát. Když vím, že Bůh – nejvyšší dokonalá bytost, která stvořila svět celý a se vším všudy – je jeden, což znamená, že mu není v tomto světě na roveň postaveno nic, ani to zlo – tak mohu věřit, že on zlo překoná. Nemohu brát zlo za tak mocné, jako říkají třeba manichejisté, kteří myslí, že tento náš hmotný každodenní svět stvořil nějaký zlý bůh a my tento nedokonalý svět musíme stále překonávat a bránit se mu, abychom se dostali k bohu dobrému, osvobodili se od světa, a tím dosáhli štěstí a spásy. Manichejisté uznávají dva rovnocenné principy – dobrý a zlý. Křesťané pouze dobrý. To vyjadřují dogmatem – základním tvrzením (a nejen tímto jedním): Bůh je jeden. Podle křesťanů nejsou dva rovnocenné principy ve světě: dobro a zlo. Vše je stvořeno jedním, dobrým Bohem. Kdyby byl zlý princip rovnocenný dobrému, byli by dva bohové. A zde je bůh pojímán ve smyslu absolutního vládce a pána, stvořitele a mocného původce. Souhrnně: Manichejisté říkají: Zlo je stejně mocné jako dobro, my se musíme osvobodit od zlého světa, zahodit hmotu a tělo a hříchy a sexualitu apod. a tím se dostat do duchovní sféry, k dobrému Bohu, který je neprostým protikladem boha zlého a všeho, co on stvořil. Křesťané říkají: zlo není stejně mocné jako dobro, Bůh stvořil VŠECHNO a v Bohu může být každé zlo překonáno.

Dogmata se netýkají všeho, jen základních filosofických principů:
Ano, pro křesťany existuje zlo! Ale zároveň je všechno, i to zlo, Bohem nějak stvořeno, nikdo za celé dějiny teologie nevysvětlil jak. A při vší nepochopitelnosti zůstane jen to jedno (jen to jedno dogma): Bůh je jeden, není ve světě stejně mocný princip. A nikdy žádné dogma nepojednalo takto o zlu! Žádné dogma takto nevysvětluje zlo!! Protože dogma je princip, na který lze přijít na základě zjevení a přirozenou schopností lidského rozumu – a na to, co nelze lidským rozumem přijít, se žádné dogma nevztahuje. Na tajemství zla se proto žádné dogma vztahovat nemůže. Křesťan pouze ví, že Bůh stvořil celý svět a řekl: je to dobré, a to je dogma (a vlastně ani to, že je všechno dobré, není dogma, dogma je jen to, že Bůh je jeden, což ale zásadně souvisí s tím, že je “všechno dobré”). Křesťan ale už neví, proč je ve světě zlo. (A zde je možno si povšimnout, už u prvního dogmatu, že Církev nedogmatizuje VŠE, protože jsou tajemství, která ani sebelepší rozum a sebeschopnější církevník nikdy nevybádá, ačkoli se o to stále musí pokoušet, jak ukazují celé dějiny theodiceje a v poslední době tzv. “teologie po Osvětimi” – pořád ten samý pokus vyložit, proč je ve světě zlo, aneb: jak je možno ospravedlnit Boha za zlo ve světě?)

Proč Anathema sit?
Proto křesťané výslovně odsoudili manichejisty. Anathema sit! Buď vyloučen (nebo jak to přeložit? – buď dán do klatby? – Je to to samé) – Buď vyloučen ten, kdo tvrdí, že KŘESŤANSKÝ Bůh má jako svůj protiklad nějakého boha zlého, který je stejně mocný jako on a který je stvořitelem tohoto našeho světa. – To neznamená: buď vyloučen jako v podstatě špatný a zlý člověk, ale buď vyloučen jako ten, kdo tvrdí, že my, křesťané, tvrdíme o světě, že byl stvořen zlým bohem. Když mi naopak tvrdíme a stále to budeme tvrdit, ať tomu třeba celá tvoje zkušenost se světem odporuje, že svět byl stvořen Hospodinem, dobrým Otcem, který drží celý svět ve své náruči a není temnota a zlo, do které by nepronikl – a do každé temnoty pronikl činem Ježíše Krista.

Tedy buď kacíř vyloučen jako ten, kdo prohlašuje, že káže nauku Církve, ač jí v nehlubší rovině odporuje. To je smysl onoho “anathema sit”! Církev nikdy nikomu, kdo nebyl v Církvi, neřekla Anathema sit! Znovu opakuji: Vyloučen může být jen ten, kdo prohlašuje, že je křesťan, patřící do Církve a přitom tvrdí něco, co je s její filosofií, antropologií a psychologií naprosto neslučitelné a co by znemožnilo veškerou radost, víru, důvěru a lásku k Bohu. Mimo Církev si každý může myslet, co chce, jenom nemůže prohlašovat: toto je stanovisko Církve a křesťanství. (Tím také padá neustále opakovaná námitka všech, kdo by se třeba chtěli Církvi přiblížit, ale pro její “dogmatismus” a vylučování všech, nemohou. Anathema se vztahuje jen na ty, kdo se prohlašují za pravé křesťany a církevní obec se po dlouhém rozvažování dopátrá toho, že jejich stanovisko křesťanské není!)

Vyhlašování dogmat jako kolektivní odpovědná práce
A je snad zřejmé, že neexistuje žádná osoba zvaná Církev. Že k tomu, aby se církevní představitelé shodli na nějakém dogmatu, nestačí prohlášení jednoho, ale vyžaduje to čas, odpovědnou práci a zkoumání, posudky od univerzit – jak se to dělo ve středověku, kdy často církevní představitelé, když chtěli posoudit nějakou otázku, vyžádali si stanovisko univerzity. A mluví za sebe také předlouhé trvání zasedání koncilů. Všechna snaha koncilů spěje ke shodě všech shromážděných, jde o shodu, o odpovědné hledání toho, co je opravdu křesťanské, a to vždy na základě evangelií i Starého zákona. A také a možná především, když se všichni ti, kdo mají v úmyslu nějaké dogma vyhlásit, modlí k Duchu svatému, takže to konečné rozhodnutí je nejen výsledkem obtížného, pracného racionálního zamyšlení, ale i Boží pomoci.

Křesťanská nauka podepřená dogmaty jako krajina svobody a naděje
Možná tento jediný příklad zatím stačí. Takto chápu všechna základní dogmata. Jako naprosto zásadní otázky víry. A lze takhle rozebrat i všechna ostatní, ale nechci se do toho pouštět, protože jsem nestudovala tzv. “dogmatickou teologii” a mohla bych se dopustit nepřesností, které by mohly negativně ovlivnit vnímání dogmat. Dogma je pro mne jako základní, pevné lešení, ke kterému se mohu vždy vrátit, když pochybuji, když mne opouští víra, když se mi zdá, že je všechno beznadějné, že svět je přece jenom hrozný. – Dogma mi víru vrátí. Vrátí víru v naději a krásu Božího stvoření. Právě proto je pro mne katolická víra krajem svobody a radosti. A že mám v sobě tolik hrůz, které mne stále znovu a znovu strhávají do beznaděje! Dogma není pro mne něco svazujícího, naopak, jsou to věty osvobozující, věty víry a důvěry, věty které nepoutají, ale dávají novou naději, novou radost, jako se za víru musí bojovat stále znovu, den za dnem. A když už člověk nemůže a hrůzy ho přemohou, přečte si základní dogmata: To, o čem Církev prohlásila: O tom nikdy nemůžeš pochybovat, jinak vyloučen jsi – vyloučen jsi z naděje a radosti. A já si přečtu ta dogmata, třeba po marné snaze pochopit svůj život a vlastními silami se nějak vyhrabat ze strachu a neschopnosti pracovat, mít radost, komunikovat s ostatními atd. – přečtu si: Milosti Boží je ke spasení nevyhnutelně potřeba. A pro mne to znamená: Hoď starost svoji na Hospodina a on tě zachová (jak se podobně říká v žalmu). Přestaň se týrat tím, že nic pořádného neděláš, že neumíš projevit lásku, že mrháš své dny atd. Protože člověk sám sebe nikdy nespasí, i kdyby se snažil jak chtěl. Víra je v tom, hodit svoji starost na Hospodina. Jak praví dogma.

Františka Jirousová, 11/2005