Katolická dekadence

Jana Bauerová

Texty písniček křesťanského folku (či jak se těm sračkám říká) přináší buď věci notoricky známé, které se vypravují dětem už v kolébce (Pán přichází a nese nám lásku, radujme se, buďme šťastní a veselí, oslavujme jeho jméno…), či jednoduše bezduché, jen aby se konce slok rýmovaly. K tomu “výborně” zvolená sentimentální kotlíkářská melodie, která je líbivá a nikoho nemůže (nesmí!) urazit, pokud možno donekonečna se opakující s nesnesitelně banálním refrénem (Haleluja, Pán je s námi – stokrát zopakujte!) a hurá – křesťanská píseň je na světě a takyskladatel může zamáčknout samolibou slzu. Tyto písničky slaví velký úspěch, neboť jsou chytře zamířeny na duše, které mají rády svět nekomplikovaný, hezký, růžový a nenásilný. Hlavně že se nemusíme namáhat s přemýšlením, nemusíme zatěžovat duši nějakým pohnutím, uvědoměním a z kostela odcházíme nadopovaní citem, láskou, štěstím a Božím požehnáním. Vycházíme z kostela titíž jako jsme do něj vstupovali, maximálně okouzleni pěkňoučkým zpěvem. Krásné. Zatleskejme.

Zapomíná se na jednu předůležitou věc a tou jest pravý účel liturgické hudby. Nač byly všechny historické chrámy budovány s takovým důrazem na akustiku? Proč byly gotické kostely stavěny s tak vysokými stropy? Vše v kostele mělo absolutní smysl, hudbu nevyjímaje. Hudba kdysi skutečně povznášela, pozvedávala duši. Duch se při hudbě a zpěvu musí zastavit, vpravdě přímo ZCEPENĚT, má vyrazit z těla přímo k nebesům, hudba má pomoci člověku, aby byl blíž Bohu. Hudba je prostředek bližší komunikace s Bohem, má člověka umlčet, zahlodat v něm a změnit ho – to v nejlepším případě. V hudbě musí být zpřítomněno tajemství Kříže.

Pokud se ovšem kytarové písničky cpou na místo zpěvů, které spoluvytváří důstojnost mše, je zde něco důležitého porušeno, skoro zničeno. Bráno z pohledu starého člověka, pro kterého je ustálená posloupnost “dění” v bohoslužbě nepřekročitelným řádem, pro něhož je mše možná jedinou potěchou v životě – jak se má náhle vypořádat s tím, že místo zpěvu, na němž se účastnil, jímž také chce (a má na to právo) oslavit Boha, se náhle někdo vytasí s písničkou, kterou nikdy neslyšel a která ho možná i do nejhlubší duše pokoří a zmate? Kdo odčiní tuto křivdu, pokud si zpěv skutečně natolik spojuje s velebením Boha, že bez určité písně necítí radost z Boha tak silně?

Já při poslechu gregoriánského chorálu dosahuji až jakési extáze, naprostého vytržení. Není to však vytržení nijak zvlášť radostné; naopak – cítím neobyčejně silně své zchřadlé a zahleněné srdce. Ovšem cítí-li někdo skutečnou pokoru při poslechu kytarové písničky s textem vytaženým z kanálu, důkladně potřeným medem a cukrem, aby nebylo znát zápach rozkladu, nuže – proti gustu žádný dyšputát, není-liž pravda?

(Leden 2005)