Katolická dekadence

Převzato z knihy Rozhlasová univerzita (Rádio Svobodná evropa) – zápisy rozhlasových vysílání Svobodné evropy. Vysílání bylo připravováno v Mnichově a bylo určeno pro posluchače v komunistických zemích. Mnoho pořadů připravil literární historik Antonín Kratochvil, který odešel do exilu v 50. letech. Tento článek je výjimečný tím, že ve stručnosti shrnuje podstatu politických procesů. Málokdo dnes ví, proč byli spisovatelé odsuzováni a jak bezprávně přitom komunističtí státní představitelé postupovali.

V roce 1992 připomínáme čtyřicáté výročí dvou velkých monstr-procesů proti české nekomunistické inteligenci, proti básníkům, spisovatelům a vědcům a několik menších procesů s tragickými konci, které se většinou konaly za zavřenými dveřmi. Dva velké procesy proběhly v dubnu a červenci 1952 v Praze a v Brně.

Následky těchto procesů pro české písemnictví a literárně-historickou vědu nebyly dodnes odborně zpracovány. Jména popravených a vězněných jsou namnoze dosud ignorována v nových narychlo vydaných čítankách a brožurách typu čtení bez cenzury a podobně.

Hluboké uznání zaslouží zde Obec spisovatelů, pod vedením významného současného literárního kritika dr. Milana Jungmanna, který jménem Obce spisovatelů a českého PEN-clubu zaslal výzvu novým poslancům Federálního shromáždění, ve které se mimo jiné zdůrazňuje: „Pociťujeme stud, že protesty těch, kdo byli vězněni a týráni v 50. letech, se marně a osaměle, jako by byly hlasem volajícího na poušti, dožadují potrestání zločinů na nich spáchaných i své vlastní sdostatek důstojné rehabilitace a chceme je podpořit v jejich požadavcích i v přesvědčení, že zločiny proti lidskosti promlčet nelze!“ Citováno z časopisu Zprávy Obce spisovatelů č. 2. z června 1992. A v témže čísle je ukázka jak poctivě to dr. Jungmann a jeho spolupracovníci myslí: s přispěním Nadace Obce spisovatelů vyšla kniha básní katolického kněze Františka Daniela Mertha: Ne krví býků. Merth, člověk neobyčejně skromný, byl jedním z prvních vězňů českého stalinismu. Odsouzen byl již v roce 1948 za „domnělé úklady o republiku“. Z knih, které si zaslouží uznání, chtěl bych uvést především slovníkové dílo dr. Zdeňka Rotrekla: Skrytá tvář české literatury a z oblasti filozofie novou práci doc. Dr. Jiřího Gabriela: Kapitoly z české filozofie XX. století. Tyto práce by měly být povinnou četbou jak pro gymnázia, tak i univerzity.

V době českého stalinismu bylo právo doslova degradováno na služku komunistických ideologů a jejich totalitní moci. Zmanipulovanou právní koncepci vypracoval Alexej Čepička za spolupráce Štefana Raise; praví se v ní, že „lid si zákony nejen dává, nýbrž i zákony sám vykonává. Tomu také odpovídá požadavek, aby soudce byl vázán celým právním řádem a nikoli jen zákony. „Do právního nepřehledného řádu spadalo všechno a tento chaos byl v padesátých letech zneužit jak proti nekomunistické inteligenci, venkovu, tak i proti katolické církvi. Do právního řádu spadaly v éře ždanovismu netoliko zákony, ale i nařízení a vyhlášky výkonné komunistické moci. A tak cílem politických procesů nebylo hledání pravdy, ale dosažení předem určených politických výsledků. Techniku destrukce lidské osobnosti před procesy jsem zachytil v knize Via dolorosa, která vyšla v Torontu a v Brně.

Dvěma procesy proti spisovatelům a představitelům nekomunistické inteligence vyvrcholil teror v padesátých letech, kterým komunistická strana Československa chtěla ovládnout celou kulturní a vědeckou oblast a zabezpečit vládu socialistického realismu v umění a marxismu-leninismu – stalinismu ve všech vědních oborech, především v oborech humanitních věd. Komunistická strana se zmocnila kultury jako nástroje pro prosazování svých politických cílů. Už v dubnu 1952, kdy se konal první proces, bylo každému zřejmé, že běží o obdobné inscenované divadelní monstr-procesy, jaké se konaly v Moskvě na konci třicátých let. Také údajné „zločiny“ z nichž byli spisovatelé a intelektuálové obviněni, byly namnoze analogické a argumentace státních prokurátorů Miroslava Kolaje a Karla Čížka se lišila od moskevských procesů jen českým komunistickým právním amatérismem, antisemitismem a vulgarismem. Zde se totiž prokurátoři Kolaja i Čížek přiučili něco i z vulgarity nacistických prokurátorů z doby války a válečných rozsudků. Dokladů je dosti.

Jak vyšlo najevo z rehabilitačních řízení již v roce 1967, Státní bezpečnost inscenovala oba tyto procesy v rámci dvou aktuálních kampaní: násilné kolektivizace venkova a v boji proti katolické církvi, která nejlépe a nejdále odolávala všem pokusům o její odtržení od Vatikánu a podřízení státnímu dohledu. První proces z dubna, inscenovaný v Praze 1952, byl oficiálně označen jako „Proces proti spiklenecké a diversantské činnosti agentů Vatikánu v rámci Američany organizované Zelené internacionály“. Pokračováním tohoto procesu, byl pak druhý proces se stejnými politickými a právními ždanovskými třídními rekvizitami, který se konal začátkem července 1952, tentokrát v Brně.

Důstojníci tzv. Státní bezpečnosti, potřebovali téměř rok, než mohly být procesy zahájeny, aby preparovali spisovatele a představitele opoziční inteligence. Václav Renč mi v roce 1969 řekl, že to byl nejhorší rok jeho celého života. Spisovatelé, kteří se nedali zlomit fyzickým i psychickým nátlakem, byli před procesem narkotizováni. Odrazovým můstkem pro rozbor procesů byla první zpráva o rehabilitaci nekomunistických spisovatelů v Literárních novinách ze dne 4. února 1967. Byla uveřejněna v nenápadné úpravě v rubrice „Stalo se…“

„Ve dnech 24. a 25. ledna 1967 probíhalo u Nejvyššího soudu v Praze odvolací řízení proti spisovatelům dr. Josefu Knapovi, Františku Křelinovi, dr. Bedřichu Fučíkovi, Václavu Prokůpkovi a dále pak proti Janu Langrovi, kteří byli odsouzeni pro protistátní činnost vesměs k vysokým trestům. Nejvyšší soud znovu přezkoumal celý případ; dospěl k názoru, že v jednání obžalovaných nelze spatřovat trestnou činnost a všechny zprostil v plném rozsahu obžaloby.“

Již dříve, při jednání Krajského soudu v Brně v létě roku 1966, byli z této skupiny obviněných, obžaloby v plném rozsahu zproštěni: Jan Zahradníček, dr. Zděněk Kalista, Ladislav Kuncíř a další.

Abychom pochopili dosah zjištění, že „Nejvyšší soud přezkoumal celý případ a dospěl k závěru, že v jednání obžalovaných nelze spatřovat trestnou činnost a všechny zprostil v plném rozsahu obžaloby“, musíme se vrátit k „soudnímu přelíčení“ z dubna 1952 a z července 1952. Procesy proti ruralistům a umělecky jim blízkým autorům, „obžalovaným ze spiklenecké a diversantské činnosti v rámci Američany organizované Zelené internacionály“, probíhaly jednak v Praze, ve dnech 23. až 26. dubna 1952, jednak ve dnech 2. až 4. července 1952 v Brně. V pražském procesu byl odsouzen k trestu smrti a popraven profesor Josef Kepka, dále básník a překladatel Josef Kostohryz k doživotnímu žaláři a nemocný dramatik a básník dr. Václav Renč na 25 let vězení. Vedle nich bylo v tomto procesu odsouzeno dalších pět představitelů inteligence, většinou z bývalé lidové a republikánské strany: dr. ing. Otakar Čapek, dr. Vlastimil Klíma, poslanec Antonín Chloupek, ing. František Topol a poslanec Vilém Knebort – všech pět na doživotí. V brněnském procesu bylo odsouzeno 15 intelektuálů, prý také členů Zelené internacionály. Byl to pravý „spisovatelský monstr-proces“, protože 13 z nich patřilo k představitelům moderní české literatury a literární kritiky. Josef Knap byl odsouzen na 11 let, František Křelina na 12 let, Jan Zahradníček na 13 let, Václav Prokůpek na 22 let, Zdeněk Kalista na 15 let, Bedřich Fučík na 15 let, Ladislav Jehlička na 14 let atd.

Pražskému procesu předsedal Otakar Baláš, státním prokurátorem byl Miroslav Kolaja. Zde několik záznamů z deníku Rudé právo k pražskému procesu:

„Osmičlenná skupina špiónů a záškodníků… připravovala spiknutí proti republice za řízení agentury Wall Streetu tzv. Zelené internacionály. Nepřátelské úsilí této skupiny bylo zaměřeno především proti budování socialismu na naší vesnici… Cílem záškodnické skupiny bylo zničení samostatnosti a nezávislosti ČSR a její zapojení do amerického protektorátu tzv. „Evropské federace“. Tohoto zločinného cíle se mělo dosáhnout pomocí nové světové války, vyprovokované Američany. Pro tento případ připravovali obvinění ozbrojený protistátní puč a pokoušeli se vytvářet k tomuto účelu teroristické bandy. Obvinění se dříve hlásili k různým politicky reakčním skupinám a směrům, avšak nakonec se ve své nenávisti k lidu sešli na jedné platformě…“

To byl charakteristický úryvek z terminologie Rudého práva padesátých let. Atmosféry šíření strachu, nenávisti a výhružek. Podle ČTK a Rudého práva byl lyrik Josef Kostohryz ve své výpovědi prý usvědčován, jak prostřednictvím ředitele Ústavu italské kultury v Praze, ve skutečnosti prý agenta Giorgia Alberttiho, zasílal do zahraničí špionážní zprávy. Do zahraničí zaslal také Spisovatelské memorandum, adresované Trumanovi, papeži Piu XII., Churchilovi a De Gasperimu. Podle Rudého práva: „Nestoudný dokument, v němž záškodníci otevřeně vybízejí k rozpoutání útočné války proti vlastní zemi.“ Kostohryzovi, Renčovi a dalším dával prokurátor za vinu, že psali do revuí Řád, Obnova a týdeníku Brázda. Během Renčova výslechu vyšlo prý najevo, že tito škůdci měli spojení s agentem tzv. Zelené internacionály Hrabíkem a klerikálně-fašistickým ideologem Pavlem Tigridem. V pražském procesu se několikrát opakovalo i jméno dr. Milady Horákové.

Jakou skutkovou podstatu hledat u takových „zločinů“, jako je „pro případ zvratu“ úkladné, konspirované začlenění našich zemí do – ovšem neexistující – „středoevropské federace“? Jak věcně a právně nepodstatná byla obvinění, tak byly zato podstatné drakonické tresty. Nemluvě o tom, že odsouzení byli veřejně ocejchováni za sprosté zločince, kteří se prý neštítí ukládat o státní samostatnost a nezávislost republiky ani za cenu nové války.

Brněnskému tzv. senátu státního soudu předsedal Vladimír Podčepický a prokurátorem byl smutně proslulý Karel Čížek. Rudé právo, 5. července 1952, přineslo zprávu ČTK, sestavenou převážně z projevu prokurátora a předsedy soudu. Citujeme:

„Mnozí z těch, kteří v tomto procesu zasedli na lavici obviněných, byli za první republiky typickými představiteli kulturní reakce. Knap, Křelina a Prokůpek ve svých literárních pracích a na stránkách agrárních časopisů hlásali ve službách kapitálu falešná hesla o věčnosti majetkových rozdílů mezi lidmi a o „venkovu jako jedné rodině“. Klamali tak pracující rolníky a snažili se je izolovat od stejně vykořisťovaných dělnických mas, aby je ideově odzbrojili a odváděli od boje proti jejich vykořisťovatelům… Bedřich Fučík, Zahradníček, Albrecht, Jehlička a Berounský přispívali do časopisu Akord, Řád a Obnova, kde hlásali ideologii tzv. stavovského státu a špinili revoluční tradice našeho lidu a naší kultury. V tomto duchu falšoval také docent historie Zdeněk Kalista naše dějiny… Vítězství lidu v únoru 1948, dosažené dík spojenectví pracujících rolnických mas s dělnickou třídou, vystupňovalo jen nenávist těchto věrných služebníků agrární kliky a vatikánské reakce k našemu lidu. Proto v roce 1948 přecházejí od otravování našeho kulturního a uměleckého života k přímé záškodnické protistátní činnosti. V září 1948 založili obvinění protistátní skupinu, která ve spojení se zrádnou emigrací v zahraničí a za podpory Vatikánu a amerických imperialistů sledovala cíl násilného zvratu politických poměrů u nás. Tato skupina byla vedena již odsouzenými zrádci Renčem a Kostohryzem… V plánu této skupiny bylo, v případě zvratu, začlenění našich zemí do tzv. Středoevropské federace. Všichni se ocitli na lavici obviněných, neboť se ukázali být sprostými zločinci…“ Tolik z terminologie Rudého práva.

V roce 1966 a 1967 Nejvyšší soud zdůraznil, že „v jednání obžalovaných nelze spatřovat žádnou trestnou činnost“ a všechny zprostil v plném rozsahu obžaloby. Jak vysvitlo z rehabilitačního řízení, o existenci Zelené internacionály se obžalovaní spisovatelé dověděli teprve při výsleších StB a u soudu. Řada otázek však zůstala nezodpovězených: Kdo a jakými metodami přinutil tyto velké slovesné umělce a vědce v roce 1952 k domnělým přiznáním?

Jak ukázala rehabilitační řízení, byli spisovatelé a vůbec představitelé inteligence a vysokého duchovenstva vystaveni dlouhotrvajícím a stále se, v různých variacích, opakujícím výslechům. Jak dokumentují výpovědi svědků, především z prvního procesu z dubna 1952, při kterém byl popraven prof. dr. Josef Kepka a básník Josef Kostohryz dostal doživotí a dramatik Václav Renč 25 let žaláře, byly u zatčených často „realizovány“ tzv. „tvrdé stojánky“, které jeden z významných psychiatrických odborníků charakterizoval jako „drezúru na vygumování vlastní osobnosti“. V líčení tohoto klinického odborníka čteme:

„…po 24 hodinách neustálého stání se většinou vytvoří na nohách otok, vzniklý extravazací tekutiny z krevních cév. Kůže na nohách se napne a je velmi bolestivá. Poruší se krevní oběh, srdeční tep se zrychluje a dochází ke kolapsu. Naruší se funkce ledvin a nevytváří se moč, přičemž vězeň trpí strašnou žízní a pije vodu, která se však nevylučuje, ale pouze zvětšuje na nohou otoky. U lidí, kteří jsou nuceni stát po dobu několika dnů, posléze dochází k delirantním stavům charakterizovaným ztrátou orientace, úzkostí, bludy a zrakovými halucinacemi. Všechny jmenované efekty a praktiky, od deziluze přes strach až k bití a neustálému nočnímu buzení, sloužily k vyvolání exhausce. Je-li člověk u konce svých sil a je-li jeho osobnost již vlastně mrtva a bez vůle, neztrácí jenom svou identitu, ale často i základní pud k životu.“

Zde je vysvětlení, jak se mohli lidé s vysokým inteligenčním kvocientem stát loutkou opakující nazpaměť naučená přiznání. Mnozí byli narkotizováni. Drogování vězňů zavedli sovětští poradci do československé komunistické třídní justice. Svědectví jednoho z lékařů, pozdějšího politického vězně, které v roce 1968 bylo zčásti otištěno v plzeňské Pravdě a později doloženo dalšími materiály:

„Tehdejší tzv. poradci byli znalci geniální, ovšem ďábelské metody, jejíž stručný popis dali v překladu svým českým pomocníkům. Celou metodu podrobně znal dr. Sommer… Já sám jsem jeden z těchto nanejvýš důvěrných spisů, jejichž vynesení mimo objekt věznice se – jak říkali ti tzv. „učitelé“ – trestalo smrtí, delší dobu vlastnil a dal jsem jej přečíst i některým kolegům. Kromě toho jeden z českých vyšetřovatelů mi to přišel říci. Hnulo se v něm asi svědomí, protože já v té době již nebyl zástupcem šéflékaře justiční služby, ale politickým vězněm.“

V čem spočívá podstata této metody?

Sovětský vědec, jenž ji pro Beriju vymyslel, říká v úvodu: „Jde o technicky docílené a záměrné rozdvojení vědomí.“ Takové klinické případy popsal již dávno Hellich, u nás Kuffner a byly zpracovány i literárně: Dr. Jekyll a pan Hyde. Pan Hyde jedná přísně logicky ve svém zájmu, ale v naprostém rozporu se svědomím a zdravým rozumem dr. Jekylla…

Jak se tato metoda prakticky prováděla?

V nejtěžších případech, u osob se zvlášť pevnou vůlí, stál vyšetřovaný proti intenzívně ozářené zdi. Vyšetřovatelé se neustále střídali a nutili ho k rychlým odpovědím na všechny možné otázky, až odpovědi začaly být konfúzní, zmatené. Když asi po deseti i více hodinách vyšetřovaný zavrávoral vyčerpáním a žízní, u lehčích případů se dosahovalo vyčerpání zákazem sedět a rušením spánku, dostal černou kávu s mescalinem. Po kratičkém odpočinku následovala druhá fáze. Vyšetřovatelé začali jeho vlastní slova všelijak kombinovat a nutit ho, aby tyto zčásti nesmyslné věty opakoval. Posléze se vyšetřovaný dostal na hranici deperzonalizace; jeho výpovědi se začaly točit v kruhu, asi tak, jako v dopisech sebevrahů na rozloučenou, kdy pud sebezáchovy již mizí. Konečně řekl větu, kterou vyšetřovatel chtěl slyšet. V tom okamžiku dostal actebron a ten tuto větu fixoval do jeho podvědomí. Podle terminologie vynálezce metody je to „umělý blud“. Pak se celá metoda opakuje, fixované věty se skládají v program, který dostane – dnes bychom řekli – „kybernetický intelekt“, jenž z člověka deperzonalizovaného zbyl. Před soudem pak drogovaný vězeň program jednoduše odříká.“

Z procesů se spisovateli by se takových případů dalo uvést několik. Slavné románové svědectví Artura Koestlera Tma o polednách přímo visionářsky demonstruje na příběhu revizionisty Mikuláše Salmanoviče Rubačova, co vytrpěl např. nejen Josef Kostohryz, ale i před ním popravený Záviš Kalandra se svým „doznáním před masami“, plným myšlenkové kataplexie a stranické hysterie. Otřásající je výpověď básníka Josefa Kostohryze před soudem.

Předseda soudu Baláš: Co bylo cílem vaší záškodnické organizace?

Kostohryz: Zvrat lidově-demokratického zřízení.

Baláš: Jakou formou jste to chtěli udělat?

Kostohryz: Pomocí lživé propagandy, sabotážemi, špionáží a hlavně přípravami k rozpoutání nové světové války.

Padesátá léta byla léty literárních zatykačů, byla to doba nadekretovaného socialistického realismu, který, mimo svůj vlastní úzký kodex, vylučoval a neuznával nic z toho, co umělecky žilo mimo rámec tzv. socialistického realismu. Vláda deformací kultu osobnosti konkrétně a jasně kodifikovala vztah slovesného umělce k moderní společnosti. Stranickou direktivou byl tento vztah redukován pouze na vztah mezi uměním a komunistickou ideologií. I když toto období nebylo bez určitých mnohdy i překvapivých ojedinělých změn a výkyvů, celkově se dá doložit, že socialistický realismus byl v padesátých letech faktickým programem destrukce a demontáže literárních hodnot písemnictví a v té době ještě završený navíc pseudovědeckou, namnoze kostrbatě překládanou marxistickostalinskou terminologií.