O naději a umění, 29. 1. 2005, napsala Jana Bauerová, jeden odstavec doplnila Františka Jirousová
Umělec je zodpovědný za to, co dělá. Měl by zobrazovat realitu, která je reálnější, než realita sama. Uchopit poznaný svět, poznanou matérii, sáhnout do svého nejhlubšího psychologického základu a dna, jinak se nemůže dobrat toho, aby se jeho dílo podílelo na pravdě. Známe knihy a filmy současnosti, které se pravdu snaží zobrazovat. Dočteme se o „šedých špinavých ulicích“, o nevěře, o banálních každodenních radovánkách, o stereotypu, o nudě, o drogách, o sexu, zkrátka o věcech, které potkáváme dnes a denně, tudíž jsou považovány za reálné. Jenomže na konci těchto tragikomických příběhů /filmových či literárních/ se většinou dočkáme ještě větší a hlubší beznaděje, než na počátku. Tvůrci se ohánějí tím, že zobrazují realitu. Nezobrazují.Z každého skutečně reálného zobrazení vyvstává automaticky i naděje. To souvisí s filosofií a pohledem na svět. Protože svět je stvořený Bohem. Pokud ho pravdivě popíšeme, i ty nejhorší stránky, když zůstaneme ve skutečnosti, musíme tam narazit na to, co je dobré. Můžeme si to pro sebe pojmenovat jakkoli – ať už, že svět je dobrý svou podstatou, sám od sebe, nebo je dobrý proto, že je dílem Božím. (Otázkou pak ale zůstává, jak by neosobní hmota mohla vytvořit onen pocit úžasu, bázně a radosti, který vzniká z úplného vnímání skutečnosti). Umění nemusí nutně operovat pojmy jako Bůh a stvoření, ale umění bez naděje být nemůže. Pokud je někdo přesvědčen, že žádná naděje ve světě není, pohybuje se ve lži. – A onen obrat katolické dekadence spočívá v tomto: kdyby pravdivě a odpovědně popsal i tu lež, musela by se mu tam naděje objevit. Nějak, někde, skrytě. Musela, protože je „zakódována“ ve skutečnosti. A přichází jako dar.
Ale zdá se, jakoby lidé přestali věřit, že mají možnost změnit svou situaci, že mají možnost volby, že jejich život není předem stanoven. Narodili se, aby shnili hrůzou. Potýkají se denně s jakýmsi fiktivním nepřítelem, který jim brání v jejich přirozenosti, proto jsou nuceni vidět svět jako pekelnou klec, z níž není úniku. Lidé jsou od dětství hněteni požadavky, které se na ně bezvýhradně kladou. „Buď cool, měj partu skvělejch lidí, běž na večírek, měj mobil, ale hlavně buď v pohodě. Když nejseš v pohodě, seš loser, seš divnej a out.“ Jakmile se člověk přehoupne přes svou pubertu, hned je pro něj přichystán jiný plán. „Kup si naše auto, nakupuj v našem supermarketu, měj kariéru a spokojenou usmívající se rodinu.“ Není divu, že je pak za umění považováno vyjadřování beznaděje a znechucení, ze kterého není východisko. A není ani divu, že lidé si pak zapálí trávu a snaží se z této honitby uniknout, protože neznají jiné řešení. Tráva ovšem není povolena, ale pochopitelně jiné řešení vám nabídnuto nebude. Nadává se na zkažený svět, na zkaženou mládež, ale může se někdo divit? Kde zůstal Bůh? Divím se, že se už všichni lidé dávno nevyvraždili nudou, beznadějí a vztekem.
Co se týká zobrazování dobra: Nemyslíme tím, že se ve finále z postav stanou usmívající se přehodné ovce, blahosklonně kárající odporné zlé stvůry, které se odvažují nazývati lidmi, ani nijak násilně zkonstruované situace, ve kterých je každá stopa zla potírána. Příběh nemusí za každou cenu skončit vypoceným happy endem, kdy se všechno zlé v dobré obrátí. Nelze takto ponižovat postavy. I tento bod souvisí ryze se zobrazováním reality. Dobro je natolik silné, že se vždy objeví. To záleží nejspíš na přístupu ke světu, kdy necháme „skutečnost mluvit“, a také na našem úmyslu. (Co ovšem dobro je, to už je jiná otázka…)
Stejně tak se v reálném popisu objeví krása.