Tři “zákony” v procesu psaní příběhu. (Napsala Františka Jirousová)
Vycházíme z rozdělení skutečného světa na tři roviny:
- rovina neosobní – hmota
- rovina individuální – psychika
- rovina všeobecná – duch, světový řád, Bůh
Z tohoto rozdělení lze odvodit tři zákony psaní (skutečný postup byl ovšem opačný).
- Zákon skutečnosti (hmota)
- Zákon autorovy vůle (psychika)
- Zákon energie, nebo také zákon vůle Boží – jak kdo chce
Aby byla kniha Uměním, musí být psána za pomoci všech tří zákonů. Zákony působí v každém momentě zároveň, ale autor není schopen je ovládat a vnímat najednou. Musí stále znovu tyto zákony hledat a uvádět ve skutečnost, v tom záleží ona práce. Sladění a současné působení všech tří zákonů je důvodem velké obtížnosti psaní a zároveň neporovnatelné extáze, když se vše daří. Za druhé je to důvodem obtížnosti napsání jakékoli teorie literatury. Musí se uvažovat všechny tři zákony společně působící.Nyní podrobněji ke každému. Zásadně se liší ve zdroji, projevu při psaní i v zacházení s nimi a to asi z důvodu, že každý z nich vychází ze značně odlišné roviny skutečnosti. Jedná se jen o hrubý náčrt (který není definitivní pochopitelně), z každé kapitoly se dá v mnohém dále vycházet a rozvíjet ji. Tento racionální systém je dělán právě pro přehlednost, aby vše bylo možno jaksi zařadit a dišputace se nemátla v bezbřehosti slov. Pomiňme, že zákony jsou vylíčeny v jiném pořadí než podle své významnosti. Jsou řazeny podle časového sledu, tak jak se s nimi postupně autor vypořádává.
Zákon energie
Tento zákon je nejzáhadnější, nejméně ovlivnitelný a nejvíce působivý. Je zdrojem největší umělecké extáze. Někteří znají onu nevyslovitelnou slast z tvorby, jejímž původcem je zákon energie. Ono psychické, ale i silně tělesné opojení, rozkoš, nadšení, duchovní vytržení a opojné až iracionálně bláznivé a chaotické štěstí, které se občas objeví buď při psaní, nebo jako doznívající pocit z vykonané práce, nebo jako nesnesitelné „naléhání srdce” před začátkem psaní. Tato umělecká slast je hlubší, jemnější a lepší než například slast čistě tělesná, tedy orgasmus. Je ale méně čistá než slast náboženská, ovšem není nižší, jako není nižší slast lásky mezi dvěma lidmi. Jsou jen jiné a každému také jiná vyhovuje.
Zákon energie je na druhé straně zdrojem opět specifického utrpení. To je také těžko srovnatelné s jinými druhy utrpení, které tím ale nijak nesnižujeme. Jen chceme říci, že kdo nepoznal tyto dva základní umělecké stavy, neumí si představit jak jejich rozkoš, tak bolest (a těžko je může posuzovat, což mnozí rádi činí, aniž by věděli, o čem mluví! Umělec také neposuzuje stavy čistě duchovní nebo vztahy lásky, neboť jich není úplně schopen).
Utrpení ze zákona energie vzniká buď když umělec, který je stavbou osoby zařízen ke sbírání energie a jejímu zobrazování, tuto energii necítí, nebo mu něco brání ji projevit, nebo toho není pro překážky vnější či vnitřní schopen. Tyto stavy se projevují silně i v těle. Zákon energie je zdrojem celé tvorby. Lze jej nazývat inspirací či můzou. Těm, kteří píší proto, že to cítí jako úkol od Boha bude lépe vyhovovat jako zdroj této energie Bůh. On dává umělci jakési „pověřovací listiny”, aby něco vytvořil a tyto listiny přicházejí v podobě silné energie, kterou musí umělec luštit. Dostane jen energii a je na něm aby zjistil z čeho se skládá. (A může si také myslet, že je to jeho povinností, již má podřídit „život v realitě”).
Energie přichází v různých podobách. Náhlý nápad, dlouhodobý zápas o námět a podpůrně a možná nejbolestněji jako stálé tajemné „vanutí” v celém životě. Jedná se o energii zvenčí, která ale přichází k tomu, kdo ji může pochopit a kdo má schopnosti k jejímu ztvárnění. Jsou totiž energie, které působí velmi silně, ale nebolí, protože člověk ihned cítí, že by je nedokázal vyjádřit a jen si přeje, aby je byl schopen vyjádřit někdo jiný.
Energie prochází nejhlubším jádrem psychiky, takže se může zdát, že psychika je jejím původcem. Většina umělců, ti kteří tuto energii znají, se ale přiklání k názoru ověřitelnému pocity, že energie přichází zvenčí. Nemůžeme ji přivolat, je to dar, inspirace.
Co je jejím zdrojem? Na to nikdy nepřijdeme. Podle naší teorii je to Bůh, obecněji řečeno duch, či něco absolutního projevujícího se ve světě, ona všeobecnost, která není ani osobní ani hmotná. Jako nikdy nezjistíme co je přesně pravda, tak nikdy přesně neurčíme tento zdroj.
Jak s energií zacházet? Na to je jednoduchá a velmi složitá rada: psát když energie skutečně proudí, nepsat když ji nemáme. I kdybychom nikdy nic nenapsali, pokud po ní toužíme ale nepřichází. I kdybychom psali bez přestání a nedělali nic jiného, pokud ji máme stále.
Závěrečná formule: Duch vane kam chce, jak chce a kdy chce.
Zákon skutečnosti
Nejlépe pochopitelný zákon, o kterém umělec příliš nebádá a který ho neuvádí do zmatků nebo zoufalství. Rozebíráme-li ale tento zákon a např. z hlediska filosofického, jistě se zamotáme nejméně do dějin a sporů všech filosofických systémů. A podle tohoto zákona posuzujeme také podivný fenomén „sci-fi” a „fantasy” literatury, kde také lze spadnout do nečekaných propastí neslučitelných názorů.
Zákon skutečnosti říká, že kniha musí popisovat skutečnost, jinak není uměním. Dělá to specifickým způsobem, ale nelze bez vyjadřování skutečných jevů ve světě napsat dobrou věc. V nejspodnější rovině to znamená onen často velmi příjemný a zábavný úkol shromažďovat materiály. Pozorovat lidi, zapisovat si jejich řeči (nebo případně tajně nahrávat), zapisovat poznámky z přírody, zajímat se o činnosti, které budou provádět naše postavy, případně se jim začít sami věnovat, jezdit na místa, kde se bude odehrávat děj, nořit se do nějakého prostředí a nechat ho na sebe působit apod. Může to vést až k velkému obohacení zájmů spisovatele. Stává se, že činnosti, které měly provádět postavy, si oblíbíme sami tak, jak je milují postavy, ačkoli nás předtím ani nenapadlo, že bychom se o něco takového mohli zajímat, ba jsme tím i pohrdali.
Zvláštní kapitolu si vyžaduje fenomén scifi apod., kam zařazujeme všechnu literaturu, ve které se vyskytuje odklon od hmotné skutečnosti.
Nejsložitější je popsat psychiku. Bez psychologa není spisovatele. Spisovatel musí mít spoustu různých psychických pochodů, velmi silnou empatii, schopnost žít v jiných lidech apod. Dobré je a také se to vyskytuje, když spisovatel pro množství osob v sobě nemůže nikdy zjistit, kdo vlastně je. Žije v něm několik různých lidí. Nemusí nutně své psychice rozumět, ale pozor! – bez upřímnosti k sobě sama žádnou skutečnost nepopíše. Upřímnost a rozumění jsou dvě odlišné věci. Zde se nejvíce projevuje nutnost umělecké odvahy. Hrozné odvahy – sestoupit až ke dnu duše, do nejtemnějších stránek a – popisovat. Ne v prvním plánu vysvětlovat, ale popisovat to, co tam skutečně je, subjektivně chápané, ale ne falešné.
Nejtěžším bodem, a nejspornějším, je skutečnost celková, filosofická. V jejím duchu klademe otázky jako: jaký je řád světa? Jaký je cíl člověka? Pokud je podmínkou dobrého umění popisovat skutečnost, musíme vzít v úvahu i jakýsi řád světa. Je nějaký takový řád? Pokud ano, umělec je povinnen po něm pátrat a sloužit mu. Může také nabýt přesvědčení, že žádný řád není, ale až po dlouhém zkoumání a hledání. A poté to nějak vyjádřit. Těžko zde soudit. Umění má svoji svébytnost, umění lze rozeznat, i když těžko pomocí slov.
Závěrečná formule: Mysleme si co chceme, někdo ty plány světa v ruce mít musí!
Zákon autorovy vůle
Tento zákon se týká přímo umělce, jeho práce. Zde je ta práce! Tady je to psaní, kterému se dá pouze v tomto ohledu říkat řemeslo. A je to tuhé řemeslo.
Zákon autorovy vůle „ukládá” jak zacházet s materiálem, který přichází. S energií i skutečností. V této práci se ukazuje, jaký je kdo spisovatel ohledně stylu a „umění psát”. Zvládnout tento zákon se nazývá „uměním stylu”.
Jde o formu knihy, slova, která zvolíme, o rytmus slov, pohled (ich forma, er forma, vševědoucí autor) – o všechno, čím v sobě formujeme energii a materiál a přetváříme ho do slov. Tento zákon je nejobtížněji převoditelný do slov.
Základním problémem při potýkání se se slovy je skloubení energie a materiálu. Nejdříve musíme vystihnout základní formu, ve které energii zobrazíme. Například, zda budeme psát v ich- formě, čistě subjektivním viděním hlavní postavy, která bude čtenáři hned z větší části odhalena. Nebo použijeme pro poznání hlavní postavy či problému jakéhosi pozorovatele. Nebo zda energii ztvárníme spíše epicky či lyricky. Jak ji rozdělíme v čase, v jakém prostředí apod. Tyto základní formy celého budoucího díla by měly přijít už s inspirací samotnou. Někdy bývá těžké prvotní formu v energii rozluštit, ale jistě tam už je. Můžeme k ní dojít po několika omylech.
Zde není až takový problém. Nejhorší zápas nastává při psaní jednotlivých epizod. To je pravá válka mezi materiálem a energií. Kdyby se psalo jen podle materiálu, kniha by mohla být nekonečná a nekonečně nudná. Nebylo by to jen tím, že by měla příliš mnoho stran a informací, ale pokud energie nedrží neustále materiál v řetězech, z knihy zbyde jen hrstka slov, která se rozpadají v prach. Energie železnou kázní pořádá materiál – kolika slovy vyjádřit situaci, z pohledu koho, kdy zvolnit děj, kdy se nechat unést a psát všechno, kdy naopak psát zkratkou, i když je materiál mnohem bohatší. Například taková „psychologická zkratka” je velkou slastí spisovatele.
Takzvaná tvůrčí muka vznikají, když se nedaří sloučit materiál s jeho energií. Rozumem je tato činnost nepochopitelná, lze ji jen cítit podle napětí v těle a to je ukazatel skoro přesný. Pokud píšeme epizodu a stále s ní z nějakého důvodu nejsme spokojeni, cítíme se jak nataženi na skřipci, tělo máme napjaté, jako svázané obrovskými popruhy a znehybnělé. Poté z nás náhle něco vyjde, energie převedená do slov – a veškeré napětí zmizí, dostaví se spisovatelská slast. Jakési látky se přesnou dávkou vyplaví do těla a my cítíme: už je to tam, už se nemusím o nic starat. Slova sedla jak kolečka hodinek a z věty je pevný řetěz, hotový – a na autorovi už nezávislý.
Na závěr formulaci Friedricha Nietzscheho, která je podle nás vyjádřením zákona autorovy vůle: „Sdělit stav, vnitřní hnutí patosu, znaky, včetně tempa těchto znaků, to je smyslem každého stylu.” Tempo znaků (slov), tempo popisované skutečnosti! To se rovná styl!