Katolická dekadence

Převzato z časopisu Universum, Revue České křesťanské akademie, 1/2006.

S odstupem času se zdá skutečně udivující, jak se mohla stát evoluce tak zásadním předmětem sporu mezi náboženstvím a vědou. Vždyť evoluce, to je doslova výbuch tvořivosti a krásy uprostřed pustého a nehostinného vesmíru, to je nepřetržitá cesta vzhůru, neustálé směřování k dokonalejšímu. Evoluce je příběh, dokonce příběh s počátkem a vyvrcholením. Jak jsme ji mohli my křesťané, kteří na příběhu doslova zakládáme svoji existenci a naději, s takovou vehemencí zavrhovat? A proč to mnozí z nás činí pořád? A proč se církev a věda pustily do boje, který musely obě nutně prohrát?

Ovšem paradox leží i na druhé straně: jak může vůbec vnímavý člověk pohlížet na celé toto evoluční drama jako na řetězec náhodných chyb (v obsahu a předávání genetické informace), jako na nedopatření, jako na trapně zpackané slepé tápání ne-smyslné přírody? Jakou námahu musí intelektuální mozek vyvinout, aby popřel a zbagatelizoval neuvěřitelně tvořivou sílu, která tento proces žene a inspiruje, a namáhavě vtěsnal přírodu do šablon neživotných mechanismů!

Příliš velkorysý Bůh
Domnívám se, že jedním z důvodu nepřátelského přijetí evoluce křesťany byl a je strach z Boha, který dává příliš prostoru, příliš svobody. Z Boha, který stojí o naši spolupráci, zve nás k sobě, ale vyžaduje i naši aktivitu, náš podíl na společném díle stvoření. Jsme přece vyzýváni, abychom k němu klopýtali i přes naše chyby a selhání, tak jako k němu klopýtá evoluce přes trilobity a dinosaury. Bůh, který panuje nad statickým a neměnným řádem, není jistě Bohem evoluce. Bůh, který hlídá, jak dodržujeme náboženské předpisy a rituály, ano, takový Bůh by stvořil taxonomický systém rostlin a živočichů tak, jak ho popsal Carl Linné – jednorázově a v neměnné podobě. Jenže takový Bůh není, my předpisy nedodržujeme a rostliny lze do systému vtěsnat se stále většími obtížemi. Takový Bůh by ani nemohl být Bohem našeho vývoje – myslím tím našeho osobního. Ale přesto je to Bůh, kterého si mnozí přejí mít.

Viděl, že to je dobré (Gn 1,18). Toto je refrén biblického příběhu o stvoření, úžasná věta, která se opakuje po jednotlivých tvůrčích aktech jako kánon. Věta, kterou si celá věda zakazuje vyslovit, byť sami vědci se často zasvěcují cestě poznání proto, že uviděli a zakusili, jak je stvoření dobré. Nemohu se ubránit pocitu, že tu větu pronáší umělec, sám překvapen ze svého díla, jakoby dopředu nevěděl, jak to dopadne. A vidí, že se to daří, má z toho radost, a tak pokračuje dál. Jakoby tu určitý plán nebo záměr, popud byl – ale přesná znalost výsledku nikoli. Jako malíř před plátnem, který poodstoupí, vidí, že to je dobré a ještě něco přidá. A opět zhodnotí výsledek a připraví se k dalšímu tahu štětcem. Takto jistě postupuje každý tvůrčí člověk. Nechává stvoření obživnout a komunikuje s ním. Režie na divadle je tehdy dobrá, jestliže herci vkládají do postav něco svého a hru s režisérem spoluvytvářejí. A není dobrá, jestli jsou jen pasivními loutkami v jeho rukou. Jestli takto postupuje Bůh, nevím. Možná je opovážlivé se takto ptát. Bůh je přece vševědoucí, takže jak by ho mohlo jeho vlastní stvoření překvapit?
A Bůh jim požehnal: Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi (Gn 1,22). Zde je jasně stvoření vyzýváno, aby se přičinilo samo. Bůh zde žádá stvoření, aby pokračovalo v jeho díle, aby ho dotvářelo, spoluvytvářelo, aby se na něm podílelo. Vyžaduje jeho vlastní aktivitu. Bůh se za létavce množit nebude, to oni se musí snažit. To, že je aktivita vyžadována od nás, na to už jsme si zvykli a v knize knih je to popsáno nesčetněkrát. I když se často tváříme, že to neslyšíme. Ale ona je aktivita vyžadována i od mechu, medúzy nebo třeba od lva – to mech roste a fotosyntetizuje, medúza se vznáší a lev řve – představa, že to za ně dělá Bůh, nebo že jim to Bůh dává příkazem – takové pojetí jaksi mech ponižuje.

Bůh je náš otec. Ale jak přistupuje dobrý otec k dětem? – Citlivě se dívá, kde jsou jejich vlohy a vytváří jim šance, které ale děti musejí uchopit samy – samy a z vlastní iniciativy. Pokud otec nezahrne svobodu a iniciativu dětí do svých vizí, jeho plány a posléze i sám vztah musí nutně zkrachovat. Je snad dobrým otcem ten, kdo rozvrhne synovi den na minuty a pedantsky hlídá, jestli syn takový rozvrh dodržuje? A nebo je dobrým otcem ten, kdo podstoupí riziko svobody svého stvoření? A není vlastně možnost vyvíjet se určitý druh svobody (vlastního prostoru, autonomie)?
Vidím setrvalé pokušení pro křesťany i nekřesťany, pokušení podlehnout dojmu, že stvoření je jakýsi produkt. Něco sice velkolepého a mohutného, nicméně bez vlastní iniciativy. Něco, co poukazuje na stvořitele (nebo nepoukazuje na nic), ale samo tvůrčí není. Něco, co je mechanismem, co je strojem, podobným, jaké vyrábíme my lidé. Dokonalým strojem, který vyrobil Bůh – konstruktér, nebo zpackaným strojem, který se sám vyvinul řadou vlastních chyb.
Nepřijetí evoluční teorie křesťany bylo ovšem také silně ovlivněno tím, jak Darwin a jeho následovníci (Dawkins, 1989) vysvětlovali a vysvětlují podstatu evoluce a to, co je její „hnací silou“. Na jedné straně tu byl tedy sám fakt evoluce, který provokativně bořil hranice zaběhnutých a zdánlivě neměnných řádů (pocházíme z opice), na druhé straně tu bylo vysvětlení jeho podstaty. Abychom pochopili předpoklady a genezi takového vysvětlení, je třeba zde pojednat o metodologické propasti, která se mezi teologií a přírodními vědami od té doby rozestoupila a přispěla k tomu, že se navzájem přestaly chápat.

Metodologická propast
Přírodní vědy zakládají svou metodologii na hypotéze a na experimentu jakožto nástroji jejího ověřování. Jsou kumulativní – vědci hromadí poznatky postupně a tak, že je můžou využívat (ověřovat, syntetizovat) kdykoli v budoucnosti. Popisují realitu, hledají jednoduchá, skrytá pravidla, snaží se matematizovat popsané jevy a samozřejmě je jejich ctižádostí, aby teorie popisující realitu byly co nejobecnější, nejuniverzálnější. Jejich skromnost spočívá v zájmu a trpělivém zkoumání každého posledního kamínku a broučka, jejich pýcha spočívá v tvrzení, že není ničeho kromě světa kamínků a broučků. Nakonec není ani vědců samých – jejich vlastní životní zkušenost, jejich láska ke kamínkům a údiv nad broučky jsou z jejich teorií o kamíncích a broučcích nemilosrdně vyřazeny, považovány za subjektivní, tedy nedůležité balastní jevy. A protože se s nimi takto naložilo, často samy umírají na úbytě. Vysvětlování neosobního světa objektivní reality pak už neleží v cestě žádná překážka – překážka osobního vztahu.

Teologie jakožto společenská věda je založena hermeneuticky. To znamená, že její stěžejní metodikou je výkladová metoda, snažící se spíše znovu a znovu (nikoli kumulativně, ale tvořivě) proniknout do hloubky zkoumaného zjevení. Vlastní zkušenost není a priori vylučována, naopak, je vyžadována určitá kontemplace, zasvěcení a duchovní formace.
Biologie jakožto věda o životě je rozkročena nad touto propastí, jsouc smýkána střídavě na obě strany. Tato přírodní věda popisovala ve 20. století jevy jako fungování pomocí mechanistických modelů. Historický rozměr, kontingence a spontaneita života jí činila potíže. V rámci biologie se ovšem evoluční nauka a paleontologie zabývají něčím, co je téměř nemožné experimentálně ověřit či zopakovat a dokonce ani vidět – a tady nezbývá než volat na pomoc hermeneutickou metodu. Biologie tu stojí před příběhem a neví si s ním rady (Markoš, 2000).
Na druhé straně také teologie v oblasti fenoménu života a stvoření povážlivě rezignovala a vyklidila pole přírodním vědám. Teprve teď, s ohrožením samé podstaty stvoření genetickou manipulací, eutanázií a podobně, mobilizuje své síly a volá na pomoc biologii. Uvědomuje si, že pro zodpovězení otázky, kam jdeme, je nutné znát i odpověď na otázku, kdo vlastně jsme (Ratzinger, 1997).
Dnešní vzájemná potřeba teologie a přírodních věd, kterou ovšem stále vnímá jen zlomek zainteresovaných, nebyla v Darwinově době patrná. Tehdy se utkaly dva nekompatibilní, do sebe uzavřené systémy – svět kamínků a broučků a svět biblického výkladu stvoření v šesti dnech. Uzavřenost, bezrozpornost a zároveň bezvýchodnost těchto konceptů velmi dobře vystihl S. Komárek (1999):

Diskuse na UK Praha A.D.1400:

Proč jsou labutě bílé?
Stvořiteli se zalíbilo je takto vytvořit.
Proč?
To nevíme, ale On ve své všeobjímající moudrosti to jistě věděl.

A.D.1995:

Proč jsou labutě bílé?
V selekčním procesu se nakonec bílá barva prosadila.
Proč?
To nevíme, ale prosadila-li se, nějakou selekční výhodu přinášet musela.

Datace diskusí do doby Darwina sice nespadá, ale právě v jeho době mohly obě tyto disputace probíhat současně – první v seminářích a druhá na přírodovědeckých fakultách. Pak už jen následovaly nelítostné „mediální“ bitvy, známé z oné doby.

Jak dnes věda vysvětluje evoluci
Vraťme se ale ke koncepcím, které biologie předložila k vysvětlení fenoménu evoluce a tím i k fenoménu života samého. Výše uvedená druhá tautologická disputace nastiňuje teorii selekčního procesu. Náhodným procesem (teprve po Darwinovi ho genetika vysvětluje jako mutaci, chybu v záznamu či přepisu genetické informace) dochází k vytváření odchylek, ty jsou dědičné, a jsou-li selekčně výhodné, prosadí se a rozšíří, při oddělení populací pak vzniká nový druh. Tento proces byl a je interpretován jako mechanický, slepý, netvůrčí, proces, který nemá a nemůže mít cíl. Evoluce tedy není příběhem, protože příběh by měl mít smysl, aby se dal číst a pochopit. Pro křesťanskou koncepci je toto vysvětlení právě z tohoto důvodu nepřijatelné: stvoření má smysl a cíl a jeho korunou je člověk (De Chardin, 1990). S vaničkou je tedy vylito i dítě: pokud takto evoluce probíhá, pak tedy evoluci zavrhněme jakožto blud.
Primát mechanismu náhodná chyba – kompetitivní vyloučení je však současně nahlodáván z několika směrů (Capra, 1997). Je totiž zřejmé, že:

1. Frekvence náhodných mutací určitě není dostatečná k tomu, aby mohla vysvětlit dalekosáhlé změny během vývoje života. U bakterií snad ano, ale určitě ne u vyšších živočichů. Genom je navíc mylně chápán jako lineární uspořádání nezávislých genů, z nichž každému odpovídá nějaký biologický rys. Skutečnost je však složitější: geny ovlivňují široké rozmezí rysů a naopak řada odlišných genů se kombinuje při vytváření jednotlivého rysu. Vývoj složitých struktur postupnými mutacemi individuálních genů je těžko představitelný. Studium koordinujících a integrujících aktivit v celém genomu má zřejmě nesmírnou důležitost, ta je ale zastřena mechanistickým přístupem konvenční biologie (Markoš, 2000).

2. Geny cestují mezi mikroorganismy různých druhů, bakterie si vyměňují různé genetické informace, celé úseky DNA: rezistenci k antibiotikům, metabolické schopnosti. Na úrovni mikrosvěta se tedy nevyvíjejí druhy izolovaně, ale všechny najednou v jakémsi „tavicím kotlíku.“ „Vynálezy“ se jako lavina šíří celým mikrobiálním společenstvem (Margulis a Sagan, 2002).

3. Nejen geny, ale celé organismy byly a jsou opakovaně integrovány do jiných organismů – současné organely jako mitochondrie (zajišťují dýchání) a chloroplasty (fotosyntetizují) byly kdysi bakteriemi (sinicemi). Jejich integrace do hostitele musel být složitý proces připomínající spíše vstup nového kandidáta do EU než vyhlazovací válku afrických kmenů. Vzít tento proces na vědomí vyžaduje v daleko vyšší míře uznat roli kooperace a neustálou závislost všech životních forem, které tento tzv. endosymbiotický proces podstupují (Margulis a Sagan, 1995).

4. Vývoj organismů nelze odmyslet od vývoje jejich prostředí. Spíše než chápat vývoj organismů jako neustálé přizpůsobování se (nebo nepřizpůsobení se a vyhynutí) je třeba pohlížet na vývoj organismů a prostředí jako na neustále interaktivní proces (Lovelock, 1994). Není prostě pravda, že jsme pouze „formováni“ okolním světem. Hledáme své životní prostředí a aktivně je také formujeme.
Tyto nové pohledy volají po hlubším zpracování hermeneutickými vědami – vznikly plně v prostoru přírodních věd, ale svým významem jej přesahují. Dnešní učebnice evoluční biologie by byla psána jazykem podstatně odlišným od neodarwinismu.

Evoluce jako vztah
Hnací sílu evoluce tedy můžeme chápat také jako neustálou tendenci hledat, zkoušet, riskovat a tím tvořit něco nového. Spontánně se tak vynořuje vzrůstající komplexita a řád. Můžeme takovouto intuici přirozeně rozšířit o tvrzení, že se život vztahuje k něčemu, co je tu mimo něj, k nějakému cíli – ale jde k němu klopýtavě, velkými oklikami a slepými cestami. Je snad možné vést paralelu mezi evolucí a naší klopotnou cestou k Bohu? Já jsem cesta, pravda a život… Je možné rozšířit onu cestu na cestu veškerého života?
Od vztahování se skrze evoluci není daleko ke vztahu stvořeného a Stvořitele. Je-li stvořitel samým dárcem bytí (sv. Tomáš), a svět zároveň tedy není absolutním bytím, pak je stvoření zcela závislé, a to stále, v každém okamžiku, jak při svém individuálním vývoji (rašící rostlina), tak i ve svém historickém vývoji (evoluce rostlin). Aby vůbec bylo, musí existovat jen v prostoru vztahu k jinému. Stvoření pak nemůže být výrobou ani konstrukcí, ale ani „objevením se“ či „vznikem“, ale musí být neustálou závislostí stvořeného na svém základu. Samo bytí postuluje tuto závislost, tento vztah (Schmidt, 1997). Má-li ovšem skutečnost takto vztahovou podobu, pak to nutně znamená, že se skládá z autonomních entit – protože jen takové mohou mít vztah. Pasivní „produkt“ a „výrobek“ vztah k „inženýrovi – plánovači a výrobci“ nemá, ani k malému, ani k Velkému.
Z tohoto hlediska je nutné chápat evoluční podstatu stvoření, která poukazuje na vztahování se, jako pokrok v jejím poznání. Bez ohledu na svou konfesi musí biolog prohlásit, že se stále vše (aktivně) vzpíná ke složitějším a dokonalejším strukturám a systémům. To je zvláštní a zarážející skutečnost – i pro ty, kdo Boha odmítají.
Domnívám se, že vztahová podstata stvoření a evoluce je vnímatelná pouze pomocí zapojení našeho vlastního „vztahu“, naší vlastní vědou zatlačované „subjektivní složky“. Je nezbytné prolomit hranice subjektivní-objektivní, která se tak pevně a nešťastně zabydlela ve vědeckém světě. Je to tedy sama podstata vědy, která nám z tohoto úhlu nedovoluje nahlédnout nejvlastnější smysl stvoření, života a vývoje? Zdá se, že ano. Naštěstí jsme my vědci také lidé a máme šanci nedovolit objektivní racionalitě (tomuto vlastně neexistujícímu konstruktu), aby zcela ovládla naše myšlení. Máme šanci dát prostor vztahu – a tím se vyvíjet.
RnDr. David Pithart působí na Ústavu ekologie krajiny Akademie věd.