Katolická dekadence

Mýty inkulturace

V prosinci 1909 napsal Gilbert Keith Chesterton o nábožensko-vědeckém významu Vánoc:
„Když mi nějaký učený člověk řekne, že 25. prosince se ve skutečnosti klaním astronomickému Slunci, pak mu řeknu, že nic takového nedělám. Praktikuji zvláštní osobní náboženství, jehož radosti ani v nejmenším nejsou astronomické.”
Již před sto lety nám dal Chesterton správnou odpoved’ podle zdravého rozumu i podle osobního přesvedčení, ale především jako křesťan a religionista, který velmi dobře ví, co se slaví o Vánocích: „Nekapitulujte tak lehce pred zlomky pravdy z desáté ruky, jako je tvrzení, že Vánoce mají pohanský původ… Mluví se mnoho o slunovratu, tvrdí se, že Vánoce jsou svým způsobem kultem Slunce. Na to všechno je velmi jednoduchá odpověd’: Všechno je ve skutečnosti zcela jinak. Když lidé říkají, že cítí za symboly ,ducha’, pak to první, co od nich očekávám, je, že cítí, jaký je to protiklad: klanět se slunci, anebo se dát vést hvězdou.” Hvězda nás zavádí do Betléma na setkání s Bohem, který z vlastní iniciativy sestoupil na zem, aby začal s lidmi společný božsko-lidský příběh.

Bohužel, Chestertonovi bylo věnovano málo pozomosti, a tak nakonec triumfoval historicko-religionistický význam Vánoc, který je dokonce přijímán i uvnitř církve. Před měsícem byla Chestertonova intuice konečně vědecky potvrzena a demaskována religionisticko-vědecká smyšlenka. Hans Forster, papyrolog Rakouské národní knihovny, přednesl dvě přednášky o vzniku vánočních svátků na studijním dnu na Katolické akademii v Mnichove. Výchozím bodem byla běžná teze, že ve čtvrtém století po Kristu byla široce rozšířená pohanská slavnost Slunce, se kterou se chtěla katolická církev vypořádat tak, že v rámci integrace nazvala tento svátek Sol invictus, svátek neporazitelného Božího Syna. Při zimním slunovratu se slavilo narození Božího Syna jako východu Slunce spravedlnosti (Malachiáš 3,20). Za tuto příkladnou formu inkulturace je stará církev ješte dnes chválena.

Podle jednoho syrského mnicha ze 12. století, který zastával tezi o závislosti Vánoc na pohanském slunovratu, a to z averze vůči Římu, vzali si reformátoři Vánoce za záminku, aby obvinili církev ze 4. století ze zrady pravé víry a odloučili se od ní. Z toho důvodu kalvinisté Vánoce zcela zrušili. Od této reformační kritiky pokračují pochybnosti o pravosti Vanoc.

Forster nejdříve z dokladu důkladně prozkoumal situaci církve ve 4. století. Zavedení Vánoc bylo z dvojího hlediska něco zcela nového. Především církev dosud polemizovala s pohansky chápaným slavením narozenin a za druhé pevným termínem 25. prosince se vyslovila proti pohyblivému svátku podle židovskeho měsíčního kalendáře. Předcházela tomu dlouhá diskuse o správném datu narození Pána, přičemž dostávala někdy jarní rovnodennost 25. března pro alegorický význam přednost. Žádna zachovaná kázání ze 4. a 5. století však 25. prosinec neproblematizují, nýbrž pokládají jej za historicky korektní.

V četných vánočních kázáních reaguje svatý Augustin často na útoky donatistů. Ale pokud jde o nově zavedený svátek, není v této věci s donatisty sporu. To je tím více překvapující, že donatisté využívali každou příležitost k tomu, aby obvinili církev, že se přizpůsobuje pohanskému státu. Naproti tomu vytýká Augustin donatistům odmítáni svátku Zjevení Páně jako porušování jednoty s východními křest’any. Je nemyslitelné, že by se Augustin nezmínil o odmítání Vánoc, kdyby něco takového existovalo. Při každém závěru roku se Augustin znovu vyslovil proti nezřízenému oslavováni příchodu nového roku. Že by se nevyslovil proti oslavám Sol invictus? Z totio dospěl Forster k závěru, že žádný sluneční svátek nemohl existovat, protože donatisté by si takovou příležitost nenechali ujít a Augustin se nikdy o svátku Sol
invictus nezminil.

Kromě Augustina poukazuje Forster na Maxima z Trevíru, který označil v pátém století božské ustanovení svátku za zdařilé, protože zrušené pohanské saturnálie předcházely vánočním svátkům a slavení Nového roku začínalo až po Vánocích. Zdůraznil, že 25. prosinec nemá žádnou pohanskou paralelu. Když chtěl svatý Jeroným přesvědčit křesťany ve Svaté zemi, kteří dosud slavili jen Zjevení Páně, aby začali slavit také 25. prosinec, tamní křesťané by proti tomu jistě měli námitky, kdyby Vánoce souvisely s kultem Slunce. Z toho vyvozuje Forster otázku, zda vůbec existoval nějaký římský svátek neporaženého slunce. Rozhodně je nutno odmítnout, že by kult slunce byl zaveden v celé říši. Forster zpochybňuje zcela existenci slunečního kultu v římské říši jako domácího náboženství. Dosavadní převládající názor o vzniku Vánoc jako vynucené paralelní slavnosti nemá opodstatnění v žádných dochovaných podkladech. Na počátku této teorie jsou omyly reformátorů a jejich útoky proti tzv. ranému katolicismu, které pak převzali religionisté a katolická strana na to chybně odpověděla svou inkulturační tezí.

Ve své druhé přednášce hovořil Forster o souvislosti Vánoc s židovským okruhem svátků, zvlastě svátku Chanuka. I když jsou zde společné prvky jako symbolika světla a praxe dárků, jedná se o pozdější připodobnění v 19. století, které s dřívější církví nesouvisí. Ve čtvrtém století bylo naopak dokončeno rušení židovského kalendáře. Z toho Forster vyvozuje, že pro vznik vánočních svátku musí existovat jen ryze vnitrocírkevní důvody. Podle jeho názoru sehrála zde svou roli stavební činnost císařovny Heleny ve Svaté zemi, která přitahovala četné poutníky. Ti chtěli oslavovat ve správný čas na vlastních puvodních místech významné události dějin spásy. Poutníci pak tyto svátky propagovali ve vlastních zemích. Tím je možno také vysvětlit rychlé rozšíření svátku Narození Páně, které během staletí obsáhlo celou církev.

Je třeba si jen přát, aby tyto vědecky podložené názory ovlivnily vnitřní vzdělávání v církvi a došlo k opravě chybných významů, které poškozují životní praxi věřících.

Článek vyšel v magazínu Die Tagespost a napsal jej Michael Karger, překlad vyšel v moravském týdeníku Světlo

Počet komentářů: 24

Františka napsal(a):
29. 12. 2009 v 2:47
Tedy mně osobně nikdy nevadilo, že by křesťané cíleně “hodili” slavení Kristova narození na slunovrat. Naopak, připadá mi to docela smysluplné. A nějak moc nechápu, co na tom komu může vadit. Datum Kristova narození přece není nikterak známo. A myslím, že je dobré, když se tak důležitý svátek, jako příchod Boha na zem, jaksi “napasuje” na důležitý astronomický okamžik, jako je slunovrat. Tenhle článek je sem dán k polemice, pokud jaká bude. Já si totiž neumím představit, že by někomu vadil “pohanský původ Vánoc”. Tento “pohanský původ” lze přece chápat jen ve smyslu, že křesťané stanovili den oslavy Kristova narození na den, který je významný i pro nekřesťany. A na tom přece není nic špatného. Ostatně: Kristus je slunce světa, tak proč neslavit jeho narození v den slunovratu? :-)
Maftík napsal(a):
29. 12. 2009 v 11:23
No já občas pozoruju, že toho ať už skutečného či domnělého pohanského původu vánoc ateisté (a nejen oni) využívají pro své protikřesťanské polemiky. Takže to je takový důvod minimálně per accidens, proč by to nějak mohlo vadit. Jinak mě samozřejmě také zajímají (věcné) námitky proti vývodům učiněným v článku, který by pravda potřeboval trochu konkrétnější doklady, tj. ne jen napsat “podle jednoho syrského mnicha z 12. století”, ale přímo napsat i jeho jméno apod. Uvidíme, třeba se dočkáme i nějaké solidnější studie; každopádně je jasné, že nás musí zajímat pravda a ne “jak bychom si to přáli mít”. Ale i přes nedokonalosti textu jej v dnešní době, kdy je v naší zemi křesťanství stále v silné defenzívě, vidím jako pozitivní.
Františka napsal(a):
29. 12. 2009 v 14:51
A taky je dobře, když se občas zpochybní něco, co “každý ví”, jak je to v případě Vánoc a jejich původu. Mě v tom článku nejvíc přesvědčují ty argumenty o Augustinovi. On se skutečně vyslovoval ke kde čemu :)
Milan napsal(a):
29. 12. 2009 v 17:12
Tak tedy něco konkrétního. Během staletí obětoval celý svět 25. prosince SLUNCI pod různými jmény:Tamuz, Horus, Osiris, Sol, atd. Byla to doba orgií, obětování dětí Baálovi, pití a veselí.Královna Babylonu SEMIRAMIS nařídila tehdejšímu světu, aby oslavoval narození jejího syna TAMUZE, který byl “bohem slunce”, tedy Baálem.Lidé v době zimního slunovratu pekli obrazy SEMIRAMIS s dítětem mužského pohlaví v náručí. Současně také pekli různé koláče či sladkosti, které spolu s ovocem a pochodněmi zavěšovali na stromy v hájích.Touto modloslužbou se poskvrňovali i Bohu nevěrní Izraelité – viz.:BIBLE, Jeremjáš 44:15 Nato odpověděli Jeremjášovi všichni muži, kteří věděli, že jejich ženy pálívaly kadidlo jiným bohům, i všechny ženy, které tu stály – bylo jich veliké shromáždění -, všechen lid, který pobýval v Patrósu v egyptské zemi:
16 “V tom, co jsi nám mluvil ve jménu Hospodinově, tě neposlechneme.
17 Určitě však splníme všechno, co vyšlo z našich úst, že budeme pálit kadidlo královně nebes a že jí budeme přinášet úlitby tak, jak jsme to dělávali my i naši otcové, naši králové i velmožové v městech judských a na ulicích Jeruzaléma. Tehdy jsme měli chleba dosyta, bylo nám dobře, nic zlého jsme nezakoušeli.
18 Od té doby, kdy jsme přestali pálit kadidlo královně nebes a přinášet jí úlitby, máme nedostatek ve všem a hyneme mečem a hladem.”
19 Ženy dodaly: “Jestliže pálíme kadidlo královně nebes a přinášíme jí úlitby, cožpak jí bez vědomí svých mužů pečeme obětní koláče, jimiž ji zpodobňujeme, a přinášíme jí úlitby?”
20 Jeremjáš řekl všemu lidu, mužů, ženám i všemu lidu, kteří s ním vedli rozhovor:
21 “Cožpak si Hospodin nepřipomněl ten obětní dým z kadidla, jež jste pálili v městech judských a na ulicích Jeruzaléma vy i vaši otcové, vaši králové a vaši velmožové i lid země? Nepřišlo mu to na mysl?
22 Hospodin už nemohl snést vaše zlé skutky a vaše ohavnosti, jichž jste se dopouštěli. Proto se vaše země stala troskami, úděsem a zlořečením, bez obyvatele, jak je tomu dnes.
A ještě několik ne bezvýznamných odkazů:
Vědec a spisovatel ISSAC ASIMOV píše: Mithraisté slavili narození Mitrhy v době zimního slunovratu 25. prosince, takže populární římské Saturnalie vyvrcholily v mithraistickém”Dni slunce”. Někdy po roce 300 n.l. učinilo závěrečný krok křesťanstvo, když absorbovalo Saturnalie a z pohanského svátku se stal svátek křesťanský.
Katolická encyklopedie (1908),sv.III. str.74, angl.:Vánoce nepatří k nejstarším svátkům církve….Nejprve byly slaveny v Egyptě.
History of the Intellectual Development of Europe, John William DRAPER, M.D.LL.D. sv.1, str.310:”Faustus, pohan ze 4. století říká papeži Augustinovi o křesťanech:Vy slavíte vznešené svátky pohanů… a co do způsobu, ty jste si přisvojili beze změn. Ničím se nelišíte od pohanů, jen že máte oddělené od nich své shromáždění.”
BIBLE, Jeremjáš 10:1 Dome izraelský, slyšte slovo, které proti vám promluvil Hospodin.
2 Toto praví Hospodin: “Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody.
3 To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou.
4 Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké.
Osobně mám jako křesťan 2 důvody:1. Kdyby Bůh chtěl, aby se světil den narození Jeho Syna, tak to nechá v BIBLI zaznamenat, což o smrti Pána Ježíše je tomu právě opačně (přesně na hodiny). 2. Druhý důvod vidím v logice.Asi by mě to velmi mrzelo, kdyby má rodina a okruh mých nejbližších zvolil k oslavě mého narození datum narození mého největšího odpůrce. Je na jednom každém z nás zvolit, či je to satanské dílo, či ne – viz. biblické odkazy.
Maftík napsal(a):
29. 12. 2009 v 20:28
Milan: díky za názory a odkazy, resp. hlavně za ten od Johna Williama Drapera, ten by chtělo prověřit a předložit autorům zdejšího článku (ten citát z katolické encyklopedie z 1908 nevím na co má pokuazovat; že by poukazoval na pohanský původ vánoc to určitě nevypadá). Co se týče závěru, resp. tvých dvou důvodů, tak aplikuješ chybný přístup sola scriptura, ale o tom tady nechci vést polemiku.
Danny L. napsal(a):
13. 1. 2010 v 0:23
Článek pro Katolickou dekadenci
Moudré přetváření světa nebo duch přizpůsobování se světu?
Studijní materiály osvětlující rozsáhlý vliv římských kultů slunce na pohany i křesťany i jejich značný vliv na stanovení data vánoc a proč o tom všem sv. Augustin velice dobře věděl
Hezký den ! V současné době provádím větší soukromý výzkum dobových zdrojů týkajících se původu vánoc, jakož i stanovisek odborných kruhů, k této tématice. Narazil jsem přitom i na vaše zajímavé webové stránky. Článek prezentující názory Hanse Forstera o mizivém vlivu slunečního kultu na římskou říši, mne svým nedoceňováním naprosto zřejmých faktů na tolik překvapil, že mne vlastně přiměl k tomu, abych se pokusil o trochu objektivnější pohled, který nám křesťanům může možná pomoci vidět i méně příjemná fakta církevní historie bez potřeby sebeklamu či zbytečného přikrašlování „lakováním na růžovo“.
Písemný citát manichejce Fausta k sv. Augustinovi (354-430), který v diskuzi zmiňuje Jirka, se v úplném znění dokonce přímo dotýká „slunovratů a kalend“/zde patří např. 25. prosinec a 1. leden/ svěcených křesťany. Vědec J.W. Draper jej uvádí hned ve dvou svých knihách a v kontextu zní takto:
„Tento pokus získat ze světa nové konvertity převzetím jejich idejí a zvyků, neprocházel bez námitkek těch, jejichž rozum tento motiv rozpoznal.”Vy jste, ” říká Faustus Augustinovi, “nahradili oběťi pohanů svými mšemi; jejich modly vašimi mučedníky, kterým sloužíte s úplně stejnými poctami. Vínem a svátky si snažíte obměkčit duchy mrtvých; vy oslavujete důležité svátky pohanů, jejich kalendy i jejich slunovraty; a ty jste ve svých způsobech přejali beze změn. Ničím se nelíšíte od pohanů, až na to, že od nich máte oddělená svá shromáždění.” Pohanské obřady byly všude zaváděny. (John William Draper, M. D., LL. D., History of the Conflict Between Religion and Science, Chapter II., p. 38 /New York: D. Appleton, 1874/ chap. „CHRISTIANITY UNDER CONSTANTINE“. ) http://www.freeinfosociety.com/media/pdf/4742.pdf
Je třeba vzít do úvahy fakt, že křesťanská církev čtvrtého století měla již z minulosti poměrně bohaté zkušenosti z pozměňováním pohanských svátků na křesťanské, neboť jak např. uvádí ve svém díle význačný kardinál J.H. Newman, tak např. biskup a životopisec Řehoř z Nyssy(330-395) chválí svého jmenovce žijícího v předchozím století biskupa Řehoře zvaného Thaumaturgus(330-395) za to, jak obratným způsobem převádí svátky pohanských bohů na svátky křesťanských mučedníků využívajíc při tom i uctívaní jejich relikvií. (John Henry Newman, An Essay on the Development of Christian Doctrine/Wipf-Stock, 2005/)

“Když si Řehoř (Thaumaturgus – p.m.) uvědomil, že prostý a nezkušený dav setrvává ve svém uctívání obrazů, pro libosti a ukojení smyslů, která si užívali v pohanských svátcích, udělil jim svolení dopřát si stejných potěšení slavením památky svatých mučedníků, doufaje, že postupem času je to přiměje z vlastní vůle obrátit se k více chvályhodnému a řádnému životu.” (Uvedeno v “Ecclesiastical History,” J. L. Mosheim, Vol I, cent. 2, p.202).
Současný katolický slovník významných osobností v křesťanstvu o Řehoři Thaumaturgovi říká: „On věřil, že pohanské učení může být použito pro podporu křesťanství, on pozměnil tradiční pohanské svátky na křesťanské a byl vysoce úspěšný v přivádění pohanských davů do své církevní diecéze.“ (Lavinia Cohn-Sherbok “Who’s who in Christianity“ /London,1998/, p. 115)
Fakt, že tato praxe byla používána jeho předchůdci, byl dobře znám i sv. Augustinovi a on sám ji používal při svém získávání pohanů a což oboje sv. Augustin sám přiznává, píšic o tom Alysiovi z Tagastu.(Viz Ep. XXIX. in Benedict, ed. ii. 52.; „SPIRITUAL HEALING“, W. F. COBB, D.D. /1914/ p. 80) Také Řehoř z Nyssy píše Abbotu Mellitovi, že Augustin tyto metody používal (viz dopis uvedený v Bede, H.E., Plummer´s ed., Vol. 1, p. 65).
Zrovna tak dobře Augustin věděl o silném vlivu kultu slunce na křesťany, snažil se ale bránit tehdy běžnému ztotožňování Krista se sluncem:
Ti, kdo říkají, „Kristus je slunce“, lžou o slunci. Slunce ví, že Kristus je jeho Pán a Stvořitel. (Ennaratio v Psalmum 93) http://www.tertullian.org/rpearse/sol_invictus.htm
Také ve svých kázáních, které Augustin míval o vánocích jasně dává najevo, že ví, že jde o den pro pohané i křesťané té doby považují za svatý a že pohané v tomto dni ke cti slunce silně povykují.
Hugo Rahner, Greek myths and Christian mystery, /1971/ p. 151 uvádí Augustinova slova:
„Nechte nás radovat se, moji bratři, jakkoli mnoho mohou pohané pokřikovat, protože to není viditelné slunce, které dělá tento den svatý, ale jeho neviditelný strůjce.”(„Let us rejoice, my brethren, however much the pagans may shout, for it is not the visible sun that makes this day holy, but its invisible maker.“) Sermo 186, I (PL, 38, 999A)
O dalších Vánocích říká : „ Ano, moji bratři, my budeme zachovávat tento svatý den, ale ne jako nevěřící kvůli tomuto slunci, ale kvůli Tomu, kdo je Stvořitel slunce.” (He says on the Christmass following: „Yes, my brethren, we will keep this day holy, but not like the unbelievers because of this sun, but because of the him who is the sun´s Creator.“) Sermo 190, I (PL, 38, 1007C)

Někdy se i sám Augustin se v té kombinaci „pohanství-křesťanství“ ve svém kázání trochu ztratil, protože i on Krista zřejmě omylem ztotožnil se dnem( tedy časem), a o času jak dobře známo sám ve svých dílech tvrdil, že také onen je části stvoření /Hebrejcům 1,2.3/.
„Natalis dies quo natus est dies – Christ is the true day of the sun – Kristus je pravý den slunce.“
Sermo 196, I (PL, 38 1019A). Cf. W. Roetzer, Des hl. Augustinus Schriften als liturgie-geschichtliche Quelle (The Writings of St. Augustine as a Source for the History of the Liturgy), Munich, 1930, pp. 38-43
Augustina trochu omlouvá fakt, že nebyl křesťanem vždy. Ve svých mladých letech vyznával manichejský kult, což byl zvláštní gnostický směr, který mimo jiné Krista ztotožňoval s hmotným Sluncem a právě v tomto náboženství Augustin strávil celých devět let. Proto se velmi dobře znal s Faustem, který v manichejkém kultu zastával úřad biskupa. Oba tedy dobře znali i detaily manichejského náboženství i jeho specifické uctívání slunce. A právě k tomuto, poskytuje The New Shaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge zajímavý poznatek o jistém vlivu manicheismu na stanovení data vánoc.
„Pohanské saturnálie a brumálie byly příliš hluboce zavedeným a oblíbeným zvykem, než aby je křesťanský vliv odstranil. Uznání neděle císařem Konstantinem jako státního svátku (dne slunce Phoebuse a Mithry a dne Páně), spolu s vlivem manicheismu, který identifikoval Syna Božího jako hmotné Slunce, mohlo křesťany čtvrtého století přivést k tomu, aby považovali za vhodné ustanovit narozeniny Syna Božího v časové shodě s narozeninami hmotného Slunce. Pohanský svátek s jeho vzrušením a radovánkami byl tak populární, že křesťané byli potěšení ze záminky, která jim dovolovala pokračovat v oslavě tohoto svátku s malou změnou v duchu či způsobu. Křesťanští kazatelé Západu a Blízkého východu protestovali proti nevhodné povrchnosti, se kterou se Kristovy narozeniny slavily, kdežto křesťané Mezopotámie obvinili své západní bratry kvůli přijetí tohoto pohanského svátku jako křesťanského z modlářství a uctívání slunce.” The New Shaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge, Samuel Macauley Jackson.(Michigan: Baker Book House), p. 48

Jak je zatím z výše uvedeného docela zřejmé,že Augustin měl tedy nemalé poznání o vlivech slunečních kultů na křesťany a měl mnohé, dokonce i praktické poznatky s pozměńováním pohanských svátků na svátky v křesťanském hávu. S kritickou tézi o závislosti vánoc na pohanském slunovratu nepřišeli jako první vědeckými hypotézami vyzbrojeni protestanté 18. století, ani puritáni 17. století, ani reformátoři 16. století, ani syrský mnich z 12. století, ale jak uvádí posledně uvedená encyklopedie, šlo o mezopotamské křesťany, kteří byli současníky tehdejšího dění. Také The Encyclopedia Britannica, /1946 edition/, states, “Christmas“ uvádí, že přesně z těch samých důvodů, t,j z „uctívaní slunce a modlářství“ syrští a arménští křesťané obviňovali římské křesťany a i v tomto připadě jde o soudobé účastníky nově zaváděného solárního data 25. prosince. I další aktér tehdejšího dění sv. Jan Zlatoústý ve svém kázání z roku 386 uvádí, že jak pohané i tak od nedávné doby i křesťané oslavují 25. prosinec, a přitom dobře věděl, že pohané tak činí proto, že uctívají sluneční kouli, kterou pojmenovávají „Jediný neporazitelný“.
„Na tento den byly v Římě nedávno ustanoveny narozeniny Krista k tomu, aby zatímco pohané jsou zaneprázdněni svými nesvatými obřady, křesťané mohli nerušeně slavit své posvátné obřady. Tento (den – 25. prosinec) nazývají Narozeniny Jediného Neporazitelného; ale kdo je tak neporazitelný jako Pán? Oni to nazývají narozeninami slunečního kruhu, ale Kristus je Slunce spravedlnosti.” /”Del Solst. Et Aequin.” (II, str. 118, ed. 1588)/

Nutno jen dodat, že je velice dobře badatelsky i archeologicky doloženo, že jako „Neporazitelný“ byl nazýván syrsko-římský bůh slunce Sol Invictus, kterého ve třetím i čtvrtém století v římské říši silně zpopularizovali samotní císařové a stejně byl čím dál, tím častěji nazýván i perský bůh slunce Mithra, jehož uctívání začalo v římské říši již prvním století př. Kr. a který široce zpopularizovali římští legionáři. Datum vánoc se nestanovovalo v žádném „vnitrocírkevním vákuu“, ale v souboji se silnými protivníky.

Historik C.E.Olmstead napsal:
“Mithraismus přijal formu tajemného náboženství, s propracovanými zákonitostmi a obřady. Přišel do starověkého římského světa asi r. 75 př. Kristem., a za 200 let se dostal do pozice hlavního konkurenta křesťanství.“
(Olmstead CE. Mithras. The World Book Encyclopedia, 50. vydání, svazek 13, Chicago, 1966, s. 566)

Historik a sociolog E. Royston Pike, Encyclopedia of Religion, Art. Mithraism.: „První dnem týdne byla mithraistická neděle již dříve, než se stala křesťanskou, a 25. prosince byly Mithrovy narozeniny.“
Agostino de Almeida Paiva, portugalský expert na mithraismus, uvádí: „Neděle, první den každého týdne, byla zasvěcena Mithrovi od dávných časů, což je potvrzeno různými autory. Protože Slunce bylo bůh, Pán par excellence, neděle byla nazývána dnem Páně, jak ji později začalo nazývat i křesťanstvo. (0 Mitraismo, p.3) Tentýž autor při porovnání obou náboženství napsal: “Jedno i druhé považovalo neděli za svatou, jako den Páně, a jedno i druhé slavilo narození svého boha 25. prosince; a je nepochybné, že mithraismus předcházel křesťanství v těchto, ale i jiných bodech.” (“O Mitraismo”, p. 60; Quoted in Sunday in Roman Paganism, p. 149)

Katolický učenec Charles Aiken napsal:
„V žádném městě neměli mithraisté tolik chrámů jako v Římě.“
(Aiken C.F., Mithraism and Christianity. The Catholic University bulletin, Volume 19, 1913. Original from the University of Michigan, Digitized Dec 19, 2008, p. 386)

Specialista na starověká orientální náboženství Dr. Rudolf Drossler napsal:
„Když Římané dobyli v prvním století před naším letopočtem a po něm všechny státy malé Asie, v nichž kult Mithry zapustil hluboké kořeny, přišli rovněž do styku s mytologií kolem tohoto boha. S neuvěřitelnou rychlostí se nyní jeho uctívání rozšířilo po celém helénsko-římském světě, v němž se tomuto bohu říkalo Mithras.“ (Dr. Rudolf Drossler „Když hvězdy byly ještě bohy“/1980/ s. 52)

Archeoložka Kate Prendergast napsala:
„Archeologické důkazy pro praktiky mithraistického kultu v římském světě jsou víc než bohaté, v archeologickém záznamu bylo identifikováno čtyři sta mithraistických “nalezišť”. Většina z nich jsou místa pro shromáždění: podzemní Mithraea, také známé jako jeskyně, kde se setkávali zasvěcenci, aby praktikovali kult. Také bylo nalezeno tisíc nápisů věnovaných Mithrovi, a přes tisíc kusů soch a některých fresek dosvědčujících výjimečně bohaté posvátné umění spjaté s kultem./…/Mithra se narodil o zimním slunovratu“
(Kate Prendergast is Senior Writer for Science & Spirit. She has a doctoral degree in archaeology from St. Hugh’s College, Oxford. This article was adapted from her paper, “Chronos, Saturn, Mithra: Archaeology and the Pagan Origins of Christmas,” in Case Studies in Archaeology and World Religion. The Proceedings of the Cambridge Conference, T. Insoll, ed., BAR International Series 755.)
Církevní historik H.M. Gwatkin napsal:
“Mithra vystoupil do popředí ve třetím století. Byl zde všeobecně vidět jistý mravní prvek v uctívání Mithry, autora a ochránce života, Mithra očišťovatele, dárce nesmrtelnosti. Ohromná Mithrova katolická církev se rozprostírala zeměmi od Persie k Britanii, zvláště podél velkých řek, kde se usadily legie. Měla řádné kněze i laiky, askety a žebravé mnichy i rozmanité řády věřících mužů. Měla třikrát denně pravidelné bohoslužby, roční cyklus svátků vrcholících 25. prosince Mithrovými narozeninami, s bohoslužebnými shromážděními a procesími řeholníků.” (Gwatkin, Henry Melvill. Early church history to A.D. 313 2nd Edition. Macmillan, 1912. Original from the University of Michigan Digitized Nov 13, 2008, p. 140)

Velký expert mithraismu Franz Cumont napsal:
„Mithra, byl ztotožnován s neporazitelným Sluncem…oni také měli neděli za svatou, a slavili narození Slunce 25. prosince“/…/ Mithraismus dosáhl vrcholu své mohutnosti v polovině třetího století, a v tu chvíli to vypadalo, jako kdyby svět byl jen kousek k tomu stát se mithraistickým.“
(Cumont Franz. Translated from the second revised French edition by Thomas J. McCormack. The Mysteries of Mithra. Chicago, The Catholic University bulletin Author Catholic University of America Publisher Catholic University of America., 1913 Item notes v. 19 Original from the University of Michigan Digitized Dec 19, 2008pen Court [1903] pp.193.199)

Katolický učenec John Arendzer o mithraismu napsal:
„Dosáhl svého vrcholu v průběhu třetího století, a zmizel pod represivními nařízeními císaře Theodosia na konci čtvrtého století./…/Otcové vedli uctívání. Hlava otců, jakýsi papež, který vždy žil v Římě a byl nazýván “Pater Patrum” nebo “Pater Patratus.” Členové pod stupněm otce navzájem se nazývali “bratři” a společenské rozdíly v Mithrově jednotě byly zapomenuty.“
(Arendzen J.P. Transcribed by John Looby. Mithraism. The Catholic Encyclopedia, Volume X. Published 1911. New York: Robert Appleton Company. Nihil Obstat, October 1, 1911. Remy Lafort, S.T.D., Censor. Imprimatur. +John Cardinal Farley, Archbishop of New York )

Univerzitní profesor religionistiky S. Douglas Waterhouse napsal:
“Okamžik zimního slunovratu (ve starověku zachovávaném 25. prosince) byl uctíván Chaldejci jako vznik světla – dítěte Slunce. Bylo to odvozeno z babylonského konceptu, když tam později vznikl svátek Mithrakana věnovaný Mithrovi (lux mundi, ” světlo světa”), na počest události, která vyznačila vzestup Mithry z podzemí (25. prosinec). Naproti tomu Syro-Féničané se drželi odlišného učení. Zimní slunovrat byl pro ně proměnou starého, oslabeného Slunce na mladé, vitální, nikým neporazitelné. Římský císař Elagabalus(218-222 po Kr.), zavedl v Římě syrský kult slunce, a císař Aurelián (270-275 po Kr.) ustanovil v roce 274 po Kr. 25. prosinec jako význačný římský výroční svátek. V císařském Římě, málokdo uměl rozlišit tyto dvě učení; dies natalis Solis Invicti byl oslavován mnoha světly a pochodněmi. Den uctívání narozenin světla a Slunce byl vybrán papežem Juliem I. (337-352 po Kr.), jako den památky narození Krista.” Cf. the remarks of the Theodor H. Gaster, Myth, Legend, Custom in the Old Testament (New York, 1969), pp. 569.570; Gaston H.Halsberghe, The the Cult of Sol Invictus (Leiden,1972), pp. 55,56,120,158,174; Julian Morgenstern, “The Son of man of Daniel 7:13f: A New Interpretation,” JLB 80(1961):68,69. (S. Douglas Waterhouse “Planetary Week in the Roman West”, The Sabbath in Scripture and History /Washington, 1982/, p.320)
„Nová katolická encyklopedie poznamenává: “Narození Krista bylo přiděleno datu zimního slunovratu (prosinec 25. v juliánském prosinec kalendáři, 6. leden v egyptském), protože v tento den, kdy Slunce započalo svůj návrat k severu, pohané ctíci Mithru oslavovali Dies Natalis Solis Invicti (Den narození Neporazitelného slunce). 25.prosince, roku 274, [římský císař] Aurelián prohlásil boha Slunce hlavním patronem Impéria a zasvětil mu chrám v Campus Martius. Vánoce vznikly v době, kdy byl v Římě kult Slunce mimořádně silný.“ (New Catholic Encyclopaedia, Vol. III, p.656, 1967 ed.)
Katolický teolog a historik Jan Wierusz Kowalski napsal:
„V roce 274 se císař Aurelián rozhodl sloučit všechny přírodní kulty – a mezi nimi i mithraismus – v náboženskou poctu prokazovanou Slunci. Bůh – Slunce byl božstvem nejrůznějších podob a objevoval se pod rozmanitými jmény a symboly. S postupem rozvoje tohoto kultu se zformovala takřka monoteistická forma úctívání neporazitelného Slunce, Sol Invictus, jsouce symbolem nejen přírodních sil, ale rovněž symbolem římské nadvlády osvěcující sluneční září celý svět. Posvátné zvyky mitraismu však přetrvaly. Poslední taurobolium (mithraistický obětní obřad) se v Římě konal koncem IV. století na Vatikánském Pahorku., právě v tom místě, kde až do dnes stojí bazilika svatého Petra. A slavnost ke cti Boha Mithry, později pojmenovaného Neporazitelné Slunce, se v druhé polovině čtvrtého století přeměnila na křesťanský svátek narozenin Ježíše (25. prosinec, den slunovratu, den vítězství Slunce). Ještě v V. století si papež Leo I. stěžoval, že obyvatelé Říma vypravující se v tomto dni ráno na bohoslužby, vítali vycházející slunce starodávným mithraistickým polibkem, poslaným dlaní obrácenou k slunci.“ (Jan Wierusz Kowalski „Křesťanství“ /Warszawa, 1988/, str. 57)„
“Vatikánská jeskyně patřila Mithrovi až do roku 376 n.l., kdy městský prefekt potlačil kult konkurenčního Spasitele a zmocnil se ve jménu Krista svatyně, právě o narozeninách pohanského boha, 25. prosince.” — Barbara G. Walker “The Woman’s Encyclopedia of Myths and Secrets”, p. 155
Prof. PhDr. Marie Bláhová, DrSc. vedoucí Katedry pomocných věd historických a archivního studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy říká:
„V každém případě o prosazení data 25. prosince se opět zasloužil Řím. Římští křesťané se snažili čelit Mitrovu kultu a svátku neporazitelného Boha slunce, který připadal právě na 25. prosinec. Protože s tím byly spojeny oslavy, měli hlavní představitelé římského duchovenstva zájem na tom, aby v tuto dobu byl svátek křesťanský. A tak se dostal svátek Narození Páně právě na 25. prosinec, což zároveň odpovídalo době zimního slunovratu. Je to období, které bylo ve všech předkřesťanských kultech nějak oslavováno.” (První díl historických obzorů, věnovaných kalendářům a Vánocům. Historické obzory- Svátky a vánoce ve světle kalendářů I. (07-12-2003), Herbert Brynda) http://209.85.135.132/search?q=cache:myKn5wdPJpMJ:www.radio.cz/cz/clanek/48187+V%C3%A1noce+pape%C5%BE+Julius+I&cd=20&hl=cs&ct=clnk&gl=cz
New Catholic Encyclopedia /1967/, v článku Konstantin Veliký říká :
„Mimo jiné, Sol Invictus byl přijat křesťany v křesťanském smyslu, kdy je Kristus znázorněn jako Apolón/Helios v hrobce, objevené pod bazilikou sv. Petra ve Vatikánu.“
Encyclopédia Britannica /2000/, Volume 11 ; page 390 v článku Uctívaní slunce uvádí: „Během pozdější doby římské historie, získalo uctívání slunce na významu a nakonec vedlo k tomu, co bylo nazýváno “sluneční monoteismus.” Téměř všichni bohové této doby vlastnili solární vlastnosti, a to jak Kristus a tak Mithra získali rysy slunečních božstev. Svátek Sol Invictus (Neporazitelné slunce) byl slaven 25. prosince s velkou radostí, a nakonec toto datum bylo převzato křesťany jako Vánoce, narozeniny Krista.“ http://www.britannica.com/EBchecked/topic/573676/sun-worship
Křesťanský historik Alois Spisar napsal: “Konečným a posledním stadiem pohanského náboženství římského je uctívaní Slunce, s nímž je ztotožněn Mithra. Ve 3. století zvítězil kult slunce úplně. V Římě byl slunci zbudován nádherný chrám, ustaven sbor kněží k jeho službě, zařizovány skvělé hry. Bůh Slunce byl učiněn “Pánem římského imperia”. Kult slunce potrval až do 5. století po Kristu. Tehdy ještě o vánocích bylo uctíváno Slunce místo Krista.” (“Dějiny náboženství před Kristem”, str. 200.)
Univerzitní profesor starověkých dějin Gordon J. Laing napsal:
“Během druhého, třetího a čtvrtého století dosáhly kulty Slunce veliké obliby. V náboženském světě, ve kterém křesťanství bojovalo o místo, tvořili uctívači Slunce jednu z velkých skupin. Mnoho z nich bylo získáno pro křesťanství a přinášeli si do své nové víry zbytky starého náboženství./…/ Zrovna naše Vánoce připadají na den svátku populárního římského boha slunce.” (Gordon J. Laing, Survivals of Roman Religion /New York: Longmans, 1931/, p. 192.)

Dr. Gilbert Murray, M.A., , D.Litt., LL.D, F.B.A., profesor řečtiny na Oxfordské univerzitě říká:
“Právě od té doby byl Mithra Slunce, neporazitelný, a Slunce bylo královskou hvězdou, a náboženství hledalo krále, které by mohlo sloužit jako zástupce Mithry na zemi. Římský císař se jevil jako jasný adept na pravého krále. V kontrastu s křesťanstvím, mithraismus rozpoznal císaře jako nositele boží milosti. A byl natolik akceptován, že byl schopen vnutit křesťanskému světu svůj Den-slunce (neděli) místo soboty a své narozeniny Slunce – 25. prosinec – jako narozeniny Ježíšovy.” ( „History of Christianity in the Light of Modern Knowledge“, Chap. III.; cited in „Religion and Philosophy,“ p. 74 /New York:1929/)
Univerzitní profesor starověkých dějin Walter Woodburn Hyde, Ph.D.:
„Mithrův kult se stal v dlouhém zápase v římském pohanství soupeřem křesťanství. Pozůstatky tohoto zápasu jsou ve dvou institucích, které křesťanství převzalo od svého soupeře, dva posvátné dny Mithrova náboženství : 25.prosinec dies natalis solis (den narozenin Slunce) jako narozeniny Ježíšovy, a neděle „ctihodný den Slunce“, jak ji nazval roku 321 ve svém ediktu císař Konstantin.“ („Paganism to Christianity in the Roman Empire“, 1946, Philadelphia, p. 60)

Polská „Katolická encyklopedie“ pod heslem „vánoce“ uvádí : „1.Svátek vánoc byl zaveden teprve ve 4.století a to v Římě. 2. Rychlému rozšíření vánoc přála skutečnost, že byl přijat na dvoře císaře Konstantina Velikého“.

Významný německý teolog a historik Oscar Cullman napsal:
„Svůj vliv na tomto vývoji pak jistě sehrála zcela záměrná snaha Konstantina Velikého sloučit úctu Slunce s úctou Krista. Dnes se považuje za jisté, že Konstantin nebyl ani tak křesťanem jako spíše vědomým synkretistou, to znamená, že chtěl vytvořit syntézu mezi křesťanstvím a nejvznešenějšími ideály pohanství. Křesťanství bylo samozřejmě preferovanější, protože za pomocí jeho struktury mohl lépe sjednotit císařství. Konstantin sám se domníval, že uvnitř křesťanského teritoria by se klidně mohla praktikovat různorodá směs rozličných náboženství. Nevíme nic o tom, že by bojoval proti pohanství a on sám se vzdal pohanství až na smrtelném lůžku, kdy byl pokřtěn. Jistě, zahájil reformu pohanství, která pak přispěla k přestupu ke křesťanství. Například zrušil pohanské věštění, soukromý obětní kult a některé velmi nemorální kulty praktikované v chrámu. Ovšem po celý svůj život podněcoval kult Slunce, nechal se sám znázornit na dvou sochách jako bůh Slunce v zářící nádheře a nechal na podstavec napsat: „Konstantinovi, jako Slunce zářícímu.“ Konstantinovým záměrem bylo spojit kult Slunce a Krista na základě symboliky Krista-Slunce. /Z knihy „Die Entstehung des Weihnachtsfestes und die Herkunft des Weihnachtsbaumes“ luteránského teologa a historika Oskara Cullmanna, jejíž druhé vydání připravilo nakladatelství Quell Verlag, Stuttgart 1990.(uvedlo http://www.katolik.cz)/
Klasická archeologie filozofické fakulty univerzity Karlovy v Praze – „Sluneční kulty“: „Aurelianus (270-275), který přejal říši po neklidném období, se snažil za pomoci jednotného náboženství nastolit opět jednotu a mír, proto obnovil kult Nepřemožitelného Slunce – Deus Sol Invictus. Tento bůh se stal r. 274 n.l. oficiálním bohem římské říše, a císař byl brán jako zosobnění i převtělením boha. Aurelianus Slunci postavil chrám na Campus Agrippae (Agripovo pole) v Římě. Konstantin Veliký v uctívání pokračoval, na jeho oblouku v Římě se dokonce objevují na třech místech sošky Deí Solí Invictí. Konstantin také nařídil na 7 května r. 321 dies solis – den slunce, Sunday/Sonntag/neděli, jako den odpočinku. Uctívání slunce vydrželo až do vlády Theodocia I., kdy bylo roku 390 zrušeno. Idea jednotného boha byla však rozvinuta do podoby Krista a za křesťanství dále rozvíjena. Kristus stejně tak jako Sol Invictus je znázorňován s paprsky kolem hlavy – svatozář. Stejně tak jako den jeho narození byl připodobněn narození slunečního boha – zimní slunovrat 25. prosince.“(Seminární práce z Mytologie,18. 11. 2008) http://archeologieuk.blog.cz/0811/slunecni-kulty
Historik církevních dějin Williston Walker napsal:
“25. prosinec byl velký svátek pohanů, onen Sol Invictus, který oslavoval vítězství světla nad temnotou a prodlužování slunečních paprsků o zimním slunovratu. Přizpůsobení Krista k slunečnímu bohu, jako Slunce spravedlnosti, bylo ve čtvrtém století běžně rozšířeno a bylo podpořeno Konstantinovým nedělním zákonem, jenž souvisí ze skutečností, že bůh Slunce byl titulárním božstvím jeho [Konstantinovy] rodiny.” (Williston Walker, A History of the Christian Church, third edition, page 155.)

Archeoložka Kate Prendergast napsala:
„Deus Sol Invictus “Bůh neporazitelné Slunce”- tento kult má orientální, syrský původ; a byl zaměřen na zimní slunovrat. Nejprve byl importován do Říma v r. 219 po Kr. Od r. 274 po Kr., byl římským císařem Aureliánem vyhlášen jako dominantní náboženství římského státu. Během vlády Konstantina Velikého (306- 337 po Kr.), dosáhl kult Deus Sol Invictus mimořádné výše, takže o Konstantinovu panování bylo dokonce mluveno jako vládě císaře Slunce. Ohnisko kultu bylo soustředěno na oslavu Dies Natali Invicti dne narození Neporazitelného 25. prosince, což bylo datum, na které Konstantin následně umístil datum Vánoc. Konstantinem stanovené datum Kristova narození tak připadlo na 25.prosinec – čímž byly do křesţanství současně včleněny Saturnálie, “nejveselejší svátek roku” (Cattalus) – úřední datum julianského kalendáře pro slunovrat, a symbolismus Mithrova narození [z kosmického vejce o zimním slunovratu]“. (Kate Prendergast, “The Merriest Days of the Year: Unearthing the Pagan Origins of Christmas”, Science & Spirit, January 2000, p. 20-21)

Italsko-americký profesor teologie a církevních dějin Samuele Bacchiocchi, Ph. D., který věnoval pět let studia na papežské Pontifikální Gregorian univerzitě v Římě studiu vlivu solárních kultů na křesťanskou liturgii, získal od papeže Pavla VI. zlatou medaili v oblasti akademického vzdělávání summa cum laude. K předmětu původu Vánoc mimo jiné napsal:

„Datum vánoc. Přijetí data 25.prosince pro svěcení vánoc je snad nejzřetelnějším příkladem vlivu kultu slunce na křesťanský liturgický kalendář. Je známým faktem, že pohanský svátek dies natalis Solis Invicti – den narozenin Nepřemožitelného Slunce byl slaven právě v tomto dni. (viz odvolávka č. 1 pod čarou) Přiznávají otevřeně křesťanské historické prameny, že bylo od pohanů zapůjčeno datum pohanského svátku ? Samozřejmě že ne. (viz odvolávka č. 2 pod čarou) Přiznání se k převzetí pohanského svátku, byť po obratném převysvětlení (reinterpretaci) jeho významu, bylo by hodnoceno jako zjevné odpadnutí od víry. Tomu se však církevní otcové usilovali vyhnout.“
str. 284 : „Poznamenejme, že sbor v Římě (jak v případě velikonoční neděle, tak i v otázce svěcení vánoc) se projevil jako průkopník a advokát za osvojení nového data. Je faktem, že první zřetelná zmínka o tom, že 25. prosinec mají křesťané světit jako den narození Krista, se objevuje v římském dokumentu známém pod názvem „Chronograf 354“ (kalendář je připisován F.D.Filokalovi), kde čteme : „VIII Kal. Jan. natus Christus in Betleem Judaeae“ – Na osmou kalendu ledna [to je 25. prosince] narodil se Ježíš v Betlému Judském. O tom, že církev v Římě byla iniciátorem a zastáncem tohoto nového data je přesvědčena drtivá většina vědců. Např. Mario Righetti, renomovaný katolický liturgik píše : „Církev v Římě, hodlaje usnadnit pohanským masám přechod na křesťanskou víru, uznala za výhodné ustanovit datum 25.prosince, neboli den pohanského svátku slaveného ke cti „Neporazitelného Slunce“ – Mithry, vítěze nad temnotou, za den pozemského narození Krista. Tímto způsobem se je snažila odtrhnout od mitraismu.“ (Manuale di Storia Liturgica; 1955, II., s.67).
str. 285 : „Nutno poznamenat, že přijetí data 25. prosince znamená další příklad netoliko vlivu kultu slunce, ale svědčí také o prvenství získané Římem v oblasti zavádění liturgických novinek.
Odvolávka č.1 : Historik Gaston H.Halsberghe „The cult of Sol Invictus“ ; 1972, str. 174 :
„Autoři, se kterými jsme konzultovali toto téma, souhlasně přiznávají vliv pohanského svátku užívaného k uctění Deus Sol Invictus dne 25. prosince – Natalis Invicti – na křesťanské svěcení vánoc. Tento vliv je příčinou přijetí data 25. prosince za datum narozenin Krista, které bylo některými doposavad slaveno v den Epifanie, tj. 6. ledna. Svěcením narozenin boha Slunce, které bylo provázeno rozžeháváním světel a pochodní zároveň s ozdobováním větví a malých stromů, zotročilo stoupence tohoto kultu do té míry, že dokonce i tehdy, když byli obráceni křesťanstvím, nepřestávali oslavovat svátek narození boha Slunce.“
Odvolávka č.2 : Výjimkou je zde komentář neznámého syrského autora, který napsal pod čarou díla „Expositio in evangelia“ … následující : „Odtud též příčina, pro kterou výše jmenovaná slavnost byla přenesena církevními otci … na 25.prosince, které byla – dle jejich objasnění – ovlivněna následujícími okolnostmi : Byl to mezi pohany slavnostní rituál slavení východu slunce právě v tomto dni – 25.prosince. Navíc, aby podtrhli slavnostní charakter tohoto dne, měli obyčej zapalovat ohně a na tyto obřady byli zvyklí zvát a zúčastňovat se jich i křesťanský lid. Když potom církevní učitelé zpozorovali, že si křesťané zvykli na tento obyčej, svolali koncil a ustanovili tento den svátkem pravého Východu (Slunce – Krista).“ (J.S.Assemanus, Bibliotheca orientalis 2, 164, trans. By P.Cotton, From Sabbath to Sunday, 1933, pp.144-145/“(„Od soboty k neděli“/Warszawa 1988/, přeloženo z polštiny-Imprimatur)
Významný anglický historik Edward Gibbon napsal:
“Musíme úpřimně přiznat, že kněží římskokatolické církve napodobili pohanský model, který tak nedočkavě chtěli zničit. Nejúctyhodnější biskupové sami sebe přesvědčili, že neznalí pohané se snadněji zřeknou svých pověr, pokud by tito nalezli v lůně křesťanstva nějakou nápodobu, nějakou náhražku. Náboženství Konstantinovo za necelé století dosáhlo definitivního dobytí římského imperia: jenže sami vítězové, aniž by si to přiznali, byli porobeni lstí poražených soupeřů.” Decline and Fall of the Roman Empire (XXVIII) vol. iii. p. 163.;
Církevní historik Philip Schaff napsal:

“Počet církevních svátků velmi rostl; procesí, a poutě, a velké množství významných a pověrčivých zvyků a obřadů bylo zavedeno./…/ / Zatímco smysly a obrazotvornost byly pobavené a okouzlené, srdce nezřídka naplňoval chlad a hlad. Nemálo pohanských zvyků a obřadů, skrytých pod novými jmény, se vplížilo se do církve, nebo bylo pokřtěno jen vodou, a ne ohněm a Duchem evangelia.” Schaff, Philip, History of the Christian Church, (Oak Harbor, WA: Logos Research Systems, Inc.) 1997. This material has been carefully compared, corrected¸ and emended (according to the 1910 edition of Charles Scribner’s Sons) by The Electronic Bible Society, Dallas, TX, 1998.

Pokud Michael Karger správně popsal názory Hanse Forstera, papyrologa Rakouské národní knihovny na původ vánoc, pak tyto názory je nutno považovat jak za příliš jednostranně zjednodušující, tak i za chybně prozkoumanou látku . Nejvíce chyb vidím již v podivné logice při nakládání se situacemi, v nichž podle něj něco očekávaného chybí, a proto je prý z toho jasné, že věc neexistuje. Viz…
Z toho dospěl Forster k závěru, že žádný sluneční svátek nemohl existovat…
Z toho vyvozuje Forster otázku, zda vůbec existoval nějaký římský svátek neporaženého slunce.
Z toho Forster vyvozuje, že pro vznik vánočních svátku musí existovat jen ryze vnitrocírkevní důvody.
Nejčastější omyl, kterého se H. Forster tedy dopouští , spočívá v tomto – kvůli tomu, že mu v určítých situacích u daných akterů historie chybí jím očekávaný typ chování či chybí dialog o jim sledovaném tématu, pak proto dospívá k názoru, že daný typ chování či téma vůbec neexistuje. Je téměř vždy velice ošidné vytvářet dalekosáhlé závěry o neexistenci něčeho, jen proto, že v určitých momentech historie nenácházím či dokonce nevidím co bych čekal, nebo co bych chtěl. Když v určitých momentech historie něco nevidím, pak to zdaleka ještě neznamená, že to neexistuje. Pokud jsem např. v knize Ester nenalezl Boží svaté jméno, pak to určitě nemusí znamenat, že Bůh žádné svaté jméno nemá.
S přáním Božího pokoje a moudrosti s hůry
Danny L.
laický badatel
Václav napsal(a):
5. 3. 2010 v 16:44
O zvycích a rituálech (nejen) Štědrého dne na našem území sesbírala zajímavé informace etnoložka Jiřina Langhammerová. „Tento den patřil k nejvýznamnějším dnům v roce. Byl chápán jako den zcela výjimečný, a proto se mu připisovala zvláštní moc. V tento den se udržovala řada zvyků modifikovaných místně i časově. Prakticky všechny úkony dne měly podtext určité výpovědi…z náhodných dějů se odhadoval osud. Např. podle pohlaví prvního příchozího se odhadovalo, zda se budou v hospodářství rodit samci nebo samice, staří lidé do domu vnášeli strasti, mladí štěstí atd. Hlavním bodem, vlastním počátkem oslav, byla slavnostní večeře…nešlo zde o běžnou, chutnou večeři, ale zcela speciální, vpravdě rituální hostinu, kde většina aktů i chodů měla svůj skrytý význam. Samotná úprava stolu byla jejím dokladem. Smysl byl stále stejný – zajištění požehnání stolovníkům do budoucího roku. Vyznění této myšlenky mělo různé varianty. Ke slavnosti patřilo obvykle pokrytí stolu bílým ubrusem, což bylo v selských domácnostech neobvyklé. V běžném provozu byl stůl ve světnici nepokrytý. Avšak v řadě, hlavně kulturně zasutých oblastí nebo v chudých rodinách se ani na štědrovečerní slavnost stůl nepokrýval. V tradicí blízkých regionech – na Valašsku, Horňácku, se dřevěný stůl svazoval kolem nohou řetězem, ve významu svazku stolovníků a jejich návratu do roka ke stejnému stolu v plném počtu. Někde stačilo jako symbol svazku jablko rozkrájené na tolik dílků, kolik bylo stolovníků, které se společně snědly ve stejném významu budoucí soudržnosti.
Zemědělcům šlo nejvíce o úrodu. Ta se zajišťovala její potencionální přítomností u tabule – buď obrazně, například rozložením slámy, ve smyslu obilí, pod stolem, jinde ve zjemněné formě položením klasů či zrn pod ubrus. Spolu se slámou pod stolem ležela někde sekera, symbol síly apod. Znovu lze na těchto příkladech opakovat motiviku i jindy uplatňované, a několikrát připomínané magie podobnosti.
Jídelníček měl svá pravidla. Jak již bylo řečeno, nejedlo se většinou maso. Ve vesnických rodinách nebývala typická ani ryba, i když i tyto zásady nebyly všeplatné. Sestavu jídel lze alespoň rámcově shrnout následovně….
…dnes se předkládá hlavně polévka rybí, tradiční se vařila z luštěnin – čočky a hlavně hrachu. Hrách sám má v rituálech význam nárustu bohatství – snadno bobtná, nabývá na objemu. Má svůj skrytý symbol nejen v objektech času Vánoc, o nichž jsme hovořili, ale i ve své podstatě, jako potravina. I další složky stravy mají přivodit podobný prosperitní efekt….
…samozřejmou součástí večeře byla tedy čerstvá jablka a ořechy. I zde se třeba zastavit u jejich významu, který je přenesl v jídelníčku Vánoc přes staletí. Především samotné jablko patří k významným objektům zvykoslovné tradice. Jak pro svou podobu – krásného červeného plodu, tak pro skrytou podstatu, spjatou se vzdáleným symbolem erotiky a plodnosti, vázaným na Orient a evropskou renesanci a sepětí s významem jablka granátového. České jablko dostalo v přenesení podobný význam, nejen v roli někdejšího afrodiziaka, ale i pro symboliku krásného červeného plodu.
Vedle jablka jsou dodnes typickým doplňkem stolu ořechy. Ty mají méně známou, ale rovněž výmluvnou roli v řadě zvyků – nejen jako pokrm či dobová pochoutka, ale i pro svou podobu, jako plodina „mnohostní“, signalizující množstvím bohatství.
Hospodář obvykle nesl části jídel koňům a stromům v sadě, hospodyně kravám a drůbeži. Slepicím se například sypalo do obruče, aby v příštím roce nezanášely k sousedům. Podobných praktik se konalo více, podle místních i domácích zvyklostí…
…dotazy na budoucnost konali pomocí pradávných, často velmi naivních praktik. Opět se zde hlásí o pozornost již známé napodobivé čarování. Můžeme ho dokumentovat na známých zvycích jako je házení střevícem přes rameno – obrátí-li se špičkou ke dveřím, půjde děvče „z domu“, tj. vdá se. Stejný princip je u čarování, směrovaného k dotazům na podobu ženicha. Na lavici se vyrovnala různě tvarovaná polínka. Po paměti, zezadu, dívka polínko vybrala z řady – a hned věděla, jaký bude její nastávající – dlouhý, tlustý, hrbatý či rovně rostlý. Stejného principu bylo dotazování na osud pomocí lití roztaveného olova nebo i vosku do mísy z vodou. Podle výlitku se hádala budoucnost; stejného smyslu byla více dětská zábava, známé pouštění lodiček z ořechových skořápek, s malou svíčičkou po stejné vodě. I zde se prokázal osud – jak daleko, kdo a jestli vůbec dojede – na pohon vlastního foukání.
Vážné a mnohdy nepříjemné bylo pátrání po konkrétních tématech nejbližšího osudu – láska, svatba, zdraví, bohatství, smrt. Symboly těchto hodnot se vyjádřily drobností. Např. svatba = prsten, bohatství = peníz, smrt = hlína apod. Tyto drobnosti se ukryly pod poklopenými hrníčky a tazatel, nevědoucí o konkrétním umístění symbolu, jeden poklop odkryl – a osud byl zpečetěn. Stejné dilema odkrylo přímočaře rozkrojené jablko – v jaderníku hvězdička – život, křížek – smrt.
Velmi dávné čarování prováděly dívky mimo dům, v zapojení přírody a vnějšího světa, který odpovídal objektivněji a závazněji než vyhřátá světnice plná lidí. O podobném čarování jsme se zmínili již při zvycích na sv. Ondřeje. O Štědrém večeru dostaly pádnost odpovědi žehnáním svatvečera, kdy se rodí Syn Boží. Tedy znovu:
„Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“ Odkud se štěkání ozvalo, v ten směr se děvče vdá. V ledu se prosekává otvor a tudy se dívka dívá do vody, kde se má zjevit obraz vyvoleného.“
sara napsal(a):
25. 3. 2010 v 7:58
Já si myslím že Vánoce jsou blbost, fajn slavíte to proto že se v ten den narodil Ježíš ale zajímalo by mně kde je napsáno že 25.prosince se narodil Ježíš Kristus.Sice mi je 10 let ale nikdy jsme neslavili Vánoce a nikdy slavit nebudu ale mě vůůůůůůůůbec nevadí ŽE NESLAVÍME VÁNOCE!!!!!!!!A přesto sem učena biblí a v bibli není nikde napsáno že Ježíš se narodil 25.prosince, proto to neslavíme já a moje rodinka Vánoce.A ještě jedna věc neslavím:velikonoce,narozeniny,Vánoce atd.je to prostě pohanský zyk.Do slova Vánoce,Velikonoce,narozeniny atd.je prostě výmysl!!!
sara napsal(a):
25. 3. 2010 v 8:45
ještě něco JSEM SVĚDEK JEHOVŮV a mnoha lidem naše víra v Jehovu pomohla jako třeba tomuto muži:Mexiko.Průkopník Gabino byl ve službě dům od domu.Zaklepal na jedny dveře,ale nikdo se neozýval.Zaklepal znovu a pak ještě jednou.Chvíli počkal a pak zaklepal po čtvrté.Dveře se otevřely a stál v nich muž,který byl očividně zoufalý a měl slzy v očích.Ihned bratra pozval dál,ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo,protože byl velmi rozrušený.Gabino mu soucitně vyprávěl o dobré zprávě,a muž se postupně uklidnil.Pak se bratra zeptal:Vydíte tamtu židli?Když jste klepal potřetí,stál jsem na ní.A vidíte tam nahoře to lano?Když jste klepal počtvrté, měl jsem kolem krku smyčku.Ale sundal jsem ji a šel jsem otevřít.Děkuji vám,že jste to nevzdal,protože jinak bych se oběsil.Muž se svěřil,že má problémy s manželkou a že je kvůli tomu úplně na dně.Gabino zavedl s mužem biblické studium”.Stojí za to sipřečíst tento a taky další články!!!!
Maftík napsal(a):
25. 3. 2010 v 16:11
sara: to je jistě fajn, že se neoběsil, ovšem kdybychom měli vypočítávat, kolik takových věcí a jiných zázraků se stalo v katolické církvi … přeji Ti a Tvé rodině brzké odvrácení od jehovistických bludů k pravé katolické víře ;-)

Jinak ještě dotaz: kde je v Bibli napsáno, že pouze ona sama je jediným pramenem Božího zjevení?
Františka napsal(a):
25. 3. 2010 v 17:33
Hele Maftíku, nech toho! Přece tady nebudeme nikomu říkat, ať se odvrátí od bludů a jde k pravé Církvi. Promiň, ale tohle na našich stránkách fakt nějak nemusím :)
Jen pro Sáru: Kdy se Ježíš skutečně narodil, se opravdu neví. Katolíci to slaví 24. a 25., ale ve skutečnosti je jedno, kdy se to slaví. Je to jako, kdybychom neznali datum narození někoho pro nás důležitého a přesto ho chtěli slavit, tak si zvolíme nějaký významný den v roce.
Maftík napsal(a):
25. 3. 2010 v 17:42
Františko, bohužel, to co po mě chceš, ti nemůžu slíbit. Sliby totiž nerad porušuju :-) ovšem jestli to opět někde zde učiním, tak pouze tam, kde se k tomu naskytne podobně pěkná příležitost, jako tady.
Václav napsal(a):
29. 3. 2010 v 6:46
Vnímám jako zajímavé, že ty nejrůznější pohanské rituály (hl. předkřesťanských náboženství) zakonzervovala tzv. lidová zbožnost až do dnešních časů a dnes tak můžeme vidět, jak lidé odmítající křesťanství a hlásící se k ateismu na Vánoce nebo Velikonoce formálně aplikují magické obřady jako čistě estetický či sociálně kulturní prvek.

No a do toho nám otevřením hranic po sametové revoluci “newageovsky” přichází móda neopaganismu a “postmoderní” guláš se nám začíná ohřívat.
Maftík napsal(a):
29. 3. 2010 v 14:21
Václav: pravda pravdoucí
Václav napsal(a):
2. 4. 2010 v 7:11
Velikonoce 1

Čas Velikonoc představuje jeden z nejvýznamnějších úseků zvykoslovného roku. Jeho význam lze vidět ve dvou polohách. Z hlediska křesťanství jde o období zcela mimořádné.

…Velikonoční mysterium – umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista potvrzuje samotnou podstatu víry.

Velikonoce zároveň spadají přibližně do doby jarní rovnodennosti, kdy v našich zeměpisných polohách začíná vegetační cyklus přírody. Je to přirozený a opět důležitý mezník roku, alespoň u našich předků, zemědělců, kteří zachovali ve svých kulturních tradicích nejvíce zvyků. K tomuto období se odedávna vztahovaly některé obřady nebo motivy vyšlé z přírodní magie doby před přijetím křesťanství, ale i úkony obecně spjaté s nastupujícím přírodním cyklem, s řadou přirozených počinů a pocitů živého světa, které chápeme i dnes, přes civilizační bariéry naší doby. Přichází jaro.

J. Langhammerová ukazuje, jak dva naznačené filosofické světy se scházejí v časové rovině Velikonoc. Do jisté míry je můžeme chápat v souvislosti, v určitém smyslu stojí proti sobě. Přesto se vzájemně prostupují a vytvářejí specifický domácí obraz tohoto údobí. Některé výrazné zvyky, nesoucí ohlasy dávné přírodní a prosperitní magie období rovnodennosti se přes dobová přizpůsobení nemohly spojit s křesťanským obrazem Velikonoc. Zůstaly tedy v časovém odstupu od hlavních svátků v přípravné době postu a pak se zase přihlásily v bujnější formě po odeznění hlavních svátků, o velikonoční koledě. Jde o podobné časové řazení a vyřešení dilematu dvou filosofií jako o Vánocích, kde se za sebou řadí advent s ohlasy před-křesťanských zvyků, vlastní Vánoce s oslavou narození Ježíška a pak radostná koleda. I v čase Velikonoc lze rozeznat tři úseky. Půst s motivy jarní přírodní magie, nábožensky chápaný pašijový týden s vyvrcholením o Božím hodu velikonočním a na závěr svátků opět uvolnění a veselá koleda – pomlázka.

Na Velikonocích je příkladný synkretismus, tj. prostupování několika různorodých sfér duchovního života a jejich reálného vyústění do chování lidí, různých obřadních úkonů a atributů. Protichůdné hodnoty lze sledovat v průběhu jednoho týdne, dokonce i dne, kdy se k sobě přiřazují hodnoty přísného křesťanského postu, pokání, zpovědi a tichého náboženského rozjímání – spolu s pověrečnou vírou a úkony pohanské magie. Příkladem je zlomový bod Velikonoc – Velký pátek. Na jedné straně svatá zpověď a přijímání, přísný půst a účast na bohoslužbách v kostele – na straně druhé předkřesťanské praktiky jitřící sílu země, vody a ohně a zvyky spjaté s těmito silami.2 Zřetelnější protiklady najdeme v širším časovém rozmezí velikonočního období – Smrtná neděle s manipulací pohanského fetiše smrti3 a za nemnoho dní kajícná procesí vzývající Boha Otce i Syna v čase pašijového týdne. I když je nutno brát významy jednotlivých zvyků s jistou rezervou a ohledem na dobu, v níž se konaly, na okruh účastníků – dětí, dospělých, aktu v podobě hry nebo vážného mysteria, jsou to motivy nosné, vážné duchovní statky, naskládané a stmelené tlakem historie v jeden celek. V tradičním řádu vesnice se přirozeně srovnaly, zařadily za sebe nebo téměř prostoupily – podle situace a potřeb. Dodnes nám mohou sloužit jako model k soužití, myšlenkové toleranci a přirozeného, dnešními slovy demokratického uvažování.4

Mnohé velikonoční zvyky jako kupř. malování vajíček5 či pomlázka a s nimi spojené lidové rituály (př. šlehání pomlázkou)6 nejsou původně křesťanské, nýbrž pohanské.

_____________

1 Slovo velikonoce je v mnoha řečích označeno pesach nebo pascha, což pak někdy znamená i velikonočního beránka.

„Podstatné jméno pesach souvisí zřetelně se slovem pásach, které je s malými obměnami doloženo i v akkadštině a v mimobiblické hebrejštině vesměs ve významu být chromý, zchromnout, kulhat, poskakovat. V arabštině znamená obdobné sloveso vykloubit. Věc je však komplikovaná tím, že pro obyčejné kulhání má hebrejština ještě zcela jiný výraz, který zní cála‘. Takto kulhá postižený Jákob (Gn 32,32) i ovce, zobrazující poraněné Izraelské (Mi 4,6 Sf 3,19). Proto musí sloveso pásach označovat nějaké zvláštní, specifické kulhání.“

„Zdá se, že se tehdy poskakovalo či tančilo nejen k poctě cizích bohů, nýbrž i k poctě Hospodina.“

„Shrňme si výtěžek: pásach zřejmě znamenalo původně „poskočit“. Pak se jeho význam rozvíjel dvěma směry: 1. Zdravotně znamená poskakovat asi tolik jako nechodit normálně, být nějak ochromen, a tak se z poskakujícího stal chromý či kulhavý. 2. V náboženském smyslu znamenalo poskakovat vlastně tančit, a při tom třeba i něco přeskakovat. Vzpomeňme na přeskakování ohně! Samozřejmě se tenkrát netančilo ve dvojicích jako dnes, nýbrž tancem se uváděli lidé při náboženských slavnostech do vytržení, do extáze, aby se tak dostali do božské sféry, přiblížili svému božstvu nebo se s ním dokonce ztotožnili. O takových tancích máme doklady od Foiníkie až po Persii, od Indie až po Afriku.“

Heller Jan. Tři svědkové. Praha: OIKÚMENÉ, 1995. 15,17 s.

“Byla to původně zemědělská slavnost kenaanská na zahájení žně ječmene. S hodem beránka splynula patrně až po usazení Izraele v Palestině (sr vk Joz 5,12), jak to vyplývá i ze zmínky o ‚hostu a domorodci‘ (v.19). Večer 14. nísanu (či abíbu), tedy večer pesachu, spadal v jedno s prvním dnem přesnic. Tato slavnost byla sedmidenní. První a poslední den se konala zvláštní bohoslužebná shromáždění; platilo pro ně nařízení obdobné jako pro svěcení ‚dne odpočinutí‘: nesmělo se v nich pracovat. Důležité je požívání nekvašených chlebů a zákaz používání jakéhokoli kvasu. Proto bylo připravováno nekynuté těsto nebo pojídáno pražené zrní (sr Joz 5,11). Tato stará minulost je ovšem překryta novým zvěstným obsahem: svátky přesnic se také staly připomínkou záchrany z Egypta. Nejde ovšem jen o oslavu nějakého historického výročí, nýbrž o přípravu pro nový život v novém věku. Proto se musí z domů odstranit ,starý kvas‘ (sr 1k 5,7). Kdo by přestoupil ustanovení, bude vyobcován ze společenství Božího lidu (sr vk Gn 17,14).“

Kolektiv autorů. Výklady ke starému zákonu I.. Praha: Kalich, 1991. 241 s.

„Rozborem zpráv knihy Exodus došli odborníci k závěru, že izraelské velikonoce vznikly spojením dvou složek. První z nich byla stará slavnost pastevců, zvaná pesach, druhá byla stará slavnost zemědělců, zvaná přesnice čili nekvašené chleby, hebr. maccót. Je to vidět i v Ex 12. Verše 1-14.21-27 mluví o pesachu, kdežto verše 15-20 o maccót.“

Heller Jan. Tři svědkové. Praha: OIKÚMENÉ, 1995. 17 s.

2„O Velkém pátku, při Kristově smrti, se odehrávaly mimořádné jevy, věstící motivy konce světa. Rozpoutaly se živly, otvírala se země a hroby. Nový čas světa, zlom. Země je otevřená. – Pokud je otevřeno, můžeme zjevně vejít a vniknout pod povrch utajení. Země se nám přece sama nabízí, otvírají se její poklady.

Nezvratným živlem země je voda. Té se připisuje nejen fyzická, ale i duchovní síla ve všech náboženstvích světa. I v křesťanství. Je od ní vlastně křtem – očistnou koupelí ustanoveno. I sám Kristus je zobrazován od dob prvních křesťanů jak pokorně stojí v řece Jordánu a je křtěn – poléván vodou, obrazně očišťován sv. Janem Křtitelem. Křest je také spojen s Velikonocemi od dob prvních křesťanů…

…na Velký pátek ráno, před slunce východem, kdy je živel čistý, neopotřebený, lidé u nás chodili v duchu pověr k vodním tokům, aby se v nich obřadně umyli – pro zdraví, sílu do života. Velikonoční voda se rovněž nabírá do nádob a nosí domů, myje se v ní náčiní, to nejdůležitější, které nám zprostředkuje samotnou existenci, hlavní pokrm zvaný „Boží dar“ – chléb…

…stejnou vodou, někde výmluvně nazývanou „jordánka“ se vykropuje světnice, omývají se v ní lidé, kropí dobytek, kravám se v ní omývají vemena, aby dávaly hodně mléka.

Další nepominutelný živel je oheň. I ten má své místo ve velkopáteční sestavě tradičních zvyků. Podle dávné tradice se v tento den uhasíná…“

Langhammerová J. Lidové zvyky. Praha: Lidové noviny, 2004. 76,77,78 s.

3 „Vynášení smrti je zvyk, který lze bezpochyby řadit k jednomu z nejstarších u nás. Má podtext předhistorický, velmi vážný, dramatický, spjatý v symbolice s motivy lidské smrti či obrazné oběti různě chápané a odborně vysvětlované, po tisíciletí či dlouhé řady staletí transformované do mírné, ale podvědomě závažné scény. Z analogií s okolním světem a doklady o kulturách národů sídlících na našem území před příchodem Slovanů – Keltů, Germánů – a samozřejmě ze slovanské mytologie lze usoudit, že to byl v dávné minulosti zvyk vážný a důležitý. Natolik zakořeněný, že bylo třeba v době nastupujícího křesťanství a posléze rozvinutého mysticismu středověku proti němu ze strany církve zasahovat a varovat před jeho pohanskou podstatou. Tak se o tomto zvyku díky jeho „škodlivosti“ dovídáme ze středověkých písemných pramenů, což je u lidových zvyků výjimečné. Např. v letech 1366, 1384 i později proti němu s přísností vystupuje církevní synod. Přes tyto zákazy se zvyk konal a v dobově ztvárněné formě vydržel do 19. století, výjimečně a v dovětcích až do současnosti.“ tamtéž 49,50 s.

4 tamtéž 45,46 s.

5„Kraslice, malovaná velikonoční vajíčka, byla původně červená. Kraslice je etymologicky spjata se slovem krasnyj – červený. Červená byla patrně proto, že šlo o barvu krve, která je ve starých kulturách považována za život, který proudí naším jinak mrtvým tělem. Krev je totéž co dech života. Co nedovedeme dnes už nijak pochopit je výzdoba kraslic. Známe spousty krajových variant, víme, že existují letité tradice ornamentů. Víme také, že na kraslicích bývaly nápisy…

…z existence dnešních nápisů a ze starobylosti ornamentů usuzují někteří badatelé na to, že prapůvodně byly kraslice zdobeny magickými obrazci nebo runami. Vyloučit ani doložit to dnes nejde.“

Piťha P. Velikonoce. Praha: COMDES, 2000. 57,58 s.

6 „Obchůzka po domech, veršovaná přání, polévání vodou a hlavně šlehání zelenými pruty, které údajně přináší „pomlazení“ – odtud název předmětu, dne, někdy i celých Velikonoc. Zelený prut je zde symbolem pozitivní souhry živlů. Ožil účinkem vody, slunce a země. V tradiční víře je přirozeným obrazem obrození síly. Podle zákonů kontaktní magie se jeho síla dotekem přenáší dál. Dotek je účinný, šlehnutím se vykřesává výskot, pohyb, radostné hemžení – jako stvrzení platnosti aktu. Tento zvyk se v neokázalé formě dodržoval i jindy, například při prvém výhonu na pastvu se z podobných důvodů oživení šlehal dobytek. O Velikonocích dostal tento prastarý magický úkon pevný řád kolední obchůzky s obdarováním…vajíčko samo nese pochopitelnou symboliku rodícího se života, znak přicházejícího jara.“

Langhammerová J. Lidové zvyky. Praha: Lidové noviny, 2004. 97,99 s.
yxoxs napsal(a):
19. 11. 2010 v 12:37
Zaujalo mne tady víc věcí. Jistě, nemusíme o nějaké osobnosti znát její den narození a chceme ji nějak projevit úctu, tak “si určíme den” no to je hezké, ale v případě Krista trošku absurdní přirovnání nebo argumentace, nemyslíte?
Mnoho jiných odkazů (i biblických) ukazuje jednoznačně, že člověk Ježíš Kristus chodil po této Zemi, proč neznáme datum jeho narození a datum jeho smrti ano, také nevím, ale obviňovat se tu navzájem z toho či onoho je velmi nekorektní, protože ani jedna ze stran nemůže doložit nic víc než ta proti strana, pro své argumenty k oprávněnosti nebo dokonce biblické podpory pro slavení Vánoc. Ano jsou zde jiné zdroje, ale ty bych označil ne jako Boží zjevení, ale lidská tradice. Určitě se shodneme na tom, že pro křesťana by mělo být víc závazné Boží zjevení než lidské dojmy a tradice. Samozřejmě, jestli je tradice spjata nebo potvrzena Božím zjevením, pak takovou tradici křesťan sdílí a není v tom žádný “biblický” problém.
Nikde jsem se v NZ potažmo ve Skutcích apoštolů nedočetl, že by první křesťané měli ve zvyku slavit Kristovy narozeniny, tedy žádný náznak tradice slavení narozenin neřku-li slavení Vánoc, proč tomu tak je? Na to ať si každý upřímně odpoví sám!
Maftik napsal(a):
21. 11. 2010 v 0:06
yxoxs:
Tak především není jasné, proč by to, že něco není napsané v Bibli, mělo být jediným směrodatným argumentem. Je třeba v Bibli napsané něco ve stylu “pouze to, co je v Bibli, je směrodatné pro život i poznání”? To se vztahuje i na Tvé ostatní komentáře na tomto webu.
Sola scriptura je omyl.
yxoxs napsal(a):
22. 11. 2010 v 12:33
Maftik:
Proč tedy nemáme záznam, že křesťané po smrti Pána si připomínali nebo slavili jeho narození?! Co se řešilo např. ap. Pavlem, tak byla oslava jeho poslední večeře nebo-li Paschy. Ať si každý, když to tak cítí, dělá co chce, ale ať čeká také případný soud, to teď neřeším, jen nemám důvěru k tradicím, které nemají podporu v Písmech a ještě když se o nich vedou záznamy, které mají velmi vzdálené datum vzniku takové tradice.
Danny L. napsal(a):
10. 12. 2010 v 10:02
Zhruba před rokem jsem zde v příspěvku číslo šest z 13.1. 2010 uveřejnil citaty z RŮZNÝCH zdrojů. Během roku jsem dohledal i mnohé další. Nyní se zde se omezím jen katolické zdroje. Nejvíce mě jako křesťana šokovalo, že nejen v minulosti, ale i dnes se trestá neslavení vánoc.

Katolické zdroje o původu slavení vánoc A TRESTECH PRO TY, KDO SE NEPODŘÍDILI

Římskokatolický profesor liturgie a sakramentální teologie Edward McNamara nedávno uvedl:

„Vánoce jako liturgický svátek připadající na 25. prosinec vznikly V ŘÍMĚ, v nebo kolem roku 330. Je velice pravděpodobně, že tento svátek byl POPRVÉ OSLAVOVÁN v (Konstantinem; p.m.) nově dokončené bazilice sv. Petra. Z Říma se oslava Vánoc potom pomalu rozšiřuje na východ a pozvolna je vtělena do liturgického kalendáře hlavních církví.” („The Origin of Midnight Mass“, 20. December 2006 in „Kansas City Catholic“, Edward McNamara, professor of liturgy at the Regina Apostolorum University, ROME, DEC. 19, 2006) http://kansascitycatholic.blogspot.com/2006/12/origin-of-midnight-mass.html ; ZENITH – the Word seen from Rome, „3 MASSES ON CHRISTMAS“ http://www.zenit.org/article-18492?l=english

Italsko-americký profesor teologie a církevních dějin Samuele Bacchiocchi, Ph.D., který získal od papeže Pavla VI. zlatou medaili v oblasti akademického vzdělávání summa cum laude, o tom napsal:

„Všimněme si, že církev V ŘÍMĚ (jak v případě velikonoční neděle, tak i v otázce svěcení vánoc) se projevila jako průkopník a advokát za osvojení nového data. Je faktem, že první zřetelná zmínka o tom, že 25. prosinec mají křesťané světit jako den narození Krista, se objevuje v římském dokumentu známém pod názvem „Chronograf 354“ (kalendář je připisován F.D. Filokalovi), kde čteme: „VIII Kal. Jan. natus Christus in Betleem Judaeae“ – „Osmý den před lednovými kalendami [to je 25. prosince] narodil se Ježíš v Betlému Judském“. O tom, že církev V ŘÍMĚ byla iniciátorem a zastáncem tohoto nového data je přesvědčena drtivá většina vědců.“ („Od soboty k neděli“/Warszawa 1988/, přeloženo z polštiny- Imprimatur)

Nová katolická encyklopedie uvádí:

„Svátek /vánoc/ je poprvé zmíněn v záhlaví “Depositio Martyrum” v římském Chronografu 354. Přinejmenším od roku 336, odkdy bylo Depositio zhotovováno, můžeme datovat začátek slavení římských vánoc. Vánoce se žel nenacházejí v seznamech svátků, které vydal Tertulián (De baptismo 19; CSEL 20:217) a Origen (Contra Celsum 8:22, PG 11:1549)…DATUM KRISTOVA NAROZENÍ NENÍ ZNÁMO. EVANGELIA NEUVÁDĚJÍ ANI DEN, ANI MĚSÍC.” (New Catholic Encyclopedia /1967/, vol. 3, p. 655.656; /article by: Claver William Smith (Rome): Professor of Dogmatic Theology, etc. /V. 15, 181/)

Katolický liturgik Francis X. Weiser napsal, že propagátoři 25. prosince jako historického data s Janem Zlatoústým v čele, převzali a účinně používali údaje naprosto mylné, ne-li někým přímo pro tento účel smyšlené fámy:

„Brzy po skončení posledního velkého pronásledování, okolo roku 330, církev V ŘÍMĚ rozhodně stanovila 25. prosinec pro oslavu Kristova narození. Po určitou dobu mnoho východních církví stále dodržovaly jiná data, ale ke konci čtvrtého století se římský zvyk stal se všeobecnější. V CÍRKEVNÍCH DOKUMENTECH NENÍ ŽÁDNÝ OFICIÁLNÍ DŮVOD PRO VÝBĚR TOHOTO DATA. Následkem toho se uváděla různá vysvětlení, aby se obhájila oslava narození Páně právě v tomto konkrétním dni. Někteří dávní církevní otcové a spisovatelé tvrdili, že 25. prosinec byl skutečným datem Kristova narození, a že úřady v Římě prokázaly tuto skutečnost z úředních záznamů římského sčítání lidu obdržených v době Spasitelova narození. Sv. Jan Zlatoústý šířil tento názor a použil jej k argumentaci pro zavedení římského data ve východní církvi. BOHUŽEL SE MÝLIL, protože nikdo nikdy v Římě neprohlásil, že záznamy z Quriniova sčítání lidu zde ve čtvrtém století existovaly, a tím méně, že v seznamech byly zapsány Kristovy narozeniny. V ŘÍMĚ SE VE SKUTEČNOSTI VÝSLOVNĚ UVEDLO, ŽE SKUTEČNÉ DATUM KRISTOVA NAROZENÍ NENÍ ZNÁMO A ŽE V RŮZNÝCH ČÁSTECH SVĚTA PŘEVLÁDLA ROZDÍLNÁ ÚSTNÍ TRADICE.” (Francis X. Weiser, „Handbook of Christian Feasts and Customs“ /New York 1952/, p. 60-61)

Jan Zlatoústý se v některých případech „MÝLIL“ rád takovým trochu zvláštním způsobem. Sám o tom napsal:

„Vidíte výhodu podvodu ? … Protože velká je hodnota podvodu, za předpokladu, že není představen se zlým záměrem. Ve skutečnosti čin tohoto druhu by neměl být nazýván podvodem, ale spíše druhem dobrého řízení, šikovnosti a dovednosti, které jsou schopné najít způsoby(cesty) TAM, KDE ZDROJE CHYBÍ a nahradit nedostatky paměti. … A JE TO ČASTO NEZBYTNÉ PODVÁDĚT, A ZÍSKAT NEJVĚTŠÍ VÝHODY POMOCÍ VÝMYSLU, kdežto ten, kdo šel přímým směrem udělal velké zlo osobě, kterou nepodváděl.“ (Chrysostom, On the Priesthood, Book 1,The Nicene and Post-Nicene Fathers, first series (Am.ed.), IX., 34-38)

Katolický kněz a vědec Gerhard Kroll o tom napsal:
„Když roku 385 přišel do Betléma Jeroným, káral přesně 25. prosince v kázání, které měl pro latinsky mluvící účastníky v chrámě Narození Páně, rodnou zemi Ježíšovu za to, že neslaví vlastní svátek Ježíšova narození, a řekl: „Dnes se nám zrodilo slunce spravedlnosti“. Jinými slovy: Jeroným si z Říma přinesl zvyk slavit narození Páně 25. prosince.“ „V Jeruzalémě se začal 25. prosinec slavit teprve za biskupa Juvenala (422-458), a to jako památka na Ježíšovu rodinu.“ (P. Gerhard Kroll SJ, „Po stopách Ježíšových“/Kostelní vydří, 2002/ str. 50)

Česká iEncyklopedie.cz, kterou vytváří Karmelitánské nakladatelství, pod heslem Vánoce jednoznačně uvádí:

„Datum 25. prosince není historickým datem Ježíšova narození.“

„Nová katolická encyklopedie“ upozorňuje:
„Datum 25. prosince neodpovídá Kristovu narození, ale svátku Natalis Solis Invicti, římskému svátku slunce při slunovratu.“ (New Catholic Encyclopedia, Vol. X, /Washington, DC: Catholic University of Amerika, /1967/, 250)

Kněz Dr. Józef Sroka na sympoziu pod záštitou polské biskupské Komise pro bohoslužbu a svátosti uvedl:

„Vánoce. JE JASNOU ZÁLEŽITOSTÍ, ŽE 25. PROSINEC NENÍ HISTORICKÉ DATUM NAROZENÍ KRISTA, přestože toto tvrzení někdy u starověkých (křesťanských) autorů nacházíme. Stará palestinská tradice tvrdí, že Ježíš dnem Ježíšova narození je 20. květen. Avšak ani toto datum není historicky prokázáno, ačkoli pro starobylost této tradice – a to zvláště tradice palestinské – by to mohlo mít motiv s poměrně vysokou pravděpodobností. Existuje také tradice, která se odráží v traktátu „De solstitiis“ ze čtvrtého století, a v některých spisech sv. Augustina, podle které početí Ježíše v lůně Panny Marie by mělo připadnout na stejný den a stejný měsíc, ve kterém měl Kristus později i zemřít, tedy 25. března. V důsledku toho by tedy jeho narození připadalo na 25. prosinec. Nezdá se však, že tato tradice by mohla být podnětem k zachovávání prosincového vánočního svátku. Pravděpodobně to je jen pokus o vysvětlení této skutečnosti na základě ASTROLOGICKÉHO MYSTICISMU, který byl v té době velice rozšířen.“ (Fr Józef Sroka ART IN LITURGY- Theological message of Advent and the season of Christmas, p. 77; Paper from the Symposium under the auspices of the Polish Episcopal Commission for Divine Worship and the Discipline of the Sacraments – Jasna Góra, October 21st-22nd, 1997)

Odborný asistent P. Ing. SLLic. Kopeček Pavel, Th.D. z Katedry liturgické teologie CMTF UP v Olomouci napsal:

„Stanovení data Kristova narození je otázkou teoretickou a již ve III. století máme první pokusy v určení tohoto DATA, KTERÉ EVANGELIA NEUVÁDÍ, přičemž se vycházelo z tehdejší symboliky Krista – Slunce. Kalendářně obrátili pozornost k rovnodennostem a slunovratům, domnívali se, že Jan Křtitel se narodil o letním slunovratu a následně, dle Lk 1, 26 se Kristus narodil o zimním slunovratu. I když se nám dnes tyto pokusy jeví pochybnými, přesto ROZHODUJÍCÍM PODNĚTEM JE „POKŘESŤANŠTENÍ“ POHANSKÉ PRAXE, kterému je třeba dát teologický základ. Slavení Vánoc se v církvi ujalo ve 4. století a následně se rozšířilo po Evropě a na východ.“ (P. Ing. SLLic. Pavel Kopeček, Th.D., „Fundamentální liturgika pro 3. ročník dálkového studia“, CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI /Říjen 2002/, str. 95)

Italsko-americký profesor teologie a církevních dějin Samuele Bacchiocchi, Ph.D., který věnoval pět let studia na papežské Pontifikální Gregorian univerzitě v Římě studiu dokumentů o vlivu solárních kultů na křesťanskou liturgii, k předmětu původu Vánoc mimo jiné napsal:

„Datum vánoc. Přijetí data 25.prosince pro svěcení vánoc je snad NEJZŘETELNĚJŠÍM PŘÍKLADEM VLIVU KULTU SLUNCE NA KŘESŤANSKÝ LITURGICKÝ KALENDÁŘ. Je známým faktem, že pohanský svátek dies natalis Solis Invicti – den narození Nepřemožitelného Slunce byl slaven právě v tomto dni. (viz odvolávka č. 1 pod čarou) Přiznávají otevřeně křesťanské historické prameny, že bylo od pohanů zapůjčeno datum pohanského svátku? Samozřejmě že ne. (viz odvolávka č. 2 pod čarou) Přiznání se k převzetí pohanského svátku, byť po převysvětlení (reinterpretaci) jeho významu, bylo by hodnoceno jako zjevné odpadnutí od víry. Tomu se však církevní otcové usilovali vyhnout.“
str. 285 : „Nutno poznamenat, že přijetí data 25. prosince znamená další příklad netoliko vlivu kultu slunce, ale svědčí také o prvenství získané Římem v oblasti zavádění liturgických novinek.
Odvolávka č.1 : Historik Gaston H.Halsberghe „The cult of Sol Invictus“ /1972/, str. 174 :
„Autoři, se kterými jsme konzultovali toto téma, souhlasně přiznávají vliv pohanského svátku užívaného k uctění Deus Sol Invictus dne 25. prosince – Natalis Invicti – na křesťanské svěcení vánoc. Tento vliv je příčinou přijetí data 25. prosince za datum narozenin Krista, které bylo některými doposavad slaveno v den Epifanie, tj. 6. ledna. Svěcením narozenin boha Slunce, které bylo provázeno rozžeháváním světel a pochodní zároveň s ozdobováním větví a malých stromů, zotročilo stoupence tohoto kultu do té míry, že dokonce i tehdy, když byli obráceni křesťanstvím, nepřestávali oslavovat svátek narození boha slunce.“
Odvolávka č.2 : Výjimkou je zde komentář neznámého syrského autora, který napsal pod čarou díla „Expositio in evangelia“ … následující : „Odtud též příčina, pro kterou výše jmenovaná slavnost byla přenesena církevními otci … na 25. prosince, které byla – dle jejich objasnění – ovlivněna následujícími okolnostmi : Byl to mezi pohany slavnostní rituál slavení východu slunce právě v tomto dni – 25.prosince. Navíc, aby podtrhli slavnostní charakter tohoto dne, měli obyčej zapalovat ohně a na tyto obřady byli zvyklí zvát a přicházel i křesťanský lid. Když potom církevní učitelé zpozorovali, že si křesťané zvykli na tento obyčej, svolali koncil a ustanovili tento den svátkem pravého Východu (Slunce – Krista).“ (J.S.Assemanus, Bibliotheca orientalis 2, 164, trans. By P.Cotton, From Sabbath to Sunday, 1933, pp.144-145/“(„Od soboty k neděli“/Warszawa 1988/, přeloženo z polštiny- Imprimatur)

Existuje Augustinovo kázání z 25. prosince 401 (PL 46, 996), ve kterém musel své posluchače napomínat před pohanskými zvyky spjatými s kultem slunovratu, kdy pohané zapalováním ohňů napomáhali umírajícímu slunci rozžehnout svůj oheň:

„Zastavte tyto poslední svatokrádeže, zastavte toto bláznění po marnostech a nesmyslných hrách, zastavte tyto zvyky, které se sice již nekonaly k poctě démonů, STÁLE VŠAK NÁSLEDUJÍ RITUÁLY DÉMONŮ…Včera, po večerní pobožnosti, celé město bylo v plamenech smrdutých ohňů, celá obloha byla zahalena dýmem! Pokud si nevážíte náboženství, alespoň myslete na zlo, které činíte společenství. Víme, bratři, že to jsou děti, kdo to prováděl, ale jsou to rodiče, kteří jim museli dovolit hřešit.“ (Frangipane 8, 5 = PL 46, 996. See Dom Morin, Miscellanea agostiniana, Rome, 1930, p. 223-4. All quoted from F. Heim, Solstice d’hiver, solstice d’ete dans la predication chretienne du ve siecle. Latomus 58 (1999), p. 640-660, p. 649)

Soudobý český expert na katolickou dogmatiku a dějiny teologie, univerzitní profesor Ctirad Václav Pospíšil, ThD., napsal:
„Proč se ale v Římě ve 4. století rozhodli slavit Vánoce právě tohoto dne? ROZHODNĚ NEMŮŽE BÝT ŘEČ O TOM, ŽE BY SE JEDNALO O SKUTEČNÉ DATUM JEŽÍŠOVA NAROZENÍ. Dne 25. prosince se totiž podle starých pohanských obyčejů v Římě slavil zimní slunovrat – slavnost „Natalis solis invicti“ – „Zrození či obrození vítězného Slunce“. Papežové a biskupové chtěli své věřící uchránit před pokušením účastnit se na bujarých a značně nevázaných pohanských oslavách, a proto zavedli slavnost zrození Ježíše Krista jakožto slunce spravedlnosti a jakožto světla, které osvěcuje každého člověka.“ (Prof. Ctirad Václav Pospíšil, ThD. (*1958), člen řádu františkánů, vyučuje Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, Katolické teologické fakultě UK v Praze a na Husitské teologické fakultě UK; ZPRAVODAJ 54 – VÁNOCE A CHANUKA : Téma – Čím jsou Vánoce pro křesťany) http://krestane.zide.info/modules/news02/article.php?storyid=57 [Cit. 2007-11-18].

Rovněž nejvýznamnější papež moderní doby Jan Pavel II. tři dny před vánocemi uznal, že oslava 25. prosince není zakotvena v Bibli, když 22. prosince 1993 přiznal během proslovu vyřčeném na Generální audienci v Římě pravý důvod, proč římskokatolická církev ustanovila 25. prosinec jako datum narození Krista.
“O tomto datu starověcí pohané slavili narozeniny ‘nepřemožitelného Slunce’ shodující se s zimním slunovratem… Křesťanům se zdálo logické a přirozené tuto slavnost zaměnit slavností jediného a pravého Slunce, Ježíše Krista.” „Jinými slovy,“ napsal novinář Nello Ajello v listu La Repubblica, „někdo prohlásil za datum Ježíšova narození datum neskutečné, vymyšlené, nesprávné.“

Jeden z nejvýznamnějších katolických liturgiků 20.stol. , jezuitský učenec a poradce na 2. vatikánském koncilu J. A. Jungmann uvádí, že pro většinu učenců
„se to stalo čím dál tím víc evidentní, že SKUTEČNÝM DŮVODEM PRO VOLBU 25. PROSINCE BYL POHANSKÝ SVÁTEK DIES NATALIS SOLIS INVICTI, který byl v té době oslavován ohromnou velkolepostí.“ (The Early Liturgy to the Time of Gregory the Great, 1962, p. 147)

Katolický týdeník na konci roku 2005 uvedl:
„Slavení 25. prosince má však kořeny v pohanské tradici, podle které se každým rokem v tento den opětovně rodí bůh Slunce. Toto přesvědčení vycházelo z pozorování zimního slunovratu, kdy slunce začíná stoupat a den se prodlužuje. Proto byly noc ze 24. na 25. prosince a noci následující odedávna považovány za „svaté noci“. PRVNÍ KŘESŤANÉ JAKO PAMÁTKU JEŽÍŠOVA NAROZENÍ NESLAVILI ŽÁDNÝ DEN. Dějiny o této skutečnosti nepodávají žádnou zprávu – DATUM A ROK KRISTOVA NAROZENÍ V PÍSMU NEZAZNAMENALI ANI EVANGELISTÉ. Pouze Lukáš uvádí, že se Ježíš narodil v době prvního sčítání lidu v římské říši (které nařídil císař Augustus). Slavnost narození Ježíše Krista se začala slavit 25. prosince přibližně od poloviny 4. století. Církev tak dala pohanské posvátné noci křesťanský rozměr.“ (Katolický týdeník 52/2005)

Katolický liturgik Francis X. Weiser napsal:

„25. prosinec byl nazýván “narozeniny slunce” a velké náboženské oslavy pohanského kultu Mithry se konaly po celé říši.“ (Francis X. Weiser, „Handbook of Christian Feasts and Customs“ /New York, 1952/, p. 49)

VATIKÁNSKÉ KATOLICKÉ NOVINY, JEJÍCH VLASTNÍKEM JE SÁM „SVATÝ STOLEC“ v roce 2005 uvedly:

„Jak je dobře známo, datum 25. prosince bylo vybráno římskou církvi ve čtvrtém století. Toto datum bylo římskými pohany zasvěceno bohu Slunce, protože od této doby se dny postupně začnou prodlužovat, dokud nenastane léto. Mimo to byl tento svátek velice živý a veselý, protože propojoval saturnálie (17.- 24. prosinec) z lednovými kalendami (1.leden), kterými byl zahájen nový rok. I když křesťanství už bylo v římské říši potvrzeno Konstantinovým ediktem, mýtus Mithry, který byl uctíván jako bůh Slunce, byl stále rozšířen, zejména mezi vojáky. Výše uvedená slavnost, soustředěná na 25. prosinec, byla hluboce zakořeněná v lidové tradici. Toto vedlo římskou církev k nápadu tomuto dni nasadit křesťanský náboženský význam záměnou oslavy narozenin boha Slunce za narozeniny Ježíše Krista pravého Syna spravedlnosti. (L’Osservatore Romano Weekly Edition in English 5 January 2005, page 10) Tyto autoritativní noviny vycházejí v devíti jazycích a např. verze v angličtině je distribuována ve více než 130 zemích. Bývají často vnímány jako oficiální vatikanský zdroj.

Renomovaný katolický liturgik Mario Righetti napsal:

„Církev v Římě, hodlaje usnadnit pohanským masám přechod na křesťanskou víru, uznala za výhodné ustanovit datum 25. prosince, neboli den pohanského svátku slaveného ke cti „Neporazitelného Slunce“ – Mithry, vítěze nad temnotou, za den pozemského narození Krista. Tímto způsobem se je snažila odtrhnout od mitraismu.“ (Manuale di Storia Liturgica; 1955, II., s.67)

Katolický teolog a profesor Jan W. Kowalski napsal:
„Podobně jako manicheismus, neméně nebezpečným konkurentem křesťanství byl také mithraismus. Učenci objevili stovky malých podzemních svatyní, ve kterých se setkávaly skupiny zasvěcenců, kteří rozuměli těmto divným, ale sugestivním mystériím ke cti boha slunce Mithry, které vycházely z tradic perských národů. /…/ V roce 274 se císař Aurelián rozhodl sloučit všechny přírodní kulty – a mezi nimi i mithraismus – v náboženskou poctu prokazovanou Slunci. Bůh – Slunce byl božstvem nejrůznějších podob a objevoval se pod rozmanitými jmény a symboly. S postupem rozvoje tohoto kultu se zformovala takřka monoteistická forma uctívání neporazitelného Slunce, Sol Invictus, jsouce symbolem nejen přírodních sil, ale rovněž symbolem římské nadvlády osvěcující sluneční září celý svět. Posvátné zvyky mitraismu však přetrvaly. POSLEDNÍ TAUROBOLIUM (MITHRAISTICKÝ OBĚTNÍ OBŘAD; P.M.) SE V ŘÍMĚ KONAL KONCEM IV. STOLETÍ NA VATIKÁNSKÉM PAHORKU, PRÁVĚ V TOM MÍSTĚ, KDE AŽ DO DNES STOJÍ BAZILIKA SVATÉHO PETRA. A slavnost ke cti Boha Mithry, později pojmenovaného Neporazitelné Slunce, se v druhé polovině čtvrtého století přeměnila na křesťanský svátek narozenin Ježíše (25. prosinec, den slunovratu, den vítězství Slunce). Ještě v V. století si papež Leo I. stěžoval, že obyvatelé Říma vypravující se v tomto dni ráno na bohoslužby, vítali vycházející slunce starodávným mithraistickým polibkem, poslaným dlaní obrácenou k slunci.“ (Jan Wierusz Kowalski „Křesťanství“ /Warszawa, 1988/, str. 57)

Papež Leo I. (Lev I.) v tomto vánočním kázání z roku 460 (Sermo XXVII) řekl:
„Stejně někteří křesťané, pokládají to za správné takto činit – uctívat Slunce na vyvýšeninách, když ono stoupá při úsvitu – takže před vstupem do požehnané baziliky apoštola Petra, která je zasvěcená Jedinému živému a pravému Bohu, když vystoupí po schodech k vyvýšené terase, obrátí se a pokloní se směrem k vycházejícímu Slunci a se skloněnou šíji vzdají hold jeho oslnivé kouli.” (Leo I. – Sermo XXVII) (NPNF H.XII, p. 140).

Římský biskup-papež Lev Veliký (svůj úřad zastával v letech 440-461) v jiném vánočním kázání přiznal:
„Jsou mezi námi takoví, kteří se domnívají, že tento náš slavnostní sváteční den je ctihodný ani ne tak kvůli narození Krista, jako kvůli narůstání nového slunce“ (Leo the Great, Sermo 22: in nativite Domini, 2, 6 (PL 54, 198B) XXI., 6)

Spis pod názvem „De solistitiis et aequinoctiis“ z druhé poloviny čtvrtého století, který někdy bývá připisován Janu Zlatoústému, otevřeně uvádí, že jak pohané i tak od nedávné doby i křesťané oslavují 25. prosinec, s vysvětlením, že pohané tak činí proto, že uctívají narozeniny sluneční koule, kterou pojmenovávají „Neporazitelný“.
„Na tento den byly v Římě NEDÁVNO ustanoveny narozeniny Krista k tomu, aby zatímco pohané jsou zaneprázdněni svými nesvatými obřady, křesťané mohli nerušeně slavit své svaté obřady. /…/ Tento (den – 25. prosinec) nazývají Narozeniny Neporazitelného („Invicti Natalem”); ale kdo je tak neporazitelný („invictus”) jako Pán…? Oni to nazývají narozeninami slunce, ale Kristus je slunce spravedlnosti.” ( /”Del Solst. Et Aequin.” (II, str. 118, ed. 1588)/ John Chrysostom Homily XXXI., De solistitiis et aequinoctiis 434-9)

Jezuitský učenec Urbanus Holzmeister napsal:
„Dnes je všeobecně přiznáváno, že příčinou pro oslavu dne 25. prosince byl svátek, který toho dne slavili pohané. Již přece Petavius [francouzský jezuitský učenec,1583–1652] si správně povšiml, že 25. prosince se slavilo ‚narození neporazitelného slunce‘.
Tento svátek dosvědčují: (a) Kalendář Furia Dionysia Filokala sestavený v roce 354 [n. l.], ve kterém je uvedeno: ‚25. prosinec, N[arozeniny] neporazitelného (Slunce)‘; (b) Kalendář astrologa Antiocha (sestavený kolem roku 200 [n. l.]): ‚Měsíc prosinec …25…Narozeniny Slunce, světlo dne roste‘; (c) Císař Julián [Julianus Odpadlík, císař v letech 361–363 n. l.] vychvaloval hry, které byly slaveny vždy koncem roku na počest slunce, které bylo nazýváno ‚neporazitelné slunce‘.“ (Chronologia vitae Christi [Chronologie Kristova života], Pontificium Institutum Biblicum, Řím, 1933, s. 46)

Katolická encyklopedie v heslu „Vánoce“ uvádí:

„Natalis Invicti. Avšak proslulý sluneční svátek, Natalis Invicti, oslavovaný 25. prosince, se hlásí k významné odpovědnosti za naše prosincové datum. Pro dějiny slunečního kultu, jeho postavení v římské říši a synkretismu s mithraismem nahlédněme do Cumontova kolosálního díla “Textes et Monuments” etc., I, ii, 4, 6, p. 355. Mommsen (Corpus Inscriptionum Latinarum, 12, p. 338) shromáždil důkazy o tomto svátku, který za císaře Aureliána v roce 274 dosáhl svého vrcholu popularity.” (Catholic Encyclopedia /1908/, vol.3, p.727, article “Christmas”)

„Nová katolická encyklopedie“ uvádí:
„Narození Krista bylo přiděleno datu zimního slunovratu…, protože v tento den, kdy slunce započalo svůj návrat na severní oblohu, pohané ctící boha Mithru oslavovali Dies Natalis Solis Invicti (Den narození Neporazitelného slunce). 25. prosince, roku 274 po Kr., [římský císař] Aurelián vyhlásil boha Slunce za hlavního patrona říše a zasvětil mu chrám na Martově poli. Vánoce vznikly v době, kdy byl v Římě kult Slunce mimořádně silný.“ (New Catholic Encyclopaedia, Vol. III, p.656, 1967 ed.)

Římskokatolický kněz, univerzitní profesor církevních dějin a historik Mieczysław Żywczyński napsal:
„Den jeho (Mithrova; p.m.) příchodu na zem byl ctěn 25. prosince. TO JE DŮVOD proč také křesťané, kteří v mithraismu spatřovali smrtelné nebezpečí, přijali 25. prosinec jako den narození Krista.“ (ks. Mieczysław Żywczyński „Kościół i społeczeństwo pierwszych wieków“/ Pax, Warszawa 1985/, str. 148)

„Katolická encyklopedie“ uvádí:

„Mithraismus. Pohanské náboženství, které v sobě nese především kult starověkého indoíránského boha slunce Mithry. Vstoupilo do Evropy z Malé Asie poté, co ji Alexandr veliký dobyl, šíříc se rychle přes celou římskou říši na začátku našeho letopočtu, dosáhlo svého vrcholu v průběhu třetího století, a zmizelo pod represivními nařízeními císaře Teodosia na konci čtvrtého století./…/ Oni věřili v nesmrtelnost duše, hříšníci jsou po smrti odvlečeni do pekla, kdežto spravedliví procházejí skrze sedm planet, skrze sedm bran … zanechávajíc v každé planetě část své znečištěné nižší lidskosti až do doby, kdy se jako čistí duchové postaví před Bohem. /…/ Otcové vedli uctívání. Hlava otců, jakýsi PAPEŽ, KTERÝ VŽDY ŽIL V ŘÍMĚ a byl nazýván “Pater Patrum” nebo “Pater Patratus.” /…/ Ve svatyni byl udržován neustále hořící oheň. Třikrát denně byla konána modlitba Slunci, a to podle denní doby směrem k východu, jihu nebo západu. Na počest Mithry byla neděle dodržována jako svatá a … 25. prosinec byl zachováván jako jeho narozeniny – natalis invicti – znovuzrození zimního slunce, neporaženého nevlídnou roční dobou.“ (Katolický učenec John P. Arendzen, Transcribed by John Looby. Mithraism. The Catholic Encyclopedia, Volume X. Published 1911. New York: Robert Appleton Company. Nihil Obstat, October 1, 1911. Remy Lafort, S.T.D., Censor. Imprimatur. +John Cardinal Farley, Archbishop of New York )

Katolický učenec Charles Aiken napsal:

„V žádném městě neměli mithraisté tolik chrámů jako v Římě.“ (Aiken C.F., Mithraism and Christianity. The Catholic University bulletin, Volume 19, 1913. Original from the University of Michigan, Digitized Dec 19, 2008, p. 386)/

Katolický kněz a též i filozof Joseph M. McCabe napsal:
„A každým rokem slavili (mithraisté) narozeniny tohoto boha, který – jak oni říkali – přišel vyhnat hříchy ze světa; a tímto dnem byl 25. prosinec. Když se ten den přiblížil, tak 24. prosince před PŮLNOCI, mohli křesťané vidět vcházet oddané ctitele Mithrovy do jejich svatyně ve Vatikánu, a o PŮLNOCI se vše rozzářilo radostí a světly. Zachránce světa se narodil v jeskyni, tak jako mnoho jiných bohů slunce” (Joseph M. McCabe “The Story Of Religious Controversy” /1929, Boston/, Chapter XIV.)

Katolický liturgik Francis X. Weiser o katolické půlnoční mši napsal:

„PŮLNOČNÍ MŠE. První vánoční mše je obvykle konána o PŮLNOCI kvůli tradiční víře, že Kristus narodil se o této hodině. Je samozřejmé, že neexistuje žádný historický důkaz, který by potvrdil tuto zbožnou víru” (Francis X. Weiser, „Handbook of Christian Feasts and Customs“ /New York 1952/, p. 55)
První křesťanská půlnoční vánoční mše se slavila r. 394, tedy prakticky hned po té co císař Teodosius v letech 391-3 zakázal zákony všechna pohanská náboženství včetně mithraismu a učinil křesťanství jediným státním náboženstvím římské říše. Pohanská náboženství však na řadě míst stále přetrvávala, ovšem s postupně upadajícím vlivem. Papež Sixtus III. (432-440) pak půlnoční mši definitivně kodifikoval do liturgických pravidel. Sám slavil půlnoční vánoční mši v libertinské bazilice, kterou musel obnovit (432), a zasvětil ji pod vlivem učení Efezského koncilu(431) o bohorodičce – panně Marii. Římskokatolická teologie dodnes považuje Kristovu matku za věčnou pannu, protože se prý Ježíš při porodu podobně jako SLUNEČNÍ SVĚTLO prosvítil její panenskou blanou a nijak ji nepoškodil.

Významný biskup Řehoř Naziánský (329-389) „popisuje Helény (pohanské Řeky; p.m.) jak o zimním slunovratu slaví svátek se slavnostním výkřikem, “Panna porodila, světlo roste”. (Thomas J. Talley „The Origins of the Liturgical Year“/1991/, p. 107)

Také biskup Kosmas Jeruzalémský (cca 675-751), měl informace od svých předchůdců o pohanském slavení 25. prosince. Napsal:

„Pohané měli každým rokem starobylé oslavy tohoto svátku a nazývali tento den – kdy se i Kristus narodil – auxífootos ‘Narůstatel světla’. Zahájili jej o půlnoci, kdy sestoupili do svatyně, ze které se vrátili křičíce: ‘Panna porodila, teď začíná růst světlo’. Kromě toho, velký kyperský biskup Epiphanius nám říká, že tentýž svátek byl také oslavovaný Saracény na počest Afrodity, který velice ctí, a který v jejich jazyce nazývají Chamara.“ (Hugo Rahner, Greek myths and Christian mystery, /1971/ p. 140)

Znalec křesťanských i pohanských herezí, kyperský biskup Epiphanius ze Salaminy (cca 310-403), který hovořil pěti jazyky a v průběhu života pobýval v různých zemích (byl též přítelem křesťanského učence Jeronýma), v roce 376 o pohanském slavení 25. prosince napsal:

„V tomto dni (zimní slunovrat 25. prosince), to jest v osmém dni před lednovými kalendami, Řekové – mám na mysli modloslužebníky – slaví svátek, který Římané nazývají Saturnálie, Egypťané Krónie, a Alexandrijci Kikéllie. Důvodem je to, že tento osmý den před lednovými kalendami tvoří rozhraní, v němž nastává slunovrat; den opět se začne prodlužovat a slunce svítí déle a světlo stále roste.” (Lékarnička proti herezím – Panarion haereses, 51, 22, 3 – 8 / in GCS II, p. 285/)

Etnograf specializovaný na studium rituálů starých náboženství Sir James George Frazer, D.C.L., LL.D., Litt.D. uvádí důležité křesťanské svědectví, že to byl právě 25. prosinec, jehož oslava mezi pohany v Sýrii nadále každoročně přetrvávala i v dalších staletích. To je další potvrzení skutečnosti, že to byl právě tento den, jimž se zde v Sýrii římští císařové ve třetím století inspirovali, když odtud odcházeli posilovat solární kult ve zbytku římského impéria.

„Zvyk zachovávat svátek Slunce dvacátéhopátého prosince, přetrvával mezi pohany v Sýrii přinejmenším do první poloviny šestého století, protože tehdejší syrský spisovatel, Tomáš z Edessy, nás v pojednání o Narození Krista informuje, že o zimním slunovratu “pohané, uctívatelé základních prvků vesmíru, dodnes každoročně všude slaví velký svátek, neboť tehdy Slunce začíná vítězit a rozšiřovat své království”. Ale zbožný spisovatel dodává, že ač síla Slunce od toho dne narůstá, bude později zase slábnout; zatímco “svatá církev slaví svátek Narození Krista, Slunce Spravedlnosti, které začne porážet blud a ďábla, a nikdy nezeslábne”. (Sir James G. Frazer “The Worship of Nature”; chapter XII “THE WORSHIP OF THE SUN AMONG THE ARYAN PEOPLES OF ANTIQUITY” , § 5. “The Worship of the Sun among the Ancient Romans” /1925/)

Velký obhájce katolické víry profesor František Spirago ve svém vlivném díle „Katolický lidový katechismus“ /Olomouc 1903/, na str. 133 napsal:

„Hod Boží Vánoční jest 25. prosince, tedy za 9 měsíců po zvěstování Panně Marii: Jméno „Vánoce“ pochází odtud, že pohané v této době (kdy jsou noci velmi dlouhé) slavili k poctě boha slunce tak zvané „veliké ( = p o s v ě c e n é – svaté) n o c i“. Církev dala TĚMTO pohanským posvátným nocem význam křesťanský.“ A jinde v kontextu s dalšími svátky dodává: “Rovněž církev položila mnohé svátky v d o b u p o h a n s k ý ch s l a v n o s t í, jako Narození Páně, v dobu pohanských slavností, kdy pohané ku poctě svého boha slunce slavili tzv. „veliké noci“; dále Hromnice na počátek února, kdy dne nápadně přibývá a kdy právě proto pohané konávali „pochoďnové průvody“ ku poctě svých bohů. To církev činila proto, by ONĚM pohanským slavnostem dala křesťanský význam, aby takto pohané snadněji byli získani víře křesťanské.“ (F. Spirago, Sbírka příkladů)

Katolický kněz, generální vikář litoměřické diecéze P. Stanislav Přibyl, CSsR nedávno napsal:

„Církev měla po celá dlouhá staletí, ba tisíciletí, mimořádně vyvinutou schopnost inkulturace, totiž přetváření pohanských zvyklostí, obřadů a svátků tak, aby vyhovovaly křesťanskému náboženství. To platí též o vánočních svátcích, které jsou svým původem vlastně „POKŘTĚNÝM“ SVÁTKEM SLUNOVRATU, svátkem nepřemožitelného Slunce (solis invicti), i když zmínka Lukášova evangelia o pastýřích „pod širým nebem“ (Lk 2,8) by spíše svědčila pro letní období narození Ježíše Krista.“
(Zpravodaj římskokatolické farnosti sv. Václava na Smíchově – VÁNOČNÍ ZAMYŠLENÍ /Vánoce 2008/-Za redakční radu p.Stanislav Přibyl, CSsR provinciál Kongregace redemptoristů v ČR a prezident Arcidiecézní charity Praha)
http://www.vaclavonline.wz.cz/200812b.pdf

„Katolická encyklopedie“ v hesle „Pohanství“ přiznává:

„Avšak nejen to. CÍRKEV SI PŘÍMO VYPŮJČILA PANTEON (VŠECHNY BOHY ANTICKÉHO CHRÁMU; p.m.), přičemž nic neopomněla “pokřtít”. V tom všem je základní úmysl – co si církev vezme, to si přizpůsobí a co nelze přizpůsobit, to nepřijme. DOKONCE POHANSKÉ SVÁTKY MOHOU BÝT “POKŘTĚNÉ”: samozřejmě naše procesí 25. dubna jsou Robigalie; Malé litanie se mohly zavěsit na Ambarualie, datum vánoc může být ze stejného důvodu umístěno na 25. prosinec, na to Natalis Invicti ze slunečního kultu.” (The Catholic Encyclopedia, /1908-1914 edition/, Vol. 11, p. 390, art. “Paganism.”)

Polská „Katolická encyklopedie“ pod heslem „Vánoce“ uvádí : „

„1. Svátek vánoc byl zaveden teprve ve 4. století a to v Římě. /…/ 2. Rychlému rozšíření vánoc přála skutečnost, že byl přijat na dvoře císaře Konstantina Velikého“. („Encyklopedia Katolicka” Tom 2, /Lublin 1985/, hasło ‘Boże Narodzenie’ s. 866)

Římskokatolická publikace „Přehled církevních dějin I“ pro studenty teologické fakulty CMTF UP v Olomouci, v kapitole o době Konstantina Velikého uvádí:
„Na venkově se misionáři setkali s konzervativní lidovou religionizitou. V pokřesťanšťování jim pomáhali asketičtí poustevníci, a především statkáři, kteří se během svého pobytu ve městě s křesťanstvím seznámili. Tato misie byla zdlouhavá.
- MNOHO POHANSKÉHO MUSELO BÝT ZAŘAZENO DO KULTU
- posvátná místa dostala křesťanskou podobu
- pohanská božstva byla nahrazena uctíváním světců a andělů.

Po celou dobu vlády však Konstantin respektoval antické kulty. Křesťanství bylo stále menšinové náboženství. (Svým počtem křesťané nepřevyšovali počet Židů, z jejichž náboženství se před časem oddělili.)“ (Studium na CMTF UP v Olomouci, Archív studijních materiálů z I. – V. ročníku, I.ročník, „Přehled církevních dějin I /223 kB/“, kap. „Konstantin Veliký a jeho nástupci“, str. 29.30)

Jezuitský učenec, kněz Edward Bulanda napsal:
„Avšak když od 4. století začaly do církve vzcházet velké masy pohanů, bylo zapotřebí na místo pohanských svátků ustanovit svátky křesťanské. /…/ “Lid miluje svátky“ říkával Řehoř Naziánský.“ (Bulanda E. „Kult bogini-matki w religiach pogańskich a cześć Matki Boźej w chrześtijaństwie“, Ruch biblijny i liturgicky, Nr. 3-6/1954, s. 173)

Význačný kardinál John Henry Newman doznal:

„Představitelé církve [byli] od raných dob připraveni – jakmile se naskytne příležitost – převzít, napodobit nebo schválit existující rituály a zvyky obyvatelstva, stejně tak jako filozofii vzdělané společenské vrstvy… Ve čtvrtém století se v křesťanstvu s úžasnou rychlostí šířily dvě hnutí či trendy, jeden asketický (mnišský; p.m.) a druhý razící rituály a obřady. Eusebius [Note 7: V. Const. iii. 1, iv. 23, &c.] nám rozličnými způsoby říká, že Konstantin, aby doporučil nové náboženství pohanům, VNESL DO KŘESŤANSTVÍ MNOHO VNĚJŠÍCH OZDOB, NEBOŤ NA NĚ BYLI POHANÉ ZVYKLÍ VE SVÉM VLASTNÍM NÁBOŽENSTVÍ. Není nezbytné hlouběji se této otázce věnovat této otázce, se kterou nás seznámila přičinlivost protestantských spisovatelů. Užívání chrámů, jejich zasvěcování určitým světcům a jejich zdobení o slavnostních příležitostech, kadidlo, světla a svíčky, slíbení darů při vyléčení z nemoci, svěcená voda, útěk do klášterů, SVÁTKY A ROČNÍ ÚDOBÍ, užívání kalendáře, procesí, žehnání polí, kněžské oblečení, tonzura, manželský prsten, obracení se [při modlitbě] k východu, později i obrazy, zřejmě i církevní zpěv a zvolání Kyrie eleison [Note 8: According to Dr. E. D. Clarke, Travels, vol. i. p. 352.] – TO VŠE JE POHANSKÉHO PŮVODU A JE TO POSVĚCENO TÍM, ŽE JE CÍRKEV PŘEVZALA.“ (John Henry Newman „An Essay on Development of Christian Doctrine“, Esej o vývoji křesťanského učení, /1906/, p. 372-3) Kardinál Newman zde jako podkladu využil odborné studie Alphonse Gilliota „ Etudes Sur Les Religions Comparees De L\’Orient“ /1862/.

Katolický historik August Franzen napsal:
„Konstantin byl na přijetí křesťanství již dávno připraven jako stoupenec monoteistického kultu boha slunce /stejně jako jeho otec/, ve svém vítězství viděl především potvrzení správnosti svého příklonu k monoteismu, jehož nejčistší formou se mu jevilo křesťanství.., Přitom byl i nadále PONTIFEX MAXIMUS státního pohanského náboženství… Jako “biskup pro vnější záležitosti” /episkopos tón ektos/ se cítil plně spoluodpovědným za církev; I V KŘESŤANSKÉ CÍRKVI SI ČINIL NÁROK NA DUCHOVNÍ VEDENÍ, KTERÉ VYKONÁVAL V POHANSKÉM KULTU JAKOŽTO PONTIFEX MAXIMUS; zasahoval do obsazení biskupských stolců a určoval synodám náplň práce (August Franzen “Malé církevní dějiny” /1992/, s. 52-55)

Katolická encyklopedie o činnosti prvního křesťanského císaře uvádí:
„Při vysvěcení Konstantinopolu v roce 330 byl použit OBŘAD NAPŮL POHANSKÝ A NAPŮL KŘESŤANSKÝ. Na náměstí byl postaven vůz boha slunce, a nad jeho přední části byl umístěn kříž Kristův, zatímco se zpívala Kyrie Eleison. KRÁTCE PŘED SVOU SMRTÍ KONSTANTIN POTVRDIL PRIVILEGIA KNĚŽÍ STAROVĚKÝCH BOHŮ. Také mnoho jiných jeho činů má podobu kompromisních opatření, jako by sám váhal a stále se ve skutečnosti držel nějaké formy synkretistického náboženství. Takto přikázal pohanským vojenským jednotkám použít modlitbu, ke které se mohl připojit každý monoteista… (byla vytvořena taková formulace, aby ji mohli odříkávat pohané i křesťané; p.m.) Již roku 313 církev získala imunitu pro své kněze, včetně osvobození od daní i branné povinnosti, a od závazných státní služeb, které byly tíživým jhem. Církev dále nabyla právo dědit majetek, a Konstantin navíc umístil neděli pod ochranu státu. JE PRAVDOU, ŽE VĚŘÍCÍ V MITHRU TAKÉ ZACHOVÁVALI NEDĚLI, PRÁVĚ TAK JAKO VÁNOCE. PROTO KONSTANTIN NEŘÍKÁ “DEN PÁNĚ”, ALE “ÚCTYHODNÝ DEN SLUNCE”. Podle Eusebia (Konstantinův přítel a životopisec; p.m.), pohané též měli v tomto dni povinnost vyjít na otevřené prostranství a společně pozvednout své ruce a opakovat již zmíněnou modlitbu, modlitbu bez jakéhokoliv zřetelného křesťanského rysu (Life of Constantine IV.20″).” (The Catholic Encyclopedia /1908/, vol. 4, art. “Constantine the Great”)

New Catholic Encyclopedia uznává:

„Nejběžnějším symbolem všech svatých je nimbus (obláček), zářivý ohraničený útvar obklopující hlavu světce. Jeho původ je PŘEDkřesťanský a příklady toho se nacházejí v helénistickém umění s pohanskou inspirací; svatozář se používala, jak dokládají mozaiky a mince, pro polobohy a božstva, jako byli Neptun, Jupiter, Bakchus, a zejména Apolón (bůh slunce).“ (New Catholic Encyclopedia /1967/, Vol. XII, p. 963)

Katolický teolog, kněz a profesor Jan Wierusz-Kowalski velmi otevřeně napsal:

„Liturgie rané církve rychle vstřebává vedle židovských prvků také prvky vypůjčené z pohanských liturgií, jakož i helenistických mystérií, které měly velký úspěch v celém tehdejším antickém světě. SKUTEČNOST, ŽE MNOHO MODLITEB A GEST KATOLICKÉHO OBŘADU POCHÁZÍ Z POHANSTVÍ, BYLO V ŘADĚ PŘÍPADŮ KAMENEM ÚRAZU DOKONCE PRO NEJEDNOHO KATOLICKÉHO UČENCE. Avšak podrobná srovnávací díla Zielińskieho, Nordena, a z katolické strany knězů Dölgera, Prümma a též mnoha dalších spolehlivě prokázaly, že když pohané příjímali křest, aby se stali se katolickými křesťany, tak úplně nepřestávali se způsobem modlitby, ve kterém byli vychováni a se kterým byli sžiti. Křtíc pohany, křtila církev také mnoho jejich modliteb a obřadů. Například se zjistilo, že některé MODLITBY VZNÁŠENÉ K APOLÓNOVI NEBO ASKLEPIOVI PŘÍMO VEŠLY DO POKLADNICE LITURGICKÝCH MODLITEB, PŘIČEMŽ POUZE JEN ZMĚNILY JMÉNO DANÉHO BŮŽKA NA JMÉNO KRISTOVO. Četné podoby, které nalézáme mezi křesťanskou liturgií a pohanskými mystériemi se nedají uspokojivě vysvětlit ani nahodilou shodou forem vlastních všem kultům, ani křesťanským vlivem na některé formy pohanských mystérií. /…/ Katolická církev si nejednou ZÁMĚRNĚ podržela jisté pohanské zvyky. Věděla, že je pro ni snadnější tyto pohanské zvyky jednoduše pokřtít a dát jim křesťanský obsah, než je zrušit. Zde mají původ některé SVÁTKY i procesí, protože na místo pohanských slavností bylo zapotřebí vnést do křesťanského kultu nějakou obdobu. Této metody se ještě papežové drželi i v VII. století, když misionářům jedoucím do ANGLIE a Germánie dávali instrukce, aby nepotírali takové pohanské náboženské zvyky, které by se daly snadno přizpůsobit do křesťanské víry.“ (Jan Wierusz-Kowalski „Liturgika“ /Warszawa, 1956/, str. 43-45)

„Encyclopedia Britannica“ uvádí citát významného katolického historika Bedy Ctihodného (672-735) o pohanském slavení 25. prosince v ANGLII:

„V Británii byl 25. prosinec svátkem dávno před konverzí na křesťanství, protože Beda (De temp. rat., ch. 13) popisuje, že ‘starověké národy Anglie začínaly rok 25. prosincem, v čase kdy my nyní slavíme narození Páně; a samotnou noc, která je nám nyní tak svatá, nazývaly ve svém jazyce modranecht (modra niht), to je NOC ,MATKY’, z důvodu nám pochybných obřadů, které v té noční vigílii prováděli.’ Se svou obvyklou málomluvností o pohanských nebo ortodoxních záležitostech, se Beda zdržel zaznamenat, čí matka to byla a o jaký obřad šlo.“ (The Encyclopedia Britannica, Vol. VI, “Christmas,” 293, 294, 11th edition.)

Římsko-katolický biskup Louis LaRavoire Morrow v knize “Moje katolická víra” napsal:

„V církevních dějinách zjistíme, že církev často POKŘTILA SVÁTKY POHANŮ, VYUŽÍVAJÍC DAT I OBŘADŮ, a obdařila je zcela novým a křesťanským významem.” (Louis LaRavoire Morrow “My Catholic Faith”/1949/, p.416)

Anglikánský kněz Conyers Middleton ve svém díle “Dopis z Říma, ukazující přesnou shodu mezi papežstvím a pohanstvím” napsal:
“Aringhus (katolický učenec; p.m.), ve svém spise Subterraneous Rome, uznává tuto shodu mezi pohanskými a papežskými rituály, a brání přijetí pohanských obřadů do bohoslužby církve, z moci jejich moudrých papežů a místodržitelů, kteří jak říká, při konverzi pohanů shledali nezbytným zavřít a přihmouřit oči nad mnoha věcmi, a vyhovět potřebám doby a nepoužít moc proti zvykům do kterých byli lidé tak úporně zamilovaní.“ (Middleton’s Works, vol. iii., pp. 117, 118, London, 1752. Viz také Aringhus, Rom. Subter., / Rome 1651,Paris 1659/, tom. i, lib. i., c. 21)

Katolický historik Theodore Maynard napsal:

„Často bývá vznášeno obvinění…, že katolicismus je navlečen do mnoha pohanských obleků. Musí být dodáno, že katolicismus je připraven uznat tuto výtku – A DOKONCE SE TÍM VYCHLOUBÁ.” (Theodore Maynard “The Story of American Catholicism” /New York, 1941/, p. 37)

Známý křesťanský apologeta Tertulián (cca155-220) na kraji třetího století dosvědčuje, že již v předkostantinovských dobách křesťané nebyli zdaleka imunní vůči pohanským slavnostem zimního období a při své snaze je napomenout, si zároveň stěžuje, jak tyto zvyky byly již tenkrát nakažlivé. Ve spise zaměřeném proti modlářství, v návaznosti na kapitolu nazvanou „O dodržování dnů spjatých s modlářstvím“ napsal:

„Jaké hříšné slavení (pohanských svátků) mezi bratřími! /…/ Často se u nás oslavují Saturnálie a Nové roky a ZIMNÍ SLUNOVRATY (Brumálie) i Matronálie. Dárky se vzájemně přijímají a nadělují. Novoroční dary se dávají s okázalou veselostí, hry a hlučné hostiny se konají. O co více jsou pohané věrni svému náboženství, když se starostlivě vyhýbají přebírání křesťanských slavností. /…/ Oni by se báli vypadat jako křesťané, ale MY SE NEBOJÍME VYPADAT JAKO POHANÉ!“ (Tertullian, On Idolatry 14 , ANF III, p. 70)

O podobných praktikách ve stejném církevním údobí je doklad v knize profesora historické teologie se zaměřením na antické křesťanství Christopha Markschiese, kde je citát církevního učence Origena (185-254):
„Nakonec chceme poukázat na fenomén obvykle nazývaný „polokřesťanství“: lidé, „kteří SLAVÍ POHANSKÉ SVÁTKY, I KDYŽ JSOU KŘESŤANY, (…), kteří chtějí vyčíst z běhu nebeských těles lidský život a jeho události anebo probádávají let ptáků a jiné podobné věci, které se v dnešním světě dějí.“ (Órigenés, Homilie na knihu Jozue VIII 4, Christoph Markschies „Mezi dvěma světy-Dějiny antického křesťanství“ /Vyšehrad, 2005/, str. 61)

Současný katolický slovník významných osobností v křesťanstvu o Řehoři Thaumaturgovi (213-270), který u Origena studoval říká:

„On věřil, že pohanské učení může být použito pro podporu křesťanství, on změnil tradiční pohanské svátky na křesťanské a byl vysoce úspěšný v přivádění pohanských davů do své církevní diecéze.“ (Lavinia Cohn-Sherbok “Who’s who in Christianity“ /London,1998/, p. 115)

Významný středověký církevní dějepisec, katolický kardinál Baronius Caesar o tom napsal:

„Tyto slavnosti, které pohané hanebně praktikovali v pověrečném uctívání, církev dovolila přenést ke svatému užívání, poté co je očistila posvěcením; TAKŽE TĚMITO RITUÁLY, KTERÉ SATAN VYMYSLEL KE SVÉMU VLASTNÍMU UCTÍVÁNÍ, VŠICHNI MOHLI CTÍT KRISTA pro větší pohanu ďábla. Tak pohanské svátky zatížené pověrou byly změněny na úctyhodné svátky mučedníků a modlářské chrámy byly změněny na svaté chrámy, jak Theodoret (vlivný syrský biskup a církevní historik cca 393 – 457; p.m.) ukazuje.” (Epilonte, Annalium Cardinalis Baronii, a Spondano. In Dues Partes /Lugduni, 1686/, p. 79)

„Katolická encyklopedie“ uvádí:

„Když po pronásledováních začal plynout čas, a již zde nebylo žádné aktuální měřítko, kterým by se dalo srovnávat bezpříkladné hrdinství mučedníků, NEBYLO TĚŽKÉ PŘENÉST NA KŘESŤANSKÉ MUČEDNÍKY KONCEPTY, KTERÉ VYZNÁVALY STAROVĚKÉ NÁRODY O SVÝCH HRDINECH. Tento přenos byl podpořen mnohými případy, kdy se křesťanští svatí stali nástupci místních božstev, a křesťanské uctívání nahradilo starověké místní uctívání. Toto vysvětluje velký počet podob (společných rysů) mezi bohy a svatými. PROMĚNA BOHŮ VE SVATÉ BYLA TAK HOJNĚ PROVÁDĚNA, ŽE DŮKAZY NENÍ TŘEBA PRACNĚ HLEDAT.” (The Catholic Encyclopedia, /1910/, Vol. 9, art. „Legends of the Saints.“)

Oficiální římskokatolické noviny v USA „Our Sunday Visitor“ uvedly:

“Mnozí ne-katolíci kritizují katolickou církev, protože některé její doktríny a praktiky jsou odvozeny z tradice. Ale nepřijde jim na mysl, že i jejich zaujatý postoj vůči církvi je založen konec konců na falešné “tradici”. Fakticky mnohé z protestantských učení a praktik jsou založeny na katolické tradici, jako svěcení neděle,…datum slavení Vánoc, Velikonoc a Letnic (Svatodušních svátků) a mnoho jiných věcí.” – Our Sunday Visitor, 26. října 1947 (J.H. Meier, What Catholics&Protestants Should Know /1999/, str. 163)

Oficiální římskokatolické noviny v USA „Our Sunday Visitor“, z 5. února 1950 píší:
„Prakticky vše co protestanti považují za podstatně důležité, přijali od katolické církve. Místo soboty přijímají neděli jako den sváteční, ač tuto změnu provedla katolická církev. Přijímají katolickou Bibli. Slaví VÁNOCE v den, který stanovila církev katolická. Přijímají datum velikonoc stanovený katolickou církví. Adventní a postní dobu také dodržují, ač jde o zvyky čistě katolické. Jejich modlitební knížky a liturgie se řídí katolickým církevním rokem. Mnoho jejich modliteb a svátečních oddílů Písma odpovídá zvyklostem běžným v katolické církvi na celém světě. Zdá se však, že protestanti nechtějí rozumět, že přijímáním (katolických překladů) Písma, zachováváním neděle, svěcením vánoc a slavením velikonočních svátků PŘIJÍMAJÍ AUTORITU HLAVY CÍRKVE – PAPEŽE.“

Katol. teolog Dr. Johan Eck v elaborátu „Enchiridon“ namířeném proti Lutherovi, na str. 78, 79 argumentuje:

„Jestliže církev měla moc změnit biblickou sobotu na neděli a nařídila svěcení neděle, proč by neměla mít tuto moc také vzhledem k jiným dnům, jako Vánoce a jiné ? … Pomineme-li a obrátíme se od pozdějších církevních nařízení k Písmu svatému POUZE, pak musíme zachovávat sobotu se Židy, tak jak byla zachovávána od počátku světa.“ (Christian Edwardson „Facts of Faith“, 1942, p. 295)

Římskokatolický biskup Richard Challoner napsal:

„Otázka: Má církev moc měnit deset Božích přikázání? Odpověď : … Na místo sedmého dne v týdnu a též jiných svátků určených ve Starém Zákoně, církev nařídila NEDĚLI A SVÁTKY, které mají být odděleny pro bohoslužby; a tyto jsme nyní povinni zachovávat namísto Božího přikázání, starodávné soboty.“ (Dr. Richard Challoner „The Catholic Christian Instructed“ /New York, 1853/, p. 211)

Římskokatolický teolog Vincent J. Kelly napsal:
„Někteří teologové byli názoru, že Bůh také přímo v Novém Zákonu označil neděli jako den sváteční a že On sám jednoznačně nahradil neděli za sobotu. AVŠAK TATO TEORIE JE NYNÍ ZCELA ODVRŽENA. Všeobecně se tvrdí, že Bůh jednoduše dal své církvi moc odstranit jakýkoli den nebo dny nebo ustanovovat SVATÉ DNY, pokud to uzná za vhodné. Církev vybrala neděli, první den týdne, a postupem času dodala ještě jiné dny jako svátky.“ (Vincent J. Kelly „Forbidden Sunday and Feast – Day Occupations“ /1943/, p. 2)

Již za římských biskupů Damase a Siricia (konec 4. století) době dochází i k pronásledování těch, kdo z řad křesťanů mají na svátky stanovené římskými biskupy jiný názor. Lidé kolem kazatele Prisciliána (cca340-385) mimo jiné právě o vánocích i nedělích úmyslně dodržovali naprostý půst, aby ukázali, že z těchto římských zvyků vůbec nemají radost. Priscilián Damasovi napsal apologický dopis a osobně jej v Římě navštívil, avšak ten jej odmítl přijmout. Nedlouho poté přichází krajně tvrdý zákrok. Trest smrti byl realizován státní mocí – ortodoxním katolíkem Magnusem Maximem, který

„hrdě hlásal, že mu šlo o neposkvrněnost katolické víry. Tato spolupráce církevních a státních orgánů se pak stala běžnou ve středověku.“ (Římskokatolická publikace „Přehled církevních dějin I /223 kB/“ pro studenty teologie na CMTF UP v Olomouci, Archív studijních materiálů z I. – V. ročníku, I.ročník, kap. „Konstantin Veliký a jeho nástupci“, str. 32)

Katolický kněz a teolog, vedoucí Institutu ekumenických výzkumů Hans Küng o tom píše:

„Jaký obrat! Z pronásledované církve se za méně než sto let stává církev, která sama pronásleduje. Její nepřátelé, „heretici“ (ti, kteří z celku katolické víry „vybírají“), jsou nyní i NEPŘÁTELI ŘÍŠE a jsou podle toho také trestáni. POPRVÉ TEĎ KŘESŤANÉ ZABÍJEJÍ JINÉ KŘESŤANY KVŮLI ROZDÍLNÉMU POJETÍ VÍRY. K tomu dochází v Trevíru v roce 385: španělský asketický kazatel Priscilián je spolu se šesti druhy přes mnoho protestů popraven kvůli herezi. Všichni si na to brzy zvyknou…“ (Hans Küng „Malé dějiny katolické církve“/2005/, str. 33)

Císař Justián I. pak v roce 529 zákonem (Codex Just., III, 12, 6) zakázal o vánocích pracovat a veřejně obchodovat.

Polská „Všeobecná encyklopedie“ v oddílu „Vánoce“ uvádí:

„S jak velkou slavnostností a nábožností církev touží, aby byl tento svátek (vánoce; p.m.) zachováván, prozrazuje skutečnost, jak velmi dlouho se na něj věřící připravují v průběhu adventu (jde o čtyři adventní neděle; p.m.). Na ty, kdo měli možnost, ale nenacházeli se v tomto dni na bohoslužbách, byla v minulosti uvalena TŘÍLETÁ CÍRKEVNÍ KLATBA.“ (Encyklopedia powszechna, /Warszawa ,1868/, sv. 4, str. 215, oddíl „Vánoce“)

„KLATBA (v latině interdikt) je trestem pro ZVLÁŠŤ TĚŽKÉ HŘÍŠNÍKY a souvisí s velkým EXKOMUNIKOVÁNÍM. Ve městě, kde odsouzenec žije, jsou zakázány všechny církevní obřady a udělování jakýchkoli svátostí. ODSOUZENCE V KLATBĚ MŮŽE VE DNE KDOKOLI BEZTRESTNĚ ZABÍT. Klatba platí od svítání do soumraku. Uvržení musí povolit Svatý otec.“ (výkladový online „Slovník cizích slov ABZ“)

O Francii se dozvídáme:
„Koncil v Lyonu zasedal kolem roku 1244 a zamezil lidem vykonávat jejich běžnou práci v den Páně a na jiné svátky POD NÁTLAKEM CÍRKEVNÍCH CENZUR.“
Ani Španělé v tomto díle nezaostávali:
1322 n. l. V tomto roce „byla svolána synoda ve Valladolidu v Kastilii, a tam bylo ratifikováno to, co bylo předtím požadováno, aby ‘se nikdo nezabýval zemědělstvím, anebo nepouštěl se do jakéhokoliv mechanického zaměstnání v den Páně, nebo v jiné svaté dny, jenom za okolností, když to bylo dílem nutnosti nebo dobročinnosti, o čem měl rozhodovat duchovní lokální farnosti.’“ (Dialogues, str. 275)
„Ani občanská moc nemlčela; protože v tom čase král Edward vydal výnos, že prádlo nemá být vyvěšováno na vývěskách v neděli a za jiných slavnostních svátků roku. Za vlády krále Henryho VI., kdy byl canterburským arcibiskupem Dr. Stafford, r. 1444 n. l., bylo vydáno nařízení, že v kostelech a na kostelních pozemcích se v den Páně nebo v jiné svátky nemají konat poutě a trhy, kromě času žně.“/Tamtéž str. 293,294/
Koncil v Rheimsu, který zasedal v roce 1533, vydal tento dekret:
1533 n.l. „Ať se lid shromáždí ve svých okrskových kostelech v den Páně a v jiné svátky a ať se účastní na mši, kázáních a večerních bohoslužbách. Ať se nikdo v tyto dny neoddává hrám nebo tanci, zvláště v průběhu bohoslužby.“ A historik dodává: „V tomtéž roce bylo na jiné synodě v Tours nařízeno uctivé svěcení dne Páně a dalších svátků POD HROZBOU EXKOMUNIKACE.“/ Morer, str. 280/
Svědectví francouzského spisovatele šestnáctého století. Jmenuje všechny skupiny lidí, kteří nosili jméno Anabaptisté. O jedné z těchto skupin píše toto:
“Někteří VYTRPĚLI VELKÁ MUČENÍ, protože nechtěli zachovávat neděle a svátky navzdory Antikristu: vidíc, že to jsou dny ustanoveny Antikristem, nechtěli se držet ničeho, co mu je podobné…“/ The Rise, Spring and Foundation of the Anabaptists or Rebaptized of our Times, Guy de Brez, 1565 n. l./ (J. N. Andrews, HISTORY OF THE SABBATH and FIRST DAY OF THE WEEK /1873/, p. 395.396.423)
Katolický historik doc. PhDr. Vojtěch Cekota napsal:
„MUČENÍ POVOLIL INOCENC IV. V R. 1252, jeho nástupci Alexandr IV. a Urban IV. v r. 1260 a 1262 přímo nařídili, že inkvizitoři mají být osobně přítomni tomuto strašnému postupu). Při mučení se užívaly čtyři způsoby: bičování, natahování na skřipec, při kterém mohlo dojít k vykloubení, strappado – obžalovaný byl přivázán hlavou dolů, vytahován do výše a pak spuštěn dolů, takže se hlava zastavila několik centimetrů nad zemí, čtvrtým způsobem bylo pálení žhavým uhlím. /…/ Ten, komu byla dokázána vina, byl potrestán buď doživotním vězením, nebo kratším podle vážnosti provinění. Velmi obávaným trestem byl tzv. murus strictus, malá komůrka, v které byl odsouzený často připoután řetězy. Když byla zjištěna veliká vina, která způsobila značné pohoršení, byl odsouzený předán světskému rameni k potrestání. Všichni věděli, že předání světské moci znamená jedině smrt. Na vysvětlenou je třeba říci, že církev měla tradiční odpor k prolévání krve, ale na druhé straně i PAPEŽSKÉ DOKUMENTY VYZÝVALY SVĚTSKOU AUTORITU, ABY POPRAVILA BLUDAŘE, KTEŘÍ JÍ BUDOU PŘEDÁNI K POTRESTÁNÍ. Obvyklým způsobem trestu smrti bylo upálení na hranici. Tohoto způsobu používali již římští císařové pro manichejce. Tento trest se tak ustálil, že se pokládal za obvyklý pro kacíře… Vynesení rozsudku bylo téměř vždy spojeno se zabavením majetku odsouzeného a postihovalo celou jeho rodinu.“ (doc. PhDr. Vojtěch Cekota „Církevní dějiny“; cyklus přednášek ve Zlíně – Přednáška ze dne 15. 2. 2007 „Inkviziční postup“) http://www.volny.cz/cekota2/Inkvizice2.htm

Stejná praxe vládla i dalších evropských zemích:
(Budapesť, 1279 n.l.) “CANON 33—Členovia farnosti sa musia zúčastniť na omši vo vlastnom farskom kostole na všetky nedele a sviatky. Laickí členovia alebo duchovní klerici, ktorí porušia toto nariadenie BUDÚ PRÍSNE POTRESTANÍ.”
(Trier, 1310 n.l.) “CANON 23 – Všetci členovia farnosti sa musia zúčastniť na omši v nedele a sviatky, POD TRESTOM EXKOMUNIKOVANIA.” ( Hegel’s “Councils,” vols. 5,6)

Ještě i v SOUČASNOSTI platí, že dobrovolná neúčast na katolické mši připadající na starověká římská data prosincového slunovratu (25. prosinec) a lednové kalendy (1. leden) je kvalifikována jako těžký hřích:
„Narození Páně má takto uspořádaný oktáv (tedy 8 dní): 25. prosince slavíme Slavnost Narození Páně. Je třeba připomenout, že neúčast na této slavnosti a na Slavnosti Matky Boží Panny Marie 1. ledna je těžkým hříchem.“ (Vánoční doba a nový rok, č.6/2004)
Pro upřesnění ještě rozveďme, že těžký hřích (což je např. i dobrovolná neúčast na vánoční mši), dokud není u zpovědi knězi vyznán, znemožňuje právoplatnou účast na jakékoli další mši, protože dle katolické nauky těžký hřích je smrtelný hřích. Z toho důvodu osoba, která bez rozřešení zemře v těžkém hříchu, je provždy zavržena do pekla, což je dle katolické teologie MÍSTO A STAV NIKDY NEKONČÍCÍCH, NEPŘETRŽITĚVĚČNÝCH MUK. Katolická liturgie nabízí věřícím o 25. prosinci hned tři mše (půlnoční, za úsvitu, a během dne) nebo 24. prosince večerní štědrovečerní mši, přičemž účast na kterékoli z těchto čtyř mší je platným naplněním vyžadované povinnosti.

Katechismus katolické církve (Zvon 1995) s předmluvou papeže Jana Pavla II., na str. 538 říká:
„Při respektování náboženské svobody a obecného blaha všech, se křesťané mají zasazovat o to, aby neděle a zasvěcené církevní svátky byly zákonem uznány jako dny pracovního klidu.“
Při čtení e-mailu z SSKNETu 18. prosinec (12:08) 2000, předmět „Smlouva Slovensko + Vatikán“ si můžeme udělat malý obrázek o tom, jak takové respektování náboženské svobody ve vztahu k církevním svátkům vypadá v současné praxi. Zpravodaj ČTK mimo jiné uvedl:

„Text dohody, který podepsali 24. Listopadu/2000/ ve Vatikánu premiér Mikuláš Dzurinda a kardinál Sodano, nenalezl podporu ani u některých poslanců vládní koalice – kritiky byli zejména zákonodárci z vládní Strany občanského porozumění a z levicového tábora. Ti měli výhrady zejména pro údajné zvýhodňování katolické církvi na úkor ostatních. Smlouva podle nich také omezuje pravomoci parlamentu tím, že se v ní SLOVENSKO ZAVAZUJE ZACHOVAT CÍRKEVNÍ SVÁTKY. Výtkou bylo i to, že platnost smlouvy není časově omezena a její změna je možná pouze se souhlasem OBOU smluvních stran.“

Základná zmluva medzi Slovenskou republikou a Svätou stolicou – Článok 9

Slovenská republika bude rešpektovať ako dni pracovného pokoja nedele a tieto dni:

a)1. január, slávnosť Bohorodičky Panny Márie, Obrezanie Pána a Bazila Veľkého, b) 6. január, Zjavenie Pána, Bohozjavenie, c) Veľký piatok, d) Veľkonočný pondelok, e) 5. júl, slávnosť svätých Cyrila a Metoda, f) 15. september, slávnosť Sedembolestnej Panny Márie, Patrónky Slovenska, g) 1. november, slávnosť Všetkých svätých, h) 24. DECEMBER, ŠTEDRÝ DEŇ, i) 25. DECEMBER, SLÁVNOSŤ NARODENIA PÁNA, j) 26. december, sviatok svätého Štefana, prvého mučeníka, Zbor presvätej Bohorodičky.

Predaj na Veľkonočnú nedeľu PO PRVÝ RAZ MUSIA TRESTAŤ POKUTOU
http://peniaze.pravda.sk/tlac.asp?r=sk-pspotrebitel&c=A100325_150415_sk-pspotrebitel_p45
Vladimíra Kucejová | 25. marca 2010 15:04
Obchodníci veria, že Veľká noc potvrdí, že po dlhých mesiacoch zápasenia s prepadmi tržieb sa ľudia vrátia k míňaniu. Počas dvoch predsviatočných týždňov sa tržby oproti bežným dňom zvyčajne zvýšia o osem až 10 percent.
“Najväčší nápor je zvyčajne posledný týždeň pred Veľkou nocou, kupujú sa najčastejšie rôzne šunky, šaláty a alkohol,” hovorí Ľubomír Drahovský, analytik agentúry pre prieskum trhu Terno. Po prvý raz po rokoch však budú obchody na Veľkonočnú nedeľu zatvorené. Podľa novely Zákonníka práce nemôžu obchodníci v tento deň prikázať zamestnancom pracovať. “Ani v prípade, ak by s tým zamestnanec súhlasil,” hovorí Katarína Kuľandová, predsedníčka Odborového združenia pracovníkov obchodu. “Obchodníci budú zákon dodržiavať a na Veľkonočnú nedeľu prevádzky zatvoria,” dopĺňa Pavol Konštiak, prezident Zväzu obchodu a cestovného ruchu.
Prípadné nedodržanie zákona bude kontrolovať inšpektorát práce. “Plánujeme uskutočniť kontroly podobne ako na ŠTEDRÝ DEŇ,” varuje Slavěna Vorobelová, hovorkyňa Národného inšpektorátu práce. Na VIANOCE skontrolovali 144 predajní, štyri z nich boli otvorené dlhšie, ako povoľuje zákon, teda dopoludnia. Obchodníkom, ktorí napriek tomu budú predávať, hrozia pokuty až do výšky 100-TISÍC EUR. Doteraz sa mohli inšpektori rozhodnúť, či pokutu vôbec dajú. Pre tých, čo porušia pravidlá počas tohtoročných jarných sviatkov, však už bude vymeranie pokút POVINNÉ. Výnimku majú iba lekárne, čerpacie stanice či predajne suvenírov.

Lucius Ferraris, italský františkán v 18. století sestavil Encyklopedii náboženských poznatků, ve které o papežské autoritě uvádí:

„Papež má tak význačnou hodnost a je tak vysoce postavený , že NENÍ POUHÝM ČLOVĚKEM, ALE JAKOBY BYL BOHEM, A ZÁSTUPCEM BOHA.“

„Pokud jde o papežskou autoritu, PAPEŽ JE JAKOBY BŮH NA ZEMI, jediný panovník všech vě
Maftík napsal(a):
21. 12. 2010 v 22:44
Především pro DannyhoL, ale samozřejmě pro všechny: Vánoce nikdy nebyly pohanským svátkem
Homunkulus napsal(a):
25. 12. 2010 v 23:28
Aby ten odkaz fungoval, musí tam být ne htm, ale html.
Maftik napsal(a):
26. 12. 2010 v 18:21
Díky, spravil jsem to.
Vítek napsal(a):
18. 12. 2011 v 19:08
Proč by se Ježíš nemohl narodit právě 24. prosince? Asi se to seběhlo zrovna k tomu datu.Ovšem pravoslaví mají Vánoce o čtrnáct dní později, a mě se zdá, že šlo zřejmě o úmysl neshodnout se na jednoznačném datu, aby neměli nepřátelé víry možnost se oč opřít.
Graimer napsal(a):
24. 12. 2011 v 18:27
AHoJ, (Ad Honore Jesus -it.)
vím, že vánoce se slaví jako svátek narození Ježíše, ale Jeho datum narození je zcela jiné. Podle všeho, co jsem slyšel, je to datováno na začátek října. Přesnější podrobnosti nevím, ale dá se to vyhledat pomocí Bible – Janovo evangelium – početí Jana – kadidlo v chrámu – starý zákon – z jakého rodu kdo šel kdy dát kadidlo do chrámu.
Není tam přesné datum, ale dá se to dohledat. Šikovní a študovaní budou vědět.
Hodně zdaru v bádání i v životě.
Graimer

Důležité odkazy

Vyhledávání

Meta

Mýty inkulturace

Počet komentářů: 24

Napiště komentář