Katolická dekadence

Není pravda, že filosofie nemá s křesťanstvím nic společného. Tvrzení, že víra je pouze životní postoj, paradox, apod. mohou být nebezpečná. V křesťanství je obsažen zcela původní a jednoznačný filosofický pohled na svět.

A nemůže být ani několik možných kř. filosofií, které by si navzájem odporovaly, nebo by záleželo na každém, „kterou si vybere“. Křesťanství jako takové obsahuje JEDNU metafyzickou strukturu, protože křesťanství samo je zcela původní metafyzikou. A s touto metafyzikou je nerozlučně spojena důvěra v lidský rozum, který, pokud se pohybuje v mezích své působnosti, může dospět k pravdivému poznání.
V příbězích Písma je tato struktura obsažena, i když tam většinou není přímo vyslovena.

K formulacím kř. filosofie docházelo spíše rozpoznáváním neslučitelných tvrzení, než pozitivní formulací myšlenek. Proto byly spory v Církvi tak dramatické (a stále ještě jsou). Církevní myslitelé se na koncilech nehádají o slovíčka, v sázce je zachování důstojnosti stvoření, člověka a Boha. Nikdy nezáleželo na názoru jednoho, byť sebevýznamnějšího myslitele, důležité myšlenky jsou výsledkem dlouhého hledání a souhlasu většiny. Vždy existují a budou existovat otázky otevřené svobodné diskusi teologů a filosofů.

(Pro ilustraci příklad z obohacení kř. myšlení v raném středověku. „Kř. myšlení prvních staletí si nepřivlastnilo ani nepohltilo vklad řecké filosofie – vybralo z řecké filosofie ty prvky, které bylo možné použít, a odvrhlo tvrzení, jež byla s vlastními principy a nároky neslučitelná. Proto odmítlo právě ty nejpůvodnější a nejpropracovanější základní myšlenky starověkých metafyzik – Namátkou: Aristotelovo pojetí boha jako netečného prvního hybatele nebo věčnost světa, která byla pro řecké myslitele samozřejmostí.)

1. Pojetí Absolutna
Kř. pojetí je zcela nové a původní – Absolutno není totožné se světem. Svět není nestvořený, věčný, ontologicky soběstačný, svět nepochází z Absolutna – není jeho emanací (nevyvěrá z něj, je od Absolutna zcela odlišný), není ani obměnou božské substance, není božské podstaty ani nemá božskou přirozenost.

a) Absolutno je jediné – např. manichejský dualismus připisuje predikáty absolutna dvěma principům: hmotě jako principu zla a duchu, jenž je světelným principem dobra. Polyteismus zase uznává více absolutních principů.

b) Absolutno je nestvořené – a po celou věčnost šťastné, aniž by se vyvíjelo (nepotřebuje stvoření, ani lidi k tomu, aby dosáhlo své plnosti. Ničeho se kvůli světu nevzdává, ani mu svět nic nedluží).

c) Vztah Absolutna a světa je svobodný – od toho se odvíjí křesťanské chápání Stvoření

d) Absolutno není svět – Popírání existence transcendentího Boha Stvořitele vede k tvrzení, že jedině svět je absolutnem a je nestvořený. Když materialismus prohlásil hmotný vesmír za nezávislý na Bohu, musí také uznat, že je vesmír věčný, nebo věčně vznikající a zanikající. (Svět může těžko dát vzniknout sobě sama – proto musí být pro materialistu věčný). Stejně tak panteismus uctívá božskou sílu obsaženou ve světě. (Kdežto pro křesťanskou metafyziku zůstane vždy základem naprostá transcendence Boží)

2. Stvoření: Vztah absolutna a světa
a) Stvoření je dílem jediného Boha. Stvořitelem světa není žádný nižší Bůh nebo bůh zlý (ten, který se „zahazuje“ s hmotou), jak tvrdily některé gnostické a dualistické systémy. V základě dualismu leží většinou nepřátelství vůči hmotě a tělu. Mnohost stvoření je pak dokladem nějakého úpadku od původní jednoty, nebo je vše tělesné bytostně sídlem nějakého zla. Stvoření “z ničeho” nepředpokládá nestvořenou a věčnou hmotu, již by Stvořitel pouze opracovával a používal jako materiál. Kdyby hmota existovala před stvořením, byla by dalším absolutnem.

b) Stvoření je svobodné, Bůh netvoří z nutnosti. Stvoření není nutné a věčné vycházení z Boha, ale svobodný akt lásky, milosti. Bůh stvořil svět, protože tomu chtěl, skrze svoji dobrotu, nikoli z nutnosti, jíž by podléhal. (skoro stejně mluví Teilhard de Chardin – Bůh stvořil svět nikoli proto, aby nabyl svoji blaženost nebo ji posílil, ale aby projevil svoji dokonalost skrze dobra udělovaná tvorům. Stvoření je nezištný projev Boží štědrosti, v základě všech věcí spočívá boží Agapé. A proto je například krása v podstatě “neúčelná” – jaksi z přebytku boží krásy vytvořená, nelze zpeněžit, neplyne z ní “užitek”, je vpravdě marnotratná).
Stvoření je dobré (všechno stvoření), protože pochází od toho, jenž je svrchované dobro. Samou podstatou je proměnlivé, protože nevzešlo z Boží podstaty, ale je stvořené z ničeho. Neexistuje tedy zlá přirozenost, ani přirozenost zla. (Tomáš Akvinský to vysvětluje na příkladu slepoty. Slepota není nějaká substance v oku, ale nedostatek, něco chybějícího). Zlo, smrt a všechno „tápání vesmíru“ má původ ve svobodě člověka a v charakteru stvořených věcí, jež se dosud neustálily – jsou stvořeny z ničeho.

c) (Zde končí výpisky z Tresmontanta, pokračuje F.J.:) Hebrejský monoteismus a následně křesťanství vždy zastávaly názor, že vše, co pochází od Boha, je dobré. Z toho pochází velký problém tzv. teodiceje (= Ospravedlnění Boha. Řeč o důvodech zla a utrpení ve světě, který je stvořitelským dílem absolutně dobrého Boha – Této otázce bude věnován samostatný článek podle knihy Bůh a zlo).

d) Svět jako stroj, nebo živé, tvůrčí bytí? Jestliže svět není emanací Boží podstaty ani není „božím strojem“ předem naprogramovaným podle „věčných zákonů“, je nějak samostatný, svébytný. A svobodný. Tato myšlenka se mi jeví jako jedna z nejpronikavějších kř. myšlenek a mohly by se vést spory, jestli vůbec patří do „základních pojmů kř. metafyziky“. V současné filosofii, ale i teorii vědy, je objevně reflektována například v díle Zdeňka Neubauera (ale stejným směrem míří i někteří současní vědci, především biologové, jmenujme A. Markoše a jeho knihu Tajemství hladiny). Tradice tohoto pojetí se zdá být založena na Tomáši Akvinském a jeho rozlišení bytí a jsoucna a chápání Boha jako čirého Bytí. Tomášův svět vypadá tak, že sám nese své vlastní bytí, a je sám zdrojem své vlastní tvořivosti, dění a růstu. Tato myšlenka je „dvousečným mečem“ a dá se mnoha způsoby zneužít. Je s ní bohužel, ale nejspíš nutně, spojováno také hnutí New Age.

Stručně a diletantsky shrnuto: ve 20. století se změnilo vědecké paradigma a mechanistický pohled na skutečnost se ocitl v krizi. Nechci se do toho teď více pouštět (jedná se o neobyčejně obtížné téma, které musí být ve správný čas pojednáno) – jde o obraz světa, který „funguje“ na základě pevně daných přírodních zákonů, které věda postupně odhaluje, a ze kterých domyšleno plyne, že všechno (nakonec i ta lidská psychika, až věda pokročí) lze vysvětlit procesy probíhajícími na nejzákladnější úrovni hmoty. Tedy dokonalá předpověditelnost běhu světa, pokud bychom znali všechna vstupní data. A celkovým důsledkem je strojový svět, ve kterém nemá místo radikální novost, tvůrčí činnost ani lidská svoboda. Svět ve kterém nemůže vznikat nic nového a pokud se zdá, že něco nového vzniklo, například v evoluci, bylo to již předem “zakukleno” nebo zakódováno v genech, přírodních zákonech, v čem libo. Svět zcela popsatelný matematickými vzorci (vše velmi zjednodušeně řečeno). Naproti tomu pojem „svébytnosti“ stvoření souhlasí s větou z Nového Zákona „Otec tvoří neustále nové“. A tím končím a zanechávám téma otevřené.

Použitá literatura:

Tresmontant (viz nápis).
Kol. autorů. Filosofický slovník. Olomouc 1998. (definice teodiceje).
Gotfried Danneels. Náboženství New Age. In: www.vira.cz/knihovna
Josef Novák: Maurice Blondel. Radio Free Europe, Radio University, 3.11.1990. Materiály Libri Prohibiti. (Svět Tomáše Akvinského).
Zpracovala Františka Jirousová 7/2005