Katolická dekadence

(Nevím, jaký dnes panuje „oficiální” názor na Chardina. Když psal své myšlenky, měl problémy s jejich přijetím. Pohled na evoluci je dnes doufejme jiný, než v jeho době. Tento text, který pojednává o „dědičném hříchu”, mne kdysi velmi ovlivnil a strhl. Myslím, že je aktuální a stále nový i dnes. Pokud se nemá pojem prvotního hříchu stát mrtvým, je třeba se stále snažit o jeho zasazení do kosmologie. Tak zásadní fakt přece nemuže být „strnulým dogmatem”, o kterém nelze nic říci. Jeden z výborných pokusů předkládá právě Chardin. Text je trochu delší a možná obtížnější, ale stojí za to!)

Lze bez přehánění říci, že prvotní hřích ve svém dosud běžném podání je jednou z hlavních překážek, na něž dnes naráží snahy křesťanské myšlenky sílit a šířit se. Vidíme, jak příběh Pádu, pro váhající lidi dobré vůle zarážející a pohoršlivý a nabízející útočiště duchům omezenějším, paralyzuje snahy vytvořit si plně lidský a zlidšťující křesťanský „světonázor”, který je přitom tak nutný. Kdykoli jsem veřejně hájil přednost křesťanství a jeho právo na optimismus, skoro vždycky jsem z úst těch nejotevřenějších posluchačů uslyšel otázku (kladenou zcela bezelstně nebo s obavou): „A co prvotní hřích, co si počnete s ním?” Je to situace očividně nezdravá, a tím mrzutější, že by se určitým poopravením naší obvyklé představy Pádu dala dokonale zvrátit. Je to otázka správnějšího pohledu. V takzvaně tradiční formě je prvotní hřích všeobecně prezentován jako „řadová” událost, která (se svým „před” a „po”) tvoří osnovu uvnitř dějin. Neexistují však zcela zásadní fyzické a teologické důvody k tomu, abychom na ni hleděli jako na skutečnost transhistorického řádu, která se dotýká (tím, že jim dodává určité zabarvení či dimenzi) celé naší zkušenosti světa a představy o něm? 

Právě to bych chtěl na těchto stránkách prokázat. jakmile totiž provedeme takovouto opravu, všechen nesoulad mezi prvotním hříchem a moderním myšlením mizí a ono dnes tak těžko stravitelné dogma je náhle schopné dát našemu nitru „křídla”.

Prvotní hřích, všeobecný stav dějin.
Pole jednotného (aspoň si myslím) názoru teologů nutným a dostačujícím důkazem přítomnosti prvotního hříchu ve světě je smrt. (Pozn 1: Každá smrt, neboť fyzickou homogenností je neúprosně dáno, že člověk sám se nemohl organickému rozpadu, který vládne systému smrtelných tvorů, jako jediný vymknout.) Pesimističtí vyznavači regresivní evoluce se proto logicky snaží situovat Pád do předfosilního období, do prekambria. Kdybychom se však chtěli dostat pod kořeny smrti – ne-li jí samotné na kobylku -, nebylo by třeba jít ještě mnohem dál, nekonečně dál nazpátek (to tedy znamená až k prvopočátkům věci)? Chvilku přemýšlejme. Z jakého jiného důvodu živí tvorové umírají, ne-li proto, že bytostnou vlastností každé korpuskulární struktury je „rozpadatelnost”? Smrt v nejobecnějším a nejradikálnějším smyslu slova (to jest rozpad) se ve skutečnosti projevuje už od atomu. Tím, že je vepsána přímo do fyziochemie hmoty, vyjadřuje svým způsobem atomickou povahu struktury vesmíru. Vymknout se ze „smrtelnosti” (a tedy z vlivu a oblasti prvotního hříchu), aniž bychom opustili svět, není proto možné. Smrt, prvotní hřích, má tedy svůj specifický účinek, který lze v přírodě vysledovat, ale ona sama se přitom do nějakého určitého místa ani okamžiku situovat nedá. Zasahuje však a poznamenává, jak jsem už předeslal, totalitu časoprostoru.

Existuje-li ve světě prvotní hřích, pak jedině všude a odjakživa od první mlhoviny až po ty nejvzdálenější. Poučuje nás o tom věda. A v uklidňující shodě s vědou to dnes povtrzují – dovedeny do důsledku – i ty nejortodoxnější požadavky christologie. Bez nadsázky lze říci, že nejbytostnějším cílem a kritériem křesťanské víry je jedno jediné: zachování Krista odpovídajícího míře Stvoření a stojícího v jeho čele. Přes všechnu obrovitost světa, tak jak se nám dnes jeví, postava vzkříšeného Ježíše musí svět pokrýt. Toje od časů sv. Jana a sv. Pavla základní zákon teologie.

Uvědomujeme si však dostatečně, co z tohoto nejzákladnějšího principu, dotýkajícícho se povahy „prvního Adama”, bezprostředně vyplývá? Paprsek Kristovy svrchované moci je „svou definicí” paprskem Vykoupení. Toto výchozí tvrzení nikdo nezpochybňuje. Co by se však (z christologického hlediska) stalo, kdybychom prvotní hřích při našem moderním pojetí kosmogeneze ponechali v jeho původním měřítku – to jest chápali ho jako událost, k níž došlo ke konci třetihor kdesi na planetě Zemi? Očividně to, že by se kristovská moc okamžitě, organicky a zcela zřetelně smrštila na krátký proužek vesmíru kolem nás. Kristus by (vzhledem ke svému božství) nepochybně pořád ještě měl formální právo být označen za vládce všech ostatních oblastí kosmu, ale přestal by být v plném a fyzickém smyslu slov sv. Pavlá tím, “in quo omnia constant! (v němž všechno spočívá – Kol. 1,17).

A to je, krom odhalení univerzálnosti kristovského vlivu, druhý důvod, který nás nutí zamyslet se nad tím, jak se k fenoménu Pádu postavit, abychom ho neviděli jako izolovaný fakt, ale jako všeobecný stav celých dějin. K takovému zamyšlení nás navíc opravňuje skutečnost, že táž výzva k přehodnocení tohoto dogmatu přichází (po vědě a dogmatické teologii) i z třetího proudu lidského myšlení, ze strany exegeze. Podle nejnovějších výkladů Písma se v prvních kapitolách Geneze spatřuje výhradně učení o povaze člověka, a ne “názorná” informace o jeho dějinách. Cesta vpřed je otevřena.

První způsob, jak chápat prvotní hřích. Transhistoricky: Hříšný původ mnohosti.
O první způsob, jak si představit prvotní hřích pankosmicky, se pokusila před dávnými časy už alexandrijská škola . Ta dospěla k představě, v níž se Pád a jeho důsledky jevily jako následující proces:
a) okamžité stvoření dokonalé (první Adam) lidské bytosti (lidstva), kterou by však bylo zcela marné – uvidíme proč – snažit se popsat nebo spočítat. Fáze edenská (rajská).
b) Nějaká forma neposlušnosti
c) Pád v mnohost (tj. pád, který mnohost zplodil). Předkosmická fáze involuce.
d) Cestou postupné reorganizace a znovusjednocení vykupující vzestup v druhém Adamovi a k němu. Kosmická, historická fáze evoluce.
Obecné podmínky, nutné k vyřešení problému Pádu z hlediska jak přirozenosti světa, tak i christologie toto schéma, jak vidíme, docela dobře splňuje. Protože jsme ponořeni do kužele kosmického “vzestupu” (takže cesta našeho sestupu je mimo náš obzor), vidíme vesmír pouze jako evoluci, jež vychází z mnohosti a v níž je odevždy a všude přítomná smrt – evoluci bez místa pro ráj a jeho obyvatele. Kristovská operace se v tomto systému skutečně prostírá přes celý svět.

Řešení je tedy platné, ale přesto mne z několika důvodů plně neuspokojuje.
a) Především celá mimokosmická část dramatu “vyznívá nepodloženě a vybájeně”. Jsme zde v čiré fantazii.
b) Za druhé, což je závažnější, okamžité stvoření prvního Adama mi připadá jako nesrozumitelná operace – ne-li ještě spíš tak, že jde prostě o slovo, které má zamaskovat absenci jakékoli snahy o vysvětlení.
c) A za třetí je v této hypotéze jediné a dokonalé bytosti, vystavené jen jediné zkoušce, pravděpodobnost pádu tak malá, že se pak Stvořitel jeví jako vskutku značný smolař. Proto mne odjakživa přitahoval spíš druhý typ řešení, ten, který mi ještě zbývá představit. Ačkoliv je ještě méně klasický než řešení první, zdá se mi elegantnější, racionálnější a koherentnější. A hlavně důstojnější světa i Boha.

Druhý směr uvažování: Evolutivní tvoření a statistický původ zla.
Mnohost, z níž vychází evoluce, je ve shora uvedeném alexandrijském pojetí druhotná a zároveň od samého začátku hříšná: ve skutečnosti je to rozbitá a rozprášená jednota (což je myšlenka blízká manicheismu a hinduistické metafyzice). Vyjděme z pohledu úplně jiného a uložme si jako výchozí postulát, že
ježto je mnohost (tj. ne-bytí v čirém stavu) jediná racionální forma stvořitelné (“creabile”) nicoty, lze si tvůrčí akt představit jedině jako postupný proces pořádání a sjednocování. Na základě tohoto postulátu je pak možné znázornit dějiny našeho světa (i vůbec každého možného světa) symbolickým schématem. – Je v něm obsažena polovina schématu prvního, ale s tím rozdílem, že mnohost v jeho základu tentokrát nepředstavuje trosky rozprášeného bytí, ale původní, esenciální formu bytí sdíleného. Ale to není všechno. Když se zamyslíme nad strukturou a vlastnostmi takto definovaného kosmického kužele, rychle si povšimneme, že prvotní mnohost sice v tomto případě nemá v sobě nic “od začátku” hříšného, ale protože postupné sjednocování v nesmírnosti časoprostoru s sebou nese mnohá tápání a pokusy, nutně zato (od chvíle, kdy přestala být “ničím”) do sebe vstřebává bolesti a chyby. Vzato statisticky, je v případě rozsáhlého systému, který se pořádá, naprosto “osudově” dáno:

Jestliže se cestou objevují místní nepořádky (Necessarium est ut adveniant scandala) a 2) že z těchto elementárních nepořádků od roviny k rovině (neboť kosmická tkáň je organicky propojená) vznikají stavy nepořádku kolektivního, které se ve sféře života projevují jako bolest, počínaje člověkem jako hřích.
Jestliže toto pochopíme a připustíme, pak je (nemýlím-li se) jasné, že odlehčený vesmír podle druhého schématu vyhovuje z hlediska Pádu těm nejsoučasnějším požadavkům kosmologie i teologie stejně dobře jako svět podle pokusu alexandrijského a dokonce lépe.
V takovém vesmíru totiž:
1. Jsou a vždy budou respektovány všechny poznatky vědy, neboť experimentální rámec dogmatu splývá s rámcem evoluce
2. Zmizí (intelektuální) problém zla. Protože morální prohřešky a fyzická bolest představují z tohoto pohledu nevyhnutelnou součást světa, jež není dána nějakou nedostatečností tvůrčího aktu, ale samotnou strukturou sdíleného bytí (tj. jako statisticky nevyhnutelný druhotný produkt procesu sjednocování mnohosti), nejsou v protikladu ani k Boží moci, ani k Boží dobrotivosti. Stojí celá ta hra za to? Všechno záleží na konečné hodnotě a konečně blaženosti vesmíru – a v tom nám nezbývá, než se odevzdat moudrosti Boží.
3. A konečně a hlavně: Takovýto vesmír, zdá se, dokonale respektuje a opravňuje teologii spásy. Prvotní hřích v takovémto pojetí není izolovaným faktem, ale je to stav (který se v důsledku toho, že chyby a prohřešky jsou rozsety jako prach po celé lidské historii, týká lidstva jako celku). Tím ovšem dogmatické charakteristiky Pádu zdaleka neslábnou, ale naopak získávají na síle. Vykoupení je skutečně univerzální, neboť napravuje určitý stav věcí (univerzální přítomnost nepořádku), daný tou nejhlubší strukturou vesmíru v procesu tvoření. Ale individuální křest přitom neztrácí svou opodstatněnost, ta spíše ještě vzrůstá. Na každou novou duši se totiž jejím probuzením k životu nutně přenáší celkový vliv všech minulých i současných (a i budoucích) chyb, nevyhnutelně (ze statistické nutnosti) v lidstvu na jeho cestě k posvěcení rozsetých. Něco v ní tedy musí být očištěno.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pojetí Pádu, jemuž zde dávám přednost, zavání vykonstruovaností, která umožňuje obtížné dogma verbálně respektovat, ale zcela vyprazdňuje jeho tradiční obsah. Ale při hlubším zamyšlení je naopak zřejmé, že tato transpozice nejen dokonale slaďuje pojem prvotního hříchu s moderním pohledem na vesmír, ale že i plně respektuje křesťanské myšlení a zvyklosti. Vcelku jde jen o tu jedinou změnu, že lůno naší pramatky Evy nahrazuje čímsi jako kolektivní “dělohou” a kolektivním dědictvím. A tím nás zároveň zbavuje i povinnosti (den ze dne tíživější) odvozovat celý lidský rod paradoxně od jediného páru.

Poznámka: Stojí za pozornost, že zatímco ve vesmíru “alexandrijského” typu jsou Stvoření a Vykoupení dvě svou povahou i časově odlišné a navzájem nezávislé operace, ve druhém pojetí světa představují Stvoření, Vtělení a Vykoupení už pouze tři doplňující se aspekty jednoho a téhož procesu: Stvoření jednak znamená (neboť je sjednocující), že se tvůrce takříkajíc noří do svého díla, a jednak (neboť nutně, jako druhotný statistický produkt, plodí zlo) s sebou zároveň nese určitou vykupitelskou kompenzaci. Vyskytly se námitky, že takto je všechno až příliš jasné a prosté, než aby to mohlo být pravdivé. Mou odpovědí je, že v mnou nabízeném pojetí se tajemství naprosto neztrácí, ale prostě se jen ocitá na svém pravém místě (to znamená až na vrcholku a ve všem), kde už nejde, přesně řečeno, o mechanismus Stvoření, Vtělení ani Vykoupení, nýbrž jen o “pléromizaci”, tajemný “repletivní” (Ne-li “kompletivní”) vztah spojující první bytost se sdíleným bytím.

Paříž, 15. listopadu 1947

(6/2005)