Řád světa? – Hravá a divoká svévole Boží (1)
Dovolím si představit náčrt filosofie, která by mohla poskytnout základ pro teorii umění. A také blíže vyjasnit naši myšlenku, že neuznáváme ani filosofii “dogmatickou” – tedy filosofii nutnosti, ani filosofii skeptickou. Základní teze, které se chceme dobrat je tato: svět je svobodný. Svobodný je nejen člověk, ale zvláštní tvůrčí svobodu má i příroda – celý stvořený svět.
Základní tezi mám – a jistě se může stát, že v závěru mého snažení ji sama sobě vyvrátím. To je ale “řehole” filosofů. Já nejsem filosof (ač filosofii studuju), ale jak se jím jinak stát, než se učit řemeslu, což znamená tříbit pojmy a zároveň, na rozdíl od umělce, “filosof musí být vždy odpovědný: musí být hotov, ochoten a schopen odpovědět na otázku, co tím či oním mínil… patří to k jeho řeholi jako povinnost.” (1) Cílem těchto pojednání není, abych zde vykládala nějaká svá moudra. Naopak, chci co nejvíce používat moudrosti jiných (mým filosofickým favoritem je stále Zdeněk Neubauer). Chci shromažďovat a třídit myšlenky, které by snad někdy mohly vést k načrtnutí filosofického základu pro domněnku, že umění není jen libovolný výtvor člověka, ale má svůj pramen ve skutečnosti – ve zvláštní svobodě světa (nejen člověka). A celkový cíl spadá do programu KD: obhajoba světa jako svobodného Stvoření.
Jsou nejspíš čtyři možná stanoviska ohledně svobodného světa.
1) Filosofie nutnosti praví: Struktury jsoucna jsou neměnné. Svět je jeden veliký stroj, který pracuje podle neměnných zákonů. Tato podoba se v dějinách různě vyvíjela. Dnes se ponejvíce projevuje jako přesvědčení SCIENTISMU: “Totální nárok vědy na úplné a definitivní poznání skutečnosti, radostná zvěst o objektivní poznatelnosti světa a příslib spásy skrze vědu.” (2)
- podstatou názoru je pojetí světa jako celku vysvětlitelného jedním principem. Vždy se ale zároveň ve zkušenosti ukazuje i něco “druhého”, co se této snaze nepříjemně vymyká. Ono druhé je pak prohlášeno za méněcenné a je jen otázkou času, kdy jej také napasujeme do našeho vysvětlení. Sem spadají všechny snahy, které nemají žádnou úctu před tajemstvím světa. Například extrémní racionalismus, který prohlásí, že vše je rozumné (jako např. Hegel prohlásil, že filosofové rozumem pronikli do podstaty samého Boha!) (3). Nebo onen scientismus: vše je popsatelné “přírodovědnou” metodou. Časem dokonale popíšeme i lidskou psychiku a bude “klid”. Subjektivní názory o nějaké kráse, smyslu, víře, jsou jen nevědecká přesvědčení – je to sice hezké, ale “pouze subjektivní” – a tím pádem nezávazné, bezvýznamné.
- Tento směr musí být nazván filosofií nutnosti. Není zde místo pro tvůrčí svobodu a vznik čehokoli nového ve světě – a pokud by se náhodou zdálo, že něco nového vzniká, muselo to být již předem zakukleno v předem dané strojové struktuře, jen jsme o tom nevěděli.
2) Další možností je DUALISMUS. Svět je rozdělen na dvě reality, nějakým způsobem spojené, ale jedna z nich je vždy vyšší, lepší a dokonalejší. I toto stanovisko prochází celými dějinami filosofie. Dualismus nevidí svět jako jednotu, která je “v podstatě” v pořádku. Zůstává vždy nějaký zbytek, který je zavrženíhodný a to v samém svém jádru. Klasicky je to gnosticismus, který pojímá hmotu jako odpovědnou za všechno zlo. Hybným principem je vždy ono přísné rozdělení. Domnívám se, že odsud pramení všechny fanatismy i fundamentalismy, ale také iracionalismus (zlé jsou všechny rozumové konstrukce, a to i v náboženství, hodnotu má jen víra – chápaná automaticky jako neslučitelná s rozumem). Pro dnešní dobu se mi zdá klasický jakýsi “spiritualismus”, hrůzné hnutí New Age – jedno co říkají, v jejich středu je dualismus, který má vždy nějakou metu u které se může zastavit a říci: toto už ne, to už je naprosto špatné, to musíme překonat.
Povšimněme si, že tato pozice je vždy spojena s pocitem vyvolenosti. Ta pramení odsud: Pokud vím o nějakém “kusu světa”, který je naprosto zlý, je také jasné, že já v něm nejsem, když proti němu bojuji. Tím pádem jsem lepší, než ti ostatní, které musím poučovat, nebo proti nim bojovat třeba i fyzickou silou, když už si to nenechají vysvětlit. (Právě do této oblasti naši katolickou dekadenci mnozí kladou. – Nu, TŘEBA tomu tak je, kdybychom řekli, že ne, hned bychom se tam octli).
3) Dalším extrémem je rezignující relativismus, který říká: “Každé mínění o jisté věci, či vůbec o jakékoli věci, je právě tak dobré (pravdivé) jako každé jiné mínění.” (4) Nejspíše vzniká ze zabsolutisovaní svobody. Důsledky relativismu jsou potom tyto: každý má svou pravdu a v oblastech, kde posuzování záleží na subjektivním názoru, jako je umění, náboženství, svět proměnlivých přírodních úkazů aj., si nikdo nemůže klást nárok na nějakou závaznost svých myšlenek. Nakonec možná do tohoto relativismu vklouzne i věda, která slibovala mnoho a stále se jí jaksi nedaří sliby splnit. Naopak je často příčinou různých katastrof. A všichni až nepříjemně pociťujeme, jak jsou velkolepá technická zařízení křehká!
- toto stanovisko nazveme SKEPTICISMUS (už v antice měl své místo a přirozeně se bude vyskytovat stále). Tento říká: pravda není poznatelná. Vše záleží na subjektivním výkladu skutečnosti. Svět je jeden velký chaos, bez jakéhokoli řádu.
4) Je ještě čtvrté stanovisko? Ano – ona dávno odepsaná důvěra v Pravdu. Ale ne v pravdu, která nemá úctu před tajemstvím bytí (pravdu dogmatickou). Důvěra v přirozený světový řád, a důvěra v Boha, který svět stvořil a neustále jej tvoří. Důraz spočívá na slově “tvoří”. Toto je přístup biomorfní (na rozdíl od strojového, mechanomorfního), který chápe “jsoucno jako živé: být rovná se žít, tj. existovat, vzcházet – bytí je svébytný děj, existence je svobodný projev spontaneity.” (5) Spontaneita není chaos a bezřádí. Trvá důvěra v to, že náš svět a lidská psychika mají v sobě struktury, které nás mohou vést k poznání a především rozumění. Dějiny filosofie ovšem ukázaly, že mluvit o nějaké “absolutní pravdě” nebo konečném poznání je nesmysl. Není možné říci: někde nad světem ta pravda trčí a filosof nebo teolog se k ní bude postupně dobírat stejně jako vědec.
- a jaký název zde? – inu FILOSOFIE – láska k moudrosti, nebo ONTOLOGIE – smysluplná řeč o jsoucím.
Důsledky ve vztahu ke KD. – V programu bylo dosti vulgárně řečeno, že filosofie je služkou teologie. Myšleno to je asi takto: Za pravdivou filosofii považujeme tu, která má úctu k tajemství, která nechává světu jeho svébytnost, nedělá z něj mrtvý stroj, ale respektuje jeho povahu Stvoření. V takové filosofii se nejspíš vždy slovo Bůh objeví. Dá se pak říci, že filosofie a teologie by v tomto smyslu byly chápány obě jako “moudrost respektující a obdivující svobodný svět” a nebylo by je ani třeba rozlišovat. Ale to je samozřejmě matoucí stanovisko.
- jsme napadáni za časté používání slova “pravda” (většinou ne zde na stránkách, ale v jiných debatách). Dovolte mi pokusit se chudáka pravdu trochu očistit od těch hrůzných nánosů. Takže, jak podle nás ta Pravda vypadá? Takto: (tuto citaci z Neubauera používáme v programu KD jako ústřední myšlenku pro všechny naše filosofické úvahy. Zde ji upravuji, aby se dala rozepsat do jednotlivých vět.)
–
Moudrý je pouze Bůh.
O Boží moudrosti bylo zjeveno, že byla s ním, když tvořil svět, když ještě nebylo propastí. Hrála si před ním a Bůh, hledě na ni a její dovádivou rozkošnost, spatřil v ní podobu své vůle a
obdařil svět právě touto svou hravou, dravou divokou svévolí. (6)
— Poznámky.
(1) Z. Neubauer, O sněhurce, aneb cesta za smyslem bytí a poznání. Praha: Malvern, 2004. 1. vyd. Str. 207.
(2) Z. Neubauer. Op. cit. Str. 168.
(3) G.W.F. Hegel, Úvod k dějinám filosofie. Rovnost, Praha, 1952. Str. 17.
(4) Jean Grondin, Úvod do hermeneutiky. Oikoymenh, Praha, 1997. 1. vyd. Str. 175.
(5) Z. Neubauer, Biomoc. Malvern, Praha, 2002. 1. vyd. Str. 24.
(6) Z. Neubauer. Nietzschova biologická ontologie. In: F. Nietzsche, Mimo dobro a zlo. Aurora, Praha, 1996. 1. vyd.
Františka Jirousová (6/2005)
15. 12. 2010 v 17:21
Nevím, jestli je zde vhodné místo na debatu k následujícímu tématu, ale vzhledem k tomu, že mě nenapadá lepší, zkusím to zde. V poslední době mě totiž hodně zajímá téma tzv. intuitivního realismu. Jde o to, že jako přirozená intuice člověka žijícího běžným, praktickým, předfilozofickým životem, bývá označováno to, co v rámci filozofických směrů odpovídá tezím, předpokladům a snad i některým závěrům realistické filozofie aristotelského typu. Odvolávání se na intuitivní realismus a tzv. zdravý rozum je v rámci klasického realismu velmi časté (např. kapitola o zdravém smyslu ve staré tomistické příručce J.Pospíšila, z níž v podstatě vyplývá, že zdravý smysl jakožto nefilozofie je v posledku kritériem filozofie; není to pak ale porážka filozofie předem?). Je jasné, že takový náhled se zastáncům jiných než realistických filozofií, zvlášť těch konstruktivistických, asi moc líbit nebude. Já jsem sice realista, ale přesto bych rád ten náš “zdravý rozum” kriticky prověřil. Resp. myslím, že by bylo třeba, aby se precizně prozkoumalo, jaké atributy resp. obsahové znaky tento pojem zdravý rozum, popř. přirozená realistická intuice, obnáší. Nechci být postmodernista, ale nejsem si momentálně vůbec jist, nakolik onen zdravý rozum je skutečně tak univerzální, jak bychom my realisté rádi viděli, a nakolik je jen, abych tak řekl, evropský. Nebylo by dobré nejprve zanalyzovat běžné filosofické myšlení a jednání mimoevropských národů a až pak udělat závěry? Namátkou: japonci údajně vůbec nerozumí pojmu jedné pravdy, toho, že pravda je jen jedna. Přitom, pokud se nemýlím, v rámci našeho přirozeného intuitivního realismu (evropského typu) bereme fakt, že pravda je jen jedna, jako z hlediska zdravého rozumu intuitivně samozřejmý. Čí náhled na tuto věc je intuitivně přirozenjší, japonský nebo náš? A jak by se zargumentovala ta či ta odpověď? Jsem přesvědčen, že mnoho znaků oné zdravé intuice je společný u všech etnik, ale jak je vidět, nemusí to platit zdaleka o všech. Prostě si myslím, že chceme-li zvlášť my realisté zdravým rozumem a přirozenou intuicí prakticky argumentovat, měli bychom si obsah tohoto pojmu nejprve precizně vyjasnit, a to v “nadevropském” měřítku. Souhlasíte? Pokud ano, v čem, pokud ne, v čem? Myslím že taková debata by mohla přispět i k lepšímu dorozumění mezi dnes (alespoň v ČR) vymírajícím druhem aristotelských realistů na jedné straně a různých idealistů, konstruktivistů, analytických filozofů a dalších na straně druhé …
15. 12. 2010 v 21:21
No, zdravým rozumem se ohání leckdo, a často tím myslí pravý opak než ten druhý… třeba Filip Tvrdý na blogu Massive Error taky tvrdí, že vychází ze zdravého rozumu, a má nejblíž k tvrdému ateismu, sociobiologii a analytice. Já bych zas tak moc na zdravý rozum nespoléhal.
15. 12. 2010 v 23:17
Mirek: je fakt že se ukazuje, že používání termínu zdravý rozum je velmi problematické.
16. 12. 2010 v 9:08
Tahle zásada zdravého rozumu, se kterou naposledy přišel analytický filosof (sic!) G. E. Moore (a u nás ji hájí Stanislav Sousedík) spočívá právě v tom, že to, co je intuitivně přijatelné a zároveň ve filosofii funguje, není třeba nějak kriticky prověřovat. Naopak břemeno důkladného zdůvodnění je na těch, co filosofují proti naší běžné intuici. Je pravda, že není zcela jasné, kde je hranice toho intuitivně přijímaného a jestli, jak píše Maftík, to funguje napříč kulturami.
Jako zcela intuitivní mi připadá pojetí základních kategorií – substance a akcidentu. Zcela intuitivně chápeme, že člověk, který se narodí mění svou velikost, vzhled, schopnosti (akcidenty), a přesto je se sebou stále identický (je substancí). Intuitivní je také pojetí substanciální a akcidentální změny: když si oholím vousy, dojde k akcidentální změně, když umřu, dojde ke změně substanciální. Ale skutečně by asi bylo třeba prověřit, zda to platí ve všech kulturách.
Další věc je, že intuitivnost není nějak zvlášť silný argument a nemůže být užit tam, kde někdo protiintuitivní filosofii důkladně zdůvodňuje. Tam je třeba užít skutečně racionálních argumentů – třeba ukázat na spor, který se v protiintuitivní filosofii objevuje.
16. 12. 2010 v 12:02
Jiří:
Tahle zásada zdravého rozumu, se kterou naposledy přišel analytický filosof (sic!) G. E. Moore (a u nás ji hájí Stanislav Sousedík) spočívá právě v tom, že to, co je intuitivně přijatelné a zároveň ve filosofii funguje, není třeba nějak kriticky prověřovat.
A vytvořili Moore a Sousedík nějaký soupis toho, co je dle nich intuitivně přijatelné a zároveň ve filozofii fungující? Myslím, že by něco takového měli předložit, jinak jejich argument nebude mít moc smysl. Oni jen vyslovili jeho formální stránku, ale bez té materiální je to poměrně nepoužitelné.
Naopak břemeno důkladného zdůvodnění je na těch, co filosofují proti naší běžné intuici. – s tímto bych i docela souhlasil.
Mi otázka zdravého rozumu a intuice přijde obzvlášť naléhavá proto, že náš život není jen teorie, ale i (a v jistém smyslu především a původně) praxe, jednání – a skutečně transcendentální záběr filozofie musí vzít v úvahu obě tyto roviny života, neboť i ony nějak “jsou”. A navíc se nerodíme v explicitně filozofickém uvědomění, nýbrž jako miminka, jímž rozum ještě ani nefunguje. Když nám teče krev, nejednáme tak, že si nejdřív “Fuchsovsky” prověříme celou noetickou otázku pravdy, protože než bychom to stihli, tak bychom vykrváceli a dále bychom už nemuseli/nemohli nic prověřovat. To byl trochu extrémní případ, ale chci říct to, že právě v oné rovině praxe mnozí to odvolávání se na zdravý rozum hodně uplatňují. A pokud jde o otázku náboženství, je to ještě naléhavější. Zmiňovaný Pospíšil uvádí jako ony intuice zdravého rozumu existenci Boha, nesmrtelnost duše a existenci dobra a zla. Což je, upřímně, dost problematické, alespoň ta nesmrtelnost duše určitě. A proto myslím, že nějakou důkladnou studii na téma “Zdravý rozum napříč kulturami” by to opravdu chtělo. Bylo by to myslím velmi zajímavé téma pro nějakou diplomovou nebo disertační práci.
Navíc, hovoříme-li o zdravém rozumu, implicitně klademe důraz na to slovo “zdravý”. Ovšem otázka zdraví a nemoci rovněž nebyla nějak cíleně filozoficky reflektována (a jak by to bylo třeba! Pokud se zadaří, rád bych na toto téma někdy něco sepsal) A navíc: může to, co je v rozumu “zdravé”, poznat někdo, kdo zdravý rozum nemá? A jak poznat, kdo jej má a kdo ne? Je to prostě více komplikované, než se možná zdá.
16. 12. 2010 v 15:03
Vidím problém. Pokud by ve filosofii platilo “pokud není důkladně dokázáno jinak, platí o světe hypotézy vycházející ze zdravého rozumu”, bylo by to OK. Jenže filosofie nárokuje pro svá tvrzení pravdivost, nikoli jen status “zatím nevyvrácené hypotézy”. A protože z historie víme, že mnoho hypotéz vycházejících ze zdravého rozumu (Slunce se pohybuje po obloze, tělesa se pohybují, jen když na ně působí síla) bylo přesvědčivě vyvráceno, není uvažování podle zdravého rozumu ve filosofii použitelné jako kritérium pravdy.
16. 12. 2010 v 15:18
Ještě jinak:
Zdravý rozum postaven před náše rozmanitý vesmír se snadno zmýlí. Zkuste si prověřit zdravým rozumem třeba obyčejnou teorii relativity nebo perpetuum mobile, existenci nedosažitelné minimální možné teploty a maximální možné rychlosti, kde zdravý rozum selhává například v tom, že nepřijme předpoklad, že jsou věci, které když udělat neumíme, tak to znamená, že udělat nejdou (na rozdíl od zdravého rozumu, který tvrdí, že všechno nějak jde, když se chce).
Meze validity výsledků zdravého rozumu vidím v tvrzení: “nikdy není moudré opouštět zdravý rozum, dokud k tomu nemáme dost pádné a pravidly logiky (princip sporu, příčina a následek) prověřené důvody”.
16. 12. 2010 v 17:45
JiKu:
Problém musí být jistě pojednáván zcela obecně, je ale (mnou nepřiznaný) fakt, že jsem v tomto tématu měl na mysli spíše záležitosti mravní, resp. odvolávku zdravého rozumu právě na ně – např. nepochybuju, že pro většinu dnešní společnosti “dá zdravý rozum, že je třeba užívat antikoncepci” – než na ta fakta “vědecká”. Pojednat se ale musí jistě oboje.
16. 12. 2010 v 19:07
Abych to lehce objasnil: i když je samozřejmě třeba o zdravém rozumu hovořit zcela obecně, atraktivnější je pro mě toto téma víc z hlediska jednání, než z hlediska poznání.
17. 12. 2010 v 9:06
“Zmiňovaný Pospíšil uvádí jako ony intuice zdravého rozumu existenci Boha, nesmrtelnost duše a existenci dobra a zla.”
Záleží, co je míněno vůbec tou intuicí. V tomistické tradici je to přímé zření bez racionálního odvozování. V tomto smyslu tomisté (a Pospíšil jím byl) jsou nahlédnutelné jen smyslové předměty, jsou-li před námi přítomné. Bůh takto nahlédnutelný není (Summa theol. I q. 2 a. 1 ad 1).
Pokud chápeme intuici šířeji jako jakési předvědecké poznání a rozumění světu, pak to, co uvádí Pospíšil intuitivní je.
17. 12. 2010 v 9:18
“nikdy není moudré opouštět zdravý rozum, dokud k tomu nemáme dost pádné a pravidly logiky (princip sporu, příčina a následek) prověřené důvody”.
Ano, to je ta zásada, kterou razí S. Sousedík. Odvolává se na ní v knize “Identitní teorie predikace”, kde se snaží vybudovat aristotelskou sémantiku pomocí některých postupů analytické filosofie. Intuice je mu kritériem pro volbu určitého paradigmatu mezi více paradigmaty. Pokud máme dva teoreticky prověřené a funkční logické systémy, pak je třeba dát přednost tomu, který je založen na ontologickém obrazu světa odpovídajícímu intuici. Něco podobného tvrdí i Pavel Materna v knize “Filosofická logika: nová cesta?”, i když Transparentní intenzionální logika založená na platonismu, kterou buduje, je přece jen méně intuitivní než Sousedíkův aristotelismus.
17. 12. 2010 v 9:26
Já myslím, že na jakýsi zdravý rozum se mohou odvolávat i obhájci potratů. Pokud platí intuice, že se nesmí zabíjet lidé a že člověk je to, co vypadá jako člověk, jejich námitka, že shluk buněk není člověk, je založená právě na této intuici.
Naopak identifikovat zygotu jako člověka chce již nějaký teoretický výkon. Nemyslím si, že přímo filosofický a vědecký, protože samotná substancialita člověka a jeho identita se sebou samým je rovněž intuitivní. Pokud se upozorní na to, že každý člověk je shluk buněk, a proto odmítnout něco jako člověka jen proto, že je shlukem buněk, je nesmysl, pak se ta prvotní naivní intuice hroutí.
17. 12. 2010 v 9:34
“Navíc, hovoříme-li o zdravém rozumu, implicitně klademe důraz na to slovo “zdravý”. Ovšem otázka zdraví a nemoci rovněž nebyla nějak cíleně filozoficky reflektována (a jak by to bylo třeba! Pokud se zadaří, rád bych na toto téma někdy něco sepsal) A navíc: může to, co je v rozumu “zdravé”, poznat někdo, kdo zdravý rozum nemá? A jak poznat, kdo jej má a kdo ne? Je to prostě více komplikované, než se možná zdá.”
Byla, ale ne on našinců. Michael Fouldcauld napsal knihy jako “Dějiny šílenství v době osvícenství” nebo “Zrození kliniky”. Patří to do jistého dalo by se říci neomarxistického směru v moderní psychologii, který se – jak jinak – začal hlásit o slovo v 60. letech minulého století. Směru se říká antipsychiatrie. Považuje koncept duševní nemoci za produkt ultraracionalistického osvícenství a psychiatrická zařízení pak za nástroj útlaku.
17. 12. 2010 v 12:34
Jiří:
Pokud chápeme intuici šířeji jako jakési předvědecké poznání a rozumění světu, pak to, co uvádí Pospíšil intuitivní je.
No a to je přesně to, co problematizuju, minimálně na úrovni etnické. Aby se Pospíšilova teze mohla ověřit, museli bychom to nejprve “experimentálně” zkontrolovat u všech, nebo alespoň hlavních, etnik.
Považuje koncept duševní nemoci za produkt ultraracionalistického osvícenství a psychiatrická zařízení pak za nástroj útlaku.
Tento názor alespoň z určitého hlediska není zas tolik od věci. Vzpomeňme na nedávnou provalenou snahu českých psychiatrů (resp. někoho, kdo je k tomu přiměl) prohlásit prezidenta za duševně nemocného a tedy nesvéprávného, co se jeho postojů k Lisabonské smlouvě. To jen dokazuje, že “ex parte subjecti” je zdraví jaksi primárnější než pravda – abych mohl poznávat nezkresleně a pravdivě, musím mít v pořádku své poznávací schopnosti, musím je mít zdravé. Zvlášť atraktivní začne být tato otázka po vztahu pravdy a zdraví z křesťanského hlediska, když k tomu vztáhneme katolické dogma o dědičném hříchu (tedy nemoci, privaci zdraví), zasahujícím i naše poznávací schopnosti.
17. 12. 2010 v 13:14
“Tento názor alespoň z určitého hlediska není zas tolik od věci”
Zcela od věci není. Psychiatrie se skutečně může stát nástrojem represe. V psychiatrii byla tendence chápat jakoukoliv výlučnost za projev duševní choroby: stačí se podívat na to, kolik spisů psychiatři napsali, aby vystavili diagnózy katolickým světcům. A jak se Halík vypořádává s oponenty? Hned začne uvažovat o jejich osobnosti.
Já se snažím nějak uchopit i tuto problematiku v tom seriálu na Duších. Příští týden tam bude obecně popsáno to, co se nazývá smyslovým postižením. Ohledně duševní nemoci se snažím hájit tezi, která je běžná v tomismu, ale méně v moderní psychologii a psychiatrii, která moc nerozlišuje, co je smyslové a rozumové (kromě koginitivní psychologie), že duševní nemoc či porucha je nějaká porucha (privace) funkce vnitřních smyslů (fantazie, paměti). A některé poruchy myšlení (bludy) z toho mohou vyplývat díky závislosti myšlení na fantazii.
17. 12. 2010 v 14:36
Momentálně ten seriál trochu nestíhám číst, ale určitě to doženu.
24. 12. 2010 v 13:32
Intuitivní je také pojetí substanciální a akcidentální změny … když umřu, dojde ke změně substanciální. – psal jsem to už jinde, nicméně, mi tohle právě zas tak intuivitní nepřijde …
26. 12. 2010 v 5:38
Vyzván Maftíkem, abych se k této diskusi coby “perspektivista” a “relativista” vyjádřil, přičiním pár poznámek:
- myslím, že kámen úrazu je v rozlišení “předfilosofického” a “filosofického” rozumu či intuice – myslím, že je to v posledku ilusorní rozlišení. Kdo má dojem, že je filosofií nedotčený, v lidské kultuře vždy prostě neuvědoměle přejal místní tradici, často spolutvořenou nějakými více či méně dávnými filosofy. Když někoho od malinka vedou k tomu, aby se modlil k Jedinému Bohu, není celkem divu, že mu pak jeho existence přijde celkem “přirozená”. Vůbec bych se nedivil, kdyby v Indii považovali za bezprostředně evidentní to, že se duše reinkarnují, za naprosto jisté to tam vesměs mají (i nefilosofové). Já nejsem Japonec a proč by měla existovat nějaká “jedna pravda”, vůbec nechápu, ba moc nechápu ani, co by to znamenalo a jak by se to alespoň čistě “teoreticky” dalo poznat či ověřit. Pluralita perspektiv mi přijde být tou nejpřirozenější věcí na světě. (Dokonce ani čínská *filosofie* skoro neoperuje s nějakým pojmem jako “pravda”, nebo jen okrajově.)
- Etnologická práce by byla zajímavá, ale jakou zvolit metodiku? – Jakých lidí by se výzkumník ptal, jaké podmínky by pro jejich výběr byly – šlo by o to vybrat lidi filosofií co možná netčené? Je jasné, že když někdo něco dlouho zastává filosoficky, “stane se mu to přirozeností”. Ale jak řečeno, “filosofii” (či prostě tradiční obraz světa) přijímáme i nevědomě – už samotným jazykem a kulturními zvyky. A na dětech odchovaných nějakými vlčicemi apod. se toho moc nevyzkoumá, protože neumějí mluvit a navíc prostě přijaly za své prvky vlčí kultury.
- “Zdravý rozum” je hrozně mnohoznačný pojem, pro potřeby té práce by se musel nějak – s užitím nějaké teorie – definovat.
V podstatě každý filosof v dějinách si myslel, že ten nejzdravější rozum na světě má on, že se mu ho podařilo očistit. Že by šlo objektivně říct, čí rozum je zdravý a čí ne, pokud oba s tím svým dokáží spokojeně žít, mi rozhodně nepřijde moc intuitivní – opět by bylo třeba definovat, v jakém smyslu. Pokud se tím “zdravým” rozumem myslí předfilosofický, pak viz minulé poznámky.
(Samozřejmě neříkám, že všechny rozumy má každý brát jako stejně zdravé – asi každý samozřejmě bude vždy ze své životní perspektivy posuzovat a hodnotit, co je “zdravější” a co méně “zdravé”.)
- OT otázka na radikální křesťanské realisty: Vy si opravdu myslíte, že lze nějak *s absolutní platností* dokázat, že za jevy něco existuje? Za kterými všemi? Věříte v Boha? A myslíte, že není ani tak mocný, aby Vám v mysli utvořil – třeba dočasně – jako sen souvislou ilusi světa, ve které by vše hrálo?
26. 12. 2010 v 10:45
Ještě 2 poznámky:
- samozřejmě to lze vidět tak, že právě filosofie, která se zabývá celkem či bytím vůbec musí opouštět to, jak je člověk zvyklý myslet o jednotlivých věcech v rámci toho celku, a zkoušet na onen celek, resp. na svůj vztah k němu aplikovat postupy běžné v uvažování o určitostech, znamená minout se s vlastní dimensí filosofie.
- jak by asi dopadla dogmata katolické církve jako trojjedinost či dvojí podstata Ježíšova, kdybychom je dali posoudit tomu, co se různým lidem zdá být “zdravým rozumem”? A pokud neplatí závěry nějakého údajného universálního “zdravého rozumu” vždy, jak bychom tím, že někdy se určitý počet lidí shodne, zdůvodňovat jakýkoli závěr – třeba jen zatím neznáme ten silnější důvod nutící to “přirozené” opustit.
26. 12. 2010 v 21:51
Cichlasoma:
Předně, díky za podněty.
myslím, že kámen úrazu je v rozlišení “předfilosofického” a “filosofického” rozumu či intuice – myslím, že je to v posledku ilusorní rozlišení.
Já nemyslím. Ale je pravda, že jsem to rozlišení moc neupřesnil. Měřítko tohoto rozlišení ještě asi nemám maximálně ostře vyjasněné, nicméně označil bych jej jako explicitní vědomí toho, že skutečnost, ať už jako celek či v jejích různých konkrétních částech je vysoce problematická a nezřejmá (např. co se týče otázky změny, vztahu jednoty a mnohosti apod). Takže to co píšeš (do má dojem, že je filosofií nedotčený, v lidské kultuře vždy prostě neuvědoměle přejal místní tradici, často spolutvořenou nějakými více či méně dávnými filosofy.) jsem tímto rozlišením na mysli neměl.
Otázka volby metodiky je samozřejmě velmi důležitá, dík za podněty. Já jsem nad tím ještě moc nepřemýšlel.
V podstatě každý filosof v dějinách si myslel, že ten nejzdravější rozum na světě má on, že se mu ho podařilo očistit. Že by šlo objektivně říct, čí rozum je zdravý a čí ne, pokud oba s tím svým dokáží spokojeně žít, mi rozhodně nepřijde moc intuitivní – opět by bylo třeba definovat, v jakém smyslu.
Plně souhlasím. (překvapen? :-) )
OT otázku na radikální křesťanské realisty nechám nejprve odpovědět jiné, jelikož my dva na tyto témata vedeme debaty už déle. Pouze k: A myslíte, že není ani tak mocný, aby Vám v mysli utvořil – třeba dočasně – jako sen souvislou ilusi světa, ve které by vše hrálo? – ne, nemyslím.
jak by asi dopadla dogmata katolické církve jako trojjedinost či dvojí podstata Ježíšova, kdybychom je dali posoudit tomu, co se různým lidem zdá být “zdravým rozumem”?
Myslím, že moc dobře ne. I když nějaký katolík by mohl těžiště otázky přesunout k tomu, je-li (ne)rozumné tomu věřit (i přesto, že přímo ty záležitosti nechápeme) vzhledem k jiným, dle něj důležitým skutečnostem (hodnověrnost historických faktů jako zmrtvýchvstání, zázraků a dalších jiných). A tam by celá ta věc se zdravým rozumem byla podle mě ještě zajímavější.
26. 12. 2010 v 22:06
ne, nemyslím.
Počkej, teď už je těch záporů moc, nejsem si jist, co vlastně míníš… (Předpokládám, že chceš říci, že by to Bůh způsobit mohl. (?))
(Omlouvám se, trochu špatně jsem to navíc formuloval, měl jsem napsat
“A myslíte, že není ani tak mocný, aby Vám v mysli MOHL UTVOŘIT – třeba dočasně – jako sen…”)
26. 12. 2010 v 22:39
Předpokládám, že chceš říci, že by to Bůh způsobit mohl. (?)
Ano. Aspoň ontologicky.
26. 12. 2010 v 23:49
Maftík: No a “eticky” ne? Proč by nemohl třeba v rámci snahy člověka nějak vyzkoušet k tomu dočasně sáhnout? A pokud je to možné i “eticky”, jak si lze být 100% jist, že tomu právě teď tak není?
27. 12. 2010 v 1:03
Měřítko tohoto rozlišení ještě asi nemám maximálně ostře vyjasněné, nicméně označil bych jej jako explicitní vědomí toho, že skutečnost, ať už jako celek či v jejích různých konkrétních částech je vysoce problematická a nezřejmá (např. co se týče otázky změny, vztahu jednoty a mnohosti apod).
Tím imho problémy spíše přibývají:
1) ačkoli to, co zmiňuji já, není to, co jsi Ty myslel, je to, myslím, velmi vážný problém – “zdravý rozum” je prostě dalekosáhle formován tradicí v podstatě hned od narození. To by imho ostatně dokázal ten výzkum. Ale – pokud třeba na nějaké otázce se shodnou lidi skoro ze všech kultur, ale pak najdeme v buši nějaký zpadlý kmen, který bude soudit jinak, můžem říct, že “zdravý rozum lidstva” se na tom shoduje? A pokud ten kmen nenajdeme, jak víme, že někde přeci neexistuje? Prostě myslím, že nárok absolutní platnosti na fakticky zjištěném konsensu zdravých rozumů postavit nejde už z těchto důvodů.
2) Nejsem si vůbec jistý, jestli by ve všech kulturách jakžtakž správně pochopili tu Tvou distinkci filosofického a nefilosofického. (Pochopili by ji všichni u nás?) A pokud ji nepochopí, znamená to automaticky, že jsou v tom předfilosofickém stavu? Vždyť pro Tebe je ten zdravý rozum – zdá se – definován taky oposicí k onomu rozumu filosofickému. A když tu oposici neznají…
Jak se jich vlastně budeš ptát?
Když nějací animisté či polyteisté mají za to, že za vším možným stojí nejrůznější duchové a démoni, kteří nás různě šálí a dělají podivné kousky, mohou nás nejrůzněji překvapovat a utahovat si z nás, je pro ně “skutečnost vysoce problematická a nezřejmá”? Když mají třeba v Indii někteří za to, že svět je přelud, je pro ně skutečnost problematická?
(Imho prostě lze se lidí ptát, co si myslí a proč si to myslí, ten “zdravý rozum” to možná jen komplikuje. (A holt člověku nakonec stejně nezbyde než vsadit na svůj rozum, ať už bude doufat, že jím vystihuje objektivní pravdu, nebo se spokojí s tím, že v jeho životě je jeho rozum funkční.)
A možná, že spíše než rádoby nestranný etnologický výzkum by věc osvětlilo vyzpovídat pár inteligentních lidí, kteří žili během života postupně ve více různých kulturách, poznali hodně lidí a pronikli i vcítěním do jejich způsobů myšlení.)
(Každopádně ale musím říct, že v této věci velmi oceňuji Tvou intelektuální poctivost. :-) )
27. 12. 2010 v 12:21
Proč by nemohl třeba v rámci snahy člověka nějak vyzkoušet k tomu dočasně sáhnout?
Toto lze podle mne zodpovědět až poté, co zjistíme (zda a) co Bůh je. Je to podobné jako s otázkou, zda může Bůh předurčit člověka k zatracení, nebo jestli jej může po jeho stvoření zase anihilovat. Ontologickou moc k tomu jistě má. Ale co se týče etické možnosti, je otázka, zda by se tím do Boha nezavedl rozpor (vím, že princip sporu pro Tebe explicitně nic extra “závazného” neznamená)
Prostě myslím, že nárok absolutní platnosti na fakticky zjištěném konsensu zdravých rozumů postavit nejde už z těchto důvodů.
Možnost této nemožnosti jistě nelze vyloučit.
Nejsem si vůbec jistý, jestli by ve všech kulturách jakžtakž správně pochopili tu Tvou distinkci filosofického a nefilosofického.
No, i kdyby nepochopili, tak mě momentálně nenapadá, co zásadního by to změnilo na situaci. Ale možná mi to ukážeš.
A pokud ji nepochopí, znamená to automaticky, že jsou v tom předfilosofickém stavu? Vždyť pro Tebe je ten zdravý rozum – zdá se – definován taky oposicí k onomu rozumu filosofickému.
Ne, není. Zdravý rozum mohou mít jak ti, co jsou ve filozofickém stavu, tak ti, co v něm nejsou. Na co vážu zdravý rozum, to zatím nevím tak přesně. Mé východisko je ve faktu obecného odvolávání se na zdravý rozum, zvlášť pokud jde o jednání (a poněkud silnější motivace souvisí s křesťanstvím a tomismem, kde odvolávání se na zdravý rozum, přirozenou intuici apod. zvlášť v rámci apologetiky není vůbec řídkým jevem, viz také můj první diskuzní příspěvek zde), který chci kriticky zhodnotit, neboť odvolávání se na zdravý rozum obvykle souvisí s konkrétními hodnotícími tezemi nějakých skutečností. Tato otázka má silnou souvislost s tématem zdraví a nemoci vůbec, o tom jsme se na rybě už taky bavili (a samozřejmě se zde také plně projevil spor realismus x perspektivismus/relativismus). Abych trochu upřesnil, o co mi také jde: chci zkoumat také hypotézu, zda by to nemohlo být tak, že opravdu existuje nějaký “objektivně zdravý rozum”, přičemž ovšem ti, kteří jej mají “objektivně nezdravý”, ten objektivně zdravý právě kvůli tomuto jejich handicapu nejsou schopni, popř. ochotni jako objektivně zdravý uznat a za zdravý považují samozřejmě ten svůj; zástupci obou pozic samozřejmě zároveň chtějí aplikovat své teze do společensko-politické, nebo vůbec jakékoliv praxe (jak, to teď neřeším), což jistě může hrozit konfliktem. Já bych tomistům nerad křivdil, ale obecně bych se nedivil, kdyby se právě do této pozice oněch “Eliášovských vyvolených majitelů zdravého rozumu” stavěli – samozřejmě s praktickým důsledkem, že “se nedá nic dělat a že dle svého objektivně zdravého rozumu musíme jednat, i kdyby se celý zbytek světa, jemuž to principielně nejsme schopni vysvětlit, stavě proti nám”. Ne že bych se do této pozice chtěl stavět já. Ona však samozřejmě vůbec nemusí platit jen o tomistech, je jsem vypíchl pouze z hlediska jedné ze svých čistě subjektivních motivací, proč tento problém vůbec kladu a řeším. Je to prostě problém “zdraví x nemoc” zúžený na záležitost rozumu. Řečeno ještě jinak – snažím se zjistit, nakolik je to vůbec možné (možná není), zda se ta otázka dá řešit na rovině pokud možno čistě filozofické, nebo zda jí mohou nefilozoficky vyřešit pouze jedinci “objektivně zdraví” (pokud něco takového existuje), nebo zda se v této věci musíme “skepticky” kompletně uchýlit k tomu, že je to záležitost čistě kulturně-antropologická (což je předpokládám stanovisko Tvé a také drtivé většiny současného akademického světa).
Snad jsem to napsal aspoň trošku srozumitelně. Včera jsem si od známého půjčil “Psychologie a duševní nemoc” od Foucaulta, tak jsem zvědav, zda se tam k tomuto tématu najde pár zajímavých impulzů, ať už budou zastávat jakékoliv hodnotící stanovisko.
A možná, že spíše než rádoby nestranný etnologický výzkum by věc osvětlilo vyzpovídat pár inteligentních lidí, kteří žili během života postupně ve více různých kulturách, poznali hodně lidí a pronikli i vcítěním do jejich způsobů myšlení.
Souhlasím, že by to mohlo být přínosné. Ovšem aby taková zpověď byla pro kulturní antropology co nejpřijatelnější, muselo by, předpokládám, těchto pár inteligentních lidí pocházet právě z vzájemně odlišných etnik a kultur.
v této věci velmi oceňuji Tvou intelektuální poctivost
Díky, snažím se.
27. 12. 2010 v 16:51
No, i kdyby nepochopili, tak mě momentálně nenapadá, co zásadního by to změnilo na situaci. Ale možná mi to ukážeš.
No prostě kdyby té distinkci nerozuměli, byl by imho problém zeptat se jich, jak to vnímají z hlediska toho rozumu předfilosofického. A pokud by to, zda oni myslí “předfilosoficky” nebo jak, měl rozhodovat výzkumník, ne oni sami, pak vyvstávají otázky, které jsem taky vznášel, totiž zda mají “předfilosofický” postoj, jak jsi ho definoval, zmiňovaní animisté či Indové.
Zdravý rozum mohou mít jak ti, co jsou ve filozofickém stavu, tak ti, co v něm nejsou.
A může být zdravý i přímo ten filosofický rozum, nebo může člověk mít vedle filosofického rozumu ještě taky ten zdravý?
Myslel jsem, že nanejvýš to druhé, možná mě zmátla následují Tvoje věta v prvním příspěvku:
(např. kapitola o zdravém smyslu ve staré tomistické příručce J.Pospíšila, z níž v podstatě vyplývá, že zdravý smysl jakožto nefilozofie je v posledku kritériem filozofie; není to pak ale porážka filozofie předem?).
Je ale pravda, že tam taky říkáš:
Nebylo by dobré nejprve zanalyzovat běžné filosofické myšlení a jednání mimoevropských národů a až pak udělat závěry?
Omlouvám se, já jsem tady předtím zřejmě omylem četl “nefilosofické myšlení”.
nebo zda se v této věci musíme “skepticky” kompletně uchýlit k tomu, že je to záležitost čistě kulturně-antropologická (což je předpokládám stanovisko Tvé a také drtivé většiny současného akademického světa).
No… Nevím, jestli “kulturně-antropologická”. Pokud jde čistě o zdraví a nemoc, myslím, že jsou to příliš široké pojmy a bylo by třeba je pro daný účel prostě zúžit nějakou definicí. Ale pokud prostě zdravý rozum je ten, který je schopen poznat skutečnou pravdu (pak to ale může být taky filosofický rozum a kritérium zdravého rozumu neznamená porážku filosofie), tak já celkem nemám nic proti tomu, když někdo prostě věří, že je to právě ten jeho rozum. Osobně sice nechápu, má-li pak tendenci tvrdit, že nic, co se s tím zdá být ve sporu je jistě objektivně nepravda, ale to nechme stranou (když můžeme být v situaci, že musíme říct – “ano, některá dogmata se zdají být v rozporu s principem sporu, ale víme, že tomu tak není”, jak víme, že dvě perspektivy, které se zdají být ve sporu nemohou dík Boží všemoci být nakonec obě pavdivé?) Já se většinou jen snažím ukazovat, že podle mě různé důkazy pravdivosti jedné perspektivy už vlastně její pravdivost v jiné podobě předem předpokládají a že tedy dotyční nemají nestranný důkaz, že pravdu mají zrovna oni, že to může být nanejvýš ta věc víry. (Zrovna Ty ale mimochodem přece sám uznáváš, že nemáš důkaz, že křesťanství je nejsprávnější či jediné správné náboženství. Pak ale taky nemáš důkaz, že zjevení jiných náboženství není třeba či možno akceptovat i bez ohledu na zdánlivou logickou spornost.)
Ono co je spolehlivá perspektiva se podle mě v posledku nerozhoduje kulturní antropologií, ale tím, co opravdu ukazuje cestu k něčemu, co obstojí i po smrti, čeho člověk nebude trpce litovat apod. Ale myslím, jak řečeno, že těžko lze takový nárok někdy nestranně dokázat a už vůbec nechápu, proč by nemohly po smrti dobře obstát i některá různá ve sporu jsoucí přesvědčení.
27. 12. 2010 v 18:15
(Se “zdravým rozumem” souvisí i otázka, na niž jsem čerstvě odpověděl zde: http://www.katolicka-dekadence.cz/?p=544#comment-156978 )
30. 12. 2010 v 18:40
Dal jsem téhle diskuzi na pár dní pauzu, ale určitě v ní chci pokračovat, zatím se mi Tvé poznámky (a námitky) zdají plodné a stimulující.
když můžeme být v situaci, že musíme říct – “ano, některá dogmata se zdají být v rozporu s principem sporu, ale víme, že tomu tak není”, jak víme, že dvě perspektivy, které se zdají být ve sporu nemohou dík Boží všemoci být nakonec obě pavdivé?
Anp, jádra této námitky jsem si samozřejmě vědom a sám se jí snažím řešit. Včera jsem ji předhodil v téhle diskuzi, konkrétně zde.
A může být zdravý i přímo ten filosofický rozum, nebo může člověk mít vedle filosofického rozumu ještě taky ten zdravý?
Zdraví a “filozofičnost” rozumu chápu jako dvě různé kvality, takže je možno jednu mít a druhou nemít, vzájemně se nepohlcují. Leda že by se důkladnější analýzou ukázalo, že je to přece jen jinak.
Ke zbytku se vyjádřím pozděj.
30. 12. 2010 v 20:03
Zdraví a “filozofičnost” rozumu chápu jako dvě různé kvality, takže je možno jednu mít a druhou nemít, vzájemně se nepohlcují.
No to jistě, ale já se ptal, jestli tentýž myšlenkový výkon může být výkonem *zároveň* filosofického i zdravého rozumu,nebo zda nanejvýš může být tentýž člověk schopen to střídat.
2. 1. 2011 v 3:20
Opět oceňuji Tvou důslednost.
Jen ještě poznamenávám, že dogmata o trojici ano o současném Božství a lidství JK imho nejsou v rozporu s principem sporu – otřásají (aspoň na první pohled) některými našimi každodenními přesvědčeními o tom, které věci se vylučují a které ne (a taky thesemi např. tomistické filosofie o tom). “JK i Bůh i člověk” neříká přímo “JK je i není člověk”. Otřásá tím, že být Bůh znamená nebýt člověk. Prostě se to asi nevylučuje, jako se nevylučuje být zelený a vysoký, mravenec a živočich, bratr (někoho) a strýc (někoho jiného) apod. Co by muselo být revidováno, kdyby se tomisté chtěli sporů zde zbavit, je nauka o esencích, substanciálních formách, nebo učení o esenci Boha, nebo tak něco.
2. 1. 2011 v 3:21
(Poslední příspěvek reagoval na Tvou větu
“Ano, jádra této námitky jsem si samozřejmě vědom a sám se jí snažím řešit. Včera jsem ji předhodil v téhle diskuzi, konkrétně zde.”
z 30. 12. 2010 v 18:40.)
16. 9. 2012 v 13:08
Povzbuzen Františčinými slovy, že “filosof musí být připraven odpovědět na otázku, co tím či oním mínil“, pouštím se do kladení právě takových otázek.
Ať se tedy ukáže, zda naše Neubauerova učednice už došla takového poznání, aby na ně rozumně odpovídala.
To co ona nazývá filosofií nutnosti je známý kauzální determinismus, tj názor, že svět příroda je určen pevnými zákony. Determinismus obsahuje problém, který se snažil po svém vyřešit už Kant. Totiž, jak máme sloučit determinovaný svět s naší (lidskou) zkušeností, že se svobodně rozhodujeme pro to či ono. Kantovo řešení spočívá v tom, že kauzalitu přírody nahlédne jakožto důsledek naší spontaneity, totiž zpracování počitků lidskou myslí. Jsme prostě uzpůsobeni tak, že poznáváme jen to, co jsme předem uspořádali časově, prostorově a kauzálně. Přijmeme-li s Kantem tento názor, pak eo ipso je lidská mysl vyňata z přírodní kauzality a stává se bezpodmínečnou (unconditional) věcí o sobě. Pokud ovšem přisoudíme spontaneitu celému vesmíru, jak ke konci svého pojednání autorka navrhuje, pak je Kantovo řešení nemožné a vesmír se stává nepoznatelným. To však vede rovnou cestou k epistemologickému skepticismu.
Několik poznámek v dualismu. Jednu věc si musíme předem ujasnit. I když se to někomu může zdát, Kant není původcem (vynálezcem) dualismu. Dualismus je mnohem staršího data, dualisté byli církevní scholastikové i jejich velký kritik Descartes. Ti všichni rozlišovali sféru materiálních a duchovních (duchové) bytostí. Člověk jakožto duchovně-materiální bytost pak zaujímá podle nich významnou pozici v obou sférách. Rozhodně nelze souhlasit s Františkou, že by toto dělení mělo něco společného s předělem mezi Dobrem a Zlem. Stačí si jen vzpomenout, že Satan jakožto representant Zla je sám čistý duch. I hřích je ryze duchovní záležitostí. Čistě hmotná stvoření jsou dobrá a nemohou hřešit. Zde je první velký omyl naší filosofky.
Druhý omyl se ukazuje v jejím omezeném pojetí vědy. Věda pro Františku znamená asi pouze praktickou techniku, například Temelín. Příčinou katastrof je ovšem selhání techniky nebo určitých technických konstrukcí v důsledku lidské hrabivosti, nikoli selhání vědeckého poznání jako takového. Tady se na tobě, Fanynko, podepsalo neblaze antivědecké působení tvého učitele.
Vrcholem tvého tápání je pojetí pravdy. Moje otázka zní: jak může být pravda dogmatická. Jestli za dogmatickou pravdu považuješ něčí prohlašování, že to a to je pravda, bez ohledu, zda to pravda je skutečně, pak máš na mysli dogmatický omyl nebo dogmatickou lež. Pravda je to, co je pravdivé, a to nemůže být pejorativně dogmatické. Pokud za dogmatickou pravdu považuješ věty, které jsou pravdivé nutně, tj. v každém možném světě, jako např. že dvě a dvě jsou čtyři, pak by bylo od tebe bláhové takové pravdy popírat. Kontra Neubauer je třeba říct, že pravda rozhodně není svévole, ani není výsledkem nějakého našeho svobodného rozhodnutí.
Nepleť si morální kritéria s kritérii objektivního poznání. Pokud jsi ovšem proti objektivitě poznání, pak jsi sama ten skeptik, kterého tak kritizuješ.
Kritériem pravdy nemůže být přece úcta k tajemství, copak ten, kdo má k něčemu úctu ať už to je cokoli, se už tím pádem stává neomylným? Myslíš-li však, že „úcta k tajemství“ je synonymum pro uvědomění, že mé poznání pravdy je nedokonalé, že se můžu koneckonců mýlit, pak takovou úctu k tajemství mají právě vědci, kteří vědí, že každé tvrzení je pouze hypotéza, něco, co při dalším poznání může být vyvráceno. Pak je ovšem nepochopitelný tvůj nepřátelský postoj k vědě.