Katolická dekadence

Převzato z knihy O sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání, Praha: Malvern, 2004. Kapitola: Zamyšlení nad vědou a filosofií (1971), str. 81-84. (“Redakčně” upraveno pouze členění do odstavců). O práva na otištění bylo požádáno u nakl. Malvern a dostalo se nám kladné odpovědi.

Pravdivost našeho poznání může vždy být pouze relativní: hodnocení co do pravdivosti má smysl vždy ve vztahu ke zkušenosti – ať je již tato zkušenost předmětem poznání, jak tomu je ve filosofii, nebo jeho východiskem, jako ve vědě. Naproti tomu Pravda tak, jak jsme ji pojali na začátku, je vždy absolutní: tento pojem se týká vztahu člověka ke skutečnosti vůbec. Není to bezvýznamný pojem: jakkoliv dokazujeme relativitu všeho poznání a vědění, jakkoliv jsme přesvědčení o problematičnosti a konečném ztroskotání všech tzv. jistot, “skálopevných přesvědčení” a vyznání víry, in concreto přesto v každém okamžiku víme, zda mluvíme pravdu či zda lžeme, zda pravdu cítíme nebo po ní šlapeme, zda “stojíme v pravdě”, či nikoliv. Od této zodpovědnosti vůči Pravdě nás neosvobodí žádný agnosticismus, žádná rezignace na pravdivé poznání: náš vztah k Pravdě nebude hodnocen gnoseologicky, nýbrž morálně. Řečeno prostě: to, že “nic není jisté”, není ospravedlněním naší lži!

Dějinami lidstva procházejí zástupy bojovníků, mučedníků a hrdinů pravdy. Jejich motivy, cíle a víry – ony “pravdy”, které tito lidé postavili výš než vlastní život nebo učinili smyslem svého života, nám dnes mohou připadat nesrozumitelné, lhostejné či dokonce nesmyslné a mylné. Běžné povědomí je nakloněno věřit, že život a smrt těchto svědků pravdy byl omyl, způsobený nedorozuměním či “tehdejší nevědomostí”. A přesto není soudný člověk ochoten přistoupit na toto zjednodušující vysvětlení.

Lze ukázat, že se statečnost, hrdinství a mučednictví objevují ve službách zcela protichůdných pravd a věroučných systémů, často současně na obou bojujících stranách, u pronásledovatelů i pronásledovaných, u vítězů i poražených, někdy dokonce i na straně zcela zrůdných, patologických hnutí a ideologií. Ani tyto argumenty však nestačí upřít přítomnosti svědků pravdy v lidských dějinách hluboký smysl, popřít absolutní hodnotu jejich životů a činů. Žádná koncepce dějin neškrtne tyto osobnosti z paměti lidstva, tj. ze světa! A žádná z dějinné zkušenosti se odvozující skepse vůči těmto svědectvím nepředejde jejich dalšímu vzniku, neospravedlní žádného z nás, vyhneme-li se tomuto poslání.

Abychom tento paradox opravdu pochopili, a nikoliv jen ad hoc vysvětlili, tj. vtěsnali do nějakých teoretických představ, musíme vyjít z toho, čím mučednictví a heroismus vskutku jsou, tj. čím byly svým nositelům.

V jednom se mučedníci a hrdinové nemýlili – totiž v tom, že Pravda, za kterou bojovali, byla Pravdou absolutní, pravdou jejich věrnosti a autentického vztahu ke skutečnosti; svým svědectvím, které podali, se octli tváří v tvář Absolutnu, tváří v tvář téže skutečnosti, o kterou vždy a všem stále jde, jakkoli odlišná mohou být jednotlivá konkrétní setkání. Jestliže toto připustíme – implicite to děláme již svou úctou a obdivem k velkým příkladům nekompromisnosti a neohroženosti: v dějinách i v literatuře, pak pochopíme, proč právě na tomto poli dochází ke vzniku největších a nejopravdovějších kulturních hodnot; nikoliv nutně “kulturních statků”, které přitom často berou za své, ale které vznikají znovu na základě nových hodnot. A tato okolnost se též příčí koncepci, že mučednictví a heroismus spočívají na omylu nebo na zpupném zabsolutnění vlastního názoru.

Chápeme-li Pravdu jako vztah věrnosti a úcty ke Skutečnosti, pak pochopíme, proč se věrnost Pravdě jeví jako boj. A to nejenom v krajním případě mučedníků, nýbrž i v denní životní zkušenosti každého z nás: Pravdu je třeba vybojovat, vykoupit! Být věren Pravdě neznamená prostě konstatovat, že něco je, stát tvrdošíjně na svém názoru a nenechat si jej vymluvit! Věrnost Pravdě znamená být věren úkolu, realizovat možnosti, která naše setkání se skutečností odkryje, stát za skutečností, jak se nám opravdu odhalila.

Skutečnost není vždy taková, jakou bychom si ji přáli mít: ačkoliv se nám odhaluje v perskektivě naší zkušenosti, našeho přístupu, v perspektivě našeho světa, neřídí se našimi přáními, našimi představami a předsudky; zjevuje se našemu světu, avšak není tomuto světu poplatná. Stát v Pravdě znamená být tomuto zjevování skutečnosti otevřen, přijímat je plně a bezvýhradně. To však, jak jsme v této práci vylíčili, není pasivní recepcí, nýbrž aktivním, svobodným tvůrčím činem.

Svobodná, tvůrčí aktivita předpokládá především osvobození od autoritativní nadvlády nitrosvětských a osobních hledisek, hodnot, kritérií. To samozřejmě neznamená ignorovat, popřít sebe sama a svou vlastní pozici ve světě, nýbrž upřít absolutní hodnotu dílčím nitrosvětským zkušenostem, jako jsou hlediska pragmatická, eudaimonická, přání, strach atp. Máme zde na mysli osvobození praktické, osvobození charakteru a vůle, které je předpokladem pravdy našeho poznání, našich činů, našiho postoje.

Nejde tedy jen o teoretickou relativizaci naší zkušenosti, kterou jsme poznali jako metodu filosofického poznání. Tato svoboda vůči světu charakterizuje to, čemu říkáme osobnost. Tvůrce musí být pravdivým, musí být osobností. Proto osobnosti náleží nejen sebevědomí, vůle, neústupnost, ale též – zdánlivě paradoxně – sebekritičnost, skromnost; jsou to dvě stránky téže svobody vůči světu: světu našeho okolí a světu našeho nitra. Tato svoboda je předpokladem pravdy – otevřenosti k vlastní změně, k vlastnímu obohacení. A uvědomíme-li si to, jsme s to pochopit oba rysy osobnosti, které zdůraznila a vysoce hodnotila zejména křesťanská tradice, rysy tak nepochopitelné “modernímu” člověku: popírání sebe sama a pohrdání světem. Cesty k těmto ideálům mohou být různé, dnes již často nesrozumitelné a absurdní: askeze, slepá poslušnost, umrtvování, opuštění všeho světského atd.

A přece zde šlo právě o radikalizovaný požadavek onoho osvobození, které je předpokladem jakékoli intence k Pravdě: středověký člověk věřil a cítil, že jeho vztah ke skutečnosti je o to autentičtější, čím méně je v něm přimíšeno něco z jeho vlastní nedokonalosti a omezenosti, že touha po konečném a pomíjivém brání dosažení absolutního a věcného, na něž jedině aspiroval, věřil, že starosti a každodennost jsou zdržením a plýtváním sil na cestě k uskutečnění tvůrčího setkání, které vyžaduje veškeré síly člověka. Věřil, že konání a poznání je tím pravdivější, skutečnější, čím zřetelněji a vědoměji je jeho cílem skutečnost, dílo, a nikoli tvůrce se svou ctižádostí, touhou po moci, zištností. Proto byli ctěni ti, kdo za Pravdu obětovali vlastní život. Tato nejvyšší oběť sebe sama se zdála být zárukou opravdovosti činu, svědectví Pravdy v nejvyšším slova smyslu. Víme ovšem, že tomu tak není: že lze též zemřít ze vzdoru, zatvrzelosti, nedostatku odvahy přiznat omyl či porážku, že mučednictví může být jen východiskem ze ztroskotání.

Nicméně věrnost Pravdě, která svou hodnotou převyšuje vše pomíjivé a světské, vše konečné včetně vlastního života, je charakteristickým rysem člověka. Pravda je podstatnou dimenzí lidství: smysl pro Pravdu, která není totožná s žádným výrokem nebo s žádnou zkušeností, která je však mírou každého výroku, každé zkušenosti a každého činu, je vlastní všem lidem v každém okamžiku života – ať již se projevuje touhou, bojem, respektem, lhostejností nebo vzdorem.

Vědeckému poznání je stejně jako umělecké tvorbě vlastní intence k Pravdě. Vědci i umělci přece jde, alespoň v okamžicích nejautentičtější činnosti, o Pravdu samu, nikoliv o částečný poznatek, poplatný určité arbitrátní teorii, nebo o jedlotlivé dílo, přiřazující se indiferentně k řadě dalších podobných a lhostejných exemplářů! Tvůrčí nadšení směřuje vždy k uchvácení Pravdy vůbec. Tato intence k Pravdě tvoří movens všeho tvůrčího poznání. Přestane-li působit, dojde k frustraci a rezignaci. stejně platí, že čím více je činnost vědcova či umělcova motivována osobními zájmy jistého druhu: ctižádostí, kariérou, povinností, existenční nutností – jakkoliv jsou tyto motivy nutnými společenskými předpoklady a východisky realizace díla -, tím sterilnější je a stává se zbytečnou a v tomto smyslu nepravdivou! A právě proto jsou nároky, které klade věda a umění na osobnost, stejně naléhavé jako při kterémkoliv jiném svědectví pravdy.

Intence k Pravdě vyžaduje, aby se osoba tvůrce dala zcela do služeb vynikajícího díla; alespoň v tvůrčích obdobích musí být poznávající svým dílem zcela obsorbován, všechny ohledy na nepříznivé okolnosti a nepřízeň následů negovány, všechna pokušení, odvracející pozornost od vlastního cíle tvůrčího rozmachu, ignorována; moderní vědec nebo umělec, zaslouží-li si označení tvůrce, přemáhá – podobně jako středověký mnich – “tento svět a ďábla”. Úcta k Pravdě vyžaduje, aby poznávající subjekt nelpěl na svých představách, práních a hypotézách, aby jedinou jeho snahou bylo poznat, jak se “věci ve skutečnosti mají”, aby stál za tím, co objevil a čeho dosáhl, aby usiloval o realizaci možností, které se otevřely, aby dokončil své dílo a neustoupil od něho navzdory světu, neodvolal své poznání, pokud proti němu nemluví důvody tomuto poznání nebo dílu vlastní.

To všechno jsou jistě čítankové banality; právě proto jsme chtěli v závěru svých úvah ukázat, že pojem z hlediska kritického epistemologického pojmosloví tak vágní a filosoficky tak problematikcý, jakým je “Pravda”, ve vědecké i umělecké praxi – podobně jako v běžném životě – je tou nejevidentnější skutečností. Chtěli jsme též ukázat, že našim úvahám o logické, ontologické a ontogenní pravdivosti, o adekvaci, aplikabilitě a ověřitelnosti nezůstal tento nejkonkrétnější pojem, k němuž veškerá epistemologiká problematika je vztažena, cizí. Pravda na jedné straně skutečnost odhaluje, na druhé straně ji realizuje.