Katolická dekadence

Recenze od Honzy Martinka.

Venkovská dívka Pavla opouští svůj domov a odjíždí do vzdálené vesnice, aby se postarala o svou těžce nemocnou příbuznou, a zároveň se vyléčila z právě ukončeného vztahu. Během několika dnů stará žena umírá a Pavla je náhle tak trochu proti své vůli vtažena do zvláštní hry o dědictví domu. Zatímco se dospělí příbuzní nemůžou dohodnout, dům se stane útočištěm jejich tří potomků – kromě Pavly jsou to ještě její nevlastní bratranec a sestřenice – kteří se v jeho zdech chtějí schovat před okolním světem a jeho ustavičným omezováním, konečně žít aspoň trochu podle svých představ. Toto je přibližně expozice románu Vyhnanci.

To nejpodstatnější se však neodehrává uvnitř vesnického stavení, ale v nitrech všech zúčastněných. Osoba vypravěče se v průběhu knihy (rozdělené na tři části) několikrát mění, a na povrch brzo vyvstane několik zásadních konfliktů. Ten hlavní je mezi dvěma sourozenci: silně nábožensky založenou Nikolou, řídící se velmi starosvětskými zásadami, a jejím pravým opakem, nepřístupným a dekadentním bratrem Štefanem, osobou s výrazně nihilistickými a sociopatickými sklony. Postava Pavly postupně ztrácí na významu, ze zprvu hlavního vypravěče se stává nevýrazný element příběhu. Hlavní postavou se stává právě Štefan, který pod maskou arogantní povýšenosti a jízlivého sarkasmu skrývá krizi identity. Bojovat musí nejen se svým silně negativním vztahem k životu a ke světu, ale také s nevyřešeným vztahem se svým otcem, a nakonec i se svou odlišnou sexuální orientací. Jeho sestra se mu i přes velmi silné sourozenecké pouto vzdaluje, a tak se jejich společný únik do vesnického domku zdá být pokusem jak věci vyřešit.

Autorka nepíše jen o rozporech mezi mladými lidmi, které jsou ve světě ostatně na denním pořádku. Hluboko uvnitř obou sourozenců se totiž odehrává spor o celkové pojetí života a světa (velký prostor dostává tzv. proud vědomí), a o tom Vyhnanci jsou. Reálie, jako je například spor o dům, nejsou nakonec tak důležité. Důležité jsou duchovní otázky, smysl života. Román nastoluje spoustu znepokojivých otazníků, my ale dostáváme minimum odpovědí.

(Nedostáváme minimum odpovědí. Autor recenze nedočetl knihu celou, nevšiml si totiž v počítači závěrečných stránek…  Toto je jediný komentář ke knize, spíše s ním souhlasím a pokud mi tam mnohé chybí, nebudu přece psát o vlastním textu.

Ukázka z druhého dílu: 

„Co říká?”
„Kdo?” nechápal Jakub.

„No,” odmlčel se Štefan, „vypadá to, jak kdyby něco říkal,” kývl hlavou k obrazu. „Jo, to jo,” souhlasil Jakub už vážně a chladně pokračoval. „Říká, že sem zabil svýho bratra a že mi to nikdy neodpustí.” Pevně dokončil větu a zmlkl.
„Ser na fotra,” hrábl Jakub rychle po obraze a strhl ho ze židle. Hodil obraz bez papíru pomalovaným plátnem ke zdi. „Čáral jsem ještě něco jinýho, dodělal jsem to teprve teď.” Rozhlédl se po místnosti a šel k oknu, kde bylo postavené další zabalené plátno. Vedle něj se válelo na zemi pár rámů, které Jakub nakoupil během pobytu v domě. Štočky čistého plátna, ještě nenapnutého.
Rozbalil obraz, zbrkle ho postavil na židli. „Já u toho nemusím bejt,” řekl neurčitě a vyšel z pokoje do kuchyně.
Na obraze byl Štefan. Plátno bylo tmavé, místy se z něj odněkud drala ohnivá oranžová záře. Postava sedící v popředí zabírala větší část plátna. Bledý obličej s pronikavýma očima, nejsvětlejší místo celého plátna, umístněný u pravého okraje. Svou pronikavostí byl středem celého obrazu.
Postava s nohama ležérně přehozenýma přes sebe, černé džíny se po stranách místy ztrácely v okolních stínech. Světlá košile, bílá, ale ztlumená tmou, která kryla všechno kromě jen zlehka zastíněné tváře. Založené ruce. Místy se ve stínech leskly záhyby látky na košili . V rozmlžených náznacích rázy knih srovnané ve vysoké polici v pozadí. Linie hřbetů nerozeznatelných barev, tma obestírající výsek knihovny a jen náznakem odkrývající svazky knih.
Přibouchly se dveře kuchyně. Jakub za chvíli odcházel po schodech nahoru. Štefan byl rád, že ho tu nechal s obrazem samotného.
Tak tohle jsem já… Díval se ztrnule na obraz a všechno se v něm svíralo. Vynořil se sám před sebou s takovou intenzitou, kterou jinak nikdy necítil, když o sobě přemýšlel. Díval se na tvář, kterou Jakub tak přesně namaloval. Tak přesně! Jako by pronikl do nejskrytější temnoty jeho duše. Vytrhl z něho samého to, o čem si myslel, že dokázal vždycky před každým skrýt.
Tak přece jen mě někdo zná. A takhle! Zrovna tohle si musel namalovat!
Nemůžu se ti už nikdy ukázat na očích… Pokud si pochopil, co vlastně maluješ.
Nehnutě se na obraz díval. Cigareta, kterou si předtím zapálil se sama spalovala v jeho prstech.
Namaloval ho krásně, sám sobě se líbil. Ztepilý, ale přesto nenuceně uvolněný postoj těla, sebevědomě vzpřímená hlava. Rozpuštěné vlasy jakoby s ohnivými odlesky. Ta košile; košili z takové lesklé látky by si určitě koupil, kdyby ji někde sehnal. U krku dva knoflíky rozhalené. Hrudník s lehkým porostem černých chlupů, kterých byl vidět vždy jen malý kousek, i toho si musel Jakub přesně všimnout. Obličej se pronikavě vynořuje ze stínu. Všechno kolem něj je vedlejší. Na sevřených rtech narcistický úsměšek. Jen náznak, sotva čitelný. Jisté, vítězné, pyšné, sebevědomé pousmání, odražené zlehka v koutku úst. Ten úsměv říká: Vyhrál jsem. JÁ.
Jsem poslední, kdo se může smát.
- Ale v očích, očích, které se dívají zastřeně, ze skryté tmavé hlubiny, ani se nechtějí dívat, nechtějí souhlasit s tím, co říkají rty… v očích, ve kterých jsou ztemnělé jiskry, bolestně zablesklé nevysloveným slovem, které zůstalo hluboko ukryto, nevytrysklou slzou, kterou jen násilná tvrdost umrtvila… v očích jsou jiná slova: Prohrál jsem, všechno jsem prohrál.
Nenašel jsem v sobě nic, nenašel jsem světlo v sobě, nenašel jsem myšlenku v sobě… Nenašel jsem ideu, pro kterou bych mohl zemřít. Světlo jsem nenašel.
Za svým sebevědomým úsměvem skrývám strach.