Katolická dekadence

(2. část textu A. Breiskyho: Kvintesence dandysmu. Vydalo Nakl. Zvláštní vydání, 1993)

Kde se narodil harlekýn, tento věčný dobrodruh, tento Ahasver svého neukojitelného srdce, jehož smích tak často je zadrženým pláčem a jenž uprostřed slz dovede vypuknout v nejprudší smích? Kde je domovina této bludné duše, poletující jako motýl bez cíle zahradami života, sající šťávu jejich nejkrásnějších květů a milující bolest pro její sladkou narkosu? Nikdo neví, odkud přichází – sám to zapomněl. Jako Kristus zapřel své rodiče, zapomněl své příbuzné, opustil domov a učinil jím celý svět. Nikdy neví, kam se ubírá, a ze všech cest volí nejraději cesty, které jsou nejméně prozkoumány a mají veškeré kouzlo mystérií a neposkvrněného panenství. Chvílemi si uvědomuje, že tajemný hlas, který jej neustále láká do neznámých dálek, jej klame, že sleduje jej, dopouští se stejné pošetilosti jako dítě sahající po slunci. Nicméně nejradostnější hostina ho nedovede zdržet, nejsou rty dosti sladké, aby se od nich jeho rty nedovedly odtrhnout, opouští síň s pokály naplněnými vínem, opouští oasy bez bázně před nepřehlednými pouštěmi, nachází, aby opouštěl: jeho osudem je neustále opouštět, až posléze klesne s prošlapanými eskarpiny uprostřed pouště, opuštěný, se zlomeným srdcem a se rty vyschlými žízní. A popřeje-li mu osud chvíli, buďte si jisti, že najde pro toto finále vtip, který rozveselí cirkusové auditorium a rozesmutní bratry klauny za jejich nejfantastičtěji humoristických evolucí. Jeho smrt je heroická, neboť umírá s úsměvem na rtech.

Rabelais, největší šašek všech století, jehož harlekýnským kostýmem byla jeho mnišská kutna, naposledy si přihnuv vína, řekl, vítaje smrt: „Spusťte oponu, fraška je dohrána.“ Heine, nešťastný klaun s puklým srdcem, v okamžiku smrti na svém žíněnkovém loži v pátém poschodí pařížského domu, řekl s úsměvem, který se snažil, aby byl co nejméně hořký: „Bůh mi odpustí! Toť jeho zaměstnání!“ Toto veliké dítě, nedůtklivé a rozmarné, plné vágních aspirací, duhově proměnlivých nálad a hazardní bezstarostnosti, předčasně se přesvědčilo o marnosti života, který má pro každého Golgatu, a učinilo ze svého hračku, každou chvíli připraveno ji zahodit, až ji pokazí. „Ale toto dítě bylo v pekle,“ dle slov Carlylových o klaunu-filosofovi Quinceyovi. Ale rty tohoto dítěte ve chvílích, kdy na nich usychá purpur vína, dovedou se stahovat k úsměvům, jejichž hořkost je plná vyzývavé ironie a blasfemického vzdoru. Je věčný poutník, jenž trhá cestou květy a opájí se jejich umírající vůní. Dává se dojímat marností prchavých sensací. Nese svou duši životem jako harfu o tisíci strunách, ponechávaje ji napospas nejrůznějším a nejtajemnějším dotekům.

Je třeba být básníkem k proměně v harlekýna. Užívat ze všeho ovoce života a vyprávět své dojmy, ejhle vše, co je básníku zapotřebí. Ale cesta rozkoše je zároveň cestou rozčarování. Společnost nenávidí neužitečné bytosti. Pronásleduje svou nepřízní jedince, kteří nahradili její zákony rozmary svého já. A strašnější nepřítel než společnost, osud, vraždící vždycky člověka jeho zálibami, dno číší, z nichž pije rozkoš, otrávil hořkostí. Tato dvě nepřátelství proměňují básníka v harlekýna. Toto věčné dítě, jež se vypravilo za jarního, zlatistého jitra do světa, aby shlédlo všechny jeho poklady a užilo je, s nejnevinnějším úsměvem, s nejčistší duší, jež bylo ochotno zapomenout smutky, v jejichž černé roušky je odvěčně zahalena existence, při nejmenším záblesku krásy, obohatilo se na této cestě o dvě věci: o rozkoš z bolesti a o masku. Básník se stal harlekýnem, aby obelstil společnost a obelstil osud. Vzal osten bolestem, kterými jej pronásleduje osud, tím, že je proměnil v opojnou a konejšivou hudbu slov. A proti společnosti se ozbrojil maskou. Baví své posluchače, říkaje jim největší impertinence. V jeho nejgrotesknějších nápadech je skryta nejkrvavější ironie. Vidíte vždycky klauna. Nevěřte jeho smíchu. Čím hlasitěji se směje, tím usilovněji se snaží tímto smíchem přehlušit tajné utrpení. Jděte však za ním, když opouští jeviště. Odsoudil-li jej osud, aby hrál roli Hamleta, buďte si jisti, že nikdo nevysloví vrcholná slova jeho tragédie s větší přesvědčivostí. Ale jděte za ním, když sestupuje s jeviště. Pod maskou spatříte člověka nejusměvavější tváře, jenž je ochoten všemu se smát, neboť jeho srdce je roztříštěné.

Ano, básníci jsou nejpitoresknějšími harlekýny, jací kdy mystifikovali svět. Každý z nich náleží k poétes maudits (prokletí básníci), každý je enfen perdu (ztracené dítě), jak sám sebe jmenoval Fracois Villon. Jejich osud je plný groteskních zvráceností, jako osud všech dobrodruhů. Ludvík Bavorský, tento geniální fantasta, jenž v poslední chvíli zrušil svou svatbu, protože jeho nevěsta se nudila při Wagnerově Tristanu, básník na trůně, byl donucen vyměnit trůn za ústraní choromyslného. Oscar Wilde, ztrácející sebe jako král salónů, našel se v úzké cele vězně. Život básníků je jako kapitola z Tisíce a jedné noci. Dnes spočívají na lůžku z purpuru, s vlasy ověnčenými růžemi, se rty ovlhlými krvavým vínem, zítra je najdete v hadrech žebráka nocovat někde v příkopě, pod širým nebem. Villon a Verlaine naplnili osud básníka do nejposlednějších důsledků. Budoucnost je přijala na milost, omlouvajíc jejich „morální zkaženost“ a jejich „nezřízený život“ krásou jejich veršů. Ale jejich zkaženost nebyla než bezmeznou zvědavostí po životě a jejich nezřízený život měl krásu všeho tragického.

A jmenovavše tyto dva outcasts (vyvrženci) společnosti, kteří pod hadry, poskvrněnými blátem ulic, ukrývali srdce plné nebeských melodií, kteří v nemocnicích, bordelech a vězeních našli nejkouzelnější odstíny pro krásu svého zoufání a smutku ze života, jak mohli bychom nejmenovat jejich duševního bratra, Gérarda de Nerval? Jemu byl sen skutečně druhým životem, jak praví v první větě své autobiografie Aurélia. Šel životem jako cizinec, jako mimochodec, s očima neustále rozzářenýma fiktivními exaltacemi. Žil vždy na pomezí psychosy a nejšťastnější chvíle jeho života byly okamžiky, jež strávil v blázinci. Když se začal probouzet ke skutečnosti, zdálo se mu, že procitá v pekle. Dříve potkával každou chvíli v ulicích kouzelné přízraky, které vykouzlovala jeho fantasie. Viděl je v mlhách, snášejících se s nocí na Seinu, v dýmu cigaret, v opálovém zrcadle absintu, v pupilách prodejných žen, smyslně rozšířených. Pojednou vše zmizelo. Byl uzdraven. Od té chvíle nosil ulicemi mrtvé srdce a bolest v hlavě. A kterési noci byl nalezen oběšený na lucerně, s jazykem diskrétně vyplazeným. Nikdo na světě nepoznal štěstí. Básník je však nikdy neopouštěným favoritem neštěstí. Bolest je poduškou, na kterou každý večer klade svou hlavu. Maeterlinck dí pravdu: „Není šťastné hvězdy.“

Nežádejte věrnost od tohoto milence pomíjejícnosti. Nedovede být věren než ilusi. Kolombína vládne jeho touhám, fiktivní Kolombína, žena žen, jakási nádherná, mystická bytost, tajemná jako život, krásná jako sen, podivuhodné splynutí Pallady Atheny s Afroditou, a opouští ženu pro ženu, okoušeje u každé jiné vlastnosti jedinečné milenky, jíž je věrné jeho srdce, která však nikdy neexistovala. Běda ženě, která v něm dovede na chvíli vzbudit ilusi, že je Kolombínou, o níž nikdy nepřestal snít. Dříve nebo později pozná svůj omyl a se stejnou horlivostí, s jakou ji předtím ozdoboval nádhernými ilusorními rouškami, začne tyto roušky strhávat a posměšně ukazovat její nahotu. Facilními láskami a galantními avanturami uctívá ideální Kolombínu a láme tyto lásky se stromu života jako květiny, jež trhá podél cesty, po níž se ubírá. Neboť je přesvědčen s duchaplným harlekýnem francouzského a anglického dvora sedmnáctého století, chevalierem de Grammont, že „nejkratší ztřeštěnosti jsou nejlepší“. Kolombína je mu tolik, co Dantovi Beatrice: „Anděl, jenž, zdá se, přišel s nebe.“ Shakespeare, nejtragičtější klaun, jaký kdy existoval, jí věnoval nejkrásnější verše svých sonetů. Možno o něm užít jeho vlastních slov: „Tento básník lže, tak nebeské rysy nikdy se nevtělily v pozemskou tvář.“ Tak nádherné vidiny nikdy se nezprofanovaly skutečností.

Kniha Jobova, načrtnuvší marnost a věčnou tragičnost lidského života větami, jejichž úžasná primitivnost je tak úžasně sugestivní, Buddhův útěk před životem do Nirvány, Kristovo přibití na kříž, Dantovo peklo, na jehož bráně je nápis, který psala tajemná věčnost pro řídké zasvěcence nad brány života: vzdejte se veškeré naděje, – osud Michela Aniola, desolátní poesie Leopardiho, řecké tragédie, Miltonův Satan, Hamlet, Kain, Faust, pronikavé intuice Schopenhauera, Swedenborgovo taedium vitae (omrzelost životem), krvácející duše ruských románů, Baudelairovy Fleurs du Mal, hudba Wagnera, desilusionismus moderního umění, tato umělecká marche funebre (smuteční pochod), procházející všemi stoletími, tyto výkřiky vzdoru a zoufání srdcí, ztrýzněných peklem života a lidského ducha, chvějícího se v bezcestí věčných temnot, přesvědčují, že smysl života je navždy skryt, že čím jsme duševně superiornější, tím větší hrůzy se nám v něm otvírají, že jakási kletba spočívá od věčnosti na existenci, kletba, jejíž tušení diktovalo Mojžíšovi mythus o vyhnání z ráje a ona jasnovidná slova: „Zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti budeš z ní po všecky dny života svého.“

A vedle těchto prométheovských duchů, snažících se přinést člověku oheň s nebes, existovali ve všech dobách duchové neméně superiorní, kteří však, místo aby hledali výraz pro své rozčarování, s blasfemickým vzdorem učinili život míčem svých rozmarů, umělci zla, nazýváme-li zlem krásu tragického rozporu jedince s veškerým lidstvem. Král Baltazar, usedající v chrámě k hodům, aby popíjel víno z posvátných nádob ze zlata a stříbra ve společnosti krásných pážat a nahých hetér, Gracchus, pořádající velikou slavnostní večeři na počest své ženitby s graciesním hráčem na roh, oblečeným do dlouhých sukní snoubenky a svatebního závoje, markýz de Sade, přihlížející s mefistofelským úsměvem k orgiím, jež inscenoval, markýza de Montespan, uléhající nahá na oltář černých mší, ejhle klauny posledních konsekvencí, kteří učinili celý svět kulisami šprýmů, jichž se dopustili přirozenými zákony, přehlušujíce smíchem nebo monstrosními rozkošemi svědomí, jemuž tajemní bozi sdělovali své mene tekel fares (sečteno, zváženo, rozděleno). Život je farce (fraška), ujišťují vás oni duchové. Život harlekýna, duchovního hermafrodita prométheismu a cynismu, je farcí tragickou.

„Pouze umělec může uhodnout smysl života.“ Toť nejhlubší věta Novalisových fragmentů. A básník – harlekýn jako všichni umělci – našel smysl života ve svém já. Děje se mu jako žákům /…/, kteří se snažili odhalit tajemství života, skryté za závoj bohyně v /…/: „Jednomu se to zdařilo – nadzvedl závoj bohyně /…/ – ale co zřel? – zřel – div divoucí, sebe samého!“ Jde životem, stále opojen radostí nebo bolestí, neviditelný, protože žije jenom v sobě. Jeho cesty vedou nad propastmi smrti a je vždy hotov zatančit si s touto milenkou všech duší, příliš znavených a zhnusených, pohřební sarabandu nad vlastním hrobem. Ubírá se lehce a bezstarostně, s popěvkem na rtech, neznámou a osamělou cestou za fiktivními dobrodružstvími, osamělou cestou všech individualit, které měly odvahu jít za svým snem a za svou touhou přes hroby, onou tragickou cestou, kterou Kassandra nastoupila, celá se chvějíc, a která je osvětlena hvězdami pouze jemu viditelnými a oživena chimérami, okouzlujícími a pozvolně vraždícími. A někde v hloubkách hvězdných konstelací, ozařujících tuto cestu, nachází smysl života půvabný klaun života a vladař snu, umíraje s odvahou římského centuria na poli avantur své duše.

——————————————————————————–

Arthur Breisky (2)
Pokračování ze závěru Kvintesence dandysmu. M. Marten: “V hloubi není radosti, Viléme…”)

Jak krásné by bylo žití nebýt neblahé skutečnosti, nepochopení a nízkosti okolí, jež ustavičně ponižuje a ničí lidské představy, touhy, sny a imaginace, či naopak – nebýt představ (i těch o sobě samých), které nehledíce na skutečnost nebo nevidouce ji, nikdy se se skutečností nesejdou. Hle, věčný konflikt jedince s chodem světa i se sebou samým. Žít podle přání a žít podle skutečnosti, respektive smířit se s ní. Zdá se, že pouze důsledné sledování jedné z těchto dvou cest by mohlo člověku přinést klid a štěstí (stál-li by o to). Nietzsche, hlásající „zbavte se tužeb“, se ve svých výšinách mezi orly zbláznil. A právě on byl Breiskému při pohledu na život zpočátku v mnohém velkým inspirátorem. Ale Nietzsche praví: „… jen vznešení a silní mohou…“ Leč jak u Breiského hovořit o nedostatku síly, když ani sám myslitel nebyl dosti silný, aby stanul na postu svého Zarathustry…

Jak krásné by bylo žití nebýt neblahé skutečnosti, nepochopení a nízkosti okolí, jež ustavičně ponižuje a ničí lidské představy, touhy, sny a imaginace, či naopak – nebýt představ (i těch o sobě samých), které nehledíce na skutečnost nebo nevidouce ji, nikdy se se skutečností nesejdou. Hle, věčný konflikt jedince s chodem světa i se sebou samým. Žít podle přání a žít podle skutečnosti, respektive smířit se s ní. Zdá se, že pouze důsledné sledování jedné z těchto dvou cest by mohlo člověku přinést klid a štěstí (stál-li by o to). Nietzsche, hlásající „zbavte se tužeb“, se ve svých výšinách mezi orly zbláznil. A právě on byl Breiskému při pohledu na život zpočátku v mnohém velkým inspirátorem. Ale Nietzsche praví: „… jen vznešení a silní mohou…“ Leč jak u Breiského hovořit o nedostatku síly, když ani sám myslitel nebyl dosti silný, aby stanul na postu svého Zarathustry…

Arthur Breisky – velmi záhy sečtělý (stále bděl nad knihami a rozebíral je) a poznáním skeptický – si ovšem uvědomuje, že absolutní „nadčlověčí“ egoismus vede k tragédii, a hlavně si klade příznačnou otázku: K čemu vznešená duše, když nemůže pohnout světem?

Kdyby se Breisky narodil roku 1951 či včera, patrně by taktéž shledal, že „spíše než s lidmi svého okolí, dorozuměl by se se stromy“, a uchýlil by se žít krásu v ráji snů, stejně jako způsob náhledu na věci by byl u něj ten, jenž stále nazýváme dekadentním. V prvním desetiletí po přelomu století už je však nejméně dvacet let dekadence „módním“ uměleckým i životním směrem, ještě delší dobu pak skvostní duchové Evropy v reakci na bezkrevný pozitivismus vědy pěstují duchová dobrodružství, jež mají nemálo společného s impresionismem (Symons, Pater, Stevenson aj.). Takto podpořen dobou, nachází Breisky prostor pro umocnění svého dekadentního já. Stává se z něj dandy. Přiotráven bezduchými maloměstskými ctnostmi, lhostejností a všedností podlehlých, bezmocných a umírajících duší a s vědomím nemožnosti změny stanoví si cíl učinit své city a vášně pro svůj život neškodnými – utají je – a praví: „Umění je náboženství budoucnosti, artificiální ráj, do kterého prchá člověk z pekla života.“ Nietzscheho střídá Emerson – vítěz nad životními nástrahami, a největším inspirátorem se stane především Oscar Wilde – majitel dokonalých masek, pěstoun oslňující životní formy a dandyovské lehkosti, a pak také Charles Baudelaire jakožto nejpříkladnější zběh z malého života k velkým snům a ten, kdo vyhlásil heslo DOVNITŘ!

Breisky žije celý týden jako chudý celní úředník v Teplicích, v sobotu však odjíždí do Prahy, na nádraží si objednává kočár, propadaje iluzi, že je bohatý cizinec, který si přijel prohlédnout Prahu. Karáskovi ze Lvovic namlouvá, že vlastní v Děčíně luxusní dům, ačkoli ve skutečnosti obývá jeho jedno patro, za které ani není schopen zaplatit nájemné. Vymýšlí si kouzelně šílené skazky, neboť věří, že bez lži není imaginace. Prožívá osudy literárních postav i jejich autorů, ba celou svou duší se do nich vpíjí: „Nepoznal jsem v životě tak silné, skoro až nesnesitelné záblesky radosti, jako jsou ony, které vyvolávají objevy mého pera…“ Tak vznikly ony imaginární portréty Baudelaira, Watteaua, Byrona, Tiberia, Nera, ale i Stendhala, Samaina, Rebella, d´Aurevillyho – portréty plné Breiského. A mystifikoval. K překladu Stevensonovy povídky Klub sebevrahů přidal dvě vlastní. Ty byly ještě dlouho hodnoceny jako jedny ze Stevensonových nejzdařilejších.

Breisky byl však bytostí příliš vnímavou, citlivou a hlubokou na to, aby mohl být opravdovým dandym – dandym i sám v sobě. (Možná, že i své portréty nemínil výhradně narcisovsky, nýbrž také jako kapku k renesančnímu obrození českého druhu homo sapiens.) A tak, zatímco chtěl skutečnost doběhnout dvojím životem: životem v ústraní – uměleckým, snivým a neskutečným, a životem vnějším – s maskou nezúčastněného a pohrdavého aristokrata, doběhla skutečnost jeho, neboť mu permanentně dávala vědět, že „dvě marnosti hledí si tu do očí.“ Nedlouho před odchodem do Ameriky (k němuž došlo v květnu 1910) píše své nešťastně milované Beatrici – Božence: „… skurilní fanatik snů a spasitel lidstva … dávno už zemřel na vlastní bludy…“, a mnohem, mnohem dříve: „A kdyby se stalo se mnou někdy něco hrozného, přičítej to oné, Tobě neznámé a základní hloubce mého Já, jež je mou kletbou, mým neštěstím.“