Katolická dekadence

Obě statě přepsány podle A. Breisky: Kvintesence dandysmu. Nakl. “Zvláštní vydání”, Brno, 1993.
— Na konci připojen stručný Breiskyho životopis, přehled jeho díla a související literatura.

Existují jen dva druhy mužů: dandyové a ostatní. Vítězové nad životem a jeho otroci. Dandy překonává život svým já. Je rozeným individualistou, a byl to zvláště Max Stirner, jenž ze všech teoretiků individualismu nejpříbuzněji vyjádřil jeho chladný, stoický, filosofickou desilusí zdůvodněný egoismus. Je důsledným skeptikem, ale má jednu velikou víru: víru v sama sebe. Život ho nedovede ničím zklamat, neboť nic od něj neočekává, očekávaje vše od sebe. Je umělcem života, milencem umělých rájů a nových, osobitě diferencovaných sensací a opovrhovatelem vším přirozeným, zřejmým a všeobecným. Jeho heslem je Laforguovo “loin de l´ame typique” (daleko od typického ducha). Miluje výlučné. Jeho pravdy, výrazy a skutky jsou tak osobité, že jsou každému jinému duchaplnými, ale nepřijatelnými paradoxy. Je divákem lidské komedie, nemaje na ní účasti, hledě na ni zpovzdálí svého osamělého osudu lhostejnými zraky ironického kritika. Není to však pravidlem: je tolik různých dandysmů, kolik je dandyů. Největší mezi nimi si zahrávali s tisícerými lidskými osudy, načrtávajíce podle svého rozmaru nové dějinné kontury a hrajíce s lidstvem jako s figurinami na veliké světové šachovnici. L´impassibilité (chladnokrevnost), o níž mluví největší teoretik dandysmu Barbey d´Aurevilly, je však znakem všech.

Nejsouce nikdy přirození, nikdy nepodléhajíce svým citům, vždycky bravurně se ovládajíce, nepodléhají silným brutálním afektům, jako je smích, pláč, zoufalství nebo zlost. Jsou na vše připraveni a nic je nedovede překvapit. Milují opálově bledou barvu své nudy. Jejich životní impromptu bylo tak intensivní, že přebrali hořkosti a s ošklivostí odhodili pohár, který jim vnutil osud, procezujíce od této chvíle život svými umělými filtry. Dovedli učinit z blaseovanosti masku okouzlujícího a znepokojujícího půvabu. Dovedou s úsměvem umírat a s úsměvem trpět. Nejsou schopni vášně a lásky. Vášeň karikuje a láska je prostitucí. Obé pak odnímá sebevládu, základní podmínku dandyho. Oscar Wilde byl, například, příliš básníkem, aby mohl být dokonalým dandym. Jeho tragikou byl stálý rozpor duše básníkovy s duší dandyho. A když básník byl obohacen svou chimérickou vášní, stav se její kořistí, přestal být dandym. Dandyové jsou hedoniky, připravujícími si rafinované osobní požitky, ale nikdy se nesmí nechat jimi ovládat. Jsou umělci mystifikace. Dovedou mystifikovat gestem, stejně jako pohledem, úsměvem, pózou nebo inflexí hlasu. Nikomu nepopřejí nahlédnout do svého nitra. Mluví-li o sobě, nemluví nikdy pravdu. Jsou hrdi na tajemství svých intimit.

Je-li řeč o dandysmu, je třeba věnovat jistou pozornost módě, která s ním souvisí jako žebrák s gentlemanem, v jehož darovaný oděv se oblékl. Dandy se módou nikdy neřídí, je jí však vždycky imitován. Dandysmus, toť vynalézavost, fantasie, novost, nebývalost, osobitost. Móda, toť imitace, opakování, zevšeobecňování. A to nejen co do oděvu, ale i co do způsobu řeči, chůze, vkusu a co do způsobu života vůbec. Dandysmus počíná tam, kde móda přestává. Móda uniformuje, dandysmus desuniformuje. Největším nepřítelem módy je dandy. Musí ji neustále překonávat, jsa jí stále napodobován. Je její inspirací, nikdy jejím dílem. Slovo Bulwerova Pelhama – “kdo má krásnou vestu a spatří podobnou u někoho jiného, nechť ji okamžitě daruje svému sluhovi” – bylo slovem dandyho.

Oděv není však než jedním z četných prostředků personálního styku dandyho. Ve střízlivém moderním věku, kdy je tak nesnadné distingovat se apartním životem pitoreskní krásy, jak jej, například, realisoval chevalier Lauzun, skýtá největší možnost distingovat se. A distingovat se je největším ideálem dandyho. Georges Brummel dovedl celou generaci zkrotit lvím pohledem svých nádherných, opovržlivých očí a vražednou duchaplností své konversace.

Nebýt toho, jistě by nikdo nebyl vážně obdivoval a imitoval jeho leštidlo na obuv, zadělávané šampaňským, a jeho tříhodinové vázání nákrčníku. Dandysmus je nekonečně více, než pouhé umění krásně se oblékat. Je řadou projevů, diferencovaných inteligencí do naprosté jedinečnosti. Dandym, stejně jako géniem, nutno se narodit. Dandysmus je světový názor, stav inteligence, k němuž musí dospět každý, kdo se dandym zrodil. Ani génius, jako byl Balzac, nedovedl ze sebe dandyho učinit. V memoárové knize The reminiscences and recollections of Captain Gronow, obsahující veliké bohatství velmi významně dokumentujících anekdot, roztomile napudrovaných historek a drobných portrétů ze života dandyů francouzské restaurace a anglického high-life za vlády prince Jiřího, čte se zajímavá poznámka o velikém portrétistovi dandyů, Balzacovi, jenž se na sklonku svého života náhle rozhodl realisovat co nejskvělejší exemplář dandyho. Starý gentleman Gronow s dobromyslným úsměvem vypravuje, jak neuvěřitelně nevkusně byl předekorován, maje skvoucí klenoty v špinavé náprsence a diamantové prsteny na prstech potřísněných inkoustem.

V čem hledat základní rys tohoto světového názoru, specificky dandyovské filosofie? V tom, co odlišuje rasu gentlemanů od rasy dandyů: v jejich poměru k životu. Oni berou život vážně, dandyové nikdy. Gentleman má v životě celou řadu rozmanitých zájmů, mezi nimiž převládá žena, dandy se nezajímá o nic, vyjmouc svou vlastní krásu. Gentleman se snaží dosíci ideálu společenského charmeura tím, že zcela podle Rochefoucauldova ideálu se jí přizpůsobuje, že jí dává zapomínat své já, dandy naopak inscenováním svého já dociluje nejvyšších účinků. Gentleman je diplomatem zcela se podrobujícím zákonům společenského tónu, dandysmus jej překonává a inspiruje nový.

Dandy a žena: Dandy nezná lásku k ženě. Váží si jí někdy jako virtuos svého nástroje. Je mu však lhostejná a opovrhuje její instinktivností. Dívá se na ni svrchu, jako herec velikého stylu na episodistu. Oceňuje ji zcela jenom zrakem. Přiznává jí jenom jediného génia: génia zevnějšku. A dovede s ní dokonce sympatisovat, je-li její krása dosti elegantní a distingovaná a umí-li se graciesně oddávat. Neboť milovat ženy je pro dandyho totéž jako kouřit cigarety nebo pít šampaňské: stimulans smyslů.

Dandysmus je starý jako kultura. Řekové měli před dvěma tisíciletími Alkibiada, jenž si tak ironicky dovedl zahrávat s osudem tří národů, nezapomínaje ani v nejkritičtějších okamžicích svého života obléknout si svůj purpurový plášť a dodržovat všechny obvyklé fáze svého toaletního umění. Arbiter elegantiarum (rozhodčí ve věcech vkusu) císařských Římanů, Petronius, po dvou tisíciletích našel obdivovatele v Baudelairovi a Wildovi, na jejichž fantasii dandyů mocně působil. Největším dandym moderního věku byl Napoleon. Jeho dandysmus byl zcela alkibiadovský. Naprosto neměl všelidské intence. Emerson mu ve svých Representative men rozuměl velmi špatně. Lépe jej vyřešil Tolstoj ve Vojně a míru, ale jemu zase chybělo všechno pochopení pro tento druh individuálního heroismu. Napoleon chtěl být vládcem celého světa. Chtěl být bohem ve fantasii svého století. S mrazivou tváří dandyho přihlížel k umírání milionů lidí. Nebyli než marionetami, jež měly uskutečnit jeho rozmar: být vládcem světa. Zcela podle Balzaca: Le Dandy marche sur l´humanité comme sur un tapis (dandy kráčí po lidskosti jako po koberci). Ba nechyběla Napoleonovi ani specificky dandyovská osobní marnivost. V memoárech Dumase otce lze se dočíst, jak se dával Talmou zasvěcovat do tajemství krásných způsobů a úborů. Nero byl nejstrašnějším důsledkem dandysmu, který je individualismem a egoismem současně, mimo dobro i zlo. Byl dokonalým dandym, příliš dandym, aby nám mohli jeho biografové Suetonius a Tacitus podat více než jeho karikaturu. Každý biograf je zrádce, praví Oscar Wilde. Náš entusiasmus roste s rozhořčením, s jakým o Alkibiadovi mluví moralisující Plutarch.

Dandy si váží příliš málo života, aby nebyl hazardní. Byron, znudiv si i nudu, která inspirovala jeho první básně The hours of idleness, hledal konec u Missolunghi. Byronovský dandy Lermontov, tvůrce velmi zajímavého dandyho fikce, Pečorina, dal se zastřelit v souboji. Wainewright, dandy a amateur všeho krásného, příliš mučen nudou, hledal rozptýlení v travičství, riskuje lhostejně popraviště. Dandy je duchem vzpoury, příbuzným Miltonova Satana. Je nepřítelem celého světa. Ubraňuje se před jeho nečistým dotekem závojovými hrami svých mystifikací. Platí o něm Baudelairovo slovo o básníkovi: Le poete n´est d´aucun parti, autrement il serait un simple mortel (básník je nezúčastněný, jinak by byl pouhým smrtelníkem). Neabstrahuje se zcela z lidské komedie, ale hraje v ní roli zcela apartní. Co druzí hrají pro jiné, hraje pro sebe. Dandy je hercem, ale je ještě více, je zároveň svým kritikem. Nepřipouští jiné kritiky. Jeho poměr ke společnosti je mythickým poměrem Narkissa k rybníku. Narkissos nechodil k rybníku z lásky k němu a k jeho nymfám, ale aby v jeho zrcadlící hládi mohl obdivovat vlastní obraz. Společnost prokazuje dandymu službu zrcadla.

Umění života! Je třeba k němu stoické duše a naprosté nezávislosti na všem, co je vně našeho já. Je třeba následovat prince z arabské pohádky, jenž hodil srdce do moře, aby mohl jít životem s úsměvem na rtech. Co možno nejvíce se emancipovat z tajemné a rozmarné hry osudu a být vlastním osudem – ejhle ideál dandyho. S bravurní chladnokrevností provádí tento nerovný zápas. Je gladiátorem, jenž nemá o nic menšího soupeře, než je osud. Není jeho hříčkou, nečeká jeho dary, aniž se rmoutí nad jeho krutostmi. Vítězně dobývá jeho nejvzácnější poklady a s ironickým úsměvem překonává bolest svých porážek. Je rytířem dnešků, zavírajícím lhostejně zraky před zítřky. Svítí mu z nich vstříc magické oči jeho platonické milenky: La Mort – la grande Consolatrice (Smrt – velká Utěšitelka).

Takové jsou ideály dandyho. Jak nesnadné je však realisovat je až do konce! Celý jeho život je triumfem umělého – jeho konec snad nikdy není přirozený. Příroda, život a osud konečně vždycky udolávají odvážlivce, jenž jim chtěl diktovat své zákony a podrobit je svému rozmaru. Felix Poppenberg poznamenává ke konci své duchaplné studie o hraběti Pucklerovi, jenž také byl z těch, kdo naplňovali Baudelairovo dormir et vivre devant le miroir: “Es läge nahe, unter dieses Menschenbild zu schreiben: ein Lebenskünstler. Aber das ist ein schlechtes Wort, ein Wort der Dilettanten. Kein Wissender dürfte es brauchen. Niemanden je ist diese Kunst gelungen, und der Rest war immer Schweigen” (Patřilo by se napsat pod tento obraz: umělec života. Ale to je hloupé slovo, slovo diletantů. Nikdo z vědoucích by je neměl užívat. Nikomu se toto umění ještě nezdařilo a zbytek byl vždycky mlčení). Připomeňme si konce některých nejskvělejších představitelů dandysmu. Alkibiades byl zavražděn příbuznými dvou dívek, jež unesl do své vily v Thessalii. Petronius si proťal žíly. Nero se dal probodnout svým centuriem: qualis artifex pereo! (Jaký umělec mnou hyne!) Lucien de Rubempré, dandy fikce, ale díky Balzacovu umění nezapomenutelnější než kterýkoliv skutečný, oběsil se ve vězení pro dlužníky. Poe, usmýkán pronásledujícím jej osudem, skončil strašným koncem alkoholika. Georges Brummel zešílel za zničujícího vědomí svého pádu a své chudoby. Jak tragicky vypravuje Barbey d´Aurevilly toto tak charakteristické finále dandyho! A stěny Wildova žaláře oznívaly jeho polozoufalým, poloresignovaným voláním: Jaký konec! Jaký strašlivý konec!

“V hloubi není radosti, Viléme…”

(M. Marten – Styl a stylizace, 1906) 

Arthur Breisky se narodil r. 1885 v Roudnici nad Labem, studoval na reálném gymnáziu v Lounech, při maturitě však prý odmítl titulovat Františka Josefa I., čímžto nedostudoval a stal se celním úředníkem v Teplicích. Je autorem řady esejů (povětšinou jsou označovány jako imaginární portréty), které byly otiskovány v Moderní revue, časopise české dekadence; překládal a psal úvodní portréty pro knižnici Moderní revue – Moderní bibliotéku (první překlad uveřejnil již v roce 1906!). Roku 1910 mu vyšla kniha esejů Triumf zla. V témž roce odchází do Ameriky, kde se měl snad stát korespondentem jistého nakladatelství, kde se však jednoduše stal lifrboyem v newyorské nemocnici, kde byl v červenci 1910 nalezen ve výtahu s rozdrcenou hlavou. Protože byl identifikován zřejmě jen podle dokladů v kapse, zrodila se hypotéza, že nešlo o typicky dandyovskou sebevraždu, jak se všeobecně míní, nýbrž že svou smrt předstíral a žil nadále v Americe coby spisovatel Bruno Traven, jehož osoba je dodnes (+1969) obklopena nejedním tajemstvím. Arthur Breisky bývá pokládán za největšího českého dandyho, za čelného představitele druhé – předválečné – generace českých dekadentů, za jednoho z nejvýznamnějších esejistů dekadentní literatury, za ojedinělého tvůrce portrétů duší v českém písemnictví, ovšem i za jedinou tragickou postavu české dekadence…