Katolická dekadence

Baudelaire: O dandysmu

“Odvěká nadřazenost dandyho. Co je dandy? Dandy se má stále snažit být vznešený. Je povinen žít i spát před zrcadlem. Žena je opak dandyho. Proto z ní musíme mít strach. Žena má hlad a chce jíst. Žízeň a chce pít. Říjí a chce to. Náramná zásluha! Žena je přirozená, a tedy hnusná. Proto je vždycky vulgární, to jest opak dandyho. Dandy. – Člověk bohatý a zahálčivý, který, třebaže přesycen, nemá na starosti nic jiného než hnát se za štěstím; člověk vychovaný v přepychu a od mládí zvyklý, že ho druzí poslouchají, zkrátka ten, kdo se nezabývá ničím jiným než svou elegancí, bude mít vždycky, ve všech dobách zvláštní a zcela odlišnou fyziognomii. Dandysmus je vágní instituce, bizarní jako souboj; velice stará, neboť jeho zářivými typy jsou už Caesar, Catilina, Alkibiades; velice rozšířená, neboť Chateaubriand se s ní shledal v lesích a na březích jezer Nového světa. Dandysmus, instituce mimo zákon, má přísné zákony, jimiž jsou přísně vázáni všichni jeho poddaní, ať jejich povaha je sebeprudší a sebeneodvislejší.”

“Je bohužel až příliš pravda, že bez volného času a bez peněz láska nemůže být ničím jiným než prostopášností měšťáka nebo plněním manželské povinnosti. Místo aby byla horoucím nebo snivým vrtochem, stává se ohavnou užitečností. Hovoříme-li o lásce v souvislosti s dandysmem, pak jenom proto, že láska je přirozeným zaměstnáním zahalečů. Dandy nepřikládá lásce nějaký zvláštní cíl. Hovořil-li jsem o penězích, pak jenom proto, že jsou nezbytné pro lidi, kteří si ze svých vášní dělají kult; ale dandy netouží po penězích jako po něčem podstatném; stačil by mu neomezený úvěr; tu sprostou vášeň přenechává sprostým smrtelníkům.

Dandysmus dokonce není, jak si ne dost soudných lidí zřejmě myslí, ani přemrštěná záliba v oblékání a v hmotné eleganci. Tyto věci jsou pro dokonalého dandyho jen symbolem aristokratické nadřazenosti jeho ducha. Proto v jeho očích, milujících především vybranost, záleží dokonalost oblečení v absolutní prostotě, jež je vskutku nejlepším prostředkem, jak vyniknout. Co je to tedy ta vášeň, která se stala doktrínou a získala si takové panovačné adepty, ta nepsaná instituce, která utvořila tak povýšenou kastu? Je to především potřeba vytvořit si ve vnějších mezích konvencí originalitu, jistý kult sebe samého, kult, jenž možná přežije pachtění po štěstí hledaném u druhých, například u ženy, jenž dokonce přežije i to, čemu říkáme iluze. Je to potěšení budit úžas a pyšné uspokojení, že sám nikdy nežasnu. Dandy může být člověk blazeovaný, dandy může být člověk trpící; ale i tehdy se bude jako Lakedaimoňan smát kousnutí lišky. Jak vidíme, na několika místech se dandysmus dotýká spiritualismu a stoicismu. Nikdy však dandy nemůže být člověk nízký. Kdyby se dopustil zločinu, neklesl by tím možná; ale kdyby ten zločin pramenil z triviality, byla by to nenapravitelná pohana.”

“Vskutku jsem nebyl tak docela na omylu, když jsem tvrdil, že dandysmus je něco jako náboženství. Ani nejpřísnější mnišská řehole, ani bezpodmínečný řád Starce z hory, jenž svým opojeným žákům nařizoval sebevraždy, nebyl dodržován despotičtěji a poslušněji než toto učení o eleganci a originalitě…”

“Všichni ti, kdo chtějí, aby se jim říkalo rafinovaní, neuvěřitelní, krasavci, lvi nebo dandyové, jsou z jednoho a téhož rodu, všichni se vyznačují týmž odporem a vzpourou, všichni jsou představitelé toho, co má lidská pýcha v sobě nejlepšího, představitelé dnes tak vzácné touhy potírat a ničit trivialitu. Právě z toho pramení u dandyů ten povýšený postoj kasty, vyzývavé i ve svém chladu. Dandysmus se objevuje zvláště v obdobích přechodu, kdy ještě demokracie není všemocná, kdy aristokracie je otřesena a pokořena jen zčásti. Ve zmatku těchto dob několik lidí, vyvržených, znechucených, zahálejících, ale plných vrozené síly, pojalo úmysl vytvořit jakousi novou aristokracii, nevyvratitelnou tím spíše, že bude založena na nejvzácnějších, nejnezničitelnějších schopnostech a nebeských darech, jež nelze získat prací ani penězi. Dandysmus je poslední výtrysk heroismu uprostřed úpadku; a typ dandyho, jejž cestovatel objevil v Severní Americe, tuto myšlenku vůbec nevyvrací: nic totiž nebrání předpokladu, že kmeny, jimž my říkáme divošské, jsou trosky velkých zašlých civilizací. Dandysmus je zapadající slunce; je nádherný, bez tepla, plný melancholie jako klesající hvězda… Krása dandyho spočívá především v chladném výrazu, jenž pramení z neotřesné rozhodnosti nedat se dojmout; dalo by se říci skrytý oheň, který lze tušit a jenž by mohl, ale nechce zazářit.”

Baudelaire: O kráse a ošklivosti

“Tak jako pro teology svoboda spočívá v tom, že se pokušením raději vyhnou, než by jim čelili, tak i v lásce svoboda spočívá v tom, že se vyhýbáme kategoriím nebezpečných žen: totiž nám nebezpečných žen…

Ty, muži Severu, vášnivý plavče ztracený v mlhách, hledači polárních září nad slunce krásnějších, neustále prahnoucí po ideálu – ty miluj ženy chladné. – Z celého srdce je miluj, poněvadž je to pořádná a trpká lopota, a jednou se ti dostane velkých poct na soudu Lásky, který zasedá za blankytem nekonečna… Nauč se ve svůj prospěch využít i ošklivosti… Dejme tomu, že tvá zbožňovaná je nemocná. Její krása zmizela pod strašnými strupy neštovic, jako zeleň pod ledovým příkrovem zimy. Ještě rozrušen dlouhými úzkostmi a zvraty nemoci, díváš se smutně na neodstranitelná stigmata na těle zotavující se milé; vtom ti zazní v uších morendo písně vyluzované šíleným smyčcem Paganiniho – a ta sympatická melodie zahovoří k tobě o tobě, jako by ti vyprávěla celou tvou niternou báseň o ztracených nadějích. – Od té chvíle se stopy po neštovicích stanou součástí tvého štěstí a vždycky se v tvém rozněžnělém pohledu rozezpívají Paganiniho tajemnou melodií. Budou od té doby nejen předmětem něžné sympatie, ale i smyslné rozkoše, jsi-li jedním z těch citlivých duchů, pro něž krása je především příslibem štěstí. Je to hlavně myšlenková asociace, která nás ponouká milovat ošklivé ženy; neboť ti hrozí velké nebezpečí, že se nebudeš moci utěšit jinak, než s ženou poďobanou neštovicemi, zradí-li tě milenka jimi poznamenaná.

Pro některé podivínštější a blazeovanější duchy tkví smyslný požitek z ošklivosti v citu ještě tajemnějším: v prahnutí po neznámu a v lačnosti hrůzy. Tento cit, jehož více nebo méně vyvinutý zárodek nosíme všichni v sobě, pudí některé básníky do arén a na kliniky a ženy na veřejné popravy… Jsou muži, kteří rudnou, když zpozorují, že žena, kterou milovali, je hloupá. Jsou to ješitní oslové, kteří by měli žrát nejšpinavější bodláčí na světě nebo být zahrnováni přízní nějaké literátky. Hloupost je často ozdobou krásy; ona propůjčuje zrakům tu pochmurnou průzračnost černavých jezer a ten olejovitý klid tropických moří. Hloupost vždycky uchovává krásu; oddaluje vrásky; je to božský kosmetický prostředek, jenž naše zbožňované chrání před uštknutím, jež si myšlení schovává jen pro nás – ošklivé mudrlanty.”

De Banville: Baudelaire

“Bylo-li kdy možno hovořit o svůdnosti některé lidské bytosti, bylo to o něm, neboť se v něm s noblesou, hrdostí, elegancí, krásou zároveň dětskou i mužnou pojilo kouzlo rytmického, příjemného hlasu a ta nejpřesvědčivější výmluvnost, vyplývající z hlubokého usebrání jeho bytosti: jeho oči, přetékající životem a myšlením, hovořily zároveň s plnými a jemnými rudými rty a v jeho dlouhých, hustých a upravených černých vlasech to jiskřilo jakýmsi inteligentním mrazením. Nikdy jsem nic takového neviděl, když jsem se na něho pozorně zadíval, představoval jsem si, že tak má člověk vypadat – v heroické slávě svého jara; a když jsem slyšel, jak ke mně s tou nejsrdečnější laskavostí hovoří, pocítil jsem dojetí, jež nás zpravuje o blízkosti a přítomnosti génia. A potom, jak plynul jeho jasný a rychlý hovor – v tom byl pravý Pařížan -, najednou se mi zdálo, že mi závoje spadly z očí a přede mnou se otvíral celý nekonečný svět snů, obrazů, myšlenek, rozlehlých krajin, a já nemohl odtrhnout zrak od rysů tohoto básníka, tak hrdých, vyhraněných a pevných, třebaže jejich plavou bledostí ještě prosvítaly jinošské ruměnce, lehce stínované černým chmýřím rašících vousů.”

(Přepsáno ze sborníku Baudelairovy poezie: Čas je hráč.)