Na konkrétních příkladech se pokusím ukázat, co pro nás také znamená dekadence ve 21. století. S dekadencí století 19. má hodně společného, ale zdaleka ne všechno. Protože dekadence se mění a každá doba má své dekadenty. A jednou pro vždy: dekadence pro nás neznamená ÚPADEK, ve smyslu znehodnocení, nýbrž něco jako PONOŘENÍ SE. Z latiny: de-cadó. Padat z….. Upadnout z …, skácet se z něčeho a zapadnout ke dnu. Tedy spadnout ze společnosti tohoto světa a zapadnout do dna, do kanálů světa tohoto, ale nezůstat tam, nýbrž tam zapadnout s katolickým křížem – s křížem, který má vždy vertikálu, který sahá k Bohu – ne, on sahá do dna OD BOHA. Člověk je možná původcem padání, ale Bůh je vždy původcem stoupání po kříži, ze dna nahoru.
Dekadence ve smyslu: odvrácená strana měsíce, což se rovná: odvrácená strana společnosti 21.století. A celý vtip spojení slov “katolická dekadence” spočívá snad v tom, že v tomto světě je vždy nějaká odvrácená strana, skupina, myšlenka, ale naproti tomu katolictví je všeobecné – mělo by pokrývat a “řešit” vše v tomto světě. Je velmi troufalé říci, že my se snažíme upozorňovat právě na ty odvrácené strany, které třeba i současné katolictví málo řeší. A za druhé a doufám naposled: patříme k Církvi katolické, vždy v ní chceme být a nikdy nebylo a nebude naším cílem brojit proti ní a utvářet nějaké frakce. NIKDY!!! To může být dekadence i bez nás. My jsem dekadence katolická. Nikdy bez snahy o katolictví, i kdyby všechny naše knihy měly lehnout popelem a tyto stránky se rozpadnout v suť!
V dnešním světě často chybí konkrétní slova. Tedy pojedu podle našeho programu, který je, zdá se, docela prakticky rozdělen do čtyř aktivit, a u každé řeknu, co si dnes přesdstavuji pod pojmem dekadence v tomto století.
1. Úkol umělecký teď pomíjím. Projevuje se především psaním příběhů.
2. Úkol psychologický. Zde je mnoho práce. Nejprve je třeba si všimnout, kdo je dnes psychologicky na přivrácené straně. A ta přivrácená strana má dva obrazy. V tomto světě a bohužel, na některých místech i v katolické Církvi. V tomto světě myslím postačí k pochopení přivrácené strany přečíst si inzeráty firem, které shánějí pracovníky: flexibilní, přizpůsobivé, komunikativní atd. Což znamená: ten, který bez svého názoru bude sloužit zájmům firmy, ochoten se přizpůsobit čemukoli, co je pro prospěšné obchodu (nikdy ne prospěšné zákazníkům, toho je třeba si všimnout, ať je rétorika tohoto typu firem jakákoli). Dobře oblečený, tedy podle poslední módy, muži ve stádním saku a kravatě a ženy v kostýmku a lodičkách (občas se vyplatí i něco rajcovního, když to zaujme zákazníky). Komunikativní – nu, to znamená asi: Všechno, co budete říkat, bude s úsměvem (to je jedno, že falešným, hlavně že to bude náš obchodní úsměv) a váš hlavní životní cíl bude: PRODEJ ZBOŽÍ, OBCHOD, OBCHOD. Jiné lidi nechceme. Jde přece JENOM o to vydělat firmě peníze. A že má člověk nějaké potřeby? K smíchu, jde přece o obchod! Nechceš pracovat, nepracuj, zájemců máme dost.
A v Církvi: někde, občas, ale přesto: usměvaví lidé, kteří chtějí pracovat pro kolektiv, neagresivní, nevyčnívající z davu, ne příliš radikální, protože pak se jich ostatní bojí, mírní, pokorní, ti, kteří žijí v úkolech “každodenního života.” Dnešní katolík je až příliš ztotožněn s nezapojováním se. A bojí se odlišnosti, bojí se jinakosti. Chtěla bych vidět katolíka, který před shromážděním lidu tohoto světa dnes řekne: Já hlásám Krista ukřižovaného. Vím, že takoví jsou, ale je jich hrozně málo. (Já k k nim nepatřím. Jedině takto anonymně, na stránkách internetu, kde si každý hlásá co chce, právě proto, že to třeba neumí činit osobně). Tváří v tvář TOTO říci, stojí velkou odvahu a já chci znát ty, kteří se to odvážili udělat. Nejen na stránkách katolik.cz, nejen při kázání v neděli, ale – v dnešním světě, u dnešní mládeže, což je, ať chceme nebo ne, ta parta sympatických lidí, kteří sedí každý pátek na lavičkách před hospodou a pro něž je největším svátkem páteční diskotéka. A budeme je odsuzovat? Jak před ně můžeme jako katolíci přestoupit? Takhle stanout před těmi lavičkami, kde oni sedí s pivem, šťastní a veselí (často možná jen naoko), že by se k nim člověk s velkou chutí připojil a my bychom řekli: My vám hlásáme Krista ukřižovaného.- Nevím, nezkoušela jsem to, ne ze zbabělosti, ale proto, že bych vůbec nevěděla, co jim říct, na jejich první otázku. NIKDY bych takhle před ně nešla, ačkoli to jediné bych jim chtěla hlásat. NEMÁM SLOVA. Tolik lidí z dnešní Církve nemá pro tyhle lidi slova!
Tak dobrá, to je jedna stránka dnešní hrůzy. Ale jsou tací, kteří se nehodí do světa a třeba hledají i v Církvi cestu, ale ke své psychické hrůze a bolesti se příliš často setkávají buď s rozpačitostí nebo přímým odmítnutím. Jistě, že se tam hodí, ale Církve jim to dává velmi komplikovaně najevo… Kdo? Například homosexuálové, transvestité, transgendeři, vezmeme-li skupiny lidí, kteří nezapadají do škatulek muž-žena. Potom ve druhé skupině žebráci, bezdomovci, feťáci, kteří zase nezapadají do škatulky bezproblémový občan, se kterým se dá domluvit (A ono se opravdu těžko dá domluvit s člověkem, na “první pohled” bezdomovcem, který např. v Praze ruší mši a po celou dobu ji přerušuje svými výkřiky. Jenže potom přijde podání rukou: A všichni si říkají “pokoj s tebou, pokoj s tebou, pokoj, pokoj”, jen tomuto rušivému nechutnému člověku NIKDO ruku nepodá. Ani já jsem mu ruku nepodala, protože jsem seděla několik lavic od něj vzdálena a jak jsem byla ráda! Ale i tak myslím, že kdyby tam byl Kristus, vykašlal by se na formální usměvavé podávávání rukou a “pokoj, pokoj” a přede všemi by šel právě k němu a pouze jemu by podal ruku. A Kristus by jistě stál úplně vzadu v chrámu, a právě možná při tom podávání rukou, by šel dopředu k tomu nesnesitelnému člověku. – Kéž bychom toho byli my schopni – nejsme!)
A nakonec “diví lidé”, kteří nezapadají do žádné škatulky a kteří by stále dělali nějakou revoluci. Ano, diví lidé ruší pokojné shromáždění, ať už občanů, nebo křesťanů. Vezměme si opilce, který před kostelem, kde probíhá noční čtení z Bible, vyřvává píseň Svatý Václave – a všichni jsou značně pobouřeni. To je příklad z reality. Takto jednou činil Magor Jirous v Nové Říši, když probíhalo noční Non-stop čtení z Bible, a on tam takhle řval před kostelem opilým chrčivým hlasem, když přečetl svoji část ze Starého Zákona. “Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti…”. – Víte, já se nemohu ubránit dojmu, že Kristus by šel možná řvát s ním, aby se Václav smiloval nad zemí českou, než aby seděl v kostele a poslouchal čtení pokojných občanů spořádané země české. Ale těžko mohu soudit, sama jsem tam tehdy nebyla, jen z doslechu vím, jak to prý bylo neúnosné a jak to rušilo pokojné shromáždění a jak si všichni přáli, aby se on tam už nikdy nevyskytl. Jedině střízlivý, aby “TO NERUŠIL”.
Takže tyto tři skupiny pro mne spadají pod dekadentní lidi tohoto století (a nejen oni, samozřejmě). A těm se chceme věnovat a psát o nich v příbězích, nebo aspoň vyhledávat články, které by řešily jejich situaci z pohledu křesťanství.
3. Úkol filosofický: Odvrácená strana dnešní filosofie je Bůh a svobodný svět. Bůh je pro dnešní filosofii přežitek nebo polovzdělanost a svobodný svět je “pouhá metafyzika”, protože my přece věříme vědě, která říká, že svět je podoben stroji. A dalším hrozným znakem dnešní filosofie je, že se jí všichni posmívají a parodují ji slovy jako z následujícího rozhovoru zapsaného útržkovitě podle jednoho rádia: Moderátor: Takže filosofie je co?
Odpověď: Co je smyslem existence o planetě?
Toto je myslím naprosto přesné vyjádření všeobecné představy o filosofii. Neužitečná, absolutně zbytečná věc, jak jen možno nejvíce odtažená od reálného života. Ale tohle není filosofie. To je možná tak filoblbie (tedy láska k posmívajícícímu se blbství). Jenže kdo může za tenhle status: jedině filosofie sama. Ona láska k moudrosti. K moudrosti v tomto světě. Kde je tady jaká láska k moudrosti a především snaha o hledání moudrosti, hledání otázek a poctivé hledání odpovědí? Blábolit o “něčem” a “ničem”, jak to často asi probíhá i na filosofických fakultách, to je opravdu hodno posměchu. Bytí a nicota – to je myslím souhrn této debility a degradace filosofie. Jen si zkuste jít do hospody mezi lid, vy filosofové, a říct: víte, já studuju filosofii a řeším tam bytí a nicotu. Myslím, že adekvátní odpověď by byla ta pověstná pěst přesně mířená. A když se vás někdo zeptá: co je špatného na tomto státě? Co řeknete, filosofové: že bytí se vyklání do nicoty? — Jelikož je filosofie můj obor a její devalvací velmi trpím a sama nejsem příliš schopna pomoci účinně k jejímu napravení, nemám zde slov. Ale právě že i v rámci katolické dekadence se musíme snažit, aby filosofie byla zase láskou k moudrosti a mluvila především k “normálnímu člověku”. Odpovídala na čistě praktické otázky jako: Je něco špatného na stavění supermarketů? Jaký mám mít postoj k centralizaci, která probíhá v Evropské unii? Co si mám myslet o terorismu? Mám mít strach ze smrti? Dá se najít nějaký argument pro obhajobu potřebnosti stromů v krajině? Mám jít k volbám? Co mám odpovědět, když mi říkají, že rodina je přežitek? Co má říct, když mi říkají, že láska je výmysl? — TOHLE má řešit filosofie!!! Řeší to???
4. Úkol teologický.
Zde je také ještě mnoho neotevřených témat. Jedno z nich a to pro nás zatím hlavní: Co si myslí ateista, když vstoupí do katolického chrámu a je účasten bohoslužby. Možná mylně, ale přesto, jsme přesvědčeni, že zpěv tzv. “katolického folku” spíše Církev degraduje, než by ji otevíral těm, kdo přicházejí zdaleka. Proto chceme proti němu bojovat. A další úkol dekadence spočívá samozřejmě v řešení theodiceje – tedy ospravedlnění Boha za zlo, které je ve světě. Odkud zlo pochází, jakou má povahu, co to je zlo?
Nu, a nejhorší věc: všude se rozmáhající nenápadné a tak pro mnohé tak přirozeně sympatické učení New Age. K výpravě křížové proti němu se připravujeme a bude to výprava na dlouhé dlouhé lokte. Naše skutečná výprava. První a poslední, nedovršená, nevyhraná. Ale o tom až přijde čas.
(Františka Jirousová)
26. 12. 2007 v 20:34
Zdravím vás,nikde jsem nenašel kontakt na pana Maftíka,tak když tak mi ho pošlete napíši mail.
27. 12. 2007 v 17:16
Posílal jsem vám mail,snad vám došel http://www.boblucan.bloger.cz
24. 9. 2008 v 7:40
Ahoj, vím, že se můj vzkaz nehodí zrovna do této rubriky a Vy jste jistě už zpraveni o tom, co píšu, ale chtěla jsem se podělit o dojem z obrazu Holmana Hunta Světlo světa, který se barvami i jiným na Váš web velmi hodí…Hezké dny přeju
In Christo
Nea
9. 10. 2008 v 9:54
Milá Františko, čím víc o Vás uvažuju, tím víc k Vám pociťuju obdiv a úctu. Tyhle stránky nemám prostudované úplně důkladně, ale ráda bych napsala slova podpory. Hodně pokoje do příštích časů. Nea
9. 10. 2008 v 15:22
Milá Neo, díky :-) Každý se snažíme dělat to, o čem si myslíme, že dělat máme a výsledky jsou v rukou Božích. To je můj případ a případ těhle stránek. Žádného obdivu hodna jistě nejsem. Ale těší mě každá kladná reakce. Mějte se!
9. 10. 2008 v 15:26
Jasně, to souhlasím. Ale i takový postoj je obdivuhodný, i když by měl být samozřejmý :) Pěkný den!