Ondřej Macl se narodil v roce 1989 v Hradci Králové, kde také žije. Své básně publikuje poprvé.
21.2.
Za oknem břízy bez listů,
kříž, ani stopy po Kristu,
na stěně malý, tmavý kříž.
Prach jsi a v prach se obrátíš.
Při mši kněz kreslil na čela
křesťanům křížky z popela.
Co hlava – malý, tmavý kříž!
Prach jsi a v prach se obrátíš.
Z hořících srdcí stoupal dým,
zmírala další z mnoha zim.
V úchvatné katedrále, slyš,
nad hlavu biskup kalich zvedal,
stříbrnou krve plnou číš!
A byla popeleční středa.
Prach jsi a v prach se obrátíš.
MŠE PRO BERÁNKA
INTROITUS
Cinkne zvon.
Zvedáme z lavic naše zadky.
V rouchu bílém jak žampion
přichází s ministranty on,
děkan Hladký.
I. KYRIE ( Pane, smiluj se )
Sbor chvatně střídá dur a moll,
já, v krvi stále alkohol
z večerů minulých…
Darmo však chtít žít zas od nuly.
Byl bych ta samá bytost
malá,
ta stejná sebelítost
by mými ústy řvala:
„Pane, smiluj se!“
Když kněz chutná mešní víno,
vlastně krev tvou, v níž je změnil,
vzpomenu si, jak většinou
víno piju bez modlení.
Pane, smiluj se!
Jako kněz k oltáři kleká,
já spíš k záchodové míse.
To když alkoholu řeka
s žaludkem znepřátelí se.
Pane, smiluj se!
Mnohým jsem, Pane můj, ublížil,
mnohým jsem nepomoh v potížích,
mé hříchy malé nejsou,
Kyrie eleison.
II. GLORIA ( Sláva na výsostech bohu )
Je prosinec a sněží.
Ale jen z vlasů mých
poté, co se má dlaň hrabala v nich.
Ty lupy na koberci mi hvězdy připomínaj.
Jako bych se ocit ve výškách nad nebesy!
Však úplně sám! Bez otce, ducha, syna,
bez andělů, jen v prázdnu… Bože, kde jsi?!
Je prosinec a sněží
na zemi plnou krás.
Každého strážný anděl střeží,
Bůh je v nás.
III. CREDO ( Vyznání víry )
Moh bych se zaprodat životu v pohodlí
a nežít jenom tak skromně.
Najít si brigádu v obchodním domě,
opíjet se a nemodlit…
Nechci však rudou tuší,
krví svou,
ďáblovi upsat duši!
Ale jen rozum ďáblu říká ne
a city mé mě táhnou v jeho náruč.
Vnitřní boj v srdci od mládí až k stáru,
duše rozervané…
Ty, kterýs Bohem byl už kdysi,
Ty, který budeš, Ty, který jsi,
je-li mi do breku,
nabízíš útěchu…
IV. AGNUS DEI ( Beránku boží )
Kněz rozdal křížky na čela
a skončil obřad, jež se konal.
Hra mocných varhan dozněla.
( Táta omylem z kostela
odnesl kancionál. )
S návratem domů jako kdyby
boží přítomnost ztratila se.
Skryt v dýmu ze smažené ryby
na zdi dřevěný Ježíš přibit
v celé své „mučednické kráse“
nepovšimnutý, tichý je
jak zakutálená hostie…
Pomáhej mi, Beránku boží,
svůj život smysluplně prožít
a nejen v knajpách u piva
hnít zaživa.
Ten život ne, Beránku boží.
Vyvolil sis mě pro jinej.
Než tělo mé do rakve vloží,
chtěl bych svou duši z hříchu vysvlíct!
Kdo na svou smrt však hodně myslí,
toho si k prsům přivine
leda deprese.
A bůhví, kam mě zanese
chlupatých nohou pár…
Život je dar.
Beránku boží,
tuhle mši pro Tebe jsem složil.
Kuřecí prs
V kuřecí prs klepe táta
jako na nebeská vrata
a v jednu nás nasytí
řízky z ptáků zabitých.
Jsem též občas jak ti ptáci -
svévolně však hlavu ztrácím!
Buď jenom tak po konopí
či když rumem nitro skropím…
A když nové hrdlo vzroste
a tělo se domotá,
přivítá mě sestra postel
a milenka samota.
a na Bílou sobotu…
Maminka při uchu sluchátko držela
a přála babičce silného anděla
strážníčka, který stává při ní
po všechny vteřiny.
A já se sprchoval a smutně jsem tušil,
že smyju pot, ale ne špínu na duši.
Z očí mi vytryskly proudy slané,
nejsem ten, který dnes z mrtvých vstane.
Pohádka
I.
Devětkrát kostelní zvon zvučně odbije.
Pro ty, které to mate:
Ne ráno. Před námi večer zas celý je,
zas další pátek…
Nad Hradcem pomalu, však jistě se smráká.
S Bárou a Eliškou jak svatá trojice
usedáváme do hospody U Draka
po pivu žízníce.
A čas mezi prsty teče,
krátký, krátký je ten večer!
Jedenkrát kostelní zvon zvučně odbije,
kamarádky domů odcházejí,
za námi zabitý večer ten celý je.
Zůstávám sám v divné beznaději
načichlý hospodskými dýmy,
myšlenka Čechova v hlavě lpí mi,
že lidé nežijí tak, jak chtějí.
II.
Devítihlavý drak dlouhý věk
v jeskyni vězní pečlivě
princeznu, jež touží po princi.
Hodně jich zabít chtělo draka,
proti draku všichni malincí!
Vždy krev jen z žil těch princů cáká…
Ten drak je život, který žiji.
Ten drak jedno veliké zlo je!
Ta princezna, jež se mu v spárech svíjí,
princezna, která touží celá žhavá
utéct ven a všem lásku dávat,
ta dívka – to je srdce moje…
Agónie
Rozkládající se plíce
páchly v ložnici,
mlčky stál jsem nad prastrýcem
umírajícím.
Mlčky sem tam stál a tušil:
Těla uvadnou,
a tak víc dbej o svou duši
záhadnou.
Do kostela za pár hodin
spěchal jsem tedy,
pan farář mě osvobodil
zpovědí…
Fotka
I. V kuchyni na stěně je fotka pobledlá.
Podíval jsem se při snídani
věru po dlouhé době na ni.
Krásná dítěte tvář z ní na mě pohlédla.
Chlapečku, jak slunce vzdálen si nám,
přesto tě dobou zplihlou stresem
v této rodině v hlavách nesem!
Či v srdcích spíš – hlava zapomíná.
Skrz naskrz té lásky šípem jsme probodlí
a pod tíhou toho šípu
jednou zcela se rozsypu.
Dneska se, chlapečku, za tě chci pomodlit…
II. V kuchyni na stěně je fotka pobledlá.
Podíval jsem se při snídani
věru po dlouhé době na ni.
Mrtvého brášky tvář z ní na mě pohlédla.
V čase adventním
Hradec Králové plnej reklam,
komerční Štědrej den blíží se!
V podvečír s retkem v ruce zdeptán
v stín hradeb starých jsem si sed.
Stromů tenkých korunky lisé
v blikání světel míhaly se,
ze zdí ponuré písně zněly
a nebe černej mělo přeliv.
Šátek s motivy konopí mě škrtil.
V hlavě myšlenky úzkosti a smrti,
po schodech rodin pár táhlo se z katedrály
a všechny se mně vyhejbaly.
A přec i já věřím v jejich boha!…
Pak náhle jeden prťousek, co utek mámě,
nebál se namířit si to až k mým nohám
a kouzelně se usmál na mě.
To stačí. Jedno pousmání malý
vyrvalo duši mou z drápů šera!
Domů jsem kráčel šťastnej, koledy z krámů hrály
a všude vánoční atmosféra.
Z ciziny k mamince
S kufrem ve 4 ráno jsem se táh
od školy mdlým sídlištěm domů.
Dva týdny jsem byl kdesi na cestách,
teď odzvonilo tomu.
Chladná ta noc, rok do zimy se chýlil,
mráz na chodnících cinkal pod nohama.
Když před bytem jsem stanul, posledním zbytkem síly
prokřehlý prst zmáčk zvonek, otevřela mi máma.
Takové lásky v očích máminých!
Toho tepla, ač za okny lpěl sníh!
Náruč, jež vítá ztraceného syna,
náruč, jež synu připomíná:
„Jsem tvoje máma. Ze všech slečen
mně první ses ukázal svlečen.
Mně první vyznával si lásku,
mou prvně zulíbal si líc
a kdykoliv tě něco trápí,
věz, mě tvůj smutek trápí víc.“
Opilcův dík
V lihu plavala duše má,
bylo mně blbě, až jsem brečel,
pak jsem se zeblil před všema…
Teď ráno při posteli vkleče
děkuji, pane, za ten večer!
Kdo z přátel mých jak rád mě má,
rozeznal jsem v ten večer krátký.
Jedni se smáli, hnusili se,
ti druzí odklízeli zvratky…
Strýc Kapras vydechl a skonal…
Rodina nad ním začla štěkat jak smečka psů,
nikdo z nich nechtěl zdědit prázdnou kapsu.
Něžně se zachvělo nažluklé prostěradlo
a mrtvé tělo chladlo.
Jen teta místo hádek chytla okenní kliku
a otevřela okno dokořán, by duše mohla uletět.
Vzlétli holubi z kapesníků
a rozlétli se všude po světě…
Když Kaprase do rakve zavírali,
teta mu naposled padla do objetí
a děkovala tak, že by tím rozpraskala skály!…
„Nebreč a dělěj!“ okřikly ji děti.
Drahý strýčku,
po pohřbu na tvém hrobě bude jistě mnoho květin.
Jedna z těch květin ale zcela převýší ty ostatní -
- květina neumělá, květina nevadnoucí –
- srdce tvé ženy…
Balada rtěnkou na zrcadle
( Věnováno S. Angusovi a spol. ACET )
I.
Bylo to v pátek vo půl šestý.
Do jedný z těch knajp na náměstí,
kam normálně rád chodívám -
- teď jsem tam nebyl. Jiný mladý
sedli a zatím bez nálady
čekali v knajpě na piva.
Jó, banda kluků z vocelovky
složila zde svý křehký krovky,
že pořádně se vožere.
Znáte to, pivo k pivu sedá –
- v tom přece není žádná věda
takhle plout večerem.
„Zvu na panáky! Fernet, vodka,
a co chceš ty? „Co chci? …Chci potkat
ňákou kozatou blondýnu.“
„Jó, ty jsou nej, tak hodně štěstí!“
A v jedný z těch knajp na náměstí
se večer nenápadně hnul.
II.
Nebyl to přelud. Navoněná
levným parfémem, vešla žena
a obsadila prázdnej stůl.
Jeden z nich hlavu zved‘ od piva –
- no a nemoh se vynadívat,
chtíčem div nevzplanul!
„Zírejte, ukážu vám, kluci,
jak se na tyhle kočky musí.“
Vstal a k tý kočce spěchal hned:
„Zdravím, co by sis dala k pití?“
„Nó, třeba ňákej aperitiv
a ať v tom není led…“
Po becherovce nes‘ dvě vína.
„Znám hodně holek, ty seš jiná!“
„Ále, to mi jen lichotíš!“
„Můžu si přisednout?“ „Jen sedni.
( Nejseš první ani poslední… )“
A půlnoc byla čím dál blíž…
K půlnoci, k tý hodině duchů
proniklo ke každýmu uchu:
„Platíme, panstvo, zavírám!“
Rodiče měl kdes‘ na Šumavě,
tak zeptal se jí vyzývavě:
„Nechceš jít na chvilinku k nám?“
Kývla.
III.
A náhle spali spolu –
- on z touhy, ona z alkoholu –
- v obří manželský posteli.
On prožíval dimenze blaha:
„Krásná je, zkušená a nahá,
ještěže naši odjeli!“
Ráno se probral, protřel oči,
cejtil, jak se mu hlava točí
a ona? Po ní zbyla jen
hrstka vlasů na prostěradle
a nápis rtěnkou na zrcadle:
„Vítej v klubu AIDS“
Zděsil se toho vzkazu
a zrychlil se mu dech!…!…!…
A novej den se klubal ze skořápky,
květiny zvolna vadly na hrobech…
Motýl
Mé srdce je rudý motýl,
já jsem klec, jež v letu brání.
Nevzlétnul, ač dost se zpotil.
Snad se vzdává, vyčerpaný
rudý motýl.
Chtěl by pláchnout v krásné květy,
sát z nich nektar provoněný.
Chtěl by, ale neuletí.
Skrz žeber mříž cesta není
v krásné květy.
Nejen srdce. Bytost každou
vězní ostudného cosi.
Beznaděj je sebevraždou!
Lásko, roztav mříž! Spas, prosím,
bytost každou.
Motýl marně ven se dere,
křídla krví orosená.
Největší jsou bitvy, které
dějí se v nás.
Oheň v srdcích zestárlých manželů
Seděla mlčky při posteli
a tiskla jeho slabou dlaň.
Umíral. Svoje oči rudé
upíral srdcervoucně naň.
Věděl, že je-li s ní,
netřeba bát se.
Hořela láska v nich,
z komína stoupal dým,
jen místo Verony
kulisy Hradce…
Lampa
Lampa svítí zbytečně – ta u těch kolejí.
Svítí jen pro opuštěnej chodník…
Seš jedinej, kdo v téhle noci prošel pod ní,
a přesto svítit chce se jí…
Buď rád, že pod ní můžeš jít.
Byls v divadle, hrála se tvá hra.
Na premiéru to nemělo, teď to bylo slabý.
V zákulisí ses ochomejtal,
v tom se shora zřítil mohutnej železnej tah
hned vedle tvý hlavy –
- mohlo tě to zabít…
Byl to zázrak?
Do očistce tebe ještě nechtějí?
Buď rád, že pod tou lampou můžeš jít.
Lampa svítí pro tebe – ta u těch kolejí –
- a pro nikoho jinýho, Ondřeji.
A máš-li na to, jdi, jejím svitem zalit,
staň se lampou pro ty, jež tma halí…
20. 5. 2008 v 20:48
Ono už to tu bylo (tj. takhle psali už mnozí). Ale to nevadí. To k dekadenci patří. A čte se to opravdu samo.
23. 5. 2008 v 6:54
Balada rtěnkou na zrcadle mi velmi připomněla jistou píseň Slečna, kterou si můžete poslechnout zde: http://radoby.unas.cz/mp3
Akorát ty role jsou vyměněné :)