Leon Bloy se narodil 12. července 1846 v Périgueux (Francie). Jeho otec byl inženýr, ateista, zato matka, původu španělského, byla hluboce věřící. Bloyovo mládí bylo bolestné a neukázněné. Jeho studie brzo uvázly. Kreslil a zkoušel psát tragédie. Sám praví, že velmi brzo ztratil víru. Od osmnácti let byl zaměstnán v Paříži jako soukromý úředník a prožíval stavy vnitřní revolty, nenávisti k Ježísi a k jeho Církvi. V třiadvaceti letech se setkal s Barbeyem d´Aurevilly, který ho, podle jeho vlastních slov, přibil lehkým šípem jako zbožnou sovu k zářícím vratům Církve Ježíše Krista.
V roce sedmdesátém se zúčastnil jako franc-tireur války prusko-francouzské (z těchto válečných zkušeností čerpá svazek povídek Krvavý pot). Potom byl nějaký čas zaměstnán u advokáta v rodišti, a v Paříži jako úředník drah. Rok 1877 je pro něho památný tím, že se seznámil s neobyčejným knězem, Tardifem de Moidrey, který ho zavedl na La Salletu a zasvětil do symbolické exegeze Písma. Po smrti tohoto vzácného přítele roku 1879 upadl v bídu hmotnou i duchovní. Je to období plné hrubých vnitřních zmatků, poznamenané složitým a drásavým stykem se ženou, která přešla do autobiografického románu Zoufalec pode jménem Veronika (vl. jm. Anne-Marie Roulet). Roku 1882 Veronika zešílela.
V těch letech začíná vlastně Bloy teprve svou literární kariéru, pohybuje se mezi uměleckou bohémou, přispívá – většinou krátce – do různých časopisů a strádá duševně i hmotně. Jeho bída dosahuje chvílemi krajně představitelných mezí a drží se ho bezmála po celý život, doprovázena chronickým neúspěchem jeho knih. Do té doby spadá také jeho styk s druhou ženou, Berthou Dumontovou, známou jako Klotylda první části Chudé ženy. Umřela roku 1885 na tetanus.
V roce 1890, tedy jako čtyřiačtyřicetiletý, se Bloy oženil s Jeanne Molbechovou, dcerou dánského básníka (je to Klotylda druhé části Chudé ženy). Jejich život byl životem stálé bídy, bloudění z bytu do bytu, opuštěnosti fyzické i mravní. Teprve asi od roku 1905 změklo a oteplilo se poněkud lidské ovzduší okolo Leóna Bloy, a to zásluhou několika oddaných přátel, zejména známého geologa Pierra Termiera, spisovatele René Martineaua, sochaře Broua, malíře Rouaulta, nakladatele Mercuru Alfreda Valletta a jeho ženy, spisovatelky Rachilde, filosofa Jacquesa Maritaina a jeho ženy Raissy, kteří konvertovali Bloyovým přičiněním a kterým byl Bloy kmotrem, stejně jako Holanďanům Peteru a Kristině Van der Meerovým atd. Umřel 3. listopadu 1917 v oktávě Dušiček v pařížském předměstí Bourg-la-Reine, v domě, v kterém bydlel až do roku 1914 Charles Péguy.
Tolik Jan Čep. Pro český národ je Bloy významný svým vlivem na Josefa Floriana. Právě kvůli němu začal Florian vydávat ve Staré Říši knihy. Celý život také jeho knihy překládal. Bloy se dá nazvat Florianovým „guru“. A kdyby si naše Katolická dekadence měla zvolit nějakého patrona, musel by to být právě Leon Bloy.
Pozornosti všech, kdo se o Bloya zajímají doporučujeme knihu Leon Bloy, stránky z díla. (Triáda 2007). Obsahuje nejlepší texty z celého Bloyova díla. Takto souhrnně pojato, je to skutečně strhující čtení. Kdysi mi jeden farář řekl, že Bloy je prý „překonaný“. Naopak! Je zapomenutý a opovrhovaný, tak jako byl za svého života. Je třeba číst jej znovu. Jeho hlas, hlas volajícího na poušti, stále naléhavě volá, ba řve, v nezměněné síle, již skoro sto let od jeho smrti. Jeho slovo má moc přivádět k Církvi lidi, kteří by o ni jinak ani pohledem nezavadili. (napsala F.J.)
1. 5. 2009 v 6:31
Ahoj Františko, díky za tip na knížku. Snad mi to někdo koupí k narozeninám :-D Právě čtu Chudou ženu, neměla jsem dosud tu správnou motivaci vyhledat si něco od tohoto pána, ale stačil výrok jedné dívky na jednom internetovém serveru a už jsem letěla do knihovny. Je to moc zajímavá knížka.
1. 5. 2009 v 6:32
Maftík mě svou reklamou na Bloye jakožto “adorátora utrpení” nějak nenalákal :-)))
3. 5. 2009 v 20:40
Jsem ráda, že Bloy není “překonaný”, jak mi kdysi napsal jeden zajisté velmi poučený pán z jakési katolické poradny. On to taky do jisté míry je “adorátor utrpení”, jen to každý chápe jinak. Mně ta jeho myšlenka o jakýchsi vesmírných vahách, ve kterých je víc utrpení než štěstí, vždycky děsně zajímala. A v Chudé ženě je to taky dramaticky popsáno.
4. 5. 2009 v 5:40
Františka: ano, teď po přečtení už chápu, jak je to myšleno, ale slovní spojení “adorátor utrpení” na mě působí jako laciná fráze, protože samoúčelná adorace utrpení, vytržená z kontextu, mi evokuje sadomasochismus a na tom nevidím zhola nic poutavého ani poetického ani duchovního.
4. 5. 2009 v 5:44
Pardon, myslím tedy bez nějakého sexuálního kontextu, právě jsem ve slovníku našla, že je tím míněn tento kontext, tak jsem to nemyslela. Myslela jsem nějaké samoúčelné vyhledávání a libování si v utrpení a preferování jeho před jinými věcmi, aniž by bylo zjevné, proč a jaký je toho smysl. Což případ Chudé ženy rozhodně není a sama bych s tímto slovním spojením v Bloyově případě zacházela opatrně. Už tak je dost frází, které s sebou nesou čeští “staroříšští” spisovatelé a není snadno je jich osvobodit.